Doc., JUDr. Pavel Svoboda, Praha*^*


Tato problematika je zajímavá tím, že se zde řeší problém kvalitativně odlišný od konfliktu mezi komunitárním právem a právem národním. Zde stačí zdroj konfliktu odstranit změnou vnitřního zákonodárství, což je v suverénní pravomoci každého státu a k příslušné změně je třeba hlavně politické vůle. Na rozdíl od toho konflikt mezi závazky, jež pro členský stát EU vyplývají z komunitárního práva, a jeho klasickými mezinárodními závazky v realitě vyžaduje – vedle vlastní politické vůle – i diplomatické úsilí, které povede ke změně příslušného mezinárodního závazku. Z pohledu členského státu EU se přitom jak komunitární, tak jiný mezinárodní závazek často mohou jevit jako dva mezinárodní závazky, vždyť sama Smlouva o Evropském společenství je mezinárodní smlouvou.

K pochopení této problematiky je třeba předeslat, že zmíněný konflikt nastává zejména tehdy, kdy určité mezinárodněprávní vztahy jsou upraveny na úrovni EU tzv. „vnější smlouvou“.  Ta je součástí acquis communautaire stejně tak, jako nařízení a směrnice. Z pohledu druhé smluvní strany je však klasickou mezinárodní smlouvou, takže je třeba na ni aplikovat jak právo komunitární, tak mezinárodní.

Poté je třeba vymezit povinnost členských států aproximovat své mezinárodněprávní závazky komunitárnímu právu.

Nejprve si tedy definujeme ony vnější smlouvy EU, abychom se později mohli zamyslet nad řešením rozporu mezinárodních závazků členských států EU a s nimi buď povinnostmi aproximace na jejich straně, anebo naopak přezkumem platnosti uzavřených komunitárních smluv.

I. Právní povaha vnějších smluv
Evropské primární právo svěřuje Společenstvím (čl. 300 SES, čl. 101 SESAE,  dříve implicitně i čl. 6 SESUO) i Evropské unii (čl. 24 a 38 SEU)  právo uzavírat smlouvy se třetími státy a mezinárodními organizacemi. Pojem „smlouva“ však nevymezují. Podle Evropského soudního dvora („ESD“) má pojem smlouvy „obecně označovat jakýkoliv závazek přijatý podle mezinárodního práva, který je závazný, bez ohledu na jeho formální označení“,  např. rozhodnutí OECD.  Proto „smlouva“ či „dohoda“ v rámci vnějších vztahů má stejný význam jako „smlouva“ podle čl. 2/1(a) Vídeňské úmluvy o smluvním právu (1969  i 1986, dále jen „VÚSP“), která představuje kodifikaci obyčejového práva ohledně svého předmětu, jakkoliv formálně Společenství a všechny jeho členské státy nejsou VÚSP vázány;  to platí rovněž i o smlouvách s mezinárodními organizacemi, které nespadají do věcné působnosti této úmluvy.

Široká definice smlouvy v posudku 1/75  by přísně vzato mohla zahrnovat i jednostranné právní úkony, např. embarga.

Od vnějších smluv jakožto mezinárodně závazných právních aktů je nutno odlišovat neformální nebo nezávazná ujednání. Takové dokumenty nejsou úmluvami podle mezinárodního práva a nespadají do pojmu smlouvy podle práva komunitárního. Používají se zejména v otázkách citlivých nebo důvěrných, nebo tehdy, kdy právní závaznost by z jakýchkoliv jiných důvodů nebyla žádoucí. Proto se také na ně nevztahují formální pravidla uzavírání vnějších smluv.

Vnější smlouvy jsou součástí mezinárodního práva veřejného, součástí práva komunitárního, a tudíž i součástí práva aplikovatelného na území členských států a jejich orgány.

1.Vnější smlouvy jako součást mezinárodního práva
Vnější smlouva je především součást mezinárodního práva veřejného, protože druhou smluvní stranou je další subjekt mezinárodního práva. Proto podléhá mj. obyčejovému režimu, kodifikovanému ve Vídeňské úmluvě o smluvním právu z roku 1969 resp. 1986.

