Doc. JUDr. Jiří Herczeg, Ph.D., Praha,^* JUDr. Tomáš Gřivna, Ph.D., Praha^**

I. Úvod¹

Každý má právo na život, svobodu a ochranu vlastnictví. K těmto základním lidským právům by se brzy mohlo přidat i další: právo na přístup k Internetu. První krok učinilo Finsko, když deklarovalo přístup k vysokorychlostnímu Internetu jako právo každého občana Finska. Právo na přístup k Internetu je v Evropě základním občanským právem, řekl v květnu 2009 europoslanec Malcolm Harbour při projednávání tzv. telekomunikačního balíčku v Evropském parlamentu. Je tomu ale opravdu tak? Má opravdu každý právo na přístup k Internetu? A v neomezeném rozsahu? Na tuto otázku se pokusíme v další části článku odpovědět.

II. Od počátku do současnosti

V dřevních dobách Internetu a jeho předchůdce ARPANETu,² v dobách, kdy jeho komercializace byla ještě na hony vzdálená, část jeho uživatelů věřila, že na Internetu vzniká zcela nové společenství, jež bude nezávislé na státní či jiné autoritě. Jedním z nejvýznamnějších hnutí za tzv. svobodný internet se stal Electronic Frontier Foundation,³ jejímž zakladatelem byl v roce 1990 John Perry Barlow. V únoru 1996 tento známý rocker v odezvě na reformu telekomunikačního zákona (Communications Decency Act), který zakazoval jakýkoliv přenos „neslušné“ komunikace nebo obrázků „způsobem dostupným osobě mladší 18 let“, vytvořil Deklaraci nezávislosti kyberprostoru,⁴ jež se záhy stala manifestem svobody Internetu. V červnu 1997 Nejvyšší soud v USA poměrem hlasů 7 ku 2 prohlásil, že citovaný zákon je v rozporu s Prvním dodatkem Ústavy o svobodě projevu.⁵ Ve svém rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že Internet má nejvyšší stupeň ochrany podle prvního dodatku. Soud prohlásil, že Internet je vhodný pro levnou komunikaci každého druhu. Je také vhodné si povšimnout, že se Nejvyšší soud v rozhodnutí zabýval též problémem, zda poskytovatelé internetových služeb mohou být právně odpovědni za projevy na svých serverech. Soud zaujal stanovisko, že poskytovatelé internetových služeb jsou vyňati z odpovědnosti za projevy na svých serverech. Rozhodnutí soudu vzbuzovalo naději, že skutečně není možné, aby zákony jednotlivých států ovlivňovaly dění na Internetu.
Dalším významným mezníkem se v roce 2000 stal případ L.I.C.R.A. v. Yahoo. Celá kauza začala někdy v únoru 2000, kdy francouzský žid Marc Knobel navštívil aukční server na webových stránkách (provozované americkou společností Yahoo! Inc.). Na těchto stránkách narazil na širokou nabídku nacistických předmětů. Se stížností se obrátil na internetovou společnost Yahoo s požadavkem na blokaci těchto stránek. Jelikož neuspěl, v dubnu 2000 podal jménem organizace L.I.C.R.A. (Ligue Internationale Contre le Racisme et l’Antisémitisme) žalobu na Yahoo u francouzského soudu s tvrzením, že aukce na Yahoo porušují francouzské zákony, které zakazují dovoz nacistických předmětů do země. Právní zástupce Yahoo postavil obhajobu na třech základních argumentech: 1. Servery se závadnými stránkami byly umístěny v USA. 2. Obsah byl určen převážně pro rezidenty v USA. 3. První dodatek Ústavy USA zaručuje svobodu projevu a jakýkoliv pokus o výkon případného rozhodnutí odstranit tyto stránky by byl v rozporu s tímto dodatkem. Právníci Yahoo tvrdili, že nedokážou určit, odkud se jejich zákazníci přihlašují, a argumentovali, že pokud by společnost Yahoo musela splňovat francouzské zákony, musela by odstranit stránky s nabídkou nacistických předmětů ze svého serveru v USA, a tak znemožnit uživatelům Yahoo odkudkoliv jejich nákup. Francouzské zákony by se tak staly zákony celosvětovými. Francouzský soud vynesl dne 22. května 2002 rozhodnutí, kterým předběžně námitky odmítl a nařídil Yahoo podniknout všechny nezbytné kroky k odrazení a znemožnění návštěv francouzských uživatelů Internetu na nacistických aukčních serverech Yahoo na webech Yahoo.com. Během dvouměsíčního období, které měla společnost Yahoo k dobrovolnému splnění povinnosti, se na právníka žalobce obrátil Cyril Lionel Houri s tím, že vyvinul novou technologii, která dokáže identifikovat uživatele podle jeho zeměpisného umístění a event. i blokovat internetový obsah. Díky němu se ukázalo, že aukce Yahoo ve Francii se ve skutečnosti nacházejí na webu ve Stockholmu. Přímo v soudní síni byla předvedena Hauriho technologie zjišťující zeměpisnou polohu (tzv. Hauriho technika geografické identifikace IP adres). Na základě této techniky by Yahoo dokázala účinně odfiltrovat až 90 % francouzských uživatelů. Především na základě těchto zjištění bylo dne 20. listopadu 2000 vyhlášeno rozhodnutí, které přikazovalo Yahoo, aby podniklo přiměřené patřičné úsilí při blokaci francouzských uživatelů. I když se společnost proti rozhodnutí začala poměrně úspěšně bránit podáním žalob v USA, nakonec sama rezignovala, neboť hrozilo, že by byl její majetek ve Francii obstaven.
