Spolkový pracovní soud, rozsudek z 11. 4. 2006 AZ: 9 AZR 500/05

 

K věci: Strany vedou spor o bezvýhradné oprávnění žalobce soukromě použít bonusové míle připsané v rámci programu pro věrné zákazníky „Miles & More“ za služební lety na jeho mílové konto vedené u letecké společnosti. Žalobce je od 1. 8. 1975 zaměstnán u žalované, naposledy jako vedoucí prodeje pro cizinu. V rámci této činnosti podniká žalobce řadu cest letadlem. Náklady nese žalovaná. Od roku 1993 se jako věrný zákazník účastní programu „Miles & More“ pro věrné zákazníky letecké společnosti. Podle podmínek účasti na tomto programu jsou v Německu k účasti oprávněny pouze fyzické osoby. Pro každého účastníka programu „Miles & More“ je zřízeno příslušné mílové konto. Na konto jsou připisovány jednotlivé míle za každý provedený let a za lety u partnerských společností. Prostředky z mílového konta mohou být vyměněny za letové prémie. Cestující je ale může užít pro získání zvláštních výhod, jako jsou cesty vlakem k letišti, při užívání pokojů v hotelech partnerů letecké společnosti a při využívání nájemních vozů partnerských autopůjčoven. Od roku 2002 žalovaný věděl, že žalobce se účastní věrnostního programu „Miles & More“. Jeho mílové konto vykazovalo k okamžiku posledního ústního jednání před zemským pracovním soudem asi 350 000 mil. To odpovídá hodnotě 9 700 euro. Dosud žalobce míle nasbírané prostřednictvím služebních letů využíval výlučně soukromě. Přípisem z 28. 1. 2003 zakázala žalovaná jejich soukromé využívání. Získané míle měly být využity jen pro obchodní účely žalované. Poté, co žalobce v srpnu 2004 proti tomuto příkazu vznesl žalobu, sdělila žalovaná dne 13. 1. 2005 písemně, že aplikace příkazu z 28. 1. 2003 se pozastavuje. Až do dalšího rozhodnutí smějí být míle získané na služebních letech opět využívány soukromě. Vyhradila si ovšem právo, při znovu nastalé změně situace s náklady podniku opět nařídit aplikaci tohoto příkazu. Žalobce je názoru, že žalovaná nemá žádný nárok na služební využívání mil připsaných na jeho konto. V poslední řadě navrhl, aby bylo určeno, že je oprávněn v rámci programu „Miles & More“ získané bonusové míle, které byly připsány ve prospěch jeho osobního mílového konta, využívat k soukromým účelům.

Pracovní soud žalobě vyhověl. Zemský pracovní soud žalobu zamítl. Proti tomu podal žalobce revizi připuštěnou zemským pracovním soudem.

 

Z odůvodnění: A. Revize není důvodná. Zemský pracovní soud žalobu zamítl právem.

I. Žaloba je přípustná. Oproti názoru žalované je dán zájem na určení nezbytný podle § 256 odst. 1 ZPO, ačkoli v té době soukromé využívání mil z věrnostního programu „Miles & More“ a bonusových bodů z jiných leteckých věrnostních programů dovolovala. Žalobce v ústním jednání vyjasnil, že chce mít nyní určeno, že smí bez jakékoli výhrady využívat soukromě připsané míle. Protože žalovaná si v odvolání ze dne 13. 1. 2005 vyhradila právo na odvolání rozhodnutí, existuje zájem na určení. Neboť právní zájem na okamžitém určení je dán i tehdy, když právu hrozí aktuální nebezpečí nejistoty a když požadovaný rozsudek je způsobilý toto nebezpečí odstranit (BGH 9. 6. 1983 – IIIZR 74/822 – LM ZPO § 256 č. 129). A to je i tento případ. Nejistota, zda žalobce smí bez výhrady využívat své mílové konto pro soukromé účely nebo zda žalované přísluší právo na odvolaní svého rozhodnutí, může být určovací žalobou odstraněna.

