§ 120 odst. 1 OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.
§ 3 odst. 1, § 48, § 588 ObčZ
1. Tvrdí-li kupující, že odstoupil od uzavřené kupní smlouvy, je na něm, aby prokázal, že tento jeho projev vůle došel do dispoziční sféry prodávajícího.
2. Absolutní neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy nelze dovozovat z okolností, které nastaly po jejím uzavření a s obsahem ani účelem smlouvy nesouvisejí.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 924/2001
Z odůvodnění: Soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 23 688 Kč. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. 4. 1993 kupní smlouvu ohledně sady nádobí, přičemž žalovaný jako kupující se zavázal zaplatit kupní cenu ve výši 1 299 DEM ve 24 měsíčních splátkách. Účastníci též mimo jiného ujednali, že v případě storna kupní smlouvy je kupující povinen zaplatit smluvní pokutu podle § 544 ObčZ ve výši 25 % smluvní ceny zboží. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že žalovaný dopisem ze dne 7. 4. 1993 od uzavřené kupní smlouvy odstoupil a že toto jeho podání bylo žalobci doručeno, neboť žalovaný jej dle podacího lístku předal k přepravě dne 8. 4. 1993 pod podacím číslem R 1618 na poštovním úřadu v Č. T. Tvrzení žalobce, že ve své evidenci takový dopis od žalovaného nemá založen, považoval okresní soud za účelové, když z výsledků dokazování nevyplynulo, že podání žalovaného bylo nedoručitelné, ani že by zásilka byla žalovanému vrácena. Vzhledem k tomu, že žalovaný od smlouvy odstoupil (§ 48 odst.1 ObčZ), byla tato zrušena (§ 48 odst. 2 ObčZ) a požadavek žalobce na zaplacení kupní ceny není proto důvodný.
K odvolání žalobce změnil odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 23 688 Kč. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, opakoval důkaz kupní smlouvou uzavřenou mezi účastníky a podacím lístkem R 1618 z 8. 4. 1993 a i když se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o dohodnuté možnosti kupujícího od smlouvy odstoupit, na rozdíl od něj dovodil, že žalovaný odstoupení od smlouvy neprokázal. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že z výsledků dokazování sice vyplývá, že žalovaný zaslal žalobci podání označené jako odstoupení od smlouvy, které předal k přepravě poštovnímu úřadu v Č. T. 3 a že tato zásilka ze dne 8. 4. 1993 byla podána pod č. R 1618, přesto se však žalovanému ve smyslu § 120 odst. 1 OSŘ nepodařilo prokázat, že tato zásilka byla žalobci doručena, a to ani poté, kdy se obrátil se žádostí o potvrzení jejího doručení na poštu Č. T. 3, poštu 1 v Č. B. a na ředitelství výpočetní techniky P., Č. p., s. p., P., H. 10. Podle názoru odvolacího soudu je totiž samotný podací lístek jen dokladem toho, že zásilka byla předána poště k přepravě, ale nelze jím prokázat, že byla adresátovi doručena, a takovýmto důkazem není ani skutečnost, že žalovanému nebyla vrácena jako nedoručitelná. Jestliže pro posouzení, zda účinky hmotněprávního úkonu nastaly, je rozhodující, zda projev vůle došel do dispoziční sféry adresáta (§ 45 odst. 1 ObčZ), pak samotné předání projevu vůle do dispozice poštovního úřadu k přepravě takovým důkazem podle názoru krajského soudu není.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že ve smyslu § 45 odst. 1 ObčZ má žalovaný povinnost prokázat, že předmětná zásilka (dopis žalovaného ze dne 7. 4. 1993) došla do dispoziční sféry adresáta (žalobce). K prokázání této skutečnosti krajský soud v odvolacím řízení správně uložil žalovanému, aby předložil doklad doručující pošty o doručení předmětné zásilky. Protože takovýto důkaz však již byl pro žalovaného objektivně nedostupný, neboť veškeré doklady z roku 1993, jak dodací pošta sdělila, již byly skartovány, bylo ve smyslu § 120 odst. 3 věta první OSŘ třeba provést ještě další důkazy, i když je účastníci nenavrhli (např. důkaz doručnou knihou o zásilkách, jež byly žalobci doručeny v rozhodné době), neboť v dané věci se jednalo právě o takový případ, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu věci vyšla v řízení najevo; za tímto účelem měl soud žalobce vyzvat k předložení např. zmíněného důkazu, případně měl provést i jiné v úvahu přicházející důkazy. Samotné tvrzení žalobce, že dopis žalovaného ze dne 7. 4. 1993 nemá ve své evidenci založen, totiž nevylučuje, že v roce 1993 mu byl poštou doručen, navíc, když byl, jak ze skutkových zjištění vyplynulo, adresován správně (úplná adresa), a závada v doručení nebyla zjištěna.
