Článek byl uveřejněn v Právních rozhledech, 2009, č. 18, s. 659–663.

JUDr. Jiří Handlar, Ph.D., Brno^*

I. Úvod

Ustanovení § 574 odst. 2 ObčZ zakazuje právním subjektům vzdát se práv, která mohou v budoucnu teprve vzniknout.¹
Toto ustanovení je specifikem platného občanského zákoníku² (předchozí civilní kodexy takto koncipované ustanovení neznaly, neznají je ani srovnatelné zahraniční právní řády) a lze je považovat za projev původní koncepce, která stála v roce 1964 u vzniku zákona a která výrazně omezovala princip autonomie vůle. V budoucím civilním kodexu se s takovým či obdobným ustanovením nepočítá.³
Teorie civilního práva věnuje § 574 odst. 2 ObčZ a jeho výkladu jen velmi omezenou pozornost, a to i přesto, že se jedná o ustanovení pro civilní právo atypické a současně způsobilé zásadní měrou omezit smluvní volnost právních subjektů při dispozicích s jejich právy. Ani soudní praxe se výkladu citovaného ustanovení nevěnuje koncepčně, ale pouze za účelem jeho aplikace v konkrétních případech.

II. Názory civilní teorie na výklad § 574 odst. 2 ObčZ

Podle § 574 odst. 2 ObčZ platí, že dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná.
Předlistopadová civilní teorie vykládala citované ustanovení v celé šíři jeho gramatického znění a dovozovala, že se jedná o ustanovení kogentní, které chrání věřitele před následky nerozvážného prohlášení o vzdání se práv, která mohou vzniknout v budoucnu (např. právo na náhradu škody, právo z odpovědnosti za vady atd.). Taková dohoda účastníků by byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Platně se lze proto vzdát jen takových práv, která v době dohody o jejich vzdání již vznikla, existují a lze s nimi disponovat.⁴
Také současná civilní teorie má tendence interpretovat § 574 odst. 2 ObčZ obdobně širokým způsobem.
M. Škárová při výkladu tohoto ustanovení konstatuje, že se „lze vzdát pouze těch práv, která v době uzavření dohod existují... Nelze se vzdát práv, o kterých není známo, zda v budoucnu vzniknou, ani těch, která v době uzavření dohody ještě nevznikla (např. právo na náhradu škody).“⁵
Také J. Švestka uvádí, že „platně se lze vzdát jen takových majetkových práv, která v době uzavření dohody o vzdání se práva existují a lze s nimi disponovat“.⁶
M. Salačová pak dokonce dovozuje, že se „lze vzdát pouze práva, které již prokazatelně určitému subjektu přísluší, práva, které může z něho oprávněný realizovat ... Vzdát se lze pouze nároku, tedy dospělého práva, práva bohatšího právě o realizovatelnost“.⁷
Jiným způsobem přistupuje k § 574 odst. 2 ObčZ F. Melzer. Upozorňuje, že současné občanské právo vysoce akcentuje zásadu autonomie vůle, která je nejen výsledkem pozitivněprávní regulace, nýbrž v právním státě i jejím východiskem, zákonodárce do ní proto může zasahovat jen tehdy, je-li tento zásah racionálně odůvodněn. Takovým rozumným důvodem může být podle Melzera snaha zabránit úkonům, jejichž dosah jednající nemůže dohlédnout. Tak tomu bude v případě, kdy se jedná o práva, jejichž povaha či rozsah nemohou být jednajícímu v době uzavření dohody o vzdání se těchto práv vůbec známy. Uvedené ratio legis § 574 odst. 2 ObčZ však není v souladu s dikcí tohoto ustanovení, neboť ta pokrývá i případy, kdy jednající má jasnou představu o potenciálním právu, jehož se vzdává.
