Mgr. Michal Petr, Olomouc*
I. Úvodem
Po vstupu České republiky do Evropské unie se i na našem území stalo komunitární právo součástí právního řádu. Této skutečnosti byla věnována vysoká publicita již léta před 1. květnem loňského roku. Stranou této debaty však zůstávaly některé praktické otázky spojené s působením komunitárního práva, mimo jiné problematika publikace českého znění komunitárních právních předpisů a zajištění jejich dostupnosti. I po ročním členství v EU je tak možné z úst našich zákonodárců slyšet vážně míněné návrhy na publikaci „úředních překladů“ komunitárních nařízení ve Sbírce zákonů.1
Již na podzim minulého roku byly publikovány odborné články poukazující na skutečnost, že komunitární právní předpisy vydané před 1. 5. 2004 dosud neexistují v autentické české podobě;2 tato skutečnost, tehdy nepříjemná, se dnes, po téměř dalším uběhlém roce, stává skutečně závažnou, neboť, jak bude rozebráno níže, mám vážné pochybnosti o vymahatelnosti povinností, které jednotlivcům zakládají právní předpisy, s jejichž českým zněním se nemohou seznámit.
Za neméně důležitou pokládám i skutečnost, že na území ČR není zajištěna dostupnost Úředního věstníku Evropské unie (Official Journal of the European Union, dále též „Úřední věstník“) za obdobných podmínek, za kterých je dostupná naše Sbírka zákonů. Této otázce přitom není věnována téměř žádná pozornost.3 Vzhledem k tomu, že vláda ČR se nedávno rozhodla řešit tuto otázku způsobem, který pokládám za sporný a ke kterému jsem dosud žádnou širší debatu nezaznamenal, bych se chtěl ve svém příspěvku touto problematikou blíže zabývat.
II. Komunitární nařízení
Nařízení vydávaná orgány Evropských společenství mají v členských státech účinky obdobné národním zákonům; mohou tedy jednotlivcům zakládat nejen oprávnění, kterých se mohou domáhat před národními orgány, zejména soudy, a které jsou tyto povinny chránit, ale i povinnosti, jejichž porušení může být sankcionováno, ať už orgány ES či orgány národními. Shodné účinky mohou mít i jednotlivá ustanovení Smlouvy o založení Evropského společenství (SES),4 která však vzhledem ke své obecné povaze jednotlivcům povinnosti zpravidla nezakládají.
Svou schopností zakládat povinnosti přímo jednotlivcům jsou nařízení specifická i vůči ostatním sekundárním právním aktům, tedy zejména směrnicím a rozhodnutím (srov. čl. 249 SES). Pro rozlišení, o jaký druh právního aktu se jedná, je přitom rozhodující pouze jeho obsah a účinky, které vyvolává v právním postavení svých adresátů, nikoliv označení ani procedura, na základě které byl přijat.5 Pojem nařízení je obecně vymezen v čl. 249 odst. 2 SES, podle kterého jsou nařízení obecně závazná (shall have general application), závazná ve všech svých částech (binding in its entirety) a přímo použitelná (directly applicable) v členských státech.
Vůči rozhodnutím se tedy nařízení odlišují zejména tím, že se jedná o opatření obecné povahy (measure of general application), tedy že, jak vyplývá z rozhodnutí Soudního dvora ES (dále jen „Soudní dvůr“), se vztahují na objektivně vymezené situace a působí právní účinky pro obecně a abstraktně vymezené skupiny osob.6 Jedná se tedy o normativní právní akty, na rozdíl od rozhodnutí, která jsou právními akty individuálními – Soudní dvůr proto jednoznačně deklaruje, že kritériem pro rozlišení, zda se jedná o nařízení nebo o rozhodnutí, je posouzení, zda jde o opatření obecné povahy či nikoliv.7 Pro účely tohoto příspěvku je významné, že rozhodnutí zakládající práva a povinnosti jednotlivcům se vždy oznamují těm, kterým jsou určena (srov. čl. 254 odst. 3 SES), a to v úředním jazyce státu, ke kterému tato osoba přísluší,8 a otázka jejich publikace v českém jazyce tedy nevyvolává problémy.
