Jan Lasák, Ladislav Vyhnánek, Brno^*

I. Úvod

Uplynutím promlčecí doby se již od pradávna rozumí stav, kdy se právo stává podmíněným a vázaným na námitku promlčení, která může být protistranou v soudním řízení vznesena. V takovém případě nárok jakožto složka práva zaniká. Slovy českého občanského práva, v takovém případě nelze domáhané právo přiznat.
Občanský zákoník v § 100 odst. 2 uvádí, že se „promlčují veškerá majetková práva kromě práva vlastnického“. Pokud jde o práva věcná, vyplývá a contrario z textu zákona, že promlčení podléhají jiná věcná práva než právo vlastnické, tedy např. právo zástavní nebo věcná břemena.
Následující řádky jsou věnovány některým problematickým aspektům existence promlčených zástavních práv. Cílem je předložit právní i mimoprávní argumenty, na jejichž základě by dle názoru autorů stálo za úvahu upravit některé důsledky, které jsou s promlčením zástavních práv v současné době spojeny.

II. Příklad z praxe aneb o čem je vlastně řeč?

Celou problematiku budeme ilustrovat na hypotetickém případu z praxe. Představme si běžnou smlouvu o úvěru uzavřenou v roce 1995 mezi věřitelem a dlužníkem znějící na částku 5 mil. Kč. Uzavřeného smluvního vztahu byla účastna ještě třetí osoba, zástavní dlužník. Ten shora uvedený závazek zajistil bytovou jednotkou 4+1 v Praze – Dejvicích, tržně oceněnou na 5 mil. Kč. Zástavní smlouva byla rovněž uzavřena v roce 1995, přičemž dotčená nemovitost podléhala evidenci v katastru nemovitostí. Z toho důvodu následně došlo k zápisu zřízeného zástavního práva do katastru nemovitostí, a to na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí s konstitutivními účinky ke dni podání návrhu.
Tolik k popisu skutkového stavu jednoho soukromoprávního vztahu zn. ideál. Jak tomu však někdy bývá, poskytnutý úvěr splacen nebyl. Věřitel se následně, nedbaje starořímské zásady vigilantibus iura scripta sunt, opomněl pohledávky z nesplaceného úvěru domáhat. Z toho, že se věřitel své pohledávky náležitým způsobem nedomáhal, vyplývá, že dotčená pohledávka nebyla uspokojena ani z předmětné zástavy. S ohledem na dobu uzavření úvěrové, resp. zástavní smlouvy jsou jak závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru, tak i z existujícího zástavního práva promlčeny. Lépe řečeno, došlo k uplynutí promlčecí doby od okamžiku, kdy práva z řádně a včas nesplaceného úvěru mohla být věřitelem u příslušného orgánu náležitě uplatněna. Nicméně zástavní právo je i přes tuto skutečnost stále zapsáno v katastru nemovitostí, neboť podle platného práva zástavní právo v důsledku promlčení nezaniklo.
Běžná věc, chtělo by se říci. Přesto v následujících řádcích vyložíme některé negativní důsledky takové právní situace, na jejichž základě navrhneme změnu náhledu na současnou právní úpravu.

