JUDr. Jiří Svoboda*

I. Úvod
Vstup České republiky do Evropské Unie od 1. 5. 2004 znamená určitý předěl v naší dosavadní historii. Jsme na jedné straně svědky nekončících sporů a slovních přestřelek o budoucí podobu EU, zda přijmout její „ústavu“ nebo nikoliv a jakou formou, a zda tím ztratíme do určité míry národní suverenitu. Na straně druhé mnozí naši občané a někteří z nás notářů se oddali určitému snivému pocitu, že se pro ně vstupem země do EU toho příliš nezměnilo, snad s výjimkou toho, že se při svých cestách do zahraničí již „řadí“ u pasových přepážek na letištích do řady s označením „pouze pro členy EU“. Obávám se, že pro nás, notáře, ze vstupu do EU vyplynuly zcela nové a zásadní povinnosti či úkoly. O některých z nich jsme byli informováni, spíše konfrontováni s nimi, na odborném semináři v Hradci Králové ve dnech 19.–20. 6. 2004 a s některými jinými bych Vás chtěl seznámit v tomto příspěvku.


II.  Doručování do zahraničí – obecně
Počínaje 1. 5. 2004 jsou povinny české justiční orgány postupovat podle právních předpisů Evropské Unie, ať již v oblasti doručování do zahraničí,[1] uznávání a výkonu soudních rozhodnutí,[2] dokazování v občanských nebo obchodních věcech[3] či v úpadkovém řízení.[4] Pro činnost notářů jako soudních komisařů mají podstatný význam otázky spojené s doručováním písemností účastníkům dědického řízení na jejich adresy v zahraničí, byť vlastní doručování písemností do zahraničí v některých případech bude provádět okresní (obvodní) soud. V širším slova smyslu se za dědictví s cizím prvkem považuje i to, pokud je jeden z účastníků dědického řízení (dědiců) cizinec zdržující se v zahraničí.[5] Jinak se za dědictví s cizím prvkem považují ty případy, kdy zůstavitel nebyl v době své smrti českým občanem, nebo jestliže se alespoň část dědictví nachází v cizině (srov. § 51 instrukce).

Do 1. 5. 2004 se postupovalo, nestanovila-li něco jiného dvoustranná smlouva o právní pomoci, podle Úmluvy o doručování soudních a mimosoudních písemností v cizině ve věcech občanských nebo obchodních.[6] Navíc dvoustranné smlouvy o právní pomoci se Slovenskem, Maďarskem a Polskem umožňovaly přímý styk justičních orgánů mezi sebou.

Od 1. 5. 2004 se vše podstatné změnilo při doručování písemností do kteréhokoliv z členských států Evropské Unie.[7] Bez ohledu na existenci jakékoliv dvoustranné smlouvy o právní pomoci je český justiční orgán povinen postupovat výlučně podle Nařízení Rady (ES) číslo 1348/2000, ze dne 29. 5. 2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (dále jen „nařízení“). Úprava doručování písemností obsažená ve dvoustranných smlouvách o právní pomoci uzavřených v minulosti s některým ze členských států EU (ze zemí, které vstoupily do EU ke dni 1. 5. 2004, šlo o Polsko,[8] Maďarsko,[9] Slovensko[10] a Slovinsko[11]) by již neměla být nadále aplikovatelná. V této souvislosti bych se také zmínil o tom, že ministr spravedlnosti podepsal dne 30. 4. 2004 zcela novou instrukci, která upravuje postup justičních orgánů ve styku s cizinou ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních. Tato instrukce byla vydána pod číslem 56/2004-MO-J Sbírky instrukcí a nařízení ministerstva spravedlnosti (dále jen „instrukce“).


III. Postup při doručování do členského státu Evropské Unie
 
 Jak jsem se již zmínil, postupují justiční orgány ČR při doručování písemností do členských států EU, s výjimkou Dánského království, výhradně podle nařízení.
 