Vůči směrnicím se nařízení odlišují zejména tím, že jsou závazná ve všech svých částech, zatímco směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba forem a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům (čl. 249 odst. 3 SES). Směrnice tedy zásadně nemají přímý účinek (direct effect), s výjimkou ustanovení zakládajících práva jednotlivcům, která nebyla náležitě transponována.9 Směrnice samotné ale v žádném případě nemohou zakládat jednotlivcům povinnosti.10
Jak již bylo uvedeno, za problematickou považuji zejména vymahatelnost povinností, které jsou jednotlivcům zakládány předpisy komunitárního práva; jelikož k tomu dochází téměř výhradně na základě nařízení, budu se dále zabývat pouze jimi.
III. Publikace nařízení v Úředním věstníku
Otázka publikace pramenů komunitárního práva již byla na stránkách tohoto periodika podrobně vyložena.11 Je přitom třeba mít stále na paměti, že podmínkou účinnosti nařízení je jejich řádné zveřejnění;12 jak vyplývá z čl. 254 SES, nařízení se uveřejňují v Úředním věstníku, přičemž nabývají účinnosti dnem, který je v nich stanoven, anebo, není-li takový den stanoven, dvacátého dne po uveřejnění, v žádném případě tedy před svou publikací.
Publikaci Úředního věstníku zajišťuje Úřad pro úřední tisky Evropských společenství (Office for Official Publications of the European Communities, dále též „Úřad pro úřední tisky“); ten je povinen právní akty ES publikovat v jakékoliv podobě, formě a všemi způsoby, současnými i budoucími.13 Úřední věstník je tak dnes publikován nejen v písemné, ale i v elektronické podobě. Úřad pro úřední tisky má současně povinnost zveřejňovat nařízení ve všech úředních jazycích ES, dnes tedy i česky.14
Za uveřejnění lze nicméně považovat jen vydání právního aktu v tištěné formě; Soudní dvůr přitom uvádí, že platí domněnka, že dnem uveřejnění je den uvedený na příslušném vydání Úředního věstníku.15 Připouští se nicméně důkaz opaku – pokud se prokáže, že v den uvedený na Úředním věstníku jako den jeho publikace nebylo ještě jeho příslušné vydání skutečně dostupné, považuje se za datum uveřejnění až den, kdy byl příslušný Úřední věstník publikován skutečně.16 Za den rozhodný pro dostupnost publikovaného věstníku se přitom považuje den, kdy se stal dostupným v sídle Úřadu pro úřední tisky v Lucemburku,17 nikoliv tedy dostupnost v jednotlivých státech – jednotná aplikace komunitárního práva vyžaduje, pokud není výslovně stanoveno jinak, aby se nařízení stávala účinnými ve všech členských státech k témuž datu, bez ohledu na případná prodlení, ke kterým může dojít i přes snahu o zajištění urychlené distribuce Úředního věstníku do celého ES.18
Elektronická podoba Úředního věstníku je veřejně dostupná na webových stránkách Eur-Lex,19 vedených již i v češtině, které v něm umožňují i on-line vyhledávání.20 Je ale třeba zdůraznit, že závazným je pouze text právních předpisů publikovaných v tištěné formě. V právním upozornění uvedeném na těchto stránkách se doslova uvádí: „…nezaručujeme, že dokument dostupný prostřednictvím webových stránek přesně odpovídá oficiálně přijatému textu. Za autentické znění právních předpisů EU se považuje pouze znění zveřejněné v tištěné podobě Úředního věstníku EU.“21
Není naopak třeba (a není dokonce ani žádoucí), aby byla nařízení jakkoliv vyhlašována na úrovni členských států; ty však mohou na jejich existenci upozornit.22
IV. Publikace nařízení vydaných před 1. 5. 2004
V češtině (ani v ostatních jazycích „nových“ členských států) nebyly dosud publikovány všechny právní předpisy, vydané před 1. 5. 2004; tyto mají být publikovány ve zvláštních vydáních Úředního věstníku, která mají v 205 svazcích postupně vycházet;23 ještě před vytištěním jsou tyto překlady dostupné alespoň v elektronické podobě.24
V dnešní době, rok po vstupu České republiky do EU, není autentická česká verze nařízení v celé řadě oblastí komunitárního práva vůbec k dispozici. Jak již před časem upozorňovali někteří autoři,25 lze z toho učinit závěr, že taková nařízení nemohou na území České republiky působit právní účinky.
Náležitá publikace těchto „starých“ nařízení v souladu s požadavky komunitárního práva nicméně bude v (doufejme) dohledné době zajištěna a tento problém spojený s obdobím po vstupu do EU se vyřeší; tuto otázku tedy nepovažuji za problém systémový.
