Na začátku roku uveřejnili Petr Čech a Ľudovít Pavela mimořádně užitečný přehled judikatury, v níž Nejvyšší soud začat rozvíjet doktrínu, podle které v určitých případech aplikuje pojem „osoba blízká“ na osoby právnické.¹ Čechův a Pavelův rozbor je užitečný především proto, že v psaných pramenech práva nenalezne uživatel práva nic, co by jej na možnost (či, podle kontextu, riziko) takového výkladu upozornilo. Právní praxe ostatně až do doby velmi nedávné bezvýhradně vycházela z toho, že pod pojem osoba blízká lze podřadit pouze osoby fyzické, jak to na první pohled plyne z § 116 ObčZ. Tím však přínosy citovaného článku nekončí. Na soudních případech, které Čech a Pavela popisují, lze totiž dobře demonstrovat výzvy a nástrahy, před nimiž soudní moc stane v okamžiku, kdy začne svou pravomoc uplatňovat právotvorně, nebo, chceme-li, prospektivně.² Právě tímto směrem se ubírají mé poznámky k tématu, jehož se Čech a Pavela ve svém článku chopili.

 

 

Rozsudky, o nichž Čech a Pavela referují, se týkají čtyř pravidel civilního práva, v nichž se pojem „osoba blízká“ vyskytuje. Autoři sledují vývoj judikatury Nejvyššího soudu chronologicky, předmětná pravidla (a s nimi související rozsudky) proto uvádějí v pořadí, v němž se jimi jednotlivé senáty zabývaly, tedy takto:

a) předkupní právo spoluvlastníka k podílům ostatních spoluvlastníků podle § 140 ObčZ,

b) odporovatelnost zkracujícím právním úkonům dlužníka podle § 42a ObčZ,

c) vyloučení určitých osob jako svědků u alografní závěti podle § 476f ObčZ, a

d) pravidla § 196a odst. 1 a 2 ObchZ, regulující transakce mezi propojenými osobami.

Toto řazení je z pohledu metody citovaného článku pochopitelné a odůvodněné. Zároveň však bohužel zvětšuje nebezpečí omylu, kterého se, podle mého soudu, při právní analýze komentovaných případů dopustili jak členové některých z citovaných senátů Nejvyššího soudu, tak oba autoři uvedeného článku. Tímto omylem je přesvědčení, že se všemi čtyřmi typy právních případů, popsaných výše, má být při výkladu pojmu „osoba blízká“ zacházeno stejně. Z důvodů, jež budou rozvedeny dále, mám za to, že takový výklad je chybný, a navrhuji proto výklad alternativní.

V tomto článku se budu nejdříve věnovat pravidlům b) a c), u nichž je podle mého názoru rozšiřující výklad pojmu „osoba blízká“ na místě. V další části se zaměřím na pravidla a) a d), u nichž podle mého soudu naopak takový výklad na místě není. V závěru učiním několik obecných poznámek k problémům soudcovské tvorby práva.

 

 

Jazykovým i systematickým výkladem definice osoby blízké, podané v § 116 ObčZ, nelze dospět k jinému závěru, než že zákonodárce měl v tomto pravidle na mysli výhradně osoby fyzické. Nejvyšší soud přesto v komentovaných rozsudcích dospěl k závěru, že ve vztahu k § 42a a 476f ObčZ je takto definovaný pojem osoby blízké případem mezery v zákoně³ a pomocí analogie rozšířil tento pojem i o (některé) osoby právnické. Co jej k tomu vedlo a lze v posuzovaných případech takový výklad považovat za odůvodněný?

 

 

