§ 150 ObčZ ve znění před novelou č. 91/1998 Sb.
1. Ustanovení § 150 ObčZ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., o tom, k čemu soud při vypořádání bezpodílového manželství rodičů přihlíží, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné.
2. Jednou ze zásad, z níž soud při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vychází, je zásada, podle které se věci ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší.
Rozsudek Nejvyšší soud České republiky ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001
Z odůvodnění: Soud prvního stupně rozsudkem vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví účastníků tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal blíže označené movité věci v ceně 9 000 Kč. Žalobkyni přikázal blíže značený pozemek, osobní automobil zn. Škoda 105 L a vybavení bytu, vše v celkové ceně 103 456 Kč a uložil jí, aby na vyrovnání podílu žalobci zaplatila částku 41 804 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo rozvodem k 10. 11. 1993. K dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Označený pozemek účastníci nabyli do bezpodílového spoluvlastnictví kupní smlouvou z 22. 10. 1981 uzavřenou se Z. H. jako prodávajícím za kupní cenu 3 184 Kč, kterou účastníci prodávajícímu zaplatili v hotovosti při uzavírání smlouvy z jejich společných prostředků. Pokud ještě před podpisem smlouvy matka žalobce D. K., která koupi se Z. H. projednávala, předala Z. H. 5 000 DM, považoval soud prvního stupně tuto částku „za jakousi odměnu pro prodávajícího za jeho ochotu pozemek účastníkům prodat“, nikoli za kupní cenu, která byla účastníky smlouvy dohodnuta nižší částkou. Při vypořádání vycházel soud z celkové ceny věcí patřících do jejich bezpodílového spoluvlastnictví ke dni jeho zániku ve výši 112 456 Kč a z rovnosti podílů účastníků na společném majetku. Označený pozemek přikázal do výlučného vlastnictví žalované s ohledem na využívání tohoto pozemku dětmi účastníků a skutečnost, že žalobce je již vlastníkem domu a řady pozemků v atraktivní zóně katastrálního území Ch., v obci K. Přihlédl k částce 10 846,20 Kč, vynaložené za trvání manželství ze společných prostředků na úpravy domu žalobce v Ch., kdy nešlo o běžnou údržbu.
Odvolací soud k odvolání žalobce změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal blíže označený pozemek, do výlučného vlastnictví žalované přikázal specifikované věci – televizor a videorekordér s tím, že tyto věci se nepřikazují žalobci, takže do výlučného vlastnictví žalobce se přikazují věci v ceně 119 725 Kč a žalované v ceně 68 370 Kč. Žalobci uložil, aby zaplatil žalované na vyrovnání jejího podílu 31 100,60 Kč. Jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Návrh na připuštění dovolání zamítl.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně zhodnotil provedené důkazy a náležitě zjistil rozsah společného majetku účastníků, který je třeba vypořádat. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že do společného majetku účastníků je třeba zahrnout i předmětný pozemek. Za rozhodnou skutečnost v této souvislosti považoval, že k poskytnutí 5 000 DEM D. K. došlo před uzavřením kupní smlouvy a že účastníci po jejím uzavření zaplatili prodávajícímu kupní cenu z prostředků získaných za trvání manželství. Vyslovil názor, že vypořádání je třeba provést tak, aby finanční náhrada byla v co nejmenší míře, a přihlížet k tomu, jak kterou věc po rozvodu manželství ten který z manželů užívá. Protože televizor a videorekordér jsou v užívání žalované, přikázal tyto věci do jejího výlučného vlastnictví. Při úvaze o tom, kterému z účastníků má být přikázán pozemek, zohlednil přičinění žalobcovy matky na jeho získání s tím, že zájem dětí účastníků s ohledem na jejich věk ustupuje poněkud do pozadí, kdy lze předpokládat, že jim bude k dispozici i poté, kdy bude ve výlučném vlastnictví jen jednoho z účastníků. Také příčiny rozvratu manželství nelze hodnotit tak, že by výrazně odůvodňovaly přikázání pozemku do vlastnictví žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vyslovila nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jím byl předmětný pozemek přikázán do výlučného