JUDr. Vladimír Král, Praha
I. Úvodem
Návrh nového trestního zákona, který se v současné době projednává v Poslanecké sněmovně, přináší nový institut zabezpečovací detence jako jednu z forem ochranného opatření. Právě stručnost navrhované právní úpravy možná vyvolala poměrně živou diskusi o tomto novém institutu, která vychází především z analýzy Institutu pro kriminologii a sociální prevenci zpracované na toto téma v květnu tohoto roku. Tento dokument, stejně jako mnohé další úvahy, které se objevily v odborném tisku, si všímá především podmínek, za nichž se uvedený institut uplatní, a jaký sleduje cíl. Podrobně jsou rozebírány zejména zákonné podmínky pro uložení zabezpečovací detence, okruh pachatelů trestných činů, u nichž uložení přichází v úvahu, a úloha soudu v řízení o detenci.
Tento příspěvek se zaměřuje na praktické problémy, které výstavba a fungování zmíněného institutu v podobě detenčního ústavu přináší, obsah činností, které by měl pro své klienty – pacienty zajišťovat, a na výkon správy takového ústavu.
II. Ke koncepci a fungování právního institutu zabezpečovací detence
V oblasti hmotného i procesního práva je institut zabezpečovací detence koncipován jako určitá analogie ochranného léčení ústavního s tím, že je určen pro zvláštní kategorii pachatelů (typicky zvlášť závažných úmyslných trestných činů, trpících duševní poruchou a bez potřebného náhledu na svůj zdravotní stav a spáchanou trestnou činnost). Velmi zjednodušeně řečeno – zabezpečovací detence je určena především pro pachatele závažné úmyslné trestné činnosti, kteří dokazují, že nemají zájem podrobit se léčbě své psychické poruchy, ačkoliv bez tohoto kroku jejich další pobyt na svobodě je nebezpečný. Z uvedeného by vyplývalo, že hlavním zaměřením činnosti detenčního ústavu by nebyla léčba – v okamžiku, kdy pacient léčbu neodmítá, lze jej převést do ústavu pro výkon ochranného léčení. Tento princip sice může platit, ale nikoliv jako pravidlo. Léčba psychicky narušených pachatelů není kontinuálním procesem, v němž se každým dnem postupuje od horšího k lepšímu a kdy i pacient získává stále větší odhodlání spolupracovat se zdravotním personálem a dodržovat stanovený režim. Vždy bude existovat poměrně velké procento psychicky narušených pachatelů, kteří v zásadě deklarují snahu po léčbě (a není ani důvodu o jejich dobrém úmyslu pochybovat), avšak riziko, že v průběhu léčby selžou a někdy i vážně ohrozí své okolí, je příliš vysoké. Konečně lze poukázat na zkušenosti psychiatrických léčeben zejména při léčbě některých druhů poruch.
Rezignovat na léčbu (v nejširším významu tohoto pojmu) při vymezení režimu v detenčním ústavu by proto bylo ze shora uvedených důvodů nešťastné, a ve svém výsledku by patrně vedlo k výraznému prodloužení průměrné doby pobytu v takovém ústavu.
Úspěšnost léčebných opatření nepochybně výrazně ovlivňuje i psychický stav, v němž se během léčby pacient nachází. Z těchto důvodů by léčba neměla být jedinou aktivitou, se kterou se pacient během pobytu v detenčním ústavu setká, resp. která se mu nabízí. Ze zkušeností s výkonem trestu odnětí svobody vyplývá, že velké procento odsouzených vnímá pozitivně, pokud existuje možnost zaměstnávání. I když skladba pacientů detenčního ústavu patrně neumožní uvažovat o provádění odborných prací v rámci zaměstnávání, rozhodně součástí jejich denního režimu by měla být i pracovní terapie, převážně zaměřená na práce sloužící k zajištění provozu, případně k samozásobení ústavu, např. zeleninou.
Třetí významnou součástí obsahu pobytu v detenčním ústavu by měly být tzv. zájmové aktivity, které jsou způsobilé zlepšit psychickou pohodu pacientů, odbourat jejich agresivitu, a přispívají k udržení vnitřního pořádku a bezpečnosti na potřebné úrovni.
