Evropský soudní dvůr dotváří svobodu usazování (podnikání) obchodních společností – k rozsudku Inspire Art


JUDr. Jaroslav Salač, LL. M., Mgr. Tomáš Doležil, LL. M. Eur, Praha*

I. Úvodem
Dne 30. září 2003 vydal Evropský soudní dvůr rozsudek v řízení o předběžné otázce ve věci C-167/01, Inspire Art, ve kterém vyložil ustanovení primárního a sekundárního práva týkající se svobody usazování (podnikání) obchodních společností ve vazbě na předcházející judikaturu v této oblasti.[1] Jedná se nepochybně o zásadní rozhodnutí, které ve spojení s dřívějšími rozsudky ve věcech Centros a Überseering[2] zásadně formuje svobodu usazování obchodních společností dle Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „SES“). Jako takové má a bude mít zásadní význam i pro české právo obchodních společností a podnikání v České republice. Klíčová rozhodnutí ESD jsou vždy očekávána právnickou veřejností s velkým napětím. V případě rozsudku ve věci Inspire Art byla tato očekávání vyšší než jindy, neboť nebylo jasné, zda a jak ESD naváže na předcházející judikaturu.

Účelem toho příspěvku je informovat o základních závěrech rozhodnutí ESD ve věci Inspire Art a nastínit důsledky z něho vyplývající pro jednotlivce a členské státy Evropské unie.

II. Rekapitulace dosavadní judikatury ESD
 
V rozsudku Daily Mail se ESD postavil restriktivně k možnosti přemístění sídla a podnikatelské činnosti z jednoho členského státu do jiného. Tyto otázky nebyly dle ESD zahrnuty do svobody usazování a mohly být nastoleny jen pomocí harmonizace právních řádů. Podle názoru ESD měla být svoboda usazování v jiných členských státech realizována především zakládáním poboček, organizačních složek nebo dceřiných společností. Je třeba uvést, že ESD vykládal komunitární právo v případu Daily Mail vzhledem k opatřením členského státu, ze kterého společnost chtěla přemístit své sídlo a podnikatelskou činnost.

V rozsudku Centros ESD čelil otázce přípustnosti registrace pobočky v členském státě za situace, kdy společnost ve státě inkorporace nevyvíjela žádnou podnikatelskou činnost a veškerou podnikatelskou činnost zamýšlela vyvíjet prostřednictvím pobočky v jiném členském státě. Evropský soudní dvůr dospěl k závěru, že odmítnutím registrace pobočky dochází k bránění výkonu práva na svobodu usazování. Na tom nemění nic fakt, že se touto konstrukcí chtělo dosáhnout obejití přísnějších předpisů v členském státě pobočky. Z tohoto rozsudku mimo jiné vyplývá, že vnitrostátní právní řády členských států nemohou obsahovat normy kolizního typu, které by ve svém důsledku omezovaly výkon svobody usazování obchodních společností. Důležitým rozdílem oproti rozsudku ve věci Daily Mail je, že v tomto i dále uvedených rozhodnutích bylo posuzováno porušení komunitárního práva z pohledu státu, kam měla být umístěna veškerá či podstatná podnikatelská činnost obchodní společnosti.

V rozsudku ve věci Überseering ESD hodnotil slučitelnost teorie sídla se svobodou usazování. Podle německého práva, resp. německých kolizních norem, měla totiž nizozemská společnost, která přemístila své skutečné sídlo do Německa, ztratit právní a procesní subjektivitu. Evropský soudní dvůr výslovně konstatoval, že obchodní společnosti mají právo vykonávat svoji činnost v jakémkoli členském státě, přičemž jejich statutární sídlo, skutečné sídlo (ústřední správa) nebo hlavní pobočka slouží k určení jejich osobního statutu. Ze svobody usazování nutně vyplývá, že obchodní společnost musí být uznána všemi členskými státy. Opačný závěr by znamenal negaci práva na tuto svobodu. Převážil extenzivní výklad, a sice, že společnosti platně založené podle práva jednoho členského státu mohou využívat veškerá práva vyplývající ze svobody usazování v ostatních členských státech, aniž by ztratily svou právní či procesní subjektivitu. Ve svém důsledku tento závěr znamená, že může docházet k přenesení skutečného sídla z jednoho členského státu do druhého při zachování statutárního, zapsaného sídla ve státě inkorporace.

III. Inspire Art
1. Právní otázky
Za tohoto stavu judikatury bylo netrpělivě očekáváno rozhodnutí ESD ve věci Inspire Art. Principiální otázkou bylo, zda svoboda usazování převáží nad veškerými vnitrostátními právními omezeními, která by se vztahovala na zahraniční obchodní společnosti. Přesněji řečeno, šlo o to, zda může být obchodní společnost založena podle práva určitého členského státu a následně vykonávat prostřednictvím své organizační složky (pobočky) podstatnou či veškerou podnikatelskou činnost v jiném „hostitelském“ členském státě bez povinnosti plnit dodatečné podmínky pro tento výkon. Může tedy obchodní společnost založená podle práva jednoho členského státu využít skutečnosti, že právo jiného členského státu upravuje např. problematiku základního kapitálu či podílu zaměstnanců na řízení společnosti přísněji, a vykonávat v něm prostřednictvím pobočky podstatnou či veškerou svou podnikatelskou činnost? Je oprávněn hostitelský členský stát legislativně zakročit proti takovýmto obchodním společnostem např. tím, že přijme zvláštní právní předpisy za účelem upravit postavení a výkon jejich podnikatelské činnosti? A konečně, je ztížení či znemožnění činnosti zahraniční obchodní společnosti v hostitelském členském státě z důvodů fiskálních, zejména daňových, kvůli ochraně věřitelů a jiných třetích osob, obraně před podvody či z jiných důvodů ospravedlnitelné?
 
2. Skutkový a právní stav[3]
Společnost Inspire Art Ltd. byla založena podle anglického práva ve formě podobné české společnosti s ručením omezeným (private company limited by shares). Společnost měla jediného jednatele s bydlištěm v Nizozemí a oprávněním samostatně zavazovat společnost. Předmětem podnikání společnosti bylo obchodování s uměleckými předměty. Společnost zřídila organizační složku v Nizozemí a nechala se zapsat do obchodního rejstříku vedeného Obchodní komorou v Amsterodamu.

V Nizozemí platí zákon o tzv. formálně zahraničních společnostech (dále jen „nizozemský zákon o FZS“), který upravuje právní režim kapitálových společností s právní subjektivitou, které byly založeny podle jiného než nizozemského práva a vykonávají činnost výlučně či podstatně v Nizozemí bez skutečné vazby na stát inkorporace. Tento zákon ukládá formálně zahraničním společnostem řadu povinností, např. uvést dodatek ke své obchodní firmě, povinnost minimální výše základního a vlastního kapitálu či povinnost vyhotovit a zveřejnit roční závěrky a výroční zprávy.

Nejedná se však o omezení, která by měla primárně za cíl omezit svobodu usazování. Spíše je lze charakterizovat jako minimální, což má pro konečné zhodnocení rozhodnutí ESD svůj význam. Sankcí pro případ nedodržení těchto povinností je zejména solidární odpovědnost jednatelů společně se společností.Společnost Inspire Art si však dodatek ke své obchodní firmě do obchodního rejstříku zapsat nenechala. Obchodní komora toto považovala za porušení zákona a požádala příslušný soud v Amsterodamu, aby rozhodl o tom, že společnost Inspire Art je povinna dodatek do obchodního rejstříku nechat zapsat. Tento soud položil ESD několik otázek týkajících se výkladu komunitárního práva, resp. souladu nizozemského zákona o FZS s komunitárním právem:
  • První otázka směřovala k tomu, zda je třeba vykládat čl. 43–48 SES tak, že uložení dodatečných povinností vůči zahraničním společnostem nebo jejich organizačním složkám podle nizozemského zákona o FZS je v rozporu s komunitárním právem za situace, kdy společnost byla založena v jednom členském státě za účelem získání výhod oproti společnostem založeným podle práva jiného členského státu, které předepisuje přísnější pravidla než právo státu inkorporace.
  • Druhá otázka směřovala k tomu, zda mění závěr na první otázku skutečnost, že nizozemský zákon o FZS byl přijat právě za účelem regulace společností, které svou činnost výlučně či podstatně provozují v hostitelském státě, přičemž nemají žádnou vazbu na stát inkorporace.
  • Třetí otázkou se amsterodamský soud dotazoval, zda v případě kladné odpovědi na výše uvedené dvě otázky může být existence omezení uvedených v zákoně ospravedlněna podle čl. 46 SES nebo podle tzv. kategorických požadavků.[4]
 
3. Závěry ESD
 Evropský soudní dvůr měl předně vyložit primární a sekundární právo s ohledem na ustanovení nizozemského zákona o FZS.[5] Soud se v prvé řadě opřel o jedenáctou směrnici práva obchodních společností o publicitě organizačních složek zřizovaných v jiných členských státech[6]



Poznámky pod čarou:
Autoři působí jako advokáti v advokátní kanceláři Linklaters, v. o. s.
[1] Srov. zejména rozsudky ve věci Daily Mail a General Trust z 27. 9. 1988 (81/87), Centros ze dne 9. 3. 1999 (C 212/97), Überseering B.V. ze dne 5. 11. 2002 (C 208/00); k tomuto v detailech viz Doležil T., Salač J. Aktuální otázky svobody usazování (podnikání) obchodních společností. Právní rozhledy, 2003, č. 5, s. 224 a násl.
[2] K dřívější judikatuře srov. např. Sonnenberger, H. J. Die grenzüberschreitende Sitzverlegung von Gesellschaften in der Europäischen ­ Gemeinschaft, in Tichý, L. (ed.). Entwicklung des Rechts der Handelsgesellschaften (Ausgewählte Fragen aus der deutsch-tschechischen Perspek­ tive). Praha : 2002, s. 30 a násl.
[3] Blíže ke skutkovému a právnímu stavu viz Doležil, T. Svoboda podnikání. EMP, 2003, č. 4, s. 26 a násl.
[4] Pojem kategorických požadavků vychází z judikatury ESD k otázkám vnitřního trhu. Jedná se o jiné požadavky veřejného zájmu než ty, které SES výslovně uvádí.
[5] Evropský soudní dvůr v tomto rozsudku poněkud přestoupil roli vykladače komunitárního práva a explicitně posuzoval i slučitelnost jednotlivých ustanovení zákona o FZS s primárním a sekundárním právem. Tento postup ESD není právně korektní, avšak v jeho praxi nikoliv ojedinělý.
[6]
Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář: