JUDr . Mgr. Jiří Herczeg, Ph.D.
JUDr. Mgr. Jana Navrátilová, Ph.D., Praha^*

I. Úvod

V současné době musíme čelit neúměrnému nárůstu přestupků v dopravě. V zájmu bezpečnosti dopravního provozu je nutné zajistit jejich postih i v případech, kdy nemůže být ihned zjištěna totožnost řidiče, neboť značná část přestupků je zjišťována za pomoci technických prostředků a u dalších, jako např. u nedovoleného parkování, zasahující policisté nepřijdou do styku s řidičem.
Vezměme jednoduchý příklad, kdy je na záznamové zařízení statického měřiče rychlosti zaznamenán pohyb vozidla, jehož řidič překročil nejvyšší povolenou rychlost v tomto měřeném úseku. SPZ vozidla je dobře čitelná, je zde barva i typ vozu. Snímek zachycuje zadní část vozu. Majitel vozidla je vyzván, aby se k dané věci vyjádřil a, jestliže neřídil, aby sdělil, kdo předmětný vůz řídil. Majitel vozidla využije svého práva dle § 60 odst. 1 PřesZ a odepře vysvětlení ohledně identity řidiče, neboť by sebe nebo osobu blízkou vystavil nebezpečí postihu za přestupek. Správní orgán se tak dostává do stavu důkazní nouze a věc musí být odložena, neboť se nepodařilo zjistit pachatele přestupku.
Oprávněně se proto klade otázka, zda zachovat dosavadní procesní garance, které umožňují provozovateli vozidla zamlčet před správním orgánem totožnost řidiče vozidla s odkazem na právo neobviňovat sebe nebo osobu blízkou ze spáchání přestupku.

