§ 25 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.
Za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je třeba považovat vedle činnosti konané přímo na příkaz zaměstnavatele též činnost vykonávanou bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance; rozhodující je, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1148/2002
Z odůvodnění: Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 257 907 Kč. Žalobu odůvodňoval tím, že jako zaměstnanec žalované dne 5. 1. 1998 utrpěl pracovní úraz, na základě kterého byl práce neschopen do 5. 1. 1999, a od 6. 1. 1999 mu byl v důsledku zmíněného pracovního úrazu přiznán plný invalidní důchod.
Soud prvního stupně žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce utrpěl úraz při tom, když z vlastní iniciativy odvážel svého spolupracovníka R. V. do jeho bydliště v P. P., a na zpáteční cestě do sídla žalované, mezi obcemi P. P. a B., havaroval služebním osobním motorovým vozidlem. Vycházeje dále z toho, že podle uzavřené dohody o používání služebního motorového vozidla při výkonu povolání ze dne 19. 6. 1997 a podle vnitřního předpisu žalovaného č. 2401 „Zásady provozu a využívání silničních motorových vozidel v dopravě“ byl žalobce oprávněn používat svěřené vozidlo výlučně k pracovním cestám a zároveň po předchozím schválení vedoucího provozu, který ho však vyslal na pracovní cestu pouze na K. J. Š., dovodil, že žalobce použil služební vozidlo k odvozu svého spolupracovníka do jeho bydliště „nad rámec pracovní cesty“ a bez souhlasu k tomu oprávněné osoby, že tedy konal z vlastní iniciativy činnost, ke které potřeboval zvláštní oprávnění od žalovaného jako svého zaměstnavatele, a to bez tohoto zvláštního oprávnění. Protože tuto činnost žalobce nelze podle názoru soudu prvního stupně považovat ani za běžnou spolupráci mezi zaměstnanci charakteru obvyklých společenských úsluh, neutrpěl žalobce uvedený úraz při plnění pracovních povinností ani v přímé souvislosti s ním.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že k poškození zdraví žalobce úrazem ze dne 5. 1. 1998 nedošlo při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním, neboť zde není přímá příčinná souvislost mezi tímto úrazem a výkonem zaměstnání. Stejně jako soud prvního stupně vycházel z toho, že používání služebních vozidel zaměstnanci žalované při výkonu zaměstnání bylo u žalované upraveno směrnicí č. 2402 „Zásady provozu a využívání silničních motorových vozidel v dopravě“ a dohodou o používání služebních vozidel mezi žalobcem a žalovanou. Pracovní cesty byly povolovány předem písemně nadřízeným zaměstnancem s vymezením cíle pracovní cesty. Dne 5. 1. 1998 byl žalobce vyslán svým nadřízeným Ing. R. na pracovní cestu na K. J. Š. v O. a zpět. Žalobce se iniciativně rozhodl, že po ukončení práce v 17.00 hod odveze služebním vozidlem spolupracovníka V. do místa bydliště do P. P., a to bez souhlasu svého nadřízeného. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná tolerovala odvozy zaměstnanců do místa bydliště po směně bez jejího souhlasu. Cesta služebním vozidlem z O. do P. P. a následně z P. P. do sídla žalované byla proto žalobcem vykonána bez povolení žalované a nebyla učiněna v souvislosti s výkonem práce.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, žalobce namítá, že v rámci dokazování bylo zjištěno, že musel-li zaměstnanec zůstat na pracovišti „přesčas“, byl odvezen domů služebním vozidlem, a tyto cesty byly posuzovány jako pracovní a nikoliv soukromé. Lze tedy podle něj učinit závěr, že šlo o obvyklý postup zaměstnanců při použití služebního vozidla. Podle jeho názoru také příslib odvozu domů zcela jistě přispěl k setrvání zaměstnance V. na pracovišti a ke splnění pracovního úkolu na straně žalobce. Činnost žalobce tedy jednoznačně směřovala k tomu, aby zabezpečil jemu uložené pracovní úkoly, a to i za cenu, že se při použití služebního vozidla odchýlí od schválené cesty. Splnění pracovního úkolu žalobce totiž nebylo možné bez spolupráce se zaměstnancem V. a jeho setrvání v práci i po pracovní době. Podle jeho přesvědčení jednání žalobce nesporně nepostrádalo místní, časový a vnitřně účelový vztah k plnění pracovních úkolů. Proto škoda, kterou žalobce utrpěl, byla škodou vzniklou v příčinné souvislosti s úrazovým dějem, který byl pracovním úrazem, a žalobce má nárok na jeho odškodnění.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávaném případě zjištěno, že dne 5. 1. 1998 byl žalobce jako zaměstnanec žalované vyslán žalovanou na služební cestu na K. J. Š. v O. Při práci na K. spolupracoval s R. V., kterému nabídl, že jej po ukončení prací odveze do jeho bydliště. Po ukončení prací v 17.00 hod. (pracovní doba skončila ve 14.00 hod.) odvezl žalobce R. V. služebním vozidlem do jeho bydliště v P. P. a při cestě z P. P. do sídla žalované došlo k dopravní nehodě, při níž žalobce utrpěl újmu na zdraví.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci především významné, zda k úrazu žalobce dne 5. 1. 1998 došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 190 odst. 1 ZPr).
