Doc. JUDr. Helena Válková, CSc., Plzeň* 

I.  Úvodem
V mimořádné příloze čísla 5/2003 Trestněprávní revue byl publikován návrh obecné části nového trestního zákona (dále jen „návrh“), připravený pod vedením doc. JUDr. Pavla Šámala, Ph.D. v rámci komise pro rekodifikaci trestního práva zřízené Ministerstvem spravedlnosti ČR.[1] Smyslem jeho zveřejnění bylo podnítit diskusi nad navrhovanou koncepcí a získat tak včas od zainteresovaných čtenářů připomínky a náměty, které by bylo možné zapracovat do návrhu ještě předtím, než bude ministerstvem předložen do oficiálního mezirezortního připomínkového řízení.

Diskuse nad novou koncepcí obecné části trestního zákona však nebyla omezena jen na tuzemskou odbornou veřejnost, ale anglický překlad návrhu byl zaslán na jaře t. r. i  prof. Dr. Hans-Heinrichu Jescheckovi, emeritnímu řediteli Max-Planck-Institutu pro zahraniční a  mezinárodní trestní právo ve Freiburgu i. Br. (SRN), který je v Evropě obecně uznáván jako autorita v oblasti národních kodifikací trestního práva a jehož odborné spolupráci a podpoře se čeští kolegové těší již od roku 1991.[2]  V prvé polovině roku 2003 vypracoval k návrhu prof. Jescheck svoje stanovisko[3], které bylo v srpnu t. r. v českém překladu  prof. JUDr. Jana Musila předáno k dalšímu využití ministerstvu spravedlnosti.

Vzhledem k tomu, že lze předpokládat zpřístupnění doslovného znění tohoto stanoviska[4] (dále jen „stanovisko“)  odborné veřejnosti prostřednictvím webovských stránek MS ČR, příp. lze o něj  ministerstvo požádat, nebude smyslem následujícího textu seznamovat čtenáře s jeho podrobným obsahem, ale informovat jej pouze o některých zajímavých námětech a závěrech, které mohou být pro probíhající reformu českého trestního práva dle mého názoru významné.

II. Vztah národního trestního práva k evropskému trestnímu právu
S blížícím se datem přistoupení České republiky k Evropské unii (dále jen „Společenství“) nabývá na významu znalost a respektování evropského trestního práva v širším smyslu slova i ze strany českého zákonodárce. Na to po právu upozorňuje prof. Jescheck v úvodní části svého stanoviska.

Konstatuje zde, že v dohledné době nebude obecná část trestního zákona ovlivněna bezprostředně evropským trestním právem, neboť pozornost komise ES je soustředěna  především na ochranu finančních zájmů Společenství prostřednictvím skutkových podstat  trestných činů, jakými jsou různé formy podvodných a souvisejících jednání (podvod, korupce, praní špinavých peněz) ku škodě ES, náležejících logicky do zvláštní části trestního zákona. Přesto ovšem nelze do budoucna ani zde vyloučit snahu po sladění národních zákonodárství, pokud jde o základní instituty, jakými jsou účastenství, pokus, úmysl a nedbalost, skutkový omyl apod., neboť jinak lze jen s obtížemi docílit žádoucí sjednocení při aplikaci shora zmiňovaných trestněprávních ustanovení.

Podobně je tomu i v případě trestněprávního sankčního systému, kde sice Společenství rovněž nedisponuje zákonodárnou pravomocí, a proto nemůže vydávat v této oblasti – s výjimkou regulací týkajících se sankcí správní povahy – závazné směrnice, v dlouhodobějším horizontu však i zde  bude zřejmě nuceno přistoupit k postupnému slaďování trestních sankcí v zájmu budoucí jednotné evropské sankční politiky.