II. Zásada „nemo tenetur“

Nebýt donucován k sebeobvinění, tedy k předložení důkazu proti sobě, je jednou ze základních právních zásad. V právní nauce je toto pravidlo vyjádřeno latinskou formulí „nemo tenetur se ipsum accusare“ – „nikdo není povinen sám sebe obviňovat“. Jde o ústavně zaručené právo, které vyplývá z čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3, 4 LPS.¹⁾
Podle čl. 37 odst. 1 LPS může každý odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Právo odepřít výpověď, pokud by vypovídající vystavil sebe nebo osobu blízkou nebezpečí trestního postihu (ať již soudního nebo správního), tj. právo neudávat sám sebe nebo osobu blízkou, je významným znakem právního státu. Toto konstatoval i Ústavní soud, který uvedl, že právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob blízkých je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování, která má hluboký historický základ a jíž je přirozené v právním státě dát přednost před účelem toho kterého řízení, a to i tehdy, jestliže by v tom kterém případě mohla vést k důkaz ní nouzi. Jde o zcela subjektivní ústavně zaručené právo svědka, který v uvažovaných případech, po poučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci, sám váží a rozhoduje, zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, a to téměř výlučně podle okolností (důvodů), jak sám je cítí a vnímá; v tomto smyslu nemůže a nesmí být potenciálně ohrožený svědek ve svém rozhodování omezován či dokonce ke složení svědecké výpovědi nucen.²⁾
Speciálním ustanovením v tomto kontextu je čl. 40 odst. 4 LPS, jenž přiznává právo odepřít výpověď obviněnému, přičemž tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Speciálním proto, že se týká obviněného, ne kohokoliv, a zároveň obviněného, který dle trestního řádu povinnost vypovídat nemá (§ 33 odst. 1 TrŘ), to na rozdíl např. od svědků, jichž se především čl . 37 odst. 1 LPS dotýká.
Čl. 40 odst. 4 LPS stanoví, že obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Zákaz nucení k sebeobviňování lze dovodit i ze zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 LPS a povinnost vyšetřujících orgánů jej respektovat je i součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 LPS. Ze zásady presumpce neviny plyne zásada in dubio pro reo zakládající přinejmenším povinnost orgánů činných v trestním řízení dokazovat vinu obviněného, má-li dojít k odsouzení. A contrario pak z této povinnosti vyplývá neexistence povinnosti samotného obviněného se usvědčovat jakýmkoliv způsobem, nejen vlastní výpovědí. Logickým důsledkem bude zákaz jakéhokoliv donucování občana k sebeobvinění. Pomocí stejného logického argumentu je možné dovodit neexistenci povinnosti k sebeobvinění z čl. 40 odst. 3 LPS, kde se mimo jiné hovoří o právu osobní obhajoby. Doznání obviněného je v této souvislosti výlučným jeho právem.³⁾
Obviněný nesmí být donucován nejen k výpovědi, ale ani k jinému aktivnímu jednání, jímž by přispíval k obstarání důkazů proti sobě. Přitom není žádného zásadního rozdílu mezi právem osoby obviněné odmítnout výpověď a mezi právem osoby nestíhané nebýt nucena k vydání důkazů, které mohou její trestní stíhání přivodit.⁴⁾ Lze tedy rezumovat, že nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení.⁵⁾
Donucení je podle této interpretace vyloučeno nejen tehdy, je-li od obviněného požadována výpověď, ale též jiná součinnost nebo aktivní jednání sloužící k jeho usvědčení, jako je např. napsání rukopisného textu (zkoušky písma) k písmoznalecké identifikaci, chůze a jiné motorické zkoušky sledující koordinaci pohybů při tzv. ambulantním vyšetření příznaků opilosti, plnění úkolů souvisejících s vyšetřovacím pokusem (srov. § 104c odst. 4 TrŘ). K provedení těchto úkonů může být obviněný vyzván (eventuálně též předvolán či předveden), nesmí k nim však být donucován, a to ani bezprostředním fyzickým donucením, ani uložením pořádkové pokuty.⁶⁾ Sporné může být, zda je obviněný povinen strpět rekognici. Ústavní soud k tomu uvedl, že poznávaná osoba (včetně obviněného) je tedy dle Ústavního soudu povinna strpět provedení rekognice a může být přípustnými prostředky (předvedením, uložením pořádkové pokuty) donucována k účasti na rekognici.⁷⁾
Otázkou zákazu sebeobviňování se opakovaně zabýval i Ústavní soud ČR. Například řešil otázku, zda lze v trestním řízení pro zkrácení daně použít jako listinné důkazy vysvětlení podané před finančním úřadem. Skutkově šlo o to, že stěžovatel byl obviněn z trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 148 odst. 2 TrZ. Stěžovatel odmítl vypovídat jak v přípravném řízení, tak i v hlavním líčení. Soud prvního stupně v hlavním líčení provedl jako důkaz čtení materiálu (vysvětlení), který byl se stěžovatelem sepsán před Finančním úřadem pro Prahu 10. Následně byl za tento trestný čin odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku.
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že soud připustil jako listinný důkaz jeho výpověď učiněnou před zahájením trestního stíhání před orgánem daňové kontroly. Namítá, že použití této výpovědi je obcházením zákona, neboť trestní řád stanoví přesná pravidla pro případ, kdy lze použít výpověď obviněného učiněnou mimo hlavní líčení.
Ústavní soud stížnosti vyhověl a uvedl, že postupem obecných soudů při provádění důkazů, konkrétně čtením materiálu o podaném vysvětlení před finančním úřadem, který byl použit jako důkaz proti stěžovateli, došlo k obcházení pravidla stanoveného pro výpověď obžalovaného. Bylo tedy porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 LPS a jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 LPS.
V jiné m případě byla stěžovatelce stíhané za trestnou činnost týkající se neplacení daní ( § 148 odst. 1 a § 125 odst. 1 TrZ) uložena pořádková pokuta dle § 66 odst. 1 TrŘ za to, že nevyhověla výzvě učiněné dle § 78 odst. 1 TrŘ k vydání jejích účetních dokladů za roky 2000 až 2002.
Ústavní soud napadené usnesení Policie ČR zrušil a uvedl, že povinnost k vydání věci ve smyslu § 78 TrŘ zavazuje každého, avšak pokud jde o osobu, u které trestní řízení nepochybně směřuje k jejímu obvinění, případně jde přímo o osobu obviněnou, nelze vynucovat splnění této povinnosti ukládáním pokut podle § 66 odst. 1 TrŘ. Jednalo by se totiž o donucování k poskytnutí důkazů proti sobě samotnému, jehož zákaz vyplývá z ustanovení čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 LPS, čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a rovněž je, v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, obsažen v pojmu spravedlivého řízení uvedeného v čl. 6 EÚLP. K získávání důkazů orgány činnými v trestním řízení je v tomto případě možno využít zajišťovací úkon odnětí věci dle § 79 TrŘ, který je pouze snášen, na rozdíl od ukládání pořádkových pokut, kterým se vyžaduje volní aktivní činnost, a proto přípustné není.
Zákaz donucování k poskytnutí důkazů proti sobě samému nelze dle Ústavního soudu zužovat na případy získávání důkazů, které mají za nedostatku jiných důkazů potvrdit či vyvrátit spáchání trestného činu, ale samozřejmě se týká i případů, kdy má být upřesněna výše způsobené škody, či mají být získány takové důkazy, které jen podporují důkazy již dříve obstarané. Stejně tak v této souvislosti není podstatné, zda o důkazu, který se orgány činné v trestním řízení snaží vydáním věci získat, mají pouze obecnou, či konkrétní představu, tj. zda již byl poskytnut jinému orgánu veřejné moci (např. daňovému) v jiném řízení. Je věcí obhajoby, jakou strategii v trestním řízení zvolí a zda určitou věc aktivně poskytne orgánům činným v trestním řízení či nikoliv. Právo odmítnout výpověď nelze obcházet poukazem na objasňování skutečností prováděných i ve prospěch obhajoby a obdob né platí i pro získávání jiných důkazních prostředků.⁸⁾