Podle Melzera jde v uvedených případech o typické situace, které ospravedlňují tzv. teleologickou redukci, podle které se právní norma neaplikuje na skupinu případů, kterou sice lze podřadit pod jazykový význam dané normy, avšak nikoli pod její ratio legis. Dohoda o vzdání se práva, které může vzniknout v budoucnu, je proto platná, pokud je pro strany předvídatelná míra pravděpodobnosti, se kterou právo vznikne, a pokud je předvídatelný jeho rozsah. Nejde přitom jen o objektivní předvídatelnost, nýbrž i o subjektivní schopnost stran předvídat tyto skutečnosti.⁸

III. Povaha a předmět § 574 odst. 2 ObčZ

Ustanovení § 574 odst. 2 ObčZ je ustanovením kogentním, strany se od něj nemohou smluvně odchýlit. Předmětné ustanovení se uplatní nejen v právu občanském, ale také v právu obchodním, které neobsahuje ani úpravu dohody o vzdání se práva, ani obecnou úpravu vzdání se budoucích práv.⁹
Z § 574 odst. 2 ObčZ vyplývá, že se vztahuje na práva, která mohou v budoucnu teprve vzniknout, tedy na taková práva, která dosud nevznikla (která zatím neexistují).
Vzhledem k tomu, že zákon hovoří o právech, která „mohou“ v budoucnu teprve vzniknout, lze se tázat, zda tato formulace nevylučuje z dosahu předmětného ustanovení ta práva, o kterých je jisto, že vzniknou (tedy která vzniknout musí, nikoli mohou). Domnívám se, že charakteru samotného § 574 odst. 2 ObčZ, který směřuje k tomu, aby se právní subjekty nevzdávaly svých práv dříve, než vzniknou, odpovídá spíše takový závěr, že se toto ustanovení vztahuje na veškerá budoucí práva, nikoli pouze na práva nejistá.¹⁰ Podstatně významnější je však v této souvislosti skutečnost, že ani opačný závěr by neměl vliv na skutečný význam § 574 odst. 2 ObčZ, neboť práv, o kterých je skutečně jisto, že v budoucnu vzniknou, je zcela zanedbatelné množství, naprostá většina budoucích práv je naopak vázána na naplnění skutečností, u kterých to, zda nastanou, jisté není.
Ustanovení § 574 odst. 2 ObčZ stanoví kategorický zákaz učinit v oblasti občanského i obchodního práva takové ujednání, kterým by strany vyloučily vznik jakéhokoli budoucího práva (tj. práva, které ještě neexistuje, ale může v budoucnu teprve vzniknout).

IV. Vzdání se budoucích práv podle § 574 odst. 2 ObčZ

Domnívám se, že k § 574 odst. 2 ObčZ a zákazu vzdání se budoucích práv, který je v tomto ustanovení obsažen, je nutno přistupovat jiným způsobem, než jakým činí současná civilní teorie.
Z hlediska právních následků není rozdíl mezi dohodou o vzdání se budoucího práva a dohodou o tom, že právo v budoucnu nevznikne – v obou případech jde o ujednání, jehož právním následkem je, že oprávněnému nevznikne takové právo, které by mu jinak podle zákona či smlouvy (popř. jiné právní skutečnosti) následně (tj. v budoucí době) vzniklo. Uvedené lze vyjádřit i tak, že problém vzdání se budoucího práva je problémem přípustnosti ujednání o tom, že právo v budoucnu nevznikne.
Vznik budoucího práva je upraven vždy určitou (heteronomní) právní normou, která je buď kogentní nebo dispozitivní, anebo může být výsledkem samotné autonomní normotvorby právních subjektů (lex contractus).
Kogentní právní norma je taková, která zavazuje své adresáty bezvýhradně a musí být na danou skutkovou podstatu aplikována vždy. Dispozitivní norma platí pouze subsidiárně, pokud si subjekty danou skutkovou podstatu neupraví autonomně. Autonomní normy pak mohou zakládat také další práva v obecném rámci (heteronomních) kogentních norem (srov. zejm. § 51 a § 491 odst. 2 ObčZ a § 269 odst. 2 ObchZ).¹¹
Nyní se dostáváme k otázce, zda a jakým způsobem lze aplikovat § 574 odst. 2 ObčZ u jednotlivých budoucích práv.
