JUDr. František Púry, Brno*
I. Úvodem
Dne 1. 1. 2010 nabyl účinnosti nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb.), který – třebaže vychází z kontinuity s dosavadní trestněprávní úpravou – přináší nepochybně řadu změn jak z hlediska základů trestní odpovědnosti, tak i v oblasti trestání a rovněž v případě jednotlivých skutkových podstat trestných činů. O některých z těchto změn se již psalo i na stránkách časopisu Trestněprávní revue,1 další se pak nepochybně stanou námětem odborných diskusí a publikačních aktivit s postupným uplatňováním příslušných institutů trestního práva hmotného orgány činnými v trestním řízení.2 Své nezastupitelné místo zde bude mít jistě teoretická fronta i odborníci z praxe.
Ve svém příspěvku bych rád upozornil především na některé obecnější změny při ukládání trestů podle nového trestního zákoníku ve srovnání se stavem platným do 31. 12. 2009, aniž bych zabíhal do všech podrobností týkajících se jednotlivých druhů trestů. K nim se snad vrátím někdy příště.
Zároveň chci zdůraznit, že se budu věnovat ukládání trestů pachatelům starším 18 let, nikoli tedy trestání mladistvých, byť mnohé z toho, co uvádím dále, se s ohledem na ustanovení § 109 TrZ a § 1 odst. 3 ZSM uplatní i ve vztahu k mladistvým.
II. Posílení významu rozhodnutí o trestu
V souvislosti s tím, že nový trestní zákoník opustil tzv. materiální pojetí trestného činu a ostatních institutů využívaných k individualizaci a diferenciaci trestního postihu (viz zejména ustanovení § 3 odst. 2 a 4, § 65, § 88 odst. 1 tr. zák.3), nabyla na významu individualizace trestní odpovědnosti právě prostřednictvím ukládání trestu, včetně možností mimořádného zvýšení nebo naopak mimořádného snížení trestu odnětí svobody či upuštění od potrestání. Zejména pak určité rozšíření výslovně upravených okolností odůvodňujících mimořádné snížení trestu odnětí svobody nebo případů umožňujících upuštění od potrestání dovoluje řešit i ty situace, kde se beztrestnost pachatele nebo jeho mírnější postih za účinnosti dřívějšího trestního zákona z roku 1961 opíraly o nedostatečný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Jde např. o případy nezpůsobilé přípravy nebo nezpůsobilého pokusu (nyní § 46 odst. 2 TrZ), jednání v právním omylu, jehož se mohl pachatel vyvarovat (nyní § 19 odst. 2, § 58 odst. 6 TrZ), překročení mezí některé z okolností vylučujících protiprávnost (nyní § 58 odst. 6 TrZ), změny společenské situace (nyní § 39 odst. 3 TrZ) apod. V souvislosti s tím je podstatnou odlišností, že institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 TrZ bude možno využít i tam, kde se dříve s poukazem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. nepřihlíželo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby; nyní tedy i v takovém případě se použije přísnější právní kvalifikace, pokud byly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty, ale přesto je možné uložit trest odnětí svobody i pod dolní hranicí této zvýšené trestní sazby, jsou-li splněny kterékoli důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody (okolnosti případu, poměry pachatele, pomoc pachatele zabránit ve spáchání trestného činu jinému, spolupracující obviněný, příprava nebo pokus trestného činu atd.). Neuplatní se zde tedy už právní závěry vyjádřené např. v rozhodnutích pod čl. 36/1963, č. 48/1998 Sb. rozh. tr. a dalších judikátech.
Ve srovnání s dřívější právní úpravou (§ 31 tr. zák.) obsahuje nyní ustanovení § 39 TrZ mnohem více výslovně stanovených okolností, k nimž musí soud přihlížet při ukládání trestu, a dovoluje tak lepší diferenciaci druhu a výměry trestu. Za tím účelem byly na jedné straně posíleny alternativní tresty (popřípadě možnosti jejich ponechání v platnosti) a druhé straně se rozšířily nástroje zpřísnění trestního postihu. Nový trestní zákoník již neupravuje účel trestního zákona (§ 1 tr. zák.) ani účel trestu (§ 23 tr. zák.), který byl jedním z hledisek při ukládání trestu v minulosti, a místo kritéria opírajícího se o stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nyní třeba přihlížet k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu.
Velmi důležitou změnu přinesl nový trestní zákoník pak v tom, že už neobsahuje omezení, jaké vyplývalo z ustanovení § 36 tr. zák., které limitovalo maximální výměru uloženého trestu v případech, pokud pachatel dosud nevykonal trest stejného druhu uložený mu dřívějším rozsudkem. Jestliže tedy nyní soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá-li mu trest stejného druhu, může výměra nově ukládaného trestu spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru stanovenou trestním zákonem (§ 110 TrZ) pro tento druh trestu. Není zde totiž žádného důvodu k tomu, aby pachatel, který nevykonal uložený trest v době, kdy je mu ukládán další trest stejného druhu za jinou trestnou činnost, byl zvýhodněn omezením možné výměry ukládaného dalšího trestu ve srovnání s pachatelem, který již v této době vykonal dříve uložený trest. Překračování nejvyšší zákonem stanovené horní hranice určitého druhu trestu ve smyslu § 36 tr. zák. činilo v minulosti problémy zejména u trestu obecně prospěšných prací, což musel mnohdy řešit i Nejvyšší soud na podkladě stížností pro porušení zákona.
Na novou hmotněprávní úpravu obsaženou v ustanovení § 39 TrZ pak navazuje novela ustanovení § 125 odst. 1 TrŘ provedená zákonem č. 41/2009 Sb., kterou byly doplněny nové požadavky na odůvodnění rozsudku v otázce trestu. Při odůvodnění uloženého trestu je soud povinen uvést, jakými úvahami byl veden při ukládání trestu, jak posoudil povahu a závažnost trestného činu z hlediska významu konkrétního chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky, záměru nebo cíle, jakož i polehčujících a přitěžujících okolností, doby, která uplynula od spáchání trestného činu, případné změny situace a délky trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, při zvážení složitosti věci, postupu orgánů činných v trestním řízení, významu řízení pro pachatele a jeho chování, kterým přispěl k průtahům v řízení; soud též uvede, jak přihlédl k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele, k jeho dosavadnímu způsobu života, k chování pachatele po činu, zejména k jeho případné snaze nahradit škodu či jiné škodlivé následky činu, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného členy organizované skupiny nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny nebo pomohl zabránit pokusu nebo dokonání takového trestného činu. Jde tedy o směrnice (odpovídající kritériím podle § 39 odst. 1 až 3 TrZ), jejichž dodržení by na jedné straně mělo umožnit lepší přezkoumatelnost výroku o trestu soudem vyššího stupně z podnětu opravného prostředku, ale na druhé straně též zvýšit přesvědčivost odsuzujícího soudního rozhodnutí, protože mnohdy je pro pachatele podstatné jen to, jaký trest a v jaké výměře mu bude uložen.
III. Obecná hlediska pro výběr druhu a výměry trestu
Trestní zákoník výslovně uvádí jako obecná základní kritéria pro ukládání trestních sankcí (trestů a ochranných opatření) povahu a závažnost spáchaného trestného činu a poměry pachatele (§ 38 odst. 1 TrZ). Podrobnější konkretizaci pro výběr druhu a výměry trestu pak uvádí ustanovení § 39 odst. 1 TrZ, které obsahuje vedle sebe řadu hledisek, jimiž se řídí soud při ukládání trestu. Jsou jimi zejména:
a) povaha a závažnost spáchaného trestného činu,
b) osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele,
c) dosavadní způsob života pachatele,
d) možnost nápravy pachatele,
e) chování pachatele po činu, zejména jeho snaha nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu,
f) u pachatele označeného jako spolupracující odsouzený též to, jak významným způsobem přispěl k objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny nebo pomohl zabránit pokusu nebo dokonání takového trestného činu,
g) účinky a důsledky, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele.
