Dnem 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který nahradil původní právní předpis, jenž před tímto datem upravoval pracovněprávní vztahy po dobu více než 40 let. Charakter nové právní regulace neponechal právnickou veřejnost lhostejnou a na bezprostředně aktuální témata již bylo publikováno množství odborných příspěvků, poněkud stranou však zůstala materie, o níž se zdá, že její problematika přesahuje horizont běžné denní praxe.

JUDr. Hana Novotná, Brno*


I. Úvodem

Dnem 1. 1. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který nahradil původní právní předpis, jenž před tímto datem upravoval pracovněprávní vztahy po dobu více než 40 let. Charakter nové právní regulace neponechal právnickou veřejnost lhostejnou a na bezprostředně aktuální témata již bylo publikováno množství odborných příspěvků, poněkud stranou však zůstala materie, o níž se zdá, že její problematika přesahuje horizont běžné denní praxe.


II. Přínosy nové úpravy

Původní systém odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání vycházející z dřívějšího ekonomického modelu se postupem času již stal neúnosným. Tato úprava, založená na odpovědnostním principu, doplňovala státem organizovaný systém sociálního zabezpečení. Podstatu věci nezměnilo ani zákonné pojištění zaměstnavatele, neboť jediným odpovědným subjektem stále zůstával zaměstnavatel. Navíc zde byly i často diskutované problémy, z nichž stojí za zmínku zejména následující.
Připomínky většinou směřovaly ke skutečnosti, že nositeli tohoto pojištění jsou pouze dvě komerční pojišťovny, a i když by v souvislosti s provozováním zákonného pojištění neměla pojišťovna dosahovat žádného výrazného zisku, neboť přebytky byla povinna odvést do státního rozpočtu (stejně jako by jí byla ze státního rozpočtu hrazena případná majetková újma), vyloučení účasti dalších subjektů přesto mohlo být vnímáno jako poněkud diskriminující. Jako problematický byl nazírán též fakt, že povinnost zaměstnavatele oznámit pojišťovně počet svých zaměstnanců a odvádět za ně pojistné závisela v některých případech pouze na dobré vůli dotčeného zaměstnavatele, neboť fungování důsledného kontrolního mechanismu v této oblasti prakticky chybělo. Obě pojišťovny jakožto soukromé subjekty neměly přístup k centrálním databázím, které mají k dispozici správní orgány, nebyla jim tedy dána možnost, jak zjistit, kolik zaměstnanců určitý subjekt zaměstnává a – dovedeno ad absurdum – zda vůbec zaměstnavatelem je. Uvedené komplikace vedly v mnoha případech k obcházení zákona a ukázalo se, že ani možnost pojišťovny požadovat po zaměstnavateli penále k pojistnému, které nebylo odvedeno řádně a včas, není pro zaměstnavatele dostatečnou motivací k dodržování povinnosti platit pojistné za své zaměstnance.

Výpočet přesné částky odpovídající náhradě za ztrátu na výdělku byl značně komplikovaný, ne-li nemožný. Ve snaze reagovat na hospodářský vývoj a zohlednit růst mezd zmocnil původní zákoník práce vládu k vydávání tzv. valorizačních nařízení, na jejichž základě docházelo ke zvýšení průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, způsobené pracovním úrazem či nemocí z povolání. Počet vydaných valorizačních předpisů zkomplikoval stanovení částky, jež poškozenému zaměstnanci dle pracovněprávních předpisů náležela, a přesná výše náhrady za ztrátu na výdělku se stala pojmem spíše teoretickým.

Z uvedených důvodů je třeba přivítat řešení, jehož podstatou je – oproti stavu, kdy byl pojištěn zaměstnavatel – úrazové pojištění zaměstnance, jemuž v případě pracovního úrazu či nemoci z povolání příslušný úřad České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) vyměří příslušnou dávku úrazového pojištění.


III. Přechod k nové právní úpravě

V současné době je původní zákoník práce zrušen a zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, byl úspěšně přijat, nicméně nabytí účinnosti tohoto předpisu bylo až na výjimky ustanovení jeho § 92 a 93 odloženo. Do doby, než tento právní předpis nabude účinnosti, dopadají na problematiku pracovních úrazů a nemocí z povolání přechodná ustanovení § 365 a násl. nového ZPr. Za tohoto stavu nutí k zamyšlení skutečnost, že přestože ustanovení § 395 bod 1 ZPr zrušilo jako celek zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, na jiném místě je stanoveno, že až do dne nabytí účinnosti zákona o úrazovém pojištění zaměstnanců se řídí odpovědnost zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání příslušnými přechodnými ustanoveními nového zákoníku práce, vyhláškou Ministerstva financí č. 125/1993 Sb. a poněkud paradoxně také ustanovením § 205d zrušeného zákona č. 65/1965 Sb.
Odhlédneme-li od lehce nestandardní skutečnosti, že na právní vztahy zaměstnance a zaměstnavatele má být aplikována zrušená právní norma, lze konstatovat, že i ostatní vazby mezi právními předpisy, jichž má být dle odkazu nového zákoníku práce použito, je nutno považovat za poněkud problematické.

