JUDr. Antonín Draštík, Brno*
I.
Při postihu pachatelů trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 TrZ, popřípadě pachatelů tohoto trestného činu spáchaného v souběhu (zpravidla jednočinném) s dalšími trestnými činy, k jejichž spáchání byla použita střelná zbraň (nezřídka jde o velice závažnou trestnou činnost násilné povahy - např. trestný čin vraždy, loupeže, apod.) jsou soudy velice často postaveny před řešení otázky, jakými trestněprávními prostředky zbavit pachatele střelné zbraně použité ke spáchání posuzované trestné činnosti. V tomto směru jde především o náležité posouzení splnění všech zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí věci (střelné zbraně) podle § 55 TrZ u pachatele, který střelnou zbraň drží bez patřičného oprávnění. V případě, že soudy dospějí k závěru, že nelze uložit trest propadnutí věci, zabývají se možností uložení zabrání věci (střelné zbraně) podle § 73 odst. 1 písm. c) TrZ, popřípadě též postupem podle § 80 a 81 TrŘ.
Pojem „střelné zbraně“ je definován v § 3 písm. a) zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). Zákon mimo jiné stanoví podmínky pro nabývání vlastnictví ke střelné zbrani (dále jen „zbraň“), upravuje též registraci zbraní, jejich nošení a držení. Stanoví i další povinnosti fyzických i právnických osob v této oblasti.
Je třeba též připomenout ustanovení § 27 odst. 1 zákona, podle něhož platí, že fyzická osoba může nabývat do vlastnictví, s výjimkou nabytí do vlastnictví děděním (§ 78 zákona), držet nebo nosit zbraně podléhající registraci (srov. § 6 odst. 1 zákona) a střelivo do těchto zbraní jen tehdy, je-li držitelem zbrojního průkazu.[1]
S ohledem na konkrétní poznatky z rozhodovací činnosti soudů se další výklad omezí na problematiku rozhodování soudů o zbraních podléhajících registraci podle výše uvedeného zákona, které pachatelé použili ke spáchání trestného činu, aniž byli držiteli zbrojního průkazu.
II.
Podle důvodové zprávy k trestnímu zákonu[2] je účelem trestu propadnutí věci, aby byl pachatel zbaven prospěchu získaného trestným činem, popř. aby byl zbaven věci, která by mohla sloužit k páchání další trestné činnosti. Stejně jako v případě všech dalších druhů trestů je třeba mít na paměti, že i trest propadnutí věci je trestněprávním následkem spáchaného trestného činu a musí tedy postihovat jeho pachatele.
Podle § 55 odst. 1 TrZ může soud uložit trest propadnutí věci, která má vztah k trestnému činu předvídaný pod některým z písmen a) až d) citovaného zákonného ustanovení, přičemž současně jde o věc náležející pachateli (§ 55 odst. 2 TrZ). V případě zbraně použité ke spáchání trestného činu by mohly být opodstatněny úvahy o jejím propadnutí s poukazem na znění § 55 odst. 1 písm. a) TrZ.
Zabrání věci (§ 73 TrZ) lze rovněž uložit jen ohledně věci, která je ke spáchanému trestnému činu v některém vztahu uvedeném v ustanovení § 55 odst. 1 TrZ, a pomineme-li případy uvedené pod písm. a) a b), u nichž je rovněž stanovena podmínka, že jde o věc náležející pachateli (kterého ovšem nelze stíhat nebo odsoudit, popř. od jehož potrestání soud upustil), tak podle § 73 odst. 1 písm. c) TrZ lze uložit zabrání věci, která nemusí náležet pachateli, pokud to vyžaduje bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě jiný obdobný obecný zájem. Zabrání věci tak v tomto případě, a to na rozdíl od trestu propadnutí věci, může postihnout osobu odlišnou od pachatele trestného činu. Procesní postavení této osoby je v trestním řízení zaručeno přiznáním práv procesní strany (zúčastněná osoba - srov. zejména § 42 TrŘ). Dojde-li k použití zbraně ke spáchání závažné trestné činnosti, nebude podle okolností případu vyloučeno učinit podle § 73 odst. 1 písm. c) TrZ závěr, že bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě jiný obecný zájem vyžaduje uložit její zabrání, byť náleží jiné osobě než pachateli.