ESD zdůraznil, že ES musí své pravomoci vykonat při dodržování mezinárodního práva.  Vnější smlouvy tedy váží mezinárodněprávně Společenství.  Mezinárodně- právní závaznost se však týká v případě tzv. smíšených smluv i členských států (viz níže).

2. Vnější smlouvy jako součást komunitárního práva
Vnější smlouva je i součástí komunitárního práva,  a to díky uzavíracímu aktu (nejčastěji nařízení, v jehož příloze je obsažena), jímž je vnější smlouva inkorporována do komunitárního práva. Uzavírací akt je přijímán orgány Společenství jako jiné komunitární akty a publikován v Úředním listu (viz níže).

V hierarchii pramenů práva ES se vnějším smlouvám přisuzuje místo mezi primárním právem ES a sekundárními právními akty podle čl. 249 SES, a to pro
(i) mezinárodněprávní prvek v nich obsažený, který je řadí před ostatní sekundární právo ES, protože ES musí své pravomoci vykonat při dodržování mezinárodního práva,
(ii) závaznost „pro orgány ES i pro členské státy“ (čl. 300/7 SES). Orgán ES nemůže tedy vydat akt sekundárního práva ES, který by odporoval vnější smlouvě řádně uzavřené a platné. Toto postavení potvrzuje ostatně i sám čl. 300/6 SES: ESD zajišuje slučitelnost návrhu vnější smlouvy pouze s primárním právem ES, nikoliv s ostatním sekundárním právem ES.

Závaznost, předvídaná čl. 300/7 SES, i platnost vnějších smluv nastává podle norem mezinárodního práva, aniž by byla nutná jejich komunitární recepce či transformace – jde o monismus vztahu mezinárodního a komunitárního práva.  Z toho vyplývá, že vnější smlouva řádně uzavřená Společenstvím je integrální součástí komunitárního práva ode dne nabytí účinnosti.

Tato skutečnost má dva zásadní důsledky:
(i) Vnější smlouva může založit práva a povinnosti s bezprostředním účinkem v komunitárním právu.
Podle Soudu nejsou vnější komunitární dohody v důsledku svého mezinárodního rozměru zbaveny bezprostředního účinku,  ale jeho aplikace není bezpodmínečná. Soud vyžaduje, aby takové ustanovení
a) vyhovovalo obecným požadavkům kladeným na bezprostřední účinnost jakékoliv komunitární normy, totiž jasnost, bezpodmínečnost a právní dokonalost;  současně Soud odmítá vyloučit automaticky bezprostřední účinek jen z důvodu povahy dohody či pro stručnost jejího vyjadřování, jinými slovy bere v potaz rozdílný charakter různých druhů komunitárních norem,
b) v případě dohod smíšených spadalo do komunitárních pravomocí;  ustanovení v pravomoci členských států nemohou být nadána bezprostředním účinkem.

Bezprostřední účinek může způsobit právní nerovnováhu při použití zásady reciprocity v případě, kdy třetí země s dualistickou koncepcí  inkorporuje dohodu do vnitřního zákonodárství opožděně nebo vůbec ne: příslušníci takové země budou mít ve Společenství jistá práva, jejichž ekvivalenty nebudou po kritickou dobu přiznány občanům EU ve třetí zemi. Jde o země, kde se mezinárodní dohoda nepovažuje za přímou součást vnitrostátního práva, ale je třeba, aby byla zvláštním aktem převzata do vnitřního práva, má-li být jeho součástí.

Bezprostřední účinek není vázán na reciproční účinek u druhé smluvní strany. Podle ESD má vnější smlouva bezprostřední účinek tehdy, jestliže s ohledem na text, smysl a význam dohody obsahuje jasně a jednoznačně formulovaný závazek, jehož splnění či působení není závislé na vydání dalšího právního aktu.

Uveďme pro zajímavost nejdůležitější příklady toho, kdy vnější smlouva bezprostřední účinek nemá. Z důvodu (1) vysoké abstrakce textu a (2) možného ohrožení společné obchodní politiky Soud odmítl bezprostřední účinek ustanovení smlouvy GATT  a následně Dohody WTO.  Doktrína se však shoduje v tom, že spíše jde o nevůli ES podřídit se některým ustanovením Dohody WTO a obligatorního rozhodčího panelu WTO.