Účelem právních pravidel typu § 42a ObčZ je ex ante odradit dlužníky od jednání, jímž by bylo bezprávně ztíženo či znemožněno uspokojení věřitelů z majetku dlužníka a tam, kde tento deterent nezapůsobí, poskytnout ex post věřitelům, poškozeným takovým jednáním dlužníka, procesní nástroj k ochraně jejich práv.⁴ Je přirozené, že jedním ze svodů, jimž může být dlužník, nacházející se ve finančních obtížích vystaven, je pokušení převést majetek z dosahu svých věřitelů na osobu, k níž má bližší osobní či majetkový poměr než k věřitelům, jimž by jinak pořadem práva posloužil k uspokojení jejich pohledávek.⁵ Z toho důvodu pravidla odpůrčího práva pravidelně poměřují transakce s osobami, k nimž má dlužník zvláštní vztah, přísnějšími měřítky než transakce s nezávislými stranami, u nichž je naopak zpravidla třeba upřednostnit zájem na stabilitě komerčních vztahů a důvěru, že smlouvy budou plněny.⁶ „Zvláštním vztahem“ je v těchto případech možno samozřejmě rozumět jak vztah příbuzenský, resp. citový, tak vztah majetkový – přičemž nelze obecně říci, že některý z těchto typů vztahu by nutně či pravidelně působil na motivaci dlužníka silněji než jiný. Cynik by mohl říci, že dlužník, jenž uchránil svůj majetek před věřiteli jeho převodem na plně ovládanou obchodní společnost, jednal prozíravěji než dlužník, jenž svůj majetek za stejné situace převedl na některou z fyzických osob, vyjmenovaných v § 116 ObčZ.

Ve světě, v němž jsou soukromé právnické osoby takřka stejně běžné jako osoby fyzické, je proto odpůrčí právo evidentně neúplné, posuzuje-li transakce ve prospěch fyzických osob, k nimž má dlužník zvláštní vztah, jinak než transakce ve prospěch právnických osob, k nimž má dlužník zvláštní vztah. Ostatně, kdyby autoři zákona č. 509/1991 Sb., jímž byl do tehdejší verze občanského zákoníku § 42a vtělen, zalistovali prvorepublikovým odpůrčím řádem,⁷ nalezli by tam v § 5 definici osob dlužníkovi blízkých, jejíž odstavec 2 – jakkoli z výše uvedených hledisek rovněž nedostatečný – mohl zákonodárce na problém alespoň navést.⁸  Skutečnost, že parlament se v občanském zákoníku nejen do roku 1991, ale ani do roku 2007 nepřenesl ze světa před rokem 1989 do světa, v němž jsou soukromě vlastněné a ovládané právnické osoby všudypřítomné, pak odůvodňuje postup, v němž soudní moc toto legislativní faux pas odstranila rozšiřujícím výkladem zákona.

V detailech by samozřejmě bylo možno s rozsudkem ze dne 1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, jímž tak Nejvyšší soud učinil, polemizovat. Jedním z možných výkladů odůvodnění rozsudku je výklad, podle nějž je za osobu blízkou právnické osobě třeba a priori považovat členy jejího statutárního orgánu, zatímco u společníků, členů a zaměstnanců právnické osoby je potřeba hlouběji zkoumat, zda by tyto osoby důvodně pociťovaly újmu, kterou společnost utrpí, jako újmu vlastní.⁹ Proti takovému odůvodnění je samozřejmě možno namítnout, že tím, kdo by „újmu, kterou společnost utrpí, důvodně pociťoval jako újmu vlastní“, je mnohem spíše společník či člen právnické osoby, jenž má (alespoň u právnických osob, založených za účelem podnikání) reziduální nárok na majetek a výnosy činnosti společnosti.¹⁰ Naopak, korelace zájmů členů statutárních orgánů nebo zaměstnanců se zájmy právnické osoby, pro niž funkci či práci vykonávají, může být relativně velmi slabá.¹¹

Bez ohledu na tyto sporné detaily však lze říci, že rozšiřujícím výkladem § 116 pro účely § 42a ObčZ senát 21 „trefil do černého“ a zasluhuje za tento svůj postup uznání.

 

 

Podobné uznání si senát 21 zaslouží i za rozsudky, jež Čech a Pavela komentují v souvislosti s ustanoveními § 476b a 476f ObčZ. Je evidentní, že účelem § 476f ObčZ je vyloučit z účasti na tvorbě alografní závěti zůstavitele „pro podjatost“ osoby, jež mají na obsahu závěti ekonomický zájem. Nejvyšší soud proto jednal zcela racionálně a v duchu ustanovení § 476f, když v případech, v nichž byla závětním dědicem právnická osoba, rozšířil zákaz jednat jako svědek závěti na fyzické osoby, oprávněné za takovou právnickou osobu jednat, jakož i (za podmínek v odůvodnění uvedených) její společníky, členy nebo zaměstnance.

 

 

V dalších dvou právních případech, jež jsou v obchodních vztazích pohříchu častější než případ předcházející, však podle mého soudu s rozhodnutími Nejvyššího soudu souhlasit nelze.

 

 

Účelem § 140 ObčZ je nepochybně dát spoluvlastníku věci možnost rozhodnout (má-li dostatečné finanční zdroje na koupi podílu svého spoluvlastníka), zda dojde, či nedojde ke změně v osobách, s nimiž příslušnou věc (spolu)vlastní. Jde o právní pravidlo, které před likviditou spoluvlastnických podílů zjevně preferuje stabilitu spoluvlastnických vztahů, resp. ochranu spoluvlastníka před nechtěnou změnou spoluvlastnických poměrů k věci. Takové pravidlo samozřejmě může v ekonomice vytvářet frikce a náklady, nemyslím však, že by bylo zcela ekonomicky iracionální nebo z ústavního hlediska nelegitimní.¹²

Z předkupního práva spoluvlastníků podle § 140 existuje výjimka, a to výjimka pro převody osobám blízkým. Jak popisují Čech a Pavela, prošel senát 22 v otázce výkladu této výjimky poměrně dramatickým vývojem. Zatímco v rozsudcích sp. zn. 22 Cdo 1143/2001 a 22 Cdo 2474/2000 z dubna, resp. října 2001 vyložil senát 22 pravidlo § 140 ObčZ tak, že vkladem spoluvlastnického podílu do kapitálu obchodní společnosti poruší spoluvlastník předkupní právo ostatních spoluvlastníků, pokud jim svůj podíl předtím nenabídl k odkoupení, v dubnu 2004 došel tentýž senát v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1836/2003, slovy Čecha a Pavely, „k přesně opačným závěrům... (aniž by otázku předložil k rozhodnutí či stanovisku velkému senátu občanskoprávního kolegia)“.¹³ Ponechme na okamžik stranou skutečnost, že účelem § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jejž senát 22 svým postupem porušil, je nepochybně to, aby Nejvyšší soud „[...] měnil svou judikaturu pouze rozhodnutím velkého senátu, což [by] nesporně přispívalo k právní jistotě účastníků řízení“.¹⁴ Nedávné zásadní rozhodnutí občanskoprávního kolegia, resp. jeho velkého senátu, ostatně příliš důvodů k optimismu ohledně přínosů tohoto procesního postupu nedává.¹⁵ Podívejme se raději na to, jak senát 22 rozhodl a v čem – podle mého názoru – spočívá nesprávnost tohoto rozhodnutí.

Rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 1836/2003 je podle mého názoru chybné ze dvou důvodů. Za prvé, je ustáleným pravidlem výkladové techniky, že výjimky musejí být vykládány restriktivně. Zatímco ve dvou předchozích případech zákonodárce osobní rozsah předmětných právních pravidel o osoby blízké spíše rozšiřuje, v § 140 ObčZ na ně zcela zjevně vztahuje výjimku z předkupního práva, jež by jinak spoluvlastníku svědčilo. Rozšiřující výklad okruhu osob, na něž se tato výjimka vztahuje, je tedy právně-technicky problematický, a aby snad mohl obstát, bylo by třeba snést pro něj velmi přesvědčivé věcné – pravděpodobně teleologické – argumenty. Takové argumenty však nenacházím.

Jak bylo řečeno výše, zákonodárce se při konstrukci § 140 ObčZ rozhodl preferovat zájem spoluvlastníků na stabilitě spoluvlastnických vztahů před zájmem na likviditě spoluvlastnických podílů. Tato přednost však nemá být absolutní – pro případ převodů mezi osobami blízkými zákonodárce formou výjimky „přehazuje výhybku“ a dává přednost likviditě. Nejpravděpodobnějším smyslem této výjimky je zájem na zachování majetku – zde spoluvlastnického podílu – v „rodinných rukou“. Tomuto zájmu musí výjimečně ustoupit i jinak preferovaný zájem druhého spoluvlastníka (ostatních spoluvlastníků) na stabilitě okruhu spoluvlastníků.