III. Odpovědnost majitele vozidla za přestupek

Zásada „nemo tenetur“ platí přiměřeně i pro správní trestání. Ustanovení § 60 odst. 1 PřesZ zakotvuje právo každého odmítnout podání vysvětlení v situaci, jestliže by v důsledku takové výpovědi hrozilo (i) osobě vysvětlení podávající nebo (ii) osobám jí blízkým nebezpečí postihu za přestupek či trestný čin. Toto právo neobviňovat sebe nebo osoby sobě blízké je v řízení o přestupcích průmětem ústavního práva (čl. 37 odst. 1 LPS).
Odpovědností majitele vozidla za přestupek a výkladem ustanovení § 60 PřesZ se zabýval i Nejvyšší správní soud.⁹⁾ Podkladem pro rozhodnutí byl následující skutkový stav. Dne 25. 5. 2001 byl stěžovatelův automobil vyfocen Městskou policií Kladno zaparkovaný na městské zeleni. Při demontáži technického prostředku zabraňujícího odjezdu vozidla stěžovatel podle protokolu Městské policie Kladno sdělil, že nebude s hlídkou cokoli řešit, neboť si platí firmu, jež za něj zařizuje záležitosti s vozidlem. Při ústním jednání před Komisí pro projednání přestupků Městské rady v Kladně stěžovatel uvedl, že se jedná o jeho vůz, ovšem jezdí jím asi šest lidí, přičemž stěžovatel neví, kdo si jej v předmětný den půjčil. Rozhodnutím přestupkové komise ze dne 3. 10. 2001 byla stěžovateli udělena pokuta 1 000 Kč a bylo mu uloženo uhradit náklady spojené s řízením o přestupku ve výši 500 Kč, neboť bylo shledáno, že se dopustil přestupku ve státní správě a územní samosprávě podle § 46 odst. 2 PřesZ.
Stěžovatel podal odvolání, kde zejména namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť nebylo správními orgány zjištěno, kdo odstavil předmětné vozidlo na městskou zeleň. Podle stěžovatele sám fakt, že uvedl, že vozidlo nezaparkoval on, ale jiná osoba, kterou odmítl specifikovat, mu nemůže být přičítána k tíži tak, aby tím bylo založeno jeho vlastní zavinění. Takový postup považuje stěžovatel za formu nátlaku rozpornou s ustanoveními LPS o zákazu nucení výpovědi v neprospěch svůj nebo svých blízkých. Rozhodnutí přestupkové komise bylo následně potvrzeno i Krajským soudem v Plzni.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl a uvedl, že i na přestupkové řízení se přiměřeně vztahují některé limity obsažené zejména v Listině základních práv a svobod a v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Aplikace těchto obecných požadavků na souladnost přestupkového řízení s limity ústavněprávními a mezinárodními však neopravňuje k tomu, aby u ustanovení upravujících procesní náležitosti přestupkového řízení byl – ve svých důsledcích – aplikován takový výklad, který by fakticky znemožnil jakýkoliv efektivní postih. Interpretace omezujících pravidel postupu ve správním trestání nemůže být natolik extenzivní, aby ve svých důsledcích znemožnila účinný postih za protiprávní jednání.
Nejvyšší správní soud uvedl, že ustanovení § 60 odst. 1 PřesZ ovšem nesporně nemůže sloužit k tomu, aby se kterákoliv osoba mohla zříci své odpovědnosti za spáchaný přestupek tam, kde není dostupné přímé svědectví či přímý důkaz, a to pouhým odkazem na to, že přestupek spáchal někdo jiný, bez další specifikace této osoby s poukazem, že se jedná o osobu blízkou. Za takové situace jistě nemůže být osoba přenášející odpovědnost na jinou osobu nucena k identifikaci této jiné osoby, musí být ovšem připravena na fakt, že přestupkový orgán může vycházet z ostatních důkazů a bude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně průkazné k identifikaci pachatele přestupku. Jinak řečeno, zda z ostatních provedených důkazů lze dospět k ucelenému důkaznímu řetězci, z něhož bude možno dovodit odpovědnost konkrétní osoby.