Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., Brno – Plzeň – Praha*
I. Úvod
Ochranné léčení je jedním z ochranných opatření, jako právních následků trestného činu, ale i činu jinak trestného, neboť ho lze ukládat i nepříčetným osobám. Přestože ochranné léčení jako trestní sankci je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele (§ 38 odst. 1 TrZ), neboť ho nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům (srov. § 96 odst. 1 TrZ), potřeba uložení ochranného léčení a jeho intenzita není primárně určována povahou a závažností činu pro společnost (společenskou škodlivostí činu), ale zejména potřebou léčení pachatele. V tomto smyslu ochranné léčení, podobně jako ostatní ochranná opatření, působí především preventivně, ač v sobě obsahuje i složku represívní, např. ve smyslu omezení nebo zbavení osobní svobody pachatele trestného činu nebo činu jinak trestného u ambulantního nebo ústavního léčení. Uvedeným negativním vymezením přiměřenosti ochranného léčení trestní zákoník respektuje obecné přístupy teorie i praxe, když v tomto směru je možno poukázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02, podle něhož přestože intenzita ochranného léčení není prvořadě určena povahou a závažností činu, resp. jeho společenskou škodlivostí (dříve stupněm nebezpečnosti činu pro společnost), nýbrž potřebou léčby, jistá závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení je žádoucí. Ochranné léčení v ústavní formě je totiž mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Proto je třeba zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody. Proto např. uložení ochranného léčení v ústavní formě je namístě zejména v těch případech, kdy nepříčetná osoba spáchá čin jinak trestný, za který by v případě její trestní odpovědnosti bylo zřejmě nutno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Naopak u nepříčetné osoby, která spáchala čin jinak trestný, jenž by v případě její trestní odpovědnosti byl zřejmě posouzen jako trestný čin, jehož typová i konkrétní nebezpečnost pro společnost je nižší, a bylo by tedy namístě uložení alternativního trestu nespojeného s přímým omezením na svobodě, je možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi (publikováno pod č. 166 ve sv. č. 35 Sb. nál. a usn. ÚS, ročník 2004 – IV. díl, s. 257).1
II. Obecně k ochrannému léčení
Trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) při úpravě ochranného léčení vychází z předchozího trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále jen „tr. zák.“), neboť poslední úpravy přijaté novelou provedenou zákonem č. 129/2008 Sb. vycházely v podstatě z úpravy původně připravené pro nový trestní zákoník. Proto se podobně jako v § 72 tr. zák. ochranné léčení obligatorně ukládá podle § 99 odst. 1 TrZ především těm osobám, které pro nepříčetnost nejsou trestně odpovědné a jejichž pobyt na svobodě je nebezpečný. Dále je lze uložit zmenšeně příčetným osobám místo trestu při upuštění od potrestání podle § 47 odst. 1 TrZ nebo vedle trestu odnětí svobody při jeho snížení pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 40 odst. 2 TrZ. Z toho vyplývá, že ochranné léčení může soud uložit i vedle trestu anebo při upuštění od potrestání (§ 99 odst. 3 TrZ).
Obligatorní ochranné léčení lze uložit i mladistvému [srov. § 2 odst. 1 písm. c), § 5 odst. 2 a § 21 ZSM], není-li pro nepříčetnost ve smyslu § 26 TrZ trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, anebo v případě uvedeném v § 40 odst. 2 TrZ či v § 12 písm. a) ZSM, které se uplatní u mladistvého jako speciální ustanovení o upuštění od uložení trestního opatření oproti § 47 odst. 1 TrZ používaného u dospělých pachatelů (srov. i v souvislosti s přijetím trestního zákoníku novelizovaný § 5 odst. 2 ZSM). Zákon o soudnictví ve věcech mládeže zná také tzv. podmíněnou nebo relativní příčetnost, resp. nepříčetnost upravenou v § 5 odst. 1 ZSM, jenž stanoví, že mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný (srov. č. 9/2007-I. Sb. rozh. tr.). Tato nepříčetnost v důsledku nedostatečné rozumové a mravní vyspělosti (tzv. mentální zralosti) zásadně nemůže být podkladem pro uložení ochranného léčení, neboť zde nejde o duševní poruchu, jež je projevem nemoci, ale jde o pouhou vývojovou opožděnost, která je důsledkem toho, že dospívání dítěte je proces, který neprobíhá u každého dítěte stejně, resp. ve stejném časovém období. Samotná rozumová a mravní vyspělost je proto v zásadě léčebně neovlivnitelná, byť je možno ji ovlivnit jiným způsobem.2
Fakultativně lze ochranné léčení uložit vedle jakéhokoli trestu také osobám, které se trestného činu dopustily ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jako např. osobám trpícím schizofrenií, schizo-afektivní psychózou, dále oligofrenikům, osobám trpícím specifickou poruchou osobnosti – dříve nazývanou „psychopatie“ apod. (srov. § 123 TrZ), za podmínky, že je jejich pobyt na svobodě nebezpečný. Tato podmínka je splněna, je-li vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, a to pod vlivem duševní choroby. Splnění této okolnosti je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (srov. č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Samo doporučení znalce-lékaře, zda je, či není vhodné uložit obviněnému ochranné léčení [§ 99 odst. 1, 2 písm. a) TrZ], není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce. Takové rozhodnutí může soud učinit až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů, zejména po zhodnocení celého znaleckého důkazu, provedeného vyšetřením duševního stavu obviněného (srov. č. 59/1968 Sb. rozh. tr.). K vyšetření duševního stavu obviněného srov. ustanovení § 116 a § 117 TrŘ a u mladistvého § 58 ZSM.
Oproti stavu nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, který musí být dán v době činu, nebezpečnost pobytu na svobodě u pachatele činu jinak trestného je třeba posuzovat podle stavu v době rozhodování soudu o ochranném léčení. Nestačí, že tato podmínka byla splněna v době zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 1 písm. e) TrŘ (srov. č. 23/1979 Sb. rozh. tr.) nebo odložení věci podle § 159a odst. 1 TrŘ pro nepříčetnost podezřelého [srov. i § 179c odst. 2 písm. b) TrŘ]. Pokud nebezpečnost pachatele pro společnost vyplývající z duševní poruchy pominula v mezidobí od spáchání činu do rozhodování, není možno ochranné léčení uložit.
