Lukáš Svoboda

28. listopadu 2007

Prof. Dr. Harald Dresssing, Heidelberg*, Dr. Henning Maulk-Backer, Brémy**, Prof. Dr. Peter Gass, Heidelberg***

I. Úvod

Pojem „stalking“ se začal používat v devadesátých letech v USA a označoval způsob chování, kdy se pachatel zaměří na nějakého člověka, po němž potom slídí, pronásleduje ho, obtěžuje, hrozí mu, případně ho fyzicky napadá a ve vzácných případech dokonce usmrtí. Takovéto chování vyvolává u oběti pocit strachu¹. Třebaže se výraz stalking objevil teprve nedávno, velice rychle se ukázalo, že problémům spojeným s tímto jevem by se měla věnovat větší pozornost. Platí to pro politiky, justici, lékařství, policii a mnoho dalších společensky relevantních oblastí. Výrazem této skutečnosti je i konference Německé soudcovské akademie, která se konala ve dnech 10.–14. 10. 2005 ve Wustrau a která se tomuto tématu rovněž věnovala.    

Protože se s danou problematikou setkáváme v praxi stále častěji, stručně se v následujícím článku zmíníme o aktuálním stavu ve výzkumu tohoto jevu a poté se zaměříme především na jeho kriminalisticko-psychiatrické aspekty a na posuzování nebezpečnosti stalkerů.


II. Výsledky výzkumu

1. Metody stalkerů

Jsou nejrůznější způsoby, jimiž se stalkeři snaží svoji oběť pronásledovat a vyhrožovat jí. Nejčastěji při tom používají takových metod, jako jsou telefonáty, dopisy, faxy, e-maily, SMS, popř. oběť pronásledují, číhají na ni, potulují se v její blízkosti, posílají jí dárky nebo si jejím jménem objednávají, poškozují její majetek, narušují domovní svobodu oběti, vyhrožují jí, ubližují jí na zdraví. Známé je též agresivní násilnické chování a sexuální obtěžování. Stalking je problémem dlouhodobého charakteru, při němž je oběť vystavena nejrůznějším druhům obtěžování. Pro oběť to představuje chronický a stěží kontrolovatelný stres, jemuž je více či méně vystavena a proti němuž je bezbranná.


2. Počet případů

Anglosaské studie udávají, že zhruba 4–7,2 % mužů a 12–17,5 % žen už aspoň jednou v životě na vlastní kůži poznalo, co je to stalking. To znamená, že stalking je jev velice rozšířený^{2, 3, 4.} V první německé studii o prevalenci stalkingu uvedlo 11,6 % dotázaných, že byli minimálně jednou v životě obětí stalkera. Mezi oběťmi bylo 87,2 % žen a 12,8 % mužů⁵, ⁶. Stalking je významným fenoménem i pro kriminalistiku, neboť může předznamenávat závažné násilné trestné činy. Při zkoumání 141 případů žen, jež byly usmrceny svými bývalými partnery, se zjistilo, že v 76 % případů se pachatel projevoval jako stalker⁷. I pro německou trestněprávní praxi se stalking stává významným jevem. 34,6 % stalkerů svým obětem výslovně vyhrožuje a ve 30,4 % případů skutečně následuje násilné jednání⁸. To znamená, že stalking v žádném případě nelze bagatelizovat jako neškodné obtěžování. Naopak. Přinejmenším v určitých rizikových situacích je nutno ve stalkingu spatřovat předzvěst konkrétních násilných činů.


3. Typologie stalkerů

Stalkeři pocházejí ze všech sociálních vrstev a věkových kategorií. Zhruba 80 % stalkerů jsou muži, většině z nich je mezi 30 a 40 lety. Průměrný věk stalkerů je tedy ve srovnání s věkem jiných pachatelů spíše vyšší. Mnoho stalkerů je nezaměstnaných nebo o své místo přišli, protože jim jejich činnost zabírala příliš mnoho času. Je příznačné, že mezi stalkery je mnoho osob, jimž se zhroutil partnerský vztah. Existuje mnoho metod, jak stalkery podle nejrůznějších kritérií typologizovat, avšak žádná typologie nebyla dosud všeobecně přijata. Pro posuzování trestnosti a stanovení prognózy se zřejmě nejlépe hodí tzv. klasifikace vícerozměrná, o níž se dále podrobněji zmiňujeme.