Prof. Jescheck v kontextu s požadavky evropského práva dále upozorňuje na potřebu výslovné úpravy odpovědnosti právnických osob instrumenty trestního nebo správního práva. Jako možnou inspiraci uvádí zejména francouzský zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a nový italský trestněprávní předpis č. 231 z 8. 6. 2001, případně německé řešení v rámci přestupkového zákona. Především výše uvedený italský Decreto Legislativo z roku 2001 obsahující v čl. 6 a 7 zevrubnou úpravu zavinění organizace by mohl sloužit jako vzor pro úpravu odpovědnosti právnických osob v rámci přestupkového zákona i českému zákonodárci.[5]

Stanovisko nezapomíná ani na nařízení Evropské rady ze dne 18. 12. 1995 ukládající členským státům povinnost uplatnit vůči fyzickým osobám peněžité pokuty za nesrovnalosti při dodržování evropských předpisů přijímaných k ochraně finančních zájmů Společenství. Základní principy trestního práva (zákonnost, určitost, zavinění, soudní příslušnost)  musí být promítnuty do vnitrostátní úpravy však i zde, neboť u peněžité pokuty se jedná již o sankci blížící se svojí povahou trestu.

Celkově stanovisko neshledává v předloženém návrhu obecné části trestního zákona rozpory s požadavky evropského práva a upozorňuje tak pouze na budoucí význam této právní oblasti pro další vývoj národní (české) trestněprávní regulace.

III. Stěžejní trestněprávní principy
Takovými principy rozumí stanovisko zásady, které se ve větší či menší míře objevují prakticky ve všech evropských trestních zákonících. Jsou to principy zákonnosti, viny, ultima ratio, proporcionality a dodržování humanity. Prof. Jescheck definuje tyto trestněprávní zásady a porovnává jejich obsah s tím, v jaké míře jsou výslovně či fakticky vyjádřeny v navrhovaném českém trestním zákoně. Dospívá pak k některým závěrům a podnětům pro českého zákonodárce, z nichž zde uveďme alespoň ty nejzajímavější.

Princip zákonnosti znamená, že jak podmínky trestnosti, tak trestněprávní následky smí stanovit výhradně demokraticky zvolený parlament (zákonodárce) a trestněprávní předpisy mohou být aplikovány pouze nezávislými soudy. Trestní zákon musí tento princip bezpodmínečně garantovat vůči všem občanům.

V tomto ohledu nelze návrhu nic vytknout, neboť princip zákonnosti je důsledně promítnut již ve znění jeho prvého ustanovení.

Příkaz určitosti právní normy, který je jedním z důsledků principu zákonnosti, je též v českém návrhu dostatečně vyjádřen, jako příklad lze uvést definice úmyslu a nedbalosti.

Upozornit je pouze třeba na to, že v souvislosti  s dělením trestných činů do dvou kategorií – na zločiny a na přečiny –  bude žádoucí, aby zákonodárce v přestupkovém zákoně vymezil přestupek tak, aby bylo takové jednání jednoznačně a přesně odlišeno od přečinu na straně jedné a od beztrestného jednání na straně druhé. Jen tak bude princip zákonnosti  i zde důsledně naplněn. 

Princip viny znamená subjektivní přičítání trestného jednání pachateli, který je za svůj čin osobně odpovědný právě pro svůj vnitřní postoj k činu. Klíčovou roli v tomto smyslu hrají instituty zmenšené příčetnosti, úmyslu a nedbalosti. Schopnost pachatele poznat, resp. vědět, že jednání je protiprávní, resp. zakázané, zde hraje významnou roli. Opakem principu viny je objektivní přičítání, které vychází z principu vyvolání následku.

V českém návrhu je subjektivní přičítání (odpovědnost za zavinění) jasně formulováno v ustanoveních o počátku trestní odpovědnosti, zmenšené příčetnosti, úmyslu a nedbalosti a právním omylu. Prof. Jescheck na tomto místě jen upozorňuje na problematické obligatorní zmírnění trestu ve všech případech právního omylu, jehož se bylo možno vyvarovat, a navrhuje, aby bylo pozměněno ve prospěch fakultativního zmírnění trestu, neboť jinak by nebylo možné spravedlivě postihnout případy, kdy jednání pachatele v právním omylu spočívalo v arogantním ignorování práva nebo jeho bezohlednosti, které pochopitelně nesnižují míru jeho vinu. Inspirací by mohlo být v tomto směru buď německé či polské řešení, resp. důslednější španělské řešení, které v takových případech ukládá obligatorně trest jako v případě nedbalostního trestného činu.