Konečně lze fakultativně ochranné léčení uložit i pachatelům, kteří zneužívají některou návykovou látku, jestliže spáchali trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním a nejsou-li bez odborné léčby schopni se tohoto návyku zbavit [§ 99 odst. 2 písm. b) TrZ]. Pachatel zneužívá návykovou látku (srov. § 130 TrZ), jestliže se oddává jejímu zneužívání, což je jednou z podmínek pro uložení ochranného léčení jen tehdy, když je dlouhodobějšího nebo trvalého rázu. Nestačí např. ojedinělá opilost ani pouhé zjištění sklonů např. k požívání alkoholických nápojů, ale musí jít o takové požívání, které má povahu chorobného návyku (srov. č. 50/1983 Sb. rozh. tr.). Obdobně je tomu i u jiných návykových látek, kde nestačí např. tzv. experimentování s některou omamnou nebo psychotropní látkou.
U pachatelů trestných činů spáchaných pod vlivem alkoholu, kteří ve výrazné míře podléhají nadměrnému požívání alkoholu a u nichž jsou tyto sklony chorobné povahy, jsou orgány činné v trestním řízení povinny zjišťovat předpoklady pro ochranné léčení (srov. č. 30/1972 Sb. rozh. tr.). Protože k posouzení stadia vývoje a stavu alkoholismu osoby, u níž má být rozhodnuto o uložení ochranného léčení protialkoholního, je třeba odborných znalostí, je nezbytné, aby v každé takové věci (pokud nebyl ve věci vypracován znalecký posudek) bylo toto odborné vyjádření k ochranné léčbě vyžádáno, a to od lékaře-alkohologa nebo od zdravotnického zařízení zabývajícího se protialkoholní léčbou (srov. č. 46/1977, s. 206, i č. 59/1968 Sb. rozh. tr.). Ve znaleckém posudku nebo v odborném lékařském vyjádření je třeba, aby znalec nebo lékař-alkoholog také zaujal stanovisko, zda vzhledem k osobě pachatele, jeho zdravotnímu stavu (včetně psychiky), jeho poměru k ochrannému léčení a příp. dosud proběhlým ochranným léčbám, je předpoklad, že lze v případě zneužívání návykové látky dosáhnout účelu ochranného léčení. Ochranné léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) TrZ se totiž neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout. Zkušenosti ukazují, že pro účinné ochranné léčení, zejména alkoholiků nebo jiných toxikomanů, má zásadní význam náležitá motivace léčené osoby k pozitivní změně a její spolupráce při léčení. Proto při ukládání ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) TrZ musí soud též zkoumat, zda neexistuje tzv. kontraindikace v osobě samotného pachatele, tedy zda vzhledem k jeho osobě je zřejmé, že účelu ochranného léčení nelze dosáhnout. Zjistí-li soud, že takováto kontraindikace je dána, ochranné léčení neuloží.
Pod vlivem návykové látky se dopustí trestného činu vraždy např. opilý pachatel v afektu nebo pachatel, který spáchá např. trestný čin krádeže v době působení omamné nebo psychotropní látky, již si aplikoval nitrožilně nebo per os (ústy), čímž poklesly jeho zábrany vůči páchání takové trestné činnosti. Stav pod vlivem návykové látky nemusí dosahovat stupně nepříčetnosti ve smyslu § 26 TrZ, ani se nemusí tomuto stavu blížit (srov. č. 46/1977 Sb. rozh. tr.). Postačí ovlivnění návykovou látkou i v menší intenzitě, jestliže toto ovlivnění bylo alespoň jednou z příčin, které vedly ke spáchání trestného činu. V souvislosti se zneužíváním návykové látky je trestný čin spáchán tehdy, když mezi zneužíváním návykové látky a spáchaným trestným činem je příčinný vztah. Zákon zde umožňuje uložit ochranné léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) TrZ i takovému pachateli, který v době činu nebyl pod vlivem návykové látky, avšak jeho trestná činnost byla zřejmým důsledkem jejího zneužívání (např. trestný čin spáchal proto, aby si opatřil návykovou látku, jejímuž zneužívání se oddává). Trestný čin je spáchán v souvislosti se zneužíváním návykové látky, konkrétně alkoholu i tehdy, jestliže motivace jednání pachatele byla významnou měrou ovlivněna tzv. alkoholickou rozladou – dysthymií, která je příznakem pokročilého alkoholismu. Je nerozhodné, že pachatel v době spáchání trestného činu nebyl opilý a že nepožil alkoholické nápoje před spácháním trestného činu (srov. č. 44/1980 Sb. rozh. tr.).
III. Formy ochranného léčení a jeho výkon ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody
Ochranné léčení se ve smyslu § 99 odst. 4 TrZ ukládá podle povahy nemoci a léčebných možností ve dvou formách – ústavní a ambulantní. Ukládá-li soud ochranné léčení, musí vždy rozhodnout o způsobu jeho výkonu, tj. zda se vykoná v ústavním zdravotnickém (léčebném) zařízení, nebo ambulantně ve zdravotnickém zařízení poskytujícím příslušnou ambulantní péči (srov. č. 30/1972 Sb. rozh. tr.). V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že ambulantní způsob výkonu ochranného léčení je zásadně možný ve všech případech ochranného léčení, jestliže nebezpečí, které od léčené osoby hrozí, je touto formou léčení odstraněno nebo alespoň zásadním způsobem omezeno (srov. č. 30/1972 Sb. rozh. tr.).
Způsob výkonu ochranného léčení stanoví soud ve výroku rozhodnutí [§ 120 a § 121 písm. b), § 230 odst. 2 a § 239 TrŘ ve spojení s § 119 odst. 1 TrŘ], přitom přihlédne k povaze nemoci (např. zda jde o duševní nemoc typu psychózy nebo jinou duševní chorobu anebo nemoc nervovou, např. epilepsii, či jinou nemoc nebo závislost apod.) a k léčebným možnostem ve vztahu k zjištěné nemoci, zejména z hlediska, zda postačí ambulantní péče nebo zda je nutné umístit pachatele do příslušného zdravotnického ústavu (nejčastěji půjde o psychiatrickou léčebnu). V tomto směru se soud bude opírat především o znalecký posudek o duševním stavu obviněného, ale jeho závěry bude třeba vždy podrobit kritickému přezkoumání tak, aby byla zvolena vhodná forma ochranného léčení.
Trestní zákoník nyní podrobně upravuje pro případ, že ochranné léčení není vykonáváno v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ve věznici, i pořadí výkonu ochranného léčení ústavního i ambulantního ve vztahu k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, přičemž se vychází z toho, že zásadně má být ústavní, ale i ambulantní ochranné léčení vykonáno, je-li ukládáno vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, po jeho nástupu ve věznici. Není-li to možné, přichází v úvahu buď výkon ochranného léčení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody, nebo až po výkonu tohoto trestu. Na základě odborné diskuse s odborníky zejména z řad psychiatrů a sexuologů, v rámci níž byly učiněny závěry, že nejvhodnější vedle výkonu ochranného léčení ve výkonu trestu odnětí svobody je jeho výkon až po vykonání nebo jiném ukončení nepodmíněného trestu odnětí svobody, včetně podmíněného propuštění, když vzhledem k délce zkušební doby by nebylo vhodné vyčkávat s výkonem ochranného léčení až do rozhodnutí, zda se odsouzený osvědčil, anebo do rozhodnutí, že se zbytek trestu vykoná.3 S ohledem na to bylo podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku znění § 99 odstavce 4 TrZ upraveno tak, aby byl především zohledněn účel vlastního ochranného léčení, protože to je třeba považovat za rozhodující kritérium, má-li se volit mezi oběma uvedenými variantami. Proto i nadále platná úprava počítá s možností vykonat ústavní ochranné léčení ještě před nástupem výkonu trestu odnětí svobody, avšak podmiňuje toto pořadí výkonu tím, že bude naplněn účel ochranného léčení, což nelze v některých případech (zvláště pak např. u některých duševních onemocnění) předem zcela vyloučit.
V případě, že odsouzený vykonával ochranné léčení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody nebo v jeho průběhu, přihlédne soud při rozhodování o podmíněném propuštění podle § 86 odst. 1 TrZ i k projevenému postoji odsouzeného k výkonu ochranného léčení. Účelem tohoto ustanovení je podle důvodové zprávy působit na odsouzené, aby řádně plnili své povinnosti spojené s výkonem ochranného léčení. Tím trestní zákoník zachovává i určitou možnost motivačního působení na takové odsouzené, neboť při případném rozhodování o podmíněném propuštění bude mimo jiné zohledněn i postoj odsouzeného k výkonu ochranného léčení, tedy zda ho řádně vykonával či ho naopak mařil nebo jinak narušoval.
Efektivní aplikace této úpravy spojené s výkonem ochranného léčení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody nebo v jeho průběhu vyžaduje i určitou změnu ve fungování vězeňských zařízení, která budou muset zajišťovat jednak potřebnou terapeutickou péči navazující na ústavní léčení (srov. k tomu § 70 VýkOSv) a jednak působení směřující k resocializaci a zajišťování podmínek pro následné zařazení odsouzeného do běžného života (srov. § 74 a § 75 VýkOSv), a to jak z hlediska zabezpečení jeho dostatečného finančního zabezpečení (zajištění zaměstnání a potřebných sociálních dávek apod.), ubytování (alespoň přechodného nebo lépe trvalého bydliště) a podpory jeho rodinných a sociálních vazeb v rámci tzv. postpenitenciárního působení v zájmu dovršení jeho resocializace, reedukace a reintegrace ve společnosti.
Bude-li zřejmé z okolností konkrétního případu, že by tento způsob výkonu ochranného léčení k naplnění jeho účelu nevedl, je třeba zvolit variantu druhou a nařídit výkon ústavního, ale zásadně i ambulantního ochranného léčení u odsouzeného až poté, co vykoná nepodmíněný trest odnětí svobody. K této otázce by se zásadním způsobem měl vyjádřit znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ve svém znaleckém posudku o duševním stavu pachatele.
Přitom je třeba vycházet z hlavních cílů ochranného léčení, které tvoří vzájemně provázaný celek a jimiž jsou:
a) léčení duševní poruchy, kterou pachatel trpí a na jejímž základě spáchal trestný čin,
b) izolace společensky nebezpečného pachatele trestného činu,
c) prevence opakování trestného činu v důsledku duševní poruchy pachatele,
d) resocializace a zařazení pacienta do běžného života.
Výkon trestu odnětí svobody tu splňuje i funkci izolace a odtržení odsouzeného od dosavadního stylu života, a to zejména u ochranného léčení protialkoholního a protitoxikomanického, u nichž se často jedná především o nucenou abstinenci po dlouhé době zneužívání návykových látek. Zároveň ochranné léčení vykonávané po ukončení trestu odnětí svobody umožňuje postupné navazující kroky, které je třeba u odsouzeného zajistit. Postupné fáze jsou řazeny v tomto pořadí:
– trest formou odnětí svobody,
– léčení spojené i s revizí dosavadního životního stylu,
– resocializace – postupný přechod do běžného života a
– doléčování v ambulantní péči.
