Zadostiučinění za omezení osobní svobody vazbou

Článek vyšel v Trestněprávní revue, 2009, č. 12, s. 379–381.

JUDr. Jana Kašpárková, Mgr. Petra Janulková, Mgr. Ing. Roman Válek, Olomouc*


I. Úvodem

V právní praxi dochází k situacím, kdy je v trestním řízení vazebně stíhaný obžalovaný obžaloby ve výsledku pravomocně zproštěn.1 Je v tomto případě možné, aby byl dotyčný za omezení osobní svobody vazbou odškodněn, ačkoli vlastní rozhodnutí o vazbě nikdy nebylo pro nezákonnost zrušeno?2 Dopadá na tyto případy ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“)?3
Případ tohoto typu byl nedávno řešen rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci č. j. 69 Co 205/2009-113 ze dne 20. 8. 2009. Jedná se patrně o první případ svého druhu, kde bylo takovéto zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalováno a přisouzeno.

II. Meritum soudního sporu

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v rozsudku č. j. 69 Co 205/2009-113 ze dne 20. 8. 2009 přezkoumal rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci č. j. 26 C 402/2008-72 ze dne 20. 2. 2009, kde bylo předmětem sporu mezi žalobcem M. Ch. a Ministerstvem spravedlnosti ČR zaplacení částky 92 592 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka byla tvořena částkou 67 500 Kč z titulu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu spočívající v omezení osobní svobody vazbou a dále částkou 22 950 Kč z titulu ušlého zisku za dobu trvání vazby a částkou 2 142 Kč coby náhrady nákladů za právní zastoupení v trestním řízení.
Skutkový základ byl mezi stranami nesporný, když na M. Ch. byla od 14. 3. 2007 do 27. 7. 2007 vykonána v rámci trestního řízení vazba, ale ve výsledku byl M. Ch. obžaloby v plném rozsahu pravomocně zproštěn.4 M. Ch. následně uplatnil u žalovaného nárok na náhradu škody ve smyslu § 14 a 15 OdpŠk (v případě přiměřeného zadostiučinění za omezení osobní svobody ve výši 500 Kč za den vazby a v případě ušlého zisku v částce 170 Kč za den vazby, když po dobu výkonu vazby nemohl pobírat podporu v nezaměstnanosti, která by mu jinak náležela). Uplatněný nárok nebyl v zákonné lhůtě 6 měsíců uspokojen.
O uplatněných nárocích rozhodl prvostupňový soud v plném rozsahu zamítavě, když jsa vázán nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 590/08 konstatoval, že ačkoli rozhodnutí, kterým byl žalobce vzat do vazby nebylo příslušným orgánem shledáno nezákonným a pro nezákonnost zrušeno, je jej takto nutno posuzovat s ohledem na následný zprošťující rozsudek. K jednotlivým uplatněným nárokům však okresní soud uzavřel, že ve vztahu k náhradě ušlého zisku není podpora v nezaměstnanosti podřaditelná pod tento pojem, náklady ustanoveného obhájce nepovažoval soud za účelně vynaložené a ve vztahu k požadavku na přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu v penězích soud neshledal podmínky pro finanční odškodnění, když shledal jako dostatečným samotné konstatování porušení práva žalobce na osobní svobodu. I přes zamítavé rozhodnutí v meritu věci však soud přiznal žalobci právo na náhradu 46 % nákladů řízení, a to s odkazem na § 142 odst. 2 a 3 OSŘ.

1. Právní argumentace žalobce

Žalobce podal proti tomuto rozsudku odvolání s tím, že rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V odvolání žalobce brojil zejména proti posouzení prvostupňového soudu ve vztahu k nepřiznání peněžitého zadostiučinění. Okresní soud postupoval dle názoru žalobce v rozporu s ustanovením § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk, když svoje rozhodnutí o nepřiznání peněžitého zadostiučinění postavil na argumentaci dosavadním způsobem života žalobce, který je osobou s bohatou „kriminální minulostí“, bydlící před vzetím do vazby v azylovém domě, nepracující, evidovanou na Úřadě práce a pobírající sociální dávky a mající problém s nadužíváním alkoholu. Soud se opírá o záznam v „opisu Rejstříku trestů“ a uzavírá, že neshledává újmu v sociálním statutu žalobce ani újmu psychickou či „intenzivnější újmu ve způsobu vedení dosavadního života“. Žalobce spatřuje tento postup jako protizákonný, neboť se soud nezabýval újmou způsobenou omezením osobní svobody, ale pouze aspekty, které na tuto újmu v mnoha případech navazují. Soud dehonestoval postavení „práva na osobní svobodu“ v katalogu základních práv a svobod, kterou ústavodárce řadí mezi nejvyšší hodnoty. V této souvislosti se nijak nevypořádal ani s tím, že v penězích se pravidelně odškodňuje i nepřiměřená délka soudních řízení, tedy tím spíše by měla být peněžně odškodnitelná újma v osobní svobodě. Nulovou hodnotu nepeněžité újmy vzniklé nezákonným více než čtyřměsíčním pobytem ve vazbě nelze odůvodnit ani odkazem na osobu poškozeného či krátit s odkazem na sociální či ekonomický statut jednotlivce, když toto právo je imanentní všem lidem bez rozdílu. Jinou skutečností je, že by v případě bezúhonné veřejně známé osoby žijící bohatým rodinným i společenským životem mohlo být odškodnění za nezákonnou vazbu vyšší, než je tomu u žalobce. Argumentace obsahem „opisu Rejstříku trestů“ je nepřípustná, tento záznam slouží pro účely trestního práva a v civilněprávní rovině nutno zohlednit zahlazení odsouzení (neboť v takovém případě je žalobce osobou trestanou pouze jedenkrát). Pro základní odškodnění rovněž nemůže hrát žádnou roli ani skutečnost, že byl žalobce těsně před vzetím do vazby bez zaměstnání a pobíral podporu v nezaměstnanosti (naopak z toho plyne, že žalobce se v mezích možností snažil vést řádný život, protože zjevně nedávno pracoval a následně pouze krátce požíval práv osoby hledající další zaměstnání). Pokud jde o otázku náhrady nákladů trestního řízení, pak žalobce poukazoval na nedostatečné dokazování před soudem prvního stupně a navrhoval jeho doplnění.

2. Právní argumentace žalovaného

K odvolání žalobce se žalovaný vyjádřil tak, že i nadále zpochybňoval možnost soudu posoudit vazbu jako nezákonnou, když bylo prokázáno, že v případě žalobce byly v rámci trestního řízení jednoznačně dány důvody k zadržení a následnému vzetí do vazby, toto bylo provedeno v souladu s trestním řádem, a ve výsledku tak nelze na tyto kroky pohlížet jako na nezákonné, a to zvláště za situace, kdy byla vazba žalobce přezkoumána i krajským soudem a žalobce byl z vazby propuštěn nikoliv proto, že tato by byla nezákonná, ale proto, že i přes trvající vazební důvod dle §67 odst. 1 písm. c) TrŘ bylo možné účel vazby dosáhnout jiným způsobem (opatřením). Žalovaný dále poukazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 712/2006, podle něhož je povinností žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy nejen tvrdit, ale též doložit a prokázat existenci nemajetkové újmy obdobně, jako i příčinnou souvislost mezi touto újmou a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím. Toto však prokázáno nebylo, kdy žalobce pouze tvrdil vznik újmy, ale tento nijak neprokázal. Žalovaná považuje za zcela nesprávné a irelevantní odkazy na institut nepřiměřené délky řízení, kdy tento je naprosto odlišným institutem.
Ve vztahu k výroku soudu prvního stupně o nákladech řízení podal žalovaný odvolání s tím, že posouzení soudu prvního stupně není právně možné, když žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta a soud i přes tuto skutečnost považoval žalobce za částečně úspěšného.

III. Právní závěry krajského soudu

Nejpodstatnější částí citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci je pasáž týkající se uplatněného nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou omezením osobní svobody vazbou. Zde soud uzavřel, že nelze souhlasit se závěrem okresního soudu, který konstatoval, že podmínky pro finanční odškodnění dány nejsou s tím, že se samotné konstatování porušení práva žalobce na osobní svobodu jeví v daném případě plně dostačujícím. K obraně žalovaného, že vazba byla na žalobci vykonána plně v souladu s trestním řádem a nikdy nebyla označena za nezákonnou, krajský soud dospěl k jednoznačnému závěru, že „nárok na přiměřené zadostiučinění má také ten, na němž byla vykonána vazba, pokud byl následně obžaloby zproštěn, třebaže § 31a OdpŠk hovoří toliko o nezákonném rozhodnutí či nesprávném úředním postupu a neodkazuje výslovně na případy uvedené v § 9 odst. 1 tohoto zákona, což zřejmě vede žalovaného k názoru, že § 31a OdpŠk nemíří na případy podřaditelné pod § 9 odst. 1 zákona. Zákon č. 82/1998 Sb. však evidentně spojuje výkon vazby v případě, že obžalovaný byl obžaloby následně zproštěn, s povinností státu nahradit vzniklou škodu, a zjevně tedy vychází z předpokladu, že v takovém případě byl postup orgánů činných v trestním řízení poměřováno jeho výsledkem vadný, třebaže rozhodnutí o vazbě nebylo nikdy zrušeno ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. Krajský soud tak dospívá k závěru, že pro posouzení dané věci není rozhodné, zda byl obžalovaný vzat do vazby v souladu s ustanovením § 67 odst. 1 písm. a), b) či c) TrŘ, nýbrž pouze skutečnost, zda ten, na němž byla vazba vykonána, byl poté obžaloby zproštěn, neboť nelze posuzovat izolovaně vazbu a samotné trestní stíhání (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 590/08). V případě, že je obžalovaný obžaloby zproštěn, je vadná i samotná vazba. Zproštění obžaloby zde tak má obdobné účinky jako zrušení nezákonného rozhodnutí. Ostatně ustanovení § 9 OdpŠk vymezuje v rámci odpovědnosti státu za škodu způsobenou právě nezákonným rozhodnutím zvláštní kategorii rozhodnutí vydaných v trestním řízení, která pouze specificky upravuje. S ohledem na shora uvedené je pak nutno dovodit, že žalobce má právo na přiměřené zadostiučinění dle § 31a OdpŠk za pobyt ve vazbě na základě rozhodnutí o vazbě, které je nutno v tomto smyslu podřadit s ohledem na výsledek trestního stíhání (zproštění obžaloby) pod nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk“.
Ve vztahu k požadavku žalobce na peněžité zadostiučinění za omezení osobní svobody vazbou krajský soud uvedl, že „žalobce byl pobytem ve vazbě omezen na osobní svobodě, přičemž právo na osobní svobodu je jedno ze základních práv chráněných Listinou základních práv a svobod (čl. 8), a ani odkaz na dosavadní způsob života žalobce nemůže vést k závěru, že by způsobenou nemajetkovou újmu vzniklou omezením na jeho osobní svobodě bylo možno odčinit toliko konstatováním porušení práva. Třebaže žalobce je osobou trestanou, když byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody (k odsouzením, u nichž se na žalovaného musí hledět dle trestního zákona, jako by nebyl odsouzen, však přihlížet nelze), avšak sama tato skutečnost nevede k závěru, že by utrpěnou újmu nebylo třeba vyjádřit finančně ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk. Krajský soud s ohledem na závažnost újmy a s přihlédnutím k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, jak je popsáno v rozsudku Okresního soudu v Olomouci, a v tomto směru jsou skutková zjištění okresního soudu správná, dospívá k závěru, že žalobci je třeba přiznat peněžité zadostiučinění, a to v podstatě v té nejzákladnější výměře s ohledem na skutečnost, že žalobce netvrdil, že by vzetí do vazby nějakým závažnějším způsobem (mimo samotného omezení na svobodě) narušilo jeho život, jeho vazby sociální, ohrozilo pozici v zaměstnání apod., když byl evidován na úřadu práce, bydlel v azylovém domě a pobíral hmotné zabezpečení. Tuto základní výměru přiměřeného zadostiučinění dle § 31a odst. 2 OdpŠk krajský soud spatřuje na částce 300 Kč za den, což za 135 dnů vazby činí 40 500 Kč. Zamítavý rozsudek okresního soudu je tak v této části nesprávný, ve zbývající zamítavé části ohledně přiměřeného zadostiučinění je pak ve výroku věcně správný“.
Ve vztahu k uplatněné náhradě ušlého zisku v podobě podpory v nezaměstnanosti krajský soud potvrdil právní závěry okresního soudu s tím, že podpora v nezaměstnanosti není podřaditelná pod pojem zisk užitý § 30 OdpŠk. Pokud jde o náklady právního zastoupení žalobce, přisvědčil soud žalobci, když po doplnění dokazování shledal tyto důvodnými.
S ohledem na odlišné posouzení merita věci se soud nemohl zabývat odvoláním žalovaného do výroku o nákladech řízení, byť tento by si s ohledem na zvláštnost (odvážnost) své konstrukce taktéž zasloužil pozornost.

IV. Shrnutí

V citovaném soudním rozhodnutí je jednoznačně vysloven právní názor za prvé v tom směru, že rozhodnutí o vazbě pozbývají v případě pravomocného zproštění obžaloby zcela svého podkladu, a je tedy třeba na ně hledět stejně, jako by tato rozhodnutí byla zrušena pro svou nezákonnost. A za druhé krajský soud judikoval, že dojde-li k omezení práva na osobní svobodu vazbou, náleží za toto omezení přiměřené zadostiučinění v penězích dle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk, přičemž pouhé konstatování porušení práva naprosto není dostatečným.


* Advokátní kancelář JUDr. Jany Kašpárkové; JUDr. Jana Kašpárková a Mgr. Petra Janulková současně působí na PF Univerzity Palackého v Olomouci.
1 Aniž by se jednalo o případy uvedené v § 12 zákona č. 82/1998 Sb. (tj. případy, kdy si obžalovaný vazbu či odsouzení zavinil sám nebo kdy byl zproštěn obžaloby, popř. trestní stíhání proti němu bylo zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován, popř. v řízení proti němu nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených v § 163a TrŘ, trestní stíhání bylo proti němu podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání, popř. trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 TrŘ).
2 § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
3 § 31a odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti:
(1) Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
(2) Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
4 Zprošťující rozsudek navrhl i sám státní zástupce, a to s odkazem na § 226 písm. a) a b) TrŘ.

Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář: