§ 151a odst. 1 ObčZ ve znění před novelou č. 367/2000 Sb.
Vlastník celé věci může dát do zástavy i ideální část věci.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1268/2002
Z odůvodnění: Odvolací soud potvrdil soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti zástavní smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného, týkající se ideální jedné poloviny nemovitosti v rozsudku uvedené. Odvolací soud se zaměřil na zásadní otázku, zda zástavní právo může vzniknout i k ideální části zástavou dotčené nemovité věci v případě, že tato věc je („pouze“) ve vlastnictví jedné osoby. Připomněl, že právní úprava vlastnictví ani předpisy týkající se zástavního práva neupravují tuto otázku výslovně, avšak vesměs hovoří o věci jako takové, a pokud zde hovoří o části věci, pak jde vždy o případy podílového spoluvlastnictví. Přesto však podle odvolacího soudu nelze z této skutečnosti vyvodit nemožnost zástavy části věci, kdy je třeba především vyjít z panství vlastníka nad věcí a z jeho práva s věcí podle své úvahy a svých zájmů disponovat (§ 123 ObčZ). Může-li proto dát vlastník do zástavy celou věc, je v tom obsaženo i jeho právo zastavit i část věci. Tuto možnost pak nevylučuje žádný právní předpis. Takovéto možné omezení nevyplývá ani z povahy a logiky věci.
Pokud například vlastník zastaví část věci, nemění se nic na jeho vlastnickém právu. Zástavní právo jen k části věci pouze vyjadřuje, nakolik může být vlastnické právo vlastníka dotčeno případnou realizací zástavního práva. V době trvání částečné zástavy o podílech na věci z hlediska vlastnického nemá smysl uvažovat. (Teprve) při prodeji zastavené ideální části vznikne standardní spoluvlastnický stav.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Dovolatel namítá, že dřívější ani současná právní úprava nepředpokládá zastavení části věci v případě, že věc je ve výlučném vlastnictví jediné osoby. Jednání, které je s tímto závěrem v rozporu, je třeba klasifikovat jako v rozporu se zákonem. Občanský zákoník zná jen zástavu věci. Zákon tak má na mysli zástavu věci jako celku. Vydělení části věci s tím, že pouze tato část bude zastavena, pokládá dovolatel za nesprávné řešení.
Dovolání není důvodné.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (§ 151a odst. 1 věta před středníkem ObčZ ve znění účinném do 31. prosince 2000).
Podstata právního posouzení věci odvolacím soudem spočívá v úvaze, že zástavní právo může vzniknout i k ideální části zástavou dotčené nemovité věci, a to i tehdy, je-li tato věc ve vlastnictví pouze jedné osoby. Odvolací soud se touto otázkou zabýval velmi pečlivě, přičemž o jeho uvážlivosti svědčí i skutečnost, že ve věci připustil dovolání. Je zřejmé, že zde soudy obou stupňů ovšem vyšly z opačného právního názoru, než jaký je např. prezentován v Komentáři k občanskému zákoníku (kolektiv, 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2001, s. 535), podle něhož zástavce jako vlastník celé nemovitosti může zástavním právem zatížit pouze celou nemovitost, a nikoliv jen její pomyslnou část, která by jinak mohla být dostačujícím zajištěním věřitelovy pohledávky. Dovolací soud se však v tomto případě kloní k řešení této otázky tak, jak ji instruktivně naznačil v této věci soud druhého stupně.
Odvolací soud správně konstatoval, že z platné právní úpravy není možno dovodit, že by vylučovala případnou možnost, aby výlučný vlastník nemovité věci dal do zástavy pouze ideální část takové věci. V tomto případě je skutečně nutno především vycházet z ustanovení § 123 ObčZ, podle něhož vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Odvolací soud proto správně připomněl, že v rámci tohoto svého dispozičního oprávnění může vlastník dát do zástavy věc k zajištění závazků svých nebo třetích osob. Může-li dát do zástavy celou věc, je v tom nutně obsaženo i jeho právo zastavit i jen část takové věci. Dovolací soud se pak zejména ztotožňuje se závěrem, že i když vlastník zastaví jen ideální část věci, nemění se tím nic na dosavadním výlučném vlastnickém právu vlastníka k takové věci. Zůstává tak vlastníkem celé, nijak nerozdělené věci, přičemž zástavní právo jen k ideální části věci pouze vyjadřuje, nakolik může být jeho vlastnické právo dotčeno pro případ realizace zástavního práva. Potud tedy dovolatelovy námitky obsažené v jeho dovolání není možno akceptovat.
Pro úplnost je třeba dodat, že v době účinnosti obecného zákoníku občanského naopak skutečně platila zásada opačná, která však byla podmíněna stavem tehdejší právní úpravy. Podle § 13 tehdy platného zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, mohlo být zástavní právo zapsáno buď na celém tzv. knihovním tělese, nebo, v případě, že vlastnické právo bylo zapsáno pro několik osob, pak na podílu každého spoluvlastníka, nikoliv však na jednotlivé části knihovního tělesa nebo na části podílu připsaného v pozemkové knize některému spoluvlastníku. Vycházelo se proto z toho, že ideální díly knihovního tělesa mohou být zástavou, ale jen v případě, že šlo o podíl spoluvlastníka. Avšak ideální díl nemovitosti, která byla ve výlučném vlastnictví, jakož i ideální díl spoluvlastnického podílu nemovitosti nemohly být zástavou. Nyní platná právní úprava obsažená v zákonu č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, resp. obsažená v zákoně č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, však takovéto omezení možnosti vkladu zástavy ideální části nemovitosti ve výlučném vlastnictví jediného vlastníka neobsahuje. Není proto dána takováto zákonná překážka možnosti zástavy ideální části nemovitosti.
