JUDr. Dagmar Šídová, Liberec*
S trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 224 odst. 1, 2 TrZ se v praxi soudů setkáváme nejčastěji v souvislosti s dopravními nehodami. Při výkladu pojmu porušení důležité povinnosti pachatelem, vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, pracujeme zejména s vyhláškou o pravidlech silničního provozu. Existují však případy jiného druhu, kdy je třeba pozornost zaměřit na právní předpisy, jejichž aplikace není pro trestního soudce na denním pořádku. S jedním zajímavějším případem z nedávné minulosti bych chtěla seznámit širší odbornou veřejnost.
Náš odvolací senát projednával případ trestní odpovědnosti zaměstnavatele a mistra z truhlářské firmy, ve které došlo k vážnému zranění zaměstnance, jenž v době úrazu ještě nedosáhl věku osmnácti let. Usnesením krajského soudu ze dne 8. 11. 2000, čj. 31 To 571/2000-138, byla, jako nedůvodná, zamítnuta odvolání obou obžalovaných, která byla podána proti odsuzujícímu rozsudku okresního soudu, jímž byli obžalovaní uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 TrZ, za který jim byly uloženy peněžité tresty. Z odůvodnění usnesení krajského soudu vyjímám následující:
Napadeným usnesením byli obžalovaní M. A. a R. Š. uznáni vinnými výše uvedeným trestným činem, kterého se podle rozsudku dopustili tak, že obviněný M. A., jako majitel firmy MA Truhlářství a obviněný R. Š., jako mistr výroby u této firmy, v rozporu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce nechali pracovat na svislé frézce typ NNF 10 poškozeného J. M., přesto, že mu dosud nebylo 18 let a uvedené strojní zařízení nebylo v souladu s platnými Československými státními normami a dalšími právními předpisy vybaveno předepsanými bezpečnostními kryty, což mělo za následek, že dne 25. 11. 1997, v době kolem 12,30 hodin, došlo na tomto strojním zařízení k těžkému úrazu J. M., který při střetu ruky s pracovním nástrojem frézky utrpěl amputaci palce levé ruky, těžké zhmoždění levé ruky se zlomeninami druhého a pátého prstu a toto zranění si tak vyžádalo pracovní neschopnost od 25. 11. 1997, kdy poškozený je následkem pracovního úrazu v plném invalidním důchodu.
Proti rozsudku oba obžalovaní podali odvolání, které zdůvodnili samostatně.
Obžalovaný M. A. zastával názor, že nenese trestní odpovědnost za následek, ke kterému došlo na zdraví poškozeného J. M. Obžalovaný byl přesvědčen, že k jeho obvinění došlo jen proto, že je fyzickou osobou, u právnické osoby by trestní odpovědnost nenastala. Jako zaměstnavatel poškozeného nemohl obžalovaný M. A. ovlivnit skutečnost, že poškozený pracoval na svislé frézce, přestože mu ještě nebylo osmnáct let. Obžalovaný totiž zaměstnává osoby za tím účelem, aby prováděly úkony, ke kterým se v pracovní smlouvě zavázaly. Konkrétní rozdělení pracovních úkolů a odpovědnost s tím spojená je náplní práce mistra výroby. Zaměstnavatel jen rámcově stanoví plán práce. Obžalovaný M. A. sice navrhl mistrovi, aby obrobky zpracoval některý z právě vyučených zaměstnanců, ale nestanovil konkrétně pracovníka, který bude tuto práci vykonávat.
Obžalovaný M. A. měl za to, že předmětné strojní zařízení odpovídalo platným československým normám (ČSN) a dalším právním předpisům. Jde o vyhlášku č. 48/1982 Sb., ve které se oddíl druhý (počínaje § 63) dotýká obrábění dřeva. Řezné nástroje, u nichž se materiál posouvá rukou, musí být v činné části chráněny ochranným krytem. Ustanovení § 70 této vyhlášky konkretizuje požadavky na svislé spodní frézky, avšak je třeba mít na mysli, že jde o obecný pojem, jako u pojmu „automobil“, bez bližší specifikace. V odstavci 1 tohoto ustanovení vyhlášky se uvádí, že při ručním podávání materiálu do řezu musí být nástroj zajištěn ochranným krytem a stroj musí být vybaven zařízením proti zpětnému vržení materiálu. Při respektování § 63 vyhlášky je zajištěním ochranným krytem míněno zajištění stroje, s výjimkou činné části. Sám znalec uváděl, že ochranný kryt ve tvaru zvonu je nešťastným řešením a jde o kryt, který se používá při ukončení práce na stroji. Znalci zřejmě měli na mysli zakrytí činné části stroje nějakým krytem, který se připevní při práci na stroji. Vyhláška sama tento kryt blíže nespecifikuje a obžalovaný byl přesvědčen, že stroj splňoval požadavky na bezpečnost při práci, což je patrné i z provedené fotodokumentace. Zařízení proti zpětnému vržení, tzv. přítlačné zařízení, se na tomto druhu stroje neosazuje.