Ve srovnání s právní úpravou platnou do 31. 12. 2009 došlo k jejich určité modifikaci a zejména k doplnění o některá nová, výslovně uvedená hlediska. Proto se podrobněji zmíním o každém z nich, byť u některých se uplatní dosavadní přístup a jejich ustálený výklad (např. pokud jde o poměry pachatele, o možnost nápravy pachatele).
1. Povaha a závažnost trestného činu
Z výše uvedených okolností výslovně vyjmenovaných v ustanovení § 39 odst. 1 TrZ představuje povaha a závažnost spáchaného trestného činu hlavní a neopomenutelné kritérium, protože zahrnuje nejširší okruh skutečností charakterizujících trestný čin a jeho pachatele, přičemž je to právě trestný čin, který je základem trestní odpovědnosti a za jehož spáchání je ukládán trest (§ 12 odst. 1, § 13 odst. 1 TrZ). Nutno ovšem přihlížet i ke všem ostatním hlediskům, byť se částečně překrývají. Tím, že jsou tyto další okolnosti uvedeny zvláště vedle povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, trestní zákoník naznačuje, že jde o takové okolnosti, které nejsou zahrnuty v hledisku vycházejícím z povahy a závažnosti trestného činu a neovlivňují jeho určení. To na druhé straně znamená, že zákon zahrnuje do hledisek rozhodných pro určení druhu a výměry trestu i ta kritéria, k nimž by jinak nebylo možné přihlížet, kdyby povaha a závažnost spáchaného trestného činu byly jedinými hledisky pro stanovení druhu a výměry trestu.
Jednotlivé okolnosti, podle nichž se určuje povaha a závažnost spáchaného trestného činu, obsahuje demonstrativní výčet v ustanovení § 39 odst. 2 TrZ, do něhož byla převzata podobná hlediska, jaká obsahovala dřívější právní úprava (§ 3 odst. 4 tr. zák.) pro stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Jejich výčet je jen demonstrativní, takže povahu a závažnost trestného činu mohou v konkrétním případě ovlivnit i jiná hlediska, byť to není příliš praktické.
Při rozhodování o druhu a výměře trestu nejde o stanovení obecné (typové) povahy a závažnosti určitého trestného činu, která je vyjádřena již zákonem v jednotlivých znacích příslušné skutkové podstaty a v odpovídající trestní sazbě trestu odnětí svobody, ale v rámci takto obecně stanovené typové povahy a závažnosti činu je třeba určit jejich konkrétní podobu a úroveň. V intencích zákonné trestní sazby musí soud vybrat a vyměřit trest tak, aby odpovídal individuálním zvláštnostem spáchaného trestného činu, tedy jeho konkrétní povaze a závažnosti. O volbě druhu a výměry trestu totiž nerozhodují zákonné znaky trestného činu, které jsou vlastní každému trestnému činu, ale jedině individuální způsob a intenzita naplnění konkrétních znaků trestného činu popsaných v jeho skutkové podstatě. Zvláštnosti povahy a závažnosti daného trestného činu je třeba posoudit z hlediska zvláštností pachatele, jeho pohnutek, záměrů či cílů, míry zavinění, způsobu provedení trestného činu, jeho následků, objektu i okolností spáchání činu a popřípadě i podle společenské situace. Význam zde má i poukaz na individuálně se vyskytující polehčující a přitěžující okolnosti (§ 41 a 42 TrZ) či na další skutečnosti odůvodňující např. mimořádné snížení či mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (§ 58 a 59 TrZ), upuštění od potrestání (§ 46 až 48 TrZ) apod.
Povahu trestného činu určují především zákonné znaky té skutkové podstaty, která byla tímto činem naplněna (zejména druh a význam porušeného nebo ohroženého zájmu chráněného trestním zákonem, jednání charakterizující objektivní stránku trestného činu, forma zavinění), a dále též konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele a míra jeho zavinění, druh a okruh způsobených následků, existence okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, polehčujících a přitěžujících okolností). Závažnost trestného činu pak vyplývá zejména z toho, s jakou intenzitou, v jaké výši nebo v jakém rozsahu byly naplněny jednotlivé znaky trestného činu, o jak typově závažný trestný čin jde, jak významné okolnosti charakterizují pachatele, jak intenzivně byly naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, polehčující a přitěžující okolnosti, kolik takových okolností pachatel naplnil atd.
Z hlediska typové závažnosti trestných činů pak lze z trestního zákoníku vyvodit tuto hierarchii trestných činů od nejméně závažných po nejzávažnější:
a) přečiny spáchané z nedbalosti nebo úmyslně (§ 14 odst. 2 TrZ),
b) zločiny (§ 14 odst. 3 část věty před středníkem TrZ) a
c) zvlášť závažné zločiny (§ 14 odst. 3 část věty za středníkem TrZ).
U zvlášť závažných zločinů pak lze rozlišit ještě ty, za které může být uložen podle § 54 TrZ výjimečný trest (a v tomto směru ještě ve variantě nad 20 až do 30 let nebo na doživotí), u kterých je možné podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody až po výkonu jeho dvou třetin (§ 88 odst. 4 TrZ) apod. U přečinů může být v konkrétním případě přečin spáchaný z nedbalosti typově závažnější než přečin spáchaný úmyslně (viz např. přečin spáchaný z nedbalosti podle § 143 TrZ a přečin spáchaný úmyslně podle § 285 TrZ).
Jinak typovou závažnost jednotlivých trestných činů vyjadřuje především sazba trestu odnětí svobody, který je stanoven za jejich spáchání, popřípadě též druh a počet jiných druhů trestů, které za ně lze uložit kromě trestu odnětí svobody.
V případě více trestných činů u téhož pachatele se závažnost odvíjí i od toho, zda jde o jejich souběh nebo recidivu, jestli jde o vícečinný nebo jednočinný souběh, kolik trestných činů bylo spácháno v souběhu, kolik dřívějších odsouzení zakládá recidivu apod.
Okolnosti mající vliv na posouzení povahy a závažnosti činu se pochopitelně v trestním řízení dokazují z úřední povinnosti [§ 89 odst. 1 písm. c) TrŘ].
2. Osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele
Osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele se rovněž týkají hodnocení jeho osoby, nesouvisí ovšem přímo se spácháním trestného činu. Tyto poměry pachatele mohou přesto ovlivnit úvahy o trestu. Jde totiž o okolnosti, které charakterizují osobu pachatele jako objektu trestu, a o okolnosti, pro které je stejný trest pro různé pachatele různě citelný. V podstatě půjde o osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které existovaly nikoli v době spáchání trestného činu, ale existují v době rozhodování o trestu. Je to např. momentální zdravotní stav pachatele a zdravotní stav jeho rodiny, péče pachatele o početnou rodinu, existence a rozsah vyřizovací povinnosti pachatele, těhotenství pachatelky, bytové poměry pachatele a jeho rodiny, zaměstnání pachatele a jeho výdělek, podnikatelská činnost pachatele a její ekonomické výsledky, společenské postavení pachatele, celková majetková situace pachatele a jeho rodiny apod. Může jít rovněž o některé z polehčujících okolností, jež se projevily až po spáchání trestného činu, např. tíživé osobní nebo rodinné poměry, které si pachatel sám nezpůsobil [§ 41 písm. e) TrZ].
Význam těchto okolností je třeba vždy posuzovat z hlediska trestu, který má být uložen konkrétnímu pachateli. Účinnost i tíživost trestu neurčuje pouze jeho druh a výměra, ale tyto dopady trestu jsou závislé i na osobě konkrétního pachatele. Tentýž trest může působit na různé pachatele jinak (např. peněžitý trest na odlišně majetkově situované osoby, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na profesionálního řidiče a na osobu, která není držitelem řidičského oprávnění) a stejně tak různé tresty mohou mít podstatně odlišnou citelnost v určité situaci téhož pachatele (např. špatný zdravotní stav z hlediska podmíněného trestu odnětí svobody a nepodmíněného trestu odnětí svobody). Význam osobních, rodinných, majetkových a jiných poměrů pachatele při ukládání trestu však nelze přeceňovat.
