Spolkový soudní dvůr (SRN), rozsudek z 30. 6. 1987 – VIZR 257/866 (Schleswig)

 

K věci: Dne 6. 2. 1976 utrpěla tehdy 13letá žalobkyně úraz při sportu a byla kvůli podezření na poranění sleziny předána úrazovým lékařem do nemocnice E., jejímž provozovatelem je žalovaný okres. Chirurg Dr. Dr. H, zastupující jako druhý vrchní lékař nepřítomného primáře chirurgického oddělení, vyšetřil žalobkyni a rozhodl se k operativnímu otevření dutiny břišní. Protože zjistil poškození levé ledviny, odebral ji. Následující den byla žalobkyně kvůli akutnímu selhání ledvin přeložena na univerzitní kliniku. Tam vyšlo najevo, že od narození nemá pravou ledvinu, a že jí tedy v okresní nemocnici E. byla odebrána jediná ledvina, kterou měla. Na univerzitní klinice probíhala nejprve stacionární péče pomocí umělé ledviny. Na doporučení tamních lékařů prohlásila matka žalobkyně, že je připravena k darování ledviny. Dne 31. 3. 1976 ji byla ledvina odebrána a implantována žalobkyni. Koncem dubna mohla být žalobkyně propuštěna do domácího ošetřování. Žalobkyně v soudním sporu požadovala od Dr. Dr. H a od žalovaného okresu náhradu svých vlastních hmotných a nehmotných škod. Potud je právní spor vyřízen. Od té doby je také nesporné, že odnětí ledviny žalobkyně lékařem Dr. Dr. H bylo zaviněnou chybou v léčbě; ledvina mohla být při správném lékařském postupu zachráněna. Žalobkyně nyní požaduje ještě určení, že žalovaný okres je povinen její matce, s výhradou přechodu nároků na nositele sociálního pojištění, nahradit všechny materiální škody, které jí kvůli odběru ledviny provedeném dne 31. 3. 1976 vznikly. Potud si nechala všechny další nároky na náhradu škody své matky postoupit.

Zemský soud návrhu na určení vyhověl. Vrchní zemský soud (srov. NJW 1987, 710) odvolání žalovaného zamítl. Jeho revize zůstala bez úspěchu.

 

Z odůvodnění: I. Odvolací soud, jehož rozsudek z 3. 10. 1986 byl publikován v FamRZ 1987, 384 a v NJW 1987, 710, pokládá nárok matky na náhradu škody za důvodný. K tomu především uvádí:

Určovací žaloba je podle soudu, bez zřetele na to, komu náleží nárok, přípustná. I bez postoupení nároků by žalobkyně měla vlastní právní zájem na požadovaném určení už jen z toho důvodu, protože ona sama by byla vystavena eventuelním budoucím nárokům své matky z jednatelství bez příkazu. Okamžité určení je potřebné již z toho důvodu, aby se zabránilo promlčení nároků na náhradu škody. Budoucí materiální škody matky žalobkyně jsou podle soudu možné. Matce žalobkyně náleží kvůli uplatněným škodám, na které již nelze nahlížet jako náklady léčení žalobkyně, vlastní nárok na náhradu škody vůči žalovanému podle § 31, 89 a 823 I BGB. Na chirurga Dr. Dr. H je jako na zástupce primáře chirurgického oddělení v nemocnici jednajícího na vlastní zodpovědnost třeba pohlížet jako na orgán žalovaného, za jehož chybné jednání tento musí odpovídat. Podobně jako v judikatuře a literatuře diskutované případy záchrany a první pomoci si nedovolené jednání spáchané vůči žalobkyni vyžádalo darování ledviny. Pročež podle soudu i přes dobrovolnost rozhodnutí matky žalobkyně nechybí ani (psychicky zprostředkovaná) kauzalita mezi nedovoleným jednáním přičitatelným žalovanému a tělesným poškozením vzniklým darováním ledviny, ani nezbytný vztah přičitetelnosti. Svolení matky žalobkyně k operaci s odnětím její ledviny neodstraňuje ani protiprávnost ublížení na těle ve vztahu k žalovanému.

II. Námitky v revizi směřující proti tomu nejsou důvodné. Odvolací soud určovací žalobu, jejímž předmětem jsou budoucí materiální škody matky žalobkyně, správně považoval za důvodnou. Rovněž i podle názoru rozhodujícího Senátu má potud matka žalobkyně vlastní nárok na náhradu škody vůči žalovanému podle § 31, 89 a § 823 I BGB, který žalobkyně z titulu postoupeného práva může uplatnit cestou určovací žaloby.

