Lukáš Svoboda

24. ledna 2008

JUDr. Jaroslav Salač, Ph. D., LL. M., Lucemburk*



I. Úvod

Dnem 1. 1. 2007 uplynulo pět let od vstupu v účinnost nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. 5. 2000 o insolvenčním (úpadkovém) řízení² (dále jen „Nařízení“). Nařízení bylo ve svých počátcích přijímáno právní teorií i praxí poměrně rezervovaně, především mu bylo vytýkáno, že nedostatečně upravuje některé oblasti a aspekty insolvenčního práva.³ Jednou z takových oblastí byla, resp. je i koncernová insolvence (insolvence skupin společností). Počáteční kritika Nařízení byla v poslední době do určité míry otupena, k čemuž přispělo i zásadní rozhodnutí ESD ve věci Eurofood. Zdá se, že by se Nařízení mohlo stát životným instrumentem, příp. základem evropského insolvenčního (úpadkového) práva. V tomto kontextu je namístě pokusit se rozebrat dopad uvedeného rozsudku ESD na (nejenom) koncernové insolvence.

ESD byl konfrontován s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou položil irský nejvyšší soud. Došlo totiž k tomu, že zahájení tzv. hlavního insolvenčního řízení ve vztahu k úpadci Eurofood IFSC Ltd. se sídlem v Dublinu bylo nárokováno jak irskými, tak i italskými soudy (Tribunale di Parma a High Court of Ireland, posléze Supreme Court of Ireland). Jediným podílníkem v úpadci byla totiž italská akciová společnost Parmalat SpA se sídlem v Parmě. Eurofood plnil totiž v rámci koncernu (skupiny) Parmalat funkci tzv. finanční ruky celého koncernu (skupiny). Z daňových a jiných důvodů bylo jeho sídlo umístěno v Irsku.
Po právní stránce – z hlediska předložených předběžných otázek – se jednalo především o to, zda soudem majícím pravomoc zahájit tzv. hlavní insolvenční řízení proti úpadci je soud v sídle koncernové společnosti (v daném případě italský soud v sídle Parmalatu) nebo soud v sídle dceřiné společnosti (v tomto případě irský soud v sídle Eurofood). Podle čl. 3 odst. 1 Nařízení platí, že pravomoc zahájit hlavní insolvenční řízení má soud, na jehož území „je soustředěno centrum hlavního zájmu úpadce“.⁴ Toto ustanovení dále obsahuje vyvratitelnou právní domněnku stanovící, že centrum hlavního zájmu úpadce je soustředěno tam, kde se nachází jeho (zapsané) sídlo.⁵ Druhá podstatná právní otázka se vztahovala k interpretaci čl. 16 a 17 Nařízení: Jsou soudy v jiných členských státech povinny, poté, co bylo určitým soudem zahájeno hlavní insolvenční řízení, takové rozhodnutí bez dalšího akceptovat a uznat, i když je soud v jiném členském státě než ve státě vydaného rozhodnutí názoru, že dané rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s ustanoveními Nařízení o pravomoci (příslušnosti)?⁶


II. COMI – centrum hlavního zájmu úpadce v případě koncernových struktur

1. Východiska rozhodnutí ESD

Během dvou let, které uplynuly od předložení předběžných otázek ESD a jeho rozsudkem, si právní praxe a teorie především slibovaly, že ESD bude dostatečně interpretovat otázku „centra hlavního zájmu“ úpadce v případě koncernových uskupení (skupin společností). Koncernové struktury se typicky vyznačují značnou formou kontroly rozhodování dceřiných společností ze strany koncernové matky, a to bez ohledu na to, zda mají koncernové společnosti sídla v různých členských státech či nikoliv. Stejně tak je běžnou praxí, že evropské koncerny zřizují dceřiné společnosti, jejichž předmětem činnosti jsou určité specializované oblasti (typicky např. financování), a služeb takových dceřiných společností poté využívá (na základě rozhodnutí koncernové matky) celý koncern. Z daňových, ale i jiných důvodů bývá sídlo takové dceřiné společnosti v jiném členském státě než sídlo koncernové matky.⁷

Jak již bylo uvedeno, považuje se za stát centra hlavního zájmu úpadce stát jeho (zapsaného) sídla, není-li prokázán opak. Soudy tohoto státu mají následně pravomoc zahájit hlavní insolvenční řízení proti úpadci. Soudy jiných členských států jsou následně povinny zahájení takového řízení uznat (viz níže) a právo státu zahájeného hlavního insolvenčního řízení se stává lex concursi i ohledně majetku úpadce, který se nachází na území jiných členských států (srov. zejména čl. 4 Nařízení). V ostatních členských státech (tj. státech jiných, než je „stát COMI“) lze zahájit pouze tzv. speciální nebo sekundární insolvenční řízení, pokud má úpadce na území daného členského státu provozovnu.⁸ Rozlišení mezi hlavním insolvenčním řízením a sekundárním(i), resp. speciálním(i) insolvenčním(i) řízením(i) je zásadní: zatímco v rámci hlavního insolvenčního řízení přichází v úvahu všechny možnosti řešení úpadku, které připouští právo státu hlavního insolvenčního řízení (tedy včetně reorganizace/sanace za současného pokračování provozu úpadce), v případě sekundárního, resp. speciálního insolvenčního řízení se možnosti řešení úpadku omezují na likvidaci majetkové podstaty (tedy konkurs v pojetí českého práva). Netřeba zmiňovat, že tato okolnost může sehrát značnou roli při rozhodování věřitelů, jakým způsobem postupovat a v jakém státě podat návrh na zahájení hlavního insolvenčního řízení.

V případě koncernových uskupení se tedy nabízí otázka: Je faktické řízení dceřiné společnosti se sídlem v jiném členském státě takového charakteru, že vyvrací právní domněnku stanovenou v čl. 3 odst. 2 Nařízení a přesouvá centrum hlavního zájmu úpadce do státu sídla koncernové matky?⁹ Z ekonomického hlediska se jeví kladná odpověď na tuto otázku jako smysluplná.10 V rámci koncernové struktury, kde určitým společnostem připadají pouze specifické úkoly (např. financování, odbyt nebo výroba), je zřejmé, že takové společnosti jednotlivě bez vazby ke koncernové matce ztrácejí svůj raison d’etre. Věřitelé tak vstupují do smluvních vztahů s takovými společnostmi především proto, že za nimi „stojí“ koncernová matka. Dále je pravděpodobné, že v případě, kdy je zahájeno vůči dceřiné společnosti separátní hlavní insolvenční řízení, ztratí koncernová matka jednu ze svých základních funkcí, kterou předtím svěřila dané dceřiné společnosti (v případě Eurofood možnost financování koncernu a přístupu ke kapitálovému trhu). Dceřiné společnosti také zpravidla nejsou na „otevřeném“ trhu životaschopné, protože jejich původní funkce byla čistě v rámci koncernu, a proto jejich „oddělená“ insolvence může často vést k jejich konkursu a likvidaci jejich majetkové podstaty.¹¹


2. Argumentace ESD

Možné je však i zodpovědět tuto otázku negativně, a to pomocí argumentace, že faktické řízení dceřiné společnosti ze sídla koncernové matky nic nemění na tom, že ve státě svého sídla vystupuje dceřiná společnost jako právnická osoba vůči svým věřitelům, zaměstnává své zaměstnance a vstupuje do smluvních vztahů.¹² K této argumentaci se přiklonil i ESD. Podle něj je rozhodné, že dceřiná společnost skutečně vykonává ve státě svého sídla svou podnikatelskou činnost. Samotná skutečnost, že je řízena nebo by mohla být řízena koncernovou matkou, podle ESD sama o sobě nepostačuje k vyvrácení domněnky stanovené v čl. 3 odst. 1 Nařízení. ESD dále zmiňuje 13. bod preambule Nařízení, kde se uvádí, že centrem hlavního zájmu úpadce je členský stát, ve kterém se nachází z hlediska věřitelů seznatelné těžiště hospodářské činnosti. Dle ESD je takovým státem spíše stát sídla dceřiné společnosti než stát sídla koncernové matky.¹³

ESD dále argumentuje, že právní domněnku stanovenou v čl. 3 odst. 1 Nařízení lze vyvrátit pouze tehdy, pokud objektivní a pro třetí osoby patrné skutečnosti dokládají, že ve skutečnosti těžiště činnosti dané společnosti je v místě jejího zapsaného sídla, a odkazuje (poměrně nešťastně) na případy společností, jejichž jediným „projevem“ v místě zapsaného sídla je existence jejich poštovní schránky. Tento příklad je natolik extrémní, že vůbec nenapomáhá pochopení argumentace ESD.¹⁴ Lze však spekulovat – jelikož tato myšlenka není v diskutovaném judikátu ESD výslovně zmíněna – že preference ESD pro právo státu zapsaného sídla úpadce spočívá v tom, aby bylo hlavní insolvenční řízení vedeno podle stejného práva, podle kterého byla společnost i založena a zapsána do veřejného registru – jinými slovy, aby byl korporátní statut shodný s insolvenčním (konkursním) statutem.¹⁵ Důvodem je skutečnost, že národní insolvenční a konkursní právo je mnohdy „šito na míru“ národním formám obchodních společností. Mělo-li by být vedeno insolvenční řízení podle práva odlišného státu, než by byl korporátní statut úpadce, lze předpokládat – zejména pro insolvenční správce – rozsáhlé obtíže.

Vzhledem ke všem zde uvedeným argumentům lze odůvodnění závěru ESD považovat za nedostatečné. Je nutno doufat, že ESD bude mít vbrzku příležitost relevantní ustanovení Nařízení blíže interpretovat.


III. Zásada priority

1. Argumentace ESD

V rámci druhého problémového okruhu se ESD zabýval interpretací čl. 16 a násl. Nařízení. Podle čl. 16 odst. 1 Nařízení se rozhodnutí o zahájení úpadkového řízení vydané v jednom členském státě automaticky uznává v ostatních členských státech. Takové rozhodnutí má bez dalšího stejné právní účinky i v ostatních členských státech jako ve státě svého původu. Tyto normy jsou předpokladem toho, že insolvence úpadce bude řešena podle rovných pravidel na celém území EU. ESD ve svém rozsudku ve věci Eurofood potvrdil, že národní soudy jsou principiálně povinny uznat rozhodnutí o zahájení hlavního insolvenčního řízení vydané v jiném členském státě bez toho, aby toto rozhodnutí jakkoliv přezkoumávaly. Národní soud tak zejména není oprávněn přezkoumávat, zda dotyčný soud v jiném členském státě řádně aplikoval Nařízení. Je totiž na účastnících daného řízení ve státě rozhodnutí o zahájení hlavního insolvenčního řízení, aby se proti eventuální nesprávné aplikaci Nařízení bránili pomocí opravných prostředků, které jim k tomu poskytuje daný právní řád. Veřejná moc jiného členského státu tak nemá zasahovat do aplikace Nařízení v jiném členském státě, jelikož dostatečná právní ochrana se předpokládá v procesním právu členského státu, kde je Nařízení primárně aplikováno.¹⁶

ESD tak potvrdil zásadu priority (přednosti) spočívající v tom, že časově předcházející rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení vydané v určitém členském státě mající univerzální účinky v celé EU znemožňuje v důsledku uznávací povinnosti v jiných členských státech zahájení konkurujících hlavních insolvenčních řízení.¹⁷ Zásada priority je jednoznačně v souladu s konceptem vnitřního trhu ES.


2. Konkurenční řízení – otevřené, resp. ze strany ESD neinterpretované otázky

Hraje-li v rámci zásady priority rozhodující roli okamžik zahájení hlavního insolvenčního řízení, nabízí se současně otázka, jak je právně tento okamžik určen. Nařízení tuto otázku neupravuje, a ponechává ji tak k řešení národním právním řádům.¹⁸ Postačuje poznamenat, že některé národní právní řády spojují právní účinky zahájení insolvenčního řízení s vydáním (vyhlášením) příslušného soudního rozhodnutí, zatímco jiné např. zpětně k okamžiku podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení. Výsledkem může být, že později vydané soudní rozhodnutí, které však – podle národního práva – vyvolává příslušné právní účinky k okamžiku podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, bude mít prioritu před rozhodnutím vydaným dříve, které však působí příslušné právní účinky pouze ex nunc. Je evidentní, že takový výsledek je nepředvídatelný a způsobující, že právoplatně vydané soudní rozhodnutí ex post ztrácí své právní účinky. Právní jistota účastníků insolvenčních řízení by byla, resp. je narušena. V tomto ohledu se jeví jako nezbytné, aby ESD při nejbližší možné příležitosti tuto právní otázku interpretativně řešil.

Může se tedy stát, že – podobně jako v případě zahájení hlavního insolvenčního řízení proti Eurofood – budou paralelně podány návrhy na zahájení hlavního insolvenčního řízení v různých členských státech, a závisí pak pouze na procesní rychlosti jednotlivých soudů (a relevantní národní právní úpravě), kdy a v kterém členském státě nastanou právní účinky zahájení insolvenčního řízení dříve. Dřívější insolvenční řízení se stane hlavním insolvenčním řízení, a eventuální později zahájené insolvenční řízení může být dle Nařízení maximálně sekundárním insolvenčním řízením.¹⁹ Jakkoli se toto řešení může právně jevit jako jednoduché a čisté, v praxi může často jít o velmi „zemitou přetahovanou“ mezi různými věřiteli, resp. skupinami věřitelů v různých členských státech vyvíjejícími maximální snahu o urychlení, příp. zpomalení rozhodování zúčastněných soudů.²⁰

Má-li být vyloučeno, aby byla – třeba i jen omylem – vedena konkurující hlavní insolvenční řízení, musí se soud nebo soudy, které hodlají zahájit nebo již zahájily insolvenční řízení, avšak poté, co již bylo hlavní insolvenční řízení zahájeno v jiném členském státě, o existenci probíhajícího řízení dozvědět. Prvotním problémem v tomto smyslu však je, že neexistuje žádný celoevropský insolvenční veřejný registr, který by navazoval na Nařízení. O probíhajícím hlavním insolvenčním řízení se tak může soud v jiném členském státě dozvědět pouze od úpadce, jeho věřitelů nebo již ustaveného insolvenčního správce pro hlavní insolvenční řízení.²¹ Patrně je také třeba považovat insolvenční řízení vedené nesprávně jako hlavní (ačkoliv již dříve bylo v jiném členském státě hlavní insolvenční řízení zahájeno) za sekundární insolvenční řízení. Nelze však vyloučit, že po určitou (i dlouhou) dobu – než dojde k patřičné právní korekci – budou vedena paralelní hlavní insolvenční řízení. V takových případech vyžaduje zásada priority, aby bylo později zahájené insolvenční řízení transformováno do podoby sekundárního insolvenčního řízení nebo eventuálně zastaveno. K tomuto musí dojít z úřední povinnosti a bezprostředně poté, co se soud v daném státě dozví o existenci dříve zahájeného hlavního insolvenčního řízení v jiném členském státě.²²


3. Výhrada veřejného pořádku

Nařízení upravuje jedinou výjimku z výše uvedené uznávací povinnosti. Tou je – dle čl. 26 Nařízení – výhrada veřejného pořádku (ordre public). Soud ve státě uznání je oprávněn neuznat prioritní rozhodnutí z jiného členského státu pouze tehdy, jestliže by takové uznání bylo v rozporu s veřejným pořádkem státu uznání.²³ ESD v rozsudku Eurofood deklaroval – v souladu s právní teorií – že rozpor s veřejným pořádkem státu uznání může být dán tehdy, pokud soud státu uznávaného rozhodnutí neposkytl účastníkům řízení (věřitelům) možnost vyjádření a aktivní účasti na daném řízení před tím, než bylo uznávané rozhodnutí vydáno – tedy že jim bylo odepřeno právo na spravedlivý proces (fair trial). V konkrétním případě však musí národní soud posoudit, zda práva účastníků řízení byla skutečně natolik poškozena, že tito neměli možnost v daném řízení svá práva uplatňovat (namístě je opět – v souladu se zásadou vzájemné důvěry justičních systémů členských států – restriktivní výklad). Nařízení ani ESD (zatím) žádné další příklady situací, kdy lze uvažovat o rozporu s veřejným pořádkem státu uznání, neuvádí. Jisté však je, že takové eventuální situace musí být stejně závažné jako uvedené odnětí práva na spravedlivý proces.

Nastane-li v praxi situace, že rozhodnutí o zahájení hlavního insolvenčního řízení nebude pro rozpor s veřejným pořádkem v jiném nebo jiných členských státech uznáno, mohou být právní důsledky do značné míry kuriózní až závažné. Mimo stát, resp. státy, které uplatnily výhradu veřejného pořádku, bude totiž hlavní insolvenční řízení probíhat plně v režimu Nařízení. Ve zmíněném státě, resp. státech uplatňujících výhradu veřejného pořádku však také může být (teoreticky) zahájeno hlavní insolvenční řízení proti témuž úpadci.²⁴


IV. Závěrem

Rozsudek ESD ve věci Eurofood rozhodně znamená určitý posun v možnostech aplikace Nařízení. Zejména výklad otázky pravomoci (příslušnosti) soudu pro zahájení hlavního insolvenčního řízení jistě přispěje ke zvýšení právní jistoty účastníků evropských insolvencí. Na druhé straně však velmi úsporný způsob, kterým ESD zodpověděl otázky předkládajícího soudu (a to ještě ne všechny, jelikož některé nepovažoval z hlediska rozhodnutí ve věci za podstatné), ve spojení s úsporným textem Nařízení nezbytně vyvolávají další otázky. Na obranu ESD je však třeba uvést, že způsob rozhodování ve věcech předběžných otázek je tradičně úsporný a ESD se vyjadřuje striktně pouze k těm otázkám, které pokládá za nezbytné pro rozhodnutí předkládajícího soudu ve věci. Rovněž nemůže ESD svými odpověďmi na předběžné otázky Nařízení dotvářet nebo modifikovat – tento úkol by mohl převzít pouze komunitární právodárce. Praktická potřeba interpretace mnohých ustanovení Nařízení rovněž prokazuje, že Nařízení bylo již při svém vzniku (podobně jako mnoho ostatních evropských nařízení) značným kompromisem – na jedné straně mělo zavést životaschopný procesní režim evropských insolvencí, na druhé straně se nemělo v žádném případě dotknout národních hmotněprávních úprav. V oblasti insolvenčního práva se tedy jednalo o velmi těžkou startovní pozici.

Po věcné stránce lze jen doufat, že v otázkách zahájení hlavních insolvenčních řízení nebude docházet k „honům“ na (z hlediska věřitelů nebo určitých skupin věřitelů) vybrané soudy v určitých státech anebo k tzv. insolvenční turistice, kdy se buď úpadce nebo někteří věřitelé budou snažit pomocí nepřípustných triků docílit zahájení hlavního insolvenčního řízení mimo centrum hlavního zájmu úpadce. Nežádoucí je určitě také podněcování zpomalování či naopak zrychlování činnosti zúčastněných soudů. Na druhou stranu si však nelze činit iluze, že k takovým jevům nebude docházet, protože Nařízení prostřednictvím své úpravy takové jevy implicitně připouští a je pouze na dotčených soudech a účastnících daných řízení, aby aplikace Nařízení byla korektní v maximálním možném rozsahu. Jako conditio sine qua non se jeví zejména respektování povinnosti uznat a nepřezkoumávat rozhodnutí o již zahájeném hlavním insolvenčním řízení (s restriktivně pojatou výjimkou výhrady veřejného pořádku). Jedině tak mohou probíhat skutečná evropská insolvenční řízení s dosahem do všech členských států, v nichž má úpadce majetek.

Podobně jako v jiných právních oblastech a odvětvích si však právní praxe musí poradit a aplikovat Nařízení v takové podobě, v jaké existuje. ESD by měl svými rozhodnutími přispět k co možná bezproblémové aplikaci Nařízení a již nyní je zjevné, že bude konfrontován s dalšími předběžnými otázkami týkajícími se Nařízení. Nelze také vyloučit, že Nařízení bude novelizováno, k čemuž je však třeba politická vůle na straně členských států.

Má Nařízení a diskutovaný judikát význam pro české právní prostředí? Nepochybně ano, nejedná se v žádném případě o jakési právní hrátky na úrovni EU a ESD bez vlivu na českou právní praxi. Koncernové struktury jsou v České republice podobně jako v jiných členských státech běžnou záležitostí, i když se většinou jedná o struktury s centrálou (koncernovou matkou) v zahraničí. Právě v této souvislosti však může být diskutovaný judikát ESD vnímán příznivě pro české právní prostředí, jelikož uchovává příležitost, aby ohledně významnějších dceřiných společností zahraničních koncernových matek mohlo – za určitých okolností – probíhat hlavní insolvenční řízení v ČR. Koncernové insolvence tak nemusí být záležitostí pouze státu sídla koncernové matky a jeho práva. Pro české koncerny (s koncernovou centrálou v ČR) bude situace zrcadlově opačná, avšak v těchto případech nicméně získá koncernová insolvence prostřednictvím případných insolvenčních řízení v zahraničí evropský prvek. Samozřejmě i pro aplikaci Nařízení v českých podmínkách bude mít podstatný význam budoucí upřesňující judikatura ESD.²⁵

Příspěvek byl publikován v časopise .



Poznámky:
* Autor je právníkem Evropské investiční banky v Lucemburku.
1) Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 2. 5. 2006 ve věci C-341/04. Srov. také Brodec, J. Uznání zahraničního rozhodnutí o zahájení konkursního řízení v rámci EU a některé s tím spojené otázky dle českého právního řádu. Právní rozhledy, 2006, č. 12, s. 437 a násl.
2) Úřední list ES, 2000, L 160, s. 1, zvl. vydání 19/01, s. 191.
3) Freitag, R., Leible, S. Justizkonflikte im Europäischen Internationalen Insolvenzrecht und (k)ein Ende? Recht der internationalen Wirtschaft, 2006, č. 9, s. 641 a násl.; Čihula, T. Určení mezinárodní příslušnosti v insolvenčním řízení s cizím prvkem. Právní rozhledy, 2006, č. 18, s. 673 a násl.
4) Pojem „centrum hlavního zájmu“ dlužníka/úpadce je klíčový pro celé Nařízení. Mnohdy se používá anglická zkratka tohoto pojmu „COMI – Center of Main Interest“. Tento pojem umožňuje – přes svou poměrně vágní povahu – aplikaci Nařízení na insolvence mající dosah v mnoha členských státech EU – srov. také Vormstein, P. Zuständigkeit bei Konzerninsolvenzen, 2005.
5) Pojem „sídlo“ je však také problematický z hlediska rozdílnosti úpravy obchodních společností v různých členských státech. Jde především o to, zda se sídlem rozumí sídlo zapsané ve veřejném registru typu českého obchodního rejstříku (např. zapsané sídlo Eurofoodu v Irsku), či zda může být sídlem i tzv. skutečné sídlo (tedy místo, ze kterého je společnost fakticky řízena, resp. spravována – v daném případě patrně sídlo Parmalatu v Itálii). Tato otázka není Nařízením (třebaže má Nařízení patrně na mysli zapsané sídlo) řešena a je přenechána k zohlednění národnímu právu (srov. i níže).
6) Nejvyšší irský soud vznesl v daném řízení ještě jednu otázku, která měla pro jeho postup v případě Eurofood kardinální význam, a totiž, zda je zahájení předběžného insolvenčního řízení (a ustanovení tzv. předběžného insolvenčního správce) třeba považovat za zahájení hlavního insolvenčního řízení ve smyslu čl. 1, 2 a 16 Nařízení. V případě Eurofood byl totiž nejprve irským soudem ustaven předběžný insolvenční správce, na což italský soud reagoval zahájením insolvenčního řízení proti Eurofood. Tuto otázku – třebaže pro dané řízení primární – můžeme ponechat při obecnějších úvahách stranou.
7) „Oblíbenými“ státy sídel financujících koncernových společností jsou Irsko (jako v případě Eurofood), Nizozemí nebo Kypr.
8) Samotný pojem „provozovna“ není úplně šťastný. Jde o to, že úpadce musí mít na území daného členského státu určitou „základnu“, ze které vyvíjí v daném členském státě podnikatelskou činnost. Výklad toho, co již je, resp. není provozovnou, ponechává Nařízení k řešení národnímu právu.
9) Tímto způsobem argumentoval v daném případě italský soud v Parmě a soudy v některých dalších členských státech (např. některé anglické, francouzské nebo německé soudy). Právě při posuzování tohoto argumentu se může projevit hospodářské pozadí koncernových struktur. Není divu, že tendenci atrakce pravomoci vykazují soudy, z větších členských států, ve kterých se nacházejí častěji centrály koncernových struktur.
10) Srov. Schmiedeknecht, O. Der Anwerndungsbereich der Europäischen Insolvenzordnung, 2004. Kriticky k ní lze však poznamenat, že by tento závěr mohl zvýhodňovat právní řády ekonomicky nejsilnějších členských států, příp. členských států, které díky své legislativě umožňují výhodnější umístění koncernového centra (typicky sídla koncernové matky).
11) Zdá se tedy, že by mělo být i v zájmu věřitelů (včetně zaměstnanců), aby byly dceřiné společnosti začleněny do insolvenčního řízení vůči koncernové matce. Samozřejmě však platí, že zájmy různých společností v rámci koncernu se budou diametrálně lišit (viz níže).
12) Takto argumentoval irský nejvyšší soud v daném případě a ESD se k jeho argumentaci přiklonil. Současně je však třeba namítnout, že zejména věřitelé dceřiné společnosti plnící financující roli v rámci koncernu (jako Eurofood v rámci koncernu Parmalat) poskytují finanční prostředky dceřiné společnosti zpravidla především na základě jejího vztahu ke koncernové matce, protože dceřiná společnost sama o sobě není životaschopná. Právo jejího sídla hraje v takovém hodnocení roli jen do té míry, do jaké poskytuje či neposkytuje zvýšenou právní ochranu věřitelům v případě insolvence dlužníka (není divu, že práva států, v nichž se financující společnosti usazují, zpravidla věřitelům poskytují větší ochranu než jiné státy).
13) Již bylo uvedeno, že tento argument může obstát pouze formálně, protože věcně věřitelé zpravidla vstupují do smluvních vztahů s dceřinou společností z důvodu existence koncernové matky (často poskytuje koncernová matka zajištění ve formě garance nebo alespoň vydává prohlášení, že o smluvním vztahu dceřiné společnosti ví a podporuje jej (letter of comfort, příp. Patronatserklärung). ESD byl však ke svému závěru patrně také veden skutečností, že koncernové právo nebylo dosud na komunitární úrovni harmonizováno a národní právní úpravy se podstatně odlišují (podle některých právních úprav ručí nebo odpovídá koncernová matka za závazky dceřiné společnosti ex lege (ať již automaticky nebo při splnění určitých podmínek). Jedním z možných důvodů může také být, že separátní konkursy v různých členských státech nepovedou ke zvýhodnění přímých věřitelů koncernové matky, kteří by „měli mnohem blíže“ k jejímu insolvenčnímu správci.
14) Nicméně i pro takové extrémní případy vzniká riziko, že v některých členských státech, které neuznávají teorii tzv. skutečného sídla společnosti (které může být odlišné od sídla zapsaného), může být zahájeno hlavní insolvenční řízení „proti oné poštovní schránce“.
15) Freitag, R., Leible, S., op. cit. sub 3, s. 643 a násl.; Čihula, T., op. cit. sub 3, s. 674 a násl.
16)Jedná se o zásadu tzv. vzájemné důvěry v justiční systémy členských států. Soud ve státě uznání tak nesmí ani přezkoumávat, zda soud ve státě rozhodnutí měl pravomoc a příslušnost předmětné rozhodnutí vydat.
17) Duursma-Kepplinger, H.-C., Chalupsky, E., Duursma, D. (vyd.) Europäische Insolvenzordnung. Komentář, čl. 16, bod 14.
18) ESD se k této právní otázce nevyjádřil, uvedené řešení potvrdil pouze generální advokát Jacobs ve svém závěrečném návrhu (hlavním argumentem generálního advokáta byla skutečnost, že Nařízení bylo přijato s odkazem na čl. 61(c) a 65 SES, a tudíž není přípustné, aby upravovalo otázky harmonizace hmotného práva). Jelikož Nařízení nestanoví žádnou překážku litispendence, je rozhodné pouze, kdy dojde – v souladu s příslušným národním právem – k zahájení insolvenčního řízení. Je nesporné, že toto řešení není ideální.
19) K jediné aplikovatelné výjimce – výhradě veřejného pořádku – viz níže.
20) Zahájení insolvenčního řízení proti Eurofood probíhalo přesně podle tohoto scénáře. Ačkoliv byl příslušný italský soud velmi rychlý, jeho irskému protějšku však napomohla národní právní úprava navazující právní účinky k datu podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení. Značnou roli také hraje preference věřitelů pro určité národní právo (jako např. v případě Eurofood preference některých věřitelů pro irské právo).
21) Podle čl. 29 Nařízení má insolvenční správce hlavního insolvenčního řízení pro účely sekundárních (resp. speciálních) insolvenčních řízení stejné postavení jako insolvenční veřitel.
22) I tento požadavek však může narazit na úskalí rozdílných národních procesních úprav.
23) Výhradu veřejného pořádku jako jedinou výjimku z uznávací povinnosti je třeba interpretovat restriktivně (viz níže). Srov. Freitag, R., Leible, S., op. cit. sub 3, s. 645; Čihula, T., op. cit. sub 3, s. 677.
24) V jednom státě tak může probíhat reorganizace, resp. sanace, zatímco v jiném konkurs (likvidace majetkové podstaty). Zůstává prozatím otázkou, jak by do takových postupů mohl zasáhnout korporátní statut úpadce (právo státu úpadcova zapsaného sídla). Možná bude mít ESD příležitost vyjádřit se v budoucnu k problematice paralelních insolvenčních řízení v režimu Nařízení.
25) A to společně s aplikací nového českého insolvenčního zákona.