Pro uplatnění § 574 odst. 2 ObčZ není místa u budoucích práv, která vznikají na základě kogentních právních norem.¹² Od kogentní normy se právní subjekty nemohou odchýlit nikdy, není přitom podstatné, zda se kogentní norma vztahuje na práva, která vznikají či existují v době úkonu, nebo na práva, která mají vzniknout teprve v budoucnu. Kogentní právní normy stanoví samy o sobě své následky kategoricky a neumožňují smluvním stranám učinit odchylnou dohodu, není proto významné, zda tentýž zákaz stanoví § 574 odst. 2 ObčZ.
Naproti tomu u budoucích práv, jejichž vznik je stanoven dispozitivně, či práv, která vznikají v důsledku autonomní normotvorby, by se zákaz obsažený v § 574 odst. 2 ObčZ uplatnit mohl, jeho použití v těchto případech by však mělo zcela nepřijatelné právní důsledky.
Pokud je vznik budoucího práva upraven dispozitivně,¹³ je výhradně na stranách, zda svým projevem vůle nahradí pravidlo obsažené v právní normě. U budoucích práv, která vznikají autonomně,¹⁴ je potom projev vůle právních subjektů nezbytným předpokladem jejich vzniku. Pokud § 574 odst. 2 ObčZ obsahuje zákaz v uvedených případech takovou vůli projevit (tj. zakazuje „vzdání se“ těchto práv dříve, než vzniknou), neguje tím dispozitivní charakter příslušných ustanovení a zcela zásadním způsobem omezuje autonomní vůli smluvních stran.
Takový zákaz v současné době obstát nemůže. Civilní právo se po roce 1989 vrátilo k tradičním hodnotám a pojmovým východiskům, vyjádřeným v jeho základních zásadách. V oblasti občanského i obchodního práva má ústřední význam zásada autonomie vůle, která vyjadřuje respekt k vůli jednajících právních subjektů a umožňuje jim sjednat obsah právního úkonu podle jejich skutečných zájmů a potřeb. Uzavřením dohody strany realizují oprávnění disponovat se svými vlastními právy a povinnostmi, proto by také jejich vůle měla být pro určení následků uzavírané dohody zásadně rozhodující. Omezení autonomní vůle právních subjektů je samozřejmě přípustné, jedná se však o výjimku z obecné zásady, která musí spočívat na konkrétních právních důvodech.¹⁵
V době, kdy došlo v občanském právu ke znovuobnovení tradičního pojetí závazkového práva budovaného na principu autonomie vůle, resp. smluvní svobody, a dispozitivnosti právní úpravy a kdy bylo nově vytvořeno závazkové právo obchodní, kde princip smluvní svobody a dispozitivnost právní úpravy dominují, nemůže obecný zákaz vzdání se budoucích práv převzatý z původního znění občanského zákoníku obstát. Takový zákaz by působil zcela nepřiměřené deformace v oblasti smluvní svobody a negoval dispozitivní charakter celé řady ustanovení, u kterých se dispozice účastníků předpokládá a je v souladu s jejich povahou a účelem (např. u práv z odpovědnosti za vady či z odpovědnosti za prodlení v obchodním právu).
Nejvíce patrné jsou nepřijatelné důsledky uvedeného zákazu u práv, která mají v budoucnu vzniknout podle autonomní normy vytvořené dohodou účastníků (např. u práva na smluvní pokutu či práva odstoupit od smlouvy ze sjednaných důvodů). Pokud by skutečně platil obecný zákaz vzdání se budoucích práv, musel by se vztahovat i na tato práva, přestože jejich vznik jinak závisí výhradně na vůli stran. Důsledkem by byl sotva přijatelný stav, kdy by strany sice mohly takové právo sjednat, toto ujednání, které vzniklo jako projev jejich vlastní autonomní vůle, by však následně nemohly zrušit až do doby, kdy sjednané právo v budoucnu vznikne (tak např. svým vlastním ujednáním o smluvní pokutě či odstoupení od smlouvy by byly strany „chtě nechtě“ zavázány až do doby, než by vzniklo právo na smluvní pokutu či právo odstoupit od smlouvy).