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění před novelou č. 165/1999 Sb. (dále jen „ZPr“).
Podle § 190 odst. 1 ZPr došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru. Podle § 190 odst. 2 ZPr pracovním úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět.
Plněním pracovních úkolů je výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty (§ 25 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony – dále jen „nařízení vlády“). Plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace nebo ostatních zaměstnanců, popřípadě i činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem (§ 25 odst. 2 nařízení vlády).
V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, ošetření, popřípadě vyšetření ve zdravotnickém zařízení, ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele. Vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět jsou úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů (§ 25 odst. 3 nařízení vlády). Za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů se považuje též školení zaměstnanců zaměstnavatele organizované zaměstnavatelem nebo odborovou organizací, popřípadě orgánem nadřízeným zaměstnavateli, kterým se sleduje zvyšování jejich odborné připravenosti (§ 25 odst. 4 nařízení vlády).
Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů (§ 25 odst. 5 nařízení vlády).
Protože se – jak výše uvedeno – za úkony v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů považují také úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé (srov. § 25 odst. 3 nařízení vlády), je třeba za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů – vedle činnosti konané přímo na příkaz zaměstnavatele – považovat též činnost vykonávanou bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance. Pro závěr, zda lze takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů nebo činnost v přímé souvislosti s ním ve smyslu § 25 nařízení vlády, není významný motiv či pohnutka zaměstnance, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází, rozhodující je, jak správně podotkl odvolací soud i dovolatel, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele.
V posuzované věci se odvolací soud při zkoumání, zda k újmě na zdraví žalobce došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, omezil na zjištění, že žalobce byl na pracovní cestě a že se iniciativně rozhodl bez souhlasu svého nadřízeného k odvozu jiného zaměstnance žalované po skončení práce do jeho bydliště. Ze zjištění, že tato cesta byla učiněna bez povolení žalované, učinil závěr, že „nebyla vykonána v souvislosti s výkonem práce“. Tuto úvahu však vzhledem k okolnostem případu nelze považovat za úplnou. Odvolací soud se vůbec nezabýval tím, zda se v projednávané věci nejednalo kupříkladu o úkon během práce obvyklý, ač okolnosti projednávané věci takové úvaze nasvědčují. Plní-li totiž zaměstnanec pracovní úkoly (třeba i na pracovní cestě) ve spolupráci s jinými zaměstnanci, jejichž činnost je k úspěšnému provedení jeho pracovního úkolu nezbytná, může z konkrétních okolností případu (např. nutnost pracovat i po skončení pracovní doby, obtížnost spojení veřejnou dopravou, zdravotní stav, dostatečný odpočinek před dalším nástupem do práce, apod.) vyplynout vhodnost takového spolupracovníka také odvézt (přiděleným služebním vozidlem) do jeho bydliště. Takový úkon by bylo možno posoudit jako úkon během práce obvyklý. Při tomto posuzování bude – jak výše uvedeno – rozhodující, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele. Okolnost, zda k takovému úkonu zaměstnanec měl či neměl výslovné oprávnění zaměstnavatele, nebo, že odvážený zaměstnanec již neplnil pracovní úkoly, rozhodující význam nemá; pro vznik odpovědnosti podle § 190 ZPr musí k újmě na zdraví dojít při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním u poškozeného zaměstnance.