1. Oblast působnosti
 
Nařízení se vztahuje na občanské a obchodní věci, kdy musí být soudní nebo mimosoudní písemnost zaslána z jednoho členského státu do druhého za účelem doručení v druhém členském státě. Toto nařízení se nepoužije, pokud není známa adresa osoby, jíž mají být písemnosti doručeny (článek 1 nařízení). Toto nařízení má ve vztazích mezi členskými státy přednost před ustanoveními dvoustranných nebo mnohostranných dohod nebo ujednání týkajících se stejné oblasti, které byly členskými státy uzavřeny.[12] Toto nařízení však nebrání členským státům v zachování nebo uzavírání dohod nebo ujednání týkajících se urychlení nebo zjednodušení zasílání písemností za předpokladu, že jsou s tímto nařízením slučitelné (bod 12 úvodních ustanovení nařízení). Obávám se, že většina smluv o právní pomoci uzavřených v minulosti s některými státy není slučitelná s nařízením a z tohoto důvodu úprava doručování písemností obsažená v těchto smlouvách nebude nadále aplikovatelná.

 2. Odesílající subjekt
Ve smyslu článku 2 nařízení jsou odesílajícími orgány do členských států EU v Česku všechny stupně soudů, soudní exekutoři a všechny stupně státních zastupitelství. Ministerstvo spravedlnosti ČR plní úkoly ústředního orgánu podle článku 3 nařízení. Poskytuje informace odesílajícím orgánům, řeší obtíže, které mohou vzniknout při zasílání písemností určených k doručení, předává ve výjimečných případech na žádost odesílajícího subjektu žádosti o doručení příslušnému přijímajícímu orgánu v cizině (§ 31 odst. 4 instrukce).

 3. Zasílání písemností – obecně
Soudní písemnosti, žádosti, potvrzení, osvědčení a všechny další písemnosti, jejichž zasílání připouští nařízení o doručování, se zasílají přímo na adresu příslušného přijímacího orgánu. Zasílané písemnosti mají být čitelné a vyhotovené v úředním jazyce přijímacího státu, případně v jednom z úředních jazyků tohoto státu. K zasílaným písemnostem je třeba připojit žádost o doručení písemnosti (příloha k nařízení či přehled tiskopisů uvedený v příloze č. 10 instrukce)[13] vyplněnou buď v úředním jazyce přijímacího státu, nebo v jiném jazyce, který tento stát akceptuje. Seznam jazyků, které lze použít při aplikaci nařízení, je uveden v příloze č. 15 instrukce. Nicméně musím zdůraznit, že tento seznam není úplný,[14] neboť v něm dosud chybějí jazyky, které akceptují nově přistoupivší státy. Pokusil bych se vyjmenovat jazyky, které jsou akceptovány pro vyplnění žádosti o doručení písemnosti v některých státech EU:

• Belgie                               francouzština, angličtina, němčina a nizozemština,
• Francie                              francouzština a angličtina,
• Itálie                                  italština, francouzština a angličtina,
• Lucembursko                    francouzština a němčina,
• SRN                                němčina a angličtina,
• Nizozemí                          nizozemština a angličtina,
• Rakousko                        němčina a angličtina,
• Velká Británie                  angličtina a francouzština,

Z nově přistoupivších států jde o tyto jazyky:

• Estonsko                           estonština a angličtina,
• Litva                                litevština a angličtina,
• Lotyšsko                           lotyština, angličtina a francouzština,
• Maďarsko                         maďarština, němčina, angličtina a francouzština,
• Polsko                              polština, angličtina a němčina,
• Slovinsko                          slovinština a angličtina,
• Slovensko                         slovenština.

Co se týče České republiky, lze použít kromě českého jazyka dále také jazyků slovenského, anglického a německého.

Náklady spojené s překladem žádosti a zasílaných písemností nese žadatel, tj. český orgán (příslušný soud, státní zastupitelství nebo soudní exekutor), který žádá o doručení zasílaných písemností v příslušném členském státě EU.

Cizí (zahraniční) přijímací orgán má povinnost odeslat nejpozději do 7 dnů po obdržení žádosti o doručení písemnosti odesílajícímu českému orgánu potvrzení o přijetí žádosti o doručení (použije k tomu jednotný formulář, uvedený v příloze k nařízení). V případě, že nebude možné žádosti o doručení vyhovět (např. žádost zjevně spadá mimo oblast působnosti nařízení nebo pokud doručení není možné vzhledem k nesplnění formálních podmínek – článek 6 odst. 2 a 3 nařízení), cizí přijímací orgán vrátí nevyřízenou žádost o doručení českému odesílajícímu orgánu s uvedením důvodu, proč nemohla být vyřízena (použije k tomu jednotný formulář, uvedený v příloze k nařízení).

Pokud by cizí přijímací orgán nebyl pouze místně příslušným k vyřízení doručení písemnosti, žádost o doručení spolu s písemnostmi nevrátí českému odesílajícímu orgánu, nýbrž vše postoupí místně příslušnému přijímacímu orgánu k vyřízení a uvědomí o tomto postupu český odesílající orgán. Potvrzení o přijetí žádosti o doručení pak zašle českému odesílajícímu orgánu ve lhůtě do 7 dnů ten přijímací orgán, kterému byla věc postoupena jako místně příslušnému.

4. Doručování písemností

Cizí přijímací orgán[15] doručí písemnost buď sám nebo ji nechá doručit v souladu se svými právními předpisy, nebo zvláštní formou vyžádanou odesílajícím orgánem, tj. například do vlastních rukou adresáta. Předpisy upravující doručování v některých zahraničních státech umožňují, aby poštovní zásilku převzala kterákoliv dospělá osoba zdržující se na stejné adrese jako adresát písemnosti.

Pokud není možné písemnosti doručit do 1 měsíce od jejich obdržení, cizí přijímací orgán uvědomí o tom odesílající český orgán prostřednictvím potvrzení na jednotném formuláři, uvedeném v příloze k nařízení.

Datum doručení písemností je datum, ve kterém byla písemnost doručena podle právních předpisů přijímajícího státu. V případě, že písemnosti musí být doručeny v určité lhůtě v souvislosti s řízením, které bylo zahájeno nebo probíhá v odesílajícím státě, bere se v úvahu ve vztahu k žadateli datum stanovené právními předpisy tohoto státu. Nařízení umožňuje, aby se členské státy mohly ze závažných důvodů na přechodnou dobu 5 roků odchýlit o uvedených obou ustanoveních, či od jednoho z nich.[16] ČR sdělila Komisi, že neprovede prohlášení podle tohoto ustanovení.

5. Odmítnutí přijmout písemnost

Cizí přijímací orgán informuje český odesílající orgán o tom, že může odmítnout převzít písemnost určenou k doručení, pokud není vyhotovena v úředním jazyce přijímacího státu nebo v jazyce odesílajícího státu, který adresát písemnosti zná.

Základním pravidlem při používání nařízení je, aby písemnost určená k doručení byla buď přeložena do úředního jazyku přijímacího státu, nebo aby byla sepsána v tom jazyce, který adresát písemnosti zná, např. v českém jazyce, pokud se doručuje do ciziny účastníkům dědického řízení, kteří rozumí češtině.

6. Potvrzení o doručení a kopie doručené písemnosti

Potvrzení o doručení písemností se vydává a zasílá odesílajícímu orgánu na předepsaném formuláři a připojí se k němu kopie doručené písemnosti, jestliže si to přeje odesílající orgán. Potvrzení se vydává v úředním jazyce státu, který žádost o doručení písemností vyřídil nebo v jazyce, který tento stát označil za jazyk, jež je pro něj přijatelný. Použitelné jazyky jsou stejné jako v případě žádosti o doručení písemnosti (III.3). Česká republika označila pro tento účel jazyk slovenský, anglický a německý.

Náklady spojené s doručováním písemností hradí přijímající stát. Odesílající orgán hradí náklady vzniklé použitím zvláštního způsobu doručení (jak jsem uvedl, za zvláštní způsob doručení se považuje např. doručení do vlastních rukou adresáta) nebo náklady vzniklé podle právních předpisů přijímajícího státu při doručování soudním úředníkem nebo jinou úřední osobou (článek 11 nařízení). V některých státech je doručování písemností svěřeno privátním společnostem, které si „naúčtují“ všechny náklady spojené s takovým doručením (např. Nizozemí). Tyto náklady musí uhradit odesílající orgán.

IV. Zasílání písemností konzulární nebo diplomatickou cestou nebo prostřednictvím diplomatických nebo konzulárních zástupců

Výjimečně lze zasílat žádosti o doručení soudních písemností přijímajícím orgánům členského státu diplomatickou nebo konzulární cestou (článek 12 nařízení).

Každý členský stát může přímo a bez omezení doručovat soudní písemnosti osobám s bydlištěm v jiném členském státě prostřednictvím svých diplomatických nebo konzulárních zástupců (článek 13 odst. 1 nařízení). Každý členský stát však může prohlásit, že je proti takovému doručování na jeho území, ledaže mají být písemnosti doručeny státnímu příslušníku odesílajícího členského státu[17] (článek 13 odst. 2 nařízení). ČR sdělila Komisi, že není proti takovému doručování na svém území.

Ministerstvo zahraničních věcí ČR však zaujalo názor, že by tento způsob doručování písemností měl být používán zcela výjimečně, neboť to nepřiměřeně zatěžuje konzulární nebo diplomatické pracovníky.
 
V. Doručování poštou
 
Každý členský stát může doručovat soudní písemnosti osobám s bydlištěm v jiném členském státě přímo poštou za podmínek stanovených přijímajícím státem. U tohoto ustanovení bych se pozastavil. Jde totiž o nejsnadnější možnost doručení písemností do zahraniční (v rámci členských států EU), a to za podmínek, které členské státy EU mohou blíže vymezit.

Česká republika stanovila, že tyto písemnosti musí být zasílány do vlastních rukou, doporučeně a v českém jazyce nebo s připojeným překladem do českého jazyka. Jsou-li tyto písemnosti doručovány občanovi jiného členského státu, který se zdržuje na území ČR, musí být vyhotoveny v úředním jazyce státu, jehož je občanem (článek 14 nařízení).

Z dalších členských států EU bych se zmínil pouze o některých členských státech:

Belgie přijímá doručování soudních písemností poštou za následujících podmínek:

• doporučeným dopisem s doručenkou nebo jejím ekvivalentem,
• potřebným překladem do úředního jazyka,
• použitím speciálních formulací.

Německo – na území SRN se přijímá přímé doručení poštou pouze ve formě doporučeného dopisu s doručenkou a pouze s tou podmínkou, že dokument, který má být doručen, je v jednom z následujících jazyků nebo je doplněn překladem do jednoho z následujících jazyků: do němčiny nebo do jednoho z oficiálních jazyků odesílajícího státu, je-li adresát státním příslušníkem odesílajícího státu.

Španělsko přijímá doručování soudních písemností poštou s potvrzením o doručení s tím, že písemnosti musí být přeloženy do úředního jazyka (španělštiny).

Francie – doručení musí mít podobu doporučeného dopisu s potvrzením o přijetí a seznamem odeslaných dokumentů, případně může být použito jakékoliv metody, která zajistí určení data odeslání a doručení a totožnosti odeslaných položek.

Itálie přijímá doručování dokumentů poštou s tím, že k nim musí být připojen italský překlad.

Nizozemí přijímá doručení soudních dokumentů poštou za následujících podmínek:

• přímé doručení poštou osobám, které jsou v Nizozemí, musí být provedeno doporučeným dopisem,
• dokumenty odesílané poštou osobám s trvalým pobytem v Nizozemí musí být sepsány nebo přeloženy do holandštiny nebo být v jazyce, kterému příjemce rozumí,

Rakousko přijímá doručení soudních dokumentů poštou z jiného členského státu za následujících podmínek:

• dokumenty, které mají být doručovány poštou, musí být napsány v oficiální jazyce místa, kde jsou doručovány nebo k nim musí být připojen ověřený překlad do dotčeného jazyka,
• pokud toto ustanovení nebude dodrženo, příjemce doručené písemnosti může odmítnout dokumenty přijmout. Pokud příjemce toto právo uplatní, dokumenty nesmí být považovány za doručené. Příjemci musí být písemně informováni o svém právu odmítnout přijetí dokumentů,
• příjemci mohou rovněž uplatnit právo na odmítnutí tím, že budou informovat úřad, který dokumenty doručil nebo odesílající úřad do tří dnů, že nejsou připraveni dokumenty přijmout. Čas počíná běžet, když je dokument podán u poštovního přepravce; čas potřebný pro vlastní doručení poštou není do této lhůty zahrnut, a proto je rozhodný datum na poštovním razítku,
• poštovní doručení musí využívat standardní mezinárodní potvrzení o doručení. Pro informování příjemců o jejich právech je třeba použít speciálního textu.

Slovinsko přijme doručení soudních dokumentů poštou z jiného členského státu při splnění následujících podmínek:

• dokumenty, jež mají být doručeny poštou, musí být psány nebo doprovázeny překladem do slovinštiny nebo jednoho z oficiálních jazyků členských států, ze kterých jsou dokumenty doručovány, je-li adresát občanem daného členského státu. Pokud není tato podmínka splněna, příjemce může odmítnout dokumenty přijmout a tyto nemusí být považovány za doručené,
• doručení poštou je možné pouze formou doporučeného dopisu s potvrzením příjmu.