Ochranné léčení, které následuje po výkonu trestu odnětí svobody, je systémem založeným na postupném získávání výhod na základě splněných úkolů, které jsou v systému předepsány. Před pacienta klade jasný cíl, kterého dosahuje splněním dílčích úkolů, což je patřičně odměňováno. Srozumitelným cílem pro pacienta (pachatele) je fakt, že po splnění všech podmínek ochranného léčení bude propuštěn a že celé léčení je zaměřené na postupný bezproblémový vstup do běžného života. Tomu je podřízena i náplň ústavního ochranného léčení, ve které jsou nedílnou součástí i propustky za účelem zkoušky jeho schopnosti fungovat v běžné společnosti, zajištění existenčních podmínek a obnovení často narušených kontaktů s jeho rodinou a blízkými osobami. Celé léčení je zaměřené nejprve na motivaci pro změnu a později bezproblémový vstup pacienta do běžného života, včetně zajištění existenčních podmínek a obnovení často narušených kontaktů s pacientovou rodinou a blízkými. Úspěšným ochranným léčením tedy je v některých případech vyléčení, ale častěji motivace k dobrovolné návazné léčbě v ambulanci, případně v některém k tomu určeném zařízení (např. u protitoxikomanického léčení v doléčovacím centru, terapeutické komunitě apod.). Následná péče splňuje funkci vedení při začleňování se do běžné společnosti, které je vzhledem k povaze poruchy často u pacienta spojeno s nutností osvojit si různé dovednosti, což je pro něho nesnadné, a proto je nutno zásadně podporovat jeho motivaci ke změně životního stylu.4
Celý systém je tak založen na postupných krocích, které na sebe navazují – odnětí svobody, léčení spojené s revizí jeho dosavadního životního stylu, resocializace s postupným přechodem do běžného života a doléčování v ambulantní péči. Tímto způsobem výkonu ochranného léčení se zajišťuje, aby ochranné léčení splnilo vedle vlastního léčení i všechny zmíněné navazující resocializační snahy. Všechny tyto důvody hovoří pro to, aby ochranné ústavní léčení zpravidla následovalo po výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, ale v odůvodněných případech mu mohlo i předcházet, čímž se s přihlédnutím ke každému individuálnímu případu zásadně zajistí nejvhodnější možný postup k tomu, aby účelu léčení bylo dosaženo.5
Od forem ochranného léčení (ústavní a ambulantní) je třeba odlišovat typy ochranného léčení, které se rozlišují z hlediska indikací a použitých léčebných metod. Z tohoto hlediska se v praxi rozlišují ochranná léčení na psychiatrické, sexuologické, protialkoholní a proti závislosti na omamných nebo psychotropních látkách (někdy nepřesně nazývané „protitoxikomanické“). V rozsudku, jímž se ukládá ochranné léčení, je třeba pak uvádět nejen formu ochranného léčení, ale i jeho typ, a to na základě znaleckého posouzení typů duševní poruchy nebo závislosti a vyjádření znalce k těmto souvisejícím otázkám (srov. § 105 a násl. a § 116 a násl. TrŘ).
IV. Změny ochranného léčení
Trestní zákoník umožňuje, aby se vzhledem k povaze choroby a léčebným možnostem změnil způsob výkonu ochranného léčení z ústavního na ambulantní a naopak (§ 99 odst. 5 TrZ). Rozhodující tu bude stav choroby v daném období, její vnější projevy v chování léčené osoby a léčebné možnosti v obou typech způsobu výkonu ochranného léčení. Zpravidla bude vhodné, aby se léčená osoba po ústavním léčení podrobila ještě ambulantnímu doléčení. Opačná změna bude přicházet v úvahu, např. jestliže léčená osoba nebude dodržovat stanovený režim léčby nebo bude jinak narušovat její průběh. Tyto otázky by měly být objasněny v návrhu zdravotnického zařízení na změny formy ochranného léčení, popř. je-li návrh podán jinou oprávněnou osobou nebo rozhoduje-li soud bez návrhu ve zprávě zdravotnického zařízení, ve kterém je ochranná léčba vykonávána. O změně způsobu výkonu ochranného léčení rozhoduje ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává (blíže srov. § 351a TrŘ).
V souvislosti se zavedením nového druhu ochranného opatření – zabezpečovací detence (srov. zákon č. 129/2008 Sb.) trestní zákoník také umožňuje ústavní ochranné léčení změnit na zabezpečovací detenci, ovšem jen jsou-li splněny podmínky vymezené v § 100 odst. 1, 2 TrZ pro uložení zabezpečovací detence (srov. § 99 odst. 5 věta druhá TrZ). Zákon tak stanoví vzájemnou prostupnost a návaznost těchto ochranných opatření, když umožňuje jednak změnit ústavní ochranné léčení na zabezpečovací detenci, ale také zabezpečovací detenci na ústavní ochranné léčení, pominou-li důvody, pro něž byla uložena, a jsou současně splněny podmínky pro ústavní ochranné léčení (§ 100 odst. 6 TrZ). Z těchto důvodů je stanovena také neslučitelnost současného uložení ochranného léčení a zabezpečovací detence (srov. § 98 odst. 3 TrZ).
O změně ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci rozhoduje okresní soud, v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává, ve veřejném zasedání (§ 232 až 238 TrŘ) usnesením (§ 119 odst. 1 TrŘ), a to na návrh zdravotnického zařízení nebo státního zástupce (srov. § 351a TrŘ). Vykonává-li se ochranné léčení během výkonu trestu odnětí svobody, je oprávněno podat návrh na změnu ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci podle § 351a odst. 1 TrŘ zdravotnické zařízení věznice, která pak má, zastoupena ředitelem, v tomto řízení postavení strany (§ 12 odst. 6 TrŘ – srov. přiměřeně č. 22/1978 Sb. rozh. tr.). O uvedené změně může soud rozhodnout jen po náležitém zhodnocení odborné lékařské zprávy o průběhu a výsledcích léčení a odůvodnění navrhovaného postupu ze strany zdravotnického zařízení, ve kterém se ochranné léčení dosud vykonávalo.
