Článek vyšel v Právních rozhledech, 2009, č. 23, s. 853–855.

JUDr. Karel Svoboda, Plzeň^*

I. Změna skutkových okolností

Řízení o výkon rozhodnutí nedává navrhovateli exekuce dostatečný prostor pro reakci na změny vnějších hmotněprávních skutečností, k nimž došlo až po vynesení exekučního titulu. Zejména tehdy, když se původní právo, které bylo vtěleno do exekučního titulu, v mezidobí posune směrem, který se vymyká právnímu vztahu, který byl navozen exekučním titulem. Český občanský soudní řád totiž téměř nekalkuluje s tím, že by se právo z exekučního titulu mohlo po vydání titulu přetransformovat do jiné podoby.¹
Změnu skutkových okolností, které znemožňují výkon exekučního titulu, může způsobit především sám povinný. Pro lepší pochopení uvedu příklad: Oprávněný podal návrh na výkon rozsudku, který povinnému (akciové společnosti) ukládá, aby oprávněnému vydal své již existující akcie na majitele,² které povinný oprávněnému neprávem zadržuje. Povinný však navrhne zastavení výkonu proto, že tyto akcie po vynesení rozsudku znehodnotil a namísto nich vydal nové akcie, které původní akcie nahradily. Připomenu, že akcie na majitele (doručitele) je jednak listinou (hmotnou movitou věcí), jednak cenným papírem, s jehož držením je spojena celá řada práv. Např. právo hlasovat na valné hromadě, právo na dividendy, oprávnění požadovat informace o hospodářském výsledku společnosti apod. Držitel akcie na majitele je zároveň považován za akcionáře společnosti, a může tedy svůj podíl ve společnosti zpeněžit.³ – Exekuční soudy právě popsanou situaci řeší tak, že akcie pokládají za „pouhé“ listiny. Proto výkon rozhodnutí buď zastavují (v případě jejich úplného zničení, k němuž došlo po vydání exekučního titulu), nebo pokládají výkon rozhodnutí za skončený ve chvíli, kdy jsou akcie oprávněnému vydány (byť již jde o „cenné“ papíry bez hodnoty, protože byly povinným nebo třetí osobou znehodnoceny).⁴
Výše uvedený postup pokládám za problematický. Tím, že soud oprávněnému přisoudil právo na vydání akcií na majitele, zároveň (byť nevýslovně) rozhodl o tom, že oprávněný má právo držet nejen tyto akcie jako listiny, ale zároveň je i oprávněn vykonávat práva, která jsou do akcií inkorporována. Takže lze zastávat názor, že návrh oprávněného na „vydání“ akcií na majitele není obyčejným návrhem na výkon rozhodnutí směřujícího k odebrání věci, ale i požadavkem, jímž se oprávněný domáhá, aby byla zabezpečena veškerá jeho práva, která s držbou akcií na majitele souvisejí. V daném případě tedy může jít o právo na dividendy, o právo vykonávat rozmanitá hlasovací práva na valné hromadě společnosti, koneckonců i o právo disponovat s akciemi, které mají být podle exekučního titulu vydány.