III. Ekonomické a praktické aspekty promlčených zástavních práv

V případě, že pohledávka znějící na 5 mil. Kč vzniklá v roce 1995 nebyla splacena a ani nijak vymáhána, došlo k jejímu promlčení (lépe řečeno, došlo k uplynutí promlčecí doby). Stejně tak došlo k promlčení smluvního zástavního práva vzniklého v roce 1995.
V § 100 ObčZ se praví: „dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo přiznat“. Tato norma s sebou přináší významné faktory, které ovlivňují racionalitu rozhodování věřitele, zda se má svého práva domáhat či nikoliv. Věřitelovo dilema se dá převést do podoby řečnické otázky: Mám se domáhat svého práva, když vím, že mé právo je promlčené, tedy, že stojím před takřka jistotou, že dlužník (povinný) namítne promlčení? Mám se svého práva za této situace domáhat s vidinou platby za soudní poplatek a případně i platby za zastupování protistrany?
Dotázali jsme se několika advokátních kanceláří, zda by se výše uvedené promlčené pohledávky domáhaly. Nejprve se nám dostalo nejednoznačné odpovědi. Některé by to takříkajíc zkusily, jiné nikoliv. Ty odvážnější poukázaly na § 10 odst. 3, resp. 4 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „SoudP“), na základě kterého by byl žalobci soudní poplatek vrácen, pokud by došlo k zastavení řízení před zahájením prvního jednání, a to na základě zpětvzetí žaloby. K tomu by patrně došlo, jakmile by žalobce zjistil (např. z vyjádření k žalobě), že žalovaný namítá promlčení pohledávky.¹
I z toho důvodu tak na otázku, zda by se této pohledávky dotázaní advokáti domáhali i v případě, kdyby si byli vědomi (např. z korespondence s protistranou), že protistrana o promlčení pohledávky ví a je připravena tuto námitku při první příležitosti uplatnit, všichni unisono odvětili, že by si takový postup sotva před svým klientem s ohledem na náklady tím vzniklé obhájili. Jinými slovy, tím, že došlo k promlčení jak pohledávky, tak zástavního práva, nastává situace, kdy tuto pohledávku nikdo soudný patrně vymáhat nebude, neboť by bylo pošetilé a ekonomickou racionalitu postrádající zaplatit za pohledávku znějící na 5 mil. Kč soudní poplatek ve výši 200 000 Kč² v očekávání takřka ryzí jistoty, že žalovaný při první příležitosti namítne promlčení. Praxe tak v případě, kdy povinný o promlčení svého závazku ví a je připraven se promlčení dovolat, zůstává stát a promlčenou pohledávku nevymáhá.³
S ohledem na výše uvedené docházíme k dílčímu závěru, že v důsledku uplynutí promlčecí doby a vznesení námitky promlčení zástavní právo i pohledávka z pohledu věřitele de facto zanikly. Nicméně nedošlo k jejich zániku de iure, neboť česká právní tradice nespojuje skutečnost promlčení práva s jeho zánikem. Promlčené zástavní právo, byť de facto zaniklé, je tak i nadále evidováno v katastru nemovitostí právě z toho důvodu, že podle platného práva nezaniklo, a to bez jakékoliv zmínky o existujícím promlčení zástavního práva váznoucího na předmětné nemovitosti.
Dotázali jsme se v této souvislosti několika realitních kanceláří, dlouhodobě se zabývajících trhem s nemovitostmi, za kolik by mohla být shora uvedená bytová jednotka, tržně oceněná cca na 5 mil. Kč a zatížená promlčeným zástavním právem zajištujícím pohledávku ve výši 5 mil. Kč, prodána. V zásadě se nám dostalo takové odpovědi, že v případě, kdy není reálná možnost dohody mezi věřitelem a dlužníkem, resp. zástavním dlužníkem, je taková nemovitost takřka neprodejná. Ze zkušenosti realitní kanceláře uváděly, že nikdo nechtěl koupit nemovitost zatíženou zástavním právem, byť promlčeným, dokud nebude toto zástavní právo z nemovitosti odstraněno a z katastru nemovitostí vymazáno.⁴ To však není v případě neexistence dohody mezi věřitelem a dlužníkem možné.Tím, že je promlčené právo i nadále evidováno v katastru nemovitostí, dochází k situaci, kdy je tato nemovitost v případě neexistence rozumné dohody mezi věřitelem na jedné straně a dlužníkem a zástavním dlužníkem na straně druhé neprodejná, resp. neprodejná za cenu, která by byla stanovena v rámci ocenění.⁵ V důsledku takového právního stavu má zástavní dlužník ve vlastnictví nemovitost, kterou mu nikdo v důsledku uplynutí promlčecí doby (nejlépe ještě v případě vznesené námitky promlčení) nemůže z titulu dotčeného zástavního práva proti jeho vůli zpeněžit. Vlastník sám však nemůže realizovat její skutečnou hodnotu převodem na jiného.
Tento stav může při současné právní úpravě trvat navždy. Dovedeno do absurdních důsledků, mohli bychom za několik desítek let v České republice hypoteticky mít pouze nemovitosti zatížené promlčeným zástavním právem. Tyto nemovitosti není možné odpovídajícím způsobem zcizit, a realizovat tak jejich skutečnou hodnotu. Navíc, počet takových neprodejných nemovitostí může při absenci dohody mezi věřitelem a zástavním dlužníkem pouze narůstat, nikoliv se snižovat (tedy s výjimkou skutečností, jako je zánik nemovitosti).
S ohledem na výše uvedené je evidentní, že zástavní dlužník na stavu de lege lata tratí, přestože jde o závazek, který má mít v důsledku promlčení „pouhou“ morální hodnotu. A to i přesto, že moralita by se v tomto případě měla posuzovat spíše ve vztahu mezi věřitelem a dlužníkem z hlavního vztahu založeného smlouvou o úvěru. Dlužník, který úvěr nesplatil, představuje skutečného hříšníka předmětného právního vztahu. Ten však na stavu de lege lata netratí nic. Pokud nebude chtít dostát svému promlčenému závazku ze smlouvy o úvěru, mechanismy státního donucení takový morální závazek nevymohou. Dlužník tak může s finančními prostředky, které by v morálním smyslu měly být použity na uspokojení pohledávky, volně nakládat, aniž by byl existencí promlčené pohledávky ve svých dispozičních oprávněních jakkoliv omezen.
Na druhou stranu zástavní dlužník je fakticky v nakládání s jím vlastněnou nemovitostí omezen, neboť nemůže v odpovídající hodnotě zcizovat svou nemovitost, na níž vázne promlčené zástavní právo. To má své důsledky i pro státní pokladnu. I ta na stavu de lege lata, kdy zástavní právo již fakticky přestalo existovat, nikoliv však právně, tratí. Příjem státního rozpočtu je ochuzen o daň z převodu nemovitostí. V případě shora uvedené bytové jednotky v ceně 5 mil. Kč tratí stát za použití § 10 ve spojení s § 15 zákona č. 58/2004 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů 3 % ze základu daně, tedy ze zjištěné ceny nemovitosti, tj. 150 000 Kč. Pokud by výše daně a cena nemovitosti zůstala konstantní, přichází o takovou částku státní pokladna v důsledku zcizení nemovitosti navždy, neboť stále existující promlčené zástavní právo bránící efektivnímu zcizování může za stavu de lege lata existovat nastálo.
A jaké je postavení věřitele z původní smlouvy o úvěru, kterému nebylo placeno a který se své pohledávky nedomáhal? Tím, že jeho pohledávka a zástavní právo byly promlčeny, se věřitel dostal do situace, kdy jeho právo de facto zaniklo. Věřitel se své pohledávky nedomáhá, aby zbytečně neplatil soudní poplatek. Je si vědom skutečnosti, že jakmile se jeho věc dostane k soudu, bude okamžitě druhou stranou vznesena námitka promlčení. A pokud již byla vznesena, nastal tím pro věřitele stav, kdy se své pohledávky prostředky právem aprobovanými nedomůže. Nárok jakožto složka práva vznesením námitky promlčení zanikl. Postavení věřitele je tak kromě morálního závazku dlužníka v důsledku totožné, jako by jeho právo zaniklo i de iure.
Shrneme-li předchozí závěry, zjistíme, že na existenci promlčeného zástavního práva tratí finanční prostředky státní pokladna a zástavní dlužník. Na druhou stranu, postavení věřitele je v případě zániku zástavního práva de facto stejné, jako by jeho zástavní právo zaniklo de iure, a to zejména za situace, kdy zástavní dlužník o promlčení pohledávky zástavního věřitele ví a je připraven při nejbližší příležitosti námitku promlčení vznést. V obou případech se své pohledávky nedomůže. Zápis zástavního práva v katastru nemovitostí tak v tomto případě nijak neprospívá postavení věřitele z promlčeného zástavního práva, ale brání zástavnímu dlužníku plně realizovat své vlastnické právo k zástavě, která pro zápis zástavního práva v katastru nemovitostí ztrácí svou tržní hodnotu. Ryze z ekonomických pozic, nestojí za úvahu tuto neutěšenou situaci změnit? Neměla by právní úprava vztahů souvisejících s vlastnictvím věci více reflektovat ekonomickou efektivitu regulovaných právních vztahů?⁶
Nicméně, jako uvádí M. Bobek na blogu Jiného práva: „ekonomická analýza práva není ničím jiným než jedním z více druhů kontextuální analýzy práva. Je jedním z nástrojů, který nám umožňuje uchopit komplexnější právní problémy.“⁷ I z toho důvodu budeme na problém nahlížet i z jiných pozic než ekonomických.

IV. Promlčení jako důvod zániku věcného práva k věci cizí?

Víme, že jde proti tradičnímu vnímání institutu promlčení spojovat promlčení práva s jeho zánikem. Při zkoušce z občanského práva na právnické fakultě bychom po tvrzení, že promlčení znamená zánik práva, patrně odešli s hodnocením „nedostatečně“.
Přesto takové spojení lze nalézt, byť za poněkud jiných okolností, v judikatuře Nejvyššího soudu ČR. Z rozhodnutí ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 346/2006, lze dovodit tuto právní větu: „Promlčení práva odpovídající věcnému břemeni, spolu se vznesenou námitkou promlčení, zakládá takovou změnu poměrů, pro kterou lze žádat soud, aby na základě § 151p odst. 3 ObčZ věcné břemeno zrušil, a to i bez přiznání náhrady (s ohledem na § 3 odst. 1 ObčZ).“⁸
Na jednu stranu lze konstatovat, že toto rozhodnutí vyplývá do značné míry z odlišné povahy promlčení věcného břemene na rozdíl od jiných práv podléhajících promlčení. V této souvislosti J. Spáčil uvádí příklad věcného břemene přechodu přes cizí pozemek, pro který je příznačný nárok žádat, aby povinný tento přechod přes svůj pozemek strpěl, a nikoliv, jak by se na první pohled mohlo zdát, nárok přes cizí pozemek přecházet. Případná naturální obligace v případě promlčení tohoto věcného břemene pak spočívá v přirozeném právu na zdržení se ze strany povinného, které však v takovém případě není opatřeno nárokovou složkou.⁹
Nejjednodušším následkem promlčení takových věcných břemen, které ztrácí v důsledku promlčení jakékoliv opodstatnění, by bylo zakotvit do právního řádu formulaci, že promlčením práva odpovídajícího věcnému břemeni toto právo zaniká.¹⁰ Vzhledem k tomu, že této úpravy není, dovodila soudní praxe možnost domoci se zániku věcného břemene na základě soudního rozhodnutí, a to na základě § 151p odst. 3 ObčZ.
Jsme si vědomi toho, že pro odlišnou povahu promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni nemůžeme analogicky aplikovat tyto závěry na zástavní právo.¹¹ Nicméně jsme tímto chtěli poukázat na situaci, kdy soudní praxe sama hledala možnost, jak zrušit věcné břemeno v situacích, kdy v důsledku promlčení ztratila existence věcného práva k věci cizí svůj praktický význam a ekonomický smysl. Povinný se tak mohl dovolat zániku tohoto práva a jeho výmazu z katastru nemovitostí.

V. Návrh řešení č. 1

Ze slepé uličky negativních ekonomických důsledků existujícího promlčeného zástavního práva proto nabízíme dvě možná řešení.
První řešení, radikálnější, se opírá o normu zakládající v důsledku promlčení zástavního práva jeho zánik, která byla součástí obecného zákoníku občanského (OZO). Tento zánik mohl být následně deklarován soudem. Nahlédneme-li zpátky do našich právních dějin, do dob rakousko-uherských, prvorepublikových a druhorepublikových, nalezneme v tehdy platném § 1499 OZO z hlediska věcných práv k věci cizí zajímavé ustanovení, podle kterého „když projde čas promlčení, může zavázaný žádati za výmaz svého závazku, zapsaného do veřejných knih, nebo domáhati se prohlášení, že právo dosud přiřknuté oprávněnému a listiny o něm vydané nemají platnosti“.
Je evidentní, že institut výmazu promlčeného věcného práva z evidence veřejných knih obecný zákoník občanský znal a na situace promlčených věcných práv pamatoval. Toto ustanovení plně odpovídá koncepci účinků uplynutí promlčecích lhůt založené na zániku promlčeného věcného práva k věci cizí. Spočívá v možnosti domáhat se na základě žaloby určení, že „promlčené právo nepozůstává“.¹² Na základě pravomocného rozhodnutí se následně povinný mohl domoci výmazu promlčeného/zaniklého práva z veřejných knih.¹³
Přenesme se přes tuto historickou reminiscenci a nahlédněme nyní do možné budoucnosti českého občanského práva. V připravovaném návrhu nového občanského zákoníku nalezneme v § 497 následující formulaci: „promlčí-li se právo zapsané v katastru nebo v jiném veřejném seznamu, vymaže ten, kdo takový seznam vede, právo z tohoto seznamu k návrhu osoby, která má na výmazu právní zájem“.
Toto ustanovení navrhovaného občanského zákoníku nelze hodnotit jinak než jako návrh změny v účincích promlčení. Tedy že „nově“ má mít promlčení za následek zánik zapsaného práva, např. práva zástavního. Připravovaný občanský zákoník tak v sobě institut výmazu promlčených zástavních práv obsahuje, a to i přesto, že v aktuálním znění důvodové zprávy k tomuto ustanovení nenajdeme v zásadě žádnou poznámku. S ohledem na téměř totožnou obsahovou podobu tohoto ustanovení s § 1499 OZO však není důvod domnívat se, že by důsledky tohoto ustanovení měly být jiné, než že promlčením věcné právo k věci cizí zaniká. Povinný by tak byl oprávněn požádat o výmaz zapsaného zástavního práva z katastru nemovitostí.
Pokud by došlo k navrhované legislativní úpravě, pak by pro účely zápisového řízení v katastru nemovitostí bylo zapotřebí, aby byla skutečnost existujícího promlčení osvědčena, resp. vyjádřena prostřednictvím určité listiny, např. v podobě notářského zápisu nebo deklaratorního soudního rozhodnutí. V otázce promlčení je totiž uplynutí promlčecí doby spojené se vznesenou námitkou promlčení klíčové.
Mohlo by přitom být postupováno jako v případě vydržení, které je rovněž vázáno na splnění zákonných požadavků a mezi jinými i na uplynutí určité časové lhůty. Pokud jde o vydržení, katastrální úřad zapíše nabytí práva při splnění zákonných předpokladů k vydržení např. na základě notářského zápisu. Není-li možné notářský zápis v konkrétním okamžiku obstarat, např. v případě sporu, muselo by být vydržené právo zapsáno na základě pravomocného rozhodnutí soudu.¹⁴
Obdobně by mělo být postupováno (samozřejmě při odpovídajících legislativních úpravách) i v případě výmazu promlčeného zástavního práva z katastru nemovitostí. Pokud by došlo k promlčení zástavního práva, které by mělo být následně vymazáno z katastru nemovitostí, mohlo by se tak stát na základě prohlášení ve formě notářského zápisu potvrzujícího nebo osvědčujícího právní vztahy. Z tohoto notářského zápisu by přitom muselo bezrozporně vyplývat uznání zástavního věřitele, že jeho právo bylo promlčeno.
V případě nemožnosti řešit tuto věc prostřednictvím notářského zápisu by musela být použita cesta soudní žaloby, neboť otázku uplynutí promlčecí doby nebude moci posuzovat katastrální úřad. Takové oprávnění mu de lege lata nenáleží a bylo by i nesystematické, kdyby takovou pravomocí disponoval. Toto oprávnění by naopak mělo náležet výhradně soudu. Ten by mohl deklaratorně rozhodnout, že promlčením zapsané právo zaniklo. Na základě tohoto rozhodnutí by následně mohlo být promlčené zástavní právo z katastru nemovitostí vymazáno.