V. Dostupnost Úředního věstníku na území ČR
Za systémový a dosud nikoliv uspokojivě řešený problém spojený s řádnou publikací nařízení, a potažmo s jejich právními účinky, naopak pokládám otázku zajištění dostupnosti Úředního věstníku na území ČR.
Nařízení (i jiné předpisy komunitárního práva) jsou na území ČR pramenem práva; má-li se uplatnit maxima neznalost zákona neomlouvá, musí právní stát (srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy, ve kterém se ČR za právní stát prohlašuje) zajistit, aby se jeho občané mohli s platným právem seznámit.
Co se českých právních předpisů týče, jsou tyto publikovány ve Sbírce zákonů, která je každému dostupná na úrovni obcí i krajů.26 O zajištění dostupnosti Úředního věstníku na území ČR však české právní předpisy mlčí.
Prvním (a dosud posledním) pokusem o odstranění tohoto nedostatku byl poslanecký návrh z jara minulého roku na novelizaci zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv (dále též „zákon o Sbírce“),27 který měl každému umožnit nahlížet do Úředního věstníku u krajských úřadů, magistrátu Hlavního města Prahy, magistrátů měst Brno, Ostrava a Plzeň a magistrátů a obecních úřadů obcí s rozšířenou působností; na rozdíl od Sbírky zákonů by tedy Úřední věstník nebyl dostupný u obcí, městských obvodů a městských částí územně členěných statutárních měst (srov. čl. 13 zákona o Sbírce), což předkladatelé zdůvodnili vysokými finančními nároky na zajištění Úředního věstníku.28
Vláda ČR vyslovila s tímto návrhem nesouhlas,29 mimo jiné proto, že s ohledem na omezenou dostupnost Úředního věstníku v porovnání s dostupností Sbírky zákonů by nebyla dostatečně naplněna zásada právního státu.30 Vláda současně uvedla, že „k zajištění dostupnosti předpisů práva EU připraví odpovídající legislativní řešení,“31 jehož zpracování bylo uloženo ministru vnitra.32 Projednávání tohoto poslaneckého návrhu bylo poté přerušeno.
Vláda dosud žádné legislativní řešení nepředložila. Na svém nedávném jednání naopak přijala usnesení, ze kterého vyplývá, že zajištění veřejné dostupnosti autentické, tedy tištěné verze Úředního věstníku, nepokládá za nezbytné. Vláda pouze uložila „členům vlády a vedoucím ostatních ústředních orgánů státní správy zveřejnit na internetových stránkách ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy informace o možnostech získání textů právních předpisů ES/EU,“ tedy uvést na těchto stránkách odkaz na webové stránky Eur-Lexu, a doporučila „primátorovi hlavního města Prahy, primátorům statutárních měst a starostům obcí s rozšířenou působností, aby zajistili poskytnutí odborné pomoci veřejnosti při vyhledávání textů právních předpisů ES/EU v informačních databázích EU.“33 Domnívám se, že tento způsob zajištění dostupnosti Úředního věstníku není dostatečný, a to z celé řady důvodů.
Při implementaci komunitárního práva musí být vždy naplněn tzv. princip ekvivalence, podle kterého nesmějí být ustanovení národního práva, zajišťující jednotlivcům přístup k oprávněním založeným komunitárním právem, měně příznivá než ta, která zajišťují přístup k oprávněním založeným právem národním.34 Domnívám se, že tento požadavek lze vztáhnout i na zajištění dostupnosti platných právních předpisů.
Ačkoliv se situace pozvolna zlepšuje, nemá ještě ani zdaleka každý zajištěn přístup k počítači, a už vůbec ne k počítači vybavenému připojením na internet. Je pravdou, že vláda již v roce 1999 uložila okresním úřadům povinnost vytvořit podmínky pro „vyhledávání právních předpisů ES v českém znění na internetu a jejich výtisk“,35 přičemž tato povinnost přešla v souvislosti s reformou územní správy na obecní úřady obcí s rozšířenou působností;36 touto cestou by tedy bylo možné přístup k Eur-Lexu získat.37 Skutečností nicméně zůstává, že tato dostupnost je zajištěna jen na úrovni obcí s rozšířenou působností,38 nikoliv „prostých“ obcí, kde dostupnost Sbírky zákonů zajištěna je, a především, že se jedná o placenou službu veřejnosti.39
I kdybychom ovšem připustili, že možnost přístupu k internetu je zajištěna dostatečně (o čemž pochybuji), nedomnívám se, že počítačová gramotnost široké veřejnosti je již taková, že práce s počítačem je pro každého stejně samozřejmá jako práce s tištěnými dokumenty. Pokud by tomu tak bylo, naskýtá se otázka, proč současně s přijetím výše uvedeného usnesení vlády nebylo navrženo zrušení povinnosti obcí a krajů zajistit každému nahlížet do Sbírky zákonů – pokud by měl být odkaz na webové stánky Eur-Lexu dostatečný k zajištění dostupnosti komunitárního práva, měl by být odkaz na webové stránky Ministerstva vnitra, resp. Sbírky zákonů,40 dostatečný i k zajištění dostupnosti práva českého.
Za nejzávažnější ovšem považuji skutečnost, že elektronická podoba Úředního věstníku není autentická. Většina právníků si již dnes navykla pracovat s různými elektronickými právními databázemi, všichni však vědí, že tyto databáze obsahují chyby a že práci se Sbírkou zákonů nelze uniknout. Totéž platí i ve vztahu k předpisům práva komunitárního. Pokud i přesto vláda považuje za dostatečné publikování právních předpisů v elektronické podobě, nabízí se opět otázka, proč nebylo ini¬ ciováno zrušení § 12 zákona o Sbírce, podle kterého se stejnopisy Sbírky zákonů, zveřejněné způsobem umožňujícím dálkový přístup (tedy obsah Sbírky zákonů zveřejněný na webových stránkách Ministerstva vnitra), nepokládají za Sbírku zákonů.
Vzhledem k výše řečenému se obávám, že Úřední věstník je dnes v České republice dostupný za podstatně obtížnějších podmínek než Sbírka zákonů, a že tak dochází k porušení principu ekvivalence. Zatímco Sbírka zákonů musí být dostupná, zjednodušeně řečeno, ve všech obcích, Úřední věstník pouze v obcích s rozšířenou působností, a zatímco Sbírka zákonů je dostupná v tištěné podobě, Úřední věstník pouze v podobě elektronické, výslovně označené za verzi neautentickou.
VI. Účinky nařízení v ČR
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že řada nařízení není v autentické české verzi dostupná vůbec, a i když byla česká podoba Úředního věstníku vydána, je jeho dostupnost pro širokou veřejnost poměrně komplikovaná, v každém případě výrazně obtížnější než dostupnost Sbírky zákonů.
Odpovědnost za tento neblahý stav lze rozdělit mezi ES, které mělo překlady pramenů komunitárního práva včas zajistit,41 a ČR, která dle mého názoru nezajistila dostatečným způsobem veřejnou dostupnost Úředního věstníků.
Co se právních důsledků tohoto stavu týče, domnívám se, že se jednotlivci mohou vůči ES, resp. státu, domáhat oprávnění, které jim nařízení zakládají. ES bylo povinno zajistit jejich překlady a skutečnosti, že tuto povinnost nesplnilo, se nemůže dovolávat na úkor jednotlivců; totéž obdobně platí i ve vztahu ke státu. Pokud by jednotlivec taková svá oprávnění neuplatnil včas, mohl by se dle mého názoru domáhat na odpovědném subjektu (tj. ES, resp. státu) náhrady škody, neboť mu tento neumožnil, aby se se svými právy seznámil.
Lze naopak dovodit, že se jednotlivec nemůže do¬ volávat svých takto založených oprávnění vůči jiným jednotliv¬ cům, resp. že stát, případně ES, nemůže na jednotlivcích vymáhat splnění nařízením založených povinností.42 V právním státě by opravdu neměly být ukládány povinnosti, s jejichž obsahem se jejich adresát nemůže seznámit. Tento závěr platí dle mého názoru ¬ zejména ve vztahu k sankcím ukládaným na základě nařízení, ať už jsou sankční ustanovení obsažena v implementačních zákonech nebo dokonce přímo v nařízeních. V takových případech by se totiž mohlo jednat o v podstatě kavkovskou situaci, kdy by byly jednotlivcům ukládány sankce za porušení povinností, se kterými se nemohli seznámit, a to na základě stejně „neseznatelných“ sankčních ustanovení.