Ustanovení § 205d původního ZPr upravovalo povinnost zaměstnavatele zaměstnávajícího alespoň jednoho zaměstnance být pojištěn pro případ své odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Navazující prováděcí vyhláška Ministerstva financí č. 125/1993 Sb. pouze stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění. Z výše uvedeného lze vyvodit závěr, že počínaje dnem 1. 1. 2007 již žádný zákon zaměstnavateli neukládá povinnost být pojistníkem a pojištěným ve vztahu zákonného pojištění zaměstnavatele a rovněž zaměstnavateli není dána povinnost odvádět za své zaměstnance pojistné. S přihlédnutím k tomu se lze rovněž domnívat, že penále uložené pojišťovnou za neodvedení pojistného řádně a včas od tohoto okamžiku nenachází oporu v zákoně, a tudíž by zaplacení tohoto plnění bylo pojišťovnou zaměstnavateli uloženo neoprávněně.

Další poněkud spornou právní normou je pak ustanovení § 13 vyhlášky č. 125/1993 Sb., které uvádí, že pokud není v této vyhlášce zákonné pojištění upraveno jinak, použijí se přiměřeně příslušná ustanovení občanského zákoníku. Charakter tohoto ustanovení bylo možno mít za sporný již v období účinnosti původního zákoníku práce, a to zejména z následujících důvodů.

Teorie i praxe zastávaly názor, že zákoník práce je zcela samostatnou právní normou upravující komplexně pracovněprávní vztahy a některé právní vztahy od nich odvozené, přičemž subsidiarita občanského zákoníku (natož delegace na něj) byla zcela vyloučena. Vzhledem ke skutečnosti, že prováděcí právní předpis k původnímu zákoníku práce na občanský zákoník přímo odkazoval a doposud odkazuje, lze o nepřípustnosti aplikace občanskoprávních předpisů na vztahy upravené zákoníkem práce pochybovat, byť se v tomto případě patrně jedná o nedůslednost zákonodárce. Další skutečnost, která stojí za zmínku, je zrušení ustanovení občanského zákoníku upravujících právní vztahy vyplývající z pojištění ke dni 31. 12. 2004. Pomineme-li tedy skutečnost, že norma pracovněprávní před nabytím účinnosti nového zákoníku práce odkazovala na občanský zákoník, je nutno pozastavit se nad tím, že od 1. 1. 2005 delegovala na jeho zrušená ustanovení, neboť k tomuto dni nabyl účinnosti zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Patrně by bylo z praktického hlediska zajímavou otázkou, jakými právními předpisy se řídili účastníci právních vztahů vyplývajících ze zákonného pojištění zaměstnavatele od 1. 1. 2004, pokud narazili na problematiku související se zákonným pojištěním zaměstnavatele, která nebyla upravena ani zákoníkem práce, ani výše citovanou vyhláškou Ministerstva financí.


IV. Duplicita odškodnění při trvalé nezpůsobilosti k práci?

Do nabytí účinnosti zákona č. 266/2006 Sb. bude zaměstnanci poškozenému pracovním úrazem nebo nemocí z povolání poskytována náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 371 ZPr, poté bude zaměstnanec již pobírat úrazové vyrovnání (§ 19 zákona č. 266/2006 Sb.) nebo úrazovou rentu (§ 20 zákona č. 266/2006 Sb.).

Do tohoto poklidu vnáší nesoulad zdánlivě nenápadné ustanovení § 139 nového ZPr, které ve stanovených případech zaměstnanci zaručuje po dobu převedení v práci ke mzdě nebo k platu doplatek do výše průměrného výdělku. Zřetelnou inspirací pro přijaté řešení byl § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, v prakticky obdobném, i když co do rozsahu předmětu úpravy skromnějším znění, a jdeme-li ještě dále, potom § 115 odst. 6 a 7 původního zákoníku práce, ve znění účinném předtím, než nabyl účinnosti zmíněný zákon o mzdě. Zde byla zaměstnanci zaručena mzda (mzdový doplatek), jestliže byl převeden na méně placenou práci – kromě jiného – z důvodu ohrožení nemocí z povolání. Jestliže se poté zdravotní stav zaměstnance ještě více zhoršil a byla zjištěna nemoc z povolání, přicházelo v úvahu již jen odškodnění ve smyslu § 190 a násl. původního ZPr, z hlediska našich úvah především podle jeho § 195, neboť vedle náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebyl další mzdový doplatek poskytován. Podle § 139 odst. 1 ZPr však přísluší doplatek do výše průměrného výdělku nejen v případě převedení na jinou práci z důvodu ohrožení nemocí z povolání, nýbrž ve všech případech, kdy je zaměstnanec převeden na jinou práci „z důvodů uvedených v § 41 odst. 1 písm. a) až d) a odst. 4“, tedy na rozdíl od předchozí právní úpravy mzdový doplatek přísluší i při převedení na jinou práci, jestliže zaměstnanec nesmí dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz či nemoc z povolání a pro dovršení nejvyšší přípustné expozice.

Protože doplatek do průměrného výdělku podle § 139 odst. 1 ZPr je nárokem mzdovým, který je nutno zahrnovat do dosahovaného výdělku, je podle mého názoru vyloučeno, aby po dobu jeho poskytování mohl vzniknout nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle § 371 ZPr, neboť v důsledku zahrnutí mzdového doplatku do průměrného výdělku ke ztrátě na výdělku nedochází; tento nárok by vznikl teprve po skončení pracovního poměru, kupř. po přiznání plného invalidního důchodu.

Pro vznik nároku na úrazové vyrovnání, popř. na úrazovou rentu, však již není rozhodující pokles výdělku v důsledku nemoci z povolání nebo pracovního úrazu, nýbrž míra poškození zdraví zaměstnance (srov. § 19 odst. 1 a § 20 odst. 1 zákona č. 266/2006 Sb.). Nabízí se tedy úvaha přesahující již rámec tohoto příspěvku, zda nárok na tyto dávky úrazového pojištění přísluší souběžně s nárokem na mzdový doplatek podle § 139 odst. 1 a 2 ZPr.


V. Zákon o úrazovém pojištění zaměstnanců

Zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, zcela opouští v případě škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání princip náhrady této škody a zavádí princip pojistný, kdy prováděním úrazového pojištění bude pověřen pravděpodobně stát, úrazové pojištění zaměstnance se stane součástí systému sociálního zabezpečení a náhrada vzniklé škody bude vystřídána poskytnutím sociálních dávek.

Jednotlivé dávky, které mohou být na základě zákona o úrazovém pojištění přiznány, přibližně odpovídají nárokům přiznávaným za obdobných okolností poškozenému zaměstnanci původním zákoníkem práce. Jedná se o jednorázová či opakující se peněžitá plnění poskytovaná zaměstnanci poškozenému pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, pozůstalým či osobám, které účelně vynaložily náklady spojené s léčením nebo pohřbem.

Způsobená újma však již není řešena pouze za užití kompenzačního principu, zákon o úrazovém pojištění zakotvuje rovněž instituty, jež mají jeho adresáty motivovat ke společensky žádoucímu chování. Jeden z uvedených institutů představuje např. rehabilitace. Prostřednictvím tohoto plnění se dotčenému zaměstnanci nedostává hmotného zajištění v tíživé životní situaci, jeho účelem je motivace zaměstnance k samostatné snaze o odstranění škodlivých následků pracovního úrazu nebo nemoci z povolání a k dalšímu zapojení do pracovního procesu.

Jiným faktorem hodným zmínky, který má v pozitivním smyslu ovlivnit chování osob dotčených zákonem o úrazovém pojištění, je systém zvýšení a slev z pojistného. Pokud úrazová zátěž zaměstnavatele za předchozí kalendářní rok překročí trojnásobek průměrné úrazové zátěže, zvýší ČSSZ tomuto zaměstnavateli pojistné. Naopak jestliže úrazová zátěž zaměstnavatele nedosáhne poloviny průměrné úrazové zátěže, bude zaměstnavateli poskytnuta sleva z pojistného. Jinými slovy, zákon o úrazovém pojištění zohledňuje úsilí zaměstnavatele, jemuž se prostřednictvím vhodných preventivních opatření daří předcházet vzniku řady pracovních úrazů.

Pro zavedení systému úrazového pojištění, jehož nositelem bude stát, hovoří rovněž možnost snazšího přístupu státních orgánů k informacím o účastnících právních vztahů vyplývajících z úrazového pojištění, se kterou úzce souvisí možnost důsledné kontroly souladu reality a informací, potažmo plnění poskytovaných příslušnému státnímu orgánu ze strany zaměstnavatelů. Rozdíl oproti současnému systému zákonného pojištění zaměstnavatele je zřetelný a státu přináší řadu nových výhod.