Princip viny by bylo možné upravit i výslovně již v obecné části trestního zákona – podobně jako je tomu v Německu či Rakousku –  jako klíčové hledisko pro výměru trestu: „základem pro vyměření trestu je vina pachatele“. Pochopitelně by bylo třeba doplnit tento postulát příkladným výčtem dalších hledisek, zohledňujících mnohem širší škálu subjektivních aspektů činu, než jaké jsou vyjádřeny v pojmu zavinění. V návrhu je však tento princip dostatečně podrobně rozveden v ustanoveních upravujících polehčující a přitěžující okolnosti, a proto jeho formulace jako obecného kritéria není nezbytná, uzavírá svoje hodnocení prof. Jescheck.

Princip ultima ratio znamená jednak, že trestní právo nesmí za trestná prohlašovat jednání, jejichž trestnost není z hlediska generální a individuální prevence nezbytně nutná, jednak že je třeba eliminovat tresty odnětí svobody ve všech případech, ve kterých se bez nich – s přihlédnutím k osobě pachatele a závažnosti jeho činu –  lze obejít, neboť riziko jejich vedlejších negativních účinků je příliš vysoké.

Tento princip je v návrhu jasně vyjádřen, čímž se český zákonodárce připojuje k zemím s novými moderními trestními zákoníky jako je např. Slovinsko (1994) nebo Chorvatsko (1999).

Jako podnět pro českého zákonodárce má sloužit upozornění prof. Jeschecka na systém pořádkových přestupků, kterými byla provedena dekriminalizace a významně odbřemeněna trestní justice nejen v Německu, ale i v Nizozemí, Portugalsku, Španělsku, Švédsku či Maďarsku. Pořádkové přestupky jsou v těchto zemích postihovány peněžitými pokutami. Pokud by se k takovému kroku odhodlala i Česká republika, bylo by nutné dle názoru autora stanoviska provést novelizaci přestupkového zákona, který by bylo třeba doplnit např. o důsledné zakotvení principu oportunity, soudní přezkum správních rozhodnutí napadených opravnými prostředky a zjednodušení vykonávacího řízení ve věcech vymáhání peněžitých pokut. Tím by se Česká republika zařadila mezi země, které řeší bagatelní kriminalitu ekonomicky úspornější, a proto i občany akceptovatelnou cestou.[6]

Na pozadí komparace s jinými evropskými úpravami je kladně oceněno v souvislosti s požadavkem dekriminalizace méně závažných jednání omezení trestnosti přípravy na zvlášť závažné trestné činy a fakultativní beztrestnost u absolutně nezpůsobilého pokusu. 

Podobně je hodnocena i depenalizace ve smyslu nahrazení trestu odnětí svobody jinými druhy sankcí bez odnětí svobody, tak jak se uplatňuje v řadě evropských zemí a  je prosazována i navrhovanou českou koncepcí.  Zajímavé jsou v tomto kontextu výsledky úspěšně provedené německé reformy trestních sankcí ve prospěch peněžitého trestu, kterým byl v naprosté většině případů nahrazen trest odnětí svobody (ten se nyní podílí na celkové struktuře trestů jen cca 18 %). Český návrh naproti tomu upřednostňuje více alternativ trestu odnětí svobody, jako např. domácí vězení, obecně prospěšné práce, peněžitý trest a je též viditelně inspirován moderním rakouským pojetím, když umožňuje upustit od potrestání pachatelů méně až středně závažných trestných činů, pokud tito svých činů litují, chtějí je napravit a již samotné jejich projednání je dostačující pro výchovné působení na pachatele a ochranu společnosti. Tomuto pojetí odpovídá i v návrhu obsažená další forma depenalizace v podobě  mimořádného snížení trestu odnětí svobody.

Princip proporcionality je jiným vyjádřením zákazu nadměrnosti, jedné z ústavních zásad v Německu odvozovaných ze samotné podstaty základních práv na lidskou důstojnost a osobní svobodu a z principu právního státu vázaného zákony respektujícími zákaz nadměrnosti. V tomto smyslu jej lze vyjádřit též jako stanovení přípustného rozsahu a intenzity trestů a ochranných opatření směrodatných jak pro legislativu, tak pro aplikační praxi.

Nejlépe lze demonstrovat dodržování tohoto principu na příkladu, kdy se Spolkový ústavní soud SRN zabýval ústavností § 211 StGB (německého trestního zákona)[7], který stanoví za vraždu doživotní trest. Byť oprávněnost tohoto trestu za vraždu z hlediska dodržení principu přiměřenosti německý Ústavní soud potvrdil, podmínil další platnost této úpravy s odvoláním na princip humanity zakotvením reálné možnosti podmíněného propuštění odsouzeného po výkonu minimálně 15 let takového trestu. Tato připomínka prof. Jeschecka není bez významu, protože právě v tomto směru byly již uplatněny připomínky vůči návrhu i ze strany některých tuzemských připomínkových míst.[8] 

Zvážit by bylo třeba i zakotvení obligatorního snížení trestu u účastenství, analogicky jako je tomu v německém trestním zákoně, kde tato úprava nečiní v aplikační praxi žádné problémy.   

Zapomenout na respektování principu přiměřenosti by se nemělo ani při stanovení trestních sazeb u jednotlivých trestných činů zakotvených ve zvláštní části trestního zákona.

V rámci návrhu obecné části se ovšem jedná především o obecnou úpravu trestů, z nichž je to zejména trest propadnutí majetku, na který prof. Jescheck poukazuje v souvislosti s principem přiměřenosti, protože jsou jím fakticky jednou provždy zlikvidovány existenční  perspektivy odsouzeného, byť je mu zachováno jeho právo na životní minimum. I trest vyhoštění jako obecná sankce by mohl být spatřován vzhledem k úpravě občanství v Evropské unii (čl. 17 Smlouvy ES) jako nepřiměřený, neboť by byl u občanů EU nepřípustný a v důsledku toho by mohl být pokládán za diskriminující ve vztahu k odsouzeným, kteří občany Unie nejsou.

V rámci konstrukce ochranných opatření, kde se nepromítá limitující účinek principu viny, nabývá zásada přiměřenosti zvláště na významu. Jak český návrh, tak platná německá právní úprava zde jasně deklarují, že ochranné opatření nelze uložit, pokud není přiměřené povaze a závažnosti spáchaného činu, nebezpečnosti pachatele, jeho osobnosti a životním poměrům. V německém trestním zákoně je však tento princip výslovně vztažen i na rozhodování o výkonu konkrétního ochranného opatření a délky jeho trvání. Doplnění podobné formulace lze doporučit i českému zákonodárci.

Princip humanity znamená, že osobnost obviněného, resp. odsouzeného musí být respektována i při ukládání a výkonu trestů a ochranných opatření, státní orgány se vůči takovému jedinci musí chovat lidsky, bez diskriminace a ponižování, se snahou jej vrátit zpět do běžného života společnosti. Jak dokumenty OSN, tak doporučení Rady Evropy dávají  v tomto ohledu jasné direktivy a vyžadují od států, aby garantovaly ve svých trestních kodexech slučitelnost úpravy a výkonu trestních sankcí se základními lidskými právy. Přestože zná český návrh některé velmi přísné sankce, včetně možnosti mimořádného zvýšení   trestu odnětí svobody v některých případech (jako je tomu u zvlášť nebezpečného recidivisty), je možnost jejich použití vždy vázána na splnění striktně vymezených podmínek a časových limitů. Potud návrh neodporuje ani principu humanity a stanovisko proto neobsahuje v tomto směru žádná doporučení.

IV. Namísto závěru
Stanovisko prof. Jeschecka obsahuje ve svých dalších dvou  kapitolách poměrně obsáhlou komparaci navrhované české úpravy klíčových trestněprávních institutů, jakými jsou vina, pokus, pachatel, účastenství, okolnosti vylučující protiprávnost a systému trestních sankcí s vybranými evropskými trestními kodexy. Těmto dvěma oblastem, včetně podnětům z nich vyplývajících, bude věnována samostatná pozornost v některém z dalších příspěvků k reformě českého trestního práva.

Na tomto místě zbývá již pouze seznámit čtenáře s tím, co sdělil prof. Jescheck při předávání svého stanoviska  a zároveň i zdůraznil, že by jej velmi potěšilo, pokud by se mohli s jeho postojem  seznámit v co nejširší míře čeští kolegové, trestní právníci působící  v legislativě, v aplikační praxi i na univerzitní půdě: „Byl jsem velmi potěšen a poctěn nabídkou, které se mi dostalo tím, že jsem se mohl podílet zpracováním tohoto stanoviska, které není v žádném případě znaleckým posudkem aspirujícím na klasifikaci předloženého návrhu, na probíhající reformě trestního práva v České republice. Předloženou koncepci obecné části nového českého trestního zákona považuji za velmi zdařilé dílo, jehož autorům se podařilo dodržet schválený věcný záměr a připravit tak moderní, evropským trendům odpovídající trestní kodex. K tomu jim srdečně gratuluji a budu je podle svých možností a jejich potřeb rád i nadále podporovat.“ 

Poznámky pod čarou:
* Autorka je docentkou na Právnické fakultě ZČU v Plzni.
[1] Trestní zákoník. Mimořádná příloha Trestněprávní revue, 2003, č. 5, s.1–20.
[2] Jescheck, H. H. K reformě obecné části československého trestního práva z hlediska právně srovnávacího. Právník, 1992 (132), č.  1, s. 16–30.
[3] Jescheck, H. H. Zum Entwurf des Allgemeinen Teils des neuen Strafgesetzbuchs der Tschechischen Republik. MPI fuer ausl. u. int. Strafrecht. Freiburg i. Br., 2003, 38 s.
[4] K návrhu obecné části nového trestního zákona České republiky. Stanovisko. Prof. Dr. Hans-Heinrich Jescheck. Freiburg i. Br. (z němčiny do češtiny přeložil prof. JUDr. Jan Musil, CSc.), 2003, 46 s.
[5] Ministerstvo spravedlnosti předložilo v červnu t. r. k připomínkám návrh nového zákona o trestním soudnictví nad právnickými osobami, který výslovně upravuje otázky trestní odpovědnosti, trestních sankcí a řízení vedeného proti právnickým osobám.
[6] V tomto ohledu lze s  názorem vyjádřeným ve stanovisku částečně polemizovat, neboť český platný přestupkový zákon č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, obsahuje již dnes řadu skutkových podstat přestupků  korespondujících nejfrekventovanějším trestným činům; rozsáhlá dekriminalizace majetkových deliktů se škodou nedosahující výše 5 000 Kč byla nadto provedena trestněprávní novelou č. 265/2001 Sb., která taková jednání přesunula ke dni 1. 1. 2002 z kompetence soudů do kompetence správních orgánů se všemi z toho vyplývajícími důsledky (blíže srov. též Mates, P. a kol. Základy správního práva trestního. 3. vyd. Praha : C. H. Beck, 2002).
[7] BVErfGE 45, 187, 260–267.
[8] „… potřeba pružně reagovat na změnu chování odsouzeného platí cum grano salis i ve vztahu k odsouzeným k doživotnímu trestu. Konkrétně jde o rozpor s řadou doporučení Rady Evropy, která zdůrazňují i v těchto případech potřebu dát odsouzenému alespoň minimální šanci na propuštění, pokud se jeho chování zásadním způsobem po odpykání zákonem stanovené části trestu (zpravidla 20 a více let) změní k lepšímu. Tento princip je dosavadní úpravou zpochybněn, neboť v určitých případech  má soud možnost již v odsuzujícím rozsudku rozhodnout o tom, že se doba výkonu trestu odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou do doby výkonu trestu pro účely podmíněného propuštění nezapočítává (srov. § 29 odst. 1, § 39a odst. 3 TrZ), aniž by měl posléze možnost své rozhodnutí změnit vzhledem ke změně chování odsouzeného. Tuto úpravu přejímá beze zbytku i návrh nového trestního zákona (srov. § 55 odst. 4, § 57 odst. 3). Bylo by však naopak třeba, abychom využili příležitosti nové kodifikace k odstranění tohoto rezidua odplatné trestní justice …“. (Blíže srov. Připomínky k návrhu nového trestního zákona, Západočeská univerzita v Plzni, doc. JUDr. H. Válková, 31. 7. 2003)