JUDr. VERONIKA ČEPLOVÁ, Praha*
I. Úvodem
Za celou dobu mojí trestněprávní praxe ve mně vždy vzbuzoval rozpaky oddíl druhý trestního řádu nazývaný „řízení proti uprchlému“, tj. řízení podle § 302 a násl. TrŘ. Původní úprava řízení proti uprchlému platná do novely trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., ve mně vzbuzovala určité pochyby o tom, jak je možné někoho stíhat a dokonce ho soudit, pokud ten se nemůže náležitě hájit. Oproti těmto morálním aspektům stála logika smyslu trestního stíhání, tedy úvaha, proč by pachatel tím, že se skrývá, nebo uprchl, měl „vyzrát“ nad orgány činnými v trestním řízení. Tento logický argument mohl převýšit nad morálním aspektem úvahy o spravedlnosti celého postupu, či nad úvahami o ochraně práv každého obviněného na řádný proces, snad jedině proto, že podle předchozí právní úpravy bylo možno nejenom trestní řízení v nepřítomnosti obviněného vést, ale i dokončit a vynést rozsudek a zejména – což je podle mého názoru nejdůležitější – bylo možno pachatele, který se předtím skrýval, po jeho nalezení dopravit bez dalšího do výkonu trestu odnětí svobody. Již před zmiňovanou novelou trestního řádu se však v praxi (nikoli ojediněle) stávalo, že při trestním řízení proti uprchlému, který byl v nepřítomnosti pravomocně odsouzen a poté byl zatčen na základě vydaného zatýkacího rozkazu na území určitého státu, při vyřizování žádosti o vzájemné pomoci ve věcech trestních, tj. při rozhodování dožádaného státu, zda vyhoví žádosti ČR a k dalšímu trestnímu řízení tuto osobu vydá, anebo ne, dožádané státy byly ochotny vydat takovou osobu jedině s výhradou, že pokud rozsudek byl vynesen v její nepřítomnosti, bude vydána jen při splnění podmínky o provedení nového procesu, tj. konání nového hlavního líčení. Snad právě proto, že dosavadní právní úprava s konáním takového procesu nepočítala, se mnohdy chtělo povzdechnout, poděkovat a odpovědět, ať si tam s pánem bohem pachatele nechají, neb v ČR jsou věznice plné… Je však jasné, že takovým způsobem k plnění soudcovských povinností a tedy k naplňování smyslu trestního zákona i trestního řádu přistupovat nebylo možné. Domnívám se, že mimo jiné právě ze zmíněných důvodů, tj. na základě výhrad dožádaných států, došlo v rámci novelizace trestního řádu k zařazení nového ustanovení, a to § 306a TrŘ mezi stávající ustanovení o řízení proti uprchlému. I z komentáře k tomuto ustanovení trestního řádu1) vyplývá, že dosavadní úprava řízení proti uprchlému neumožňovala konat řízení podle obecných zásad v případech, kdy v průběhu tohoto řízení, nebo po jeho pravomocném skončení, odpadly důvody, pro něž bylo konáno. Novela trestního řádu, provedená zákonem č. 265/2001 Sb., proto stanoví postup v situaci, kdy důvody pro konání řízení proti uprchlému pominou, a reaguje tak zejména na požadavek Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.) zabezpečit i v tomto řízení právo obviněného na řádný proces.
II. K pominutí důvodů ke konání řízení proti uprchlému (§ 306a TrŘ)
Podle § 306a odst. 1 TrŘ pominou-li důvody řízení proti uprchlému, pokračuje se v trestním řízení podle obecných ustanovení. Požaduje-li to obviněný, provedou se v trestním řízení před soudem znovu důkazy v předchozím soudním řízení provedené, u nichž to jejich povaha připouští, nebo jejichž opakování nebrání jiná závažná skutečnost; v opačném případě se obviněnému protokoly o provedení těchto důkazů přečtou a umožní se mu, aby se k nim vyjádřil. Podle § 306a odst. 2 TrŘ skončilo-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominou důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh odsouzeného, podaný do osmi dnů od doručení rozsudku, soud prvního stupně takový rozsudek zruší a v rozsahu ustanoveném v odstavci 1 se hlavní líčení provede znovu. O právu navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku musí být při doručení rozsudku odsouzený poučen. Přiměřeně soud postupuje, vyžaduje-li to mezinárodní smlouva, jíž je ČR vázána.