Konečně je třeba zmínit postup předpokládaný v ustanoveních § 80 a 81 TrŘ, tj. vrácení věci vydané či odňaté podle § 78 nebo 79 TrŘ. Z pohledu dalšího výkladu jsou významná ustanovení § 80 odst. 1 TrŘ, podle kterého platí, že věc se vydá tomu, o jehož právu na ni není pochyb, a § 81 odst. 1 TrŘ. Podle posledně uvedeného ustanovení se v případě, že obviněný vydal nebo mu byla odňata věc, kterou získal nebo pravděpodobně získal trestným činem, a přitom není známo, komu věc patří, nebo není znám pobyt poškozeného, vyhlásí se veřejně popis věci.
V případě uložení propadnutí věci nebo zabrání věci se právní mocí rozhodnutí stává jejich vlastníkem stát (§ 55 odst. 3, § 73 odst. 2 TrZ).
III.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 4. 1999 sp. zn. 7 To 16/99 zrušil z podnětu odvolání obviněného P. CH. rozsudek Městského soudu v Praze mimo jiné ve výroku o trestu propadnutí věci a sám rozhodl tak, že se podle § 73 odst. 1 písm. c) TrZ vyslovuje zabrání věci, a to dvou pistolí zn. ČZ, vzor 52, ráže 7,62. Obviněný byl stíhán pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. a), f) TrZ, dílem dokonaný, dílem nedokonaný, a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) TrZ. Trestné činnosti se podle shodného zjištění soudů obou stupňů v podstatě dopustil tak, že z výše označených pistolí, které po blíže nezjištěnou dobu nelegálně držel, střílel proti dvěma příslušníkům Policie ČR, přičemž jednoho z nich usmrtil. Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ve vztahu ke zrušení výroku o trestu propadnutí věcí se podává následující: „Napadeným rozsudkem byl obžalovanému vedle trestu odnětí svobody podle § 55 odst. 1 písm. a) TrZ uložen trest propadnutí věci, a to dvou pistolí zn. ČZ,... Dle uvedeného ustanovení lze trest propadnutí věci uložit pouze za předpokladu stanoveného v § 55 odst. 2 TrZ jen tehdy, jde-li o věc náležející pachateli. Tato podmínka v daném případě však splněna nebyla. Zákon č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, umožňuje nabytí střelných zbraní a střeliva, do vlastnictví jejich držitele jen za určitých podmínek. V § 27 odst. 1 výslovně stanoví, že fyzická osoba může nabývat do vlastnictví, s výjimkou nabytí do vlastnictví děděním, držet nebo nosit zbraně podléhající registraci jen tehdy, je-li držitelem zbrojního průkazu. V daném případě obžalovaný dle vlastního vyjádření obě předmětné zbraně zakoupil od bývalého spoluvězně a držel je nelegálně, aniž by měl vystaven na tyto zbraně zbrojní průkaz. Předmětné zbraně, jež podléhají registraci dle uvedeného zákona, proto obžalovaný nemohl nabýt do vlastnictví a tudíž není možné ohledně těchto zbraní uložit trest propadnutí věci podle § 55 odst. 1 TrZ.“
Odvolací soud pak odůvodnil uložení zabrání věci tím, že „...je společensky nežádoucí, aby předmětné zbraně... zůstaly nadále v držení obžalovaného a je zřejmé, že bezpečnost lidí i majetku vyžaduje, aby tyto byly zabrány... podle § 73 odst. 1 písm. c) TrZ“.
Obdobně tentýž soud rozhodl jako soud odvolací dne 22. 3. 2000 pod sp. zn. 8 To 13/2000. Obviněnému, který byl stíhán pro pokus trestného činu vraždy, uložil soud prvního stupně mimo jiné trest propadnutí věci - perkusního revolveru. Odvolací soud tento výrok zrušil a se stejnou argumentací, jaká je uvedená výše, vyslovil zabrání věci. Stejný právní názor zaujal Vrchní soud v Praze též v rozsudcích ze dne 10. 5. 2000 sp. zn. 8 To 45/2000 a ze dne 19. 7. 2000 sp. zn. 8 To 92/2000. V posledně citované věci byl obviněný stíhán mimo jiné pro trestné činy loupeže a nedovoleného ozbrojování podle § 234 odst. 1 a § 185 odst. 1 TrZ, přičemž loupežných přepadení se dopouštěl s použitím revolveru zn. BREN Brno, který si měl opatřit tak, že jej zakoupil od neznámé osoby v centru Prahy. Vrchní soud i v tomto případě zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu propadnutí této zbraně s poukazem na ustanovení § 27 odst. 1 zákona s tím, že obviněný, který není držitelem zbrojního průkazu, nemohl zbraň nabýt do vlastnictví, a proto není možné uložit trest propadnutí věci. Odvolací soud pak odůvodnil, a to ve shodě s tím, co bylo uvedeno již výše, splnění podmínek pro zabrání věci.
Poněkud jiné řešení této problematiky je obsaženo v rozsudku téhož soudu ze dne 26. 6. 1998 sp. zn. 11 To 35/98. I zde odvolací soud zrušil v prvoinstančním rozhodnutí výrok o trestu propadnutí věci - pistole zn. RADOM, kterou si obviněný, aniž byl držitelem zbrojního průkazu, opatřil na burze od neznámé osoby výměnou za jinou věc, a kterou poté použil ke spáchání trestného činu vraždy. Ve shodě s výše již citovaným právním názorem dospěl soud k závěru, že obviněný, pokud pistoli získal výměnou na burze, tak - s ohledem na § 27 odst. 1 zákona a § 39 ObčZ - nestal se vlastníkem předmětné pistole, a proto nebylo možno mu uložit trest propadnutí věci. Oproti všem výše citovaným rozhodnutím však odvolací soud nerozhodl o zabrání věci, nýbrž omezil se pouze na zrušení výroku o trestu propadnutí věci, a dále k tomu uvedl, že „skutečný vlastník pistole není znám, tak nezbývá, než aby soud prvního stupně po pravomocně skončeném řízení rozhodl o zajištěné zbrani samostatným usnesením“. Odvolací soud měl snad na mysli postup podle § 81 odst. 1 TrŘ.
Podobně i Nejvyšší soud (rozsudek ze dne 4. 10. 2000 sp. zn. 5 Tz 179/2000) zastává názor, že obviněný, který nebyl držitelem zbrojního průkazu ve smyslu § 27 a násl. zákona, nemohl nabýt do svého vlastnictví střelnou zbraň - kulovou zbraň ČZ „koupí“ od jemu neznámé osoby na tržišti. Nejvyšší soud pak dále uvádí, že „trest propadnutí věci je namístě pouze v případě, že pachatel platně nabyl vlastnické právo k takové věci“ a uzavírá, že v případě, kdy obviněný nebyl vlastníkem střelné zbraně, „nebyla splněna ani podmínka nezbytná k uložení trestu propadnutí této věci, tj. že věc náleží pachateli trestného činu, za který má být takový trest ukládán (§ 55 odst. 2 TrZ)“. V posuzované věci se však vlastnického práva k uvedené zbrani domáhala osoba, která byla naposledy v příslušné evidenci vedena jako její držitel. Obviněný byl stíhán toliko pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 TrZ (s dotčenou zbraní nespáchal žádný jiný trestný čin), a tak za této situace Nejvyšší soud nedovodil existenci zákonných podmínek pro zabrání uvedené zbraně podle § 73 odst. 1 písm. c) TrZ. Proto bude ohledně této věci přicházet v úvahu především postup podle § 80 odst. 1 TrŘ.
IV.
Na základě výše uvedeného lze učinit dva závěry:
1) nejde-li o nabytí zbraně do vlastnictví děděním, tak osoba, jež není držitelem zbrojního průkazu, se nemůže stát vlastníkem zbraně na základě kupní, darovací, směnné či jiné smlouvy,[3]
2) nenabyl-li pachatel vlastnické právo ke zbrani použité ke spáchání trestného činu, není splněna podmínka uvedená v ustanovení § 55 odst. 2 TrZ (tj. aby věc náležela pachateli), a proto nelze uložit trest propadnutí věci.[4]
Zatímco s první tezí lze bezezbytku souhlasit, tak v případě druhého závěru je situace poněkud komplikovanější.