Dále se obžalovaný M. A. vyjádřil k porušení státních norem s tím, že jde o normy pro konstruktéry. ČSN 496110 uvádí, že svislé spodní frézky mají být vybaveny vodícím pravítkem, odsouvačem rukou, přítlačným zařízením. Frézka byla vybavena vodícím pravítkem, přítlačné zařízení se u tohoto druhu frézky nepoužívá (výpověď znalce V.) a odsouvač rukou, podle názoru tohoto znalce, u frézky byl a podle znalce F. údajně nebyl. I svědek T. potvrzoval, že tímto ochranným kroužkem frézka vybavena byla.
Obžalovaný M. A. si je vědom pocitů poškozeného, ale domnívá se, že úraz vznikl z důvodů jeho nesoustředěnosti a nerespektování pokynů mistra. Nakonec obžalovaný poukazoval na to, že frézka byla zakoupena a uvedena do provozu ještě před rokem 1989, kdy dovoz strojů zahraniční výroby povolovala státní zkušebna. Povolovací řízení bylo podrobné a pokud by frézka neodpovídala ČSN, nemohl by výrobek projít schvalovacím řízením. Proto obžalovaný M. A. navrhl, aby krajský soud napadený rozsudek zrušil a sám ho zprostil obžaloby.
Také obžalovaný R. Š. se necítil být vinen trestným činem. Uvedl shodně s obžalovaným M. A., že nenesou společnou odpovědnost za porušení ustanovení zákoníku práce a dalších předpisů. Obžalovaný R. Š. tvrdil, že nemůže nést odpovědnost za to, že strojní zařízení, na kterém k úrazu došlo, bylo v takovém technickém stavu, jak se uvádí v napadeném rozsudku. Obžalovaný měl podle napadeného rozsudku porušit § 166 odst. 3 a § 167 odst. 2 ZPr. V prvém citovaném ustanovení zákoníku práce se uvádí, že zaměstnavatel nesmí mladistvému zaměstnanci přidělit práci, která je mu zakázána, a v takovém případě mu musí poskytnout přiměřenou práci odpovídající, pokud možno, jeho kvalifikaci. Ustanovení § 167 odst. 2 ZPr odkazuje na právní předpis, který konkretizuje práce zakázané mladistvým. Takovým předpisem je vyhláška č. 261/1997 Sb., ve které však v § 4 – Práce zakázané mladistvým – není uveden zákaz práce mladistvým na dřevoobráběcích strojích. Soud prvního stupně tuto vyhlášku blíže nezkoumal a spokojil se se seznamem předloženým znalcem F., jehož závaznost není ničím podložena a tyto seznamy byly účinné pouze do novely zákoníku práce z roku 1995. Výše uvedenou vyhláškou byly tyto seznamy zrušeny. Proto se obžalovaný R. Š. domníval, že nemohl porušit § 166 odst. 3 ZPr.
Pokud jde o § 167 odst. 2 ZPr, dle kterého zaměstnavatelé nesmějí zaměstnávat mladistvé pracemi, při nichž jsou vystaveni zvýšenému nebezpečí úrazu, obžalovaný R. Š. namítal, že toto ustanovení nemá na mysli dřevoobráběcí stroje. V dnešní době by s takovýmto strojním zařízením nemohli mladiství vůbec pracovat, neboť práce se dřevem předpokládá používání strojního zařízení. Poškozený byl sice vystaven nebezpečí úrazu, ale nikoli zvýšenému nebezpečí. Podle názoru obžalovaného R. Š. poškozený nedodržel postup, který mu obžalovaný předvedl, o čemž svědčí i skutečnost, že před úrazem poškozený zpracoval několik obrobků tohoto druhu. Kdyby mu obžalovaný ukázal chybný postup, došlo by k úrazu hned při zpracovávání prvého obrobku. Poškozený nakonec sám ve svědecké výpovědi potvrdil, že byl obžalovaným řádně proškolen, jak má ke zpracování obrobku přistupovat. V daném případě mělo být soudem zkoumáno zvýšené nebezpečí i z pohledu, zda poškozený již byl vyučen. Poškozený byl již způsobilý k plnohodnotné truhlářské práci. Obžalovaný je přesvědčen, že daná ustanovení neporušil a požádal, aby byl krajským soudem zproštěn obžaloby.
Krajský soud podle § 254 odst. 1 TrŘ přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, přezkoumal i správnost postupu řízení, které vyhlášení rozsudku předcházelo, a dbal na to, aby případně nepřehlédl vady, které nebyly podanými odvoláními výslovně vytýkány. Nakonec dospěl k závěru, že odvolání obžalovaných M. A. a R. Š. nejsou důvodná.