Z uvedeného je jasně patrno, že novela trestního řádu ustanovením § 306a TrŘ vnesla do trestního řádu duplicitu trestního stíhání jedné a té samé osoby. Ačkoli je nutno souhlasit s tím, že nynější právní úprava respektuje požadavek Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zabezpečuje i v tomto řízení právo obviněného na řádný proces, domnívám se, že nynější úprava oddílu druhého trestního řádu označovaného jako řízení proti uprchlému je nevyhovující a celkově nevystihuje účel zákona. Praxe po účinnosti novely totiž ukazuje, že institut ustanovení § 306a TrŘ, posílený navíc zavedením mezinárodního a evropského zatýkacího rozkazu, vede k tomu, že to, co do novely trestního řádu bylo spíše výjimečným stavem, tj. ona duplicita trestního stíhání, se stalo nyní jevem naprosto pravidelným. Nesetkala jsem se totiž od novely trestního řádu s případem, že by v nepřítomnosti odsouzený, který byl vydán k výkonu trestu do ČR, nepožádal o nový proces. Co se týče například roku 2007, mohu konstatovat, že v senátě, jehož jsem předsedkyní, jenom za první čtvrtletí již proběhl anebo bude probíhat třetí obnovený proces s osobami, které byly zadrženy na základě mezinárodního a posléze evropského zatýkacího rozkazu. To z toho důvodu, že všichni odsouzení, kteří byli dopraveni na území ČR k výkonu trestu, využili možnosti dávané jim ustanovením § 306a odst. 2 TrŘ a požádali o nový proces. Odsouzenému, který je proti své vůli dopraven k výkonu trestu poté, kdy je upozorněn na možnost nového procesu, je totiž zcela lhostejno, zda tráví svůj čas ve výkonu trestu anebo ve vazbě (kam ho je nutno po zrušení původního rozsudku prakticky vždy převést), neboť naděje takové osoby minimálně na uložení nižšího trestu, než který byl uložen soudem v jeho nepřítomnosti, je vysoká. Tuto jeho naději zvýšil nakonec i nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 686/04, který negoval závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 672/2002 (uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/2004), o tom, že použití ustanovení § 306a odst. 2 TrŘ, ve znění účinném od 1. 1. 2002, nepřichází v úvahu tam, kde řízení proti uprchlému skončilo odsuzujícím rozsudkem, který nabyl právní moci nejpozději dne 31. 12. 2001. Ústavní soud ve svém nálezu vyslovil, že tento závěr Nejvyššího soudu není v souladu s ústavním principem spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V odůvodnění tohoto svého rozhodnutí Ústavní soud dovozuje, že citovaný závěr Nejvyššího soudu „je nepřiměřeně restriktivní a omezuje právo na spravedlivý proces u těch odsouzených, u kterých po účinnosti novely trestního řádu, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., pominou důvody, které vedly k řízení proti uprchlému. Časový okamžik nabytí právní moci odsuzujícího rozsudku, vydaného v řízení proti uprchlému, není z hlediska použitelnosti ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu rozhodný. Vzhledem k principu spravedlivého procesu je nutno dát přednost interpretaci co nejvíce souladné s ústavním pořádkem; použití ustanovení § 306a odst. 2 trestního řádu je tedy na místě, pokud po účinnosti citované novely trestního řádu pominou důvody, které vedly k řízení proti uprchlému.“
Z uvedeného vyplývá, že podle citovaného nálezu Ústavního soudu ve všech případech, pokud o to osoba odsouzená pravomocně ve své nepřítomnosti požádá, je nutno hlavní líčení opakovat.
Nemám v úmyslu polemizovat s citovaným nálezem Ústavního soudu, ani s ustanovením § 306a odst. 2 TrŘ, byť se domnívám, že v drtivé většině případů, kdy obviněný je odsouzen v nepřítomnosti, si nemožnost účastnit se spravedlivého procesu a tedy nemožnost zabezpečit si v řízení před soudem účinnou ochranu svých práv včetně práva na řádný proces způsobil sám tím, že uprchl. Nemíním se ani pouštět do diskuze o tom, zda je skutečně spravedlivé, aby například pachatelé hospodářských trestných činů, kteří se nevyhýbají „spravedlnosti“ a podrobí se trestnímu procesu, v něm nakonec byli odsouzeni k trestům vyšším, než pachatelé, kteří se útěkem nebo skrýváním na neznámém místě po řadu let vyhýbají účasti u trestního řízení a poté, kdy jsou dopadeni a požádají o nový proces, mají za srovnatelný trestný čin se srovnatelným stupněm společenské nebezpečnosti prakticky zabezpečeno uložení mírnějšího trestu, a to jen z toho důvodu, že novelou ustanovení § 89 odst. 11 TrZ se zvýšily hranice škod pro posuzování kvalifikovaných skutkových podstat majetkových trestných činů. Je evidentní, že pachatelé, kteří se vyhýbali trestnímu řízení, si takto „uměle“ zabezpečili pro sebe výhodnější podmínky pro ukládání trestu, ačkoli společenská nebezpečnost jejich jednání, kterého se dopustili v téže době jako pachatelé, kteří se trestnímu stíhání nevyhýbali, je srovnatelná.
Přesto i já se domnívám, že v moderně fungujícím právním státě by měl mít každý možnost účastnit se procesu, v němž je souzen jako obžalovaný. Nedomnívám se ale, že by celková úprava trestního řízení proti uprchlému, tak jak vyplývá z ustanovení § 302–306a TrŘ, byla vyhovující a v souladu s jinými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, a to zejména s jejich ustanoveními o účelu zákona.
Podle § 1 TrZ je účelem trestního zákona chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení ČR, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob. Z komentáře k tomuto zákonnému ustanovení 2) mimo jiné vyplývá, že základní funkcí trestního práva, tj. ochranou společnosti před kriminalitou, je postih trestných činů. Přitom tento základní účel trestního zákona i jeho výklad je prakticky neměnný již od účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. V podstatě shodné vyplývá i z porovnání základních ustanovení trestního řádu. Z porovnání ustanovení § 1 TrŘ, platného dle zákona č. 141/1961 Sb., s ustanovením § 1 TrŘ, platného od 1. 1. 2002, je evidentní, že tato základní premisa, to je účel zákona (trestního řádu), je stále neměnná. Podle ustanovení § 1 TrŘ bylo a doposud je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.
Ptám se proto, jak může být spravedlivě potrestán pachatel, který je souzen v řízení proti uprchlému dle ustanovení § 302 a násl. TrŘ, pokud trestní stíhání je ukončeno pravomocným rozsudkem vyhlášeným v jeho nepřítomnosti. Ptám se, jak je naplňován onen účel zákona, tj. účel jak ustanovení § 1 TrZ, tak ustanovení § 1 TrŘ, když podle nich je účelem trestního zákona především postih trestných činů a účelem trestního řádu zase náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů. Jestliže praxe ukazuje, že prakticky neexistují případy, kdy v nepřítomnosti pravomocně odsouzený obžalovaný později nevyužije možnosti nového procesu, dané mu nyní ustanovením § 306a odst. 2 TrŘ, pak se ptám, proč vůbec je takový pachatel předtím v nepřítomnosti souzen.
K naplnění účelu trestního zákona i trestního řádu je pochopitelně nutná úprava řízení proti uprchlému, tato úprava je nezbytná především pro zajištění důkazů, které v budoucnu nebude například možno ani opakovat, anebo jejichž kvalita by uplynutím doby značně utrpěla. Jestliže ale praxe ukazuje, že odsuzující rozsudek, který by případně byl v budoucnu vynesen, je a priori odsouzen k tomu, aby byl později zrušen, pokud skutečně má dojít k potrestání pachatele, pak nevidím důvod, proč pokračovat v ekonomicky nákladném a mnohdy časově náročném provádění důkazů ještě i před soudem. Stejně tak nevidím důvod, proč by se svědci, znalci a další osoby měli účastnit řízení před soudem duplicitně, ani nevidím důvod, proč by duplicitně měly často vysoké náklady takového trestního řízení být státem financovány (vytunelované společnosti, zkrachovalé cestovní kanceláře a podobné případy, kdy je mnohdy nutná účast desítek až stovek svědků, včetně znaleckých posudků a přítomnosti znalců u hlavního líčení). Na situaci, která nastala po účinnosti ustanovení § 306a TrŘ i evropského zatýkacího rozkazu, na základě něhož jsou nyní mnohem častěji před soud stavěni již jednou v nepřítomnosti pravomocně odsouzení obvinění, by podle mě měla reagovat i úprava trestního řádu, přičemž se domnívám, že by postačila úprava velmi jednoduchá. Podle mého názoru by postačilo upravit úsek přípravného řízení s tím, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny obstarat a způsobem procesně i v budoucnu (v řízení před soudem) použitelným zadokumentovat veškeré dostupné důkazy a trestní řízení ve fázi před podáním obžaloby přerušit z důvodu nepřítomnosti obviněného. Jednalo by se především o novelu trestního řádu v ustanovení § 173 odst. 1 písm. a), neboť stávající právní úprava umožňuje přerušit trestní stíhání v přípravném řízení pro nepřítomnost obviněného pouze tehdy, pokud jeho nepřítomnost nedává možnost náležitě věc objasnit. Pokud jde o budoucí použitelnost svědeckých výpovědí, pak by postačilo novelizovat ustanovení § 165 odst. 3 TrŘ, kdy do stávající právní úpravy by přibyla povinnost policejního orgánu v řízení proti uprchlému vždy včas obhájci sdělit, o jaký druh úkonu se jedná a dobu a místo jeho konání. Nastala by tak situace, kdy by byly shromážděny v dostatečném množství důkazy proti obviněnému, ovšem odpadla by duplicita trestního řízení před soudem, které je mnohdy zdlouhavé anebo ekonomicky náročné. Podle mého názoru se s touto situací novela trestního řádu v ustanovení § 306a odst. 1 TrŘ nevypořádala dostatečně, neboť podle této právní úpravy požaduje-li to obviněný, provedou se v řízení před soudem znovu důkazy v předchozím soudním řízení provedené, u nichž to jejich povaha připouští, nebo jejichž opakování nebrání jiná závažná skutečnost. V opačném případě se obviněnému protokoly o provedení těchto důkazů přečtou a umožní se mu, aby se k nim vyjádřil. Z výkladu k tomuto ustanovení 3 vyplývá, že po zrušení rozsudku provede soud nové hlavní líčení v celém rozsahu. Způsob provádění jednotlivých důkazů je dán požadavkem dodržení zásad spravedlivého procesu. Při provádění důkazů se soud řídí obecnými pravidly a vychází přitom ze zásad ústnosti a bezprostřednosti, tzn. jednotlivé osoby jsou zpravidla osobně vyslýchány stranami, popřípadě soudem. Tam, kde to povaha provedených důkazů nepřipouští, nebo existuje jiná závažná skutečnost, která brání takovému postupu, se přečtou protokoly o provedených důkazech z předešlého hlavního líčení. I z tohoto výkladu je jasné, že pokud o to dříve odsouzený požádá, provede se celé hlavní líčení znovu. Je možno dovodit, že obviněný obvykle nebude souhlasit s jakýmsi zkráceným postupem soudu, naopak v jeho zájmu bude proces natahovat na maximální možnou lhůtu, minimálně ve snaze dosáhnout případného propuštění z vazby, čímž by došlo k situaci, že by neexistoval předchozí odsuzující rozsudek, neboť ten byl pravomocně zrušen, a obžalovaný by se nadále skrýval nebo jinak vyhýbal trestnímu řízení (ovšem toto riziko hrozí i v jiných případech vazebně stíhaných obžalovaných).
III. Závěr
Jak jsem již shora uvedla, domnívám se, že nynější právní úprava je nevyhovující, neboť duplicitní úsek trestního řízení od podání obžaloby po vynesení rozsudku v řízení proti uprchlému je naprosto zbytečný, kromě ekonomických a časových ztrát neposkytuje nikomu žádnou výhodu, nenaplňuje účel trestního zákona, ani účel trestního řádu a takto vynesený rozsudek není na prospěch ani poškozeným, neboť pokud by poškozenému bylo vyhověno v jeho nárocích na náhradu škody, těžko by toto své oprávnění proti povinnému, který se skrývá, resp. jehož pobyt není znám, mohl uplatnit.
Jestliže účelem zákona podle § 1 TrZ je chránit zájmy společnosti, pak zdravý rozum mi říká, že v zájmu společnosti není mrhání časem orgánů činných v trestním řízení, natož mrhání finančními prostředky daňových poplatníků v procesu, v němž není obžalovaný přítomen, a tedy ve svém důsledku v procesu, v němž nikdo nemůže být potrestán (ani v něm nemůže dojít k uspokojení oprávněných nároků poškozených osob). Ušetřené finanční prostředky i čas orgánů činných v trestním řízení by bylo možno mnohem lépe využít v předcházejícím úseku trestního řízení, tj. v přípravném řízení, ke skutečně komplexnímu a kvalitnímu zajištění důkazů, to znamená v měřítku širším, než vyplývá z novely trestního řádu, která znamenala zásadní změnu poměrů přípravného řízení a řízení před soudem, kdy těžiště dokazování bylo přeneseno z přípravného řízení na řízení před soudem. Právě s ohledem na specifičnost řízení proti uprchlému, tj. na nutnost včas zajistit pro budoucí použití všechny dostupné důkazy, by mělo dojít i k novele ustanovení upravujících postup orgánů přípravného řízení vedeného proti uprchlému, a to právě proto, že případná náprava vad vzniklých při zajišťování důkazů v řízení proti uprchlému, již mnohdy ve stadiu řízení před soudem možná nebude. Domnívám se proto, že účel zákona by byl mnohem lépe vystižen novelou trestního řádu, která by umožnila již v přípravném řízení zajistit důkazy v takové podobě, aby v budoucnu zadržení uprchlí obvinění mohli být potrestáni, pokud jsou vinni, a aby poškození, pokud uplatní oprávněný nárok na náhradu škody, se tohoto svého nároku na základě důkazů zajištěných v přípravném řízení domohli. Naproti tomu se nedomnívám, že by rozsudky, které zůstanou pro nepřítomnost obžalovaného pouze na papíře, neboť jsou ve vztahu k pachateli i k právům poškozeného na náhradu škody nevykonatelné, přinášely jiný efekt, než časové a finanční ztráty.
Příspěvek byl publikován v časopise .
Poznámky:
* Autorka je soudkyní Městského soudu v Praze.
1) Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, , s. 2231.
2) Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 1.
3) Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, s. 2231.
