4. Odpovědnost českých soudů za nesprávnou aplikaci komunitárního práva
 
V oddíle I.1.5.1. druhé části jsme navrhli postup, jak by český právní řád mohl vlastními prostředky zamezit porušování článku 234 (3) SES. Nedojde-li k přijetí naznačeného řešení a budou-li mít české soudy potíže s respektováním povinnosti obracet se na Evropský soudní dvůr, je třeba uvažovat o případné odpovědnosti za škodu. Případná odpovědnost členského státu z důvodu porušení povinnosti zahájit řízení o předběžné otázce je však pouhým výsekem možností, kdy může odpovědnost členského státu vyvstat. Nyní nastává čas pro mezitímní shrnutí předchozích dvou kapitol a jejich širší reflexi s ohledem na přistoupení České republiky k Evropské unii.

Z vývoje popsaného v předchozích dvou kapitolách zabývajících se odpovědností členského státu plyne, že v nejbližší budoucnosti může dojít v komunitárním právu k zásadním změnám. Bude-li Evropský soudní dvůr následovat Závěry obou svých generálních advokátů, dojde k podstatné proměně postavení národních soudců. Přístup soudců ke komunitárnímu právu již nebude jakási blahosklonná tolerance, tedy stav, kdy k aplikaci komunitárního práva dojde, jestliže má soudce dobrou náladu a strany to navrhnou. Národní soudy by mohly být napříště odpovědné za své rozhodnutí. Jak již zmíněno výše, nejednalo by se o osobní odpovědnost soudce, ale o odpovědnost moci soudní realizovanou přes členský stát.

České soudy by se tedy bezprostředně po své proměně v soudy komunitární mohly ocitnout pod dvojím tlakem. Ze strany Evropské unie by to byla Komise, která monitoruje aplikaci komunitárního práva členskými státy. Při systematickém a opakovaném porušování komunitárního práva českými soudy by mohlo dojít k zahájení řízení o porušení Smlouvy dle článku 226 SES proti České republice.
         
Daleko podstatnější dopad by však mohl mít případ Köbler. Jestliže Evropský soudní dvůr potvrdí odpovědnost členských států pro jednotlivá porušení komunitárního práva mocí soudní a přizná jednotlivcům v takovém případě náhradu škody, dá jednotlivcům (tedy fyzickým a právnickým osobám) do ruky velice účinný nástroj. Zkušenosti současných členských států ukazují, že jednotlivci377  se naučí s komunitárním právem pracovat podstatně rychleji nežli státní správa a soudy. Jednotlivci mají navíc z pochopitelných důvodů eminentní zájem na případné náhradě škody. Členský stát proto nemá možnost politických kompromisů a určitého manévrovacího prostoru jako v případě řízení dle článku 226 SES a vyjednávání s Komisí.

V této souvislosti nelze odolat pokušení zamyslet se nad načasováním případů Köbler, Komise v. Itálie a konečně i případu Kühne & Heinz.378 Závěry ve všech případech přicházejí přibližně rok před rozšířením Evropské unie. Evropský soudní dvůr by je měl být schopen projednat před samotným rozšířením Evropské unie. Bude-li soud následovat Závěry svých generálních advokátů, uzavře prostor, kterým dosud mohla porušení komunitárního práva unikat odpovědnosti. Jinými slovy, veškeré složky státní moci budou napříště odpovědné za porušení komunitárního práva. Načasování celého podniku přímo vnucuje otázku, zda se nejedná o přípravu Evropského soudního dvora na rozšíření Evropské unie.

Jaká by byla východiska pro obdobné tvrzení? Rozšířením přibude do Evropské unie několik set nových soudů. Soudů z větší části neznalých komunitárního práva. Je otázkou, jaký bude přístup nováčků k řízení o předběžné otázce a komunikace s Evropským soudním dvorem a jaký nápad nových případů Soudu přibude. Soud však již v současné době není schopen vyřizovat předběžné otázky dříve nežli za dva roky.379 Reforma komunitárního soudnictví je v nedohlednu. Soud proto nebude schopen zvládnout větší nápad nových předběžných otázek.380 V takovém okamžiku dává smysl381 přesunout iniciativu při vynucování komunitárního práva na Komisi a především jednotlivce. Jednotlivci totiž budou vymáhat případnou náhradu škody před národními soudy, nikoliv před Evropským soudním dvorem. To znamená, že Soud přesune vynucování komunitárního práva před národní soudy. Zbaví se tak nápadu, aniž by se zbavil možnosti mít poslední slovo. Evropský soudní dvůr bude mít totiž nadále možnost se v obtížných jednotlivých případech vyjádřit v rámci předběžné otázky. Bude-li docházet k systematickému porušování komunitárního práva, kupříkladu odmítáním náhrady škody jednotlivcům a zároveň odmítáním předběžné otázky, Komise může dle 226 SES zjednat nápravu. Tímto vývojem může dojít k pokrytí celého prostoru, tedy činnosti všech tří mocí ve státě a jednotlivých i systematických porušení.

