2.6. Nabytí licence k předmětu duševního vlastnictví dominantním podnikem
Již bylo zmíněno, že počínaje rozhodnutím Soudního dvora ve věci Continental Can evropské rozhodovací orgány postihují na podkladě článku 82 Smlouvy ES i unilaterální rozhodnutí dominantního podniku vykazující strukturální účinky. Škodlivost tohoto počínání je spatřována v nežádoucí deformaci účinné soutěžní struktury, jež je principiálně zakázána článkem 3 písm. g) Smlouvy ES. Následkem toho pak ve vztahu ke konkrétnímu výrobku dochází k omezení potencionální soutěže a v konečné fázi i k poškození samotných spotřebitelů. Ve zmiňovaném případu bylo z tohoto úhlu pohledu jako soutěžně nenáležité shledáno uvažované posílení stávajícího postavení dominantního podniku cestou akvizice jediného dominantova soutěžitele. Bylo přitom judikováno, že stupeň takto dosažené dominance by na daném trhu podstatným způsobem omezil zbývající projevy soutěže. Skrze uvedené přestrukturování trhu by nakonec byli poškozeni i koneční spotřebitelé, a to v důsledku ztráty možnosti výběru mezi vícero substitučními výrobky (spotřebitelé by byli připoutáni k jedinému výrobci a plně odkázáni na jeho chování).
Základní principy strukturálního zneužití, jehož obecné kontury byly vymezeny právě ve výše zmíněném rozhodnutí (a následně rozvinuty i další judikaturou), našly svého uplatnění i v souvislosti s problematikou duševního vlastnictví. V případu Tetra Pak I,315) kterým se budeme blíže zabývat, šlo konkrétně o zodpovězení otázky, zda získání výlučné licence na vyžívání předmětu práva k duševnímu vlastnictví již dominantním podnikem může založit soutěžně zneužívající chování. To vše za situace, kdy uvedená licence byla dříve využívána jeho hlavním potencionálním konkurentem, který v dané době právě usiloval o vstup na dominantní trh. Po skutkové stránce šlo o následující. Švýcarská společnost Tetra Pak držela výrazné dominantní postavení na trhu se stroji určenými pro sterilizaci a naplňování aseptických nápojových obalů (určených zejména pro mléko), jakož i na trhu se samotnými obaly. Americká společnost Liquipak se spolu s norskou společností Elopak, v rámci Společenství výlučným distributorem strojů Liquipak pro pasterizaci mléka, pokoušely vyvinout speciální strojní technologii na výrobu aseptických obalů. Ve vztahu k výrobkům společnosti Tetra Pak šlo tedy o konkurenční technologii. V rámci zmíněného vývoje si obě kooperující společnosti vypomáhaly s výlučnou patentovou licencí od British Technology Group (dále jen „BTG“). V této souvislosti je nutné zmínit, že tato licence, kterou společnost Liquipak získala v roce 1981, posléze splňovala i podmínky blokové výjimky (viz nařízení Komise č. 2349/84, o blokové výjimce o patentních licencích) a byla tak automaticky vyjmuta ze zákazu článku 81 Smlouvy ES. V roce 1986, na prahu ukončení vývoje, Tetra Pak získal kontrolu nad společností Liquipak a tím inter alia i nad shora zmíněnou výlučnou patentovou licencí. Společnost Elopak, právě stojící na pokraji vstupu na trh, si na toto počínání stěžovala u Komisi. Jakmile tento orgán zahájil vůči společnosti Tetra Pak příslušné řízení, vzdala se tato společnost výlučnosti dané licence a spokojila se pouze s jejím nevýlučným charakterem. BTG tak tuto licenci mohla poskytnout i jiným osobám, jež by o to případně projevily zájem (na daném trhu obalů tedy potencionálním soutěžitelům společnosti Tetra Pak). S ohledem na závažnost celé situace však