Jednou z řady kauz je i případ pomluvy australského miliardáře Josepha Gutnicka, který si o sobě přečetl v internetové verzi článek „UnHoly Gains“, publikovaný na ww.wsj.com (Wall Street Journal). Článek však byl v tištěné podobě publikován v New Jersey, a tedy určen pro americké čtenáře. V článku se tvrdilo, že se Diamantový Joe, jak Josephu Gutnickovi přezdívá, zapletl do pochybných operací s Nachumem Goldbergem, prostředníkem pro praní špinavých peněz. Autorem příspěvku byl Dow Jones, kterého J. Gutnick žaloval pro pomluvu před australským soudem.⁶ Australský Nejvyšší soud rozhodl (jednomyslně všemi sedmi soudci) dne 10. 12. 2002⁷, že místem, kde dochází k pomluvě, je i místo, kde si osoba daný článek přečte, proto má J. Gutnick právo žalovat D. Jonese u australských soudů. Asi po dvou letech od rozhodnutí D. Jones zaplatil J. Gutnickovi 180 000 australských dolarů za způsobenou újmu a náklady řízení.⁸
Případy jako Reno v. ACLU, L.I.C.R.A. v. Yahoo, Gutnick v. Dow Jones ukazují, že se uživatelé Internetu bez autoritativní ochrany neobejdou. Ochranu před újmou tak může zajistit jen stát. Existuje však riziko, že stát bude regulovat dění v kyberprostoru nad únosnou míru.
Vysoce represivní přístup státu může zničit i většinu dobrých vlastností kyberprostoru. Příkladem budiž filtrování internetového obsahu, ke kterému dochází v širokém rozsahu v některých zemích s totalitním režimem. Např. v Číně⁹ stát samotný obhospodařuje seznam zakázaných serverů. Každá zpráva, která nese zakázanou adresu, je automaticky směrovačem zahozena do koše. Blokování se tváří jako technická chyba, objevuje se hlášení typu server nebyl nalezen. Oficiální seznam se mění podle politické situace, proto je jednou server přístupný, jindy nikoliv. Dobře funguje i vnitřní kontrola, kdy služba MSN Spaces, která umožňuje uživatelům zakládat si tzv. blogy, brání zadávat takové titulky jako „svoboda“ či „demokracie“. Při jejich zadání se na monitoru objeví zpráva: Tato zpráva obsahuje zakázaný text. Obdobně Yahoo v Číně za pomocí časového zpožďovače a softwarového (či lidského) filtru zablokuje zprávu ještě před tím, než dorazí do diskusního fóra. Čínská vláda také vyžaduje, aby se blogeři centrálně registrovali. Přísnému dohledu podléhají též internetové kavárny (za pomocí videokamer jsou sledovány monitory uživatelů). O přístupu vlády k obsahu Internetu svědčí i skutečnost, že si platí osoby (tzv. internetové komunikátory), jejichž náplní práce je ovlivňovat veřejné mínění v diskusních fórech.¹⁰ Na uvedených praktikách v Číně se podílí jak již zmiňovaná společnost Yahoo!, tak i společnosti jako např. Microsoft nebo Google. Ke cti posledně jmenované společnosti uvádíme, že na počátku tohoto roku deklarovala své rozhodnutí nadále se na filtraci nepodílet.¹¹ Naopak společnost Yahoo se již v létě roku 2002 zavázala ke zkoumání a monitorování informací na domácích i zahraničních webech a k zamezení přístupu k těm webovým serverům, které šíří škodlivé informace. Čína si tak vybudovala svou „Velkou informační čínskou zeď“ pomocí amerických cihel. Použitá metafora o amerických cihlách pramení ze skutečnosti, že technologie pochází od americké společnosti Cisco Systems, Inc.
Pomineme-li situace, kdy se stát snaží o despotické ovládnutí kyberprostoru na jeho území jako Čína, pak má možnost regulovat dění v kyberprostoru stanovením odpovědnosti za jeho obsah na třech úrovních. Může postihovat původce informace, příjemce informace nebo zprostředkovatele přenosu informace. S postihem původce informace si mnohdy stát nevystačí, neboť nad původcem často nemá žádnou moc, např. proto, že původce „závadného obsahu“ je někde v zahraničí (v tzv. datovém ráji). Stále častěji dochází k snaze postihovat příjemce závadného obsahu, typicky se tak děje v oblasti dětské pornografie (srov. např. § 192 odst. 1 TrZ, který postihuje přechovávání pornografického díla, které zobrazuje nebo jinak využívá dítě). Mnohdy však takový postih naráží na technické obtíže nebo je společensky neúnosný. Na řadu přichází stanovení odpovědnosti prostředníků komunikace, tj. Internet Service Providerů. Je však nemožné, aby jim byla uložena povinnost monitorovat obsah komunikace, kterou přenáší. Z tohoto důvodu je jejich odpovědnost založena jen v případech, kdy se na závadném obsahu podílí nebo o závadnosti obsahu ví a nepřijmou žádné opatření k zamezení jejího šíření.
Níže se zabýváme některými posledními pokusy, jak se státy snaží nežádoucímu dění na Internetu zabránit. Za příklad jsme zvolili Francii (a její řešení problémů porušování autorských práv na Internetu), Německo (a snahu blokovat stránky s dětskou pornografií). Připojujeme úpravu na úrovni EU a na závěr též pokus z dílny českých zákonodárců.

III. Francouzská digitální gilotina

Možnost odpojování uživatelů od Internetu za porušování autorských práv řešila i francouzská Ústavní rada (dále jen „ústavní soud“).¹² Ústavní soud zamítl stěžejní bod nového protipirátského zákona, který nařizoval odpojovat uživatele Internetu, pokud se třikrát po sobě proviní proti autorskému zákonu. Základní podstata zákona je tato: uživatel, který by stahoval nelegální obsah (porušující autorská práva), by dostal nejprve dvě varování, a pokud by se ani pak nezdržel svého jednání, byl by odpojen od Internetu až na celý rok. Odpojen měl být každý, kdo stahoval a nabízel obsah chráněný autorským zákonem, tedy hudbu, filmy nebo komerční software aj.¹³
Zákon zřizoval úřad HADOPI (Haute autorité pour la diffusion des ėuvres et la protection des droits sur Internet, Vysoký úřad pro šíření děl a ochrany práv na Internetu). Jedná se zvláštní administrativní orgán, který měl zejména kontrolovat zneužívání Internetu pro porušování autorských práv. Po takovém opakovaném prohřešku, na který by dotyčný byl upozorněn, by provinilci byl zakázán přístup na Internet po dobu několika měsíců bez možnosti zajistit si jej u jiného poskytovatele. Zákon tak byl nazýván „třikrát a dost“ – kvůli dvěma varováním a odpojením jako třetí fází. Lidé, kteří by na základě zákona byli odpojeni od sítě, by se podle jeho znění nemohli připojit přes žádného jiného poskytovatele a navíc by po celou dobu museli za neaktivní připojení platit stávajícímu poskytovateli.
Francouzský ústavní soud posuzoval legálnost samotného zákona a shledal, že ta část zákona, která hovoří o trestu odpojení jen na základě rozhodnutí úřadu HADOPI, je v rozporu s (i) presumpcí neviny, kterou zaručuje již Deklarace práv člověka a občana („každý člověk je pokládán za nevinného až do té doby, kdy je prokázána jeho vina“) a (ii) s principem, že rozhodovat o vině a ukládat tresty může pouze soud. Ústavní soud zdůraznil, že HADOPI není soudem, pouze jakýmsi administrativním orgánem, a tudíž nemůže rozhodovat o vině a trestu. Stejně tak ústavní soud shledal posuzovaný zákon v rozporu (iii) s právem na svobodu slova. Ústavní soud uvedl, že represivní složka zákona je v rozporu s ústavou, že nerespektuje základní lidská práva.
Soud uvedl, že svoboda vyjadřování, jak ji pojímá deklarace lidských práv, znamená vzhledem ke všeobecnému rozvoji Internetu i svobodu k přístupu ke komunikačním online službám. Soud uvedl, že „vzhledem k rozsáhlému rozvoji komunikačních služeb pro veřejnost prostřednictvím Internetu a vzhledem k významu těchto služeb pro účast na demokratickém životě a vyjadřování myšlenek a názorů základní lidské právo na svobodné sdělování myšlenek a názorů, tedy svobodně mluvit, psát, tisknout, zahrnuje svobodu přístupu k těmto současným komunikačním prostředkům“. Jinými slovy – právo na přístup k Internetu je nyní ve Francii součástí základních práv.
V reakci na rozhodnutí ústavního soudu byl schválen nový zákon proti počítačovému pirátství, který už do procesu odstřižení počítačových pirátů od Internetu aktivně zapojuje soud. Dne 15. září 2009 byl schválena nová verze zákona, která reaguje na hlavní výtku ústavního soudu, že o odpojení nerozhoduje soud, ale pouze úřad HADOPI jako administrativní orgán.
Řízení o odpojení. Rozhodování o odpojení již svěřuje do rukou řádnému soudci. Soudce rozhoduje ve speciálním zrychleném řízení, na základě podnětu agentů – velkých držitelů autorských práv, a to na principu presumpce viny: důkazy předložené těmito agenty jsou považovány za dostatečné, dokud se neprokáže opak. Jinými slovy: je-li někdo těmito agenty obviněn z nelegálního stahování, nemusí oni dále prokazovat jeho vinu – ale on musí prokázat svou nevinu. Ale až v rámci případného odvolání, protože prvotní rozhodování soudce (ve zrychleném řízení) se koná bez jeho přítomnosti.
Trest. Za porušování autorských práv hrozí kromě odpojení od Internetu až na jeden rok peněžitý trest do výše 300 000 EUR a/nebo odnětí svobody až na tři léta.
V případě, že nelze identifikovat konkrétní osobu, která na určité přípojce porušuje autorská práva, lze odsoudit toho, kdo si přípojku nechal zřídit, a to nikoli za porušování autorského práva, ale za její nedostatečné zabezpečení. V případě, že nebude prokázáno porušování autorských práv, ale pouze nedostatečné zabezpečení internetové přípojky, která údajně byla využita pro porušování autorských práv jinou osobou, hrozí odpojení až na jeden měsíc a peněžitý trest až do výše 1500 EUR. V tomto případě půjde o postih majitelů přípojek – zatímco nelegální stahování prováděl někdo jiný. To se týká osob, které poskytují veřejný přístup k Internetu (hotel, restaurace, kavárna). Nový zákon na to samozřejmě pamatuje a nabízí možnost vyvinit se z dopadů zákona instalováním filtru, který připraví úřad HADOPI a který omezí přístup jen na taková místa, která úřad shledá nezávadnými.
Dne 22. 10. 2009 pak francouzský ústavní soud dospěl k závěru, že mu takovéto odsuzování postavené na presumpci viny a s možností slyšení a obhajoby až ex post už nevadí.¹⁴

