Tomáš Hrnčiřík
O problematice sportovní činnosti vykonávané na profesionální bázi můžeme říci, že se jí česká právní teorie i praxe spíše vyhýbá. Cílem následujícího pojednání je přispět ke stávajícím stanoviskům úvahou o významu kolektivních pracovních vztahů v oblasti profesionálního sportu, a zamyslet se tak nad sportovní činností ze specifické perspektivy.
Lze konstatovat, že v odborné diskuzi týkající se právního statusu profesionálních sportovců působících v tzv. kolektivních sportech, jako je např. kopaná či ledního hokej, dochází ke střetu dvou protikladných stanovisek. Podle prvního z nich je profesionální sportovec považován za osobu samostatně výdělečně činnou uzavírající s příslušným sportovním klubem občanskoprávní inominátní smlouvu o výkonu sportovní činnosti, což je v současnosti naprosto běžnou praxí. Podle opačného názoru, zastávaného autorem, je nutné považovat tuto sportovní činnost za závislou práci a samotného sportovce označit jako zaměstnance. Na základě tohoto názoru se tedy můžeme zamyslet nad případnou existencí odborových organizací v prostředí profesionálního sportu.
S moderním pracovním právem jsou neodmyslitelně spojeny i kolektivní pracovní vztahy. Jejich význam ve sportovním prostředí může být poměrně značný a v žádném případě není možné je při profesionálním výkonu sportovní činnosti opomíjet. Pro sportovní realitu je typické velké množství sankcí neprávní povahy. Jejich existence je dána zcela osobitým a specifickým charakterem sportovní činnosti, kdy zájem sportovce na výkonu práce je mnohem vyšší než zájem běžného zaměstnance, který je ve většině případů k výkonu práce motivován pouze finančními prostředky. Profesionálnímu sportovci je naopak mzda vyplácena bez ohledu na to, zda se aktivně zapojí do utkání či ne, tento fakt může ovlivnit pouze výši odměny. Hráč se navzdory tomu chce zapojit do utkání, ačkoliv se tato jeho účast nijak zásadně nemusí odrazit na výši peněžité odměny. Jeho motivace je tedy jiná, z této skutečnosti pak vyplývá potencionální síla jednotlivých sankcí používaných ve sportovním prostředí. V úvahu připadá např. hrozba, že pokud hráč neuzavře smlouvu s novým sportovním klubem, v tom stávajícím nebude nominován na utkání, bude tedy pouze trénovat. Zaměstnavatel zde tedy může za pomoci těchto téměř neregulovatelných mechanismů velmi snadno manipulovat s osobou sportovce podle své vlastní vůle. S ohledem na tento stav můžeme prohlásit, že existence organizací hájících hospodářské a sociální zájmy sportovců by tento nerovnovážný stav mohla zvrátit.
Při pohledu na výkon sportovní činnosti v českém prostředí pak můžeme poněkud paradoxně konstatovat, že instituty kolektivního pracovního práva zde nejsou využívány téměř vůbec. Je to samozřejmě dáno především tím, že profesionální smlouvy jsou v současné době koncipovány jako dohody podléhající občanskoprávní a nikoliv pracovněprávní regulaci. Řešení otázky statutu profesionálního sportovce však není předmětem tohoto článku, proto níže bude vycházeno z pracovněprávního pojetí sledovaného vztahu. Tím tedy dochází k potencionálnímu splnění základní podmínky platnosti kolektivních pracovních vztahů. Elementárním předpokladem pro jejich rozvoj je však to, aby ve sportovním prostředí nedocházelo k simulaci pracovních smluv a aby byla jednoznačně určená pracovněprávní povaha vztahu mezi sportovce a klubem. Za takových okolností se lze domnívat, že jednotlivé instituty kolektivního pracovního práva by byly mnohem více využívané.