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu v tom smyslu, že provedené důkazy byly k identifikaci stěžovatele jako pachatele přestupku zjevně dostatečné. Z faktu, že stěžovatel je majitelem vozidla, jímž byl přestupek spáchán, a že to byl právě on, kdo s tímto vozidlem opouštěl parkovací místo, bylo v této konkrétní věci zjevné, že vozidlo také zaparkoval a tím spáchal předmětný přestupek. Stěžovatel pak postupně tvrdil, jednak že neví, kdo ze šesti dalších osob, jež vozidlo používají, je v rozhodný okamžik zaparkoval, jednak odmítal tuto osobu označit s poukazem právě na fakt, že k tomu nemůže být nucen. Tento „vývoj“ jeho výpovědí skutečně naznačuje jistou účelovost tvrzení, jež byla v řízení konstatována správními orgány.
Závěr, že majitel vozidla, který s vozidlem opouští parkovací místo, je totožný s osobou, která vozidlo také zaparkovala, je nanejvýš pravděpodobný, byť ne jedině možný. Odpovědnost majitele věci za protiprávní jednání vykonané s touto věcí, včetně spáchaných přestupků, jistě nelze absolutizovat formou aplikace obecné zásady, že vlastnictví zavazuje. Vlastnictví vozidla je zde pouze indikací pravděpodobného pachatele, nikoli určením majitele jako osoby nutně odpovědné pouze z titulu existence tohoto vlastnického práva. Právě logická možnost, že se může hypoteticky jednat o osoby rozdílné, umožňuje podezřelé osobě, aby se zbavila obvinění z přestupku, a je na její úvaze, zda tak učiní poukázáním na to, že se přestupku nemohla dopustit, nebo že se přestupku dopustil někdo jiný, či jiným způsobem. Pokud ovšem neopře tyto své výroky, samy o sobě neověřitelné, o další tvrzení (identifikaci osoby, která se přestupku dopustila; prokázání toho, že se v době přestupku nacházela na jiném konkrétním místě atp.), nemůže spoléhat na to, že pouhý neprokazatelný výrok spojený s hypotetickou možností své pravdivosti a následovaný pasivní resistencí vypovídajícího založí nutně pochybnost dostatečnou ke zbavení obvinění ze spáchání přestupku.
Nejvyšší správní soud závěrem uvedl, že se neztotožňuje ani s námitkou, že stěžovatel byl nucen k tomu, aby vypovídal proti sobě nebo proti osobám blízkým. Tvrzení stěžovatele, že vozidlo neparkoval on, ale někdo jiný, bylo totiž učiněno zcela svobodně a stěžovatel nebyl následně nucen správním orgánem ani k tomu, aby tuto osobu specifikoval. Bylo tedy jeho volbou, že se bránil pouze výrokem, jejž sám učinil neprokazatelným a dodal mu tedy obdobnou argumentační hodnotu, jakou by mělo pouhé tvrzení, že přestupek nespáchal, pokud by také nebylo nijak zakotveno v ověřitelných skutečnostech. Nelze proto také tvrdit, že by byl stěžovatel sankcionován za to, že nevypovídal proti osobám blízkým. Stěžovatel byl sankcionován za to, že spáchal přestupek ve státní správě a územní samosprávě. Tato skutečnost byla prokázána i dle názoru Nejvyššího správního soudu v míře zcela dostatečné pro přestupkové řízení, a to i proto, že stěžovatel v řízení rezignoval na efektivní obranu používaje jediného argumentu bez prokazatelné pravdivostní hodnoty, argumentu nanejvýš pravděpodobně účelového, jak vyplývá i ze změn výpovědí, a zcela nedostatečného k vyvrácení stěžovatelovy – ve světle ostatních důkazů dostatečně průkazné – identifikace jako pachatele posuzovaného přestupku.

IV. Přestupky v dopravě v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva

ESL P vykládá pojem „trestní obvinění“ autonomně. V jeho ustálené judikatuře se uvádí, že pro rozhodnutí, zda je nějaká osoba „obviněna z trestného činu“ ve smyslu čl. 6 EÚLP, je třeba přihlédnout ke třem kritériím:
(1) k právní kvalifikaci činu z hlediska vnitrostátního práva,
(2) k povaze a závažnosti činu a 
(3) k povaze a stupni závažnosti sankce, která dotyčné osobě hrozila.