Někdy se okolnosti, které lze jinak zahrnout pod poměry pachatele, projeví už při spáchání trestného činu, s nímž určitým způsobem souvisejí, a ovlivní tak i jeho povahu a závažnost [např. tíživé osobní nebo rodinné poměry pachatelem nezpůsobené ve smyslu § 41 písm. e) TrZ vyvolají rozhodnutí pachatele pro krádež peněz]. Pokud takové poměry přetrvávají i v době ukládání trestu, budou mít i charakter poměrů pachatele a je třeba k nim přihlédnout podle § 39 odst. 1 TrZ. Nejedná se zde o přičítání téhož dvakrát (§ 39 odst. 4 TrZ). V úvahu se sice bere tatáž skutečnost, ovšem pokaždé v jiném právním významu, byť stále jen při úvaze soudu o trestu. Naopak, nezohlednění takovéto skutečnosti jako poměrů pachatele existujících též v době ukládání tres¬tu by směřovalo proti myšlence spravedlivosti trestu.
Osobní poměry pachatele se v trestním řízení dokazují z úřední povinnosti [§ 89 odst. 1 písm. d) TrŘ], a to případně i vyžádáním údajů, které jsou předmětem bankovního tajemství, a údajů z evidence cenných papírů (§ 8 odst. 2 věta první TrŘ), posudků, práv státních a jiných orgánů (§ 213 TrŘ) apod.
3. Dosavadní způsob života pachatele
Dosavadní způsob života pachatele se jako další kritérium pro stanovení druhu a výměry trestu může projevit jak ve prospěch pachatele, tak i v jeho neprospěch. V prvním případě jde především o dosavadní řádný život pachatele ve smyslu § 41 písm. o) TrZ, který je jednou z polehčujících okolností, ale zejména umožňuje uložení některých alternativních druhů trestů nespojených s odnětím svobody, např. trestu domácího vězení (§ 60 odst. 1 TrZ), trestu obecně prospěšných prací (§ 62 odst. 1 TrZ), podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody (§ 81 odst. 1 TrZ) a podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody s dohledem (§ 84 TrZ). Dosavadní řádný způsob života pachatele je rovněž důležitým předpokladem jak pro využití některých dalších alternativ k potrestání, např. upuštění od potrestání (§ 46 odst. 1 TrZ) a upuštění od potrestání s dohledem (§ 48 odst. 1 TrZ), resp. u mladistvého upuštění od uložení trestního opatření (§ 11 odst. 1 ZSM), resp. podmíněného upuštění od uložení trestního opatření s dohledem (§ 14 odst. 1 ZSM), tak pro uplatnění tzv. procesních alternativ (odklonů) v podobě podmíněného zastavení trestního stíhání (§ 307 odst. 1 TrŘ), schválení narovnání (§ 309 odst. 1 TrŘ), podmíněného odložení podání návrhu na potrestání (§ 179g odst. 1 TrŘ) a odstoupení od trestního stíhání mladistvého (§ 70 odst. 1 ZSM).
Na druhé straně nikoli řádný dosavadní způsob života pachatele lze hodnotit v jeho neprospěch při ukládání trestu především tehdy, jestliže jde o recidivu v jeho trestné činnosti, a to buď v podobě obecné přitěžující okolnosti [§ 42 písm. p) TrZ], okolnosti odůvodňující přísnější alternativu základní skutkové podstaty nebo podmiňující použití vyšší trestní sazby (např. podle § 205 odst. 2, § 206 odst. 2, § 209 odst. 2 TrZ a celé řady dalších ustanovení, kde se vyžaduje předchozí odsouzení nebo potrestání pachatele v několika posledních letech před spácháním projednávaného trestného činu), nebo důvodu pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (§ 59 TrZ). Nemusí však jít jen o recidivu, protože i jiné negativní chování pachatele před spácháním projednávaného trestného činu může ovlivnit druh a výměru ukládaného trestu: tak např. soud zpravidla neuloží trest obecně prospěšných prací, jde-li o pachatele, kterému byl podle § 65 odst. 2 TrZ tento druh trestu v posledních 3 letech přeměněn na trest odnětí svobody (§ 62 odst. 2 TrZ).
4. Možnost nápravy pachatele
Možnost nápravy pachatele konkretizuje jeho osobu ať již v souvislosti s povahou a závažností spáchaného trestného činu, nebo i mimo jejich rámec. Znaky osobnosti pachatele, které nemají vliv na hodnocení povahy a závažnosti trestného činu, budou spočívat především v okolnostech, které se neprojevily při spáchání trestného činu, případně v této době ještě neexistovaly. Možnost nápravy pachatele spočívá ve stanovení prognózy příštího vývoje chování pachatele na základě objasnění jeho osobnostních vlastností a jejich spojitosti se spáchaným trestným činem, dále prostředí a poměrů, v nichž pachatel žije, případných deformací jeho chování a škodlivých návyků, a to vzhledem k působení uvažovaného trestu na osobu pachatele. V nutnosti kvalifikovaného odhadu soudu v otázce, jak bude uložený trest působit na pachatele, se projevuje určitý rozdíl mezi rozhodováním o vině a rozhodováním o trestu. Zatímco v otázce viny musí být rozumná jistota, v otázce splnění účelu trestu se soud mnohdy neobejde bez určité míry pravděpodobnosti, byť v rámci příslušných zákonných ustanovení (viz např. formulaci „soud ... má důvodně za to, že ...“ v ustanovení § 81 odst. 1 TrZ o podmíněném odsouzení k trestu odnětí svobody).
Možnosti nápravy pachatele bude nutné posoudit především podle dosavadního chování pachatele, podle pohnutek a příčin jeho trestné činnosti, podle sociálního prostředí, v němž žije, podle toho, zda se již v minulosti dopustil protiprávního jednání, popřípadě jakého, zda se na něj již působilo trestními nebo jinými sankcemi nebo opatřeními, jaký je jeho postoj k vlastní trestné činnosti a ke způsobeným následkům, apod.
5. Chování pachatele po činu
Dalším nově výslovně stanoveným hlediskem při ukládání trestu je chování pachatele po činu, přičemž zákon zde výslovně zvýrazňuje jako příklad takového chování snahu pachatele nahradit škodu způsobenou spáchaným trestným činem nebo jeho snahu odstranit jiné škodlivé následky tohoto trestného činu. Chování pachatele po spáchání trestného činu se logicky nemohlo projevit v době, kdy byl trestný čin páchán, proto nemá vliv na jeho povahu a závažnost. Na druhé straně může chování pachatele po spáchání činu svědčit o pozitivním obratu pachatele v jeho vztahu k zákonem chráněným zájmům a hodnotám, které ohrozil nebo porušil spáchaným trestným činem, nebo naopak o tom, že ani poté si neuvědomil své pochybení nebo se nechce podřídit obecně uznávaným společenským pravidlům a nehodlá respektovat stanovené právní normy.
O chování pachatele, které může mít vliv na úvahy soudu při ukládání trestu, svědčí např. skutečnost, zda pachatel projevil lítost nad spácháním trestného činu či nikoli, nebo naopak projevil odhodlání opakovat trestnou činnost, zda zanechal škodlivých návyků, přerušil styky s nevhodnou společností a osobami, projevil snahu o odstranění jiných kriminogenních vlivů a o řešení příčin, které vedly ke spáchání činu (např. své závislosti na návykových látkách), apod. Důležitý je zde i postoj pachatele k nápravě škodlivých důsledků jím spáchaného trestného činu, zejména k náhradě majetkové škody způsobené trestným činem nebo k odčinění jiných škodlivých důsledků včetně urovnání všech vztahů s poškozeným (např. omluvy, poskytnutí zadostiučinění).