Odvolací soud poté rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 23 688 Kč. Dokazování doplnil o žalobcem předložené fotokopie prvokopií úhrnných dodacích lístků doporučených zásilek ze dne 8. 4. 1993, 9. 4. 1993, 13. 4. 1993, 14. 4. 1993, 20. 4. 1993, 23. 4. 1993, 30. 4. 1993 a 5. 5. 1993, z nichž zjistil, že ani v jedné z nich není uvedena doporučená zásilka pod podacím číslem R 1618, resp. není v nich zaznamenána zásilka, která by byla předána k přepravě poštovnímu úřadu v Č. T. 3. Ze sdělení žalobce bylo dále zjištěno, že žalobce má k dispozici pouze předložené kopie dodacích lístků, nikoliv však doručnou knihu o doručených doporučených zásilkách, neboť ji nevede. Za tohoto stavu věci dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako ve svém původním rozhodnutí, že právní účinky tvrzeného projevu vůle žalovaného (odstoupení od smlouvy) nenastaly, a že tudíž ke zrušení kupní smlouvy účastníků nedošlo.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vyslovuje názor, že nemožnost provedení důkazu doručnou knihou o zásilkách, jenž byly žalobci doručeny v rozhodné době, měla být odvolacím soudem hodnocena v neprospěch žalobce, neboť ten již dopředu vytváří stav, kdy kupující nemá možnost prokázat, že žalobci odstoupení od smlouvy došlo. Podle názoru dovolatele by mělo být přihlédnuto též ke skutečnosti, že žalobce zákazníky neurguje, resp. k zaplacení kupní ceny je vyzve až po uplynutí lhůty pro vyžádání dokladů od pošty, kdy kupující již nemá možnost prokázat doručení hmotněprávního úkonu (odstoupení od smlouvy). Z těchto důvodů odporuje uzavřená kupní smlouva dobrým mravům.
Nejvyšší soud dovolání neshledal důvodným.
Podle § 39 ObčZ je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Absolutní neplatnost právního úkonu podle § 39 ObčZ pro jeho nedovolenost tedy nastává v těchto případech: 1. právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu (jde tedy o právní úkon contra legem), 2. právní úkon obchází zákon (jde o právní úkon in fraudem legis), 3. právní úkon se příčí dobrým mravům (contra bonos mores).
Námitku dovolatele, že kupní smlouva účastníků je pro rozpor s dobrými mravy neplatná (§ 39 ObčZ), nelze považovat za důvodnou.
Námitku dovolatele o neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy z důvodu, že žalobce nevede doručnou knihu o doporučených zásilkách a že zákazníky neurguje o zaplacení kupní ceny, resp. že je k jejímu zaplacení vyzývá až s určitým časovým odstupem po uzavření kupní smlouvy, nelze považovat za důvodnou. Jestliže totiž ustanovení § 39 ObčZ spojuje absolutní neplatnost právního úkonu s jeho nedovoleností spočívající v tom, že právní úkon svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, pak je zřejmé, že z namítaných okolností nelze neplatnost právního úkonu podle citovaného ustanovení dovozovat.