Ad 1) Vzniknou-li při posuzování předpokladů pro uložení trestu propadnutí věci pochybnosti[5], je povinností soudů řešit otázku vlastnictví k věci (ke zbrani) jako otázku prejudiciální ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 TrŘ. Lze jen podotknout, že existuje-li o této otázce již pravomocné rozhodnutí, je trestní soud tímto rozhodnutím vázán, neboť se nejedná o otázku viny, nýbrž o otázku trestání (zjištění předpokladů pro uložení trestu).
Mám za to, že soudy v trestním řízení zcela správně dospívají k závěru, že fyzická osoba, která není držitelem zbrojního průkazu, nemůže na smluvním podkladě platně nabýt do svého vlastnictví zbraň podléhající registraci podle § 6 zákona, neboť ustanovení § 27 odst. 1 zákona stanoví zcela jednoznačné předpoklady nabytí vlastnického práva. V případě zbraně podléhající regulaci podle citovaného zákona se totiž jedná o věci, kdy možnost dispozice s nimi je zákonem omezena. Právě zákon o střelných zbraních stanoví zvláštní předpoklady pro nabývání zbraně do vlastnictví. Jestliže tyto zákonné předpoklady nejsou splněny, tak na základě právního úkonu (smlouvy) nemůže dojít ke vzniku vlastnického práva. Nezbytnou náležitostí předmětu právního úkonu je totiž jeho dovolenost (jeho právní možnost). Jestliže právní úkon je v rozporu se zákonem, nebo jestliže zákon obchází anebo se příčí dobrým mravům, jde o úkon nedovolený, a tudíž neplatný (§ 39 ObčZ). Lze tedy z pohledu soudu v trestním řízení uzavřít, že v případě, kdy pachatel, který není držitelem zbrojního průkazu, získá zbraň, kterou použije ke spáchání trestného činu, např. koupí od jiné osoby, nestává se vlastníkem této zbraně. Soudy tedy důvodně vycházejí z toho, že nejsou splněny předpoklady pro platné nabytí vlastnického práva. Občanskoprávní aspekt posuzované problematiky je v tomto směru soudní praxí řešen vcelku jednotně.
Ad 2) Podmínka vyžadovaná ustanovením § 55 odst. 2 TrZ spočívá v tom, že uložit trest propadnutí věci lze jen tehdy, jde-li o věc náležející pachateli. Z výše uvedeného přehledu vyplývá, že soudy pojem „věc náležející pachateli“ vykládaly v podstatě tak, že musí jít o věc (zbraň) ve vlastnictví pachatele. I když v zásadě platí, že věc náleží pachateli především tehdy, je-li jejím vlastníkem, tak to neplatí obecně a bezvýjimečně. Za věcně správný nelze obecně pokládat názor, že výše popsaná zákonná podmínka pro uložení trestu propadnutí věci (zbraně) je dána jen tehdy, je-li věc ve vlastnictví pachatele. Obsah pojmu „věc náležející pachateli“ se nevyčerpává jen tím, že pachatel je vlastníkem věci. Tím, že zákonodárce použil právě této dikce, dal zřetelně najevo, že pojem „věc náležející pachateli“ nelze redukovat jen na případy vlastnického práva pachatele k věci. Ostatně takový výklad lze dovodit i ze stabilní judikatury a z právní teorie.[6] Za věc náležející pachateli se tak pokládá např. úplatek, odměna za spáchání trestného činu, výtěžek z trestné činnosti apod.