6. Spolupracující obviněný
Institut spolupracujícího obviněného byl jako jedno z dalších opatření proti tzv. organizovanému zločinu zaveden do trestního řádu jeho novelou provedenou zákonem č. 41/2009 Sb. v souvislosti s přijetím nového trestního zákoníku, a to rovněž s účinností od 1. 1. 2010. Podle § 178a odst. 1 TrŘ v řízení o zvlášť závažném zločinu (§ 14 odst. 3 TrZ) může státní zástupce v obžalobě označit obviněného za spolupracujícího, jestliže obviněný
a) oznámí státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění takového zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, nebo které pomohou zabránit dokonání takového zločinu, a zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech,
b) dozná se k činu, pro který je stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, a
c) prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný,
a považuje-li státní zástupce takové označení za potřebné vzhledem k povaze trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to i s přihlédnutím k trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména k tomu, zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním způsobil.
Předtím, než státní zástupce označí obviněného jako spolupracujícího, vyslechne ho zejména k obsahu oznámení a k jeho doznání. Obviněného také vyslechne k tomu, zda si je vědom důsledků svého postupu. Před výslechem státní zástupce obviněného poučí o jeho právech, o podstatě označení za spolupracujícího obviněného, o povinnosti setrvat na svém doznání a dodržet své závazky uvedené v § 178a odst. 1 TrŘ a také o tom, že jakmile obviněný v přípravném řízení nebo v řízení před soudem poruší své závazky, nebude nadále považován za spolupracujícího obviněného.
U spolupracujícího obviněného budou mít vliv na stanovení druhu a výměry ukládaného trestu především následující výslovně uvedené okolnosti:
a) jak významným způsobem přispěl k objasnění zvlášť závažného zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, anebo
b) jak významným způsobem pomohl zabránit pokusu nebo dokonání takového trestného činu.
Zvlášť závažným zločinem se zde rozumí takový úmyslný trestný čin, na nějž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let (§ 14 odst. 3 TrZ). Jde o zločin spáchaný členem organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§107 a 129 TrZ).
Význam přispění spolupracujícího obviněného k objasnění uvedeného zločinu nebo jeho pomoci zabránit v pokusu nebo v dokonání takového zločinu se zpravidla projeví v uložení mírnějšího druhu trestu nebo v jeho nižší výměře, a to zpravidla na podkladě obecné polehčující okolnosti podle § 41 písm. m) TrZ nebo spíše postupem podle § 58 odst. 4 TrZ a snížením trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby. Nejde zde tedy o bez¬ trestnost spolupracujícího obviněného ani o možnost přerušení či zastavení jeho trestního stíhání, takže ho nelze označit za tzv. korunního svědka v pravém slova smyslu.
7. Účinky a důsledky trestu pro budoucí život pachatele
Zákon dále vyžaduje zohlednit i účinky a důsledky trestu, které od něj lze očekávat pro budoucí život pachatele. Jde tedy o určitou prognózu v otázce působení trestu na pachatele, a to jak co do konkrétního dopadu určitého druhu trestu, tak pokud jde o jeho délku, po kterou lze očekávat vliv trestu na další život pachatele. Účinkem trestu se zde rozumí konkrétní působení trestu na sociální chování pachatele prostřednictvím určité újmy (na osobní svobodě, na majetku, na jiných právech a svobodách) spojené s uloženým druhem trestu či hrozby touto újmou a ovlivňování pachatele tak, aby se již vyvaroval trestné činnosti. Důsledkem trestu pro budoucí život pachatele je pak určitý dopad trestu na osobu pachatele, popřípadě i na jeho sociální okolí, a to podle účinků uloženého druhu trestu v oblasti majetkové, sociální, rodinné, profesionální atd. Je zde třeba případně zvážit i možný účinek dodatečných modifikací některých druhů trestů, např. podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody spojeného se stanovením zkušební doby a s dalšími možnými opatřeními v podobě probačního dohledu či povinnosti pachatele zdržovat se ve svém obydlí, vykonat obecně prospěšné práce nebo složit peněžitou částku na pomoc obětem trestné činnosti (§ 89 TrZ). Účinky a důsledky ukládaného trestu na budoucí život pachatele jsou vždy spojeny s určitým důvodným očekáváním, k němuž by měl soud dospět po shromáždění a vyhodnocení všech dostupných podkladů k osobě pachatele.
IV. Další okolnosti spoluurčující druh a výměru trestu
1. Polehčující a přitěžující okolnosti, další hlediska
V ustanovení § 39 odst. 3 TrZ jsou obsaženy další okolnosti významné pro stanovení druhu a výměry trestu, které se uplatní vedle těch, jež uvádí ustanovení § 39 odst. 1 TrZ. Jde o následující hlediska:
a) polehčující a přitěžující okolnosti,
b) doba, která uplynula od spáchání trestného činu,
c) případná změna situace, k níž mezitím došlo,
d) délka trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu.
Pokud jde o polehčující a přitěžující okolnosti, jejich výčet nyní obsahují ustanovení § 41 a 42 TrZ, do kterých byly převzaty prakticky všechny polehčující a přitěžující okolnosti obsažené v ustanoveních § 33 a 34 tr. zák., jejichž okruh byl rozšířen o určité nové okolnosti, popřípadě došlo k upřesnění či doplnění některých z původních okolností. Nyní má zpravidla každá polehčující okolnost svůj protipól v přitěžující okolnosti. Přestože nový trestní zákoník doplnil nové polehčující i přitěžující okolnosti, setrval na jejich demonstrativním výčtu, aby bylo možné náležitě reagovat na konkrétní okolnosti případu, které přináší mnohotvárnost života.
Další okolnosti uvedené shora pod písm. b) až d) byly do trestního zákoníku nově zařazeny zejména na podkladě judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu České republiky a Nejvyššího soudu České republiky, která reaguje na některé případy zdlouhavých trestních řízení spojených s určitými průtahy a s uplynutím značné doby od spáchání trestného činu do pravomocného skončení řízení o něm.
Dobou, která uplynula od spáchání trestného činu, se rozumí souhrn doby od momentu ukončení trestného činu, resp. jeho posledního dílčího útoku, do zahájení trestního stíhání (§ 160 a 314b odst. 1 TrŘ) a doby trvání trestního stíhání do okamžiku ukládání trestu (soudem prvního stupně nebo odvolacím soudem).
Za změnu situace se považuje zejména podstatná změna sociálněpolitických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy (např. snížil se stupeň utajení informací, které jsou předmětem ochrany podle zákona č. 412/2005 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jejichž vyzrazením pachatel spáchal trestný čin ohrožení utajované informace podle § 317 TrZ). V důsledku změny situace se pak snížila společenská škodlivost právě toho činu, který je předmětem rozhodování. Podle nového trestního zákoníku tedy již nelze změnu situace zohlednit při úvahách o vině, jak tomu bylo podle § 65 tr. zák., ale výlučně jen v souvislosti s ukládáním trestu, nejde-li o změnu trestnosti (resp. protiprávnosti) činu. Za změnu situace ve smyslu § 39 odst. 3 TrZ však nelze považovat např. to, když dítě mladší 15 let, které se stalo obětí trestného činu pohlavního zneužívání podle § 187 odst. 1 TrZ, dosáhlo v uvedeném mezidobí věku 15 let.
Projeví-li se změna situace tím, že došlo ke změně či zrušení příslušného ustanovení trestního zákoníku nebo ke změně jiné právní úpravy, od níž se odvíjí posouzení trestnosti (protiprávnosti) činu, neuplatní se zde změna situace jako okolnost rozhodná pro stanovení druhu a výměry trestu podle § 39 odst. 3 TrZ, nýbrž ustanovení § 2 TrZ o časové působnosti zákona, které stanoví mimo jiné zpětnou působnost mírnějšího zákona.