Předně krajský soud zjistil, že v řízení předcházejícím vyhlášení napadeného rozsudku bylo postupováno v souladu s procesními předpisy. Již v průběhu přípravného řízení byly opatřeny všechny nezbytné důkazy, které soud prvního stupně řádně provedl. Provedené důkazy byly soudem prvního stupně hodnoceny ve smyslu § 2 odst. 6 TrŘ a zjištěný skutkový děj nevzbuzuje důvodné pochybnosti. Krajský soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Není pochyb o tom, že poškozený J. M. byl zaměstnán v truhlářské firmě obžalovaného M. A. a dne 25. 11. 1997 vykonával práci na svislé spodní frézce, kterou mu zadal jeho mistr – obžalovaný R. Š. Kolem 12.30 hodin došlo k těžkému poranění levé ruky poškozeného, v důsledku čehož byl poškozenému amputován levý palec a po skončení pracovní neschopnosti mu byl přiznán plný invalidní důchod. Soud prvního stupně uznal oba obžalované vinnými nedbalostním trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 TrZ, neboť nebylo pochyb o tom, že poškozený utrpěl těžkou újmu na zdraví a soud prvního stupně dospěl k závěru, že oba obžalovaní porušili důležitou povinnost vyplývající z jejich zaměstnání a postavení. K odůvodnění napadeného rozsudku, zejména s ohledem na námitky obsažené v odvoláních obou obžalovaných, považuje krajský soud za nutné dodat následující:
Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 TrZ se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt a podle odstavce 2 tohoto ustanovení trestního zákona je přísnější trestní sazbou potrestán pachatel, který spáchá čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Bylo proto nutné zabývat se blanketními právními normami, k jejichž porušení v daném případě mohlo dojít a došlo. Obžalovaný M. A. je majitelem firmy MA Truhlářství v T. a obžalovaný R. Š. je zařazen ve funkci mistra. Tak tomu bylo i dne 25. 11. 1997. Směrodatnou obecnou právní normou, kterou byli oba obžalovaní vzhledem ke svému postavení vázáni, je v tomto případě zákoník práce č. 75/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to zejména po novele provedené zákonem č. 126/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K novelizaci zákoníku práce došlo znovu zákonem č. 155/2000 Sb., která však nebyla účinná v době, kdy došlo k předmětné události. V dané době a nakonec i po poslední novelizaci platilo ustanovení § 167 ZPr – Práce zakázané mladistvým. Podle § 167 odst. 2 ZPr, mladiství nesmějí být zaměstnáváni pracemi, které se zřetelem k anatomickým, fyziologickým a psychickým zvláštnostem v tomto věku jsou pro ně nepřiměřené, nebezpečné nebo škodlivé jejich zdraví. Ministerstvo zdravotnictví stanoví vyhláškou v dohodě s Ministerstvem hospodářství a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, práce a pracoviště, které jsou zakázány mladistvým, a podmínky, za nichž mohou mladiství výjimečně tyto práce konat z důvodu přípravy na povolání. Podle § 167 odst. 3 ZPr zaměstnavatelé nesmějí zaměstnávat mladistvé také pracemi, při nichž jsou vystaveni zvýšenému nebezpečí úrazu nebo při jejichž výkonu by mohli vážně ohrozit bezpečnost a zdraví spolupracovníků nebo jiných osob. Cílem zákonodárce bylo vzít v úvahu biologické a společenské faktory mladistvých zaměstnanců, kteří nesmějí být zaměstnáváni pracemi se zvýšeným nebezpečím úrazu, protože jejich tělesné a duševní schopnosti a menší životní zkušenosti jim nedovolují takovéto práce zvládnout bez možnosti újmy na jejich zdraví nebo zdraví ostatních. Pokud jde o mladistvého zaměstnance, je třeba mu poskytovat jiné přiměřené práce, pokud možno odpovídající jeho kvalifikaci.
