§ 51, § 491 ObčZ – smlouva innominátní
Smlouvu nazvanou jako „smlouva o zprostředkování a předání a převzetí výhradního práva dispozice s nemovitostí,“ nelze považovat za smlouvu zprostředkovatelskou pouze na základě jejího názvu, jestliže – posuzováno podle jejího obsahu – jde o smlouvu innominátní.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1274/2004
Z odůvodnění: Žalobkyně se domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 52 500 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná prostřednictvím své dcery uzavřela dne 19. 10. 1992 se žalující realitní kanceláří smlouvu o zprostředkování prodeje svého domu, tuto smlouvu porušila a žalobkyni tak ušla provize z prodeje domu v žalované výši.
Rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta, byl usnesením odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení se závazným právním názorem na otázku platnosti smlouvy uzavřené mezi účastnicemi. Dovodil, že smlouva, kterou mezi sebou strany uzavřely, není typovou smlouvou zprostředkovatelskou, upravenou v § 774 a násl. ObčZ, nýbrž se jedná o smlouvu innominátní podle § 51 a § 491 ObčZ, u níž není dán žádný z důvodů neplatnosti právního úkonu ve smyslu § 37 odst. 1 a 2 ObčZ a k jejímu uzavření jménem žalované byla její dcera řádně zmocněna.
Soud prvního stupně po doplnění řízení rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 52 500 Kč s 18 % úrokem od 1. 1. 1993 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení zjistil, že žalovaná prodala předmětnou nemovitost Ing. Š. za kupní cenu 1 050 000 Kč, kterou se kupující zavázal uhradit nejpozději ke dni registrace smlouvy. Soud, vázán právním názorem odvolacího soudu o platnosti smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou, v níž bylo mj. ujednáno, že žalobkyně má po dobu 6 měsíců od podpisu smlouvy výhradní právo dispozice s nemovitostí za účelem jejího prodeje a že provizi bude žalobkyně účtovat kupujícímu, dospěl k závěru, že tím, že žalovaná dne 17. 11. 1992 předmětnou nemovitost prodala, porušila svou povinnost vyplývající z tohoto závazkového vztahu a v důsledku toho nemohla žalobkyně na nabyvateli této nemovitosti požadovat provizi, která u srovnatelných nemovitostí obvykle činí 5 % kupní ceny. Porušením smlouvy tedy žalovaná způsobila žalobkyni škodu ve výši 5 % z částky 1 050 000 Kč, za níž podle § 420 ObčZ odpovídá.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a s poukazem na právní závěry, vyslovené ve svém předchozím zrušujícím usnesení, se ztotožnil i s právním posouzením věci. Žalobkyni vznikla škoda tím, že jí ušla provize z prodeje domu v důsledku jednání žalované, která porušila povinnosti, uvedené v článku II. a IV. smlouvy uzavřené dne 15. 9. 1992. Žalobkyně podle této smlouvy postupovala a pokud by žalovaná rovněž podle smlouvy postupovala a neprodala výhradně sama nemovitost dne 17. 11. 1992, vznikl by žalobkyni nárok na výplatu provize od kupujícího, jejíž obvyklá výše je 5 % kupní ceny. Žalovaná proto odpovídá za škodu takto vzniklou ve smyslu § 420 odst. 1 ObčZ.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Namítá, že právní závěry soudů obou instancí nejsou správné, neboť smlouva, která byla jejím jménem uzavřena její dcerou dne 15. 9. 1992, je neplatná. Smlouva je označena jako smlouva o zprostředkování, avšak nejedná-li se o smlouvu ve smyslu § 774 a násl. ObčZ, je její označení přinejmenším matoucí. S poukazem na právní závěry uvedené v později zrušeném rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 20. 7. 1999 dovozuje, že smlouva z 15. 9. 1992 je neurčitá, když neobsahuje podmínky pro prodej nemovitosti, a to zejména cenu, a nebyla ani dohodnuta odměna za zprostředkování, což jsou pojmové znaky zprostředkovatelské smlouvy podle § 774 a násl. ObčZ. Smlouva je neplatná, neboť postrádá nejen základní náležitosti právního úkonu podle § 37 odst. ObčZ ale i jakékoli ujednání o odměně. Dovolatelka dále namítá, že se žalobkyní žádnou smlouvu neuzavřela, její dcera nebyla zmocněna smlouvu jejím jménem uzavřít, a ona si není vědoma, že by se žalobkyní byla v jakémkoli smluvním vztahu. Svou dceru k uzavření smlouvy předtím ani poté nezmocnila a nikdy nedala najevo, že právní úkony své dcery schvaluje ve smyslu § 33 odst. 2 ObčZ. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že plná moc k uzavření předmětné smlouvy nemusela mít písemnou formu, a s poukazem na § 31 odst. 4 větu druhou ObčZ, podle nějž musí být písemně udělena plná moc i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu, namítá, že v činnosti spojené s prodejem nemovitosti je obsaženo několik právních úkonů a v řízení nebylo prokázáno, že by se její zmocnění týkalo určitého právního úkonu, konkrétně podpisu smlouvy o zprostředkování se žalobkyní. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 OSŘ, dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ, není důvodné.