Naroveň rodinným vztahům staví zákonodárce v § 116 za určitých okolností jiné obdobné vztahy. Nejvyšší soud v komentovaných rozsudcích správně upozorňuje na to, že tyto vztahy se musejí vyznačovat jistou zvláštní kvalitou,¹⁶ tuto kvalitu ve svém výkladu však v podstatě redukuje pouze na kritérium sdílení utrpěné újmy. To může být na místě pro účely § 42a a 476f ObčZ, ve vztahu k § 140 ObčZ to však, obávám se, vede k absurdním výsledkům.

Vztahy mezi osobami, uvedenými v § 116 před středníkem, vykazují totiž kromě pokrevní, resp. intimní blízkosti ještě jednu podstatnou vlastnost, a tou je vysoká stálost v čase. Příbuzní v řadě přímé a sourozenci budou příbuznými v řadě přímé a sourozenci nadosmrti. U manželů a partnerů totéž bohužel tvrdit nelze, i zde jde však o vztah, který je přinejmenším míněn k tomu, aby trval po dlouhou dobu. Jinými slovy řečeno: bylo by poněkud přemrštěné předpokládat, že spoluvlastník by vstoupil do manželství či registrovaného partnerství a po převodu svého podílu z něj opět vystoupil – vše za účelem dosažení výjimky z předkupního práva podle § 140 ObčZ.¹⁷

Podstatné pro naše účely v každém případě je, že vztahy mezi společníky, členy statutárního orgánu či zaměstnanci na straně jedné a obchodní společností na straně druhé žádnou stálost v čase nevykazují a ani nepředpokládají. Naopak. Členství v kapitálových obchodních společnostech (a o tu se v případě 22 Cdo 1836/2003 jednalo) je ze zákona konstruováno tak, aby likviditu členských podílů usnadňovalo. Člen statutárního orgánu obchodní společnosti je oprávněn ukončit svůj mandát prakticky okamžitě, a ani zaměstnanec není ke společnosti zavázán déle, než kolik podle pracovního práva činí výpovědní lhůta. Výklad, podaný v rozsudku 22 Cdo 1836/2003, tak znamená faktickou derogaci předkupního práva podle § 140 ObčZ. Jakmile je totiž spoluvlastnický podíl převeden na kapitálovou obchodní společnost, může okamžitě dojít ke změně kontroly nad touto společností, přičemž (např. u akciové společnosti s akciemi na majitele) takovou změnu nelze ani vysledovat či prokázat. Pro futuro pak může docházet k nekonečné řadě dalších převodů kontroly nad společností – a tedy i zprostředkovaného vlastnictví spoluvlastnického podílu –, aniž by tuto skutečnost mohli zbývající spoluvlastníci jakkoli ovlivnit. Takový výsledek ovšem nemá nic společného ani s účelem předkupního práva spoluvlastníka (jež činí bezpředmětným), ani s účelem výjimky z tohoto pravidla, je-li jím, jak předpokládám, zachování celistvosti rodinného majetku.

Čech a Pavela zahájili svůj komentář mnou kritizovaného rozsudku slovy: „Na rozdíl od předchozí řady rozsudků měl nyní [senát 22] k dispozici závěry senátu č. 21 ohledně analogické aplikace § 116 občanského zákoníku na společníky a společnosti coby osoby jim blízké, [a] nemohl je tudíž ponechat bez povšimnutí“.¹⁸ S touto úvahou nemohu souhlasit. Senát 22 naopak mohl a měl nechat závěry rozhodnutí senátu 21, vydaného v souvislosti s aplikací pravidla § 42a ObčZ, bez povšimnutí. Nebo, sofistikovaněji řečeno, mohl si těchto závěrů povšimnout; měl však na základě rozdílů ve skutkových okolnostech i aplikovaných právních pravidlech odlišit jím rozhodovanou věc od věci, rozhodované senátem 21, a jeho výklad pojmu osoba blízká na svůj případ nevztáhnout.¹⁹  Byl-li senát 22 při změně své předcházející judikatury skutečně veden výhradně či především závěry senátu 21, vztahujícími se k aplikaci § 42a ObčZ, dopustil se pochybení, jehož se při práci se soudcovským právem kontinentální právníci dopouštějí až příliš často. Zacházel totiž s pravidlem soudcovského práva, jako by bylo zákonným pravidlem, aniž by zohlednil zásadní rozdíl mezi oběma druhy práva. Tím rozdílem je, že zatímco právní pravidla obsažená v zákonech jsou zásadně formulována tak, aby platila obecně, u soudcovského práva je tomu přesně naopak: soud vykládá právo vždy jen ve vztahu ke konkrétní skutkové situaci²⁰, a vytvoří-li tím nové právní pravidlo, jde vždy o pravidlo, použitelné pouze na stejné či obdobné skutkové okolnosti.