V praxi byla řešena otázka, zda je možno změnit ochranné léčení uložené do 31. 12. 2008 na zabezpečovací detenci, která byla zavedena do právního řádu České republiky až zákonem č.129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů. Pro uvedenou možnost by mohlo svědčit ustanovení § 3 odst. 2 TrZ o užití zákona účinného v době rozhodování, podle něhož se „o ochranném opatření rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje“, a to s přihlédnutím, že zabezpečovací detence je zařazena mezi ochranná opatření (srov. § 98 odst. 1 TrZ).6 Naproti tomu zákon č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, obsahuje v § 62 přechodné ustanovení k části třetí, která obsahuje změnu trestního řádu, podle něhož se výkon dosud nevykonaného ochranného léčení, které bylo uloženo před nabytím účinnosti tohoto zákona, dokončí podle dosavadních právních předpisů. Přestože jde o ustanovení, které se týká jen trestního řádu a nikoli hmotněprávní úpravy, jež byla obsažena v dnes již trestním zákoníkem zrušené části druhé (změna trestního zákona) zákona č. 129/2008 Sb., je v převážné části teorie i praxe dovozováno, že o změně výkonu ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci je možno rozhodnout jen u ochranných léčení uložených po 1. 1. 2009, poněvadž výkon dosud nevykonaných ochranných léčení, uložených před nabytím účinnosti zákona č. 129/2008 Sb. se dokončí podle do té doby platných předpisů. V té souvislosti se argumentuje především tím, že přestože je možnost změny ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci obsažena v trestním zákoníku (před nabytím jeho účinnosti v trestním zákoně č. 140/1961 Sb.) jako základním hmotněprávním předpisu, vyplývá základ této změny z vlastního výkonu ochranného léčení u konkrétní osoby, která ho vykonává, a to na rozdíl např. od omezení doby trvání ochranného léčení „nejdéle na dvě léta“, které má hmotněprávní povahu nezávislou na vlastním výkonu ochranného léčení, na nějž pak již jen navazuje trestněprocesní úprava propuštění z ochranného léčení či prodlužování doby trvání ochranného léčení (viz níže). Z těchto důvodů je odkazováno ohledně nepřípustnosti změny ústavních ochranných léčeb uložených před 1. 1. 2009 na zabezpečovací detenci právě na uvedený § 62 zákona č. 129/2008 Sb. Podpůrně je pak poukazováno i na povahu zabezpečovací detence, která je sice svou povahou ochranným opatřením, neboť jejím hlavním smyslem je ochrana společnosti před zvláště nebezpečnými pachateli zločinů a zvlášť závažných zločinů, kteří trpí duševní poruchou nebo se oddávají zneužívání návykové látky, ale na druhou stranu nelze přehlížet, že jde o mimořádně závažný zásah do práva na osobní svobodu (srov. čl. 8 LPS), neboť podle § 100 odst. 5 TrZ zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochrana společnosti. S ohledem na povahu a trvalost některých duševních poruch lze tedy předpokládat, že v některých případech může trvat i po celý život osoby, jíž byla uložena, resp. u níž došlo k přeměně ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci, byť je její trvání podrobeno periodickému přezkoumání nejméně jednou za dvanáct měsíců a u mladistvých jednou za šest měsíců, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají. Navíc hlavní funkcí, kterou toto ochranné opatření plní, je funkce zajišťovací, sledující izolaci pachatele od společnosti, přičemž myšlenky na jeho nápravu z hlediska podmínek nehrají téměř žádnou roli a pro výkon zabezpečovací detence mají význam spíše podpůrný. Orientace na detenci umožňuje osoby, jimž je uložena, držet, popř. i doživotně v izolaci, a proto zabezpečovací detence představuje „ultima ratio“ trestněprávního sankčního systému a krajní opatření kriminální politiky vůbec.7 Vzhledem k tomu je třeba přistupovat k uvažované retroaktivitě v tom smyslu, že by bylo možno změnit dříve, tj. před 1. 1. 2009, uloženou ústavní ochrannou léčbu za podmínek uvedených v § 100 odst. 1, 2 TrZ na zabezpečovací detenci zásadně restriktivně.8 Z těchto důvodů je podle mého názoru možné rozhodnout o změně ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci jen u ochranných léčení uložených po 1. 1. 2009, a proto výkon dosud nevykonaných ochranných léčení, uložených před nabytím účinnosti zákona č. 129/2008 Sb., se dokončí podle do té doby platných a účinných předpisů.9
V. Trvání ochranného léčení
Nový trestní zákoník také omezuje v návaznosti na zákon č. 129/2008 Sb. oproti dříve platné úpravě trvání ochranného léčení, které může trvat, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však dvě léta, přičemž je možno rozhodnout o prodloužení ochranného léčení. Tím zákoník zajišťuje splnění účelu ochranného léčení, které slouží k odborné lékařské péči a léčebnému ovlivňování různých psychických i jiných nemocí a poruch, které jsou často jako např. psychózy velmi dlouhodobého a někdy i trvalého charakteru, a proto umožňuje rozhodnout o prodloužení ochranného léčení (na návrh státního zástupce nebo zdravotnického zařízení – viz § 353 TrŘ), a to i opakovaně, avšak vždy nejvíce o další dva roky. Toto řešení odpovídá moderním tendencím v Evropě omezovat trvání každého omezení osobní svobody a zajistit jeho periodický přezkum soudem, neboť jde zejména u ústavního ochranného léčení o značný zásah do osobní svobody osoby, které bylo takové ochranné léčení uloženo (srov. čl. 8 LPS).
Je-li zřejmé, že ochranné léčení nebude v průběhu zákonem stanovených dvou let vykonáno tak, aby bylo dosaženo jeho účelu a mohlo být rozhodnuto o propuštění z ochranného léčení, je zdravotnické zařízení povinno nejméně dva měsíce před uplynutím lhůty dvou let od počátku výkonu ochranného léčení podat návrh na jeho prodloužení. V návrhu na jeho prodloužení zdravotnické zařízení popíše průběh a výsledky ochranného léčení a uvede důvody navrhovaného postupu směřujícího k naplnění účelu ochranného léčení (srov. § 353 odst. 1 TrŘ). O tom musí být zdravotnické zařízení poučeno předsedou senátu při nařízení výkonu ochranného léčení (§ 351 TrŘ ve spojení s § 353 odst. 1 poslední věta TrŘ). Zdravotnickým zařízením se zde míní i zdravotnické zařízení věznice, ve které se vykonává ochranné léčení během výkonu trestu odnětí svobody, kde také může ochranné léčení trvat nejdéle dvě léta. Pokud soud nerozhodne o prodloužení ochranného léčení, propustí odsouzeného nebo jinou osobu, které bylo uloženo ochranné léčení, z výkonu ochranného léčení.