Omezení zásady autonomie vůle obsažené v § 574 odst. 2 ObčZ není odůvodněno žádnými konkrétními relevantními skutečnostmi či právními důvody. Tvrzenou snahu ochránit strany před neuváženým jednáním, kdy jednající ještě nezná všechny okolnosti, za kterých budoucí právo vznikne, za takový důvod považovat nelze.
Určitá nejistota je spojena prakticky s každým právním úkonem, každý právní úkon působí směrem do budoucnosti, která je pojmově vždy nejistá. V okamžiku uzavření smlouvy strany disponují s řadou práv, která se budou realizovat až v budoucnu a u nichž strany nemohou znát konkrétní okolnosti, za kterých k jejich realizaci skutečně dojde (např. pokud sjednávají výši kupní ceny pro smlouvu, která se bude realizovat s časovým odstupem, neznají situaci, která bude v té době na trhu, atd.).
Určitá nejistota spojená s tím, že jednající nezná přesně okolnosti, za kterých právo vznikne, proto sama o sobě nemůže být důvodem pro vyloučení či zpochybnění možnosti disponovat s takovým právem a sama o sobě není způsobilá vést k závěru, že vzdání se budoucího práva je s ohledem na tuto nejistotu vyloučeno.
Dispozice s budoucími právy nemusí mít negativní dopad na právní jistotu účastníků, ale naopak umožňují stranám stanovit následky budoucích událostí, a tím omezit negativní důsledky spojené s jejich omezenou předvídatelností. Závaznost (jakéhokoliv) smluvního ujednání je významným atributem právní jistoty účastníků, smluvní dispozice s právy, která teprve vzniknou, mohou významně přispět k právní jistotě stran ve vztahu k těmto právům (tak např. sotva lze zpochybnit, že sjednání odpovědnostních následků za porušení konkrétní povinnosti je způsobilé dát stranám jistotu ohledně následků případného porušení takové povinnosti, taková jistota může být nejednou i rozhodujícím kritériem pro rozhodnutí, zda smlouvu uzavřít či nikoli).
Odmítnutí aplikace § 574 odst. 2 ObčZ přitom neznamená, že by nebyl naplněn původní účel tohoto ustanovení a že by právní subjekty zůstaly ohledně budoucích práv bez potřebné právní ochrany.
Kogentnost právních norem, které upravují vznik či další existenci (budoucích) práv, je sama o sobě zcela dostatečným nástrojem pro regulaci dispozičního oprávnění stran s těmito právy nakládat. Pokud je vůlí zákonodárce vyloučit dispozici účastníků s určitým (budoucím) právem, stanoví jeho vznik kogentní normou, naopak pokud chce vznik práva ponechat na vůli účastníků, vytvoří prostor pro autonomní normotvorbu nebo jej stanoví dispozitivní normou.
Není přitom vyloučeno, aby samotný vznik práva byl upraven kogentně, zatímco určité otázky jeho předmětu či způsob výkonu dispozitivně (např. v § 582 ObčZ je kogentně zakotveno právo na výpověď smlouvy na dobu neurčitou, způsob výpovědi je však upraven dispozitivně; vznik práv z odpovědnosti za vady je v občanském právu také upraven kogentně, podle § 507 odst. 2 ObčZ však obsah reklamačních práv může být dohodnut účastníky jinak).