Pokud tento článek nebude mít žádný jiný výsledek, byl bych spokojen s tím, kdyby ve čtenářově mysli zůstala zachycena alespoň tato (velmi nepůvodní) myšlenka. Pokud by tímto čtenářem byl soudce, tím lépe. Mohlo by to zvýšit pravděpodobnost, že při příští aplikaci judikatury pečlivě zváží, zda fakta precedenčního případu odpovídají faktům případu jím souzeného. Bude-li mít potíže s tím fakta precedenčního případu z rozsudku vůbec rekonstruovat, mohla by jej tato zkušenost navíc pohnout k tomu, aby v odůvodnění svého rozsudku shrnul rozhodující skutkové okolnosti případu tak, aby je uživatel jeho rozsudku nemusel namáhavě „lovit“ roztroušena na různých místech rekapitulace předcházejícího řízení.²¹

 

Upřímně řečeno, z počátku jsem velmi doufal, že rozsudek sp. zn. 29 Odo 1061/2004 ze dne 29. 11. 2004 nebude publikován a tiše upadne v zapomnění. Ostatně, senát 29 v tomto rozhodnutí nevyslovil právní názor, že pojem osoba blízká, jak je použit v § 196a odst. 1 a 2 ObchZ, má býti vykládán extenzivně – pouze upozornil nižší soud, jemuž věc k projednání vrátil, aby se touto otázkou zabýval. Pokud vím, oficiálně rozsudek dosud publikován nebyl, ve svém loňském článku jej však zmínila I. Štenglová,²² a nyní i P. Čech a L. Pavela. Víko Pandořiny skříňky bylo tedy pootevřeno a za správnější postup považuji pokusit se jej v diskusi opět přibouchnout spíše než ponechat hlavu v písku – bez ohledu na to, jaké šance lze tomuto pokusu podle báje o Prométheovi přisoudit.²³

Na rozdíl od § 140 ObčZ se dnes již velmi zdráhám vyslovovat soudy o účelu § 196a ObchZ. Postupem času jsem nabyl přesvědčení, že tento paragraf (s výjimkou fragmentů odst. 3 a 4, v nichž lze vystopovat snahu o implementaci článku 11 směrnice č. 77/91/EHS) je zcela nahodilým konglomerátem nepromyšlených regulačních pokusů, vzniklým v panické reakci zákonodárce na rozsáhlé zneužívání korporační kontroly, jež následovalo po privatizaci, provedené za pomoci veřejných akciových společností v institucionálním prostředí, jež tento sofistikovaný (a tudíž na kvalitu prostředí citlivý) institut zprostředkovaného vlastnictví nebylo schopno podporovat.²⁴

Skutečností je, že § 196a ObchZ je dnes bez přehánění nejhorší noční můrou českých obchodních společností při strukturování externího financování.²⁵ Jakkoli tato noční můra původně vznikla ve Sněmovní ulici v Praze, již několik let dále mutuje, a to jak v Burešově ulici v Brně, tak – nutno přiznat – i v řadě drahých kancelářských prostor v centru Prahy. Čeští věřitelé (a zdráhavě i dlužníci, kteří náklady tohoto pravidla konec konců nesou) již částečně uvykli nejistotě a z ní pramenícím ultrakonzervativním výkladům § 196a, obávám se však, že rozsudek sp. zn. 29 Odo 1061/2004 má potenciál vyvolat na finančním a právním trhu další vlnu paniky. Ve zbytku tohoto článku se proto pokusím ukázat, že rozšiřující výklad pojmu osoba blízká není v kontextu § 196a 1 a 2 ObchZ na místě.