vlastnictví žalobce, a s důvody, pro které tak odvolací soud rozhodl. Namítá, že tento pozemek má zájem s rodinou užívat k rekreaci, případně na něm postavit dům. Za tím účelem byl také pozemek kupován. Žalobce je vlastníkem atraktivních nemovitostí v Ch., jeho bytová potřeba je uspokojena, žije sám, neboť se znovu rozvedl a také jeho matka staví rodinný dům v obci M. S. Podle názoru žalované odvolací soud při vypořádání pominul hledisko kvality věcí a hodnot v rámci vypořádání účastníkům přikazovaných. Žalobce nemá zájem o využití pozemku k účelu, k jakému byl koupen, a hledisko jeho dalšího udržení a využití odvolacím soudem nebylo zkoumáno vůbec. Poukázala na to, že žalobce je notorickým alkoholikem, což bylo důvodem rozpadu jejich manželství.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Podle odůvodnění rozvodového rozsudku žalovaná udržovala známost s jiným mužem, což vedlo ke ztrátě citového vztahu a rozpadu manželství. Možnost obstarání pozemku objevila matka žalobce, která také kupní smlouvu předjednala a za tím účelem poskytla žalobci darem částku 5 000 DM, která měla přimět původního vlastníka k převodu nemovitosti, neboť cena zjištěná znalcem a uvedená v kupní smlouvě nebyla reálnou cenou. Není pravda, že by o tom žalovaná nevěděla. Odmítá také, že by šlo o jednání nelegální. Úmyslem matky žalobce bylo postavit za prostředky, jimiž disponovala, na předmětném pozemku dům, v němž by si v horním patře zřídila byt pro sebe. Ke stavbě nedošlo, poněvadž žalovaná pomoc matky žalobce odmítla a účastníci další prostředky na stavbu neměli. Žalovaná na pozemku nepracovala, ani se o něj nestarala. Tvrzení, že jej chce užívat k rekreaci, proto považuje za účelové. Nemovitosti v Ch. získal jako nezletilý za přispění své matky, jde o chalupu starou cca 200 let, která má prakticky jednu místnost s kamny na tuhá paliva, s pozemkem, který výměrou nepřesahuje výměru předmětného pozemku. Bytové poměry žalované jsou rozhodně lepší než jeho. Připustil, že v době před rozvodem alkohol více požíval, nyní není osobou závislou na alkoholu a téměř abstinuje.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci je pro posouzení věci rozhodující, zda aplikace § 150 ObčZ před novelou č. 91/1998 Sb. (dále jen „ObčZ“), provedená odvolacím soudem v této konkrétní věci, je správná.
Podle tohoto ustanovení se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.
Ustanovení § 150 věty třetí a čtvrté ObčZ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Takové okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vychází. Pouze v případě, kdyby hypotéza právní normy (§ 150 ObčZ) nebyla soudem vymezena správně či úplně, mohl by být naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení, neboť by soud při aplikaci práva vycházel z nesprávně vymezené, resp. použité právní normy.
Soudní praxe při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů se dlouhodobě řídí zásadou, podle které se věci ze zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví mají mezi rozvedené manžele rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší, neboť někdy není možné nebo účelné rozdělit společné věci mezi manžely podle velikosti jejich podílů. Odvolací soud s ohledem na tuto zásadu při hodnocení hledisek pro rozhodnutí, kterému z účastníků přikázat sporný pozemek do výlučného vlastnictví, použitelných v daném případě, vzal v úvahu, že zájem dětí účastníků se zřetelem na jejich věk (M. Š., nar. 22. 5. 1978, a M. Š., nar. 8. 9. 1984) „ustupuje poněkud do pozadí“ a že lze předpokládat využívání pozemku, dosud užívaného oběma účastníky, dětmi i v budoucnu za stavu, kdy bude ve výlučném vlastnictví jen jednoho z rodičů. Zohlednil také skutečnost, že na rozvratu manželství se účastníci podíleli stejnou měrou, a zejména pak okolnosti, za nichž byl sporný pozemek získán, a to přičinění žalobcovy matky. Potud se odvolací soud pochybení nedopustil. Odvolacímu soudu v jeho úvahách při skutkových zjištěních, které učinil v rámci svého uvážení, nelze pak nic významného vytknout.
Protože z hlediska dovolatelkou uplatněných důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný, bylo dovolání zamítnuto.