Tato úprava ovšem neznamená, že by nebylo možno osobu, jíž bylo uloženo ochranné léčení, propustit i dříve, než uplynuly zmíněné dva roky. V případě, že bylo dosaženo účelu ochranného léčení, podá zdravotnické zařízení, ve kterém je ochranné léčení vykonáváno, návrh na propuštění z ochranného léčení okresnímu soudu, v jehož obvodu bylo ochranné léčení vykonáváno. V návrhu na propuštění z ochranného léčení uvede průběh a výsledky ochranného léčení a také důvody tohoto navrhovaného postupu (srov. § 353 odst. 1, 2 TrŘ). O splnění této povinnosti musí být zdravotnické zařízení požádáno předsedou senátu při nařízení výkonu ochranného léčení (§ 351 odst. 4 TrŘ). O propuštění rozhodne ve veřejném zasedání (§ 232 až 238 TrŘ) usnesením (§ 119 odst. 1 TrŘ) okresní soud, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává, na návrh zdravotnického zařízení, státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává ochranné léčení, anebo i bez takového návrhu, a to i před uplynutím lhůty dvou let trvání ochranného léčení, jakmile bylo dosaženo účelu ochranného léčení. Takový závěr může soud učinit jen po náležitém zhodnocení odborné lékařské zprávy o průběhu a výsledcích léčení. Pouhé sdělení zdravotnického zařízení, že ochranné léčení skončilo, pokud není podloženo podrobnou lékařskou zprávou, k propuštění z ochranného léčení nestačí (srov. č. 10/1969, č. 36/1969 a č. 46/1977 Sb. rozh. tr.). Rozhodnout usnesením o propuštění z ochranného léčení je třeba i tehdy, když jde o propuštění z ochranného léčení vykonávaného ambulantně. Vykonává-li se ochranné léčení během výkonu trestu odnětí svobody, je oprávněno podat návrh na propuštění z ochranného léčení podle § 353 TrŘ zdravotnické zařízení věznice, která pak má, zastoupena ředitelem, v tomto řízení postavení strany (§ 12 odst. 6 TrŘ – srov. č. 22/1978 Sb. rozh. tr.).
Zvláštním způsobem je upraveno trvání ochranného léčení uloženého podle § 99 odst. 2 písm. b) TrZ pachateli, který zneužívá některou návykovou látku. Takové protialkoholní léčení nebo léčení proti závislosti na omamných nebo psychotropních látkách může být ukončeno, i pokud se během jeho výkonu zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout. V případě, pokud by trvalo nebezpečí, že odsouzený spáchá další trestný čin, soud v rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení uloží odsouzenému dohled nad jeho chováním až na dobu pěti let; na výkon dohledu se užije obdobně ustanovení § 49 až 51 TrZ [maření dohledu nahrazujícího ochranné léčení bude třeba posuzovat jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. i) TrZ]. Zdravotnické zařízení, kde se vykonává ochranné léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) TrZ, je povinno soudu neprodleně podat návrh podle § 99 odst. 6 TrZ, jakmile zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout. O splnění této povinnosti musí být zdravotnické zařízení požádáno předsedou senátu při nařízení výkonu ochranného léčení (§ 351 odst. 4 TrŘ ve spojení s § 353 odst. 1 poslední věta TrŘ). O ukončení takového ochranného léčení rozhodne na návrh zdravotnického zařízení, státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává ochranné léčení, anebo i bez takového návrhu ve veřejném zasedání (§ 232 až 238 TrŘ) usnesením (§ 119 odst. 1 TrŘ) okresní soud, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává (§ 353 odst. 1, 2 TrŘ). Takový závěr může soud učinit jen po náležitém zhodnocení odborné lékařské zprávy o průběhu a výsledcích léčení a odůvodnění navrhovaného postupu ze strany zdravotnického zařízení včetně návrhu na případné uložení dohledu nad chováním osoby, na níž je vykonáváno ochranné léčení.
V praxi se vyskytla otázka, jak je třeba postupovat v již vykonávaných ochranných léčbách, uložených a započatých před 1. 1. 2009, a to zejména s přihlédnutím k již shora citovanému § 62 zák. č. 129/2008 Sb., které obsahuje přechodné ustanovení k části třetí, což je novelizace trestního řádu (nikoli k části druhé – novelizace trestního zákona č. 141/1961 Sb.), podle něhož „výkon dosud nevykonaného ochranného léčení, které bylo uloženo před nabytím účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů“.
Z hlediska přístupu k těmto případům jde především o to:
– zda se na osoby, kterým byla uložena ochranná léčba před 1. 1. 2009, vztahuje maximálně dvouletá doba trvání ochranné léčby, příp. od kdy tato doba začíná běžet, a
– jak postupovat u osob, kterým byla ochranná léčba uložena před 1. 1. 2009, ale nastoupili ji až od 1. 1. 2009.
Při výkladu shora uvedených ustanovení je třeba vycházet zejména z jejich povahy a vzájemné návaznosti. Zvláště je třeba upozornit, že dříve platné ustanovení § 72 odst. 6 tr. zák., ale i ustanovení § 99 odst. 6 TrZ je ustanovením hmotněprávní povahy, které především zdůrazňuje, že ochranné léčení se nenařizuje na určitou dobu, ale trvá tak dlouho, pokud to vyžaduje jeho účel (srov. k tomu č. 6/1972 Sb. rozh. tr.), zároveň však zásadním způsobem nově omezuje trvání ochranného léčení tak, že může trvat nejdéle dva roky. Na druhé straně s ohledem na to, že ochranné léčení slouží k odborné lékařské péči a léčebnému ovlivňování různých psychických i jiných nemocí a poruch, které jsou často jako např. psychózy velmi dlouhodobého a někdy i trvalého charakteru, nový trestní zákoník umožňuje rozhodnout o prodloužení ochranného léčení, a to i opakovaně, avšak vždy nejvíce o další dva roky. Shora uvedené ustanovení § 353 odst. 1 TrŘ, podle kterého je zdravotnické zařízení povinno nejméně dva měsíce před uplynutím lhůty dvou let od počátku výkonu ochranného léčení podat návrh na jeho prodloužení, a které v odst. 2 upravuje rozhodnutí soudu o tomto návrhu, je pouze procesním ustanovením navazujícím na uvedenou hmotněprávní úpravu, kterou jen provádí a z hlediska způsobu rozhodování konkretizuje. Pokud soud nerozhodne o prodloužení ochranného léčení, propustí odsouzeného nebo jinou osobu, které bylo uloženo ochranné léčení, z výkonu ochranného léčení. Zváží-li se z těchto hledisek přechodné ustanovení § 62 zák. č. 129/2008 Sb., které