KAPITOLA IV.



Podobně jako naprostá většina národních právních úprav, ani evropská reglementace antimonopolní problematiky nezakazuje existenci dominantního postavení, ale až jeho zneužití (abuse, abusive exploitation).140  Právní úprava vtělená do článku 82 Smlouvy ES implicitně stanoví, že samotné získání či držení dominantního postavení na rozhodném trhu tedy ještě není předmětem reprobace ze strany norem soutěžního práva.141 Postihu se podniku s daným postavením dostává až tehdy, vykazuje-li jeho tržně orientované chování (ať již ve formě facere či omittere) z hlediska zabezpečení řádného fungování svobodné soutěže nenáležitý charakter. Za dané tržně strukturální situace, kdy na daný podnik není vytvářen zdravý tlak ostatních soutěžitelů, nelze jeho soutěži škodlivému počínání přiznat ochranu a je nutné jej sankcionovat. Jen tak lze poskytnout účinnou ochranu zájmům ostatních účastníků na daném trhu, tedy zbylým konkurentům a spotřebitelům.

V rámci předchozích výkladů jsme již si uvedli, že získání tržně dominantního postavení přivozuje danému podniku vznik zvláštní odpovědnosti, a to v tom smyslu, že tento nesmí svým chováním narušovat podmínky nezkreslené soutěže panující na společném trhu nebo jeho podstatné části. Tato odpovědnost tak na tento podnik klade zvýšené nároky, pokud jde o kvalitu a charakter jeho soutěžně zaměřeného chování.142  V optice této odpovědnosti, jež zohledňuje oslabenost soutěžního prostředí, mohou některé běžné postupy a metody vykazovat rysy soutěžně nepatřičného chování. Tržní dominant proto musí velmi pečlivě vážit, zda jeho následné chování nebude z hlediska zmíněné odpovědnosti excesivní a zda tak nemůže za dané tržní konstalace přivodit aplikaci článku 82 Smlouvy ES. V tomto aspektu věci je však nutné zmínit, že ačkoli je hospodářská soutěž na trhu ovládaném dominantem z důvodu jeho přítomnosti již oslabena, nelze z této skutečnosti vyvozovat, že by jednání tohoto dominanta mělo být apriorně hospodářsky iracionální, v to zahrnujíc i paušální povinnost podporovat své vlastní konkurenty. I dominant má „přirozené“ právo orientovat své jednání na dosažení zisku. Z komunitární judikatury se v této souvislosti podává, že dominantní podnik může vždy činit rozumné kroky na ochranu svých obchodních zájmů, ale tyto kroky musí být fér a úměrné hrozbě poškození soutěže.143 Přestože článek 82 Smlouvy ES pracuje s pojmem zneužití dominantního postavení, jeho obsahovou náplň blíže nevymezuje. Stanovení konkrétního obsahu tohoto pojmu se tak ponechává až na rozhodovací praxi, která při hodnocení konkrétního chování využívá jednak elasticity obecné generální klauzule, jednak demonstrativního výčtu typických soutěžně zneužívajících praktik. Tento výčet, jež je téměř identický s kartelovými ustanoveními článku 81 odst. 1 Smlouvy ES, poskytuje rámcovou představu o tom, jaká specifická jednání dominantního podniku lze za zneužití považovat. Dále je třeba předeslat, že koncepce zneužití je svou povahou koncepcí objektivní.144 Závěr o tomto zneužití tedy není podmíněn žádnou z forem zavinění v chování tržního dominanta.145 Přesto se při posuzování naplnění skutkové  podstaty zneužití dominantního postavení k subjektivní stránce zpravidla přihlíží. Úmysl či nedbalost v počínání dominanta se též zohledňuje při ukládání pokut Komisí podle článku 23 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. 12. 2002, o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy (dříve článek 15 nařízení Rady (EHS) ze dne 6. 2. 1962, k provedení článků 85 a 86 Smlouvy).146