4. Oběti stalkerů

Obětí stalkera může být v podstatě každý člověk, a to nezávisle na svém sociálním původu a individuálních sklonech. Oběťmi však bývají mnohem častěji ženy, nápadně častými oběťmi jsou rovněž osoby osamocené nebo osoby, jež ukončily se stalkerem partnerský vztah. Rovněž u osob, jež pracují v exponovaných profesích, je velké riziko, že se stanou obětí stalkera. Platí to nejen pro slavné umělce, politiky a moderátory, nýbrž i pro osoby, které mají v důsledku své profese těsnější kontakt s ostatními lidmi (např. lékaři, advokáti, soudci, profesoři, učitelé).


5. Vliv stalkingu na oběť

Stalking představuje pro postiženou oběť chronický stres, který může vyvolávat fyzické či duševní onemocnění, popř. může takový stav udržovat. Studie, které se zabývaly důsledky stalkingu na oběť, ukázaly, že pronásledované osoby mají často závažné zdravotní potíže a že trpí symptomy posttraumatické zátěže, depresí, všeobecným strachem nebo jinými psychickými poruchami⁹.
   
První německá studie o stalkingu ukazuje, že momentální psychický stav obětí stalkingu je ve srovnání s nepostiženou populací výrazně narušen. Na stupnici psychických pocitů, kterou vypracovala WHO, vykazuje kritické hodnoty blížící se depresivnímu stavu více než polovina obětí, zatímco u osob stalkingem nepostižených je to pouze 27 %. V jiné studii, která se zabývala zvláštními symptomy, měly oběti stalkingu na všech zkoumaných stupnicích (deprese, somatické symptomy, pocit strachu a stresová zátěž) daleko vyšší hodnoty než osoby, jež stalkingu vystaveny nebyly¹⁰.


III. Posuzování trestnosti stalkera a prognóza jeho chování

Následující výklad je třeba chápat jako ideální konstelaci, nemůže proto v žádném případě nahradit analýzu konkrétního případu. Při posuzování trestnosti stalkera a vypracování prognózy jeho dalšího vývoje je kromě toho v mnoha případech nutné, aby znalec měl kromě fundovaných znalostí z kriminalistiky také speciální znalosti o typologii stalkingu a jeho projevech.
     
Pro posouzení trestnosti a stanovení prognózy dalšího chování stalkera nám může pomoci vícerozměrná klasifikace, jež zahrnuje následující tři úrovně:
1. psychopatologii,
2. vztah mezi stalkerem a jeho obětí,                
3. motivaci¹¹.
     
Na psychopatologické úrovni rozlišujeme typologicky tři skupiny stalkerů:
1. skupina psychotických stalkerů (jednoznačně je dán příznak patologické duševní poruchy podle § 20, 21 StGB);
2. intermediární skupina; chování stalkera se může manifestovat v kontextu neobvyklého psychopatologického stavu a může vykazovat obdobná omezení v jednání, jako je tomu např. u rostoucí drogové závislosti nebo u poruchy obsedantní (v určitých případech se může objevit i příznak jiné závažné duševní poruchy);
3. skupina psychicky zdravých stalkerů, popř. stalkerů s poruchami osobnosti nepatologického charakteru (není dán žádný ze znaků § 20, 21 StGB).
     
Při posuzování trestnosti stalkerova jednání zařadíme nejdříve stalkera do jedné z uvedených tří skupin a v dalším kroku přezkoumáme, jak psychopatologické symptomy ovlivňují stalkerovu soudnost a jeho schopnost ovládat se. U psychotických stalkerů (skupina č. 1) je třeba analyzovat, zda psychotické symptomy působí na stalkerovo chování motivačně. Tak tomu bude např. tehdy, je-li stalker ve své chorobné lásce nezvratně přesvědčen o tom, že mezi ním a jeho obětí je milostný vztah, přičemž ve skutečnosti žádný takový vztah neexistuje. V takovémto případě je stalkerovo chování determinováno jeho chorobnou láskou a je nutno předpokládat značné omezení jeho zdravého úsudku. Stejný případ nastává také tehdy, kdy je stalkerovo chování determinováno trvalým pocitem křivdy nebo stihomamem. Je však rovněž možné, že stalkerovo chování není vůbec v žádné relaci s jeho psychotickými prožitky, nýbrž je vyvoláno komorbidní antisociální poruchou osobnosti. Jestliže tedy víme, že schopnost zdravého úsudku (obecně chápaná) a schopnost ovládat se není psychózou ovlivněna, lze i v případě, kdy je psychóza diagnostikována, předpokládat, že stalkerova schopnost zdravého úsudku a jeho schopnost se ovládat zůstaly neporušeny.
     