Na rozdíl od pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody si institut zabezpečovací detence neklade za cíl působení směrem k resocializaci pachatele. Ta zůstává pouze v obecné rovině zákonem vyjádřeného smyslu a účelu trestního řízení a aplikace institutů trestního řízení a trestního práva hmotného a ve svém výsledku nepochybně i shora vymezený obsah pobytu v takovém ústavu bude mít ve větší či menší míře resocializační výsledek. U pacientů detenčního ústavu se každopádně neočekává zpracování resocializačních programů, ale spíše programů sledujících dosažení cíle, pro který byla zabezpečovací detence vyslovena. Takový program bude mít výrazně užší zaměření především na zlepšení psychické kondice pacienta a na dosažení žádoucí úrovně jeho sociálního chování.
S vymezením základního obsahu činností, které se budou nabízet pacientům detenčního ústavu, resp. v určitém rozsahu pro ně budou povinné, souvisí další otázka, zda detenční ústav bude vyžadovat zvláštní opatření k zajištění jeho bezpečnosti a vnitřního pořádku. Skladba jeho pacientů, důvody, pro které budou do takového ústavu umístěni, a skutečnost, že do ústavu se budou dostávat proti své vůli, dávají jasnou odpověď. Zajištění bezpečnosti v nezbytném rozsahu a ostraha nemůže být v působnosti personálu takového ústavu, který má odpovídat za výkon činností shora uvedených. Konečně bezradnost zdravotnického personálu při komunikaci a zacházení s některými pacienty – pachateli trestné činnosti s nařízenou ústavní léčbou, kdy nelze účinně garantovat ani fyzickou bezpečnost osob nacházejících se v ústavu, ani skutečnost, že takový pacient svévolně neopustí ústav (v podstatě kdykoliv se tak rozhodne), byla jedním z důvodů, pro které se přistoupilo ke zpracování návrhu legislativního zakotvení institutu zabezpečovací detence.
Již z analýzy Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, o níž je zmínka shora, vyplývá, že jiné státy k zajištění bezpečnosti a ostrahy takového ústavu využívají obě základní, v úvahu přicházející možnosti – uzavření smlouvy se soukromou bezpečnostní službou, nebo využití ozbrojeného bezpečnostního sboru. Obě varianty mají svůj rozdílný důsledek, nikoliv jen ekonomický; konečně úvahy o tom, co přijde stát výhodněji – zda soukromá služba nebo ozbrojený bezpečnostní sbor – asi nejsou tím nejdůležitějším, protože rozdíly patrně nebudou tak zásadní. Podstatné je to, že příslušník soukromé bezpečnostní služby může zasahovat jen v rozsahu nutné obrany a krajní nouze a lze si jen obtížně představit, že zákon by takové službě v souvislosti se zajišťováním bezpečnosti a ostrahy státních objektů svěřil zvláštní oprávnění. Naopak příslušníci bezpečnostních sborů mohou ze zákona provádět další úkony především preventivní povahy (např. kontrolu a prohlídku osob vstupujících do objektu). I když Vězeňská služba České republiky tuto otázku chápe jako zásadní (především pro napjatou situaci v oblasti personální a rozpočtové), lze zřejmě očekávat, že Parlament k jejímu řešení bude přistupovat pragmaticky a nepůjde cestou konstituování nového bezpečnostního sboru nebo úvah o zvláštním postavení vybrané soukromé bezpečnostní agentury, ale – jak je to již obsaženo ve vládním návrhu – rozšíří působnost Vězeňské služby i na ostrahu a zajištění bezpečnosti detenčního ústavu.
V obecné rovině zřejmě bude Vězeňská služba pověřena výkonem správy takového ústavu (v této souvislosti by bylo vhodné legislativní vyřešení rozporu v definici detenčního ústavu v návrhu nového trestního zákoníku jako „organizační složky státu“ , když podle dosavadního zákona č. 555/1992 Sb. je organizační složkou a zároveň účetní jednotkou Vězeňská služba jako celek). Výkon správy je třeba odlišit od podílu na provozu takového ústavu. Zejména pro zajištění terapie bude nutné získat odborníky (praktické lékaře, psychiatry, sexuology, neurology, specialisty na léčbu drogových závislostí, psychology, sociálních pracovníky apod.), kterými Vězeňská služba nedisponuje a které bude třeba na smluvním základě zajistit. Tím ovšem nedojde ke snížení odpovědnosti samotné Vězeňské služby za dodržování zákonů v podmínkách ústavu a za dosahování cíle detence, ani to neodůvodňuje úvahy o jakési dělené správě, na níž se podílejí dva nebo více resortů.
III. Praktické dopady nové právní úpravy
S návrhem nového trestního zákona je spojen návrh novelizace zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ovšem pouze v rozsahu, v jakém je třeba působnost Vězeňské služby a některá oprávnění jejích příslušníků, která jinak mají ve věznicích, mechanicky vztáhnout i na detenční ústavy. Nabízí se otázka, zda taková úprava je vhodná a dostačující. Jak již bylo řečeno, zabezpečovací detence je svým obsahem ochranným opatřením, ukládaným z jiných zákonných důvodů než trest, sledujícím jiné cíle a užívajícím k tomu jiné prostředky. K omezení práv osob ve výkonu detence by proto mělo docházet v menším rozsahu než je tomu u odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody. Již z tohoto důvodu je třeba, aby specifická právní úprava ve formě zákona stanovila zejména:
a) práva a povinnosti
- osob podrobujících se zabezpečovací detenci,
- příslušníků Vězeňské služby a dalších osob, které do detenčního ústavu vstupují ze služebních důvodů
- třetích osob, které buď do ústavu vstupují nebo s pacienty ústavu komunikují,
c) režim pobytu v detenčním ústavu z pohledu aktivit, které jsou povinné,
d) prostředky k zajištění vnitřní bezpečnosti a pořádku a zvláštní oprávnění příslušníků Vězeňské služby při výkonu ostrahy ústavu,
e) zvláštní oprávnění osob (státních zástupců, Veřejného ochránce práv) dozírajících na zákonnost výkonu zabezpečovací detence.
Důvodová zpráva návrhu nového trestního zákona nepředpokládá přijetí zvláštní právní úpravy v podobě zákona o výkonu zajišťovací detence. Již z toho důvodu, že pobyt v takovém ústavu není dobrovolný a tudíž zde dochází k omezení osobní svobody a dalších práv, je třeba ve smyslu čl. 4 odst. 1, 2 LPS zákonné úpravy.
Poslední otázka, která výslovně není v navrhovaném zákoníku řešena (a asi zde ani řešena být nemůže), se týká finančního zajištění celého projektu. Jako organizační složka státu bude samozřejmě detenční ústav svými příjmy a výdaji napojen na státní rozpočet, pravděpodobně na rozpočtovou kapitolu Ministerstva spravedlnosti. Detenční ústav nebude mít povahu zdravotnického zařízení a zdravotní péče zde bude poskytována nikoliv jako výlučná činnost. Pobyt v takovém ústavu (pokud zákon nestanoví jinak) nebude automaticky spojen s povinností přispívat na jeho náklady – obdobně jako je tomu např. u výkonu trestu odnětí svobody. Na druhé straně není zatím ani řešena otázka, zda pacienti za svou práci ve prospěch ústavu mají být honorováni. I to je oblast, která by si zasloužila zákonnou úpravu.
Náklady na vybudování takového ústavu se zatím řádově odhadují na cca 100 mil. Kč a provozní náklady budou ročně představovat asi čtvrtinu až třetinu této částky.
Ministerstvo spravedlnosti v současné době dokončuje materiál pro vládu ČR, který by měl kromě dílčích úkolů vyřešit zejména otázku gesce úkolu zřídit a provozovat detenční ústavy a přesvědčit o potřebě přípravy zvláštního zákona o výkonu detence. Pokud nedojde při dalším projednávání návrhu nového trestního zákoníku k zásadním změnám a odpovědnost za zřizování a provoz detenčních ústavů zůstane pod resortem Ministerstva spravedlnosti, jako nejvhodnější pro budoucí detenční ústav se zatím nabízí zdravotnický objekt stojící v sousedství věznice v Brně-Bohunicích.
Příspěvek byl též publikován v časopise Trestněprávní revue č. 12/2004.