Maďarsko přiznává soudním písemnostem doručovaným podle článku 14 odst. 1 nařízení právní účinky ve vztahu k adresátovi, který má pobyt nebo sídlo na jeho území za následujících podmínek:

• doručení poštou je možné pouze formou doporučeného dopisu s potvrzením příjmu,
• doručování má být prováděno v souladu s maďarským právem upravujícím doručování soudních písemností,
• předvolání musí být zasláno adresátovi nejméně 30 dnů přede dnem stání nebo jiného procesního úkonu,
• uplatnění nároků nebo jiný dokument vyvolávající řízení adresovaný jednomu účastníkovi řízení, které není skončeno, musí být v každém případě přeloženy do maďarštiny.

Polsko akceptuje doručování soudních písemností za následujících podmínek:

• doručení poštou je možné pouze formou doporučeného dopisu s potvrzením příjmu,
• doručovaná písemnost musí být napsaná v polštině nebo přeložená do polštiny nebo do jednoho z oficiálních jazyků členských států, ze kterých jsou dokumenty doručovány, je-li adresát občanem daného členského státu.

Slovensko akceptuje doručování soudních písemností osobě, která má pobyt nebo sídlo na jeho území tehdy, je-li tato písemnost napsána ve slovenském jazyce nebo přeložena do jednoho z oficiálních jazyků členských států, ze kterých jsou dokumenty doručovány, je-li adresát občanem daného členského státu.

Spojené království Velké Británie a Severního Irska – Doručení dokumentu poštou je přijatelné prostřednictvím doporučeného dopisu nebo pouze „zaznamenaného“ dopisu. Jako důkaz o doručení dokumentu musí být získán podpis od adresáta nebo jakékoliv jiné osoby, která je připravena převzít zásilku jménem adresáta.

Adresát může odmítnout přijetí doručeného „zásadního“ dokumentu, pokud k němu nebude připojen ověřený anglický překlad nebo ověřený překlad do jazyka, jemuž adresát rozumí.

 

VI. Přímé doručování
 
Nařízení nebrání možnosti jakékoliv osoby zúčastněné na soudním řízení doručit soudní písemnosti přímo prostřednictvím úředních činitelů, úředníků nebo jiných příslušných osob přijímacího členského státu. ČR sdělila Komisi, že je proti takémuto doručování. Z členských států EU nevznesly námitky proti tomuto způsobu doručování, resp. toto doručování za určitých podmínek umožňují Belgie, Řecko, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lucembursko, Nizozemí, Finsko, Švédsko, z Velké Británie pouze Skotsko a Gibraltar a Malta. Ostatní členské státy vznesly výhrady a takové doručování není možné.
 
VII. Mimosoudní písemnosti
           

• písemnost byla zaslána jedním ze způsobů stanovených v nařízení,
• ode dne zaslání písemnosti uplynulo období nejméně 6 měsíců, které soudce v daném případě považuje za dostačující,
• nebylo obdrženo potvrzení žádného druhu, přestože bylo vynaloženo veškeré úsilí k jeho získání prostřednictvím příslušných orgánů přijímacího členského státu.

Žádost o prominutí zmeškání lhůty může být u českých soudů podána ve lhůtě stanovené v článku 19 odst. 4 nařízení.

 

IX. Shrnutí

Nařízení umožňuje doručovat písemnosti do některého z členských států EU sice 4 způsoby, z nichž však reálně použitelné jsou v podstatě pouze způsoby dva:

• prostřednictvím českého odesílajícího orgánu (nejčastěji okresní či obvodní soudy, v Brně pak městský soud) na základě žádosti o doručení písemnosti adresované zahraničnímu přijímacímu orgánu (nejčastěji příslušnému soudu),
• přímou cestou prostřednictvím pošty, což bude asi způsob nejčastější a do jisté míry také nejsnadnější.

    
Doručování soudních písemností do zahraničí prostřednictvím pošty nespadá podle mého názoru do režimu ust. § 38 odst. 2 OSŘ, nejde o „žádost o poskytnutí právní pomoci v cizině“. Pouhé vložení přeložené písemnosti do obálky, vyplnění mezinárodní doručenky a podání na poště lze jen stěží považovat za žádost o poskytnutí právní pomoci v cizině (něco jiného by samozřejmě bylo, pokud by se v zahraničí měl provést nějaký důkaz, např. výslech dědice). Vzhledem k tomu, že soudní komisař je zároveň oprávněn vydat jménem soudu usnesení o ustanovení překladatele[18] k přeložení soudní písemnosti do příslušného jazyka, lze očekávat, že se doručování písemností do členských států EU může podstatně urychlit.
    