Zmíněná judikatura Soudu o bezprostředním účinku, a tudíž o jednostranném asymetrickém zatížení členských států – znásobená ještě retroaktivní působností těchto rozhodnutí – má zásadní právní a finanční důsledky, jichž se členské státy ES hledí vyvarovat. Činí tak prosazováním vágních formulací v oblastech příznivých pro bezprostřední účinek, aby se mu vyhnuly. Např. v ustanoveních evropských dohod o přidružení je v souvislosti s pohybem pracovníků užita vágní formulace odkazující na „podmínky a způsoby užívané v členských státech“.

(ii) Rozhodnutí orgánů vytvořených vnějšími smlouvami jsou rovněž součástí komunitárního práva.
Vše, co bylo výše řečeno o vnějších dohodách, beze zbytku platí i o aktech, přijímaných paritními orgány, vytvořenými na základě vnější smlouvy (např. rozhodnutí Rady přidružení), které ESD považuje rovněž za akty komunitární – akty přijaté orgány Společenství.  Toto sekundární vnější právo je závazné i pro druhou smluvní stranu, zpravidla na základě jejího mezinárodněprávního závazku obsaženého ve vnější smlouvě.  Závaznost a účinnost sekundárního vnějšího práva nastává – podobně jako u vnějších smluv – podle norem mezinárodního práva.  K podtržení intrakomunitární závaznosti je i sekundární vnější právo systematicky přebíráno do Úředního listu ES a zpravidla uvozeno nařízením nebo rozhodnutím mimo nomenklaturu čl. 249 SES. Proto ESD má rovněž pravomoc odpovídat na předběžné otázky týkající se výkladu takových rozhodnutí podle čl. 234 SES. Dále tyto akty mohou mít i bezprostřední účinek.  I nezávazná rozhodnutí takovýchto orgánů mohou mít právní účinky, protože je třeba je vzít v úvahu při stanovení povinností stran podle takové smlouvy.

Pokud vnější smlouva založila soudní orgán, řešící spory mezi Společenstvím a druhou smluvní stranou, taková rozhodnutí by pak měla být závazná i pro ESD, a to proto, že jsou součástí komunitárního práva.  ESD je však žárlivý na svou úlohu posledního arbitra komunitárního práva, a proto trvá na tom, aby členské státy a Společenství při sjednávání vnější smlouvy zajistily takovouto úlohu ESD.

3. Právní základ vnějších smluv
Právní základ vnějších smluv, tj. odkaz na ustanovení komunitárního práva, o něž se smlouva opírá, souvisí s uzavíráním smlouvy a je samostatnou otázkou, o níž se často vedou spory. Tímto právním základem se nikdy nemíní procesní čl. 300 SES, ale ustanovení hmotněprávní, stanovící pravomoc Společenství v dané oblasti explicitně  či implicitně.

4. Smíšené smlouvy
Od sdílení pravomocí je třeba odlišit pojem smíšenosti, zejména smíšených smluv. Pojem smíšenosti není protikladem pojmu výlučnosti pravomocí, ani synonymem jejich sdílenosti. Pouze ukazuje, že Společenství nemá úplnou pravomoc ke sjednání celého obsahu konkrétní smlouvy, která však sama může pokrývat více oblastí, z nichž některé mohou být ve výlučné pravomoci Společenství.

Smíšené smlouvy jsou tedy možné pouze tehdy, mají-li se týkat oblastí, v nichž Společenství nemá žádnou explicitní či implicitní pravomoc.  Pokud jde o ostatní signatáře mezinárodních konvencí, podle ESD „není nutno upravit a stanovit, pokud jde o ně, rozdělení pravomocí ...mezi Společenstvím a členskými státy, zejména protože se může během času změnit. Postačí ostatním smluvním stranám sdělit, že daná věc je předmětem dělby pravomoci uvnitř Společenství, což znamená, že přesná povaha této otázky je vnitřní záležitostí, do níž není třeba třetím stranám zasahovat“.

Pozitivněprávní úpravu techniky smíšených smluv v primárním právu nám patrně nabídne po vstupu v platnost Niceská dohoda alespoň pro oblast obchodu v čl. 133/6/2 SES, podle něhož „. odchylně od odstavce 5 pododstavce 1 spadají do společné působnosti Společenství a členských států dohody v oblasti obchodu kulturními a audiovizuálními službami, služeb v oblasti vzdělávání a v oblastech sociálních věcí a zdravotnictví. Ke sjednání takovýchto dohod je proto kromě rozhodnutí Společenství podle příslušných ustanovení čl. 300 nutný společný souhlas členských států. Takto sjednané dohody uzavírají společně Společenství a členské státy.“ Otázkou zůstává, zda individuální ratifikace všemi členskými státy lze zahrnout pod pojem „společný souhlas členských států“. Jakkoliv lze najít významné hlasy doktríny ve prospěch tohoto výkladu,  podle názoru autora tomu tak není: jde o typ souhlasu, který se na jiným místech Smlouvy ES používá právě pro souhlas vyjádřený členskými státy společně, např. se složením Evropské komise (čl. 214/2 SES).

Důvody smíšené povahy některých smluv jsou zásadně tyto:
(i) Existence závazků nad rámec pravomocí převzatých ze členských států na Společenství: dohody o přistoupení nového státu (čl. 49 SEU), všechny evropské dohody o přidružení (i přes široký výklad ESD čl. 310 SES ve věci 12/86 Kramer) nebo Smlouva o Evropském hospodářském prostoru z Porta 2. 5. 1992, a to např. pro ustanovení o politickém dialogu.
(ii) Ustanovení o finanční pomoci (poprvé u asociační dohody s Řeckem), jakožto exces pravomocí přidělených Společenství je argument, který se v minulosti vždy výrazně uplatňoval, jsou i dnes přípustná u těch typů dohod, jež předpokládají finanční pomoc financovanou dílem i z pokladen členských států; nestačí pouhý příspěvek na správní a režijní výdaje vyplývající z dané smlouvy ze strany členských států (např. příspěvky na činnost Světové obchodní organizace), ale musí jít o spolufinancování konkrétních programů či akcií, založených na takové smlouvě.

II. Vnější smlouvy uzavřené členskými státy a jejich vztah ke komunitárnímu právu
Výše jsme popsali druhy vnějších právních aktů, jež mají být cílem aproximace mezinárodněprávních závazků členských států, potažmo států kandidátských. Nyní je třeba položit si otázku, jak má tato aproximace vypadat.

ES má skutečnou pravomoc přezkumu smluv uzavřených členskými státy i v rámci vnějších vztahů. Tento přezkum je vykonáván za podmínek, které se liší mezi smlouvami ES, ESAE a bývalého ESUO.

Smlouva ES rozlišuje přezkum smluv uzavřených členskými státy před nabytím platnosti Smlouvy ES (resp. smlouvy o přistoupení) a po nabytí platnosti.

1. Vnější smlouvy uzavřené členskými státy před nabytím platnosti SES
Uzavřel-li členský stát smlouvu před nabytím platnosti SES, je posléze povinen respektovat čl. 307 SES, podle něhož Smlouva ES neovlivňuje platnost těchto smluv.  Smyslem čl. 307 SES je dodržení zásady respektování práv třetích osob podle mezinárodního práva.  V podstatě jde o to, že EU jakožto „společenství práva“ , jež samo se cítí být vázáno mezinárodní právo dodržovat,  nechce motivovat své členské státy k tomu, aby samy mezinárodní právo porušovaly. Případné rozpory se Smlouvou ES však mají členské státy povinnost – i v rámci zásady loajality (čl. 10. SES) – odstranit všemi prostředky dostupnými podle mezinárodního práva, včetně výpovědi příslušné smlouvy, nelze-li dosáhnout změny smlouvy diplomatickou cestou,  pokud je výpověď podle mezinárodního práva možná.  Pouhá neaplikace sporných závazků dnes již nestačí z důvodu právní jistoty,  je třeba formální změny či výpovědi, jakkoliv dříve se již sama neaplikace Soudu zdála být dostatečnou.

Odstranění rozporů má členský stát činit nejlépe ve spolupráci s ostatními členskými státy.