Komise i přesto v daném řízení pokračovala. V rámci svého hodnocení se pak nezaměřila na otázku výlučné licence jako takové, ale spíše se za využití článku 82 Smlouvy ES ohradila vůči protisoutěžním účinkům jejího nabytí. Porušení uvedeného článku pak shledala v nabytí výlučné licence „za specifických okolností případu“. Zvláštnost těchto okolností Komise spatřovala v tom, že nabytí výlučné licence nejenže „posílilo dominantní postavení Tetra, které již bylo velmi silné, ale zároveň zabránilo, nebo alespoň značně zdrželo, vstup nového soutěžitele na trh, kde soutěž, pokud ještě nějaká existovala, byla velmi silně omezená.“316 Samotné nabytí licence podle názoru Komise tedy nebylo zneužitím ve smyslu článku 82 Smlouvy ES. Rozhodujícím faktorem, který podle ní vedl k aplikaci tohoto článku na uvedené získání licence, a tedy k závěru o soutěžně nepřípustném jednání, bylo až „postavení žalovaného na relevantním trhu a zejména…skutečnost, že v daném čase samotné právo užívat technologii chráněnou BTG licencí bylo schopné dát podniku prostředky účinně soutěžit se žalovaným na poli aseptického balení mléka.“
K odvolání společnosti Tetra Pak proti uvedenému rozhodnutí Komise se danou věcí zabýval Soud I. stupně. Předtím se však k ní ještě vyjádřil generální advokát Kirschner. Ten nejdříve odmítl názor, že by se principy vytvořené soudní judikaturou ve vztahu k originálnímu (původnímu) nabytí práv k průmyslovému vlastnictví přímo aplikovaly i na odvozené nabytí výlučné licence. Podle něj, jestliže patent nebo průmyslový vzor získá původní inovátor, přísluší mu ochrana jeho vlastního inovačního díla před pokusy třetích osob o jeho napodobení. Jako podnik zaujímající na daném trhu dominantní postavení se tímto způsobem může chránit rovněž i tehdy, pokud z trhu vypudí podniky, jejichž obchodní aktivity dříve spočívaly právě v napodobování daných výrobků. 317 Oproti tomu nabyvatel patentové licence si pro sebe opatřuje inovační dílo vytvořené jinými. I když je toto počínání legitimní, jeho legální pozice je od pozice původního nositele chráněného práva odlišná. Původnímu nositeli práva náleží výlučné oprávnění, které mu dovoluje obdržet odměnu za jeho tvůrčí úsilí. Tyto rozdíly pak generálního advokáta Kirschnera vedly k závěru, že „zvláštní postavení, které nositel práva k průmyslovému vlastnictví požívá v kontextu článku 86,“ by nemělo být rozšiřováno na nabyvatele licence: „Fakt, že vynálezce zajímající dominantní postavení na trhu může vyloučit třetí osoby z využívání jeho vlastního vynálezu, aniž by jeho chování zakládalo zneužití, neznamená, že podniky zaujímající dominantní postavení mohou nabytím výlučné licence konstantně vylučovat jejich potencionální konkurenty z užívání výzkumných zjištění učiněných třetími osobami.“ V daném případě pak podle jeho názoru získání výlučné licence nejenže odvrátilo hrozbu potencionálního soutěžního působení ze strany společnosti Liquipak, ale i odstranilo možnost, že by jakýkoli jiný potencionální konkurent mohl využít alternativní technologii chráněnou daným patentem k získání přístupu na trh. Nabytí uvedené výlučné licence bylo nepřiměřenou metodou obchodního chování porušující článek 82 Smlouvy ES, když získání nevýlučné licence by rovněž umožňovalo společnosti Tetra Pak užívat patentovou technologii ke zlepšení svých vlastních výrobků, avšak bez možnosti bránění vstupu jiným soutěžitelům na trh, kde uvedená společnost požívala dominantní postavení.