Co se týče nařízení vydaných před 1. 5. 2004, jejichž český překlad ještě neexistuje vůbec, pokládám vymáhání povinností a především ukládání sankcí za jejich porušení za neobhajitelné; v praxi nicméně k ukládání sankcí za porušení takových „starých“ nařízení dochází.43 Za velmi problematické ale pokládám i vymáhání a sankcionování povinností založených nařízeními „novými“, v češtině již publikovanými, jejichž dostupnost je však širší veřejnosti zajištěna jen za obtížných podmínek, nota bene v nikoliv autentické formě.
VII. Závěrem
S ohledem na požadavek právní jistoty lze tedy dojít k závěru, že nařízení, která dosud nebyla publikovaná v českém vydání Úředního věstníku, nemohou být na území ČR účinně aplikována. Současně, což pokládám za ještě závažnější, bude dle mého názoru i po náležité publikaci takových „starých“ nařízení možno argumentovat, že jimi ukládané povinnosti není možné vymáhat na soukromých subjektech, neboť stát nesplnil svou povinnost umožnit jim s nimi se seznámit; tento závěr přitom platí i o nařízeních „nových“.
Současně je ale třeba vzít v úvahu, že pokud by k aplikaci nařízení nedocházelo, vznikl by naprostý chaos, neboť nařízeními je v současné době regulována celá řada právních vztahů. Při posuzování tohoto problému tedy bude třeba vzít v úvahu nikoliv jen hlediska čistě právní, ale i praktická; nedělám si přitom žádné iluze, že dostupnost Sbírky zákonů je širokou veřejností masově využívána, ani že by byl enormní zájem o studium Úředního věstníku. Nelze ani vyloučit, že se k tomuto problému v souvislosti s předběžnými otázkami českých soudů bude nucen vyjádřit i Soudní dvůr.
V každém případě se domnívám, že by si tato otázka zasloužila větší pozornost a širší debatu, což dle mého názoru nebylo s to zajistit usnesení vlády, kterým se „bere na vědomí Informace o možnostech zpřístupnění Úředního věstníku EU v České republice“,44 a v „usnesení vlády ze dne 14. 7. 2004 č. 695, k poslaneckému návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů (sněmovní tisk č. 707) ... zrušuje bod III uvedeného usnesení“.45
Poznámky pod čarou
* Autor je asistentem na Ekonomicko-správní fakultě MU v oboru evropského práva.
1) Srov. záznam z jednání Poslanecké sněmovny ze dne 15. 2. 2005, který je dostupný na adrese http://www.psp.cz/eknih/2002ps/sten¬ prot/041schuz/s041192.htm#r2.
2) Mlsna, P. K nepublikování předpisů práva ES/EU v českém jazyce v Úředním věstníku EU. Právní zpravodaj, 2004, č. 9, s. 6.
3) Výjimku tvoří poukaz na tento problém in Mlsna, P., op. cit. sub 2.
4) Konsolidované znění Smlouvy o založení ES v platném znění bylo publikováno, nikoliv však v české podobě, v ÚV C 325, 24. 12. 2002, s. 33.
5) Srov. např. rozhodnutí ve věci 307/81 Alusuisse Italia, odst. 13.
6) Tamtéž, odst. 9.
7) Srov. např. rozhodnutí ve věci 6/68 Zuckerfabrik, odst. 3.
8) Srov. čl. 3 Nařízení Rady (EHS) č. 1/58 o jazycích užívaných v Evropském hospodářském společenství, ÚV 17, 6. 10. 1958, s. 385 (dále též „Nařízení 1/58“).
9) V podrobnostech srov. např. Mrázková, L. Bezprostřední účinek směrnic EU. Právní rádce, 2003, č. 5, s. 4.
10) Srov. např. rozhodnutí ve věci 152/84 Marshall, odst. 48.
11) Malíř, J. Publicita typických právních aktů ES. Právní rozhledy, 2004, č. 9, s. 338.
12) Jak vyplývá např. z rozhodnutí ve spojených věcech T-18/89 a T-24/89 Tagaras, odst. 40, komunitární legislativa musí být jasná a určitá a musí být oznámena osobám, kterých se týká, takovým způsobem, že tyto osoby budou moci přesně určit okamžik, kdy se tato legislativa stává platnou a účinnou. Soudní dvůr přitom soustavně zdůrazňuje, že požadavek na jednoznačnost, přesnost a srozumitelnost právní úpravy platí zejména ve vztahu k ustanovením, která zakládají finanční povinnosti – srov. např. rozhodnutí ve věci 169/80 Gondrand, odst. 17.