Otázku, kterou v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1061/2004 senát 29 nižšímu soudu položil, lze formulovat také takto: „Je, či není skutečnost, že zákonodárce v § 196a odst. 1 a 2 ObchZ použil pojem ‚osoby blízké‘, zahrnující podle výslovného znění § 116 ObčZ pouze fyzické osoby, případem mezery v právu?“ Nebo ještě jinak: „Jde v souzeném případě o jednoduchý nebo složitý případ výkladu práva?“ Vzhledem k mimořádné teoretické obtížnosti a rozsáhlosti této otázky si na tomto místě dovolím udělat zkratku a zájemce o podrobnosti odkážu na excelentní Kühnův rozbor dané problematiky.²⁶ Na konci této zkratky stojí dle mého soudu v tomto konkrétním případě závěr, že jde ve skutečnosti o jednoduchý případ, v němž pro rozšiřující výklad pojmu osoba blízká za pomocí analogie není prostoru.

Nejlépe to lze dokumentovat přímo na srovnání případu § 196a ObchZ s výše popsanými případy § 42a, 140 a 476f ObčZ. Ačkoli i ohledně jednoho z nich jsem dospěl k jinému závěru než Nejvyšší soud, všechny tři mají ve skutečnosti jedno společné. Vykládaná právní pravidla se totiž nacházejí v občanském zákoníku, tedy kodexu, který, jak bylo řečeno výše, ani v roce 2007 ne uvažuje pro účely regulace vztahů mezi spřízněnými osobami s existencí soukromě vlastněných a soukromě kontrolovaných právnických osob. V takto primitivním světě právní regulace je skutečně vždy na místě ptát se, zda onou osobou blízkou nemohl zákonodárce myslet též někoho jiného než osoby fyzické – zejména tam, kde účelem vykládaného pravidla je napravit neefektivnosti (či nespravedlnosti), způsobené v důsledku nastalého konfliktu zájmů.

Svět obchodního zákoníku je však v tomto ohledu od světa zákoníku občanského velmi odlišný. Ustanovení § 66, 66a, 66c a 190a až 190d ObchZ obsahují velmi široký regulatorní rámec, v němž jako spřízněné vystupují jak fyzické, tak právnické osoby. Zákonodárce v normativním světě obchodního zákoníku pracuje s konceptem právnické osoby ovládané, právnické a fyzické osoby ovládající, právnických osob společně ovládaných, právnických a fyzických osob jednajících ve shodě, nebo s právním institutem koncernu. Co více – zákonodárce s těmito koncepty pracuje dokonce přímo uvnitř ustanovení § 196a, jež je v komentovaném případě předmětem výkladu. Dovedeno do důsledků, pracuje zákonodárce v § 196a odst. 3 ObchZ s těmito koncepty a (odkazem na odstavec 1) konceptem osoby blízké dokonce vedle sebe v rámci jedné normativní věty. Za těchto okolností ovšem nemůže být v § 196a odst. 1 a 2 ObchZ žádný rozšiřující výklad pojmu osoba blízká na místě. Ať již chtěl zákonodárce ustanovením § 196a dosáhnout čehokoli, byl si velmi dobře vědom možností (a rizik) koordinace chování obchodních společností s chováním jiných právnických nebo fyzických osob, podílejících se na jejich financování či správě. K regulaci vztahů, na něž § 196a dopadá, použil celé definiční instrumentárium, vztahující se ke vztahům ovládání v souvislosti s obchodními společnostmi. Použil-li v tomto kontextu kromě toho v odstavcích 1 a 2 zákonem definovaný pojem „osoba blízká“, není důvodu domnívat se, že měl na mysli cokoli jiného, než co z legální definice tohoto pojmu, podané v 116 ObčZ, plyne.

To je také způsob, jímž by měl soud nižšího stupně reagovat na pobídku k zamyšlení, kterou mu v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1061/2004 Nejvyšší soud předložil.

 

 

Jaké závěry lze z mého rozboru vyvodit?