Důvody pro zachování takového mezinárodněprávního rozporu na straně členského státu, např. složitost politické situace,  lze zvažovat maximálně ve vztahu k přiměřenosti doby, po niž členský stát své mezinárodní smlouvy nepřizpůsobil, nemůže však ospravedlnit trvající porušování čl. 307 SES.

Článek 307 SES je však použitelný jako právní základ pro konstatování porušení komunitárního práva ze strany členského státu pouze pro případy, kdy vnější smlouva ukládá konkrétní povinnost odporující komunitárnímu právu, nikoliv pouze umožňuje-li přijmout opatření, které by komunitárnímu právu odporovalo.  K porušení čl. 307 SES je třeba, aby tato možnost byla skutečně využita.

2. Vnější smlouvy uzavřené členskými státy po nabytí platnosti SES
Smlouvy uzavřené členskými státy po nabytí platnosti SES jsou upraveny jen rozhodnutím Rady z 22. 7. 1974 zavádějícím konzultační mechanismy ohledně smluv členských států se třetími zeměmi, formálně nespadajících do pravomocí ES. Kontrola těchto smluv je založena na obecné povinnosti členských států zdržet se „jakýchkoliv opatření, jež by mohla ohrozit uskutečnění cílů této smlouvy“ (čl. 10 SES). Nedodržení tohoto závazku by pak bylo sankcionováno použitím čl. 226 SES. Uzavře-li tedy členský stát vnější smlouvu odporující SES, minimálně ohrožuje subjekty komunitárního práva (a koneckonců i mezinárodní partnery) skutečnou právní nejistotou.

Po nabytí platnosti Niceské smlouvy  bude i primární právo výslovně připouštět, že členské státy mají právo v oblasti obchodu, která zásadně spadá do výlučné pravomoci ES, uzavírat mezinárodní dohody „se třetími státy nebo mezinárodními organizacemi, jsou-li tyto dohody v souladu s komunitárním právem a jinými rozhodnými mezinárodními dohodami“ (čl. 133/5/4 SES). To znamená především tolik, že chtějí-li členské státy uzavřít obchodní dohodu, musejí respektovat nejen věcnou působnost společné obchodní politiky ES na obecné úrovni, ale i zjišťovat, zda ES tuto věcnou působnost využila uzavřením konkrétní obchodní smlouvy.

Navíc – jako praktický nástroj může Komise zasílat členským státům doporučení k zajišťování mezinárodněprávní koherence mezi členskými státy a EU.

III. Důsledky neharmonizace mezinárodních závazků
Výše jsme konstatovali, že právní akty v rámci vnějších vztahů jsou – pokud jde o tzv. 1. pilíř – součástí komunitárního práva. Proto nesplnění povinnosti k odstranění rozporů na mezinárodněprávní úrovni je porušením komunitárního práva jako každé jiné.

Některé důsledky, které z toho pro členské státy plynou, již byly naznačeny. Předně může jít o řízení před Evropským soudním dvorem, o povinnost aplikace komunitárních vnějších aktů na základě zásady přednosti komunitárního práva a konečně i povinnost členských států nést odpovědnost za škodu způsobenou porušením komunitárního práva.

Zatímco zásada přednosti komunitárního práva a povinnost členských států nést odpovědnost za škodu způsobenou porušením komunitárního práva jsou obecné problémy, jež není vhodné na tomto místě rozebírat , soudní přezkum vnějších komunitárních smluv vykazuje určitá specifika, která budeme diskutovat v budoucnu, a to z následujícího důvodu: jde-li o zjišťování porušení na straně členských států nepřizpůsobením jejich mezinárodněprávních závazků, mohou se často tyto členské státy bránit námitkou, že uzavřená vnější komunitární smlouva z nějakého důvodu odporuje primárnímu komunitárnímu právu, což je Soud oprávněn zjistit přezkumem platnosti uzavřených komunitárních vnějších smluv anebo jejich výkladem. Proto se v budoucnu musíme zabývat příslušností Soudu k přezkumu uzavřených komunitárních vnějších smluv.

IV. Závěr
Neoprávněně zůstává stranou zájmu právní veřejnosti vztah mezinárodních závazků EU a jejích členských států. Předchozí řádky měly naznačit, že i pro praxi mohou být zdrojem řady užitečných právních argumentů v případě, že mezi nimi existuje rozpor.