II. Vázanost oprávněného exekučním titulem

Lze se však domnívat, že je věcí oprávněného, aby přímo v návrhu na výkon rozhodnutí upřesnil, kterého z výše uvedených práv se domáhá. Jestliže návrh formuluje tak, že žádá přímo vydání konkrétních akcií na majitele, a nikoli kupř. práva na dividendy z těchto akcií vyplývající, bude se výkon rozhodnutí týkat jen vydání akcií jako listin a soud nebude zabezpečovat průchod ostatním právům, která jsou s držbou akcií spojena. Lze si však představit, že oprávněný bude žádat výkon některého z práv, které je do akcie na majitele inkorporováno. Např. právo na poskytnutí roční účetní závěrky společnosti. V takovém případě by exekuční soud měl takový návrh na nařízení výkonu rozhodnutí akceptovat. Nevybočuje totiž z rámce exekučního titulu.⁵
Jsem si vědom, že o výše popsaném stanovisku je možné diskutovat. Lze namítat, že rozsudek, kterým soud povinnému uloží vydání akcií na majitele (a tedy i veškerých hodnot a práv, která s akciemi souvisejí), je účinný pouze ve vztahu k účastníkům daného řízení. Proto soud nemůže při exekuci takového rozhodnutí zasahovat do práv a povinností třetích osob, jimiž jsou v našem případě ostatní akcionáři. Lze také argumentovat tím, že uložení povinnosti vydat konkrétní věc z gramatického hlediska není verdiktem, který by výslovně řešil vlastnické nebo držební právo žalobce k akciím. Nicméně právo na vydání věci má jen ten, kdo má k věci buď vlastnické právo, nebo právo, které se právu vlastnickému svojí povahou blíží. Např. právo oprávněné držby. Právě proto se domnívám, že soud nemá oslyšet návrh, jímž se oprávněný domáhá, aby byl zabezpečen i výkon práv, která byla do akcie na majitele (nebo jiného cenného papíru téhož druhu) inkorporována. A to na základě exekučního titulu, který směřuje k vydání akcie (jiného cenného papíru) na majitele. Pojem vydání je totiž za daných a specifických okolností daleko širší než jen předání (třeba již znehodnocené) věci oprávněnému. Ovšem jen v případě, má-li být vydán cenný papír na majitele, tedy listina, s jejíž držbou jsou spojena práva, která jsou do ní inkorporována, a po vynesení exekučního titulu se ukáže, že tato listina byla v mezidobí znehodnocena, zašantročena nebo předána třetí osobě.

III. Statičnost exekučního řízení

Ukáže-li se, že povinný zmařil vydání cenného papíru na majitele, lze problém spočívající ve změně skutkových okolností, k nimž došlo po vydání exekučního titulu, řešit výkladem, aniž by došlo ke zjevné nespravedlnosti. Za zjevnou nespravedlnost pokládám zmaření již přiznaného oprávnění žalobce na výkon práv, která byla do cenného papíru inkorporována. Problém, jak vykonat exekuční titul, pokud se v něm vymezená povinnost změní následkem nové právní skutečnosti, je však daleko širší. Dispoziční právo českého exekučního žalobce je totiž vymezeno předem, a to výrokem exekučního titulu. Oprávněný nemůže prakticky za žádných okolností požadovat něco jiného, než co mu přiřkl exekuční titul. Exekuční žalobce může maximálně zvolit způsob výkonu rozhodnutí, a to ještě jen tehdy, když exekuční titul zní na zaplacení peněžité částky.⁶ Tato koncepce vychází z postulátu, že řízení o výkon rozhodnutí není svojí povahou nalézacím řízením a má sloužit „jen“ k rychlé a efektivní realizaci práva, které již bylo nalezeno. Za určitých okolností však tato statická koncepce nevyhovuje. Třeba proto, že po exekučním žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby si opatřoval stále nové a nové exekuční tituly, a reagoval tak na opakované změny skutkového stavu po vynesení předešlého exekučního titulu.
Jednou z mála výjimek, kdy exekuční žalobce může zareagovat na změnu situace, k níž došlo po vydání exekučního titulu, je jeho právo domáhat se splnění povinnosti nikoli vůči původnímu žalovanému, ale vůči právnímu nástupci původního žalovaného.⁷ Jestliže však po vydání exekučního titulu dojde k posunu právního vztahu nikoli co do subjektů, ale co do samotného obsahu povinnosti, zřejmě je třeba uplatnit § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) OSŘ, a výkon zastavit. Povinnost nastolená exekučním titulem se totiž následkem nových hmotněprávních skutečností přeměnila natolik, že se přestala s původním exekučním titulem překrývat. Je korektní dodat, že zákon změnu dispozice s předmětem nalézacího řízení po vynesení exekučního titulu připouští, ale jen ve specifických situacích. Např. § 347 odst. 1, 2 OSŘ připouští, že výkon rozhodnutí odebráním věci se v podstatě přetransformuje v řízení o výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky.⁸ Judikatura českých soudů připouští transformaci dosavadní povinnosti uvedené v exekučním titulu do jiné povinnosti (která se vykonává odlišným způsobem) jen tehdy, když tak stanoví výslovně zákon, a prozatím se vyhýbá použití analogie.⁹
Oprávněný je tedy v nároku, který může vůči povinnému v rámci návrhu na výkon rozhodnutí vznést, limitován exekučním titulem a nemůže žádat něco jiného, než je v exekučním titulu uvedeno. Proto je prakticky vyloučeno, aby žalobu, jíž žádá výkon rozhodnutí, změnil a přizpůsobil situaci, která nastala po vydání exekučního titulu. Toto omezení je však v rozporu s faktem, že vztahy mezi lidmi (a nejen ty právní) se v průběhu času mění a vyvíjejí. Tuto dynamiku by mělo respektovat nejen nalézací řízení, ale i řízení o výkon rozhodnutí. Z hlediska účelu soudního řízení (jímž je zabezpečení průchodu hmotného práva účastníka) totiž tvoří nalézací řízení a řízení o výkon rozhodnutí jeden celek. Rozdělení soudního řízení na řízení nalézací a na řízení vykonávací je z tohoto pohledu do značené míry umělou záležitostí.
Lze přijmout závěr, že české nalézací řízení poskytuje účastníkům dostatek prostředků, jak reagovat na změny skutkových okolností, které jsou podstatné pro rozhodnutí ve věci samé. Např. žalobce může podat návrh na změnu žaloby,¹⁰ navrhnout přistoupení¹¹ nebo záměnu účastníků.¹² Tyto procesní instituty však oprávněný během řízení o výkon rozhodnutí prakticky nemá k dispozici.¹³ Domnívám se, že statičnost vykonávacího řízení je v současnosti velkým handicapem českého civilního procesu. Znemožňuje totiž oprávněnému, aby zareagoval na dodatečný vývoj právního vztahu, který byl nastolen exekučním titulem. Tento nedostatek se naštěstí projevuje jen v určitých typech řízení o výkon rozhodnutí. Kupř. v případě výkonu rozhodnutí odebráním věci jednotlivě určené k takové budoucí transformaci může dojít. A to nejen ve vztahu k samotnému obsahu povinnosti ustavené exekučním titulem, ale i ve vztahu k subjektům, které mají tuto povinnost naplnit.

