JUDr. EDUARD TESCHLER, Brno*
V tomto příspěvku bych chtěl poukázat na případ, kdy Ústavní soud České republiky v konkrétní věci překvapivě rozhodl mimo rámec důvodů uplatněných v podané ústavní stížnosti a na základě vlastních zjištění pak učinil právní závěry zcela odlišné od závěrů obecných soudů. Tyto soudy založily posouzení níže uvedených relevantních právních otázek na jiných skutečnostech, které považovaly od počátku za nesporné a jejichž existence nebyla v průběhu řízení nikým zpochybňována. Stěžovatel navíc takovou námitku neuplatnil ani v návrhu, jímž se u Ústavního soudu domáhal ochrany svých práv. Jednalo se o zjištění, zda návrh na prodloužení vazby obviněného nad dva roky podle § 71 odst. 3 TrŘ v tehdy účinném znění (tj. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., dále jen „TrŘ“), který za podmínek § 71 odst. 5 TrŘ podal předseda senátu, byl, či nebyl učiněn ve lhůtě uvedené v ustanovení § 71 odst. 6 TrŘ. Tato skutečnost měla přitom zásadní význam pro posouzení zákonnosti, či nezákonnosti části vazby vykonávané stěžovatelem (obviněným) H. M.
Obviněný H. M. byl stíhán pro trestné činy vraždy podle § 219 odst. 1 TrZ a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 TrZ. Usnesením soudkyně Městského soudu v Brně ze dne 28. 12. 1998 byl obviněný vzat do vazby, a to s účinností od 27. 12. 1998. Dvouletá lhůta trvání vazby podle § 71 odst. 3 TrŘ v posuzovaném případě uplynula dnem 27. 12. 2000. Návrh na prodloužení této vazby nad shora uvedenou zákonnou lhůtu podal Vrchnímu soudu v Olomouci v souladu s ustanovením § 71 odst. 5 TrŘ předseda senátu Krajského soudu v Brně, u něhož byla v té době věc obviněného H. M. projednávána pod sp. zn. 39 T 10/99. Vrchní soud v Olomouci následně usnesením ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 3 Ntv 16/2000, podle § 71 odst. 3 TrŘ vazbu obviněného prodloužil do 28. 2. 2001. O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení obviněný podal, rozhodoval ve druhém stupni Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), který ji usnesením ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 3 Tvo 1/2001, podle § 148 odst. 1 písm. c) TrŘ zamítl jako nedůvodnou.
Ústavnímu soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) byla dne 12. 1. 2001 doručena ústavní stížnost, jíž obviněný H. M. napadl výše citovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci i Nejvyššího soudu. Stěžovatel v ní namítl, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen „LPS“), z něhož vyplývá, že vazba může být vykonávána jen z důvodů a na dobu stanovenou zákonem. Namítané porušení shora uvedeného článku LPS opřel o námitku, že prodloužení vazby nad zákonnou hranici dvou let je výjimkou z výše uvedené ústavní zásady a musí být odůvodněno jen skutečnostmi, které s ohledem na ustanovení § 71 odst. 3 TrŘ jsou svojí povahou mimořádné. Podle přesvědčení obviněného však v jeho trestní věci takové skutečnosti dány nebyly. V petitu ústavní stížnosti proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Nálezem ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. IV. ÚS 25/01, Ústavní soud ve věci stěžovatele H. M. rozhodl, že se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 3 Ntv 16/2000, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 3 Tvo 1/2001. Z odůvodnění předmětného nálezu vyplývá, že Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou, ale z jiných důvodů, než které v ní byly uvedeny. Podle zjištění Ústavního soudu se doba omezení stěžovatelovy svobody počítala od 27. 12. 1998 v 15.50 hodin, což znamená, že konec dvouleté lhůty trvání vazby připadl na den 27. 12. 2000 v 15.50 hodin. Návrh na její prodloužení podle § 71 odst. 3 TrŘ bylo přitom nutno doručit Vrchnímu soudu v Olomouci nejpozději 15 dnů před skončením příslušné lhůty (§ 71 odst. 6 TrŘ). Dnem, kdy mohl příslušný předseda senátu krajského soudu podat nejpozději návrh na prodloužení vazby, o němž pak bylo rozhodnuto prvním napadeným usnesením, byl den 12. 12. 2000. V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že předmětný návrh datovaný dnem 11. 12. 2000 byl doručen příslušnému soudu (Vrchnímu soudu v Olomouci) až dne 14. 12. 2000, jak plyne z příslušného čísla listu trestního spisu. Podle Ústavního soudu tak bylo zřejmé, že návrh byl podán po uplynutí nepřekročitelné zákonné patnáctidenní lhůty. Za daného stavu věci Ústavní soud dovodil, že bylo povinností již předsedy senátu vrchního soudu propustit stěžovatele na svobodu nejpozději dne 28. 12. 2000. Pokud tak neučinil a vrchní soud návrhu na prodloužení vazby přesto vyhověl, měl takto okamžitě postupovat předseda senátu Nejvyššího soudu, když mu byla doručena stížnost proti usnesení vrchního soudu o prodloužení stěžovatelovy vazby. To se ovšem nestalo. Na tomto základě pak Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova vazba byla od 28. 12. 2000 nezákonná, přičemž od této skutečnosti se podle Ústavního soudu odvíjí i nezákonnost dalších, byť návrhem nedotčených navazujících rozhodnutí o prodloužení této vazby.
V další části svého nálezu pak Ústavní soud konstatoval, že zjištěným a popsaným pochybením obecných soudů bylo dotčeno především ústavně zaručené právo stěžovatele na řádný zákonný proces podle čl. 8 odst. 2 a 5 LPS a čl. 90 Úst spočívající v tom, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, resp. že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem.
Jako předseda senátu Nejvyššího soudu, který rozhodoval o řádném opravném prostředku (stížnosti) obviněného H. M. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (jímž podle § 71 odst. 3 TrŘ rozhodl o prodloužení jeho vazby), považuji za potřebné nejprve uvést, že rovněž Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda návrh na prodloužení vazby obviněného H. M. byl učiněn v souladu s ustanovením § 71 odst. 6 TrŘ, tj. zda byl příslušnému soudu (Vrchnímu soudu v Olomouci) doručen nejpozději 15 dnů před skončením zákonné dvouleté lhůty trvání vazby. Protože z obsahu předloženého spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 10/99 nebylo možno jednoznačně a spolehlivě zjistit, zda byl návrh předsedy senátu krajského soudu doručen vrchnímu soudu včas, obrátil se Nejvyšší soud před rozhodnutím o podané stížnosti na Vrchní soud v Olomouci a zjistil, že předmětný návrh byl tomuto soudu zaslán telefaxem dne 11. 12. 2000 a doručen téhož dne ve 14.10 hodin a je založen v jejich spisu sp. zn. 3 Ntv 16/2000. Tuto skutečnost si Nejvyšší soud následně ověřil též vyžádáním kopie předmětného návrhu. Postup, jakým bylo podání předsedy senátu krajského soudu učiněno, odpovídal ustanovení § 59 odst. 1 věta druhá TrŘ. Poněvadž Nejvyšší soud (shodně s Ústavním soudem) vycházel z data 12. 12. 2000, kdy bylo možno návrh na prodloužení vazby nejpozději u vrchního soudu podat, dovodil současně, že návrh byl podán ve lhůtě uvedené v § 71 odst. 6 TrŘ [srov. též § 60 odst. 4 písm. b) TrŘ]. Toto zjištění pak konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by bylo třeba se danou otázkou podrobněji zabývat, neboť obviněný H. M. ve stížnosti podané jeho obhájcem dodržení výše uvedené lhůty nijak nezpochybňoval a uplatnil zcela jiné argumenty. Tak tomu konečně bylo i v případě jeho ústavní stížnosti.
Z důvodů rozvedených v předcházejícím odstavci je zřejmé, že obecné soudy, tj. Krajský soud v Brně, Vrchní soud v Olomouci a posléze ani Nejvyšší soud se objektivně nemohly dopustit procesních pochybení, jež podle Ústavního soudu měla vést k nezákonnosti vazby obviněného H. M.
Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu vyplývá, že si Ústavní soud před svým rozhodnutím vyžádal vyšetřovací spis a soudní spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 10/99 a z jejich obsahu vycházel. Ve světle skutečností, o nichž bylo pojednáno výše, lze mít za to, že nešlo o podklady úplné, jestliže si Ústavní soud nevyžádal též spis Vrchního soudu v Olomouci (kde se nachází originál telefaxového podání předsedy senátu Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2000) a spis Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tvo 1/2001, z něhož by zjistil, že se Nejvyšší soud otázkou dodržení lhůty uvedené v ustanovení § 71 odst. 6 TrŘ náležitě zabýval. Podobně jako Ústavní soud měl Nejvyšší soud zpočátku k dispozici jen spis Krajského soudu v Brně sp. zn. 39 T 10/99. Pokud by se omezil pouze na jeho obsah, bylo by velmi pravděpodobné, že by zřejmě dospěl k jiným (vadným) závěrům, jež by ve svém důsledku vedly k propuštění obviněného z vazby, a to s ohledem na domnělé vady, jejichž existenci později dovodil Ústavní soud. Je jistě chybou, že v základním soudním spisu vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 10/99 nebyl založen doklad o tom, že podání (návrh na prodloužení vazby) bylo učiněno telefaxem. Nejvyšší soud však považoval za nezbytné ověřit všechny v úvahu přicházející možnosti, zejména tu, podle které vlastně Vrchní soud v Olomouci jako soud příslušný o návrhu rozhodnout toto podání obdržel včas. To pak bylo zjištěno ze spisu uvedeného příslušného soudu.
Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, že podaná ustavní stížnost je důvodná, avšak z jiných důvodů, než které v ní byly uvedeny. V tomto smyslu lze jeho rozhodnutí považovat za překvapivé. Učiněná zjištění a z nich plynoucí právní závěry jsou navíc založeny na nových skutečnostech, k nimž stranám (účastníkům řízení) nebyla poskytnuta možnost se vyjádřit. To se mělo stát tím spíše, že v posuzovaném případě mělo dojít ke zcela zásadnímu, triviálnímu a opakovanému pochybení několika obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu, a to ve zcela jednoduché otázce počítání lhůty. Současně by bylo třeba připustit, že Ústavním soudem zjištěnou vadu musela přehlédnout i osoba kvalifikovaná v oblasti práva, a to obhájce obviněného, který porušení ustanovení § 71 odst. 6 TrŘ a s tím spojenou nezákonnost vazby nenamítal ani v rámci řádného opravného prostředku (uplatněného za obviněného) a posléze ani v jím vypracované ústavní stížnosti. Jde o skutečnosti, které nemají toliko okrajový význam, neboť v uvedeném logickém kontextu přinejmenším signalizovaly potřebu zvlášť bedlivého posouzení celého případu. Právě v takových či podobných okolnostech nepřímo charakterizujících projednávanou věc spatřuji určité úskalí nestandardních, neboli tzv. překvapivých rozhodnutí, zejména pokud se jimi rozhoduje nad rámec (resp. mimo rámce) toho, co požadoval stěžovatel.
Nakonec zbývá zodpovědět v úvodu položenou otázku: Může se Ústavní soud zmýlit? Odpověď je jednoduchá. Ano, může se zmýlit. Soudní rozhodování je ovlivněno souhrnem celé řady faktorů, které určují stupeň složitosti každého jednotlivého případu. Správnost právních závěrů je přitom vždy podmíněna správností skutkových zjištění. Omyl přitom nelze nikdy zcela vyloučit, a to jak v případě rozhodování obecných soudů, tak i Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Úst). Zatímco v případě obecných soudů zákonodárce v příslušných právních normách stanovil oprávněným osobám možnost dosáhnout nápravy formou přezkumu na podkladě řádných i mimořádných opravných prostředků, i možnost domáhat se ochrany práv před Ústavním soudem, nemá Ústavní soud k dispozici žádné prostředky, jež by tomuto soudu s ohledem na jeho výlučné postavení zakotvené v Ústavě umožňovaly za určitých okolností provést revizi vlastního rozhodnutí, a to přinejmenším tehdy, pokud by sám následně zjistil, že toto rozhodnutí založil na neúplných či vadných zjištěních, a že z těchto důvodů nemohou jím učiněné právní závěry obstát. V případě obviněného (stěžovatele) H. M. se tak za daného stavu otevírá cesta, aby dosáhl odškodnění za část vykonávané vazby, o jejíž nezákonnosti deklarované Ústavním soudem lze podle mého názoru více než úspěšně pochybovat.
Článek byl též publikován v Trestněprávní revue 10/2003.
* Autor je předsedou senátu Nejvyššího soudu České republiky.