Prostřednictvím kogentní právní úpravy lze plně zohlednit specifika jednotlivých práv a podle jejich povahy stanovit takovou právní úpravu jejich vzniku a další existence, která bude právním subjektům garantovat potřebnou právní ochranu a v ostatním ponechá prostor pro uplatnění jejich vůle. Pokud to charakter konkrétního práva vyžaduje, může být stanoven kogentně jeho vznik i zákaz následně se jej vzdát (např. práva osobnostní či právo namítat promlčení), stejně tak mohou existovat práva, která kogentně vznikají, po jejich vzniku se jich však platně vzdát lze (např. právo na úroky z prodlení v občanském právu), konečně mohou existovat práva, jejichž vznik i zánik je plně v dispozici účastníků (např. právo na smluvní úroky).
Pohled na platné soukromé právo ukazuje, že zákonodárce v roce 1991 při novelizaci občanského zákoníku a tvorbě nového obchodního zákoníku možnost použití kogentní právní úpravy u budoucích práv, jejichž vznik nemá být závislý na dohodě účastníků, využil, takže omezení dispozičního oprávnění účastníků vyplývající v současné době z příslušných kogentních právních norem také odpovídá aktuální vůli zákonodárce.¹⁶ Pokud chtěl zákonodárce v souladu se zásadními koncepčními změnami v oblasti civilního práva dát při úpravě budoucích práv prostor autonomní vůli smluvních stran, upravil vznik budoucích práv dispozitivně (nebo jej ponechal na vůli účastníků zcela), takovou vůli zákonodárce je třeba respektovat.
Zbývá dodat, že ostatní právní řády (vč. právní úpravy návrhu nového občanského zákoníku) si při regulaci vzniku budoucích práv bez potíží vystačí s kogentní úpravou jednotlivých práv, není tedy důvodu, proč by stejným způsobem nemohla být tato otázka posouzena i v platném právu.
Z hlediska ochrany právních subjektů před nepříznivými důsledky jejich vlastního jednání je třeba připomenout také právní úpravu spotřebitelských smluv, zejména § 55 odst. 1 ObčZ, který zakazuje jakékoli ujednání, kterým by se spotřebitelská smlouva odchýlila od zákona v neprospěch spotřebitele, zákon přitom výslovně stanoví, že se spotřebitel nemůže vzdát žádného práva, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.
Z citované právní úpravy vyplývá, že spotřebitele, tedy slabší stranu závazkového vztahu, která takovou ochranu skutečně vyžaduje, zákon chrání před jednáním, kterým by se vzdal jakýchkoli svých práv, tedy nejen práv budoucích, ale i těch existujících.¹⁷
Konečně je třeba zopakovat i historické okolnosti vzniku § 574 odst. 2 ObčZ. Jak bylo uvedeno výše, ustanovení o zákazu vzdání se veškerých budoucích práv se stalo součástí českého civilního práva až v roce 1964 v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku jako projev určité koncepce občanského práva, kterou je v současné době nutno pokládat za zcela překonanou.
Uvedené argumenty vedou k závěru, že § 574 odst. 2 ObčZ je dědictvím již překonané koncepce právní úpravy a v současné době je v přímém rozporu nejen se zásadami občanského i obchodního práva, ale i se samotnou právní úpravou, která byla po roce 1989 nově vytvořena (či novelizována) s respektem k těmto zásadám.
Za této situace nezbývá, než § 574 odst. 2 ObčZ neaplikovat, ale dát přednost právní úpravě aktuální a respektovat vůli zákonodárce vyjádřenou v jednotlivých ustanoveních platného práva. Odpověď na otázku, zda se lze vzdát určitého práva, které může v budoucnu vzniknout (tj. zda je možno vyloučit jeho vznik), je třeba hledat pouze v jeho konkrétní úpravě a posoudit, zda je vznik takového práva stanoven kogentně či zda (a popř. v jakém rozsahu) se při jeho vzniku uplatní vůle smluvních stran.¹⁸
Uvedený závěr je také v souladu s publikovanými závěry soudní praxe, podle níž „neplatnost vzdání se budoucích práv na základě dohody uzavřené podle § 574 odst. 2 ObčZ může nastoupit jen ohledně práv, která vzniknou na základě zákona nebo smlouvy, popř. jiných právních skutečností, přičemž vznik těchto práv je založen obligatorně. Tam, kde zákon připouští dohodu mezi účastníky, kterou lze určitou právní úpravu modifikovat či vyloučit, nelze ji kvalifikovat jako neplatnou dohodu o vzdání se budoucích práv.“^19,20
Výše uvedené názory civilní teorie, které stále interpretují § 574 odst. 2 ObčZ v rozsahu jeho gramatického znění, z výše uvedených důvodů obstát nemohou.