II. Žaloba není důvodná. Žalobci nenáleží míle připsané na jeho mílové konto za jeho služební cesty. Proto byla žalovaná oprávněna vyhradit si odvolání práva na soukromé užívání pro případ změny situace s náklady v podniku.

1. Právo žalobce na soukromé využívání neplyne ani z § 611 BGB ve spojení s pracovní smlouvou.

a) Strany neuzavřely v žádném případě výslovně ujednání v pracovní smlouvě, komu mají plynout zvláštní výhody z věrnostního programu „Miles & More“.

b) Žádný takový podnikový obyčej se ani nestal obsahem smlouvy.

aa) Pod podnikovým obyčejem se zpravidla rozumí pravidelné opakování určitého způsobu chování zaměstnavatele, z něhož zaměstnanci nebo zaměstnanci určité slupiny mohou usoudit, že jim má být trvale poskytováno nějaké plnění nebo výhoda (Senat 21. 6. 2005 – 9 AZR 200/04 – AP InsO § 55 Nr. 11 = EzA BUrlG § 7 Nr. 114). Z tohoto jednání zaměstnavatele, které je třeba posoudit jako návrh smlouvy, který byl zaměstnanci zpravidla mlčky přijat (§ 151 BGB), vznikají smluvní nároky zaměstnance na plnění, jež se stala obvyklými. Podnikový obyčej je představitelný pro každý předmět, který může být podle pracovní smlouvy v takové formě upraven (Senat 20. 1. 2004 – 9 AZR 43/03 – AP BGB § 242 Betriebliche Übung Nr. 65 = EzA BetrAVG § 1 Betriebliche Übung Nr. 5; BAG 21. 1. 1997 – 1 AZR 572/96 – AP BetrVG 1972 § 77 Nr. 64 = EzA BGB § 242 Betriebliche Übung Nr. 36 = BB 1997, 1368). Rozhodující pro vznik nároku není oproti názoru žalované vůle zaměstnavatele zavázat se. Je spíše rozhodují, jak příjemce prohlášení může rozumět tomuto prohlášení nebo chování zaměstnavatele podle zásad dobré víry při zohlednění všech průvodních okolností (§§ 133, 157 BGB) (BAG 16. 1. 2002 – 5 AZR 715/00 – AP BGB § 242 Betriebliche Übung Nr. 56 = EzA TVG § 4 Tariflohnerhöhung Nr. 37 m. w. N. = BB 2002, 1155). Podnikový obyčej může vzniknout i strpěním zaměstnavatele.

bb) V tomto případě k realizaci podnikového obyčeje chybí potřebný vztah ke kolektivu. Samo plnění jedinému zaměstnanci ještě nedovoluje podle zásad podnikového obyčeje usuzovat na přičitatelnou objektivní vůli zaměstnavatele být vázán, že by chtěl všem zaměstnancům nebo alespoň všem zaměstnancům ohraničené skupiny plnění poskytovat.

Všeobecně závazné pravidlo, od jakého počtu plnění může zaměstnanec usuzovat na další poskytování plnění i na obyčej, neexistuje. Je třeba odkázat na způsob, trvání a intenzitu plnění. Záleží rovněž na počtu případu užití ve vztahu k počtu zaměstnanců nebo k velikosti podporované skupiny. Dále je třeba zahrnout vedle posouzení vztahu počtu a opakování a trvání obyčeje také způsob a obsah plnění (BAG 28. 7. 2004 – 10 AZR 19/04 – AP BGB § 611 Gratifikation Nr. 257 = EzA BGB 2002 § 242 Betriebliche Übung Nr. 2).

Ani ze zjištění zemského pracovního soudu ani z přednesu žalobce se nedá zjistit, u kolika zaměstnanců žalovaná soukromé používání mil služebně získaných strpěla a jaký byl její vztah k příslušnému počtu zaměstnanců. Přípis žalované z 28. 1. 2003 a sdělení z 13. 1. 205 směřovaly vůči vícero držitelům karty „Miles & More“. Lze z toho sice dovodit závěr, že vedle žalobce existovali ještě další věrní zákazníci. K určení podnikového obyčeje ovšem chybí konkrétní množství.

c) Žalovaná nepředložila žalobci strpěním soukromé využívání mil a bonusových bodů ani žádný návrh na změnu smlouvy.