1. Oproti názoru revize neexistují žádné pochyby o přípustnosti určovací žaloby. Určení povinnosti k náhradě škody na straně žalovaného za budoucí materiální škody prostřednictvím rozsudku zemského soudu, který se mezitím stal pravomocným, tomu nebrání, neboť předmětem tohoto určení, jak vyplývá z rozsudku, byly pouze škody žalobkyně, ale nezahrnuje v tomto případě ještě sporné škody matky žalobkyně. Jak odvolací soud přiléhavě uvedl, podle okolností je žalobkyně vystavena pozdějším nárokům své matky z jednatelství bez příkazu, když matce vzniknou výdaje kvůli ztrátě darované ledviny. V tom spočívá dostatečný vlastní zájem žalobkyně pro uplatnění nároku na určení.

2. Zda matce žalobkyně vůči žalovanému náleží nároky na náhradu budoucích výdajů kvůli ztrátě ledviny rovněž z jednatelství bez příkazu podle § 683, 370 BGB, což odvolací soud popřel, může zůstat otevřené. Matka může, jak správně usoudil odvolací soud, v každém případě požadovat náhradu budoucí škody z této události od žalovaného podle § 823 I BGB z titulu nedovoleného jednání vůči ní kvůli tělesnému poškození způsobeného a zaviněného Dr. Dr. H.

a) Takový nárok neztroskotá, jak se domnívá revize, už na tom, že chirurg Dr. Dr. H nebyl považován za orgán žalovaného zřizovatele nemocnice, když odňal ledvinu žalobkyně. Dr. Dr. H měl, z důvodu nepřítomnosti primáře chirurgického oddělení, jako jeho stálý zástupce vykonávat funkce primáře. Jeho postavení se tedy právně nedá posoudit jinak než jako postavení primáře samotného, kdyby byl býval přítomen. Pokud revize vznáší výhrady proti tomu, že rovněž primáři oddělení nemocnice (a nejen vedoucí primář nemocnice) jsou činní jako orgán zřizovatele nemocnice, poukazuje na judikaturu, která je překonaná a opuštěná (tak III. Civilní Senát v BGHZ 4, 138 (152) = NJW 1952, 382; srov. BGHZ 77, 74 (79) = NJW 1980, 1901). Rozhodující Senát mezitím ve svém rozhodnutí z 21. 9. 1971 (NJW 1972, 334 = VersR 1971, 1123) rozhodl do té doby otevřené otázky tak, že vedoucího jednotlivého oboru nemocnice je třeba pokládat za zástupce zřizovatele nemocnice povolaného v souladu s předpisy nemocnice [BGHZ 77, 74 an. = NJW 1980, 1901; BGHZ 95, 63 = 70) = NJW 1985, 2189; Senat, NJW 1986, 776 = VersR 1986, 295 (296)]. To musí v každém případě platit, dokud zřizovatel nemocnice nedoloží, že v konkrétním případě organizace v nemocnici musí vést k jinému závěru. Žalovaný k tomu ve skutkové instanci nic ne uvedl. Navíc odpovědnost orgánu žalovaného, která přichází v úvahu podle § 31, 89 BGB, za zavinění vrchního lékaře Dr. Dr. H nebyla nikdy zpochybněna.

b) Vrchní lékař Dr. Dr. H nepoškodil pouze tělo a zdraví, když žalobkyni při porušení lékařské povinné odebral její jedinou ledvinu. Vytvořil tím rovněž stav nebezpečí, který všem blízkým rodinným příslušníkům žalobkyně mohl dát podnět k tomu, aby kvůli záchraně života a zdraví žalobkyně riskovali vlastní tělesné poškození tím, že dali k dispozici ledvinu k implantaci žalobkyni. Obětování vlastní tělesné neporušenosti takto vnucené dárci orgánu je porušující skutkovou podstatou, která až na dále vyložené zvláštnosti, jež ale nemohou vést k odlišnému právnímu posouzení, může jako v jiných případech záchrany nebo první pomoci odůvodnit povinnost k náhradě škody u škůdce odpovědného za tento stav vyžadující záchranu nebo první pomoc vůči zachránci nebo poskytovateli první pomoci, kteří při záchranně utrpěli škodu.