uvádí, že „výkon dosud nevykonaného ochranného léčení, které bylo uloženo před nabytím účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů“, je zásadním problémem, zda uvedené omezení trvání ochranného léčení, slovy „nejdéle však dvě léta“, je pouhou součástí způsobu „výkonu ochranného léčení“. Podle mého názoru tomu tak není, neboť jde o hmotněprávní ustanovení, jehož cílem je v konečném důsledku omezit trvání ochranného léčení a podrobit ho pravidelnému soudnímu přezkumu. Navíc jak novelizované původní ustanovení § 72 odst. 6 tr. zák. směřovalo, tak i nové ustanovení § 99 odst. 6 TrZ směřuje k naplnění požadavků vyplývajících z čl. 8 LPS, aby každý zásah do osobní svobody, kterým je nepochybně i uložené ochranné léčení, byl pod ochranou soudu nejen z hlediska jeho ukládání, ale i jeho trvání. Jiný přístup by porušoval i rovnost osob před zákonem (srov. čl. 1 LPS, podle něhož „lidé jsou … rovní v důstojnosti a v právech“ a čl. 4 odst. 3 LPS, podle kterého zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, jež splňují stanovené podmínky). Vzhledem k tomu je třeba uzavřít, že se na toto omezení doby trvání ochranného léčení a jeho pravidelný přezkum nevztahuje uvedené ustanovení §62 zák. č. 129/2008 Sb., které je výslovně omezeno jen na výkon ochranného léčení a rozhodování s ním spojené, ale správně je třeba na ustanovení §72 odst. 6 tr. zák. a § 99 odst. 6 TrZ vztáhnout ustanovení o časové působnosti trestních zákonů (srov. § 16 tr. zák. a § 2 a §3 TrZ). Správnosti tohoto názoru nasvědčuje i výslovné omezení tohoto přechodného ustanovení na část třetí zákona č.129/2008 Sb., tedy změnu trestního řádu, zatímco změna trestního zákona byla obsažena v dnes již v souvislosti s přijetím trestního zákoníku zrušené části druhé zák. č.129/2008 Sb. (srov. čl. XCI zák. č. 41/2009 Sb.). Z těchto důvodů nebylo možno toto ustanovení vztahovat k části druhé, jež obsahovala shora uvedenou novelizaci trestního zákona (včetně zmíněného § 72 odst. 6 tr. zák.). Proto také zákon č. 41/2009Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím trestního zákoníku, nezrušil v návaznosti na zrušení části druhé zák. č.129/2008 Sb. uvedené přechodné ustanovení § 62 zák. č. 129/2008 Sb., které se vztahuje jen na vlastní výkon ochranného léčení a rozhodování s ním spojené upravené v trestním řádu.
Ze všech těchto důvodů se podle mého názoru maximálně dvouletá doba trvání ochranné léčby vztahuje i na osoby, kterým byla uložena ochranná léčba před 1. 1. 2009. Vzhledem k tomu, že zákon č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, který novelizoval mimo jiné § 72 odst. 6 tr. zák., ale ani trestní zákoník v § 99 neupravuje počátek běhu lhůty u osob, kterým byla uložena ochranná léčba a vykonávaly ji už před 1. 1. 2009, je třeba dvouletou lhůtu počítat od 1. 1. 2009. Pokud jde o osoby, kterým byla ochranná léčba uložena před 1. 1. 2009, ale nastoupily ji až po 1. 1. 2009, dvouletá doba trvání ochranné léčby se jim počítá od nástupu ochranného léčení, resp. od „jeho započetí“ (srov. § 353 odst. 1 věta druhá TrŘ).
VI. Upuštění od výkonu ochranného léčení
Upustit od výkonu ochranného léčení podle § 99 odst. 7 TrZ lze jen, pominou-li před jeho započetím okolnosti, pro něž bylo uloženo. Upustit je možno jak od výkonu ochranného léčení ústavního, tak i ambulantního. Upuštění od výkonu ochranného léčení přichází v úvahu jen do doby započetí s výkonem tohoto léčení; po této době může jít již jen o propuštění z ochranného léčení ve smyslu § 99 odst. 6 TrZ.
Okolnostmi, pro něž bylo ochranné léčení uloženo, se rozumí důvody, které vedly na podkladě znaleckého posudku k uložení příslušného druhu ochranného léčení (např. psychiatrického, sexuologického, protialkoholního apod.). Důvodem k upuštění od výkonu ochranného léčení je např. okolnost, že vývojem duševní poruchy pominula nebezpečnost pachatele při pobytu na svobodě, i když duševní porucha, která odůvodnila závěr o jeho nepříčetnosti, jinak nadále trvá.
Také tyto okolnosti bude třeba zpravidla zjišťovat znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neboť při posuzování okolností významných pro rozhodování o upuštění od výkonu ochranného protialkoholního léčení podle § 99 odst.7 TrZ musí soud vycházet z odborných lékařských znalostí. V praxi se připouští při posuzování osob závislých na návykových látkách, že mimo znaleckého posudku lze také v tomto směru vycházet z odborného vyjádření zdravotnického zařízení, zabývajícího se protialkoholní léčbou nebo léčbou závislosti na jiné návykové látce. Samotný fakt abstinence během výkonu trestu odnětí svobody však nemůže být dostatečným důvodem k upuštění od výkonu protialkoholního ochranného léčení či od léčení závislosti na omamných nebo psychotropních látkách (srov. č. 3/1982 Bulletinu NS ČR).
VII. Závěr
Smyslem tohoto příspěvku je poskytnout odborné veřejnosti zevrubnou informaci o ochranném léčení a navazujících otázkách vznikajících v souvislosti s novou úpravou obsaženou v zákoně č.129/2008 Sb. a v trestním zákoníku. Závěry zde uvedené vycházejí ze záměrů, které byly vyjádřeny při předložení vládního návrhu trestního zákoníku do legislativního procesu zejména v důvodové zprávě k němu. Myslím, že mohou tvořit dobrý podklad a východisko pro odbornou diskusi, která se nad problémy souvisejícími s pojetím ochranného léčení v trestním zákoníku a otázkami na to navazujícími jistě povede, neboť vyjadřují přístup, který zvažoval zákonodárce při schvalování trestního zákoníku, což má nepochybně význam pro teleologický výklad předmětných ustanovení a řešení praktických problémů, které se při aplikaci těchto ustanovení již vyskytly.
* Autor je předsedou senátu Nejvyššího soudu ČR v Brně, člen katedry trestního práva Právnické fakulty UK v Praze a člen katedry trestního práva Fakulty právnické ZČU Plzeň.
1 Blíže srov. Šámal, P. Ochranné léčení a zabezpečovací detence v návrzích trestního zákoníku a problémy s tím spojené. In Vanduchová, M., Gřivna, T. (eds.) Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha : ASPI Wolters Kluwer, 2008, s. 341 a násl.
