§ 19 KV

1. Soud může vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu konkurzní podstaty pouze za předpokladu, že věc byla do soupisu skutečně pojata, že mu žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který prohlásil konkurz, že žalovaným je správce konkurzní podstaty, že v době rozhodování soudu trvají účinky konkurzu a věc je nadále zapsána v soupisu a že osoba, která se vyloučení věci ze soupisu domáhá, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu, svědčí jí.

2. V případě, kdy více správců konkurzních podstat bude mít důvod k zápisu téže věci do příslušné konkurzní podstaty, má z hlediska práv, jež se pojí se soupisem, včetně práva věc i po dobu trvání sporu o jejím vyloučení ze soupisu držet, užívat a požívat její plody a užitky, vždy přednost správce, který věc sepsal jako první. Správce, jenž pojal věc do soupisu později, může v takovém případě uplatnit své právo vůči správci, jenž věc sepsal dříve, prostřednictvím vylučovací žaloby. Pozdější soupis však správce neopravňuje k tomu, aby po dobu, kdy trvají účinky předchozího soupisu, s věcí nakládal, ani jej nezatěžuje povinností obstarat její údržbu a správu.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000

Z odůvodnění: Soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal toho, aby z konkurzní podstaty úpadkyně R., s. r. o., byly vyloučeny ve výroku označené nemovitosti. Soud prvního stupně – cituje § 27 odst. 5 KV v tehdy platném znění – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že právu správce konkurzní podstaty vyžádat a vymáhat v citovaném ustanovení uvedená plnění (tedy i vynucovat je cestou soudního či jiného řízení) odpovídá povinnost osob, které pohledávky vůči úpadci zajišťují, toto plnění správci poskytnout. K tomu, aby správce byl v těchto případech aktivně legitimován označená plnění vyžádat a vymáhat, je třeba plnění osob, které zajišťují pohledávky vůči úpadci, zapsat do konkurzní podstaty úpadce. Odtud vyplývá, že žalovaný jako správce konkurzní podstaty sepsal nemovitosti do konkurzní podstaty oprávněně, neboť šlo o plnění, kterým žalobce zajišťoval pohledávky vůči úpadkyni.

K odvolání žalobce odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen vyloučit nemovitosti z konkurzní podstaty úpadkyně R, s. r. o. Odvolací soud poukázal na to, že vlastníkem nemovitostí a zástavním dlužníkem je společnost E., a. s., zástavními věřiteli P., a. s., a I. a P. b., a. s., a osobním dlužníkem společnost R., s. r. o. Na tomto základě zdůraznil, že zástavní právo je jedním z právních prostředků zajištění závazků a slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství, přičemž předpokladem vzniku zástavního práva je platný (hlavní) zajišťovaný závazek. Obsahem vztahu ze zástavního práva je právo věřitele navrhnout prodej zástavy v případě, že zajištěný závazek nebyl řádně a včas splněn; povinnost zástavního dlužníka pak spočívá ve strpění realizace zástavního práva k zástavě. Vzhledem k tomu není podle odvolacího soudu namístě závěr, že správce konkurzní podstaty úpadce – dlužníka z úvěrové smlouvy je oprávněn zapsat do konkurzní podstaty úpadce i nemovitosti, kterými zástavní dlužník zajišťoval pohledávky vůči úpadci – dlužníkovi. Postupem žalovaného (to jest zapsáním předmětu zástavních smluv do konkurzní podstaty dlužníka z hlavního závazkového vztahu) nelze nahradit postup podle § 27 odst. 5 KV. Jestliže by žalovaný chtěl postupovat podle tohoto ustanovení, pak by musel od zástavního dlužníka vymáhat plnění ve prospěch podstaty. Pouze na základě tohoto oprávnění však nelze dovozovat právo žalovaného zapsat předmět zástavní smlouvy do konkurzní podstaty úpadkyně R., s. r. o. Nelze ani přehlédnout, že zástavní smlouva je soukromoprávní vztah mezi dvěma účastníky, který byl v době uzavírání obou zástavních smluv jednoznačně definován § 151a ObčZ a § 299 ObchZ. Účastníci smluv tedy uzavírali smlouvu s vědomím, jaká práva a povinnosti z tohoto vztahu vyplývají, přičemž povinnost zástavního dlužníka odpovídá jen tomu, co plyne z podstaty práva, to jest trpět jeho zajišťovací a uhrazovací funkci. Nemovitosti tudíž neměly být zařazeny do konkurzní podstaty úpadkyně R., s. r. o.
 