Právně významný obsah chování se posuzuje podle toho, co příjemce prohlášení musel při rozumném hledisku rozpoznat jako zamýšlené a v jakém smyslu musel rozpoznanému rozumět (Senat 18. 9. 2001 – 9 AZR 307/00 – AP BGB § 611 Mehrarbeitsvergütung Nr. 37 = EzA BGB § 611 Mehrarbeit Nr. 9 = BB 2002, 359). Není ani patrné a ani revize neukazuj, že se z chování žalované podával návrh na změnu smlouvy s obsahem strpět a ponechat soukromé využívání mil i pro budoucnost.

2. Nárok neplyne ani z právních předpisů o příkazní smlouvě. To zemský pracovní soud výstižně uznal. Žalobce je naopak podle § 667 alt. 2 BGB jako příkazník povinen žalované jako příkazci vydat vše, co z obstarání věci získal. To zahrnuje i výhody z věrnostního programu „Miles & More“.

a) Ustanovení § 667 BGB je třeba na pracovní vztahy použít obdobně, ačkoli zaměstnanci nejsou ve smyslu § 662 BGB činní bezúplatně. Ustanovení o příkazní smlouvě obsahují obecné zásady, které platí i pro pracovní vztahy. Kdo v zájmu jiného vynaloží náklady, může požadovat jejich náhradu od toho, pro nějž byl činný (Senat 14. 10. 2003 – 9 AZR 657/02 – AP BGB § 670 Nr. 32 = EzA BGB 2002 § 670 Nr. 1; 19. 5. 1998 – 9 AZR 307/96 – BAGE 89, 26 = BB 1998, 2527). Stejné zásady platí i pro povinnost vydat výhody podle § 667 BGB. Tento předpis tvoří protějšek k nároku na náhradu nákladů podle § 670 BGB. Příkazník nesmí obstaráním záležitosti utrpět žádnou újmu, ale ani z něj získat žádný prospěch (Staudinger/Wittmann BGB 13. vyd. § 667 marg. č. 1). Právě tak zaměstnanec zpravidla vedle sjednané pracovní odměny nezískává žádné další materiální výhody z výkonu své práce. Prostředky podniku nutné pro podání pracovního výkonu musí dát k dispozici zaměstnavatel. Pouze to, co patří k samozřejmé povinnosti zaměstnance použít při práci, je kompenzováno vyplacením odměny (Senat 14. 10. 2003 – 9 AZR 657/02 – a. a. O.; BAG Großer Senat 10. 11. 1961 – GS 1/60 – BAGE 12, 15).

b) Nárok na vydání podle § 667 alt. 2 BGB předpokládá, že příkazník získal něco z obstarání záležitosti. Jde o každý prospěch, který příkazník obdržel na základě vnitřní souvislosti s provedeným jednáním (BGH 17. 10. 1991 – IIIZR 352/899 – NJW-RR 1992, 560; MünchKommBGB/Seiler 4. vyd. § 667 marg. č. 9; Wittmann/Staudinger a. a. O.).

aa) Žalobce takový prospěch získal, konkrétně míle pro věrného zákazníka. Nepodstatné přitom je, že tyto výhody nevyplývaly přímo z jeho činnosti, jíž byl pověřen, v rámci svých úkolů vedoucího prodeje v cizině, ale vyplývají z jím možná vlastním jménem uzavřených smluv o přepravě, které sloužily pouze k tomu, aby jej dopravily na jeho pracoviště (místo provádění příkazu). Nabyto a postiženo nárokem na vydání podle § 667 BGB je také to, co příkazník přijal z pomocných nebo vedlejších jednání, která měla sloužit splnění příkazu (Steffen in BGB-RGRK 12. vyd. § 667 marg. č. 3).

bb) Výhody z věrnostního programu „Miles & More“ jsou také ve vnitřní souvislosti s jednáním prováděném cizí osobou.