Dle ESLP jsou přestupky v dopravě „trestnými činy“ ve smyslu čl. 6 odst. l EÚLP a že tedy čl. 6 odst. 2 EÚLP je aplikovatelný¹⁰⁾. Procesními garancemi v případě postihu dopravních přestupků se ESLP zabýval v případech Weh v. Rakousko a O’Halloran a Francis v. Spojené království.¹¹⁾

Weh v. Rakousko

Podle § 103 odst. 2 rakouského zákona o motorových vozidlech (Kraftfahrgesetz 1967, KFG) může správní orgán požadovat informace o tom, kdo určité motorové vozidlo v určitém čase řídil nebo parkoval (Lenkerauskunft). Registrovaný vlastník vozidla je povinen takové informace, obsahující jméno a adresu řidiče, poskytnout. Pokud není schopen takové informace poskytnout, musí jmenovat osobu, která bude zavázána informovat správní orgán. Povinnost sdělit jméno řidiče pak přechází na tuto osobu. Požadovaná informace musí být poskytnuta okamžitě, v případě písemné žádosti do 2 týdnů od doručení žádosti. V ustanovení § 103 odst. 2 KFG je výslovně uvedeno, že právo správního orgánu požadovat takové informace má přednost před právem vlastníka odmítnout podat informaci o řidiči. Veřejný zájem na identifikaci řidiče motorového vozidla se považuje v Rakousku za závažnější než právo nebýt nucen vypovídat proti sobě nebo osobě blízké. Porušení povinnosti sdělit jméno řidiče je správním deliktem (Verwaltungsübertretung ), za který je možno uložit peněžitou pokutu až do výše 5 000 EUR. V případě, že pokuta nebude ve stanovené lhůtě zaplacena, stanoví zákon náhradní trest odnětí svobody až na 6 týdnů (§ 134 odst. 1 KFG).
Stěžovatel, pan Weh, byl vlastníkem vozidla, jímž byla překročena povolená rychlost. Policie zahájila správní řízení proti neznámé osobě za přestupek překročení povolené rychlosti a stěžovatel byl vyzván, aby sdělil, kdo vozidlo řídil v době spáchání přestupku. Stěžovatel tuto povinnost nesplnil. Za správní delikt nesplnění zákonné povinnosti sdělit informace o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupků byla stěžovateli uložena peněžitá pokuta.
Pan Weh se následně obrátil na ESLP, kde tvrdil, že bylo porušeno jejich právo mlčet a nepřispět k vlastnímu obvinění zaručené čl. 6 odst. 2 EÚLP. ESLP konstatoval, že čl. 6 EÚLP porušen nebyl, a uvedl, že stěžovatel byl sankcionován pouze za nesplnění povinnosti sdělit jméno řidiče, nikoliv za překročení povolené rychlosti. Za tento přestupek nebylo proti nim zahájeno ani vedeno žádné řízení. Mezi vynucováním povinnosti sdělit informaci a správním řízením o přestupku existuje jen vzdálený a hypotetický vztah. Stěžovatel nebyl nikdy „obviněn“ pro přestupek překročení povolené rychlosti a vyžadování povinnosti podat informaci nemělo samo o sobě takový konkrétní vliv na jejich postavení, aby mohlo být považováno za „obvinění“ v autonomním smyslu čl. 6 odst. 1 EÚLP.

2. O’Halloran a Francis v. Spojené království

První stěžovatel, pan O’Halloran, je registrovaným majitelem vozidla, které bylo zaznamenáno radarem při jízdě o rychlosti 69 mil/ho dinu. Předepsaná rychlost na této dálnici je přitom 40 mil/hodinu. Policie stěžovatele vyzvala, aby sdělil, kdo řídil jeho auto v inkriminovanou dobu, aby mohlo být zahájeno řízení proti pachateli deliktu spočívajícího v překročení povolené rychlosti. Současně byl upozorněn, že když nesdělí tuto skutečnost do 28 dnů, dopustí se přestupku a bude uznán odpovědným zaplatit pokutu v podobné výši jako při spáchání dopravního deliktu samotného – tedy částku 1 000 liber a bude mu uděleno 3–6 trestných bodů. Podle § 172 zákona o silniční bezpečnosti (Road Safety Bill 1988) je vlastník vozidla povinen poskytnout podrobnosti o totožnosti řidiče. Odmítnutí sdělení totožnosti řidiče je považováno za přestupek, za který vlastníkovi hrozí až 1 000 liber a odebrání 3 bodů v rámci bodového systému. Stěžovatel odpověděl na tento dopis a potvrdil v něm, že auto v inkriminovanou dobu řídil sám. Stěžovatel byl předvolán na den 27. 3. 2001 k policejnímu soudu v severním Essexu, kde byl souzen pro překročení povolené rychlosti. Před jednáním požadoval, aby bylo vyloučeno z důkazního materiálu jeho přiznání, které učinil jako odpověď na oznámení o úmyslu trestně stíhat. Následně byl stěžovatel uznán vinným na základě fotografií auta překračujícího rychlost a přiznání, které učinil na základě žádosti podle § 172 zákona o silniční bezpečnosti. Stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 100 liber, dále povinnost uhradit náklady řízení ve výši 150 liber a jeho řidičský průkaz byl označen 6 záznamy o deliktu.
Druhý stěžovatel, pan Francis, je registrovaným majitelem vozidla, které bylo zaznamenáno o radarem dne 12. 6. 2001 při rychlosti 47 mil/hodinu na silnici s předepsanou rychlostí 30 mil/hod inu. Dne 19. 6. 2001 bylo stěžovateli doručeno oznámení policie o úmyslu stíhat pachatele přestupku (notice of intention to prosecute, „NIP“), kterým byl s vyzván k poskytnutí celého jména a adresy řidiče, který řídil auto v inkriminovanou dobu na dotyčném místě. Současně byl upozorněn, že když žádosti nevyhoví do 28 dní, dopustí se přestupku podle § 172 zákona o silniční bezpečnosti z roku 1988. Stěžovatel policii sdělil, že hodlá využít svého práva nevypovídat a neposkytovat důkazy, které ho mohou vystavit trestnímu stíhání. Následně byl stěžovatel uznán vinným za přestupek neposkytnutí informací dle § 172 zákona o silniční bezpečnosti a byla mu uložena pokuta ve výši 750 liber, povinnost uhradit náklady řízení ve výši 250 liber a 3 trestné body.
Následně se stěžovatelé obrátili na ESLP, kde namítali porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 EÚLP. Vláda Spojeného království k tvrzenému porušení čl. 6 EÚLP namítala, že výsada neposkytovat důkazy, které mohou vystavit jednotlivce trestnímu stíhání, a právo nevypovídat nejsou absolutní a mohou být omezeny za účelem dosažení legitimního cíle ve veřejném zájmu. Dle vlády existuje dobrý důvod požadovat od majitele vozidla identifikaci řidiče a případně trestat ty, kdo identifikaci odmítnou podat. Existence této skutkové podstaty v trestním zákoně má za cíl snížit počet nebezpečných aut, která ohrožují veřejnost (podle průzkumu snížilo zavedení radarů počet autonehod o 28 %). Současně neexistuje k § 172 zákona o silniční bezpečnosti žádná stejně účinná alternativa, která by neznemožňovala efektivně stíhat a trestat dopravní delikty. Podle vlády neznamená sdělení o tom, že jednotlivec řídil auto v inkriminovanou dobu, samo o sobě důkaz vedoucí k jeho trestnímu stíhání a § 172 zákona o silniční bezpečnosti ani neporušuje zásadu presumpce neviny. Důkazní břemeno totiž celé stále leží na straně orgánů činných v trestním řízení. Vláda považuje opatření podle § 172 zákona o silniční bezpečnosti za mírnější než jiná obdobná opatření, jako je např. zákonná fikce, podle níž je registrovaný majitel považován za řidiče auta v rozhodné době, pokud neprokáže opak, nebo vyvozování nepříznivých závěrů z důvodu toho, že majitel auta odmítl sdělit jméno a adresu řidiče.
