Zdeněk Vaníček
Podle tohoto ustanovení „je provozovatel převzatého vysílání v kabelovém systému při vytváření nejnižší programové nabídky povinen zajistit, aby v ní bylo zahrnuto vysílání všech celoplošných zemských digitálních programů nechráněných systémem podmíněného přístupu, které provozovatel celoplošného vysílání šíří na základě licence k celoplošnému zemskému digitálnímu televiznímu vysílání nebo na základě kompenzační licence“ (ust. části II., čl. IV., odst. 9 zákona). Toto zákonné ustanovení se nazývá „must carry“ a protože je svou podstatou diskriminační a porušuje řadu principů evropské právní úpravy elektronických komunikací, Evropská komise je posoudí z hlediska souladu českého práva s právem Evropských společenství.1)
Citované ustanovení českého práva porušuje principy, na které již ve svém rozsudku ze dne 13. prosince 2007 upozornil Soudní dvůr, který uvedl, že: 1) Nevychází z transparentního řízení založeného na kritériích, která jsou subjektům televizního vysílání dopředu známa, neboť některé subjekty, kterým je jinak paušálně a bez jakéhokoli omezení přiznáván status „must carry“, dosud nevysílají a dokonce ještě nejsou ani držiteli licence; tím je ovšem vytvořen předpoklad k tomu, že posuzovací pravomoc, kterou má Česká republika jako členský stát, může být vykonávána svévolným způsobem. 2) Přiznání statusu „must carry“ není v českém právu založeno na objektivních kritériích, která jsou vhodná k zajištění pluralismu a případně umožňují prostřednictvím závazků veřejné služby přístup zejména k vnitrostátním a místním zprávám na dotyčném území. Přístup k vnitrostátním a místním zprávám je v televizním vysílání dostatečně zajištěn i bez statusu „must carry“ paušálně udělovaného všem provozovatelům vysílání celoplošných zemských digitálních programů nechráněných systémem podmíněného přístupu, které provozovatel celoplošného vysílání šíří na základě licence k celoplošnému zemskému digitálnímu televiznímu vysílání nebo na základě kompenzační licence. 3) Kritéria, na jejichž základě je status „must carry“ přiznáván, jsou evidentně a otevřeně diskriminační a provozovatele převzatého vysílání v kabelovém systému poškozují a jednostranně znevýhodňují. 4) Citované ustanovení zákona neobsahuje a tudíž nesleduje cíl obecného zájmu, jímž je zachování pluralistického charakteru nabídky televizních programů ve shodě s kulturní politikou téhož členského státu, a je nepřiměřené ve vztahu k tomuto cíli, což znamená, že provádění této úpravy nevychází z transparentního řízení založeného na objektivních, nediskriminačních a dopředu známých kritériích. Ze-jména z těchto důvodů a s přihlédnutím k nesouladu české úpravy s článkem 49 Smlouvy o založení Evropského společenství a se směrnicí 2002/22/ES o univerzální službě byla Komisi 3. března 2008 podána formální stížnost.
Stížnost směřuje proti ustanovení čl. IV., přechodná ustanovení, odst. 9 zákona. To porušuje čl. 31 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES, o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě), který stanoví, že „členské státy mohou podnikům podléhajícím jejich příslušnosti uložit přijatelné povinnosti ve veřejném zájmu provozovat určené kanály a služby rozhlasového a televizního vysílání využitím sítí elektronických komunikací používaných pro veřejné šíření rozhlasového a televizního vysílání, pokud tyto sítě využívá významný počet koncových uživatelů jako hlavní prostředky pro příjem rozhlasového a televizního vysílání. Takové povinnosti se ukládají pouze tehdy, jsou-li nezbytně nutné k dosažení jasně vymezených cílů obecného zájmu, a musí být přiměřené a průhledné. Tyto povinnosti podléhají pravidelnému přezkoumání.“ Ustanovení zákona nesplňují žádné ze stanovených kritérií – neobsahují jasně vymezené cíle obecného zájmu (napadnuté ustanovení ani nereguluje, ani nedefinuje vymezené cíle obecného zájmu, naopak je zcela opomíjí), nejsou přiměřené a průhledné a nepodléhají pravidelnému přezkoumání, jsou stanovena paušálně a jednostranně zvýhodňují skupinu subjektů (všechny celoplošné zemské digitální programy nechráněné systémem podmíněného přístupu, které provozovatel celoplošného vysílání šíří na základě licence k celoplošnému zemskému digitálnímu televiznímu vysílání nebo na základě kompenzační licence) na úkor jiné skupiny podnikatelů (provozovatelé převzatého vysílání v kabelovém systému).