VI. Návrh řešení č. 2

Druhá cesta, kterou by se české občanské právo mohlo ubírat, je vázat zánik promlčeného zástavního práva na vznesení námitky promlčení v soudním či rozhodčím řízení. Takové řešení plně odpovídá zásadě vigilantibus iura, neboť námitka promlčení samozřejmě nemusí být v řízení vůbec vznesena. V takovém případě by se věřitel stále mohl hojit prostřednictvím zpeněžení zástavy. V opačném řešení, pokud by došlo ke vznesení námitky promlčení, by se v navrhovaném případě spojil zánik zástavního práva de facto se zánikem de iure. Morální obsah závazku by zůstal mezi věřitelem a dlužníkem z hlavního právního vztahu, avšak zástavní dlužník by mohl realizovat ekonomickou hodnotu zástavy. V takovém případě by zánik zástavního práva nenastupoval automaticky ze zákona, ale byl by vázán na konstitutivní soudní rozhodnutí, na jehož základě by následně mohlo být promlčené zástavní právo z katastru nemovitostí vymazáno.
Žalobce by v takovém případě mohl požádat soud, aby rozhodl, že v důsledku promlčení zástavní právo zaniká. To, že zmiňujeme možnost žalobce dovolat se promlčení, je nutné vnímat s ohledem na skutečnost, že ze žádného ustanovení českého právního řádu nevyplývá, že by námitku promlčení měl oprávnění vznést pouze žalovaný.¹⁵ Toto právo nepochybně náleží i subjektu v postavení žalobce, který by mohl tohoto práva využít, což je cesta, kterou by se případná budoucí praxe mohla rovněž ubírat.

VII. Promlčení a právní jistota

V souvislosti s problematikou promlčení zástavního práva je vhodné zmínit ještě jeden aspekt, který je na rozdíl od předchozích poznámek spíše teoretického charakteru. Jde o vztah promlčení zástavního práva a principu právní jistoty. Samotný institut promlčení je totiž s principem právní jistoty velmi úzce spjat a je jedním z jeho projevů v pozitivním právu. Úprava promlčení by tedy měla být s principem právní jistoty pokud možno co nejvíce v souladu. V této části textu se tedy pokusíme kriticky zhodnotit jak stávající, tak navrhovanou úpravu promlčení zástavního práva z hlediska právní jistoty.
Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika demokratickým právním státem. Teorie¹⁶ i judikatura Ústavního soudu¹⁷ považují princip právní jistoty za jeden ze základních stavebních kamenů materiálního právního státu ve smyslu čl. 1 Ústavy. Jde o princip velmi obecný, jehož projevy v pozitivním právu jsou nejrůznějšího charakteru. Vedle projevů, jakými jsou zákaz retroaktivity či požadavek na snížení entropie v právu a na určitost právních předpisů, je jedním z projevů i úprava promlčení.
Účelem promlčení je stimulovat věřitele k včasnému vykonání subjektivních občanských práv, a tím přispět k naplnění ekonomického smyslu závazkových vztahů, ale i zabránit tomu, aby se dlužníci nacházeli příliš dlouho v nejistotě, zda věřitel právo vykoná či nikoliv. Tím institut promlčení, v souladu s požadavkem právní jistoty, brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností. Jinými slovy, dlužník by neměl žít delší dobu v nejistotě, zda právo bude vykonáno či nikoliv. Tento názor byl v minulosti vysloven i Ústavním soudem ČR.¹⁸
Na rozdíl od prekluze, kterou je též třeba považovat za projev principu právní jistoty, je však u promlčení rozhodující nejen plynutí času, ale i aktivita dlužníka. Dlužníkovi je tedy poskytnuta námitka promlčení jako účinná možnost jeho ochrany před výše uvedenými negativními dopady dlouhotrvajících občanských subjektivních práv.
Je však zřejmé, že v případě, který byl nastíněn v úvodu tohoto příspěvku, promlčení neplní své poslání bezezbytku. Pokud jde o samotnou realizaci zástavního práva věřitelem, může dlužník námitku promlčení nakonec úspěšně uplatnit. Avšak tato „procesní“ rovina promlčení není u zástavního práva, jež je evidováno v katastru nemovitostí, jedinou podstatnou. Zástavní právo v tomto ohledu vykazuje určitá specifika a nemůže být srovnáváno např. se závazkovým vztahem, jehož předmětem je poskytnutí úvěru. U takového právního vztahu je účel institutu promlčení bezezbytku naplněn, pokud je u soudu úspěšně uplatněna námitka promlčení. Avšak u zástavního práva k nemovitosti, které je zapsáno v katastru nemovitostí, je nutno rozlišovat dva aspekty, a nikoliv pouze jeden jako v případě klasického závazkového vztahu. Prvním je zmíněné uplatnění námitky promlčení před soudem, v jehož důsledku právo nemůže být přiznáno. Druhým je pak evidence zástavního práva v katastru nemovitostí, jež je na uplatnění námitky promlčení nezávislá.
V našem případě je přitom třeba se zaměřit zejména na druhý aspekt. Zástavní právo v našem případě, byť je promlčené, totiž brání v efektivní realizaci hodnoty nemovitosti, a to z toho důvodu, že nelze dosáhnout jeho výmazu z katastru nemovitostí.
V takovém případě se tedy nacházíme ve značně schizofrenní situaci. Věřitel nemůže své právo úspěšně uplatnit, zatímco dlužník se nachází v jakémsi vakuu, když sice ví, že právo věřitele být uplatněno prakticky nemůže, avšak zástavní právo má pro něj nepříznivé důsledky už z toho důvodu, že je zapsáno v katastru nemovitostí. Zjednodušeně řečeno, pozitiva zmizela, zatímco negativa přetrvávají.
Z toho plyne, že současná úprava promlčení přistupuje k zástavnímu právu evidovanému v katastru nemovitostí stejně jako k ryzím závazkovým vztahům, ačkoliv odlišnosti a specifika zástavního práva jsou taková, že odůvodňují jiný přístup.¹⁹ Ve vztahu k zástavnímu právu k nemovitosti tak není naplněn účel promlčení, kterým je zabránit, v souladu s požadavkem právní jistoty, existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností.
V tomto případě se rozpor prohlubuje tím, že dlouhotrvající subjektivní právo je oslabeno, a vytrácí se tak smysl jeho zápisu v katastru nemovitostí. Pokud je v rozporu s požadavkem právní jistoty existence dlouhotrvajících občanských subjektivních práv, musí s ním být v rozporu (a maiori ad minus) i existence zápisu práva, které de facto zaniklo a ztratilo svůj ekonomický smysl, přičemž zápis tohoto práva má pro dlužníka stále nepříznivé důsledky. Ačkoliv totiž právo věřitele uplatněno být fakticky nemůže, zápis tohoto práva v katastru nemovitostí má pro dlužníka v určitém ohledu tytéž účinky, jako by uplatněno být mohlo.
Máme zato, že řešení navrhovaná v tomto příspěvku lépe konvenují principu právní jistoty, neboť dovolují naplnit účel promlčení v obou aspektech, které ve vztahu k zástavnímu právu evidovanému v katastru nemovitostí existují – jak při uplatnění námitky promlčení, tak při realizaci hodnoty nemovitosti, k níž bylo zástavní právo zřízeno. Přitom se toto řešení nijak nepříznivě nepodepíše na právním postavení zástavního věřitele, neboť jeho šance právo uplatnit je již tak prakticky nulová. Nejde proto o zásah do jeho práva, které v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt neuplatnil.

VIII. Závěr

Lze vyslovit závěr, že stávající úprava promlčení věcných práv k věci cizí a zejména práva zástavního není v mnoha ohledech příliš šťastná. Z toho důvodu je předmětem tohoto příspěvku návrh změny právních důsledků promlčení zástavních práv v tom směru, aby byl právním následkem promlčení buď automatický zánik zástavního práva, nebo možnost vznést námitku promlčení zakládající zánik promlčeného zástavního práva na základě konstitutivního soudního rozhodnutí.
Nejdůležitější jsou zřejmě argumenty praktické a ekonomické. Současná úprava totiž brání realizaci hodnoty majetku, jenž je zatížen zástavním právem, ačkoliv tato situace nepřináší žádný užitek kterékoliv ze stran původního právního vztahu. Pokud právní řešení nevyhovuje ekonomické a sociální realitě a je v rozporu s hospodářským smyslem regulovaných vztahů, je pochopitelně namístě úvaha o změně právní úpravy.
Pohled z historické či srovnávací perspektivy nás přesvědčuje o tom, že navrhované řešení není žádnou anomálií, ale zcela legitimním řešením problémů, které současná úprava přináší.
V neposlední řadě je vhodné vzít v úvahu i to, že navrhovaná úprava více odpovídá principu právní jistoty. Promlčení představuje jeden z projevů tohoto principu v pozitivním právu a z tohoto důvodu by s ním mělo co nejvíce korelovat.
Autoři předešlých řádků pevně věří, že tento příspěvek přispěje k rozvinutí debaty na toto téma a že není, jak by mohl napovídat název, pouhým výkřikem do tmy.

__________
^* Autoři jsou studenty Právnické fakulty MU. Poděkování za cenné podněty náleží J. Galgonkovi.
¹⁾ Nicméně i v tomto případě je nutno vzít v potaz § 146 odst. 2 OSŘ, na základě kterého by i v takovém případě byl žalovaný povinen uhradit žalobci dosavadní náklady řízení.
²⁾ Viz § 4 SoudP ve spojení s položkou 1 poplatků za řízení podle přílohy k tomuto zákonu.
³⁾ Pokud se mýlíme a čtenáři z řad advokátů jsou jiného názoru, zejména z toho důvodu, že by se i promlčených pohledávek domáhali, dejte nám prosím vědět na e-mail: LasakJan@seznam.cz. Pomíjíme v tuto chvíli snahy advokátní praxe v těchto situacích hledat důvody, pro které k promlčení nemohlo dojít.
⁴⁾ Např. i z toho důvodu, že na nemovitost zatíženou dle zápisu v katastru nemovitostí zástavním právem, byť promlčeným, není zrovna jednoduché dostat u banky hypotéku.
⁵⁾ Znalecký posudek tržně oceňující nemovitost do výpočtu ceny nemovitosti zatížené zástavním právem nezahrnuje a pouze existenci takového práva v textu posudku poznamenává.
⁶⁾ Srov. Knapp, Ch. L., Crystal, N. M., Prince, H. G. Problems in Contract Law: cases and materials. 6th edition. New York : Aspen Publishers, 2007, s. 13–14.
⁷⁾ Viz blog Jiné právo (online), příspěvek s názvem: „Law and Economics v (postkomunistické) Evropě, komentář ze dne 4. 12. 2006.
⁸⁾ Blíže k tomuto rozhodnutí viz Lasák, J. Promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni jako důvod pro jeho zrušení pro změnu poměrů na základě § 151p odst. 3 občanského zákoníku. Jurisprudence, 2006, č. 8, s. 61–64.
⁹⁾ Viz Spáčil, J. Věcná břemena podle občanského zákoníku. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 61.
¹⁰⁾ Tamtéž.
¹¹⁾ Ještě méně vhodné je však podle našeho názoru přistupovat k zástavnímu právu, jež je evidováno v katastru nemovitostí, stejně jako k běžnému závazkovému vztahu.
¹²⁾ Rouček, F., Sedláček, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl 6 (§ 1342 až 1502). Praha : Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1937, s. 540.
¹³⁾ K tomu lze opětovně uvést komentář k obecnému zákoníku občanskému od Roučka a Sedláčka, podle kterých se nebylo možno domáhat nazpět zaplaceného promlčeného dluhu (jde o morální závazek, ne o plnění nedluhu), třebaže bylo možné se určovací žalobou domáhat, že zapsané věcné právo „nepozůstává“. Srov. tamtéž.
¹⁴⁾ Viz Baudyš, P. Vydržení vlastnického práva a jeho záznam do katastru nemovitostí. Právní rádce, 1995, č. 1, s. 13 a násl.
¹⁵⁾ Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 431/2006, publikováno v Právních rozhledech, 2007, č. 9, s. 339–340.
¹⁶⁾ Srov. např. Filip, J. Ústavní právo České republiky 1. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. doplněné a opravené vydání. Brno : Doplněk, 2003, s. 218 a tam zmíněný odkaz na Klause Sterna.
¹⁷⁾ Z novějších rozhodnutí srov. inter alia nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 504/04, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 37, nález č. 118, s. 511 a násl.: „podle čl. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota.“
¹⁸⁾ Srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 158/99, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 18, nález č. 68, s. 107. Podobné závěry přijímá i teorie. Srov. např. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 321.
¹⁹⁾ Od ostatních obligací se věcná práva k věci cizí odlišují právě tím, že jsou to právní vztahy, které jsou nerozlučně spojeny s vlastnictvím věci. Viz Knapp, V. Předmět a systém československého socialistického práva občanského. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1959, s. 255.