Z rozhodovací praxe evropských orgánů plyne dvojí přístup k výkladu koncepce zneužití ve smyslu článku 82 Smlouvy. První přístup vychází  z restriktivního a gramatického výkladu tohoto článku a zneužití vymezuje s odkazem na již zmíněný příkladmý výčet speciálních zneužívajících praktik. V tomto pojetí je pak zneužití chápáno jako protisoutěžní chování, které poměřováno podmínkami panujícími v systému účinné soutěže vykazuje znaky abnormality. Jeho primárním cílem je způsobení újmy konkurentům nebo spotřebitelům, tedy úmysl škodit zbývajícím účastníkům hospodářské soutěže (abus de comportement). Tohoto cíle je ze strany tržního dominanta dosahováno buď poškozením či přímo vyloučením stávajících konkurentů z účasti na soutěžním působení na daném trhu (popř. odepřením tržního přístupu konkurentům potencionálním) nebo vykořisťovatelským využíváním trží síly k újmě spotřebitelů. Ve svém konečném důsledku tak toto chování, jehož se dominantní podnik dopouští s vědomím své pozice na daném trhu a s využitím své tržní moci, vede k omezení nebo vyloučení hospodářské soutěže. Výstižná definice tohoto zneužití je podle odborné literatury obsažena v memorandu z roku 1965, které bylo vypracováno skupinou expertů a konzultováno s Komisí. Zde se uvádí: „O zneužívající využívání dominantního postavení se jedná tehdy, když držitel tohoto postavení užívá možností, které z něj vyplývají, pro získání výhod, které by nezískal v případě přijatelné a dostatečně účinné soutěže.“147 Druhý z přístupů, jehož aplikace je již v současné době téměř pravidlem,148 vychází z teleologického výkladu článku 82 Smlouvy ES a ze základního cíle evropské soutěžní politiky, blíže vyjádřeného v článku 3 písm. g) Smlouvy ES. Tímto cílem je „vytvoření systému zajišťujícího, aby na vnitřním trhu nebyla narušována hospodářská soutěž.“ Za použití této interpretační techniky pak rozhodovací orgány postihují chování, které poškozuje strukturu trhu, oslabenou již přítomností dominantního podniku (abus de structure). Článek 82 Smlouvy ES v tomto pojetí není zaměřen pouze na jednostranné praktiky, jež mohou poškodit soutěžitele a spotřebitele přímo, ale i na postupy, které jim škodí skrze jejich nepříznivý dopad na účinnou soutěžní strukturu. Hlavní zájem se tak neupírá na chování dominantního podniku, ale až na jeho důsledky (na jeho účinky na strukturu trhu). Počátek tohoto přístupu je spatřován v rozhodnutí ve věci Continental Can,149 kde Soudní dvůr judikoval, že zneužití může spočívat v pouhé skutečnosti, že soutěž na daném trhu bude podstatně deformována dominantním podnikem, a to bez ohledu na prostředky, kterými bude tento stav přivozen. In concreto mělo dané zneužití spočívat v modifikaci soutěžní struktury na daném trhu způsobené dosud nepovolenou akvizicí jediného dominantova soutěžitele. Tímto počínáním mělo být posíleno stávající postavení dominantního podniku, a to natolik, že stupeň takto dosažené dominance omezoval soutěž podstatným způsobem, tj. že na trhu zůstaly pouze takové podniky, jejichž chování záviselo na dominantním podniku. Podstatu strukturálního zneužití evropské rozhodovací orgány vyložily a dále rozvinuly v několika následujících rozhodnutích. Ve věci Michelin Soudní dvůr toto zneužití definoval následovně: „Článek 86 pokrývá praktiky, které jsou způsobilé ovlivnit strukturu trhu, kde jakožto přímý důsledek přítomnosti daného podniku již byla soutěž oslabena a které za použití metod odlišných od metod spojených s normální soutěží výrobků nebo služeb založené na soutěžitelově výkonu mají za důsledek bránění v zachování nebo rozvoji úrovně soutěže ještě existující na daném trhu.“150 Porovnáme-li oba výše uvedené přístupy, můžeme vidět, že zatímco behaviorální zneužití spočívá v chování způsobilém oslabit strukturu trhu prostřednictvím omezení soutěže, strukturální zneužití je uskutečňováno chováním dominantního podniku, jež strukturu trhu ovlivňuje přímo, a to s využitím metod, které jsou odlišné od metod užívaných v podmínkách běžné soutěže a s cílem stávající soutěžní prostředí, oslabené již přítomností daného podniku, ještě více poškodit. Z judikatury plyne, že abnormální  charakter metod užitých za dané situace je posuzován objektivním způsobem, a to s přihlédnutím k uspokojení legitimních zájmů dominantního podniku a obvyklé ekonomické racionalitě (odůvodněnosti) užitých metod.151 Základ posouzení spočívá v tom, zda užitý prostředek (metoda) konkurenčního boje odpovídá hospodářskému výkonu podniku či nikoli. V případě, že nikoli, jedná se o abnormální prostředek (např. věrnostní rabaty), jehož užití je jedním z předpokladů následného závěru o soutěžně zneužívající praktice.

Snaha evropských orgánů přistupovat k výkladu článku 82 Smlouvy ES pokud možno rozšiřujícím způsobem se projevila nejen ve volbě hlavní techniky při definování zneužití (zhodnocení strukturálních důsledků dominantova chování), ale i v otázce dopadu účinků tohoto zneužití. Počínaje rozhodnutím ve věci Commercial Solvents152 judikatura připouští, že soutěži škodlivé účinky se mohou projevit i na jiném trhu, než je trh, na němž podnik požívá soutěžní dominance (trh primární). Tímto jiným trhem, kde dominantní podnik využívá svého vlivu k získání soutěžních výhod nad svými rivaly, bývá zpravidla trh sousedící či odvozený (sekundární). Základním předpokladem aplikace článku 82 Smlouvy ES v těchto případech je existence spojení mezi oběma trhy. Toto spojení, jehož příčinou může být například stejná spotřebitelská základna, bývá zpravidla vertikálního charakteru. Dominantní podnik jej přitom může využívat v obou možných směrech. Tržní moc na primárním trhu může využívat k vyhrazení si aktivit na trhu sekundárním (věc Commercial Solvents), nebo naopak jednáním realizovaným na sekundárním trhu může posilovat svoje dominantní postavení na trhu primárním (věc BPB).153 Pokud je tak v obou těchto případech činěno bez objektivního ospravedlnění, jedná se o zneužívající chování, postižitelné na základě předpisů soutěžního práva.154