Při pohledu do zahraničí zjistíme, že situace je tam zcela odlišná. Jak již bylo výše uvedeno, smlouvy mezi sportovními kluby a sportovci mají jednoznačně pracovněprávní povahu, od čehož se následně odvíjí i míra ochrany hospodářských a sociálních zájmů sportovců prostředky kolektivního pracovního práva. Jako příklad je možné uvést organizace typu The National Football League Players Association (NFLPA), The National Hockey League Players Association (NHLPA) či National Basketball Players Association (NBPA). Jedná se o odborové organizace, jejichž cílem je hájit zájmy hráčů v takových otázkách, jako je mzda, pracovní doba nebo pracovní podmínky. Tyto organizace se také v zájmů hráčů účastní kolektivního vyjednávání s vlastníky sportovních klubů, tedy se zaměstnavateli[1]. Při bližším rozboru jednotlivých odborových organizací existujících v prostředí profesionálního sportu můžeme konstatovat jisté charakteristické rysy, které jsou jim všem společné. Zejména je nutné konstatovat, že profesionální sportovci se nesdružují do odborových organizací podle jednotlivých klubů. Odborová struktura zde tedy nesleduje strukturu zaměstnavatelů, jak je u běžných zaměstnanců obvyklé. Hráči vytvářejí odborová sdružení podle sportu, jehož se účastní, jak ostatně vyplývá z výše uvedených příkladů, mluvíme tedy o Asociaci hráčů Národní hokejové ligy, Asociaci hráčů Národní fotbalové ligy, atd. K dalšímu členění odborových organizací již nedochází, nevznikají tedy sdružení brankářů či útočníků. Na druhou stranu však nejsou členy těchto odborových organizací jiní zaměstnanci klubů, kteří nevykonávají sportovní činnost. Při rozboru dotyčné problematiky nesmíme opomenout ani skutečnost, že platný právní řád staví odborovou organizaci do role ochránce práv všech zaměstnanců. Akty případné odborové organizace hájící hospodářské a sociální zájmy sportovců by tedy byly závazné nejen pro členy dané organizace, ale pro všechny zaměstnance provozující daný sport. O každém sportovním klubu by pak bylo možné hovořit jako o zaměstnavateli, u něhož působí odborová organizace, což má své nezanedbatelné důsledky.
Jak již bylo výše zmíněno, v českém prostředí ke sdružování sportovců do odborových organizací nedochází. Jedinou právnickou osobou, u níž je možné vidět určité rysy odboru, je Asociace hráčů ledního hokeje (AHLH)[2]. Při bližším zkoumání tohoto sdružení je možné klást si otázku, zda se jedná o odborovou organizaci. Ačkoliv nám platný právní řád nenabízí legální definici odborové organizace, teorie pracovního práva vymezuje její typické znaky.
Prvním z těchto znaků je svoboda sdružování, tedy nutnost chápat zakládání odborových organizací jako právo a nikoliv jako povinnost. Pokud vyjdeme z publikovaného textu, pak členství v Asociaci vzniká na základě přihlášky, tedy dobrovolného projevu vůle. Je navíc vázáno na souhlas sportovce s cílem Asociace, členem se tak nemůže díky této podmínce stát úplně každý. Vzhledem k právní formě Asociace je nutné v tomto případě aplikovat i příslušná ustanovení zák. č. 83/1990 S., o sdružování občanů. Půjde zvláště o ust. § 3 odst. 1, které zakotvuje zákaz nutit někoho do členství ve sdružení. Pokud dojde k porušení této právní normy, ministerstvo vnitra v souladu s ust. § 8 odst. 1 písm. b) odmítne registraci takového sdružení, které tímto vůbec nevznikne. Na základě těchto skutečností můžeme tedy vyvodit závěr, že Asociace splňuje podmínku svobody sdružování.
Dalším definujícím rysem odborové organizace je specifická povaha její činnosti. Aby bylo možné mluvit o odboru, musí daná právnická osoba hájit hospodářská a sociální práva občanů. Můžeme říci, že tato podmínka odborovou organizaci také definuje, když charakterizuje její hlavní poslání. I v tomto případě lze konstatovat, že Asociace této charakteristice odpovídá, když jejím hlavním účelem je ochrana práv a zájmů hráčů ledního hokeje, neboť půjde bezpochyby zejména o práva a zájmy hospodářské a sociální povahy.
Podstatným znakem odborové organizace je její nezávislost, a to jak právní, tak i ekonomická. Právní nezávislost se v českém právním řádu projevuje v souvislosti se vznikem odborové organizace, když je zde důsledně uplatňován princip evidence, o čemž bude podrobněji pojednáno níže. V ostatních případech je právní režim odborové organizace stejný jako právní režim jiného občanského sdružení spadajícího do působnosti zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů. Asociace tedy přijímá vlastní stanovy v souladu s ust. § 3 odst. 3 sledovaného zákona, stejně jako odborové organizace může uzavřít v souladu s ust. § 16 smlouvu o součinnosti s jiným občanským sdružením. Zánik odborové organizace navíc platná právní úprava nijak nediferencuje od zániku běžného občanského sdružení, působnost ministerstva vnitra je zde tedy pro oba dva typy stejná. O nezávislosti Asociace můžeme mluvit i ve smyslu ekonomickém, když se jedná o právnickou osobu finančně fungující na bázi příspěvků svých členů. Je možné tedy konstatovat, že Asociace splňuje jak podmínky právní nezávislosti, tak i podmínky nezávislosti ekonomické.