aa) Z hlediska odpovědnosti je relevantní příčinná souvislost mezi odnětím jediné ledviny žalobkyně, za něž odpovídá žalovaný, a darováním ledviny její matkou mimo diskuzi. Možnost transplantace ledviny, rovněž tzv. darování mezi živými byla tehdy známa, a darování ledviny blízkým rodinným příslušníkem nebylo natolik vzdálenou možností, aby by ji již z toho důvodu byla musela z právního hlediska zůstat bez povšimnutí. Oproti názoru revize se dá naopak akceptovat, že na radu lékaře je matka ochotna takové oběti pro svoje dítě. Řetězec příčinné souvislosti není přerušen ani tím, že darování ledviny se zakládá na svobodném rozhodnutí matky žalobkyně; toto rozhodnutá spočívá jen na vyzývacím charakteru stavu nebezpečí, za nějž odpovídá žalovaný a do nějž byla matka žalobkyně přivedena lékařským pochybením a bez nějž by k jednání směřující k záchraně nebylo došlo. To, že k odůvodnění odpovědnosti může postačit i psychicky zprostředkovaná kauzalita, odpovídá judikatuře rozhodujícího Senátu (BGHZ 56, 163 (168) = NJW 1971, 1883; stálá judikatura) a téměř jednotnému pohledu literatury. Revize to ani nenapadá.

bb) Rovněž tak se již v judikatuře vyšších soudů dlouho uznává, že rozhodnutí vystavit se nebezpečí vlastního poškození, aby jiná osoba byla zachráněna ze stavu nebezpečí, neotvírá již zásadně novou přičitatelnost, která z hlediska právní odpovědnosti sama přiřadí taková poškození „zachránce“ a která zbavuje odpovědnosti osobu odpovídající za ohrožení „zachráněného“. Naopak již Říšský soud vztáhl jeho odpovědnost přinejmenším i na taková poškození „zachránce“, když záchranné jednání s ohledem na hrozící a odvracené škody nebylo nepřiměřené (RGZ 29, 120 an.: zkrocení splašeného kočárového koně; RGZ 50, 219 (223): zkrocení splašeného jezdeckého koně; RGZ 164, 125 an.: záchrana cestujících z autobusu; OLG Stuttgart, NJW 1965, 112: záchrana cestujících z hořícího motorového vozidla). Rozhodující Senát navázal na tato rozhodnutí v tzv. zhodnocovacích případech (Senat, NJW 1964, 1363 (1364); BGHZ 57, 25 (29 an.) = NJW 1971, 1980; BGHZ 63, 189 (192 an.) = NJW 1975, 168). Tomu odpovídá alespoň v zásadě shodný názor v literatuře (mj. Staudinger-Medicus, BGB, 12. vyd., § 249 marg. č. 58 an.; Staudinger-Schäfer, Vorb. § 823 an. marg. č. 90 an., 112, 120 an.; Grunsky, in: MünchKomm, 2. vyd., Vorb. § 249 marg. č. 59; Deutsch, HaftungsR I, s. 159 an., vždy s dalšími odkazy). Sice neexistuje, jak rozhodující Senát objasnil při jiné příležitosti, žádný obecný příkaz chránit jiného před ohrožením vlastní osoby a na druhé straně ani žádný obecný zákaz dát jinému podnět k sebeohrožení (Senat, NJW 1978, 421 = VersR 1978, 183 (184); NJW 1986, 1865 = VersR 1986, 578). Společenské soužití se svými četnými kontakty mezi lidmi vede k mnohostranným vlivům jednoho na rozhodnutí druhého, aniž by už z tohoto důvodu za tato rozhodnutí musela být ovlivňující osoba spoluodpovědná. Teprve když škůdce způsobí stav nebezpečí, za nějž zodpovídá, jenž je pro zachránce či poskytovatele první pomoci tak závažný a má takový vyzývací charakter, že riziko, které na sebe vezmou, je (stejně jako nebezpečí způsobené zachraňovanému) při hodnotící úvaze třeba přiřadit škůdci, protože škůdce přivedl zachraňovaného do stavu, který zákrok zachránce a poskytovatele pomoci když ne vyžaduje, tak alespoň činí pochopitelným a akceptovatelným, a musí odpovídat za sebepoškození zachránce a poskytovatele pomoci. Potom již není ospravedlnitelné posuzovat zákrok zachránce a poskytovatele pomoci izolovaně od „vytvoření zvýšeného stavu nebezpečí“ (tak rozsudek Senátu BGHZ 57, 25 (29) = NJW 1971, 1980) škůdcem. V tomto smyslu rozhodující Senát opakovaně hovořil o vytýkatelných „výzvách“ sebeohrožení poškozeného ze strany škůdce.