Stejně jako Komise, i Soud I. stupně dospěl k závěru, že „pouhý fakt, že podnik v dominantním postavení získá výlučnou licenci, nezakládá per se zneužití ve smyslu článku 86 Smlouvy.“ S odkazem na rozhodnutí Soudního dvora ve věci Hoffman-La Roche & Co. AG v. Komise318 poté uvedl, že pro aplikaci tohoto článku je nezbytné vzít v úvahu „okolnosti doprovázející nabytí a zejména jeho účinky na strukturu soutěže na relevantním trhu.“ V dalším Soud I. stupně vyslovil plný souhlas s již výše vyřčenými právními závěry Komise. Nad rámce jejího rozhodnutí se však při zkoumání použití článku 82 Smlouvy ES na daný případ věnoval i významu charakteru nabyté licence, tedy její výlučnosti. Podle jeho slov „Převzetí společnosti Liquipak nebylo ničím víc než prostředkem… kterým navrhovatel nabyl výlučnosti BTG licence, výlučnosti mající za účinek zbavení ostatních podniků prostředků soutěže s navrhovatelem.“ Soud I. stupně nakonec uzavřel, že ve světle všech těchto okolností bylo získání výlučné licence soutěžně zneužívající praktikou.
Rozhodnutí Soudu I. stupně v dané právní věci navázalo na trend nastolený rozhodnutími v případech Volvo v. Erik Veng a CICRA v. Renault. Pro vyřčení závěru o soutěžně nepřípustném chování uvedený rozhodovací orgán potvrdil nezbytnost přítomnosti určitých zvláštních okolností. Pouhý fakt, že třetí osoba získá odvozenou cestou (nabytím licence) výlučné oprávnění využívat výsledku tvůrčí duševní tvorby, není podle jeho názoru ještě dostatečným důvodem k závěru o zneužití dominantního postavení. Aby došlo k naplnění této skutkové podstaty, musí přistoupit ještě další okolnosti. Tou výchozí bylo v daném případě již velmi silné tržní postavení společnosti Tetra Pak na rozhodném trhu. Toto postavení se blížilo téměř monopolu (tržní podíl byl 91,8 %). Další významnou okolností byla samotná patentovaná technologie, jež byla v podstatě klíčem pro vstup na trh s přístroji pro aseptické balení mléka. Výlučnost licence na využívaní této technologie, ve spojení s jejím nabytím od hlavního potencionálního konkurenta, pak nejenže posílila dominantní pozici společnosti Tetra Pak, ale vedla i k vyloučení možnosti jakékoli soutěže ze strany jejich potencionálních konkurentů. Daná společnost nabytím předmětné licence vytvořila nepřekonatelnou překážku vstupu na trh, když její výlučnost zbavovala ostatní konkurenty nástroje soutěžního působení (soutěžní rivality). Uvedená společnost tak svým počínáním potlačila zbývající projevy existující či možné soutěže, což ve svém výsledku vedlo k uzavření již předtím dominantního trhu.319
Závěrem si ještě uveďme, že výše zmíněné rozhodnutí Soudu I. stupně je zajímavé i z toho důvodu, že se tento orgán v rámci jeho odůvodnění blíže zabýval otázkou vzájemného vztahu článku 81 a 82 Smlouvy ES. Důvodem byla již zmíněná skutečnost, že předmětná licence požívala výjimky z kartelového zákazu podle článku 81 Smlouvy ES. Tato skutečnost přitom byla jedním z hlavních argumentů společnosti Tetra Pak o soutěžně přípustné povaze jejího počínání. Podle názoru této společnosti články 81 a 82 Smlouvy sledují stejné cíle. Z tohoto důvodu, neporušovala-li předmětná licenční dohoda ustanovení článku 81 Smlouvy, nemohlo dojít ani ke zneužití dominantního postavení podle článku 82 Smlouvy ES. Soud I. stupně však uvedený argument odmítl a konstatoval, že oba zmíněné články „zakládají v systému Smlouvy dva nezávislé legální instrumenty zaměřené na rozdílné situace.“ Dále k tomu dodal, že s ohledem na samotný předmět reprobace článku 82 Smlouvy (tj. zneužití), tento článek vylučuje, oproti článku 81 Smlouvy ES, jakoukoli možnou výjimku z jeho zákazu. Sama skutečnost udělení výjimky podle článku 81 Smlouvy ES (ať už individuální nebo blokové) nemůže podle něj v žádném případě založit vynětí ze zákazu podle článku 82 Smlouvy ES. Jestliže dohoda, jejíž smluvní stranou je dominantní podnik, spadá do působnosti nařízení o blokové výjimce, vliv blokové výjimky na aplikovatelnost článku 82 Smlouvy ES musí být posouzen pouze v kontextu systému tohoto článku. Dominantní podnik, jenž těží z uvedené výjimky, proto není v žádném případě zbaven povinnosti jednat v souladu s jeho imperativy. To platí tím spíše, že článek 82 Smlouvy představuje primární právo, jež má před právem sekundárním, tvořeným blokovou výjimkou, vždy aplikační přednost.
Poznámky pod čarou:
315 Rozhodnutí Komise č. 88/501/EHS ve věci Tetra Pak I (BTG Licence) ze dne 26. 7. 1988, rozhodnutí Soudu I. stupně ve věci T-51/89 Tetra Pak Rausing SA v. Komise ze dne 10. 7. 1990.
316 Zde Komise výslovně odkázala na rozhodnutí Soudního dvora ve věci Continental Can.
317 Tento názor potvrzuje i soudní praxe v rámci jednotlivých členských států. Například anglický odvolací soud ve svém rozhodnutí z roku 1984 ve věci Lansing Bagnall Limited v. Buccaneer Lift Parts Limited judikoval, že „bránit někomu v napodobování svého
zboží nemůže být zneužitím dominantního postavení.“ In: Drysdale, J., Silverleaf, M. Passing Off Law and Practice. Second Edition. London : Butterworths, 1995, s. 259.
318 Rozhodnutí Soudního dvora ve věci 85/76 Hoffman-La Roche & Co. AG v. Komise ze dne 13. 2. 1979.
319 Vyloučení zbývající hospodářské soutěže prostřednictvím nabytí výlučné licence a vyloučení vstupu potencionálních konkurentů na trh odmítnutím udělit sublicence bylo i normativně podchyceno v nařízení (ES) č. 240/96 Komise z 31. 1. 1996, o aplikaci čl. 85 odst. 3 Smlouvy na skupiny dohod o technologiích (nařízení o poskytování technologií), konkrétně pak v článku 7, bod 1. Zde bylo zakotveno oprávnění Komise odejmout výjimku pro výlučnou licenční dohodu, jestliže účinky této dohody byly neslučitelné s článkem 81 odst. 3 Smlouvy ES. Jedním z důvodů odnětí výjimky pak byla skutečnost, že v důsledku dohody licencovaný výrobek nebyl vystaven na daném území účinnému soutěžnímu působení ze strany shodných nebo zaměnitelných výrobků, a to zejména díky dominantnímu postavení příjemce licence (minimální výše jeho tržního podílu musí činit 40 %). Bližší výklad k právní úpravě obsažené ve zmíněném nařízení viz Bonet, G. Le nouveau reglement d’exemption par catégorie d’accords de transfert de technologie. RTD eur. 32 (2), 1996, avr.-juin, s. 305–331. I v novém nařízení (ES) č. 772/2004 Komise z 27. 4. 2004, o aplikaci čl. 81 odst. 3 Smlouvy na skupiny dohod o poskytování technologií, účinném od 1. 5. 2004, se pro potencionální rozpor s článkem 81 odst. 1 Smlouvy ES pamatuje na možnost zásahu ze strany Komisi v případě, kdy příjemce licence držící dominantní postavení získá výlučnou licenci k jedné nebo více soutěžních technologií. Uvedený zásah je podmíněn skutečností, že vstup na technologický trh (tj. na trh utvářený licencovanou technologií a jejími substituty) bude obtížný a že licencovaná technologie bude představovat skutečný zdroj soutěže na daném trhu. Důvodem intervence je možnost, že výlučná licence povede k uzavření trhu a umožní příjemci licence udržet si jeho silné tržní postavení (viz bod 166 výkladových pravidel k nařízení Komise č. 772/2004). K uvedenému nařízení blíže viz Korah, V. Draft Block Exemption for Technology Transfer. E. C. L. R., 2004, Issue 5, s. 247–262; Hansen, M., Shah, O. The New EU Technology Transfer Regime – Out of the Straightjacket into the Safe Harbour?. E. C. L. R., 2004, Issue 8, s. 465–469; Treacy, P., Heide, T. The New EC Technology Transfer Block Exemption Regulation. E. I. P. R, 2004, Issue 9, s. 414–420.