Naším cílem není rozvíjet katastrofické scénáře, ve kterých by mohla Česká republika být vystavena dvojitému tlaku – z jedné strany Komise, z druhé jednotlivců. Není důvod se domnívat, že budoucí aplikace komunitárního práva českými soudy bude znatelně horší či znatelně lepší nežli činnost jejich kolegů v ostatních devíti kandidátských zemích. Je však vhodné si uvědomit, že v otázce plné účinnosti a aplikace komunitárního práva českými soudy neexistují žádná přechodná ustanovení.382 Jinak řečeno, české soudy budou povinny od samého dne přistoupení České republiky, aplikovat veškeré komunitární právo.383

Chyby a přehmaty při aplikaci více méně neznámého právního řádu přirozeně nastávat budou. Je možné se domnívat, že vzhledem ke komplexnosti a množství komunitárních předpisů se tak bude stávat, v porovnání s kupříkladu Evropskou úmluvou o lidských právech, častěji. Když byla v roce 2000 Česká republika poprvé Evropským soudem pro lidská práva odsouzena384 k vyplacení „spravedlivého zadostiučinění“, reakce nebyly právě pozitivní. Odsuzující rozsudky před Evropským soudem pro lidská práva se nám od té doby radostně množí.385 Hlavním problémem se zdá být délka soudního řízení, především v restitučních sporech.386

Případná odpovědnost České republiky za porušení komunitárního práva bude probíhat značně odlišně od činnosti Evropského soudu pro lidská práva. V případě jednotlivých porušení ji totiž budou vyslovovat samotné české soudy. Může proto dojít k situacím, kdy bude český soud stanovovat náhradu škody za vlastní předešlé pochybení. Případné řízení dle článku 226 SES by se pak mohlo zabývat strukturálními problémy české justice před Evropským soudním dvorem.

Nicméně jednu paralelu se současným řízením před Evropským soudem pro lidská práva učinit lze. Přistoupení k Evropské unii, stejně tak jako předtím podpis Evropské úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod nejsou samospásné. Oba systémy pouze v rámci kontroly dodržování převzatých závazků poukážou na nedostatky. Reformu české justice však za českého zákonodárce a justici samotnou nikdo neudělá.387 Je jistě vhodné učinit tak předem, nežli následně platit náhrady škod jednotlivcům a případné pokuty Evropské unii. Poučení, které plyne z výše uvedeného, je velice jednoduché: Prevence je lepší nežli následná (a nákladná) léčba.388 Domníváme se proto, že je načase opustit mýty o bezpečném závětří a omezeném dopadu přistoupení České republiky k Evropské unii na každodenní práci českých soudů. Evropská unie totiž přestává být pro národní soudce neznalé komunitárního práva bezpečným místem.
 