2. Povinnost zohlednit nepřiměřenou délku trestního řízení
Pokud jde o délku trvání trestního řízení, ani Evropský soud pro lidská práva, jehož judikatura inspirovala k zavedení tohoto hlediska, v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, jejíž překročení by bylo možno považovat za nepřiměřenou dobu trvání trestního řízení. Ustanovení čl. 6 odst. 1 EÚLP nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhalo porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod jsou určeny prostředky předpokládané v ustanovení čl. 13 EÚLP, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud jde o způsob, jaký prostředek nápravy zde požadovaný poskytnou. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu pro lidská práva, tedy zejména konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Dále může být takovým prostředkem i zmírnění trestu, který je v konkrétní věci uložen obviněnému. Z tohoto hlediska je zejména relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva týkající se možností nápravy při zjištěné nepřiměřené délce trestního řízení tím, že vnitrostátní soudy samotné přihlédnou k nepřiměřené délce trestního řízení při ukládání trestu, přičemž zmírnění výměry trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení v zásadě nezbavuje jednotlivce postavení oběti ve smyslu ustanovení čl. 34 EÚLP. Z tohoto obecného pravidla však Evropský soud pro lidská práva připouští výjimku tehdy, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně srozumitelným způsobem přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty trestního řízení a poskytly stěžovateli náhradu ve formě zmírnění trestu; toto zmírnění však musí být měřitelné a výslovné (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. 7. 1982, § 66; dále i rozsudek věci Beck proti Norsku ze dne 26. 6. 2001, zejména § 27 až 29).
V reakci na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (viz např. jeho rozsudky ve věcech Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000; Havala proti Slovensku, 2002) pak byly vymezeny v ustanovení §39 odst. 3 TrZ okolnosti, od nichž se odvíjí posouzení přiměřenosti délky trestního řízení. Jde o:
a) složitost věci (např. počet projednávaných trestných činů, počet spoluobviněných, rozsah prováděného dokazování, dostupnost důkazních prostředků, nutnost právní pomoci v cizině),
b) postup orgánů činných v trestním řízení (odstup od spáchání trestného činu do zahájení trestního stíhání, průtahy v řízení před jednotlivými orgány činnými v trestním řízení, nutnost opakovaného projednání věci na tomtéž stupni apod.),
c) význam trestního řízení pro pachatele (např. rozsah trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, její druh a závažnost, druh a výše hrozícího trestu, uplatnění zajišťovacích institutů vůči němu, zejména vazby),
d) jednání pachatele, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení (obstrukce obviněného spojené s nedostavováním se k úkonům trestního řízení, kde byla jeho účast nezbytná, nedostupnost obviněného spojená s nemožností doručovat mu nebo uplatnit vůči němu zajišťovací úkony, nutnost vedení řízení proti uprchlému, zneužívání některých procesních práv, např. možnosti zvolit si jiného obhájce, apod.).
Judikatuře Evropského soudu pro lidská práva odpovídá v této otázce též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky a Nejvyššího soudu České republiky (viz např. usnesení Ústavní soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04,4 dále nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 529/03,5 ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04,6 ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 1/05,7 ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03,8 a ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03,9 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/200810).
Případnou nepřiměřenou délku trestního řízení lze kompenzovat též poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (viz např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008,11 a dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/0712).
3. Povinnost uložit trest postihující pachatele na majetku
Podle § 39 odst. 7 TrZ platí, že získal-li nebo snažil-li se získat pachatel trestným činem majetkový prospěch, přihlédne k tomu soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry; jestliže to nevylučují majetkové nebo osobní poměry pachatele, uloží mu s přihlédnutím k výši takového majetkového prospěchu některý z trestů, který ho postihne na majetku, a to jako trest samostatný nebo vedle jiného trestu. Jde o nové ustanovení, které zavazuje soud, aby při stanovení druhu trestu a jeho výměry obligatorně přihlédl k tomu, že pachatel získal nebo se snažil získat trestným činem majetkový prospěch. Takový prospěch může pachatel získat nebo se snažit získat zejména trestnými činy proti majetku (§ 205 až 232 TrZ), některými trestnými činy hospodářskými (např. podle § 233 až 237, 240 až 245, 251, 252, 255 až 258, 268 až 271 TrZ), ale též jinými trestnými činy, např. loupeží (§ 173 TrZ), vydíráním (§ 175 TrZ) a celou řadou dalších. Proto se postup podle § 39 odst. 7 TrZ může v zásadě uplatnit při ukládání trestu za jakýkoli trestný čin, byl-li spáchán se zištnou pohnutkou. Majetkovým prospěchem se zde rozumí jakýkoli přírůstek v majetkové sféře pachatele nebo jiné osoby, k němuž došlo nebo mělo dojít v důsledku spáchaného trestného činu, byť takový prospěch není zákonným znakem jeho základní či kvalifikované skutkové podstaty; může mít konkrétní podobu zejména peněz, cenných papírů, jiných movitých věcí, nemovitostí, jiných majetkových hodnot (např. pohledávek, obchodních podílů) atd. O majetkový prospěch jde i tehdy, když nenastal úbytek, ke kterému by jinak (nebýt spáchaného trestného činu) muselo dojít na majetku pachatele (např. zkrácení daně ve smyslu § 240 odst. 1 TrZ). Nestačilo by opatření jiné výhody nebo prospěchu nemajetkového rázu, resp. pohnutka v tomto směru. Musí ovšem jít o majetkový prospěch neoprávněný, protože samotná snaha o získání prospěchu není trestná, naopak je předpokladem podnikatelské činnosti (viz definici podnikání podle § 2 odst. 1 ObchZ, resp. definici živnosti podle § 2 ŽZ).
Nevylučují-li to majetkové nebo osobní poměry pachatele, je soud povinen uložit mu některý z trestů, který ho postihne na majetku, tj.
a) propadnutí majetku (§ 66 TrZ),
b) peněžitý trest (§ 67 až 69 TrZ) nebo
c) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 70 až 72 TrZ).
Konkrétní druh z tohoto okruhu trestů bude třeba zvolit jak podle majetkových a ostatních osobních poměrů pachatele, tak podle toho, zda budou splněny obecné podmínky stanovené pro ukládání každého z uvedených trestů, které je třeba rovněž respektovat. Výměra uloženého majetkového trestu pak musí být úměrná výši majetkového prospěchu, který pachatel získal nebo se snažil získat spáchaným trestným činem, byť se zde nevyžaduje, aby výši majetkového prospěchu zcela odpovídala např. stejná výše peněžitého trestu nebo stejná hodnota propadlé věci. Přitom některý z uvedených trestů může být uložen jako trest samostatný, budou-li splněny podmínky podle § 66 odst. 2 část věty za středníkem, § 67 odst. 3 nebo § 72 TrZ, anebo vedle jiného druhu trestu; nelze však uložit peněžitý trest vedle trestu propadnutí majetku (§ 53 odst. 1 věta druhá TrZ). Trest, který by pachatele postihoval na majetku, mu není možné uložit ani za splnění ostatních podmínek podle § 39 odst. 7 TrZ, jestliže to vylučují majetkové nebo osobní poměry pachatele (např. jeho nedostatečný příjem, nutnost plnit vyživovací povinnost, platit náhradu škody nebo jiné závazky atd.). K uvedeným poměrům pachatele viz výklad výše pod bodem III. 2. tohoto pojednání.
V. Ukládání více druhů trestů vedle sebe a neslučitelnost některých trestů
1. Ukládání více druhů trestů vedle sebe
Nový trestní zákoník převzal dřívější okruh trestů a rozšířil ho o další alternativy k trestu odnětí svobody tím, že zavedl dva nové druhy trestů: domácí vězení (§ 60 a 61 TrZ) a zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce (§ 76 a 77 TrZ). Nyní tedy trestní zákoník obsahuje celkem 12 druhů trestů (§ 52 odst. 1 TrZ), z nichž ještě trest odnětí svobody může mít podobu nepodmíněného trestu odnětí svobody, podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody, podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem a výjimečného trestu (§ 52 odst. 2 a 3 TrZ). Výjimečný trest a trest vyhoštění mají dvě alternativy: časově neomezený trest a trest na určitou dobu. Trest domácího vězení, trest obecně prospěšných prací a peněžitý trest (nebo nevykonaný zbytek posledních dvou) lze za určitých okolností změnit na trest odnětí svobody. V souvislosti s trestem propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty pak lze uložit propadnutí náhradní hodnoty, a to místo nebo vedle propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.