(1) Výhody, které získal příkazník pouze při příležitosti obstarání záležitosti, nepodléhají povinnosti k vydání (Wittmann/Staudinger § 667 marg. č. 9). Příčinná souvislost mezi splněním příkazu a nabytým prospěchem sama nevystačí pro vnitřní souvislost. V opačném případě by příkazník musel také vydat to, co obdržel pouze při příležitosti své činnosti.

(2) Vnitřní souvislost je akceptována zejména tehdy, když existuje objektivní nebezpečí, že pokynutí výhody by mohlo vést k tomu, že příkazník by pustil ze zřetele zájmy svého příkazníka (BGH 28. 10. 1965 – VIIZR 290/633 – BB 1966, 99; 14. 11. 1977 – IIZR 107/766 – WM 1978, 115). Takové ohrožení zájmů příkazníka může spočívat v tom, že příkazník cestující často letadlem při volbě letecké společnosti nezvolí pro příkazce nejvýhodnější volbu, ale nechá se vést výhodami jemu poskytnutými (tak Bauer/Krets BB 2002, 2066, 2067). Takové ohrožení ovšem předpokládá, že žalobce sám mohl vybírat leteckou společnost. K tomu nebyla učiněna žádná zjištění.

(3) Povinnost k vydání podle § 667 alt. 2 BGB má ale zabránit nejen objektivnímu ohrožení zájmů příkazce. Také každému, na jehož účet někdo jiný vyřizuje záležitost, rovněž náleží veškeré výhody z transakce, když musí nést veškeré nebezpečí (tak již RG 27. 4. 1920 – III 411/19 – RGZ 99, 31). Tak je tomu v tomto případě. Žalovaná jako zaměstnavatel musí nést všechny náklady pracovní činnosti, a tedy i náklady provádění příkazu žalobcem. Hradí služební lety žalobci. Jí proto náleží i z toho plynoucí výhody.

Může zůstat stranou, zda příkazník by si směl ponechat to, co při obstarání záležitosti mohlo být ještě posuzováno jako osobní dárek. To není u výhod z věrnostního programu „Miles & More“ již kvůli hodnotě výhody splněno. K okamžiku posledního ústního jednání vykazovalo mílové konto žalobce asi 350 000 mil, což odpovídá hodnotě 9 700 euro.

cc) Oproti stanovisku revize nároku na vydání nebrání to, že poskytnutí výhody ze strany třetí osoby bylo podle její vůle určeno nikoli pro příkazce, ale pro příkazníka (v tomto smyslu Heinze DB 1996, 2490, 2493, který vychází z toho, že jedná o veřejný příslib letecké společnosti podle § 657 BGB pouze ve prospěch častého zákazníka). Podle ustálené judikatury zahrnuje povinnost k vydání všechny pro příkazníka osobně určené výhody. V opačném případě by si příkazník mohlo také ponechat jemu poskytnuté úplatky (srov. BAG 26. 2. 1971 – 3 AZR 97/70 – AP BGB § 687 Nr. 5; BGH 28. 10. 1965 – VIIZR 290/633 – BB 1966, 99; 7. 1. 1963 – VIIZR 149/611 – BGHZ 39, 1).

 

__________

¹ § 611 Typické povinnosti ze smlouvy o provedení služby. (1) Smlouvou o provedení služby se zavazuje ten, kdo službu přislíbí, k plnění přislíbené služby, druhá strana k poskytnutí dohodnuté odměny.

(2) Předmětem smlouvy o provedení služby mohou být služby každého druhu.

§ 667 Povinnost k vydání. Příkazník je povinen příkazci vydat vše, co k provedení příkazu obdrží a co z obstarání věci získá.

§ 670 Náhrada nákladů. Vynaloží-li příkazník za účelem provedení příkazu náklady, které může podle okolností považovat za nutné, je příkazce povinen k náhradě.