V užším smyslu – tedy ve vztahu k článku P. Čecha a L. Pavely – lze vyslovit naději, že neplatí závěr, jejž autoři formulovali slovy: „Zásadní zvraty a překvapení v nastoupené cestě právního ‚přibližování‘ právnických osob a jejich statutárních orgánů, společníků, ale i zaměstnanců v právním smyslu však zřejmě není namístě očekávat.“²⁷ Jak je patrno z mých argumentů, doufám na opak, že ve dvou posledně komentovaných případech Nejvyšší soud svůj výklad (resp., ve vztahu k § 196a ObchZ, jeho náznak) přehodnotí a změní. U prvních dvou případů by pak nebylo od věci, aby Nejvyšší soud zvážil, zda si pro účely posuzování kvality vztahů k právnickým osobám nevypůjčit per analogiam definice kontroly, obsažené v § 66a ObchZ. Po letech tápání zde zákonodárce dospěl k poměrně srozumitelnému a ekonomicky fungujícímu popisu znaků, z nichž lze ve vztahu k obchodním společnostem usuzovat na spřízněnost. I kdyby proti těmto kritériím v jednotlivostech bylo možno vznést námitky, poskytnou soudům nesporně předvídatelnější nástroj k výkladu kritéria „sdíleného vnímání újmy“ než výše citovaná soudní rozhodnutí.

V obecnější rovině vede tento text pochopitelně a zcela neodvratně k tématu pnutí mezi ideologií vázané a volné aplikace práva soudní mocí, resp. k pnutí mezi výhodami a riziky, která z nich plynou.²⁸ Ač relativně profánní povahy, představují komentované právní případy velmi názorný příklad toho, že „[ideologie vázané aplikace práva] umožňuje, aby právní systém operoval jako technicky racionální stroj. Tím je jednotlivcům a skupinám uvnitř právního systému garantována relativně maximální míra svobody a podstatně jim zvyšuje možnosti předvídat právní následky jejich jednání“.²⁹ Dosadíme-li do tohoto citátu „oběti“ rozšiřujícího (a dle mého názoru nesprávného) výkladu pojmu osoba blízká v případech § 140 ObčZ a § 196a ObchZ,³⁰ vyvstane nám zřetelně před očima chvála vázané aplikace práva, projevující se právním formalismem, zde tedy doslovným výkladem zákonem definovaného pojmu „osoba blízká“. Na druhou stranu ovšem nelze popřít, že pro oběti zneužívajících jednání defraudujícího dlužníka či křivopřísežných svědků závěti by striktně formalistický výklad téhož pojmu v kontextu § 42a a 476f ObčZ jistě znamenal onen pověstný „nástroj odcizení a absurdity“, jenž „z práva činí mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy“.³¹

Skutečnost, že čtyři diskutované příklady aplikace práva Nejvyšším soudem se (alespoň podle mnou navrhované argumentace) rozpadají z hlediska (mými kritérii posuzované) správnosti výsledku půl na půl, je svým způsobem symbolická. Ve všech čtyřech případech Nejvyšší soud totiž aplikoval relevantní pravidla psaného práva volně – aniž by dosáhl větší úspěšnosti než 50 %. Pokud by naopak ve všech čtyřech případech postupoval striktně formalisticky, dosáhl by evidentně stejného skóre.

Odtud se nabízí závěr, že to, co pomůže k dalšímu rozvoji a kultivaci českého právního prostředí, nejsou ideologie, ale pečlivé posuzování společenského kontextu, v němž vytvářená (či vykládaná) právní pravidla působí, včetně zvažování jejich pravděpodobných přínosů a nákladů. Skutečnost, že moc zákonodárná a výkonná se těmito aspekty výkonu své pravomoci v podstatě nezabývají³² neznamená, že by tak neměla činit moc soudní. Naopak – je možné, že právě ona je naší jedinou nadějí na jiné, rozumnější právo.

Že bych byl touto možností nadšen, to nemohu říct.³³ Přesto však stále mám za to, že naděje umírá poslední.

 

__________

²⁾             Kühn, Z. Role judikatury v České republice. Kapitola II.1 in Kühn, Z., Bobek, M, Polčák, R. Judikatura a právní argumentace. Teoretické a praktické aspekty práce s judikaturou. Praha : Auditorium, 2006, s. 35 a násl.

²⁹⁾            Weber, M. cit. dle Kühn, Z. op. cit. sub 28, s. 5.