cc) Pro bližší konkretizaci tohoto hodnocení z hlediska právní odpovědnosti již Senát vytvořil několik zásad. Tak intervence zachránce nebo poskytovatele pomoci nemůže být úplně volná; musí být prvním činem přiblížena, musí jím být, jak Senát vyjádřil již v uvedených rozhodnutích, „vyprovokována“. Kromě toho musí sebeohrožení a vlastní poškození, které dotyčný riskuje, stát v přiměřeném vztahu k možnému výsledku zásahu a ve své motivaci musí být podle uznávaných společenských pravidel chování přinejmenším schvalováno (tak pro zhodnocovací případy již rozsudky Senátu BGHZ 57, 25 (31) = NJW 1971, 1980; BGHZ 63, 189 (193) = NJW 1975, 168). Bez takových kritérií omezujících odpovědnost, jež jsou nejprve nastíněny velmi obecně a v konkrétním případě vyžadují bližší dotváření, by odpovědnost toho, kdo jinému způsobil škodu, za tím vyvolané zásahy třetího již neležela v ochranném rámci povinného jednání a nepřivodila by vyprovokované situace vyžadující záchranu či pomoc. Sebeohrožení a sebepoškození zachránce a poskytovatele pomoci pak patří k jeho oblastem života, za něž odpovídá sám. Jedná „na vlastní nebezpečí“ (k nutné omezení odpovědnosti u psychicky zprostředkované kauzality srov. mimo jiné Deutsch, s. 161 an.; Grunsky, in: MünchKomm, Vorb. § 249 marg. č. 950; Staudinger-Medicus, § 249 marg. č. 62 an.; Staudinger-Schäfer, Vorb. § 823 an. mag, č. 90 an., 120 an.; Zimmermann, JZ 1980, 10 an., vše s dalšími odkazy).

dd) Tyto právní zásady ospravedlňují to, že ve sporném případě je darování ledviny a s tím spojené tělesné poškození a poškození zdraví matky žalobkyně třeba z hlediska právní odpovědnosti přičítat jednání vrchního lékaře Dr. Dr. H, jež tuto oběť přiblížilo a za než odpovídá. Darování ledviny se zakládá právě na tom, že Dr. Dr. H matku žalobkyně poškozením jejího dítěte přivedl do stavu, v němž se směla cítit vyzvána k takové oběti. Nesporně je třeba její chování morálně hodnotit vysoko, a proto musí být schvalováno a uznáváno právním řádem. Medicínsky rozhodně indikovaný pokus zlepšit darováním zdravé ledviny tělesný a zdravotní stav žalobkyně a přinejmenším podstatně zkrátit dialyzační péči, je v rozumném a přiměřeném poměru k sebepoškození, které matka žalobkyně na sebe přijala. Její rozhodnutí se zakládá také na podrobné konzultaci lékařů ošetřujících žalobkyni.