2 Blíže srov. Šámal, P., Válková, H., Sotolář, A., Hrušáková, M. Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 40 až 51; 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 39 až 54.
3 V původním vládním návrhu předloženém Poslanecké sněmovně PČR dne 21. července 2004 (tisk 744), který nakonec nebyl po zamítnutí Senátem PČR přijat, bylo na rozdíl od platné úpravy po proběhlé diskusi s odborníky jak z oblasti trestního práva a kriminologie, tak i z oblasti psychiatrie a sexuologie, předpokládáno řešení, podle něhož se mělo ústavní ochranné léčení, jestliže ho není možné vykonat v průběhu trestu odnětí svobody, vždy vykonat před nástupem nepodmíněného trestu odnětí svobody. Délka takového vykonaného ochranného léčení se pak měla vzhledem k tomu, že jde o omezení osobní svobody, započítat do uloženého trestu odnětí svobody, ovšem s omezením na maximálně jednu polovinu uloženého trestu. Také ambulantní ochranné léčení se mělo vykonávat zpravidla po nástupu výkonu trestu odnětí svobody ve věznici, jestliže výkon ambulantního ochranného léčení ve věznici nelze uskutečnit. Jinak by se vykonávalo až po výkonu trestu odnětí svobody. Pokud by nepostačovala délka výkonu trestu odnětí svobody ve věznici ke splnění účelu léčení, soud by mohl rozhodnout o jeho pokračování ve zdravotnickém zařízení poskytujícím ústavní nebo ambulantní péči. Při zpracování tohoto návrhu na výkon ochranného léčení bylo vycházeno jak z platné právní úpravy, tak i z některých zahraničních zákoníků, zejména ze švýcarského trestního zákona (srov. zejména čl. 57 a násl. švýcarského trestního zákona). Záměrem tohoto řešení, při kterém by se ochranné léčení vykonávalo v uvedených případech před výkonem trestu odnětí svobody, bylo zajištění větší účinnosti výkonu ochranného léčení, neboť k léčení by v takovém případě došlo vzápětí po jeho uložení, přičemž tím měl být odsouzený také motivován, aby na léčení spolupracoval, poněvadž uvedený zápočet by se neprovedl, pokud odsouzený mařil výkon ochranného léčení nebo při jeho výkonu dostatečně nespolupracoval.
4 V Psychiatrické léčebně Bohnice je léčení rozděleno do čtyř fází:
a) Seznamovací a přípravná fáze, ve které je cílem seznámení se ošetřujícího personálu se základním postojem pacienta k léčení, zjištění jeho možností a stanovení terapeutických záměrů, přičemž z hlediska pacienta jde o seznámení se s cílem a pravidly léčby a s prvotním sebepoznáním.
b) Motivační fáze, jejímž cílem je vytvoření motivace u pacienta pro změnu dosavadního způsobu života.
c) Sebepoznávací a resocializační fáze, během níž jde o hlubší sebepoznání s důrazem na identifikaci a pochopení dosavadních problematických způsobů jednání, hledání možných změn v rámci schopností pacienta a vyrovnávání se jak s důsledky dosavadního způsobu života, tak s problémy, které stojí na počátku jeho problémového chování (obvykle velmi narušené rodinné a sociální prostředí apod.), přičemž je kladen důraz i na samostatné plnění pravidelných pracovních povinností i vyřizování běžných existenčních záležitostí.
d) Výstupní fáze, která navazuje na předchozí fázi, takže jejím obsahem je pokračování v sebepoznání a resocializaci, avšak dominantní náplní je zařazení se do běžného způsobu života, což obsahuje:
– zajištění navazujícího léčení, především aktivní navázání kontaktu pacienta na zařízení (ambulance, dobrovolné ústavní léčby, terapeutické komunity atd.), ve kterém bude v léčbě pokračovat, a to docházením do zařízení následné péče již v průběhu ústavního ochranného léčení,
– finanční zabezpečení, spočívající především v nalezení možného zaměstnání, ale také zajištění odpovídajících sociálních dávek apod.,
– zabezpečení ubytování, tedy nalezení trvalého bydliště nebo alespoň přechodného ubytování než bude zabezpečeno trvalejší bydlení, a
– obnovení obvykle velmi narušeného vztahu s blízkými osobami, především s rodinou, je-li to možné, apod.
Všechny tyto čtyři oblasti zařazení se do běžného života v rámci výstupní fáze jsou zcela zásadními preventivními faktory, které významně snižují pravděpodobnost recidivy a naopak posilují předpoklad změny dosavadního způsobu života pacienta (pachatele).
5 Blíže k těmto otázkám srov. Šámal, P. Ochranné léčení a zabezpečovací detence v návrzích trestního zákoníku a problémy s tím spojené. In Vanduchová, M., Gřivna, T. (ed.) Pocta Otovi Novotnému k 80. narozeninám. Praha : ASPI, 2008, s. 346 až 353.
6 Z tohoto názoru zřejmě vycházela usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2009, sp. zn. 0 DT 1/2009 a ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 0 Dt 6/2009, kterými bylo před 1. 1. 2009 uložené ochranné léčení ve formě ústavní změněno podle § 72 odst. 5 tr. zák. na zabezpečovací detenci, byť se tato rozhodnutí naznačenou otázkou blíže nezabývala.
7 Srov. Meier, B.-D. Strafrechtliche Sanktionen. Berlin, Heidelberg : Springer Verlag, 2001, s. 278.
8 Shodně Solnař, V. a kol. Systém českého trestního práva. Vydání první. Část III. Solnař, V., Vanduchová, M. Tresty a ochranná opatření. Praha : Novatrix, 2009, s. 248; dále srov. Vanduchová, M. Ochranná detence z hlediska zásady přiměřenosti. In Válková, H., Stočesová, S. (ed.) Detence – nový způsob ochrany společnosti před nebezpečnými pachateli? Trestněprávní, trestněpolitická a kriminologická perspektiva. Sborník příspěvků z odborného semináře konaného 27. května 2005 na Právnické fakultě ZČU v Plzni. Plzeň : Západočeská univerzita v Plzni, 2005, s. 35 až 36.
9 Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář § 1–139. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1035.
