V konkrétním případě byl obžalovanému napadeným rozsudkem uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody jako trest samostatný. Státní zástupce se v odvolání podaném   v neprospěch obžalovaného do výroku o trestu domáhal toho, aby byl obžalovanému (vedle podmíněného trestu odnětí svobody, který státní zástupce odvoláním nenapadl) uložen dále i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, přičemž vytýkal napadenému rozsudku výlučně vady vztahující se k absenci tohoto trestu jako trestu v daném případě doplňkového. Další oprávněné osoby odvolání nepodaly. Krajský soud z podnětu odvolání obžalovaného zrušil celý výrok o trestu ( který považoval za nedělitelný výrok) a nově rozhodl o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti. Domnívám se, že o tomto postupu odvolacího soudu lze mít pochybnosti. Nikdy v dosavadním průběhu tohoto trestního řízení nebyl navrhován ani uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Jeho uložení nepovažoval za nutné ani v hlavním líčení intervenující státní zástupce okresního státního zastupitelství, ani okresní soud, ani státní zástupce v odvolání ani intervenující státní zástupce ve veřejném zasedání.

Obžalovaný tak nemohl a domníval se, že ani nemusel, uplatnit námitky a argumenty proti uložení tohoto trestu. Teprve rozsudkem odvolacího soudu mu byl nepodmíněný trest odnětí svobody vcelku nečekaně – a pravomocně – uložen. Výrok o navrhovaném trestu zákazu činnosti, jehož se domáhal státní zástupce jako odvolatel, bylo patrně namístě spíše považovat za oddělitelný výrok a odvolací soud se měl za dané situace zabývat pouze podmínkami pro uložení tohoto trestu. Podobně by bylo možné pro ilustraci uvažovat obdobný případ za situace, kdy by byl odvolacím soudem takto nečekaně uložen například vedle soudem prvního stupně uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, jehož nepřiměřenou mírnost by státní zástupce uplatnil jako jedinou odvolací námitku, trest ztráty čestných titulů a vyznamená  ní, aniž by měl obžalovaný kdykoli v průběhu řízení možnost uplatnit námitku, že není jejich nositelem. Lze jistě namítnout, že situace je zde stejná jako v případě aplikace ustanovení § 254 odst. 2 TrŘ, kde by odvolací soud rovněž přesáhl rámec podaného odvolání. Rozdíl však je v tom, že postup podle § 254 odst. 2 TrŘ má jednoznačnou oporu v zákoně, zatímco postup prve popsaný je v rozporu s legitimním očekáváním obžalovaného, že státní zástupce v odvolání oddělitelnost výroků vymezil správně.

Ještě markantnější by byl za jinak obdobné situace případ, kdy by se státní zástupce domáhal odvoláním podaným v neprospěch obžalovaného pouze uložení – vedle trestu uloženého již

soudem prvního stupně – například trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, který nebyl uložen v rámci souhrnného trestu v rozporu s ustanovením § 35 odst. 2 věta čtvrtá TrZ. Šlo by zde o vytknutí vady spočívající v podstatě ve formálním porušení zákona, aniž by byla zpochybněna zákonnost a přiměřenost trestu uloženého soudem prvního stupně. Podobná situace by nastala, jestliže by státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch obžalovaného vytýkal toliko uložení jednoho z trestů pod spodní hranicí zákonné sazby, zatímco výrok o dalším uloženém trestu by nebyl odvoláním napaden. V těchto případech by přezkumná činnost odvolacího soudu rovněž neměla jít nad rámec podaného odvolání. To vyvolává úvahu, zda rozlišujícím kritériem pro oddělitelnost výroků by mohl být použitý kasační důvod s tím, že v případě zjištěné vady ve výroku o trestu podle § 258 odst. 1 písm. d) TrŘ by byla touto vadou zatížená část výroku o trestu považována za oddělitelnou, zatímco v případě konstatované vady podle § 258 odst. 1 písm. e) TrŘ nikoliv. Toto kritérium však bude patrně pouze pomocné a nelze je zobecnit.

Je třeba mít dále na paměti důsledné uplatnění zásady zákazu reformationis in peius, která také znamená, že v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek ve výroku o trestu jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného (§ 259 odst. 4 TrŘ). Pokud je odvolání podáno státním zástupcem v neprospěch obžalovaného, platí výše uvedená zásada nepřípustnosti neomezeného rozšiřování přezkumu odvolacím soudem tím spíše. Z povahy věci a z práva obžalovaného na spravedlivý proces také vyplývá, že vymezení odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obžalovaného nelze měnit (rozšiřovat) dodatečně po uplynutí lhůty k podání odvolání a odvolací soud je jím vázán. Je nesporné, že státní zástupce může odvolání podat dílem ve prospěch, dílem v neprospěch obžalovaného. Označení odvolání „ve prospěch“ nebo „v neprospěch“  obžalovaného musí být uvedeno ve vztahu ke každému napadenému výroku, smyslem čehož je stanovit s ohledem na zásadu zákazu reformationos in peius limity pro možnost rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch obžalovaného²⁾.