Za správné nepovažuji ani názory F. Melzera, který se snaží dojít ke kompromisnímu řešení a dovozuje, že dohoda o vzdání se práva, které může vzniknout v budoucnu, je platná, pokud je pro strany (objektivně i subjektivně) předvídatelná míra pravděpodobnosti, se kterou právo vznikne, a pokud je předvídatelný jeho rozsah. Melzer formuluje své závěry obecně pro všechna budoucí práva, aniž by bral v úvahu, že vznik budoucího práva může být upraven kogentně či dispozitivně, popř. autonomní normou účastníků.
V případě budoucích práv, jejichž vznik je upraven kogentně (např. právo na odstoupení od smlouvy v důsledku prodlení dlužníka podle § 517 odst. 1 ObčZ), vedou Melzerovy názory k závěrům zjevně nesprávným. Pokud je vznik práva upraven kogentně, nepřichází v úvahu, aby strany vznik takového práva vyloučily, skutečnost, zda je pro ně vznik práva předvídatelný či nikoli, zde nehraje žádnou roli. V každém případě pak nelze možnost vzdání se budoucích práv, jejichž vznik je upraven kogentně, dovozovat výkladem § 574 odst. 2 ObčZ, který sám takovou dispozici zakazuje.
Také v případě budoucích práv, jejichž vznik je upraven dispozitivně (např. práva na úroky z prodlení v obchodním právu), nelze uvedený názor akceptovat. Ani skutečnost, že není předvídatelná „míra pravděpodobnosti, se kterou právo vznikne, a jeho rozsah“, nemusí být důvodem pro odmítnutí dohody účastníků o vzdání se takového práva. Tak např. u práva na úroky z prodlení v obchodním právu nebude pro smluvní strany v době uzavření obligační smlouvy obvykle předvídatelná míra pravděpodobnosti, se kterou právo vznikne (věřitel obvykle nebude vědět, nakolik je pravděpodobné, že se dlužník dostane do prodlení), a už vůbec ne jeho rozsah (tedy skutečná délka prodlení dlužníka a výše částky, se kterou bude dlužník v prodlení), přesto není důvodu, proč s ohledem na dispozitivní charakter právní úpravy nepřipustit dohodu, že dlužník v případě prodlení úrok z prodlení platit nebude.
Nepřijatelné důsledky uvedeného názoru se výrazně projeví také u práv, která mají v budoucnu vzniknout podle autonomní normy založené na dohodě účastníků (např. u práva na smluvní pokutu), kde by dohodě účastníků o zrušení jejich vlastního předchozího ujednání měla bránit skutečnost, že pro ně vznik práva nebude následně dostatečně předvídatelný (tedy že např. pro věřitele nebude předvídatelné, zda a kdy dlužník poruší povinnost zajištěnou smluvní pokutou).
Kritizovaný názor ve svých důsledcích vede paradoxně k velmi široce koncipovanému omezení autonomní vůle smluvních stran při nakládání s jejich budoucími právy, přestože právě argument, že při výkladu § 574 odst. 2 ObčZ je třeba zásadu autonomie vůle respektovat, je používán jako hlavní argument k jeho odůvodnění.