Poznámky pod čarou:
** Autor je docentem na Katedře Evropského práva Právnické fakulty.
1  Zde hovoříme o tzv. paradoxu komunitárního práva, jež – ačkoliv jde o samostatný právní řád – se zakládá na právním aktu z jiného právního řádu – mezinárodního práva. K tomuto paradoxu viz blíže Tichý, Arnold, Svoboda, Zemánek, Král, Evropské právo, C. H. Beck Praha 1999, s. 197. Jde samozřejmě o rozporuplnou otázku, část mezinárodněprávní doktríny řadí komunitární právo mezi tzv. regionální právo mezinárodní. V duchu již překonané terminologie, že „Společenství vytváří nový právní řád mezinárodního práva (26/62 Van Gend en Loos, SbSD 1963, s. 1) se lze setkat i s pojmem „komunitární mezinárodní právo veřejné“ – srov. Nettesheim M., Das kommunitäre Völkerrecht, Juristenzeitung 12/2002, s. 569.
2  Právem nedefinovaný pojem „vnější smlouva“ se zakládá na označování celého souboru vztahů EU s nečlenskými státy nebo mezinárodními organizacemi jako „vnější vztahy“, a to zejména proto, aby se i terminologicky zdůraznilo, že zahraniční vztahy členských států nadále samostatně existují; srov. blíže Svoboda P. Právo vnějších vztahů Evropské unie, Linde Praha 1999, s. 13.
3  Smlouva o Evropském společenství atomové energie.
4 Platnost Smlouvy o Evropském společenství uhlí a oceli skončila 23. 7. 2002.
5  Posudek 1/75, SbSD 1975, 1355, bod 2.
6  Posudek 2/92, SbSD 1995, s. 521.
7  U nás publikováno pod č. 15/1988 Sb.
8  Potvrzeno v rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora Fisheries Jurisdiction (GB v. Island). ICJ Reports 1973, 3, bod 36.
9  Právo mezinárodních smluv, jejichž stranou je mezinárodní organizace, mělo být regulováno Vídeňskou úmluvou o smluvním právu z 21. 3. 1986, která však doposud nenabyla platnosti z důvodu nedosažení potřebných 35 ratifikací (srov. čl. 85/1 VÚSP 86). K současnému stavu ratifikací viz webovou stránku multilaterálních úmluv OSN <http://www.un.org./Depts/Treaty/trait.htm>. VÚSP 86 má proto závaznost zvykového práva. Přesto se jí ESD dovolává (např. 327/91 Francie v. Komise SbSD 1994, I-3641, bod 25). VÚSP 86 byla připravena Komisí pro mezinárodní právo, jejímž posláním je jednak kodifikovat mezinárodní zvyklosti, jednak povzbuzovat progresivní rozvoj mezinárodního práva. Že jde o zvykové právo nejvyššího stupně, dále navozuje skutečnost, že VÚSP 86 namnoze kopíruje VÚSP 69, platnou mezi státy: viz Recueil des traités des Nations unies, částka 1155, 1980.I.18232, s. 354–377; srov. k tomu též § 46 rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora z 25. 9. 1997 ve věci Gabčíkovo – Nagymaros (Maďarsko v. Slovensko).
V důsledku povinnosti loajální či upřímné spolupráce (65/93 EP v. Rada, SbSD 1995, I-1195), podle níž všechny orgány napomáhají Společenství dosáhnout jeho cílů, lze závaznost vnějších smluv podle čl. 300/7 vztáhnout i na orgány Společenství. V případě vnějších smluv, které uzavírá samo Společenství bez účasti členských států, je třeba mít na paměti, že závaznost předvídaná čl. 300/7 SES je pouze závazností komunitární: podle mezinárodního práva mezinárodní smlouvy zásadně nezakládají práva či závazky třetích států nebo organizací (čl. 34 VÚSP). To vyplývá z toho, že Společenství i jejich členské státy jsou samostatnými mezinárodněprávními subjekty. Soud tuto tezi – byť nejasně – potvrdil: slova „jsou závazné... pro členské státy“ čl. [300] znamená, že tyto smlouvy zavazují členské státy „stejným způsobem jako orgány“ a že členské státy stejně jako komunitární orgány odpovídají za splnění závazků vyplývajících z těchto smluv. Plněním těchto závazků tudíž členské státy plní nejenom povinnost vůči příslušným nečlenským státům, ale především vůči Společenství, které nese odpovědnost za řádné plnění smlouvy.