Obtížnější je posuzování tzv. „intermediárních“ případů (skupina č. 2), u nichž musíme nejdříve rozhodnout, zda nám rozsah psychopatologických symptomů vůbec umožňuje přiřadit stalkerovo chování kritériu „jiná závažná duševní porucha“. Při posuzování takovýchto případů máme dost často pro rozhodování určitý prostor, přičemž nám podstatně pomáhá exaktní rekonstrukce psychopatologických symptomů. Jiná závažná duševní porucha připadá v úvahu tehdy, kdy se stalkerovi stále více zužuje prostor pro myšlení a afekt. Celkový životní rytmus stalkera je určován jeho chováním a to postupně nabývá závislostních, popř. obsesních rysů. Stalker změní své životní návyky, přeruší sociální kontakty a případně přestane i pracovat, jen aby měl dost času pro svoji činnost. Veškeré jeho chování se začne ubírat jediným směrem, zcela se osamostatní. Stalkerovy životní postoje a projevy jeho chování se začínají stále více vzdalovat reálně existujícím problémům.
     
Takovýto psychopatologický stav vidíme především u stalkingu bývalých partnerských vztahů. V takovýchto případech se stalking začne projevovat až poté, kdy se předcházející vztah zhroutí a jeden z partnerů – zpravidla je to muž – se neumí smířit s rozchodem. V takovýchto případech u stalkera a jeho oběti často pozorujeme charakteristické konstelace ve vzájemných vztazích a charakteristické interakce; výstižně je již na začátku 60. let popsal Rasch, i když tenkrát se pojmu stalking ještě nepoužívalo^12. U stalkera se zpravidla setkáváme s výraznými poruchami osobních vztahů, které lze v jeho biografii vysledovat daleko do minulosti, a dále se setkáváme s patologickou poruchou osobnosti (např. dependentní porucha osobnosti). V partnerství, jehož zhroucením se stalking vyvolá, podléhá (budoucí) stalker své partnerce. Na jedné straně považuje svůj partnerský vztah za naplněný, avšak současně si pěstuje pocit, že je na své partnerce zcela závislý. To vede k tomu, že brzy začne partnerku žárlivě kontrolovat, neboť od ní dostává signály, že ona na něm v žádném případě není závislá do té míry, jako je on na ní. Rozchod většinou vyvolá partnerka, neboť se chce zbavit partnerova chování, jež ji stále více omezuje. Rozchod ale není důsledný. Zpravidla dochází k neustálému smiřování a k opakovaným rozepřím. Opuštěný partner se tak zmítá mezi naprostým zoufalstvím a stále novou nadějí. Z tohoto přediva vztahů se posléze vyvine stalking, jenž může být občas posilován nerozhodností a nedůsledností bývalé partnerky. I na to poukázal Rasch ve své analýze trestných činů, při nichž došlo k zabití jednoho z partnerů, i když tehdy používal jiné terminologie: „Zabití milovaného partnera není myslitelné bez protiregulačního chování oběti“¹³. Jako důsledek takového chování se může manifestovat neobvyklý psychopatologický stav, přičemž jak původní porucha osobnosti, tak i jí vyvolaný psychopatologický stav projevující se ztrátou přizpůsobivosti lze případně zařadit do kategorie „jiných závažných psychických poruch“. U některých projevů chování může být stalkerova schopnost se ovládat značně snížena. Posouzení takovýchto případů vyžaduje zvláštní znalosti a vždy je nezbytná analýza konkrétní situace.

U stalkerů zařazených do skupiny č. 3 je posuzování soudnosti a schopnosti se ovládat zbytečné, neboť není dáno žádné z kritérií uvedených v § 20, 21 StGB.
     
Pro prognózu dalšího vývoje stalkera je důležitá klasifikace vztahů mezi stalkerem a jeho obětí. Přitom rozlišujeme následující tři případy:
1. obětí je cizí osoba,
2. obětí je osoba známá,
3. obětí je bývalá družka / bývalý druh.
     
Obzvláště vysoké riziko násilného chování stalkera lze předpokládat tehdy, jestliže mezi stalkerem a jeho obětí existoval intimní vztah, který se posléze zhroutil. Značné riziko násilnického chování vůči cizí osobě zjišťujeme tehdy, trpí-li stalker psychózou nebo obtěžuje-li oběť sexuálně zaměřenými obscénními telefonáty, jimiž se připravuje k sexuálnímu násilí¹⁴.
     
Pro stanovení prognózy je rovněž důležitá motivace stalkerova chování. I tu můžeme typologicky rozdělit do tří skupin: pomsta, láska, narcismus. Především u stalkingu motivovaného pomstou je třeba u stalkera počítat se zvýšeným rizikem násilného chování.
     
Stanovení prognózy u stalkingu je velmi mladým výzkumným oborem. Ukazuje se však, že stalking je zcela svébytným typem trestného jednání a že ke stanovení prognózy nelze použít běžných kritérií¹⁵. Stalkeři, kteří páchají závažné násilné činy nebo zabíjejí, vykazují takové sociální a demografické znaky, které u jiných pachatelů zpravidla nenajdeme (vyšší věková kategorie, dosavadní bezúhonnost, bez drogové závislosti, nevýrazná profesní biografie). Dalšími relevantními kritérii pro stanovení prognózy jsou: konkrétní hrozby, poruchy osobnosti, obtěžování bývalého partnera, sociální izolace, značná zloba, vyhraněný pocit, že jsem v právu, vlastnění zbraně, popř. snadná možnost zbraň získat.
     
Je nezbytné individuálně zvažovat nejen faktory, jež jsou pro stanovení prognózy nepříznivé, ale i faktory protektivní. V mnoha případech budou nezbytné i odborné znalosti překračující rámec obvyklých kompetencí požadovaných pro stanovení běžných prognóz.    


Použité zkratky: StGB – německý trestní zákoník.

Příspěvek byl publikován v časopise .

Poznámky:
* Autor působí v Centrálním institutu pro duševní zdraví Mannheim, Univerzita Heidelberg.
** Autor působí v Senátu pro otázky justice a ústavy, Brémy.
*** Autor působí v Centrálním institutu pro duševní zdraví Mannheim, Univerzita Heidelberg.
1 Dressing, Henn, Gass Stalking behaviour – an overview of the problem and a case report of male-to-male stalking during delusional disorder. Psychopatology, 2002, 35, s. 318.
2 Budd, Mattinson  The extent and nature of stalking: findings from the 1988 British Crime Survey. London : Home Office, 2000.
3 Purcell, Pathé, Mullen The prevalence and nature of stalking in the Australian community. Australian and New Zealand Journal of Psychiatry, 2002, 36, s. 114–120.
4 Tjaden, Thoenness  Stalking in America: findings from the National Violence against Women Survey. Denver : Center for Policy Research, 1997.
5 Dressing, Kuehner, Gass  Lifetime prevalence and impact of stalking in a European population. British Journal of Psychiatry, 2005, 187, s. 168–172.
6 Dressing, Kuehner, Gass Prävalenz von Stalking in Deutschland. Psychiatrische Praxis, 2005, 32, s. 73–78.
7 Campbell, Webster Risk factors for femicide in abusive relationships: results from a multisite case control study. Am J Public Health 2003, 93, s. 1089-1097.
8 Dressing, Kuehner, Gass, op. cit. v pozn. č. 6.
9 Kamphuis, Emmelkamp  Traumatic distress among support-seeking female victims of stalking. American Journal of Psychiatry, 2001, 158, s. 795–798.
10 Kuehner, Weiss Gesundheitliche Folgen und Möglichkeiten der Therapie für Stalking-Opfer. In Dressing, Gass (Hrsg.) Stalking! Verfolgung, Bedrohung, Belästigung. Bern, Göttingen, Toronto, Seattle : Verlag Hans Huber, 2005, s. 79–99.
11 Dressing  Aktueller Forschungsstand zu Stalking. In Dressing, Gass, op. cit. v pozn. č. 10, 2005, s. 1–37.
12 Rasch Tötung des Intimpartners. Stuttgart : Ferdinand Enke Verlag, 1964.
13 Rasch, op. cit. v pozn. č. 12, s. 25.
14 Mechanic, Weaver, Resick Intimate partner violence and stalking behaviour: Exploration of patterns and correlates in a sample of acutely battered women. Violence and Victims, 2000, 15, s. 55–72.
15 James, Farnham Stalking and serious violence. Journal of the Amercan Academy of Psychiatry and Law, 2003, 31, s. 432–429.