IV. Německo: blokace stránek s dětskou pornografií¹⁵

V červnu 2009 byl v Německu přijat zákon proti dětské pornografii na Internetu.¹⁶ Cílem tohoto zákona je ztížit případným uživatelům přístup na internetové stránky, které obsahují dětskou pornografii. U závadných webů s dětskou pornografií, které nemohou být přímo zásahem německých úřadů zrušeny, bude docházet k částečnému blokování: uživateli se při pokusu navštívit takový web zobrazí výstražná stránka upozorňující na nelegální obsah požadovaného webu.
Seznam závadných stránek (Blacklist). Internetové stránky, na kterých je možné vidět sexuální zneužívání dětí, bude vyhledávat Spolkový kriminální úřad. Ten povede seznam internetových stránek (Sperrliste), které obsahují dětskou pornografii ve smyslu § 184b StGB nebo na takové stránky odkazují (hyperlinky). Dětskou pornografií podle § 184b StGB je zobrazení sexuálního jednání dětí, na dětech nebo s dětmi. Dítětem je osoba mladší 14 let. Musí se jednat o skutečný nebo skutečnosti blízký děj. Trestného činu se dopustí, kdo dětskou pornografii vyrábí, rozšiřuje, pro sebe nebo pro jiného opatří nebo drží.
Tento seznam bude denně aktualizován a zpřístupňován poskytovatelům služeb. Práce Spolkového kriminálního úřadu bude kontrolována pětičlenným grémiem z úřadu spolkového pověřence pro ochranu dat. Spolkový kriminální úřad je může nechat vymazat ze sítě. Teprve poté, pokud se to nepodaří, zanese je na seznam (zásada přiměřenosti). V případě serverů v zahraničí, Spolkový kriminální úřad napřed vyrozumí místní policejní orgány a bude postupovat cestou právní pomoci. Je-li namístě obava, že spolupráce s místními justičními orgány nepovede k vymazání příslušných stránek nebo k tomu nepovede v přiměřené lhůtě, je možné takové stránky zařadit do seznamu ihned.
Tuto černou listinu (Blacklist) předá poskytovatelům služeb, kteří jsou povinni ji držet v tajnosti. Proti zařazení do seznamu je možno brojit ve správním řízení.
Povinnost blokace (Access blocking). Zákon zavádí povinnost pro všechny velké providery blokovat stránky s dětskou pornografií. Poskytovatelé služeb, kteří mají alespoň 10 000 uživatelů, jsou povinni přijmout účinná a přiměřená technická opatření, která ztíží nebo znemožní přístup na internetové stránky dle seznamu vedeného Spolkovým kriminálním úřadem. Provider je povinen tuto blokaci provést bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 6 hodin po obdržení seznamu. Porušení povinnosti blokace stránek je správním deliktem, za který je možno uložit sankci až do výše 50 000 EUR.
Kdo si tedy klikne na stránku s dětskou pornografií, narazí na virtuální stopku. Uživateli, který by se chtěl na takové stránky přihlásit, se před jejich otevřením na nich objeví varovná značka „stop“, která upozorní na to, že další prohlížení je trestné.
Provozní a uživatelská data, která budou v souvislosti s blokací stránek získána, nemohou být použita k případnému trestnímu stíhání. Samotné přihlášení na stránky, na nichž se stopka objeví, se tedy postihovat nebude. Jinak tomu bude v případě, že uživatel bude pokračovat v prohlížení i po zobrazení varovné značky. Vědomé obcházení blokace závadných stránek již bude postihováno jako trestný čin výroby, šíření a držení dětské pornografie dle § 184b StGB, neboť pachatel se snaží opatřit si dětskou pornografii.
Platnost zákona. Vzhledem k tomu, že zákon vyvolává řadu otázek, je platnost zákona omezena na dobu tří let.¹⁷
K petici proti tomuto zákonu se připojilo 130 000 lidí. Podle kritiků je nový zákon jen zbytečnou šikanou a zároveň nebezpečným precedentem při zavádění státem řízené kontroly nad obsahem Internetu nebo přístupu k němu. Zkušenosti z jiných zemí nicméně ukazují, že automatickým přesměrováním na stránku s výstrahou se denně zabrání tisícovkám připojení na stránky s dětskou pornografií. Například v Norsku je to podle údajů německého ministerstva hospodářství 15 000 a v Dánsku dokonce 50 000 neuskutečněných přístupů.