10  Srov. cit. posudek 1/75.
11  C-286/90 Poulsen, SbSD 1992, I-6048.
12  Cit. 327/91 Francie v. Komise.
13  181/73 Haegeman, SbSD 1974, 449; 270/80 Polydor, SbSD 1982, s. 329; 104/81 Kupferberg, SbSD 1982, s. 3641.
14  Cit. 286/90 Poulsen.
15  Srov. cit. 270/80 Polydor. K monistické doktríně viz níže.
16  Cit. 181/73 Haegeman, bod 5; posudek 1/91, SbSD 1991, 6079, bod 37.
17  17/81 Pabst, SbSD 1982, s. 1331.
18  18/90 Kziber, SbSD 1991, I-199.
19  12/86 Demirel, SbSD 1987, 3719; srov. též 297/87 a 197/89 Dzodzi, 1990, I-3763.
20  Právní účinky mezinárodního práva ve vnitrostátním právu závisejí na tom, jaký vztah k mezinárodnímu právu má příslušný stát: dualistický přístup říká, že se jedná o dvě oddělené právní sféry: mezinárodní právo může působit účinky v rámci národního právního systému pouze poté, co do něj bylo transformováno, recipováno. Aplikovatelnost mezinárodní smlouvy závisí na této transformaci, neboť práva a povinnosti subjektů národního práva existují jen podle národního práva, zahrnujícího i transformovanou mezinárodní smlouvu. Monistický pohled říká, že různé právní systémy jsou pouze součástmi všeobjímajícího jediného právního systému, v němž národní úřady jsou přednostně vázány mezinárodním právem bez ohledu na to, zda mezinárodněprávní normy byly do národního práva transformovány či nikoliv. Jednotlivec tak odvozuje svá práva a povinnosti přímo z mezinárodního práva. Proto také v řízení před národním soudem se může dovolat přímo mezinárodního práva, jež musí být národními soudy aplikováno a jemuž musí být dána přednost před národním předpisem, který je s ním v rozporu. U přímo použitelných mezinárodních smluv mluvíme o tzv. „self-executing“ (samo-použitelné) povaze. Od self-executing povahy, která se vztahuje na vztah mezi mezinárodněprávní a národní normou co do jejich použitelnosti na vztah stát – osoba, je třeba odlišit tzv. Drittwirkung účinek na vztahy mezi osobami navzájem, s nímž se setkáváme zásadně jen v oblasti konvencí o lidských právech (viz např. van Dijk P., van Hoof G. J. H. Theory and Practice of the European Convention on Human Rights, Cluwer Law and Taxation Publishers Deventer Boston, s. 15). Komunitárněprávní obdoba Drittwirkung horizontální přímý účinek byla zatím Soudem nastolena jen pro vhodná ustanovení primárního práva, nikoliv práva sekundárního.
21  Jde o problém tzv. právní asymetrie. Pro obsah mnoha vnějších smluv je typická asymetrie, která se týká jednak obsahu závazků obsažených ve smlouvě, jednak podmínek aplikace těchto závazků. Asymetrie závazků vnější smlouvy jde vždy ve prospěch třetí země a spočívá buď v závazcích ES a jejich členských států, jimž neodpovídá obdobný závazek této země (např. finanční pomoc), nebo v přísnějších či méně výhodných podmínkách plnění oboustranných závazků (typicky rychlejší odstraňování celních a množstevních překážek vzájemnému obchodu ze strany ES a jejich členských států). Aplikační asymetrie pak spočívá zejména v bezprostředním účinku asociačních dohod jakožto aktů komunitárního práva a tím i integrální součásti práv členských států, způsobující, že zatímco státní příslušník třetí země se může určitých práv z vnější smlouvy dovolat před národními soudy členských států, občan EU se obdobných práv ve třetí zemi dovolat nemůže, pokud právní řád třetí země je dualistický. Viz blíže Svoboda P., op.cit., s. 191.