S podmínkou nezávislosti odborové organizace je velmi úzce spjat i princip evidence, který se uplatňuje při vzniku organizace. Princip evidence je jedním z předpokladů právní nezávislosti odborů na orgánech státní moci. Daná zásada totiž vylučuje možnost vázat vznik odborové organizace na souhlasné vyjádření státu. Veřejná moc by v opačném případě mohla omezovat vznik odborových organizací, což by představovalo zásadní omezení práva občanů sdružovat se na ochranu svých hospodářských a sociálních práv. Pokud však již na bázi souhlasu státního orgánu organizace odborového typu vznikne, není důvod zpochybňovat její povahu. Použijeme-li logický argument a maiori ad minus, dojdeme k závěru, že pokud vzniklo dané sdružení na principu registrace, tím spíše by vzniklo prostým zaevidováním, v jehož případě jsou podmínky pro vznik stanoveny mírněji. Ačkoliv tedy Asociace byla konstituována jako běžné občanské sdružení, čímž nebyl zachován pro odbory typický evidenční princip, nelze v tomto nesouladu vidět překážku chápání Asociace jako odborové organizace.
S ohledem na výše zmíněné argumenty můžeme tedy dojít k závěru, že Asociaci hráčů ledního hokeje je možné považovat za odborovou organizaci. To je pochopitelně podmíněno všeobecným chápáním profesionálního sportovce jako zaměstnance sportovního klubu a zájmem samotné Asociace být jako odborová organizace chápána. V takovém případě pak můžeme použít i definici odboru obsaženou v čl. 10 Úmluvy MOP č. 87/1948. Ta stanoví, že odborovou organizací je každá organizace, která má za cíl podporovat a hájit zájmy pracujících. Není asi sporu o tom, že této definici Asociace odpovídá. Aby však bylo tohoto východiska využito i v praxi, musí být jednoznačně konstatována pracovněprávní povaha vztahu mezi sportovcem a klubem.
Platná právní úprava však nespojuje kolektivním pracovní vztahy pouze s odborovými organizacemi. Zákoník práce v ust. § 24 odst. 1 umožňuje zaměstnancům zvolit si k zajištění práva na informace a projednání radu zaměstnanců, popř. zástupce pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Toto oprávnění je však možné realizovat jen za podmínky, že u dotyčného zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace. Vzhledem k výše rozebrané specifické struktuře odborů působících ve sportovním prostředí můžeme konstatovat, že tato podmínka nebude dána již v případě, kdy sportovci daného sportovního odvětví vytvoří svou odborovou organizaci. Ta totiž bude následně působit ve všech sportovních klubech provozujících dotyčný sport.
Závěrem můžeme výše rozebranou materii shrnout tak, že jednotlivé instituty kolektivního pracovního práva mohou výraznou měrou přispět k ochraně profesionálních sportovců. Nezbytným předpokladem je však přijetí koncepce, podle níž je na vztah sportovce a klubu nahlíženo jako na vztah pracovněprávní. Teprve takové chápání otevře cestu k praktické aplikaci dílčích otázek, o nichž alespoň v teoretické rovině pojednával tento článek, čímž se právní forma realizace profesionální sportovní činnosti přiblíží o další krok k běžné praxi v zemích EU a v USA.
Poznámky pod čarou:
[1] Např. NHLPA o sobě na webových stránkách uvádí následující : The National Hockey League Players Association is a labour union whose members are the players of the NHL and whose mandate is to represent their interests. Podobné vymezení prezentuje i NFLPA : The National Football League Players Association is the officially recognized union for NFL players. It represents players in matters concerning wages, hours and working conditions and protects their rights. It assures that terms of the Collective Bargaining Agreement-a legally binding relationship between workers and owners-with the National Football League are met. Téměř stejnou definici používá i NBPA : The NBPA is a unique labor institution. For over 40 years, the NBPA has fought to promote the best interests of NBA players both on and off the court. Whether we are negotiating a collective bargaining agreement, prosecuting a grievance on a players behalf, or counseling a player on benefits or educational opportunities, our mission remains the same.
[2] Tato organizace sama sebe definuje jako občanské sdružení hráčů ledního hokeje české extraligy, které bylo založeno s cílem sjednocovat hráče na společné platformě, napomáhat rozvoji ledního hokeje v České republice a zastupovat a chránit práva hráčů ledního hokeje