Dalším závažným nedostatkem vnitrostátní právní úpravy je rozpor s čl. 49 Smlouvy o založení Evropského společenství. Evropský soudní dvůr vydal dne 13. prosince 2007 ve věci vnitrostátních právních předpisů, které stanoví povinnost provozovatelů kabelových sítí šířit programy vysílané některými soukromými subjekty televizního vysílání, již citovaný rozsudek. Soudní dvůr v této věci rozhodoval o předběžné otázce na základě čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství a vydal rozsudek, který se týká výkladu čl. 49 a 86 Smlouvy. V rozsudku C-205/06 Soudní dvůr konstatuje, že přiznání statusu „must carry“ musí vycházet z transparentního řízení založeného na kritériích, která jsou subjektům televizního vysílání dopředu známa, aby nedošlo k tomu, že posuzovací pravomoc, kterou mají členské státy, bude vykonávána svévolným způsobem. Každý subjekt televizního vysílání musí být především schopen předem určit povahu a rozsah přesných podmínek, jež mají být splněny, jakož i závazků veřejné služby, kterými je případně vázán, aby získal tento status. Přiznání statusu „must carry“ musí být dále založeno na objektivních kritériích, která jsou vhodná k zajištění pluralismu a případně umožňují prostřednictvím závazků veřejné služby přístup zejména k vnitrostátním a místním zprávám na dotyčném území. Takový status tak nemůže být automaticky přiznán všem televizním kanálům, ale musí být striktně omezen na ty, jejichž celkový obsah programů je způsobilý takový cíl uskutečnit. Mimoto počet kanálů vyhrazených soukromým subjektům televizního vysílání majícím uvedený status nesmí zjevně překročit to, co je nezbytné pro uskutečnění tohoto cíle. Kritéria, na jejichž základě je status „must carry“ přiznáván, nesmějí být diskriminační.
Čl. 49 Smlouvy musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě členského státu, která ukládá provozovatelům kabelových sítí působícím na dotyčném území tohoto členského státu, aby vysílali na základě povinnosti nazvané „must carry“ televizní programy vysílané soukromými subjekty televizního vysílání spadajícími pod orgány veřejné moci uvedeného státu, které byly posledně uvedenými orgány určeny, pokud tato právní úprava: sleduje cíl obecného zájmu, jako je zachování pluralistického charakteru nabídky televizních programů na tomto území ve shodě s kulturní politikou téhož členského státu, a není nepřiměřená ve vztahu k tomuto cíli, což znamená, že provádění této úpravy musí vycházet z transparentního řízení založeného na objektivních, nediskriminačních a dopředu známých kritériích.
Z těchto důvodů Soudní dvůr rozhodl takto: Článek 49 Smlouvy ES musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě členského státu, která ukládá provozovatelům kabelových sítí působícím na dotyčném území tohoto členského státu, aby vysílali na základě povinnosti nazvané „must carry“ televizní programy vysílané soukromými subjekty televizního vysílání spadajícími pod orgány veřejné moci uvedeného státu, které byly posledně uvedenými orgány určeny, pokud tato právní úprava:
■ sleduje cíl obecného zájmu, jako je zachování pluralistického charakteru nabídky televizních programů na tomto území ve shodě s kulturní politikou téhož členského státu, a
■ není nepřiměřená ve vztahu k tomuto cíli, což znamená, že provádění této úpravy musí vycházet z transparentního řízení založeného na objektivních, nediskriminačních a dopředu známých kritériích.
Česká právní úprava se nyní musí vypořádat s pravděpodobným porušováním čl. 49 Smlouvy ES a čl. 31 směrnice o univerzální službě (která bude změněna a doplněna; návrhy v tomto smyslu předložila Komise 13. listopadu 2007)2), neboť nesplňuje požadavek jasně vymezených cílů obecného zájmu a jednostranně a diskriminujícím způsobem uložené povinnosti „must carry“ nepodléhají pravidelné kontrole a přezkoumání. Nesplňuje také podmínku evropského práva, že se ukládání přijatelné povinnosti „must carry“ ve veřejném zájmu týká sítí elektronických komunikací používaných pro veřejné šíření rozhlasového a televizního vysílání, pokud tyto sítě využívá významný počet koncových uživatelů jako hlavní prostředky pro příjem rozhlasového a televizního vysílání; namísto toho je české právo selektivně (tudíž diskriminačně a nepřiměřeně) ukládá jen provozovatelům některých druhů sítí elektronických komunikací. Ze všech těchto důvodů byla Evropské komisi dne 3. března 2008 adresována stížnost na českou právní úpravu, kterou Komise přijala (č. 2008/4356). Nyní posuzuje konkrétní část zákona (ust. části II., čl. IV., odst. 9 tzv. diginovely), zda je obecně správná a z hlediska zásady rovnosti v právech přípustná pro svůj očividně diskriminační charakter. Bez ohledu na závěr, k němuž Komise dospěje, by tento proces měl vést k neprodlenému a serióznímu posouzení souladu relevantních ustanovení zákona o elektronických komunikacích (§ 72, § 72a) a zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání (§ 54), jakož i povinností provozovatelů převzatého vysílání podle autorského zákona (ustanovení o kolektivní správě autorských práv).
1) VANÍČEK Z. Otazníky nad zákonem o přechodu na zemské digitální vysílání, PZ 2/2008.
2) VANÍČEK Z. Evropská komise odstartovala reformu předpisového rámce elektronických komunikací, PZ 1/2008.
Článek byl uveřejněn v časopise Právní zpravodaj č. 7/2008.