S ohledem na zavedení nových druhů trestů a na rozšíření možnosti ukládání alternativních druhů trestů ve vztahu k trestu odnětí svobody nabyla na významu i otázka, v jakých případech lze uložit vedle sebe více druhů trestů, které druhy trestů nemohou být uloženy vedle sebe a kdy je přípustný určitý druh trestu jako trest samostatný.
Trestní zákoník umožňuje uložit převážnou většinu druhů trestů jak samostatně, tak i vedle jiného nebo jiných druhů trestů. Výjimku tvoří – stejně jako tomu bylo doposud – trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání a trest ztráty vojenské hodnosti, které nelze uložit samostatně, ale jen vedle jiných druhů trestů (§ 78 odst. 1, § 79 odst. 1 a 2 TrZ), takže tyto tresty mají povahu vedlejších trestů. Obdobnou povahu má částečně i trest propadnutí majetku, pokud ho lze v některých případech uložit jen vedle výjimečného trestu (§ 66 odst. 1 TrZ), a nově těž tehdy, jestliže některá ustanovení zvláštní části trestního zákoníku umožňují uložení trestu propadnutí majetku jen vedle trestu odnětí svobody (jiného než výjimečného), což je výslovně uvedeno např. v ustanoveních § 290 odst. 2, § 292 odst. 2 a 3, § 309 odst. 1, § 310 odst. 1 a 2, § 311 odst. 1, 2 a 3, § 312 odst. 1, § 314 odst. 1, 2 a 3, § 339 odst. 3, § 340 odst. 4, § 341 odst. 4 a § 342 odst. 4 TrZ (viz formulaci „... vedle tohoto trestu nebo těchto trestů též propadnutím majetku ...“).
Z trestů uvedených v příslušném ustanovení ve zvláštní části trestního zákoníku lze v konkrétním případě uložit též více druhů trestů vedle sebe. Kromě toho je možné vedle takto uloženého trestu (nebo trestů) uložit též další tresty uvedené v § 52 odst. 1 TrZ, jestliže jsou splněny podmínky pro jejich uložení stanovené v obecné části trestního zákoníku a není vyloučeno jejich současné uložení vedle sebe podle § 53 odst. 1 věty druhé TrZ. Zákon zpravidla nikde nenařizuje, aby vedle určitého druhu trestu musel být uložen ještě trest jiného druhu, a to s výjimkami uvedenými v § 43 odst. 2 TrZ, jde-li o souhrnný trest, a v § 45 odst. 1 TrZ, jde-li o společný trest za pokračování v trestném činu; v těchto případech musí být uloženy tresty ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže tyto druhy trestů byly vysloveny již dřívějším rozsudkem.
Určitou zvláštností je v uvedeném směru již zmíněné ustanovení § 39 odst. 7 TrZ, podle něhož platí, že získal-li nebo snažil-li se získat pachatel trestným činem majetkový prospěch, přihlédne k tomu soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry; jestliže to nevylučují majetkové nebo osobní poměry pachatele, uloží mu s přihlédnutím k výši takového majetkového prospěchu některý z trestů, který ho postihne na majetku (§ 66 až 72 TrZ), a to jako trest samostatný nebo vedle jiného trestu. Dodržení tohoto pravidla může omezovat uložení některých jiných druhů trestů jako samostatných.
Podobný charakter má ustanovení § 70 odst. 3 TrZ, které dokonce vyžaduje obligatorní uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Podle něj platí, že drží-li pachatel v rozporu s jiným právním předpisem věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou v § 70 odst. 1 a 2 TrZ, ve vztahu k níž je možno uložit propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, uloží mu soud vždy i tento trest.
2. Neslučitelnost některých druhů trestů
V ustanovení § 53 odst. 1 větě druhé TrZ je výslovně uvedeno několik případů neslučitelnosti určitých druhů trestů, které nelze uložit vedle sebe. Důvodem je buď nežádoucí kumulace jejich účinků, které jsou podobné, anebo jde o zachování alternativního charakteru některých druhů trestů vůči trestu odnětí svobody. Proto soud nemůže uložit:
a) trest domácího vězení vedle trestu odnětí svobody a trestu obecně prospěšných prací,
b) trest obecně prospěšných prací vedle trestu odnětí svobody (a vedle trestu domácího vězení),
c) peněžitý trest vedle trestu propadnutí majetku,
d) trest zákazu pobytu vedle trestu vyhoštění.
Tresty domácího vězení (§ 60 a 61 TrZ) a obecně prospěšných prací (§ 62 až 65 TrZ) nelze uložit vedle jakéhokoli trestu odnětí svobody ve smyslu § 52 odst. 2 TrZ, tj. nejen vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody (§ 55 až 57 TrZ), ale ani vedle podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody (§ 81 až 83 TrZ) a podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem (§ 84 až 87 TrZ), protože trestní zákon zde nestanoví jinak, tj. nestanoví, že by se snad tato neslučitelnost týkala jen nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Další případy neslučitelnosti některých druhů trestů vyplývají z ustanovení trestního zákoníku vymezujících podmínky pro jejich uložení nebo výkon. Tak výkladem z opaku lze dovodit, že podle § 78 odst. 1 TrZ nelze uložit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání vedle kratšího nepodmíněného trestu odnětí svobody než dvě léta, nebo vedle podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody, anebo vedle jiného druhu trestu. Z charakteru nebo způsobu výkonu jednotlivých druhů trestů lze rovněž nepřímo usuzovat na jejich neslučitelnost nebo přinejmenším na nevhodnost jejich uložení vedle sebe. Tak např. stěží možno očekávat výkon obou trestů, jsou-li vedle sebe uloženy vyhoštění a zákaz činnosti či vyhoštění a domácí vězení. Patrně by rovněž nemělo smysl ukládat vedle sebe vyhoštění a podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody, případně i s dohledem (je-li předem zřejmé, že zde není možnost předání výkonu podmíněného trestu odnětí svobody do ciziny podle § 459 TrŘ), dále vyhoštění vedle domácího vězení, obecně prospěšných prací nebo zákazu činnosti, stejně tak propadnutí majetku vedle propadnutí věci náležející do téhož majetku; lze ovšem uložit propadnutí části majetku a vedle toho propadnutí věci, která nepatří do této části majetku.
Zákon výslovně nestanoví neslučitelnost některého druhu trestu s ochranným opatřením. Pojmově je vyloučeno uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty vedle zabrání téže věci nebo jiné majetkové hodnoty. V případě postupu podle § 47 odst. 1 věty první nebo § 47 odst. 2 TrZ se při uložení ochranného léčení nebo zabezpečovací detence už neuloží žádný druh trestu.
Neslučitelnost některých druhů trestů se týká pouze případu, kdy by měly být uloženy vedle sebe týmž rozsudkem (byť postupně – např. podle § 43 odst. 2 nebo podle § 45 odst. 1 TrZ). Jinak lze různé druhy trestů uložit nezávisle na sobě, i když některý z nich ještě nebyl vykonán v době, kdy se rozhoduje o uložení dalšího trestu téhož druhu, a aniž by zde byla výměra později ukládaného trestu určitého druhu omezena jejím součtem s dosud nevykonaným jiným trestem téhož druhu (neplatí již omezení dříve obsažené v § 36 tr. zák.).