Závěrem bych uvedl několik internetových adres, na kterých lze získat některé užitečné informace:

• http.//www.europa.eu.int/comm/justice_home/judicialatlascivil/html/docservdocs_en.htm – na této adrese lze nalézt adresy přijímajících míst a seznam písemností, které mohou být doručovány podle nařízení a dále také výhrady a sdělení k jednotlivým článkům nařízení, jež zaslaly Evropské komisi jednotlivé členské státy EU,
• http://www.europa.eu.int/comm/justice_home/judicialatlascivil/html/index.htm – na této stránce se nalézá tzv. Evropský soudní atlas v civilních věcech – kontakty na soudy členských států EU, praktické informace k jednotlivým právním instrumentům, možnost vyplňovat příslušné formuláře,
• http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=2617&d=17960 – kde je jednak komentář k formulářům pro potřebu soudní spolupráce v civilních věcech v rámci EU a jednak si lze stáhnout i jednotlivé formuláře k uvedeným nařízením, včetně nařízení č. 1348/2000, a to v příslušných jazykových mutacích,
• http://www.europa.eu.int/comm/justice_home/ejn/index.htm – evropská soudní síť pro občanské a obchodní věci,
• http://europa.eu.int/eur-lex – databáze Eur-Lex.

 


Článek byl též uveřejněn v časopise Ad Notam, 2004, č. 4.


Poznámky pod čarou:
* JUDr. Jiří Svoboda je notářem v Praze.
[1] Nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. 5. 2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech.
[2] Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. Brusel I) a Nařízení Rady (ES) č. 1347/2000 ze dne 29. 5. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem (tzv. Brusel II).
[3] Nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. 5. 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech.
[4] Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000 o úpadkovém řízení.
[5] Srov. Fenyk J., Ondruš, R. Právní styk s cizinou v trestním a netrestním řízení a před orgány veřejné správy. Praha : Linde, 1997, s. 192.
[6] Haag 15. 11. 1965, vyhlášena byla pod č. 82/1982 Sb.
[7] S jedinou výjimkou, a tou je Dánské království, které se nezúčastnilo přijímání nařízení a toto nařízení není pro Dánsko závazné ani použitelné. U Dánska se bude při doručování písemností postupovat podle citované Haagské úmluvy o doručování, neboť s Dánskem jsme neuzavřeli dvoustrannou smlouvu o právní pomoci.
[8] Smlouva mezi ČSSR a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, vyhlášena pod č. 42/1989 Sb.
[9] Smlouva mezi ČSSR a Maďarskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášena pod č. 63/1990 Sb.
[10] Smlouva mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, vyhlášena pod č. 209/1993 Sb.
[11] Smlouva mezi ČSSR a Socialistickou federativní republikou Jugoslávie o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášena pod č. 207/1964 Sb., která je závazná též pro Chorvatsko, Makedonii, Slovinsko a Bosnu a Hercegovinu.
[12] Zejména před protokolem k Bruselské úmluvě ze dne 27. 8. 1968 (úplné znění, Úř. Věstník C 27,26 l. 1998) a před Haagskou úmluvou ze dne 15. 11. 1965.
[13] Formuláře žádostí o doručení jsou v příslušných jazykových mutacích také k dispozici na „extranetu“ ministerstva spravedlnosti. Dále jsou uveřejněny na internetu na portálu ministerstva spravedlnosti – viz seznam internetových stránek v závěru článku.
[14] Mám na mysli stav k 30. 6. 2004.
[15] Manuál přijímacích míst a seznam písemností byl publikován jako Rozhodnutí komise (2001/781/ES) ze dne 25. 9. 2001 o vypracování příručky přijímacích subjektů a seznamu písemností, které mohou být doručovány podle nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 [oznámeno pod číslem K(2001)2664].
[16] Této možnosti využily státy jako např. Belgie, Španělsko, Francie, Irsko, Velká Británie, Nizozemí, Slovinsko, Portugalsko, Maďarsko či Polsko a kromě ČR této možnosti nevyužilo Německo, Rakousko či Slovensko.
[17] Této možnosti využily např. Belgie, Německo, Itálie, Lucembursko, Slovinsko, Slovensko, Polsko.
[18] Jde o usnesení, kterým se upravuje řízení – srov. § 38 odst. 2 OSŘ.