Autorská díla z onoho světa


JUDr. Ivo Telec, CSc. - Brno*
     
I. Úvod
   
Autor tohoto příspěvku předem vyhlašuje, že není zastáncem vyvolávání duchů ani nezírá do křišťálové koule nebo do zrcadla (skeptický v těchto věcech však není). K napsání této úvahy a poznámky jej vedly ryze pozemské právní pohnutky. Rovněž tak nejde o příspěvek do sbírky kuriozit, i když... Faktem je, že judikátů z pomezí imanentního práva a transcendentna není příliš. Neměly by proto zůstat bez ohlasu v odborném tisku.
     
V posledních letech u nás nastal – ze vcelku pochopitelných příčin – jistý boom zájmu o paranormální jevy, který se projevil i v řadě praktických činností. Nakonec ani různé kursy holotropního dýchání či víkendové kursy šamanského bubnování apod. již opět nejsou ničím neobvyklým. Otázkou právní odpovědnosti za případnou škodu na zdraví a za možnou nemajetkovou újmu osobnosti s tím spojenou se zatím u nás, pokud vím, nikdo příliš nezabýval. Svůj zvláštní význam mají i některé projevy a způsoby přírodního léčitelství. A nakonec i samé homeopatie standardně aplikované řadou lékařů, brané v úvahu některými zdravotními pojišťovnami a mající silné zázemí ve farmaceutickém průmyslu. To, že se jedná o širší problematiku, která přináší i právní aspekty, dosvědčuje i soudní spor, který v letech 1989–1990 probíhal ve Švýcarsku. Mám na mysli zejména konečné rozhodnutí švýcarského Federálního soudu z 14. 6. 1990 ve věci sp. zn. 4C. 151/1989. (Anotováno bylo v European Intellectual Property Review, 1991 č. 4.)
     
Skutkový stav uvedeného případu spočíval v tom, velmi volně řečeno s využitím parafráze příslušné anotace, že určitá fyzická osoba působila ve stavu hlubokého transu jako médium, které ve vnímatelné podobě vyjadřovalo myšlenky obdržené od transcendentálních duchovních bytostí. K tomu třeba kriticky říci, že nemusí být vždy jasno, zda se v konkrétním případě nejedná pouze o převzetí záznamů z tzv. informačního pole kolem nás, které není dosud dostatečně probádáno. Vyjádření byla zaznamenána na zvukové nosiče. Po smrti této osoby požadoval její syn jako dědic vydání těchto zvukových záznamů po jejich držiteli. Odůvodňoval to tím, že se jedná o původní a jediné hmotné nosiče díla, k němuž mu jako dědici náleží autorské právo. Držitel záznamů to odmítl, přičemž naopak argumentoval tím, že médium, ačkoli mohlo být samo činno, pouze jednoduše vyjádřilo cizí myšlenky bez jakéhokoli vlastního tvůrčího přispění. Švýcarský Federální soud k tomu zaujal stanovisko, v němž vycházel z pojmu výsledku tvůrčí činnosti. Vzal v úvahu i to, že dosažení tohoto výsledku není nijak vázáno na tvůrcovu způsobilost k právním úkonům, což platí i o vzniku absolutního autorského práva k dílu. Došel k právnímu závěru, že i dílo vytvořené v hypnóze náleží pouze tvůrci. Z toho pak vyvodil, že myšlenky a ideje (nutno dodat patřičně ztvárněné) obdržené z onoho světa patří do právního panství jejich pozemského recipienta. Znamená to tedy, že pouze jejich médiu přísluší uplatnit ochranu tohoto díla, jakou s ním spojuje autorské právo. (Totéž pak nutně platí i pro dědice autorského práva.)
     
II. Právní problematika tzv. transcendentálních děl
Zcela vážně se pokusme zamyslet nad touto otázkou, jak by mohla být řešena v našem právním řádu. Ještě dříve než podobný spor soudu napadne. A proč by nenapadl, když se již nedávno pravomocně rozhodla a v literatuře popsala otázka právní odpovědnosti proutkaře za vady svého díla, aj. Nezbývá nám totiž, než si společně uvědomit, že to, co se mohlo v minulém politickoprávním režimu našeho státu, založeném na ideologicky materialistickém pojetí, jevit jako přinejmenším bizarní, je dnes v celé řadě případů realitou všedního života. Ani právník by si proto před touto skutečností neměl zakrývat oči.
   
Třeba k tomu vážně říci, že právní problematika tzv. transcendentálních děl (jako filozofického opaku děl imanentních) zasluhuje specifickou pozornost. Literární, jiné umělecké nebo vědecké dílo totiž skutečně může být vytvořeno i v hypnóze nebo v jinak navozeném stavu transu. Původním nositelem autorského práva k takto vytvořenému dílu, a tedy jeho autorem, je fyzická osoba, která dílo v tomto stavu vyjádřila ve smysly vnímatelné podobě pouze tehdy, pokud je v tomto stavu skutečně vytvořila. Jestliže jí svědčí neformální fakt původcovství, jenž je jedním ze základních principů autorského práva a který vychází z faktu objektivní pravdy. Verifikace faktu původcovství a samotné tvůrčí činnosti ovšem v řadě těchto případů není možná běžnými imanentními důkazy, ale jen důkazy pramenícími v transcendentální zkušenosti. Poměrně hodně proto odvisí od osobností hodnotitelů důkazů, zda nastane stav imanentně se jevící jako důkazní nouze či nikoli.
     
Pokud však tato osoba pouze reprodukovala (např. jako médium apod.) dílo cizí, aniž by se jednalo o jeho zpracování nebo o překlad do jiného jazyka touto osobou, nesvědčí jí autorství, a tudíž ani tato osoba nemůže být originálním nositelem autorského práva k tomuto dílu. Jelikož se z hlediska pozitivního práva jedná o bezsubjektivní práva, jimž chybí nositel z tohoto světa, je zapotřebí dovodit právní závěr, že na tato díla, přestože mohou být vyjádřena ve smysly vnímatelné podobě a přestože mohou splňovat i ostatní pojmové znaky děl podle autorského zákona, se ustanovení autorského zákona nevztahují. Z hlediska autorskoprávního by se jednalo o díla volná, a to nikoli na základě právních skutečností předvídaných autorským zákonem pro vznik zvláštního právního režimu volných děl, nýbrž díky samotné povaze těchto děl pramenící v transcendentnu. Na tato díla, jejich režim a práva k nim nelze dost dobře aplikovat žádnou běžnou legální konstrukci známou pozitivnímu právu, leč úvahy a poznatky metafyzické.
     
Juristická konstrukce, která spočívá v tom, že autorská práva k tzv. transcendentálnímu dílu, zejména pak majetkové právo užít dílo, náleží vždy jeho recipientu (médiu apod.), s níž se lze setkat v uvedené zahraniční judikatuře, nemá podle mého názoru pozitivně právní oporu v našem platném autorském zákoně. Rovněž tak nelze dovozovat, že by recipient díla byl ze zákona nadán k výkonu práva k tomuto dílu. Tento negativní závěr asi nezbývá než učinit i tehdy, pokud bychom byli přesvědčeni o vhodnosti a praktické účelnosti výkonu práv recipientem díla. Domnívám se, že v tomto případě by daný legální stav nemohlo navodit ani rozhodnutí soudu, i kdyby bylo sebeutilitárnější. Na druhé straně je však zapotřebí se vážně zaobírat otázkou analogie legis a analogie iuris a jejich možného uplatnění v oboru absolutního práva autorského, což již přesahuje rozsah tohoto příspěvku. Srov. též některé do jisté míry podobné otázky právní ochrany tvůrčích výsledků zařízení umělé inteligence, když tyto výsledky jsou striktně vzato rovněž bezsubjektivní, a podobně aktuální problémy autorského práva. Do budoucna se (alespoň v některých případech) asi nevyhneme zakotvení legální konstrukce, která juristicky normativně určí, komu originálně náleží autorské právo v případě tzv. bezsubjektivních děl. Opora pro podobné soudní rozhodnutí týkající se ochrany tzv. transcendentálních děl pak již bude větší. I tak samozřejmě nelze vyloučit, že příslušná normativní konstrukce nebude zcela v souladu s přirozeným chodem světa.
     
Podle okolností námi sledovaných případů (a v souladu s platným právem) nelze však vyloučit spoluautorský tvůrčí podíl hypnotizéra nebo jiné osoby, která řízeně přivedla osobu, jež dílo vyjádřila ve vnímatelné podobě, do stavu transu. Za tvůrčí podíl této osoby však nelze považovat – v souladu se zobecnělými závěry naší judikatury, pramenící ovšem v jiných případech – pouhé schematické a rutinní dotazování determinované psycho-terapeutickými postupy, jež je prosté jakýchkoli tvůrčích znaků.
     
III. Závěr
Celkově lze souhrnně říci, že se v daných oblastech pohybujeme na pomezí poznání rozumového a poznání duchovního, jež se projevuje kupříkladu citem, svědomím apod., přičemž oba druhy poznání jsou navzájem komplementární. Nelze proto obvykle vystačit s běžným pozitivistickým vědním instrumentářem. Řada zkušených psychologů by nám přisvědčila, že v podobných projevech není zapotřebí hledat mystéria, která tam vesměs ani nejsou, ale lze je podrobit serióznímu zkoumání, jak se již koneckonců vícekráte stalo. Spíše jde jen o otázku paradigmatu příslušné vědy.
     
Na závěr jedna poněkud znevažující poznámka na uklidnění (či rozčilení?) čtenáře: Jestliže existuje soudně znalecký obor "právní vztahy k cizině", neměl by existovat i obor "právní vztahy k transcendentnu"?

Článek byl též publikován v časopise Právní rozhledy, 1995, č. 7


* Autor je advokátem v Brně a učitelem Právnické fakulty Masarykovy univerzity.
Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář:
Vyhledávání
Novinky