22  Srov. cit. rozhodnutí 12/86 Demirel a 104/81 Kupferberg.
23  Za GATT jako celek: 280/93 SRN v. Rada, SbSD 1994, I-4973; čl. II GATT: 9/73 Schlüter, SbSD 1973, s. 1135; čl. V GATT 266/81 SIOT, SbSD 1983, s. 731; čl. XI: spoj. věci 21–24/72 International Fruit Company, SbSD 1972, s. 1219; celní protokoly GATT: spoj. věci 267–269/81 Státní správa financí v. SPI a SAMI, SbSD 1983, 801; ke kritice této judikatury srov. Lee V.P., Kennedy B., The Potential Direct Effet of GATT 1994 in European Community Law, 30/1 JWT 1996, s. 88–89; též Petersmann E.U., Application of GATT by the Court of Justice of the European Communities, CMLR 1983.397.
24  149/96 Portugalsko v. Rada, SbSD 1999, I-8395.
25  Srov. Berrod F., La Cour de justice refuse l’invocabilité des accords OMC, RTDeur 36(3), 7/8 2000, s. 420.
26  Srov. 87/75 Bresciani, 192/89 Sevince; pro opačný názor srov. Hilf, Meinhard, Organisationsstruktur der Europäischen Gemeinschaften, 1982, s. 182.
27 Srov. čl. 106 české asociační dohody: „přijatá rozhodnutí jsou závazná pro obě smluvní strany“.
28  Cit. 270/80 Polydor, též 30/88 Řecko v. Komise, SbSD 1989, I-3711.
29  Srov. cit. 192/89 Sevince.
30  188/91 Deutsche Shell, SbSD 1993, I-363.
31  Cit. posudek 1/91, body 39–40.
32  Cit. posudek 1/91, body 44–46; posudek 1/76, SbSD 1977, s. 74.
33  Články 111, 133, 170, 174, 181 a 310 SES.
34  Např. čl. 149/3, 150/3, 151/3 a 152/3 SES.
35  Cit. posudek 1/76, s. 756.
36  Posudek 1/78, SbSD 1979, s. 2871.
37  Hilf, Komentář k čl. 133 SES, s. 27.
38  Cit. posudek 1/78 a 1/94, SbSD 1994, I-5267.
39 10/61 Komise v. Itálie, SbSD 1962,1; srov. též stejný princip v mezinárodním právu – čl. 30 VÚSP.
40  812/79 Burgoa, SbSD 1980, s. 2787.
41  294/83 Les Verts, SbSD 1986, 1339, bod
42  Cit. 286/90 Poulsen.
43  62+84/98 Komise v. Portugalsko, SbSD 2000, I-5215; 170/98 Komise v. Belgie, SbSD 1999, I-5493; srov. též 158/91 Levy, SbSD 1993, I-4287.
44  167/73 Komise v. Francie, SbSD 1974, 359, bod 4.
45  Cit. 62+84/98 Komise v. Portugalsko.
46  Cit. 10/61 Komise v. Itálie.
47  Srov. cit. 812/79 Burgoa; 138/81 Affaires maritimes du littoral, SbSD 1982, 3819. Zde dal Soud převážit komunitárnímu právu nad předcházející smlouvou uzavřenou členským státem. Šlo o španělské rybáře, jež se dovolávali francouzsko-španělské dohody z r. 1967. Soud na tento případ uplatnil vnitřní právo ES o rybolovu.
  Srov. např. rozpad Federativní republiky Jugoslávie, tj. zvýšení počtu stran, s nimiž bylo nutno jednat v cit. věci 170/98 Komise v. Belgie.
48  324/93 Evans Medical, SbSD 1995, I-563.
49  Ke stavu ratifikace Niceské smlouvy viz http://europa.eu.int/ /comm/nice_treaty/ratiftable_en.pdf; ke 20. 9. 2002 bylo celkem 12 ratifikací.
50  Např. k mezivládní konferenci v Barceloně k ochraně čistoty Středozemního moře srov. doporučení 1975/51 Komise, ÚL 1976 L 9.
51  Blíže k tomu viz Tichý/Arnold/Svoboda/Zemánek/Král Evropské právo, C. H. Beck Praha 1999, s. 196 a n.