V případě, že pachatel na sebe převede zbraň na základě právního úkonu (např. na základě, byť neplatné, kupní smlouvy), tak mu tato zbraň náleží ve smyslu ustanovení § 55 odst. 2 TrZ, ovšem jen za předpokladu, že zde není osoba, která důvodně uplatňuje svá práva k předmětné zbrani. V takovém případě (např. prodávající ji převedl na pachatele se záměrem se zbraně zbavit) nic nebrání rozhodnout o propadnutí této zbraně, když nedojde ani k dotčení práv jiných osob a trest propadnutí věci tak postihne v souladu s jeho účelem pachatele trestného činu. Nejsou-li zde pochybnosti o tom, že věc náleží pachateli v tom smyslu, že si na ni reálně nečiní právo žádná jiná osoba (a na základě zjištění soudu tak ani jiná osoba reálně činit nemůže), pak je splněna tato zákonná podmínka pro uložení trestu propadnutí věci, a to bez ohledu na to, že pachatel není vlastníkem této věci.
Pokud však ke zbrani uplatní právo (zejména vlastnické právo) jiná osoba (popřípadě soudem bude zjištěno, že právo ke zbrani náleží konkrétní osobě), tak v takovém případě nebude možno učinit závěr, že věc náleží pachateli, zvláště když tvrzení této osoby o jejím právu ke zbrani bude mít reálný podklad (např. v evidenci Policie ČR vedené podle § 84 zákona). S ohledem na konkrétní okolnosti případu však nebude vyloučeno rozhodnout za splnění dalších zákonných předpokladů o zabrání věci ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. c) TrZ, zvláště byla-li zbraň použita ke spáchání závažné trestné činnosti. Osobě, která uplatňuje právo ke zbrani, pak bude přiznáno postavení zúčastněné osoby v trestním řízení. Jestliže nebudou shledány důvody pro zabrání věci - zbraně, pak přichází do úvahy postup podle § 80 odst. 1 a § 81 odst. 1 TrŘ (např. vrácení zbraně osobě, o jejímž právu nejsou pochybnosti).
V.
Četnost případů, ve kterých soudy řeší otázku, jak naložit se zbraní použitou pachatelem ke spáchání trestného činu, nasvědčuje potřebě náležitého zjištění předpokladů pro učinění zákonu odpovídajícímu rozhodnutí o této věci. V tomto příspěvku byly nastíněny jen některé vstupní problémy vyplývající zejména ze znění § 27 odst. 1 zákona v návaznosti na ustanovení § 55 odst. 2 TrZ, a to s ohledem na konkrétní praktické poznatky ze soudní praxe. Ostatní velice zajímavá problematika byla zcela záměrně ponechána stranou. Předpokládám, že je tak pouze dán podnět k důkladnější a hlubší analýze problému.
Článek byl publikován v Soudních rozhledech 4/2001.
Poznámky pod čarou:
* Autor je soudcem Nejvyššího soudu v Brně.
[1] V případě právnických osob je předpokladem nabytí takové zbraně a střeliva do vlastnictví držení zbrojního oprávnění (viz § 51 zákona).
[2] Trestní zákon. Komentář. Praha: Orbis, 1964, s. 178.
[3] S ohledem na poznatky ze soudní praxe tak, jak jsou ostatně výše rozvedeny, lze ponechat stranou jiné možné způsoby nabývání vlastnického práva (srov. § 132 a násl. ObčZ).
[4] Pochopitelně podmínka, že věc náleží pachateli, musí být splněna v době rozhodování (tj. v době vyhlašování rozsudku) - srov. R 29/1972, což ovšem v posuzovaných případech je bezpředmětné, neboť nestal-li se pachatel vlastníkem zbraně, tak ji také před vyhlášením rozsudku nemohl platně převést na jinou osobu.
[5] Pro účely tohoto příspěvku není třeba se zabývat případy, kdy se pachatel dopustí trestného činu se zbraní, k jejímuž držení má (popřípadě měl) zbrojní průkaz a jež je prokazatelně jeho vlastnictvím.
[6] Trestní zákon. Komentář, Praha: Panorama, 1980, 2. vydání, s. 259; Novotný, O. a kol. Trestní kodexy. Praha: Eurounion, 1998, s. 92; Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 1998, s. 368; Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné - I. obecná část. 3. vydání. Praha: Codex, 1997, s. 223-224; R 29/1972, R 46/1983.