IV. Závěrem

Tvrdím, že procesní realita se musí přizpůsobovat skutkovým změnám, k nimž dochází během celého soudního řízení. A to i poté, co nalézací soud již ve věci rozhodl. Role soudu jako orgánu státní moci, který má zabezpečit průchod práva, totiž není naplněna vydáním pravomocného a vykonatelného rozsudku, ale až splněním povinnosti, která byla žalovanému exekučním titulem uložena.¹⁴ Proto jsem přesvědčen, že řízení o výkon rozhodnutí by mělo být v budoucnosti obohaceno o institut, který bude obdobou § 95 OSŘ a který oprávněnému umožní nově formulovat svůj exekuční požadavek (exekuční žalobu), a to v závislosti na pozdější změně právního vztahu, který byl ustaven exekučním titulem. Změnu exekuční žaloby by soud připustil pouze při splnění tří podmínek – nový požadavek oprávněného se a) opírá o původní exekuční titul, b) je odůvodněn výhradně pozdějšími změnami právního vztahu, který byl ustaven exekučním titulem a c) po oprávněném nelze spravedlivě požadovat, aby své právo vyplývající ze změny situace uplatnil novou nalézací žalobou. Kupř. po oprávněném nelze spravedlivě žádat, aby podával stále nové a nové nalézací žaloby, pokud povinný průchodu jeho práva brání tím, že věc, kterou má oprávněnému vydat, přenechává stále dalším a dalším třetím osobám.¹⁵
Právní vztahy mezi účastníky soukromoprávních vztahů se stávají stále složitějšími a rozmanitějšími. Získávají dynamiku, kterou si před dvaceti lety bylo jen obtížné představit. Proto se domnívám, že nyní uzrál čas, aby zákonodárce zapřemýšlel nad tím, zda řízení o výkon rozhodnutí nevybavit procesními instituty, jimž až dosud disponovalo pouze řízení nalézací. Osobně si dokonce myslím, že by bylo vhodné sjednotit nalézací řízení a řízení o výkon rozhodnutí do jediného formálního celku. Jen tak lze zajistit, že účastníci řízení i soud budou mít po celou dobu možnost přizpůsobovat se aktuálnímu skutkovému vývoji práv a povinností, jejichž průchod má soud na základě žaloby zabezpečit. K takovému sjednocení by mělo dojít i z toho důvodu, že předmětem přezkumu před exekučním soudem se stále častěji stávávají i otázky, jejichž rozřešení bylo v minulosti záležitostí nalézacího soudu. Vykonávací soud stále častěji musí prokazovat, zda povinnost ustavená exekučním titulem trvá v době reálného provedení exekuce. Dokonce za určitých okolností přezkoumává, zda exekuční titul, který má vykonat, je přiměřený okolnostem, za nichž byl vydán.¹⁶ Exekuční řízení tedy stále více splývá s řízením nalézacím.

