I. Úvod do problematiky

V uplynulých několika měsících se mi opakovaně do rukou dostala listina označená slovy „Výzva provozovateli motorového vozidla“ (dále jen „výzva“). Výzvu, kterou zde zmiňuji, rozesílá Dopravní inspektorát, Správa hl. m. Prahy, Policie České republiky, zjistí-li spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích s určitým vozidlem, přičemž jejím adresátem je právnická osoba, která zjištěné vozidlo provozuje. Z obsahu výzvy je mimo jiné možno vyčíst, že příslušný dopravní inspektorát ukládá adresátovi, aby ve stanovené lhůtě do tabulky zhotovené ve výzvě vyplnil údaje o řidiči (tj. příjmení, jméno, datum narození a bydliště) a poté výzvu zaslal zpět původnímu odesílateli. Součástí výzvy je i poučení pro případ nesplnění výše uvedené povinnosti. Pokud je zestručním, tak porušení povinnosti může být kvalifikováno jako správní delikt, za který může být uložena pokuta do 100 000 Kč, anebo jako přestupek a potom lze jeho pachateli uložit pokutu od 5000 do 10 000 Kč.
Jak známo, s identifikací konkrétních osob odpovědných za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu se již delší dobu potýkají jak příslušníci Policie ČR, strážníci obecní policie, tak i obecní úřady obcí s rozšířenou působností, v jejichž působnosti je projednávat tyto přestupky. Mimoto, jak dále vyplyne z příspěvku, se v nedávné minulosti s touto problematikou pokusil vypořádat zákonodárce. Předesílám, že problematika z tohoto vzešlá se dotýká jak právnických, tak fyzických osob.
Zákon č. 411/2005 Sb.,¹ s účinností od 1. 7. 2006 poskytl do rukou orgánů veřejné moci „nové“ prostředky, které by měly napomoci dodatečně ztotožnit pachatele určitých správních deliktů, jejichž spáchání bylo zjištěno v provozu na pozemních komunikacích. Přesněji řečeno, jde o úpravu povinnosti provozovatele vozidla, kdy podle § 10 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, (ZPPK)² je tato osoba povinna znát údaje potřebné k určení totožnosti osoby, které svěřila nebo přikázala řízení vozidla, jehož je provozovatelem. Podle § 10 odst. 3 ZPPK provozovatel vozidla a osoba, které provozovatel svěřil vozidlo, s výjimkou, kdy provozovatelem vozidla je zpravodajská služba, jsou povinni na výzvu policie, krajského úřadu nebo obecního úřadu obce s rozšířenou působností sdělit skutečnosti potřebné k určení totožnosti řidiče vozidla podezřelého z porušení ustanovení tohoto zákona; tímto ustanovením není dotčeno ustanovení zvláštního právního předpisu.³
V rámci novelizace výše uvedených zákonů zákonodárce na porušení zmíněných povinností navazuje správní trestání deliktů, a to jednak přestupku podle § 22 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (PřesZ), a jednak jiného správního deliktu podle § 125 odst. 2 ZPPK.
Z důvodové zprávy k návrhu zákona č. 411/2005 Sb. můžeme zjistit, co bylo záměrem přijetí těchto nově konstruovaných zákonných úprav: „Nově zákon zakotvuje povinnost provozovatele vozidla, popř. osoby, které provozovatel vozidlo svěřil, sdělit policii nebo správnímu orgánu údaje potřebné k určení totožnosti osoby, která vozidlo řídila v době spáchání přestupku. Po vzoru některých zahraničních úprav se zavádí vyvratitelná právní domněnka, že v případě, že tento údaj provozovatel nebo povinná osoba neposkytne, má se za to, že se protiprávního jednání dopustil sám. V současné době je nemožné projednat celou řadu přestupků pouze proto, že provozovatel vozidla tvrdí, že vozidlo v době spáchání přestupku neřídil a neví, kdo je řídil, protože k řízení vozidla má přístup více osob. Šetření přestupku se v důsledku této nespolupráce protahuje a policie musí nakonec věc buď úplně odložit, nebo v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty zanikne trestnost protiprávního jednání.“⁴ (Současné podoby přestupkového zákona i zákona o silničním provozu nasvědčují tomu, že k zakotvení vyvratitelné právní domněnky nakonec nedošlo.)