VI. Význam soudního řízení ve věcech úrazového pojištění

Na první povrchní pohled se zdálo, že věci týkající se nároků vyplývajících z pracovních úrazů a nemocí z povolání budou vyňaty z rámce soudního řízení. Po hlubším prostudování je zřejmé, že tomu tak není. Ustanovení § 96 zákona o úrazovém pojištění stanoví případy, kdy je k rozhodnutí o sporech vzniklých v souvislosti s úrazovým pojištěním dána pravomoc soudu. Předmětem soudního rozhodování v občanském řízení sporném tedy zůstane rozhodování – řečeno jen přibližně – co do základu, tj. o tom, zda nárok na dávku nevznikl v důsledku opilosti zaměstnance či porušení předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a dále na určení, zda následky na zdraví zaměstnance vznikly v přímé příčinné souvislosti s pracovním úrazem nebo s nemocí z povolání, přičemž aktivně legitimován k podání určovací žaloby je pouze zaměstnanec nebo tzv. osoba oprávněná.

Protože i předpoklady pro vznik nároků z úrazového pojištění jsou stanoveny odchylně a odchylně se mohou i naplňovat, bude třeba s touto jejich samostatnou povahou počítat i při jejich uplatňování před soudem. Podle zákona o úrazovém pojištění rozhoduje o dávkách příslušná okresní správa sociálního zabezpečení. V tomto řízení bude patrně rozhodnuto o všech předpokladech vzniku nároku na dávku, tedy o tom, zda zaměstnanci byla způsobena škoda na zdraví, zda poškození zdraví zaměstnance lze posoudit jako pracovní úraz či nemoc z povolání a konečně zda existuje příčinná souvislost mezi pracovním úrazem (nemocí z povolání) a vzniklou škodou. Shledá-li příslušný orgán, že všechny předpoklady byly splněny, rozhodnutím dávku přizná. Z uvedeného vyplývá, že § 96 bude v praxi využíván pouze v případech, kdy žádost zaměstnance o dávku úrazového pojištění podaná na předepsaném formuláři bude zamítnuta. V této souvislosti se nabízí řada otázek, zejména proč bylo do kompetence obecných soudů svěřeno pouze rozhodování o kauzálním nexu jakožto o jednom z více předpokladů nároku na některou z dávek úrazového pojištění. Lze si představit i takovou teoretickou situaci, kdy žádost zaměstnance o dávku bude zamítnuta s odůvodněním, že poškození zdraví není pracovním úrazem, např. proto, že nenastalo při plnění pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s ním. Za těchto okolností by ovšem bylo možné dovozovat, že není v pravomoci obecného soudu rozhodnout o určení, že úraz je úrazem pracovním a že zaměstnanec má pouze možnost využít soudního přezkumu rozhodnutí podle předpisů o soudním řízení správním. Oproti tomu si však lze představit, že soud, který bude v občanském řízení sporném rozhodovat o otázce příčinné souvislosti, bude posuzovat prejudiciální právní otázku, zda poškození zdraví zaměstnance je úrazem pracovním.  S ohledem na rozsah a komplikovanost tohoto byť úzkého výseku pracovněprávní problematiky se jeví dvoukolejnost rozhodování o splnění předpokladů pro přiznání dávky jako zbytečné rozštěpení zažité a až dosud relativně dobře fungující rozhodovací praxe soudů.

Návrh zaměstnance dle § 96 zákona o úrazovém pojištění je nutno považovat za blízký žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, v souladu s § 80 písm. c) OSŘ, s tím rozdílem, že bezpochyby nebude třeba prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Formulace ustanovení § 96 zákona o úrazovém pojištění se však zdá být poněkud zavádějící v tom smyslu, že samotný závěr založený na doslovném textu zákona, že „následky na zdraví zaměstnance vznikly v příčinné souvislosti s pracovním úrazem“, může být zajímavý z lékařského hlediska, neskýtá ale podklad pro závěr, zda jsou splněny předpoklady pro vznik nároku na konkrétní dávku úrazového pojištění. Půjde-li tedy kupř. o úrazový příplatek podle § 18 zákona o úrazovém pojištění, nebude zřejmě možné při formulaci žalobního petitu převzít mechanicky text zákona, spíše bude zapotřebí domáhat se určení, že „pracovní neschopnost – vymezená svým počátkem a koncem – vznikla v příčinné souvislosti s následky pracovního úrazu“, přičemž v rámci tohoto určení by musely být řešeny i případy, kdy následky pracovního úrazu vznik pracovní neschopnosti dovršily. V praxi se však jedná o zcela nový druh soudní žaloby a formulaci petitu tohoto návrhu bude možno považovat za ustálenou až po několika letech rozhodování, zejména u žalob o určení, že nenastaly skutečnosti uvedené v § 29 odst. 4 nebo 5.

Při zpětném pohledu na nastíněnou problematiku je zřejmé, že tak jako v jiných oblastech upravovaných novým zákoníkem práce, ani zde není jednoznačných řešení. Pozitivním závěrem však zůstává, že stále bude čím se zabývat.

Příspěvek byl publikován v časopise .


Poznámky:
* Autorka je advokátní koncipientkou.