^* Autor je soudcem Okresního soudu Plzeň-město a externím vyučujícím katedry občanského práva Právnické fakulty UK v Praze.
¹ Viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, s. 1358–1360.
² Tzv. akcie na majitele (na doručitele) se vyznačuje tím, že jejich majitel svá akcionářská práva prokazuje jejich předložením, a nikoli kupř. tím, že je veden v seznamu akcionářů. Viz § 156 ObchZ.
³ Viz § 156 odst. 7 ObchZ.
⁴ Srov. s rozhodnutím NS ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 360/2003. Akcii znějící na jméno, která nahrazuje původní akcii téhož druhu, si totiž oprávněný nemůže opatřit bez součinnosti povinného (akciové společnosti). Proto není možné využít § 347 odst. 1, 2 OSŘ.
⁵ Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že vlastník věci má chránit své právo k věci především žalobou na vydání (vyklizení) věci. Tam, kde lze předpokládat, že takovou vindikační žalobou bude právo žalobce ochráněno, nelze se domáhat určení vlastnictví (např. rozsudek ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1750/99). Dovedeme-li tuto argumentaci do důsledku, nezbývá než připustit, že obsahem žalobcova požadavku na vydání listinného cenného papíru znějícího na majitele je i jeho požadavek na určení, že je oprávněným držitelem všech práv, která jsou do tohoto typu cenného papíru inkorporována. Žalobce i soud totiž v době vynesení exekučního titulu právem očekávají, že vydáním akcií na majitele bude právní vztah mezi žalobcem a žalovaným jako celek urovnán.
⁶ Podle § 258 odst. 1 OSŘ výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky lze provést srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem.
⁷ Podle § 256 odst. 1 OSŘ proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit a provést výkon rozhodnutí, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo právo z rozhodnutí.
⁸ K této „transformaci“ však nedojde za každých okolností, ale jen tehdy, když má povinný oprávněnému vydat druhově, a nikoli jednotlivě určenou věc.
⁹ Viz již zmíněné usnesení NS ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 360/2003.
¹⁰ Viz § 95 OSŘ.
¹¹ Viz § 92 odst. 1 OSŘ.
¹² Viz § 92 odst. 2 OSŘ.
¹³ Oponent sice může zdůraznit např. § 256 odst. 1 OSŘ, který oprávněnému umožňuje za určitých okolností uplatnit exekučním titulem přisouzené právo i vůči jiné osobě než žalovanému. Nebo § 346 odst. 1 OSŘ, podle něhož soud může vyzvat k vydání věci i třetí osobu, pokud se zjistí, že ji povinný už u sebe nemá. Tato ustanovení však dispoziční právo oprávněného nezajišťují ani zdaleka v takové míře jako § 92 OSŘ.
¹⁴ Viz Pawlovski, H. Aufgabe des Zivilprozesses. Zeitschrift für Zivilprozess, 1967.
¹⁵ Viz např. Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšších soudů č. 48/1970. Dosavadní judikatura sděluje, že soud je za takové situace povinen vyzvat třetí osobu k vydání věci, ale tuto povinnost nelze po třetí osobě žádným způsobem vynucovat, pokud přímo proti ní již neexistuje exekuční titul.
¹⁶ Je tomu tak zejména u notářských a exekutorských zápisů. Viz rozsudek NS ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000.