V. Možnost odpojování v evropském právu

Evropský parlament v minulosti rozhodoval o tom, zda systém „třikrát a dost“ bude aplikován plošně ve všech členských státech Unie. Parlament už několikrát návrh odmítl mimo jiné s tím, že právo na připojení k Internetu je součástí základního práva na informace. V polovině listopadu 2009 se Evropský parlament dohodl s Radou EU na řešení sporného bodu, který až dosud blokoval přijetí celého telekomunikačního balíčku a který se týká možnosti odpojování uživatelů od Internetu. Dohody se dosáhlo poté, co vlády odsouhlasily požadavky Evropského parlamentu, aby byla opatření vůči nelegálnímu stahování vyvážená balíkem práv pro uživatele telekomunikací.
Podstatou dohody je přitom text, který je označován jako „Internet Freedom Provision“.¹⁸ Podle tohoto ustanovení opatření přijímaná členskými zeměmi a týkající se přístupu koncových uživatelů ke službám a aplikacím skrze sítě elektronických komunikací či jejich využívání, budou respektovat základní práva a svobody fyzických osob tak, jak je zaručuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a základní principy unijního práva.
Jakákoli opatření způsobilá omezit základní práva a svobody, mohou být uložena jen tehdy, pokud jsou (i) účelná, (ii) přiměřená a (iii) nezbytná v demokratické společnosti, a jejich implementace bude podléhat odpovídajícím procedurálním ochranným opatřením, v souladu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a základními principy unijního práva, včetně účinné soudní ochrany a řádného procesu. Takové opatření mohou být přijímána pouze při respektování principu presumpce neviny a práva na soukromí. Bude zaručeno spravedlivé a nezaujaté řízení, včetně práva dotčených osob být slyšen, s výjimkou závažných naléhavých případů. Právo na účinné a včasné soudní přezkoumání bude zaručeno.
Na rozdíl od původního znění („nikdo nesmí být krácen na svých právech bez předchozího soudního rozhodnutí“) je zde v obecné rovině požadováno pouze právo na soudní ochranu, a následnou možnost soudního přezkumu – nikoli ale na „předchozí“ rozhodnutí soudu. Je tedy otázka, zda toto ustanovení efektivně znemožňuje členským zemím, aby mohly poskytovatelům služeb elektronických komunikací v určitých případech nařídit odpojit jejich zákazníky, resp. uživatele od Internetu. Zdá se, že ano, v textu jsou uvedeny všechny záruky řádného procesu: presumpce neviny, právo na řádné řízení, které bude spravedlivé a nezaujaté, právo na obhajobu a slyšení dotčených osob či právo na soukromí.

VI. Právní úprava v ČR

Se stránkou upozorňující na závadnost nějakého webu se mohou setkat i čeští uživatelé. Zatím však jde o dobrovolné aktivity jednotlivých telekomunikačních poskytovatelů, kteří začali aktivně filtrovat přístup svých uživatelů k tzv. „nelegálním“ internetovým stránkám. Automaticky se takto blokují servery s dětskou pornografií a místa, kde se vyskytuje podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka. Vodafone nelegální obsah nevybírá a nehodnotí sám, ale přejímá hodnocení od britské organizace (Internet Watch Foundation – IWF). Ta je privátním subjektem, založeným a financovaným subjekty z privátního sektoru (poskytovateli služeb), a nikoli státním orgánem. Telefónica O2, která drží většinu trhu s ADSL připojením v České republice, se rozhodla stejně jako Vodafone přebírat blacklisty od IWF, navíc spolupracuje s Policií ČR a organizací SaferInternet na vytvoření lokálního seznamu (Blacklist).
Možnost odpojení uživatele od Internetu stanoví senátní návrh novely zákona o některých službách informační společnosti. Návrh je skryt v novele zákona o loteriích, a proto mu zatím není věnována větší pozornost.¹⁹ Podle navrhované novely zákona je provozovatel elektronických prostředků povinen zajišťovat nemožnost připojení uživatele ke stránkám elektronických prostředků
a) s pornografickým obsahem,
b) nabízejícím a umožňujícím účast na loteriích a jiných podobných hrách podle zvláštního předpisu prostřednictvím sítě Internet, a
c) podporujícím jiné zakázané služby a činnosti včetně reklamy na takové služby a činnosti.
V tomto ustanovení se dle důvodové zprávy stanoví odpovědnost provozovatelů elektronických prostředků za umožnění přístupu k obsahu internetových stránek, na kterém lze nalézt pornografický obsah, stránek nabízejících a umožňujících účast na loteriích a jiných podobných hrách prostřednictvím sítě Internet a stránek podporujících jiné zakázané služby a činnosti včetně reklamy na takové služby a činnosti. Návrh je problémový, a to ze dvou důvodů. Jednak by provider musel sám posuzovat, co je a co není pornografický obsah a druhá výtka se týká samotného pojmu „pornografický obsah“, který je neurčitý. Pokud by byl návrh přijat, znamenalo by to povinnost blokace všech stránek, které nabízejí pornografii, tedy nejen pornografii dětskou a pornografická díla, v nichž se projevuje neúcta k člověku a násilí nebo která znázorňují pohlavní styk se zvířetem, ale i tzv. prostou pornografii. Šíření prosté pornografie je však podle § 191 TrZ trestné pouze za předpokladu, že je zpřístupňována dítěti. Z návrhu tak není jasné, proč by měla tímto způsobem zakazována i legální činnost. Vhodnější by tak bylo blokovat pouze stránky s dětskou pornografií, přičemž poznámka pod čarou by odkazovala na ustanovení § 192 TrZ.

VII. Závěr

Předpokladem demokratického uplatňování moci v moderní společnosti je informovanost jednotlivých občanů o věcech veřejného zájmu.²⁰ Má-li se občan aktivně účastnit veřejného života a činit politická rozhodnutí, musí být dostatečně informován, a to nejen o většinovém názoru, ale právě o názorech odlišných a menšinových, aby tak mohl tyto názory a informace navzájem konfrontovat a utvářet si vlastní úsudek. Právo být informován je tak základním politickým právem. Jak uvedl Evropský soud ve věci Sunday Times v. Spojené království:²¹ „Nikoli pouze média mají úlohu sdělovat takové informace a myšlenky, rovněž veřejnost má právo je přijímat.“²²
Svoboda projevu, jako možnost nerušeně vyjadřovat své individuální názory, je proto doplněna o právo na informace. Stát tu zaručuje nejen právo být informován, ale i právo informace vyhledávat a šířit. Listina ponechává v dispozici každého oprávněného subjektu, aby se rozhodl, jakých zdrojů při vyhledávání informací využije (zda tisk, rozhlas, televizi či Internet). Právo na informace jako právo politické proto znamená, že každý má právo být informován o záležitostech veřejného zájmu (ale nejen o nich) a současně má právo na přístup k informacím. Sama Listina pojem informace nestanoví, a lze proto vyjít z definice, kterou obsahoval zákon č. 81/1966 Sb. Podle § 3 odst. 3 tiskového zákona se informacemi rozumí zprávy, údaje, fakta a názory uveřejňované v periodickém tisku a v ostatních hromadných informačních prostředcích ve všech formách publicistiky.
Čl. 17 Listiny výslovně stanoví, že každý má právo svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že právo na přístup k informačním zdrojům, včetně práva na přístup k Internetu, je součástí práva na svobodu projevu zaručeného podle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy.
S tím souvisí i úroveň ochrany takového práva. Podřazení práva na přístup k Internetu pod svobodu projevu dle čl. 17 Listiny určuje možnost jeho omezení, spouští ochranné mechanismy a záruky. Právo konkrétného uživatele na přístup k Internetu (tedy právo vyhledávat informace) lze omezit jen za podmínek čl. 17 odst. 4 Listiny – pouze zákonem a jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Řízení o odpojení konkrétního uživatele od Internetu pak musí splňovat procesní záruky dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tedy kontradiktorní řízení před soudem po slyšení stran a za respektování principu presumpce neviny a rovnosti zbraní.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že případné odpojení uživatele od Internetu může být slučitelné s čl. 10 Úmluvy (zaručující svobodu projevu) pouze v případě, kdy je ospravedlněno převažujícím imperativem veřejného zájmu. Soud musí posoudit napadené omezení v kontextu celého případu a určit, zda bylo „přiměřené sledovanému účelu“ a zda bylo „nezbytné“, tj. zda důvody uvedené vnitrostátními orgány na jeho ospravedlnění byly relevantní a dostačující.²³
Demokracii prospívá sdílení a svoboda informací. Přesun politické diskuze z tradičních médií na Internet a rozšíření této diskuze aktivním zapojením veřejnosti je jedním z nových poslání žurnalistiky.
Internet jako celosvětový fenomén umožňuje jednotlivcům i společenstvím na celém světě, ať už v nejmenších a nejvzdálenějších obcích nebo v největších městech, rovný přístup k informacím potřebných k osobnímu rozvoji, vzdělání, motivaci, kulturnímu obohacení, ekonomickým aktivitám a kvalifikované účasti na demokracii.²⁴ Vzájemným celosvětovým propojením se stává Internet médiem, jehož prostřednictvím může požívat výhod tohoto práva každý občan. Bez ohledu na způsob provedení je omezení přístupu k Internetu ohrožením volného toku informací, a tím i našeho základního práva na přístup k informacím. Principy svobodného přístupu k informacím na Internetu, přístup k Internetu a všem jeho zdrojům by proto měly být v souladu s ústavně zaručeným právem na svobodu projevu.

^* Autor je docentem na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a advokátem v Praze.
^** Autor je odborným asistentem na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a advokátem v Praze.
¹ Tento příspěvek vznikl v rámci programu Bezpečnostní výzkum s názvem „Problematika kybernetických hrozeb z hlediska bezpečnostních zájmů České republiky“ – VD2007010B01.
² V roce 1958 byla zákonem a nařízením ministra obrany USA zřízena ARPA (Advanced Research Projects Agency), tedy Agentura pro pokročilé výzkumné projekty, jako okamžitá reakce na úspěch SSSR s vypuštěním Sputniku. Ačkoliv byl jejím primárním cílem výzkum něčeho jiného, v roce 1969 stála u zrodu sítě ARPANET, spuštěné dne 29. října 1969. Tato síť propojila 4 univerzitní počítače v různých částech USA. Cílem bylo vybudovat počítačovou síť bez centrálního uzlu. Výhodou decentralizovaného připojení je, že v případě zničení některé z linek nebudou data ztracena a lze je k příjemci doručit jinou trasou. Tato síť, vybudovaná pro nekomerční účely, se postupně rozrůstala. APRANET měl umožnit dálkový přístup k superpočítačům tehdejší doby umístěných na propojených univerzitních počítačích. Uživatelé APRANETU však brzy objevily jeho jiné kouzlo, a to možnost posílání osobních vzkazů a výměnu informací. Další zdokonalování sítě je pak spojeno s nástupcem protokolů TCP/IP, které nahradily prvním standardní komunikační protokol v síti ARPANETU Network Control Protocol (NCP). Protokol TCP byl veřejně představen v roce 1973. Svou dnešní podobu získaly protokoly TCP/IP v letech 1978 až 1979. Do experimentálního provozu v APRANETU byl protokol TCP/IP uveden v roce 1980. APRANET se zjednodušeně řečeno přeměnil v to, co rozumíme Internetem postupným rozrůstáním a připojováním další sítě. Hlavní úlohu zde sehrála síť NSFNET, vytvořena institucí NSF (National Science Foundation), která se postupně stala páteřní sítí a nahradila APRANET, jež v roce 1990 ukončil svůj provoz. Síť NSFNET byla určena k nekomerčnímu provozu. Potenciál sítě brzy objevil i komerční sektor, který usiloval o možnost připojení k síti NSFNET a její využití. Vzhledem k tomu, že komerčnímu využití se jak samotný NSFNET, tak další nekomerční sítě bránil, začal si komerční sektor vytvářet sítě vlastní. Komerční sektor používal doménu com. Na atraktivnosti mezi běžnými uživateli Internetu přidala služba www (World Wide Web), za kterou vděčíme Timu Berners – Lee, který ji uvedl do provozu v roce 1991 v laboratořích CERNU. World Wide Web je informační prostor, ve kterém můžeme vyhledat a získat informace pomocí speciálního protokolu HTTP (HyperText Transfer Protocol). Zbývá dodat, že v České republice je formálně zprovoznění Internetu spojováno s 13. 2. 1992, kdy došlo k připojení Českého vysokého učení technického v Praze. Připojení zajišťoval uzel v Linci, později ve Vídni a Amsterdamu.
³ Viz www.eff.org.
⁴ Originální text je dostupný na www.eff.org, český překlad citujeme z díla R. Polčáka Autoritativní regulace kyberprostoru a legitimita trestního práva. In Gřivna, T., Polčák, R. (eds.) Kyberkriminalita a právo. Praha : Auditorium, 2008, s. 19: „Vy, vlády všech průmyslových světů, Vy unavení obři z masa a oceli. Já, přicházející z Kyberprostoru, nového sídla Mysli, Vás v zájmu budoucnosti vyzývám: Nechte nás být! Nejste mezi námi vítáni. Nemáte žádnou moc nad místy, kde přebýváme.
Nemáme vládu ani po žádné netoužíme. Mluvím k Vám tedy z pozice autority ne větší, než jakou má sama Svoboda. Vyhlašuji, že globální společenství, jež budujeme, nezávisí na tyranii a zákazech, kterými jste nás svázali. Nemáte morální právo nás řídit a nemáte ani nástroje, kterých bychom se museli bát.
Moc vlád je odvozena ze souhlasu těch, kterým vládnou. Náš souhlas jste však nežádali a nikdy jej neobdržíte. Nechceme Vás. Neznáte nás, jako neznáte náš svět. Kyberprostor leží mimo hranice Vašeho poznání. Nemyslete si, že jej můžete tvořit a dotvářet, jako by se jednalo o nějakou další Vaši veřejnou zakázku. Nemůžete. Vznikl přirozeným vývojem a roste dík našemu společnému úsilí.
Dovoláváte se problémů okolo nás a říkáte, je potřeba je řešit. Používáte je k ospravedlnění svých výpadů vůči nám. Mnoho z nich však neexistuje. Když se objeví skutečný konflikt nebo jiná špatnost, poznáme to a vypořádáme se s nimi vlastními prostředky. Máme novou společenskou smlouvu. Takové vládnutí se nezakládá na podmínkách Vašeho světa, ale toho našeho a náš svět je jiný.
Pojmy Vašeho práva jako vlastnictví, vyjadřování, subjektivita, pohyb nebo okolnosti se na nás nevztahují. Všechny jsou založeny na hmotné podstatě a zde žádná hmotná podstata není.
Nemáme těla a na rozdíl od Vás se řád mezi námi nevytváří prostřednictvím násilí. Věříme v nastolení pořádku díky etice, osvícenému individualismu a smyslu pro všeobecné blaho. Můžeme se volně přemísťovat mezi Vašimi jurisdikcemi, a tak jediné pravidlo, které skutečně ustavuje naše společenství, je zlaté pravidlo morálky. Na tomto základě chceme řešit všechny problémy a nepřijímáme způsoby, které se nám snažíte vnutit.
Vaše rostoucí nepřátelské a koloniální snahy nás staví do stejné role, jakou měli i v minulosti ti, kteří toužili po svobodě, sebeurčení a kteří se rozhodli odmítnout formální autority. Nedáváte nám jinou možnost než vyhlásit naše virtuální identity nezávislými na Vaší vládě i přes to, že naše těla jí i nadále podléhají. Naše myšlenky však nikdo omezovat nebude, neboť je rozprostřeme po celé planetě.
Založíme v kyberprostoru novou civilizaci Mysli. Snad bude humánnější a spravedlivější než svět, který Vaše vlády doposud vytvořily.“
⁵ Případ Reno v. ACLU, 521 U.S. 844 (1997). V podrobnostech viz http://en.wikipedia.org/wiki/Reno_v._ACLU.
⁶ http://en.wikipedia.org/wiki/Gutnick_v_Dow_Jones.
⁷ Rozsudek je dostupný na: http://www.austlii.edu.au/au/cases/cth/ HCA/2002/56.html; tisková zpráva viz: http://www.hcourt.gov.au/ media/dowjones.pdf.
⁸ http://www.abc.net.au/news/newsitems/200411/s1242115.htm.
⁹ K blokaci v Číně: http://en.wikipedia.org/wiki/Internet_censorship _in_the_People%27 s_Republic_of_China.
¹⁰ Srov. Goldsmith, J., Wu, T. Kdo řídí Internet? Praha : Nakladatelství Dokořán a Argo, 2008, s. 114 a násl.
¹¹ http://www.novinky.cz/internet-a-pc/189095-google-je-kvuli-cenzure-pripraven-vyklidit-pozice-v-cine.html; http://googleblog.blogspot.com/ 2010/01/new-approach-to-china.html.
¹² Rozhodnutí francouzského Ústavní rady (Le Conseil constitutionnel) No. 2009-580 DC ze dne 10. 6. 2009.
¹³ K tomu např. Peterka, J. Ubránila se Evropa digitální gilotině? www.lupa.cz.
¹⁴ Rozhodnutí francouzského Ústavní rady (Le Conseil constitutionnel) No. 2009-590 DC ze dne 22. 10. 2009.
¹⁵ Prvním známým případem, kdy se řešila odpovědnost poskytovatele internetových služeb byl případ Compuserve (1995): jednatel německé dceřiné společnosti Felix Somma byl stíhán pro šíření pornografického materiálu podle § 184 StGB, čehož se údajně dopustil tím, že zpřístupnil tento materiál na místě přístupném osobám mladším 18 let prostřednictvím diskusních fór provozovaných mateřskou společností Compusreve USA. Nejprve byl uznán vinným soudem v Mnichově, který dospěl k závěru, že Compuserve Deutschland není jen Acces Provider (poskytovatel ;internetové služby spočívající jen v připojení k síti takový poskytovatel v zásadě neodpovídá za obsah komunikace), ale je mu třeba přičítat postavení i mateřské společnosti v USA, tedy též odpovědnost jako poskytovatele prostoru (tzv. Host – Provider). Odvolací soud rozsudek zrušil a zprostil jej obžaloby s odůvodněním, že pro Compuserve Deutschland jde o cizí obsah, a odpovídá tedy jen jako Acces Provider. Viz Říha, J. Odpovědnost providerů se zaměřením na odpovědnost Host – providera a Acces – providera. AUC-I, č. 4/2008, s. 116.
¹⁶ Gesetz zur Bekämpfung der Kinderpornografie in Kommunikationsnetzen ze dne 19. 6. 2009, tisk 604/09. Zákon ještě nevstoupil v účinnost, neboť nebylo skončeno tzv. notifikační řízení podle směrnice 98/34/ES, která zavádí pro členské státy tzv. notifikační povinnost v případě předpisů, které se týkají produktů a služeb informační povinnosti. Toto řízení má umožnit transparentnost a kontrolu národních předpisů.
¹⁷ Zákon o ztížení přístupu k obsahům s dětskou pornografií ze dne 15. 6. 2009 č. 604/2009 BGBl. (Gesetz zur Erschwerung des Zugangs zu kinderpornografischen Inhalten in Kommunikationsnetzen).
¹⁸ Measures taken by Member States regarding end-users’ access to or use of services and applications through electronic communications networks shall respect the fundamental rights and freedoms of natural persons, as guaranteed by the European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms and general principles of Community law. Any of these measures regarding end-users’ access to or use of services and applications through electronic communications networks liable to restrict those fundamental rights or freedoms may only be imposed if they are appropriate, proportionate and necessary within a democratic society, and their implementation shall be subject to adequate procedural safeguards in conformity with the European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms and with general principles of Community law, including effective judicial protection and due process. Accordingly, these measures may only be taken with due respect for the principle of presumption of innocence and the right to privacy. A prior fair and impartial procedure shall be guaranteed, including the right to be heard of the person or persons concerned, subject to the need for appropriate conditions and procedural arrangements in duly substantiated cases of urgency in conformity with European Convention for the Protection of Human Rights and Fundamental Freedoms. The right to an effective and timely judicial review shall be guaranteed.
¹⁹ Senátní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (tisk 722, V. volební období).
²⁰ Nález Ústavního soudu Slovenské republiky ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 10/99, In Drgonec, J. Sloboda prejavu a právo na informácie v teórii a praxi ústavného práva Slovenskej republiky, Časopis pro právní vědu a praxi, 1999, č. 4, s. 359 a násl.
²¹ Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. července 1977, sp. zn. 4/1977/22/35, ve věci Sunday Times v. Spojené království, in http://www.hudoc.echr.coe.int.
²² Not only do the media have the task of imparting such information and ideas: the public also has a right to receive them.
²³ Např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 3. 1996, sp. zn. 16/1994/463/544, ve věci Goodwin v. Spojené království, in http://www.hudoc.echr.coe.int.
²⁴ Zlatuška, J. Internet a svoboda projevu. Zpravodaj ÚVT MU, 1996, roč. VI, č. 5, s. 1–3.