Jestliže v zásadě nelze v neprospěch obžalovaného změnit oddělitelné výroky rozsudku, které nebyly napadeny odvoláním státního zástupce podaným výslovně v neprospěch obžalovaného, tím méně lze v neprospěch obžalovaného (s výjimkami stanovenými v § 254 odst. 2, 3 TrŘ) změnit ty oddělitelné výroky, které nebyly odvoláním napadeny vůbec. V případě, že je podáno odvolání pouze státním zástupcem v neprospěch obžalovaného, může odvolací soud přezkoumat a v neprospěch obžalovaného změnit jen ty oddělitelné výroky napadeného rozsudku, které byly odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obžalovaného napadeny, zatímco další výroky jen za splnění podmínek ust. § 254 odst. 2, 3 TrŘ. Ani pokud by bylo podáno také odvolání ve prospěch obžalovaného (i do dalších výroků rozsudku), nemůže odvolací soud (bez splnění podmínek ust. § 254 odst. 2, 3 TrŘ.) v neprospěch obžalovaného změnit ty oddělitelné výroky napadeného rozsudku, které nebyly napadeny odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obžalovaného. V soudní praxi se vyskytuje i názor, že rozhoduje-li odvolací soud o odvolání obžalovaného, případně o odvolání dalších osob oprávněných podat odvolání v jeho prospěch (§ 247 odst. 2 TrŘ) a současně o odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obžalovaného jen proti výroku o trestu, zákaz změny napadeného rozsudku v neprospěch obžalovaného (zákaz reformace in peius) podle § 259 odst. 4 TrŘ se v takovém případě neuplatní ani ve vztahu k ostatním výrokům rozsudku týkajícím se tohoto obžalovaného.  Z tohoto názoru by současně vyplývalo, že rozhoduje-li soud prvního stupně po zrušení svého předchozího rozsudku

odvolacím soudem, ustanovení § 264 odst. 2 TrŘ o nepřípustnosti změny rozhodnutí v neprospěch obžalovaného se neužije tehdy, pokud předchozí zrušený rozsudek byl zrušen i na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obžalovaného, byť pouze např. proti výroku o trestu tohoto předchozího rozsudku. Tento názor je odůvodňován zejména tím, že ustanovení § 259 odst. 4 a § 264 odst. 2 TrŘ nerozlišují, které výroky byly odvoláním státního zástupce napadeny. Tento názor je třeba odmítnout. Především je nerozhodné, zda odvolání bylo podáno také obžalovaným, resp. dalšími oprávněnými osobami v jeho prospěch. Je základní zásadou spravedlivého procesu, že podáním odvolání obžalovaný nemůže otevírat možnost změny rozsudku ve svůj neprospěch. Pokud jde o odvolání státního zástupce podané v neprospěch obžalovaného jen do některých výroků (například do výroku o trestu), to rovněž nemůže mít obecně ten účinek, že by se zákaz reformace in peius neuplatnil ani ve vztahu k dalším oddělitelným výrokům rozsudku (např. k výroku o vině nebo – což ale není tak jednoznačné – k výroku o dalším uloženém trestu). Pak by povinnost státního zástupce k vymezení napadených výroků ztratila právě onen stěžejní význam stanovení limitů pro možnost rozhodnutí odvolacího soudu v neprospěch obžalovaného.

V jiném případě byl obžalovanému napadeným rozsudkem soudu prvního stupně uložen pouze podmíněně odložený trest odnětí svobody. Odvolání podal pouze státní zástupce, a to

v neprospěch obžalovaného do výroku o trestu, přičemž se domáhal pouze toho, aby byl obžalovanému (vedle podmíněného trestu odnětí svobody, který státní zástupce odvoláním nenapadl) uložen dále i trest vyhoštění. Odvolací soud dospěl v podstatě na základě shora popsaných úvah k závěru, že výrok o uložení trestu odnětí svobody a jeho podmíněném odkladu je zde samostatným, oddělitelným výrokem rozsudku ve smyslu ustanovení § 254 odst. 1 TrŘ, a to i ve vztahu k potenciálnímu výroku o uložení trestu vyhoštění.