3. Uložení určitých druhů trestů jako samostatných trestů
Z hlediska přípustnosti uložení určitých druhů trestů jako trestů samostatných lze vyvodit z ustanovení § 53 TrZ celkem 4 různé režimy:
a) trest odnětí svobody (v jakékoli jeho podobě podle § 52 odst. 2 TrZ), který lze uložit vždy samostatně, protože je uveden v sankci za každý trestný čin v ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku,
b) tresty ztráty čestných titulů nebo vyznamenání a ztráty vojenské hodnosti, které nelze uložit samostatně, ale vždy jen vedle jiného druhu trestu (§ 78 odst. 1, § 79 odst. 1 a 2 TrZ),
c) tresty propadnutí majetku, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a zákazu činnosti, které lze uložit jako samostatný trest, jen když tento druh trestu stanoví trestní zákoník ve zvláštní části v příslušném ustanovení, podle něhož je právně kvalifikován spáchaný trestný čin (§ 66 odst. 2, § 72 a 73 odst. 2 TrZ); u trestu propadnutí majetku to ovšem platí s některými výjimkami (viz výše pod bodem V. 1. tohoto pojednání),
d) tresty domácího vězení, obecně prospěšných prací, peněžitý trest, tresty zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, zákazu pobytu a vyhoštění, které lze uložit samostatně, i když trestní zákoník ve zvláštní části takový druh trestu nestanoví v sankci za příslušný trestný čin (§ 53 odst. 2 TrZ).
Možnost uložení trestů uvedených pod písm. c) a d) jako trestů samostatných pak trestní zákoník limituje splněním podmínky v tom směru, že vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a k osobě a poměrům pachatele není třeba uložení jiného druhu trestu. Tak je tomu podle § 60 odst. 2 TrZ u trestu domácího vězení, podle § 62 odst. 1 TrZ u trestu obecně prospěšných prací, podle § 66 odst. 2 TrZ u trestu propadnutí majetku, podle § 67 odst. 3 TrZ u peněžitého trestu, podle § 72 TrZ u trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, podle § 73 odst. 2 TrZ u trestu zákazu činnosti, podle § 76 odst. 2 TrZ u trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce a podle § 80 odst. 1 TrZ u trestu vyhoštění. Uložení trestu zákazu pobytu jako trestu samostatného podle § 75 odst. 2 TrZ je rovněž možné za splnění stejné podmínky, ale navíc jen za úmyslný trestný čin, na který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby nepřevyšuje 3 roky, ač je jinak zákaz pobytu přípustným druhem trestu za jakékoli úmyslné trestné činy (zločiny i přečiny).
VI. Zvýšení horní hranice úhrnného a souhrnného trestu odnětí svobody
1. Možnost zvýšit horní hranici trestu odnětí svobody při vícečinném souběhu většího počtu trestných činů
Pokud jde o trestání souběhu trestných činů, trestní zákoník převzal osvědčený způsob ukládání úhrnného a souhrnného trestu podle dřívější úpravy (§ 35 tr. zák.), a to s jednou významnou novinkou. Podle § 43 odst. 1 část věty první za prvním středníkem TrZ totiž za situace, jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit (úhrnný nebo souhrnný) trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu; horní hranice trestní sazby odnětí svobody však nesmí ani po tomto zvýšení převyšovat 20 let a při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad 20 až do 30 let nesmí převyšovat 30 let. Důvodem této změny je možnost lepší diferenciace trestního postihu zejména u pachatelů, kteří spáchali takové množství trestných činů ve vícečinném souběhu, že k jejich náležitému potrestání nepostačuje ani trestní sazba trestu odnětí svobody nejpřísněji trestného ze všech sbíhajících se trestných činů, oproti pachatelům, kteří spáchali jen jeden skutek, byť jím naplnili více skutkových podstat trestných činů. Proto trestní zákoník z hlediska trestání rozlišuje jednočinný a vícečinný souběh trestných činů a za podstatně závažnější pokládá právě vícečinný souběh, který – byť nejde o recidivu – svědčí o vyšší míře narušení pachatele a o větší závažnosti jím spáchané trestné činnosti. Ve srovnání s tím jde u jednočinného souběhu jen o jeden skutek (čin), kterým pachatel naplnil skutkové podstaty více trestných činů, takže zde postačí uložení trestu v rámci trestní sazby nejpřísněji trestného ze sbíhajících se trestných činů. Navíc v praxi dochází k jednočinnému souběhu zpravidla jen dvou trestných činů (a to i s ohledem na četné případy vyloučení jednočinného souběhu z důvodů speciality či subsidiarity skutkových podstat, faktické konzumpce atd.).
Podle § 43 odst. 1 věty první TrZ lze tedy postupovat pouze v případě vícečinného souběhu, nikoli za situace, je-li jeden skutek kvalifikován jako několik trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu. Vícečinný souběh vyjadřuje skutečnost, že pachatel spáchal nejméně dva skutky (činy) v hmotněprávním smyslu, mezi jejichž spácháním nebyl vyhlášen odsuzující rozsudek, tyto skutky jsou trestnými činy a naplňují různé nebo stejné skutkové podstaty. Proto může jít o vícečinný souběh různorodý i stejnorodý, jelikož zákon v tomto směru nijak nerozlišuje.
Zvýšení horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody, který je úhrnným nebo souhrnným trestem, je možné jen v případě vícečinného souběhu většího počtu trestných činů. Zákon však neposkytuje žádné vodítko k určení, jaký počet trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu lze považovat za „větší“, proto ho bude muset konkretizovat soudní praxe a judikatura. Neměl by ovšem postačovat vícečinný souběh jen dvou trestných činů, protože to je počet, který je podmínkou, aby vůbec mohlo jít o souběh. Ke zvýšení trestní sazby u vícečinného souběhu se proto obecně vyžaduje takový počet trestných činů, který výrazněji zvyšuje závažnost celého souhrnu trestné činnosti, takže k jejímu postihu není dostatečná ani horní hranice sazby trestu odnětí svobody nejpřísněji trestného ze všech sbíhajících se trestných činů, což vyžaduje a odůvodňuje zpřísnění postihu a zvýšení této hranice. Okolnost, zda jde o větší počet trestných činů v uvedeném smyslu, bude patrně závislá i na povaze a závažnosti sbíhajících se trestných činů, na tom, zda jde o stejnorodý či různorodý souběh, nebo na jiných okolnostech charakterizujících tyto trestné činy (např. jestli došlo k jejich rozdělení na samostatné skutky jen v důsledku okolností uvedených v § 12 odst. 11 TrŘ), anebo též na tom, jestli je možné dosáhnout potřebného zpřísnění trestního postihu i uložením dalšího (nebo více dalších) druhu trestu vedle trestu odnětí svobody.
Zvýšení horní hranice trestu se zde týká jen trestu odnětí svobody (§ 52 odst. 2 a 3 TrZ), nikoli jiného druhu trestu, který je případně ukládán vedle trestu odnětí svobody; ukládá-li soud jako úhrnný nebo souhrnný trest jiný druh trestu než odnětí svobody, zvýšení jeho horní hranice trestní sazby nepřichází v úvahu. Trestem odnětí svobody, který se ukládá jako úhrnný nebo souhrnný trest a jehož horní hranice trestní sazby se zvyšuje o jednu třetinu podle § 43 odst. 1 věty první TrZ, bude zpravidla nepodmíněný trest odnětí svobody (§ 55 a násl. TrZ) včetně výjimečného trestu nad 20 až do 30 let (§ 54 odst. 2 TrZ); u podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody (§ 81 až 83 TrZ) a podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem (§ 84 až 87 TrZ) to nebude praktické s ohledem na omezenou výměru uloženého trestu odnětí svobody, která umožňuje podmíněný odklad jeho výkonu (podle § 81 odst. 1 i § 84 odst. 1 TrZ jsou to nyní shodně 3 roky).
Horní hranice trestu odnětí svobody se zde zvyšuje o jednu třetinu. Jde o zvýšení horní hranice té trestní sazby trestu odnětí svobody, která je stanovena za nejpřísněji trestný z celého souhrnu sbíhajících se trestných činů a která tím určuje horní hranici trestní sazby úhrnného nebo souhrnného trestu. Zvýšení se nijak nedotýká dolní hranice sazby úhrnného nebo souhrnného trestu. Ani po tomto zvýšení však nesmí horní hranice sazby trestu odnětí svobody přesahovat dobu 20 let, a je-li úhrnným nebo souhrnným trestem výjimečný trest nad 20 až do 30 let, nesmí přesahovat dobu 30 let. Jde o obecně stanovené nejvyšší přípustné výměry trestu odnětí svobody (§ 55 odst. 1 TrZ), resp. časově vymezeného výjimečného trestu (§ 54 odst. 2 TrZ), které je třeba respektovat i v případě ukládání úhrnného nebo souhrnného trestu, byť jsou zde důvody k případnému zvýšení jeho horní hranice.