ESLP shrnul, že donucení v případě stěžovatelů spočívalo v oznámení o úmyslu trestně stíhat („NIP“), které bylo doručeno stěžovatelům. Tímto oznámením byli stěžovatelé vyzváni k poskytnutí celého jména a adresy řidiče, který řídil jejich auta v inkriminovanou dobu, a současně byli varováni, že neposkytnutím těchto informací se dopustí trestného činu a budou potrestáni pokutou do výše 1 000 liber a odebráním řidičského průkazu nebo zaznamenáním 3 trestných bodů do řidičského průkazu.
Doznání ke spáchání trestného činu bylo v tomto případě získáno (O’Halloran), resp. vyžadováno (Francis) na základě přímého donucení. Riziko tohoto donucení na sebe podle ESLP berou dobrovolně všichni ti, kdo se rozhodnou vlastnit motorové vozidlo. ESLP položil velký důraz na odůvodnění společenské potřeby regulovat řízení vozidel a předcházet tak vzniku dopravních nehod. ESLP odkázal stanovisko Lorda Binghama případu Brown v. Scoty: „Všichni, kdo vlastní nebo řídí motorová vozidla, vědí, že se tím vystavují regulačnímu režimu. Tento režim je ustanoven ne proto, že by vlastnictví automobilu nebo jeho řízení byly privilegiem uděleným státem nebo důkazem velkorysosti ze strany státu, ale protože držení auta a jeho používání (stejně jako třeba zbraní…) může způsobit vážná zranění. Ti, kdo se rozhodnou držet a řídit motorové vozidlo, mohou být vystaveni zvláštním povinnostem jako součást regulačního režimu vztahujícího se k motorovým vozidlům a v právním řádu Spojeného království je obsažena povinnost informovat státní orgány o identitě řidiče v případě podezření z dopravního deliktu.“ ESLP poukázal na omezenou povaha vyšetřování, k němu ž je oprávněna policie. Ustanovení § 172 zákona o silniční bezpečnosti je totiž použitelné jen tehdy, když je řidič auta podezřelý ze spáchání odpovídajícího trestného činu a policii opravňuje pouze k vyžádání informací týkajících se identity řidiče. Donucující opatření podle § 172 zákona o silniční bezpečnosti tedy nebudou použita proti tomu majiteli motorového vozidla, který prokáže, že neví, nebo ani s vynaložením patřičné opatrnosti nemohl vědět, kdo byl řidičem jeho auta. Tento delikt nepatří tudíž do objektivní odpovědnosti a riziko nepravdivých přiznání je zanedbatelné.
ESLP uvedl, že zákon přiznává stěžovateli možnost napadnout použití této výpovědi v řízení, i když v dané věci nebyla taková žádost stěžovatele úspěšná. Stěžovatel má právo nechat předvolat svědky a předložit důkazy svědčící v jeho prospěch. Pokud jde o pana Francise, ten odmítl podat informace, takže nebylo možné je použít v řízení. Trestní řízení tudíž nebylo nikdy zahájeno. Otázka použití jeho tvrzení v trestním řízení tak nikdy nevznikla, protože jeho odmítnutí vypovídat nebylo použito jako důkaz.
S ohledem na všechny okolnosti případu, zejména zvláštní charakter dotčeného regulačního režimu a omezenou povahu informací, které jsou vyžadovány oznámením podle § 172 zákona o silniční bezpečnosti, ESLP zastává názor, že podstata práva nevypovídat a právo neposkytovat důkazy, které mohou osobu vystavit trestnímu stíhání, nebyla porušena. Nedošlo tudíž k porušení čl. 6 odst. 1 EÚLP.
Lze tedy uzavřít, že ESLP hledá spravedlivou rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a veřejným zájmem na bezpečnosti silničního provozu. ESLP respektuje volbu řady evropských zemí, které vzhledem ke zvláštní situaci týkající se přestupků v dopravě upouštějí od striktního uplatňování některých procesních záruk. Velké množství těchto přestupků je zjišťováno technickými prostředky, kde presumpce odpovědnosti majitele vozidla v napro sté většině případů odpovídá skutečnosti. Ve zbývajících případech se majitel vozidla může velice snadno zbavit odpovědnosti uvedením jména skutečného řidiče.

VI. Závěr

Je třeba hledat spravedlivou rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a veřejným zájmem na zajištění bezpečnosti silničního provozu. Omezení procesních garancí ve správním řízení musí být přiměřené sledovanému legitimnímu cíli, kterým je bezpečnost silničního provozu. Při posuzování je třeba brát v úvahu zejména následující skutečnosti:
1. zvláštní povahu provozu motorových vozidel, která je spojena s nebezpečím pro majetek, životy a zdraví lidí,
2. množství přestupků proti pravidlům silničního provozu,
3. omezené možnosti zadržet řidiče na místě přestupku a zjistit jeho totožnost,
5. zájem společnosti na tom, aby pachatelé přestupků byli zjištěni a náležitě potrestáni.

Problém „osoby blízké“ je především problémem dokazování ve správním řízení o přestupku. Policie, resp. správní orgán, se zde dostává do stavu důkazní nouze v důsledku toho, že provozovatel vozidla využije svého práva odepřít výpověď o tom, kdo řídil vozidlo v době spáchání přestupku.
Tento stav nelze řešit tím, že by provozovatel vozidla byl ze zákona určen pachatelem přestupku (presumpce viny), tedy aniž by mu bylo spáchání přestupku bez důvodných pochyb ností prokázáno. Provozovatel vozidla nemůže nést právní odpovědnost za chování řidiče v době řízení vozidla, protože by nesl odpovědnost za protiprávní jednání někoho jiného. Taková právní úprava by byla v rozporu se zásadou materiální pravdy (§ 3 SpŘ) a zásadou presumpce neviny (§ 73 odst. 1 PřesZ a čl. 40 odst. 1 LPS).
Řešením by proto mohlo být po vzoru např. úpravy rakouské vytvoření samostatného správního deliktu , který by byl založen na objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla za nesplnění povinnosti sdělit správnímu orgánu údaje důležité pro zajištění bezpečnosti silničního provozu (zde údaje o identitě řidiče vozidla v době spáchání přestupku).
Nejednalo by se o dopravní ani jiný přestupek podle zákona o přestupcích, ale o jiný správní delikt postihovaný bez ohledu na zavinění. Objektivní odpovědnost znamená, že se u porušení právní povinnosti nezjišťuje subjektivní stránka skutkové podstaty správního deliktu – zavinění. Ostatní znaky skutkové podstaty, zejména subjekt a objektivní stránka (protiprávní jednání, škodlivý následek a kauzální nexus) by musely být zjištěny a prokázány v míře, která nevyvolává důvodné pochybnosti (§ 3 SpŘ).
Tímto správním deliktem by se nepostihoval dopravní přestupek, kterého se dopustil řidič vozidla a jehož totožnost provozovatel vozidla nesdělí, ale pouze nesplnění povinnosti sdělit správnímu orgánu údaje důležité pro bezpečnost silničního provozu. Tento správní delikt by tak nepodléhal bodovému hodnocení (nejedná se o dopravní přestupek). Důvodem pro zavedení této právní úpravy je zvláštní povaha činnosti – provozování motorového vozidla, se kterou je spojena jistá míra odpovědnosti. Takovou úpravou nejsou nijak ohroženy právní základy demokratické společnosti ani svobody občanů, pokud je nezaměňujeme se svobodou ke svévoli a anarchii.¹²⁾
Nicméně je třeba uvést, že zavedení povinnosti provozovatele vypovědět, kdo vozidlo v době spáchání přestupku řídil, není ve svých důsledcích řešením problému osoby blízké. Pokud provozovatelem označená osoba prohlásí, že vozidlo neřídila, je správní orgán stejně nucen zjišťovat a dokazovat, kdo vozidlo skutečně řídil. Řešení této otázky neleží v oblasti legislativní, ale spíše v oblasti činnosti policie a správních orgánů při zjišťování a odhalování přestupků. Správní orgány musejí hledat cesty, jak zlepšit dokazování tak, aby pachatel přestupku byl zjištěn a podle zákona náležitě potrestán. K prokázání spáchání přestupku přitom nemusí jít vždy jen o důkazy přímé, ale i o důkazy nepřímé, pokud tvoří uzavřený a celistvý kruh, který neponechává pochyb nosti o skutečném pachateli přestupku.


^* JUDr. Herczeg je odborným asistentem na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a advokátem v Praze. JUDr. Navrátilová je odbornou asistentkou na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a advokátkou v Praze.
¹⁾ K tomu např. Musil, J. Princip nemotenetur. In: Fenyk, J. (ed.) Pocta Dagmar Císařové k 75. narozeninám. 1. vydání. Praha : Lexis Nexis, 2007, s. 76.
²⁾ Rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 149/97 [Sb. n. u. ÚS, svazek č. 9, nález č. 150, s. 319].
³⁾ Nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 29/2000, vyhlášen pod č. 236/2001 Sb.
⁴⁾ Nález Ústavního soudu ČR ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 255/05.
⁵⁾ Rezoluce XV. Mezinárodního kongresu trestního práva. Revue international de droit pénal, 1995, No. 1–2, s. 37.
⁶⁾ Srov. ust. § 93 odst. 3 TrŘ in fine, podle nějž je obviněný vždy povinen strpět úkony potřebné k tomu, aby se zjistila jeho totožnost.
⁷⁾ Nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 526/2006.
⁸⁾ Nález Ústavního soudu ČR ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 402/05.
⁹⁾ Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 2 As 3/2004.
¹⁰⁾ Rozhodnutí ESLP ze dne 21. 2. 1984 ve věci Öztürk v. Německo.
¹¹⁾ Rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 6. 2007 ve věci O’Halloran a Francis v. Spojené království.
¹²⁾ Repík, B. Odpovědnost majitele vozidla za přestupek v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Právní fórum, 2005, č. 12, s. 16.