Poté, co takto dospěl k závěru, že nemůže přezkoumat a zpřísnit výrok o uloženém trestu odnětí svobody (byť by považoval za důvodné uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody), že však je odvolání státního zástupce směřující do neuložení trestu vyhoštění důvodné, zabýval se způsobem, jak z hlediska procesně technického o odvolání státního zástupce rozhodnout. Dospěl přitom k závěru, že nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 259 odst. 2

TrŘ o možnosti rozhodnutí o doplnění chybějícího výroku rozsudku bez zrušení rozsudku. V této otázce je zajedno teorie i soudní praxe (staré i moderní komentáře k trestnímu řádu

i učebnice trestního práva procesního) s tím, že chybějícím výrokem ve smyslu citovaného ustanovení je například výrok o náhradě škody, není jím však další trest, který soud prvního stupně neuložil vedle jiného trestu. Má-li odvolací soud v konkrétním případě za to, že účel trestu nebude splněn pouze uloženým trestem odnětí svobody a že je třeba uložit další trest, zruší napadený rozsudek ve výroku o trestu a vrátí věc okresnímu soudu, eventuálně sám o uložení nového trestu rozhodne. Takto postupoval v daném případě odvolací soud, když – jsa vázán výměrou i druhem uloženého trestu odnětí svobody – zrušil celý výrok o uloženém trestu a nově rozhodl o uložení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění. Pro úplnost lze dodat, že obdobná situace by vznikla například tehdy, pokud by soud prvního stupně o neprokázaném dílčím útoku pokračujícího trestného činu (§ 12 odst. 12 TrŘ) v rozsudku nerozhodl a pouze jej pominul, zatímco měl rozhodnout ohledně tohoto dílčího útoku zprošťujícím výrokem, což je odvoláním vytýkáno, aniž by byly napadeny jiné výroky rozsudku, a odvolací soud pak nemůže pouze doplnit zprošťující výrok podle § 259 odst. 2 TrŘ, nýbrž musí zrušit celý výrok o vině pokračujícím trestným činem a nově rozhodnout o celém skutku včetně částečného zproštění, aniž by přezkoumával oddělitelné, odvoláním nenapadené výroky, jimiž byl obžalovaný uznán vinným některými dílčími útoky.

 

Tímto příspěvkem jsem chtěl především poukázat na některé v judikatuře dosud ne jednoznačně řešené a přitom v praxi  poměrně frekventované výkladové problémy týkající se rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu, zejména v případech odvolání podaných jen do některé části výroku o trestu, a spíše než předložit jednoznačná řešení, vyvolat odbornou diskusi o tomto tématu a sjednocení rozhodovací praxe. Pamatováno by na tuto problematiku mělo být i při rekodifikaci trestního řádu. Na základě výše uvedených argumentů se přikláním k závěru, že výrok o trestu nelze považovat při vymezení přezkumné povinnosti odvolacího soudu vždy a bezvýjimečně za jeden nedělitelný celek. Proto jestliže je odvolání podáno jen proti některé části výroku o trestu, respektive je-li podáno pouze proti výroku o některém z uložených trestů, je třeba – s přihlédnutím k vytýkaným vadám – s ohledem na zásadu vázanosti odvolacího soudu podaným odvoláním a zásadu fair procesu posuzovat otázku, zda je na místě přezkoumat jen odvoláním napadenou část, anebo celý výrok o trestu. Zůstává otázkou, zda takové případné rozšíření přezkumné povinnosti nad rámec podaného odvolání lze opírat o extenzivní (případně analogický) výklad ustanovení § 254 odst. 2 TrŘ, anebo o konkrétní posuzování oddělitelnosti jednotlivých výroků v závislosti na jejich povaze. První řešení by vedlo k obecnému závěru – který je ale sporný – že je-li podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze do výroku o jednom z uložených trestů anebo proto, že výrok o uložení dalšího trestu učiněn nebyl, přezkoumá odvolací soud podle § 254 odst. 1 TrŘ zákonnost a odůvodněnost jen tohoto výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, pokud neshledal důvod k přezkoumání i jiných výroků napadeného rozsudku podle § 254 odst. 2 TrŘ. Jestliže by nebyl takto obecný závěr akceptován, bylo by vhodné, aby sjednocující judikatura vymezila, které části výroku o trestu vždy jsou nebo mohou být z hlediska přezkumné povinnosti odvolacího soudu

výroky oddělitelnými, když dosud se tak stalo pouze zmíněným rozhodnutím č. 46/2003 Sb. rozh. tr. Jednoznačně se pak přikláním k obecnějšímu závěru, že v případě podání odvolání pouze státním zástupcem v neprospěch obžalovaného může odvolací soud přezkoumat a v neprospěch obžalovaného změnit jen ty oddělitelné výroky napadeného rozsudku, které byly odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obžalovaného napadeny, zatímco další výroky jen za splnění podmínek ust. § 254 odst. 2, 3 TrŘ. Ani pokud by bylo podáno také odvolání ve prospěch obžalovaného, a to i do dalších výroků rozsudku, nemůže odvolací soud bez splnění podmínek ust. § 254 odst. 2, 3 TrŘ v neprospěch obžalovaného změnit ty oddělitelné výroky napadeného rozsudku, které nebyly napadeny odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obžalovaného, popřípadě ve vztahu k výroku o náhradě škody odvoláním poškozeného (§ 259 odst. 4 TrŘ).