Neobstojí námitky obou obžalovaných, že nenesou odpovědnost za to, že nechali mladistvého J. M. pracovat na svislé spodní frézce. Oba obžalovaní se nacházeli v postavení, ve kterém byli povinni se řídit základním právním předpisem, jakým je zákoník práce. Neobstojí tvrzení obžalovaného M. A., že byl obviněn, protože je majitelem truhlářské firmy jako jedinec, tedy fyzická osoba, a právnickou osobu by nebylo možné pohnat k trestní odpovědnosti. I v případě právnické osoby by bylo třeba zkoumat, který orgán právnické osoby, s největší pravděpodobností statutární orgán, by byl odpovědný za nedodržení příslušného obecně závazného předpisu. Jde o obecné záležitosti, týkající se zaměstnavatelů, které upravuje zákoník práce v § 7 a násl. V tomto konkrétním případě nebylo pochyb o tom, že obžalovaný M. A. byl zaměstnavatelem poškozeného a obžalovaný R. Š. byl osobou, která poškozenému dne 25. 11. 1997 přidělila práci na svislé spodní frézce, protože vykonával funkci mistra. Oba obžalovaní se shodovali na tom, že si neuvědomovali věk poškozeného. Povinností obžalovaných však bylo, aby tuto skutečnost brali na vědomí, a měli dbát na to, aby nedošlo k porušení zájmů chráněných obecně závazným předpisem a potažmo trestním zákonem. Vzhledem k okolnostem případu (oba obžalovaní poškozeného znali již z doby jeho učebního poměru) a svým osobním poměrům (postavení obžalovaných ve firmě) o této skutečnosti měli vědět [forma zavinění spočívající v nevědomé nedbalosti – § 5 písm. b) TrZ].
Obžalovaný R. Š. namítal, že ustanovení § 167 odst. 2 ZPr bylo konkretizováno vyhláškou č. 261/1997 Sb., ve které není uveden zákaz práce mladistvých na dřevoobráběcích strojích. Ani s touto námitkou nelze souhlasit. Vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 261/1997 Sb., kterou se stanoví práce a pracoviště, které jsou zakázané všem ženám, těhotným ženám, matkám do konce devátého měsíce po porodu a mladistvým, a podmínky, za nichž mohou mladiství výjimečně tyto práce konat z důvodu přípravy na povolání, byla vyhlášena dne 6. 10. 1997 a podle § 7 této vyhlášky nabyla účinnosti prvním dnem třetího kalendářního měsíce po dni vyhlášení, čili dne 1. 2. 1998. K předmětné události došlo dne 25. 11. 1997. V této době byly v platnosti dřívější seznamy prací zakázaných shora uvedeným osobám, včetně mladistvých (dle usnesení vlády č. 3/1967 Sb., pro danou oblast šlo o seznam ve výnosu ze dne 29. 12. 1989, ve Věstníku Ministerstva lesního hospodářství a dřevozpracujícího průmyslu České republiky), do kterých spadala i pracovní činnost na dřevoobráběcích strojích. Je však třeba dodat, že i podle citované vyhlášky, a to § 4 – Práce zakázané mladistvým by bylo nutné dbát na ustanovení pod písm. p), kde je uvedeno, že mladistvým jsou zakázány práce spojené se zvýšeným nebezpečím úrazu a akutních otrav (výjimky připouští příprava mladistvých na budoucí povolání). Zvýšené nebezpečí úrazu je třeba spatřovat v tom, že k úrazu může dojít na strojích, kde ochrana pomocí technických zařízení je neuskutečnitelná.
Vezmeme-li v této souvislosti v úvahu stav dřevoobráběcího stroje, na kterém byla poškozenému přidělena práce, nelze přistoupit na obhajobu obžalovaných, že tuto činnost mohl zvládnout bez zvýšeného nebezpečí úrazu. V tomto směru je nutno připomenout i shodné stanovisko obou znalců, kteří vytýkali, že stroj nebyl opatřen přítlačným zařízením a odsouvačem rukou tak, jak měl být stroj vybaven podle dosud platných československých státních norem. Lze připustit, že práce na stroji s vrchním ochranným krytem (tzv. zvonem) nepřicházela v úvahu, avšak uváděné ochranné kroužky by úrazu mohly zabránit. Jestliže na stroji nebyly namontovány, ať již z jakýchkoli důvodů, nemohl být prací na takovém stroji pověřen mladistvý pracovník, tedy poškozený J. M. I kdybychom ponechali stranou příslušné státní normy pod č. 496100 a 496110, stále zůstává v platnosti vyhláška Českého úřadu bezpečnosti práce č. 48/1982 Sb., kterou se stanoví základní požadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, kde ve čtvrté části – Úprava a zpracování materiálů, druhém oddílu – Obrábění dřeva je v § 70 odst. 1, 2 rozvedeno, jakými ochrannými opatřeními musí být vybavena svislá spodní frézka při ručním podávání materiálu. V § 70 odst. 1 této vyhlášky je výslovně uvedeno, že stroj musí být vybaven zařízením proti zpětnému vržení materiálu.
Dále se krajský soud zabýval výrokem o trestech, které byly obžalovaným uloženy.
Na závěr je možno uvést, že z tohoto rozhodnutí vyplývá, jak široký záběr blanketních norem se může vyskytnout při řešení konkrétního trestního případu.
Článek byl publikován v časopise Soudní rozhledy, 2001, č. 10
* Autorka je předsedkyní senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec.