II. Přestupek podle § 22 odst. 2 PřesZ

Podle § 22 odst. 2 PřesZ se tohoto přestupku dopustí ten, kdo jako provozovatel vozidla nezná údaje o totožnosti osoby, které svěřil vozidlo nebo přikázal vozidlo k řízení. Osobě, která se dopustí přestupku podle § 22 odst. 2 PřesZ, se uloží pokuta v rozmezí od 5000 do 10 000 Kč.
Je patrné, že přestupek podle § 22 odst. 2 PřesZ může spáchat jedině osoba, kterou je podle zákona možné považovat za provozovatele vozidla (tzv. speciální subjekt přestupku). Podle definice obsažené v § 2 písm. b) ZPPK provozovatelem vozidla je vlastník vozidla nebo jiná fyzická nebo právnická osoba zmocněná vlastníkem k provozování vozidla vlastním jménem.⁵ Zjistit, kdo je či není vlastníkem vozidla, by nemělo činit potíže, na rozdíl od zjištění, zda ta která osoba je jeho provozovatelem. Jaký konkrétní obsah je uložen v terminologii „osoba zmocněná vlastníkem vozidla k provozování vozidla vlastním jménem“? Např. je nutné vědět, zda provozovatelem vozidla je také osoba, která si vozidlo krátkodobě vypůjčila od jeho vlastníka.
Mimo definici zákona o silničním provozu se v občanskoprávní úpravě při odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků můžeme setkat s pojmem „provozovatel dopravního prostředku“, resp. „provozovatel vozidla“. Zde se dovozuje, že za provozovatele vozidla je třeba považovat toho, kdo má právní a faktickou možnost dispozice s vozidlem, kdo je organizovaně užívá. Nestačí zde tedy pouhá faktická dispozice s vozidlem ani pouhá právní moc k jednorázové dispozici s ním. Proto půjčí-li provozovatel vozidlo druhé osobě k určité nebo příležitostné jízdě, nestává se tento vypůjčitel novým provozovatelem, neboť jeho dispozice s vozidlem není tak široká, jak se to u provozovatele předpokládá (viz R 70/69).⁶ Zdá se, že subjekt provozovatele vozidla v pojetí zákona o silničním provozu je podobně charakterizován jakýmsi širším disponováním s vozidlem. Zákon podmiňuje, aby provozovatel, na základě zmocnění vlastníka, vozidlo provozoval svým jménem. Správní orgán bude muset vyložit, jestli ke splnění této podmínky postačuje jakési formálněprávní uspořádání vztahu mezi vlastníkem a provozovatelem, nebo zda je také nutné, aby údaje o provozovateli byly zapsány v registru silničních vozidel.⁷ Jako poslední argument je možné zmínit terminologii § 10 odst. 3 ZPPK, kde zákonodárce odlišuje provozovatele vozidla a osobu, které provozovatel vozidlo svěřil.
Právě provedený výklad přestupku je možné uzavřít s tím, že pokud vlastník nebo provozovatel vozidla vozidlo půjčí druhé osobě, potom bez splnění výše uvedené podmínky tuto osobu nelze považovat za provozovatele vozidla, a tudíž není možné ji postihnout podle § 22 odst. 2 PřesZ, pokud by svěřila vozidlo k řízení třetí osobě (nebo jí přikázala řídit), jejíž totožnost přesně nezná.

III. Tzv. jiný správní delikt fyzické osoby podle § 125 odst. 2 ZPPK⁸

Zákon o silničním provozu v § 125 upravuje pokuty za některá protiprávní jednání. Zde nejde o pokuty za přestupky, ale o pokuty za delikty, které správní nauka označuje jako jiné správní delikty. Podle § 125 odst. 2 ZPPK obecní úřad obce s rozšířenou působností uloží pokutu do 50 000 Kč fyzické osobě, která je provozovatelem vozidla nebo které provozovatel nebo jiná osoba svěřila řízení vozidla, jestliže se dopustila jednání uvedeného v odstavci 1 písm. e), přičemž podle § 125 odst. 1 písm. e) ZPPK se tak stane v případě, že tato osoba přikázala řízení vozidla nebo svěřila vozidlo osobě, o níž neznala údaje potřebné k určení její totožnosti.
Ustanovení § 125 ZPPK se do novelizace provedené zákonem č. 411/2005 Sb. zabývalo výhradně postihem jednání fyzické osoby podnikající podle zvláštního právního předpisu nebo právnické osoby, která je provozovatelem vozidla, neboli správních deliktů právnických osob a tzv. fyzických podnikajících osob. Ovšem při zmíněné novelizaci zákona o silničním provozu zákonodárce z neznámých důvodů do tohoto ustanovení zákona v odst. 2 začlenil další typ správního deliktu, jehož subjektem je fyzická osoba bez toho, že by musela být podnikatelem. Postačí, bude-li tato osoba provozovatelem vozidla nebo půjde-li o osobu, které provozovatel nebo jiná osoba svěřila řízení vozidla.