V. Závěr

Ustanovení § 574 odst. 2 ObčZ kogentně zakazuje učinit takové ujednání, kterým by strany vyloučily vznik jakéhokoli budoucího práva. Takto obecně a široce koncipovaný zákaz, který je důsledkem původní koncepce právní úpravy, která stála při vzniku občanského zákoníku v roce 1964, se nemůže v současné době uplatnit z důvodů, které byly rozvedeny v předchozím textu tohoto příspěvku, zejm. proto, že je v přímém rozporu se zásadami, na kterých je vybudována právní úprava občanského i obchodního práva.
Při posuzování otázky, zda se lze vzdát určitého práva, které může v budoucnu teprve vzniknout (tj. zda je možné ujednat, že takové právo nevznikne), musí před § 574 odst. 2 ObčZ dostat přednost vždy konkrétní právní úprava předmětného práva; pouze na základě takové právní úpravy lze posoudit, zda, a popř. v jakém rozsahu, se při vzniku práva uplatní vůle smluvních stran.

^* Autor působí na katedře občanského práva Právnické fakulty MU v Brně.
¹ Příspěvek je zaměřen pouze na oblast občanského a obchodního práva, specifika jiných právních odvětví tento příspěvek nezohledňuje.
² Původně se jednalo o § 91 odst. 2 ObčZ, ve znění účinném do 31. 12. 1991, jehož obsah byl novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. v nezměněné podobě převzat do § 574 odst. 2 ObčZ.
³ Srov. důvodovou zprávu k § 1613 a 2759 návrhu nového občanského zákoníku (verze publikovaná ke dni 20. 7. 2009 na adrese: http://obcanskyzakonik.justice.cz.
⁴ Češka, Z. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl I. Praha : Panorama, 1987, s. 292.
⁵ Škárová, M. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460–880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1680.
⁶ Švestka, J. in Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné. Svazek II. 4. vydání. Praha : ASPI, 2006.
⁷ Salačová, M. Vzdání se práva, které může v budoucnu teprve vzniknout. Právo a podnikání, 1996, č. 12, s. 25.
⁸ Melzer, F. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. 1. vydání. Praha : Linde, 2008, s. 1673.
⁹ V obchodním závazkovém právu je zákaz vzdání se budoucích práv upraven pouze ve vztahu k právu na náhradu škody v § 386 odst. 1 ObchZ. Stejný závěr o použití § 574 odst. 2 ObčZ v obchodním právu uvádí např. i Bejček, J. in. op. cit. sub. xx, s. 206. (Eliáš Učebnice obch. práva)
¹⁰ Nutno dodat, že ani u práva, o kterém by bylo jisto, že vznikne, nemusí být jisty všechny jeho znaky (např. výše předmětu plnění), takže je otázkou, do které kategorie by bylo třeba takové právo zařadit.
¹¹ Podrobně Knapp, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 52 a násl.
¹² Např. právo pronajímatele na výpověď smlouvy o nájmu bytu podle § 711 a 711a ObčZ, právo věřitele na odstoupení od smlouvy či právo na úroky z prodlení podle § 517 odst. 1, 2 ObčZ aj.
¹³ V občanském právu např. právo nájemce požadovat úhradu nákladů na provedení změn na pronajaté věci či právo na protihodnotu toho, o co se zvýšila v důsledku provedení změn hodnota pronajaté věci podle § 667 odst. 1 ObčZ, právo pronajímatele na výpověď smlouvy o nájmu nebytového prostoru podle § 9 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, aj. V obchodním právu např. právo na zaplacení úroků z prodlení podle § 369 ObchZ, práva z odpovědnosti za vady podle § 422 a násl. či § 560 a násl. ObchZ, právo na odstoupení od úvěrové smlouvy podle § 505–507 ObchZ a mnoho dalších.
¹⁴ Např. budoucí práva podle inominátních smluv (§ 491 odst. 2 ObčZ a § 269 odst. 2 ObchZ), právo na zaplacení smluvní pokuty podle § 544 odst. 1 ObčZ, právo na odstoupení od smlouvy ze sjednaných důvodů podle § 48 ObčZ či § 344 ObchZ.
¹⁵ K pojmu a významu zásady autonomie vůle srov. např. Hurdík, J. Zásady soukromého práva. Brno : MU, 1998, s. 35 a násl.
¹⁶ Kromě výše uvedených případů lze poukázat dále např. na § 33b odst. 3 ObčZ, podle něhož se zmocnitel nemůže platně vzdát práva kdykoliv odvolat plnou moc, či na § 679 odst. 2 ObčZ, který zakazuje vzdát se předem práva odstoupit od nájemní smlouvy, jsou-li místnosti, které byly pronajaty k obývání nebo k tomu, aby se v nich zdržovali lidé, zdraví závadné.
¹⁷ Jinou otázkou je, že porušení ustanovení o spotřebitelských smlouvách je podle platného českého práva spojeno pouze s relativní neplatností, čímž je jinak široce koncipovaná ochrana spotřebitele zásadním způsobem degradována, neboť spotřebitel, který není schopen své právní postavení dostatečně zabezpečit v okamžiku vzniku právního vztahu, není pravidelně schopen se relativní neplatnosti dovolat a vyvolat tak její účinky.
¹⁸ To je i případ práva na náhradu škody, které bývá v souvislosti s § 574 odst. 2 ObčZ velmi často zmiňováno. Možnost omezení (limitace) či vzdání se práva na náhradu škody v občanském právu je věcí interpretace konkrétní občanskoprávní úpravy odpovědnosti za škodu a posouzení, zda je stanoven kogentně ve všech případech vznik tohoto práva, popř. zda toto právo musí vzniknout vždy v plném rozsahu způsobené škody (k tomu srov. R 100/2007, ve kterém Nejvyšší soud smluvní omezení práva na náhradu škody připouští). V obchodním právu se jedná o otázku samostatnou, neboť obchodní zákoník má vlastní právní úpravu náhrady škody (povinnost nahradit škodu je stanovena v dispozitivním § 373 ObchZ), i vzdání se práva na náhradu škody (§ 386 odst. 1 ObchZ kogentně zakazuje vzdát se práva na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout). Na tomto místě lze pouze stručně konstatovat, že v obchodním právu je široce diskutována zejm. otázka přípustnosti ujednání o omezení (limitaci) náhrady škody v době před porušením povinnosti, názory o přípustnosti takového ujednání spíše převažují (tak např. Šilhán, J. Náhrada škody v obchodních vztazích a možnost její smluvní limitace. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 45 a násl.; Kopáč, L. Obchodní kontrakty. I. díl. Praha : Prospektrum, 1993; opačně např. Bejček, J. Nad interpretačními úskalími odpovědnosti za škodu v obchodních vztazích. Právní rozhledy, 2000, č. 9, s. 375, či Eliáš, K. a kol. Obchodní zákoník. Praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900. 4. vydání. Praha : Linde, 2004, s. 672).
¹⁹ Rozsudek NS ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 645/2001 (Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek NS, č. C 1643, rozsudek NS ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007 (Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek NS, č. C 5279). V posléze uvedeném rozhodnutí takto Nejvyšší soud dovodil, že stanovení o změnách prováděných na pronajaté věci (§ 667 odst. 1 ObčZ) má dispozitivní charakter, proto se lze dohodou uzavřenou mezi pronajímatelem a nájemcem platně předem vzdát práva na protihodnotu toho, o co se měla zvýšit hodnota pronajaté věci v důsledku rekonstrukce pronajaté věci provedené nájemcem.
²⁰ Nejvyšší soud své závěry uvedené v citovaných rozhodnutích odůvodnil zásadou autonomie vůle, samotnou podstatou § 574 odst. 2 ObčZ a jeho významem ani problematikou autonomní normotvorby se však dále nezabýval. Souhlasit nelze se závěrem o možnosti aplikace § 574 odst. 2 ObčZ na práva, jejichž vznik je založen kogentně, neboť není zřejmé, jakým způsobem se u těchto práv předmětné ustanovení použije; touto otázkou se Nejvyšší soud dále nezabýval.