Poznámky pod čarou:
377 Především podnikatelé, vybaveni dobře zaplacenými právními službami. Nejedná se o žádný převratný objev – soukromý sektor je vždy o krok napřed před veřejnou sférou.
378 Závěry generálního advokáta Légera z 8. 4. 2003 v případu C–224/01 Köbler v. Rakousko; Závěry generálního advokáta  Geelheoda z 8. 6. 2003 v případu C–129/00 Komise v. Itálie; a konečně Závěry generálního advokáta Légera ze 17. 6. 2003 v případu C–453/00 Kühne & Heinz NV v. Productschap voor Pluimvee en Eieren.
379 Dle oficiální statistiky Evropského soudního dvora byla v roce 2002 průměrná délka řízení o předběžné otázce 24,1 měsíce. Srov. Oficiální statistiku Evropského soudního dvora za rok 2002 – Statistics Concerning the Judicial Activity of the Cour of Justice, cit. výše, s. 10, tabulka 8. Srov. diskusi o nutnosti reformy komunitárního soudnictví v oddíle II.2. třetí části.
380 Přesunutí pravomoci projednávat některé druhy předběžných otázek na Soud prvního stupně Smlouvou z Nice nic neřeší. Dochází pouze k přesunutí problému od jedné instance k druhé. Blíže viz níže, oddíl II.2. třetí části.
381 Může však také dojít k situaci, kdy nové členské státy budou velice „prokomunitární“ a zaplaví Evropský soudní dvůr (Soud prvního stupně) značným množstvím předběžných otázek, které se budou týkat odpovědnosti členských států. Při obdobném scénáři si tedy Soud současným rozhodnutím značně přidělal práci.
382 Dá se mluvit pouze o řádně vyjednaných přechodných ustanoveních v oblasti hmotně–právních ustanoveních acquis communautaire, která jsou obsažena v přílohách ke Smlouvě o přistoupení. Pro milovníky delších textů, smlouva je
přístupná na:http://europa.eu.int/comm/enlargement/negotiations/treaty_of_accession_2003/in-dex.htm (30. 7. 2003).
383 Srov. skutkové okolnosti případu Köbler v. Rakousko. Rakousko může být odpovědné za škodu způsobenou jednotlivci nesprávnou aplikací komunitárního práva v roce 1996, tedy rok po přistoupení Rakouska k EU, kdy se dalo stěží očekávat zkušenost a praxe rakouských orgánů ve věcech komunitárního práva.
384 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 3. 3. 1999 v případu Krčmářa ostatní v. Česká republika (žaloba č. 35376/97).
385 Srov. rozhodnutí z 12. 11. 2002 v případu Zvolský a Zvolská v. ČR (žaloba č. 46129/99), rozhodnutí z 12. 11. 2002 v případu Beneš a ostatní v. ČR (žaloba č. 47273/99), rozhodnutí z 7. 1. 2003 v případu Boránková v. ČR (žaloba č. 41486/98) či rozhodnutí z 22. 7. 2003 v případu Schmidtová v. ČR (žaloba č. 485668/99).
386 Viz též případy, kde k odsuzujícím rozsudkům sice nedošlo, ale některé závěry ESLP nebylo pro ČR právě lichotivé – rozhodnutí z 9. 11. 1999 v případu Špaček v. ČR (žaloba č. 26449/95), rozhodnutí z 4. 12. 2001 v případu Havelka v. ČR (žaloba č. 76343/01), rozhodnutí z 8. 1. 2002 v případu Mařík v. ČR (žaloba č. 56519/00), rozhodnutí z 26. 2. 2002 v případu Hradecký v. ČR (žaloba č. 76802/01), rozhodnutí z 4. 6. 2002 v případu Bečvář a Bečvářová v. ČR (žaloba č. 58358/00) či rozhodnutí z 15. 10. 2002 v případu Radimská v . ČR (žaloba č. 59218/00).
387 Vzorových antipříkladem je zde Itálie. Ač byla jedním ze zakládajících členů Evropského hospodářského společenství, nyní je potenciálním spoluzakladatelem odpovědnosti státu pro porušení Smlouvy podle čl. 226 SES akty moci soudní.
388 Z tohoto pohledu se může zdát trochu problematický nález Ústavního soudu z 18. 6. 2002, publikovaný se Sbírce zákonů pod č. 349/2002, kterým Ústavní soud smetl, mimo jiné, povinné doškolování soudců. Autor na rozdíl od Ústavního soudu nesdílí bezbřehý optimismus v autodisciplínu a samostudium soudců, kteří se budou překotně a z vlastní inicitativy vzdělávat v otázkách komunitárního práva. Je stěží pochopitelné, jak může povinnost návštěvy odborného školení podkopat nezávislost soudce. Ostatně soudcovská nezávislost je velice zajímavý a pružný princip ústavního práva, také pokud se například jedná o zachování třináctých a čtrnáctých platů soudců – Srov. nález Ústavního soudu z 11. 6. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 11/02. Poznámka na okraj pro čtenáře, kteří nepoužívají gregoriánský kalendář: rok má 12 měsíců.