Uvedené zvýšení horní hranice trestní sazby je ovšem fakultativní a soud ukládající úhrnný nebo souhrnný trest ho nemusí využít, pokud považuje za dostatečnou tu výši horní hranice sazby trestu odnětí svobody, která byla určena podle obecných pravidel pro stanovení výměry úhrnného nebo souhrnného trestu i bez jejího zvýšení (postačí-li např. uložení trestu odnětí svobody na samé horní hranici jeho nezvýšené sazby). Stejně tak zákon neukládá soudu, aby v případě, jestliže využije zvýšení horní hranice trestu odnětí svobody podle § 43 odst. 1 věty první TrZ, vyměřil úhrnný nebo souhrnný trest např. v horní polovině takto zvýšené trestní sazby nebo dokonce v délce spadající do oné jedné třetiny, o kterou se horní hranice sazby zvýšila. Lze však předpokládat, že pokud soud bude ukládat úhrnný nebo souhrnný trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, učiní tak právě proto, aby mohl stanovit jeho výměru s využitím tohoto zvýšení, tj. nad horní hranicí původní (nezvýšené) trestní sazby.
2. Vztah k jiným případům zvýšení horní hranice trestu odnětí svobody
Odhlédneme-li od výjimečného trestu odnětí svobody (§ 54 TrZ), trestní zákoník upravuje další dva případy zvýšení horní hranice trestu odnětí svobody, a to v případě mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 TrZ (fakultativní možnost nahrazující institut zvlášť nebezpečné recidivy) a ukládání trestu pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 108 TrZ (obligatorní zvýšení, ovšem s možností uložit trest odnětí svobody i pod dolní hranicí takto zvýšené trestní sazby podle § 58 TrZ).
Zákon však výslovně neupravuje otázku, jestli je možné zvýšení horní hranice sazby úhrnného nebo souhrnného trestu odnětí svobody podle § 43 odst. 1 věty první TrZ a zároveň (ještě další) mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 TrZ, budou-li splněny podmínky obou těchto ustanovení (např. pachatel již byl v minulosti potrestán pro zvlášť závažný zločin a nyní je souzen za větší počet trestných činů spáchaných ve vícečinném souběhu, z nichž je některý rovněž zvlášť závažným zločinem). Řešení by měla přinést až soudní praxe a judikatura, ale s ohledem na podmínky zvýšení horní hranice sazby trestu odnětí svobody lze dospět k závěru, že to není možné, protože v případě mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst.1 TrZ zákon umožňuje zvýšit o jednu třetinu horní hranici té trestní sazby, která je stanovena v trestním zákoně, nikoli trestní sazby zvýšené až postupem soudu podle § 43 odst. 1 věty první TrZ. Proto by se uplatněním obou citovaných ustanovení mělo dospět ke stejnému – ovšem jen jednomu – zvýšení horní hranice sazby trestu odnětí svobody.
Poněkud jiná situace je u pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 107 TrZ), jemuž se ze zákona (obligatorně) zvyšuje horní hranice sazby trestu odnětí svobody stanovené v trestním zákoně také o jednu třetinu (§ 108 odst. 1 TrZ). Zde by doslovné znění ustanovení § 43 odst. 1 věty první a § 108 odst. 1 TrZ nevylučovalo dvojí zvýšení horní hranice sazby trestu odnětí svobody (např. nejdříve v souvislosti s ukládáním trestu za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny a poté i z důvodu jeho vícečinného souběhu s větším počtem takových či jiných trestných činů). Ani v tomto případě však zákon výslovně neřeší uvedenou situaci a ponechává otevřenou možnost dvojího zvýšení. Proto lze spíše s ohledem na smysl zpřísnění trestní sazby v obou případech, na vyloučení nadměrného zostřování trestní represe a na zákaz analogie v neprospěch pachatele dospět k závěru, že ani za popsané situace není možné dvojí zvýšení horní hranice sazby trestu odnětí svobody. Ostatně v ustanovení § 108 odst. 1 větě druhé TrZ je upravena možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 TrZ i v případě, byla-li obligatorně zvýšena trestní sazba trestu odnětí svobody podle § 108 odst. 1 věty první TrZ u pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Kdyby zákonodárce zamýšlel naopak zvýšit u takového pachatele horní hranici takto zvýšené trestní sazby ještě jednou podle §43 odst. 1 věty první TrZ nebo podle § 59 TrZ, nic mu nebránilo výslovně tak stanovit podobně, jak to učinil v případě mimořádného snížení trestu odnětí svobody.
VII. Závěr
Ve svém příspěvku jsem se pokusil upozornit zatím jen na některé obecnější otázky ukládání trestů podle nového trestního zákoníku, které se týkají více druhů trestů. Jeho omezený rozsah nedovoluje zabývat se všemi podrobnostmi a změnami, k nimiž došlo v novém trestním zákoníku od 1. 1. 2010, zejména pokud jde o jednotlivé druhy trestů. Lze však předpokládat, že na stránkách časopisu Trestněprávní revue bude dostatečný prostor k tomu, aby byla odborná veřejnost nejen informována o dalších změnách nové trestněprávní úpravy, ale též o sporných či problematických otázkách a o jejich možném řešení. Snad k tomu přispěje i toto pojednání, které obsahuje jak část informující o přebírané či nové úpravě, tak část, v níž jsou nastíněny i některé výkladové a aplikační problémy. Jeho ambicí ovšem nebylo vyčerpat celou širokou problematiku ukládání trestů.
* Autor je předsedou senátu Nejvyššího soudu České republiky.
1 Viz např. Šámal, P. K pojmu trestného činu a souvisejícím otázkám v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue, 2009, č. 5, s. 129; Kněžínek, J. K maření výkonu úředního rozhodnutí řízením bez řidičského oprávnění podle nového trestního zákoníku. Trestněprávní revue, 2009, č. 7, s. 197; Válková, H. Česká podoba stalkingu podle § 354 TrZ v širších než jen trestněprávních souvislostech. Trestněprávní revue, 2009, č. 9, s. 257; Říha, J. Nové pojetí trestného činu krádeže. Trestněprávní revue, 2009, č. 10, s. 291; Chromý, J. K právnímu pojetí recidivy v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue, 2009, č. 11, s. 325; Visinger, R. Jak postihovat stalking? Zamyšlení nad novou právní úpravou. Trestněprávní revue, 2009, č. 11, s. 331.
2 Z ostatních pramenů lze zmínit např. příspěvky publikované ve sborníku Jelínek, J. (ed.) O novém trestním zákoníku. Sborník příspěvků z mezinárodní konference Olomoucké právnické dny. Praha : Leges, 2009, s. 11 a násl., a v časopise Bulletin advokacie, 2009, č. 10, s. 22 a násl.
3 Zde lze v podrobnostech odkázat na příspěvky Šámal, P. K pojmu trestného činu a souvisejícím otázkám v novém trestním zákoníku. Trestněprávní revue, 2009, č. 5, s. 129; Jelínek, J. K pojmu trestného činu v novém trestním zákoníku. In Jelínek, J. (ed.) O novém trestním zákoníku. Sborník příspěvků z mezinárodní konference Olomoucké právnické dny. Praha : Leges, 2009, s. 20; Jelínek, J. Pojem trestného činu a kategorizace trestných činů. Bulletin advokacie, 2009, č. 10, s. 36.
4 Publikované pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
5 Publikovaný pod č. 45 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
6 Publikovaný pod č. 67 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
7 Publikovaný pod č. 110 ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
8 Publikovaný pod č. 10 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
9 Publikovaný pod č. 157 ve svazku 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
10 Publikované v časopise Trestněprávní revue, 2009, č. 11, s. 338.
11 Publikované v časopise Trestněprávní revue, 2009, č. 11, s. 338.
12 Dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz.