K námitkám v dovolání, týkajícím se posouzení platnosti smlouvy o zprostředkování z hlediska jejího označení, chybějících podmínek prodeje nemovitosti včetně ceny a výše odměny za zprostředkování, je třeba uvést, že s otázkou platnosti smlouvy z uvedených hledisek se zcela správně vypořádal odvolací soud již ve svém zrušujícím usnesení z 10. 10. 2001, na jehož výstižné právní závěry lze odkázat. Dodat lze, že závazkové právní vztahy, jejichž obsahem jsou jednotlivá práva a povinnosti smluvních stran, vznikají též ze smluv, jež právní řád výslovně jako smluvní typy neupravuje (§ 51, § 491 ObčZ ), a pro posouzení práv a povinností účastníků ze smlouvy není rozhodující, jak je smlouva označena, nýbrž její obsah, tedy jak jsou stanovena vzájemná práva a povinnosti smluvních stran. Dovolací soud se plně ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 15. 9. 1992 je smlouvou innominátní, která splňuje základní náležitosti právního úkonu (§ 37 a násl. ObčZ) a svým obsahem ani účelem neodporuje zákonu, neobchází jej ani se nepříčí dobrým mravům (§ 39 ObčZ). Obsah smlouvy je určitý a srozumitelný, jejím předmětem není plnění nemožné, důvodů relativní neplatnosti se žalobkyně nedovolává a smlouvu nečiní neplatnou, jestliže v ní není u vedena kupní cena nemovitosti, neboť se nejedná o smlouvu kupní, jejíž podstatnou náležitostí je kupní cena. Pokud jde o výši provize, vzhledem k tomu, že strany výslovně sjednaly, že žalobkyně poskytne žalované své služby zdarma a že provizi zaplatí kupující, a i vzhledem k tomu, že nejde o smluvní typ zprostředkovatelské smlouvy, není smlouva neplatná pro neuvedení výše odměny, kterou za služby poskytnuté žalobkyní žalované zaplatí třetí strana. Sám název smlouvy „smlouva o zprostředkování o předání a převzetí výhradního práva dispozice s nemovitostí,“ není rozhodující, neboť smlouva se posuzuje podle jejího obsahu, nikoli podle názvu.
Pokud dovolatelka namítá, že její dcera nebyla k uzavření smlouvy jménem žalované zmocněna a že ona tento její úkon později neschválila, napadá skutkové zjištění, z něhož vychází napadené rozhodnutí, a uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
O nesprávné skutkové zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu § 241a odst. 3 OSŘ se jedná v případě, že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani nevyšly v řízení najevo, nebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků je logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti apod., nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 OSŘ.
Skutkové zjištění o tom, že žalovaná ústně zmocnila svoji dceru k jednáním směřujícím k prodeji domu, včetně jednání s realitní kanceláří o zprostředkování prodeje, bylo učiněno na základě provedeného dokazování, konkrétně výpovědi žalované jako účastnice řízení a výpovědi její dcery jako svědkyně před odvolacím soudem v předchozím odvolacím řízení. Odvolací soud, který takto doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně, si opatřil v souladu s § 213 OSŘ pro hodnocení důkazů rovnocenné podklady a jeho skutkový závěr o zmocnění dcery žalované k zajištění zprostředkování prodeje domu nevychází z nepodložených tvrzení protistrany, nýbrž je založeno na zhodnocení provedených důkazů, a to zejména vlastní výpovědi žalované a její dcery. Skutkový závěr odvolacího soudu je tedy podložen důkazy, které byly v řízení provedeny, a toto zjištění nedoznalo změn ani v následném řízení. Nelze proto odvolacímu soudu vytýkat, že by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly a které nemají oporu v obsahu spisu, nebo že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, a v jeho hodnocení důkazů není logický rozpor. Totéž se týká i námitky v dovolání s poukazem na § 31 odst. 4 větu druhou ObčZ, že v řízení nebylo prokázáno, že by se ústní zmocnění dceři týkalo jen určitého právního úkonu, konkrétně jen podpisu smlouvy o zprostředkování se žalobkyní. Nicméně vzhledem k tomu, že následně žalovaná vystavila písemnou plnou moc své dceři k zastupování právě při prodeji domu, nejedná se ani o zjištění po právní stránce významné.
Podle § 31 odst. 4 ObčZ, ve znění účinném v roce 1992, je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu. V daném případě smlouvu s realitní kanceláří mohla uzavřít jménem žalované její zástupkyně i bez písemné plné moci, neboť podle § 31 odst. 4, věty první, ObčZ písemnou plnou moc k uzavření smlouvy, která ze zákona nevyžadovala písemnou formu, nebylo třeba; nicméně žalovaná - podle výsledků řízení i své vlastní výpovědi - s touto smlouvou souhlasila. Ostatně ani smlouva zprostředkovatelská, která je předmětné smlouvě svým obsahem nejbližším smluvním typem (§ 774 a násl. ObčZ), nevyžaduje ke své platnosti písemnou formu.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné, s jeho závěry vyslovenými již v jeho zrušujícím usnesení ze dne 10. 10. 2001 se lze ztotožnit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ust. § 243b odst. 2, věta před středníkem, OSŘ zamítl.