Žalovaný podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně poukazoval na to, že zákon v nastalé situaci nedává správci konkurzní podstaty jinou možnost, než zapsat nemovitosti zastavené ve prospěch věřitelů společnosti R., s. r. o. do konkurzní podstaty. Řešený právní vztah nelze zdůvodnit (z pohledu hmotného práva) výkladem příslušných ustanovení občanského zákoníku, jak to učinil odvolací soud. Za stavu, kdy oba účastníci právního vztahu jsou v konkurzu, je nutno postupovat podle ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání. Věřitelé úpadkyně R., s. r. o. nemají možnost postupovat podle občanského zákoníku a jelikož nejsou věřiteli úpadkyně E., a. s., nemají možnost uspokojení ani v konkurzním řízení vedeném vůči této úpadkyni. Povinnost zástavního dlužníka – E., a. s. přešla na správce konkurzní podstaty K., který je v podmínkách konkurzního řízení povinen strpět (stejně, jako by tuto povinnost měl zástavní dlužník), jeho zajišťovací a uhrazovací funkci. V konkurzním řízení to lze provést jen zapsáním zástavy do konkurzní podstaty úpadce, kde své pohledávky přihlásili zástavní věřitelé. Jediným možným, logicky a prakticky zdůvodnitelným právním posouzením věci je ponechání nemovitostí v konkurzní podstatě úpadkyně R., s. r. o. Odvolací soud byl zřejmě při svém výkladu veden myšlenkou dispoziční volnosti zástavního věřitele a zástavce, když zástavce se může mimo vůli zástavního dlužníka dohodnout se zástavním věřitelem o úhradě nebo zajištění dluhu v jiné formě nebo na jiném předmětu. Tato úvaha je však v podmínkách, kdy zástavce a dlužník zástavního věřitele jsou v konkurzu, nefunkční a nepraktická. Promítnuto do praxe právní posouzení věci odvolacím soudem znamená, že správce konkurzní podstaty úpadkyně R., s. r. o., nemůže ani účinně žádat správce konkurzní podstaty úpadkyně E., a. s., o poskytnutí plnění ve prospěch konkurzní podstaty úpadkyně R., s. r. o. Rozpor mezi § 27 odst. 5 KV a § 151a a násl. ObčZ lze řešit pouze potvrzením rozsudku soudu prvního stupně. Prodejem nemovitostí v konkurzní podstatě úpadkyně E., a. s., zástavní právo váznoucí na nemovitostech podle § 28 odst. 5 KV definitivně zanikne.

Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným i důvodným. Protože skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebyl dovoláním zpochybněn, Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vyšel.

Pro právní posouzení věci jsou rozhodné především skutkové závěry, podle kterých:
1. I. a P. b., a. s., (zástavní věřitel) uzavřela dne 13. prosince 1993 s obchodní společností E., a. s., (zástavce a současně i zástavní dlužník) smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, o něž se vede spor (vlastnicky připsaným zástavci), a to k zajištění pohledávky zástavního věřitele ve výši 10 000 000Kč proti obchodní společnosti R., s. r. o., (osobní dlužník) z úvěrové smlouvy uzavřené mezi zástavním věřitelem a osobním dlužníkem dne 13. prosince 1993;
2. P., a. s., (zástavní věřitel) uzavřela dne 29. září 1994 s obchodní společností E., a. s., (zástavce a současně i zástavní dlužník) smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, o něž se vede spor (vlastnicky připsaným zástavci), a to k zajištění pohledávky zástavního věřitele ve výši 12 600 000Kč proti obchodní společnosti R., s. r. o., (osobní dlužník) z úvěrové smlouvy uzavřené mezi zástavním věřitelem a osobním dlužníkem dne 29. září 1994;
3. na základě výše označených zástavních smluv provedl příslušný katastrální úřad zápis vkladu zástavních práv do katastru nemovitostí;
4. správce konkurzní podstaty obchodní společnosti R., s. r. o., (na jejíž majetek byl prohlášen konkurz usnesením ze dne 15. ledna 1997) sepsal zastavené nemovitosti do konkurzní podstaty této úpadkyně;
5. správce konkurzní podstaty obchodní společnosti E., a. s., (na jejíž majetek byl prohlášen konkurz usnesením ze dne 29. ledna 1998) podal žalobu v této věci ve lhůtě určené soudem, který prohlásil konkurz na majetek obchodní společnosti R., s. r. o.

V době uzavření obou úvěrových a zástavních smluv platil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 264/1992 Sb., přičemž jeho § 151a–151j, o zástavním právu, nedoznaly změny až do 1. září 1998, kdy nabyl účinnosti zákon č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony. V rozhodnutích uveřejněných pod čísly 70/2000 a 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého jestliže nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vznikl před účinností zákona č. 165/1998 Sb. (jako je tomu v tomto případě), řídí se i v době po 1. září 1998 ustanovením § 151f ObčZ ve znění účinném do 31. srpna 1998. Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se ani v této věci, takže při dalších úvahách pokládá za rozhodný výklad občanského zákoníku ve znění zákona č. 91/1998 Sb.

Jelikož konkurz na majetek osobního dlužníka byl prohlášen dne 15. ledna 1997 a nemovitosti byly sepsány do konkurzní podstaty osobního dlužníka dne 18. února 1998, založil Nejvyšší soud své další závěry především na výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. března 1998, tj. ve znění zákona č. 151/1997 Sb. (citovaná novela sice nabyla účinnosti až 1. ledna 1998, na níže zkoumaná ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání však neměla žádného vlivu).

Podle § 19 KV jsou-li pochybnosti, zda věc náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatněných jinými osobami anebo s poznámkou o jiných důvodech, které zpochybňují zařazení věci do soupisu (odst. 1). Soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, aby ve lhůtě určené soudem podal žalobu proti správci. V případě, že žaloba není včas podána, má se za to, že věc je do soupisu pojata oprávněně (odst. 2).

K předpokladům, za nichž soud může vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkurzní podstaty (excindační žalobě), patří, že:
1. věc byla správcem konkurzní podstaty příslušného úpadce vskutku pojata do soupisu majetku konkurzní podstaty;
2. excindační žaloba podaná osobou odlišnou od úpadce došla soudu nejpozději posledního dne lhůty určené této osobě k podání žaloby výzvou soudu, který prohlásil konkurz;
3. žalovaným je správce konkurzní podstaty (§ 19 odst. 2 věta první KV);
4. v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení věci (§ 154 odst. 1 OSŘ), trvají účinky konkurzu a věc je nadále sepsána v konkurzní podstatě (nebyla v mezidobí ze soupisu majetku konkurzní podstaty vyloučena správcem);
5. osoba, která se domáhá vyloučení věci ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkurzní podstaty, svědčí jí.

Pro výsledek dovolacího řízení je určující, zda je dána poslední z vypočtených podmínek (o splnění předchozích čtyř neměli pochybnosti účastníci řízení ani soudy nižších stupňů).