13) Čl. 1 a 2 rozhodnutí 2000/459/ES, ESUO, Euratom Evropského parlamentu, Rady, Komise, Soudního dvora, Účetního dvora, Hospodářského a sociálního výboru a Výboru regionů ze dne 20. 7. 2000, o organizaci a fungování Úřadu pro úřední tisky ES, ÚV L 183, 22. 7. 2000, s. 12.
14) Srov. čl. 1 Nařízení 1/58; v podrobnostech též Malíř, J., op. cit. sub 11, s. 343.
15) Rozhodnutí ve věci 98/78 Racke, odst. 15.
16) Tamtéž.
17) Srov. např. rozhodnutí ve věci T-115/94 Opel Austria, odst. 127.
18) Rozhodnutí ve věci 98/78 Racke, odst. 16.
19) http://europa.eu.int/eur-lex/lex/cs/index.htm.
20) http://europa.eu.int/eur-lex/lex/JOIndex.do?ihmlang=cs.
21) http://europa.eu.int/eur-lex/lex/cs/editorial/legal_notice.htm.
22) Srov. např. rozhodnutí ve věci 20/72 Cobelex, odst. 20 a 22.
23) Srov. komentář Úřadu pro úřední tisky k této problematice na stránce věnované zvláštním vydáním http://europa.eu.int/eur-lex/lex/JOEdSpec¬R¬ ep.do?year=2004&ihmlang=cs.
24) http://europa.eu.int/eur-lex/en/accession.html.
25) Srov. Malíř, J., op. cit. sub 11, s. 343, a Mlsna, P., op. cit. sub 2, s. 9.
26) V podrobnostech srov. § 13 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů.
27) Tento návrh je dostupný např. na webových stránkách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR www.psp.cz jako tisk 707.
28) Str. 2 důvodové zprávy k předmětnému návrhu zákona.
29) Usnesení vlády č. 695 ze dne 14. 7. 2004.
30) V příloze k usnesení vlády č. 695 ze dne 14. 7. 2004 se uvádí doslova, že „návrh zákona nedostatečným způsobem naplňuje zásadu právního státu, uvedenou v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky; právní zásadě „neznalost zákona neomlouvá“ odpovídá povinnost právního státu poskytnout každému možnost se s předpisy Evropské unie seznámit; naplnění této zásady přitom nelze omezovat s poukazem na výši nákladů na její zajišťování“.
31) Příloha usnesení vlády ČR č. 695 ze dne 14. 7. 2004.
32) Bod III.1 usnesení vlády ČR č. 695 ze dne 14. 7. 2004.
33) Usnesení vlády ČR č. 1278 ze dne 15. 12. 2004.
34) Srov. např. rozhodnutí ve věci C-129/2000 Komise v. Itálie, odst. 25.
35) A to usnesením vlády ČR č. 946 ze dne 15. 9. 1999.
36) Srov. čl. CXIX bod 2 zákona č. 320/2003 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů.
37) Vzhledem k tomu, že vláda ve svém usnesení č. 1278 doporučuje zajištění odborné pomoci veřejnosti starostům obcí s rozšířenou působností, se zajištěním přístupu k internetu touto cestou patrně počítá.
38) Srov. zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, ve znění zákona č. 387/2004 Sb.
39) Usnesení vlády ČR č. 946 ze dne 15. 9. 1999, bod III.3.
40) http://www.mvcr.cz/2003/rady/sbirka_rady.html.
41) V podrobnostech srov. Mlsna, P., op. cit. sub 2, s. 9.
42) V tomto závěru vycházím rovněž z analogie k možnostem přímého účinku směrnic, kterého se za splnění dalších podmínek mohou jednotlivci dovolávat vůči státu, nikoliv však vůči sobě navzájem.
43) A to nejen v oblastech vyhrazených kvalifikovaným subjektům, u kterých by snad bylo možné obeznámení se s komunitárním právem předpokládat, ale např. i v oblasti celních předpisů, které se týkají doslova každého.
44) Bod I usnesení vlády ČR č. 1278 ze dne 15. 12. 2004; tento materiál, na rozdíl od vlastního usnesení, na webových stránkách vlády ČR (http://www.vlada.cz) zveřejněn nebyl.
45) Bod II usnesení vlády ČR č. 1278 ze dne 15. 12. 2004.