ee) Vztah přičitatelnosti oproti názoru revize nemůže být tedy popřen proto, že matka žalobkyně ke svému rozhodnutí o darování ledviny nedospěla pod přímým působení akutního stavu nouze, ale měla čas se o tom poradit s lékaři a uvážit důkladně pro a proti. Je-li přiblížen zákrok zachránce nebo poskytovatele pomoci, pak nemůže záležet na tom, zda tento takříkajíc jednal spontánně za dané situace nebo zda si pro sebe předem mohl zvážit šance a rizika svojí intervence. Na situaci „provokující“ k zákroku to nic nemění a příčinná souvislosti mezi škodným jednáním škůdce a sebeohrožením nebo sebepoškozením zachránce a poskytovatele pomoci zůstane v každém případě zachována. Není nic neobvyklého, že zachránce má dostatek času k přemýšlení. Ovšem pod pojem záchrana, rozuměno jako vyprovokovaný zásah k odvrácení nebo zmírnění škod ze stavu nebezpečí zaviněně vyvolaného škůdcem, nespadá zpravidla již pomoc při zdolání škod, zejména kde se představuje jako pouhá podpora při regulaci škody. Toto z hlediska právní odpovědnosti již nelze přiřadit škodnému jednání škůdce. Otázku, kdy oběť toho, kdo chce snížit způsobenou škodu nebo ji omezit, je ještě záchranou nebo první pomocí, vyžaduje hodnocení, které musí zohlednit vnitřní vztah k „provokujícímu“ stavu a určitě i časovou a místní souvislost. Darování ledviny blízkým příbuzným – zde matkou – poraněnému dítěti je při takovém posouzení nutné pokládat ještě za přirozené vyprovokované opatření k záchraně ohroženého života nebo ohroženého zdraví dítěte. Oběť matky stojí ve vnitřní souvislosti se stavem ohrožení, který zavinil žalovaný lékař odebráním jediné ledviny dítěte. Časová prodleva, s níž k tomu došlo, se vysvětluje daleko méně tím, že už po vzniku škody na zdraví dítěte byla podniknuta léčebná opatření, ale tím, že zachraňující darování ledviny mohlo být podle okolností provedeno nikoli hned, nýbrž teprve nějaký čas později. Ve sporném případě je proto darování ledviny matkou žalobkyně nutné mít za důsledek škodného jednání, za které žalovaný deliktně odpovídá (stejně ve výsledku – německy, ArztR und ArzneimittelR, 1983, s. 205 marg. č. 305; v anglosaské právní oblasti při užití doktríny „rescue doctrine“ Urbanski v. Partel, Manitoba Queen’s Bench z 25. 1. 1978 – 84 D.L.R. 3 d 650 na jedné straně; Si rianni v. Anna – N. Y. S. 2 d 709 z 21. 12. 1967, Moore v. Sha – 458 N.Y.S. 2 d 33; 90 A.D. 2 d 389 – z 30. 12. 1982 a Ornolas and Ornelas v. Fry, Court of Appeal of Arizona – 727 P. 2 d 819 z 6. 5. 1986 na straně druhé). Zcela mimo úvahu při těchto úvahách musí zůstat, zda vrchní lékař Dr. Dr. H nebo žalovaný zřizovatel nemocnice byli právně nebo morálně povinni postarat se o transplantaci ledviny. Tímto nemůže být „vyprovokovaná oběť“ matky žalobkyně poměřována.

ff) Na rozdíl od úvah revize nemůže nárok matky žalobkyně odpadnout proto, že přitom nejen, jak je tomu snad ve většině případů záchrany nebo první pomoci, s vlastním poškození počítala jen jako možným, ale tato poškození si nechala způsobit darováním ledviny, tedy zcela vědomě přinesla oběť na zdraví. Ani tato okolnost nemění nic na provokující situaci, ani nedává podnět k hodnocení, které by omezovalo odpovědnost. Toto omezení odpovědnosti by mohlo spočívat pouze v tom, že není dána přiměřenost mezi sebepoškozením a šancí k záchraně poškozeného nebo že sebepoškození již nebylo možné mravně schválit. O to ani ono v tomto případě nejde. Naopak podle názoru rozhodujícího senátu nemůže o vhodné přičitatelnosti k nedovolenému jednání, za nějž musí žalovaný odpovídat, z důvodů přiměřenosti nebo morálky existovat nějaká pochybnost.

gg) Rozhodující Senát není schopen konečně akceptovat názor revize, že matka žalobkyně, z právního hlediska, neutrpěla žádné tělesné poškození, jež by vedlo k náhradě škody, protože s operací za účelem odnětí darované ledviny souhlasila. Operativní odnětí ledviny tím pověřeným lékařem bylo proto jistě řádné. Škůdce, který podnítil takto nahlíženou dobrovolnou oběť na zdraví a v tomto smyslu odsouhlasené tělesné poškození, za něž musí odpovídat, se ale nemůže ze své strany odvolávat na to, že tělesné poškození intervenující třetí osoby je podle něj svobodné, a proto řádné, a to ani tehdy, když někdo jiný tělesné poškození, jako ve sporném případě, teprve musí přivodit, aby zachránci a poskytovateli pomoci umožnil jeho záchranné jednání. Matka žalobkyně svým souhlasem s odebráním ledviny nesouhlasila také s tím, že ji Dr. Dr. H přivedl do situace, kdy k záchraně svého dítěte musí přinést oběť na svém zdraví. Nedovolené jednání spáchané vůči ní zůstává proto protiprávní (ve výsledku stejně Deutsch, s. 205 marg. č. 305).

 

__________

¹ § 823 Povinnost k náhradě škody (1) Kdo úmyslně nebo z nedbalosti poruší protiprávně život, tělo, zdraví, svobodu, vlastnictví nebo ostatní právo druhého, je mu zavázán k náhradě z toho vzniklé škody.

(2) Stejná povinnost stíhá toho, kdo poruší zákon sledující ochranu druhého. Je-li podle obsahu zákona možné jeho porušení vůči této osobě i bez zavinění, nastoupí povinnost k náhradě jen v případě zavinění.