Podle zpráv z tisku se v poslední době objevilo v praxi několik případů, kdy soudy ustanovily hmotněprávního opatrovníka akciovým společnostem, aby tak řešily situaci, kdy v důsledku akcionářských rozporů neměla akciová společnost představenstvo, jež by bylo způsobilé jejím jménem jednat. Současný stav návrhu nového občanského zákoníku pak dokonce zavádí tento institut zcela obecně, ve všech případech, kdy „nemá právnická osoba ustaven statutární orgán, anebo neobsadí-li jej bez zbytečného odkladu dostatečným počtem členů“ (§ 143 odst. 1). Takové kreativní použití ustanovení § 29 ObčZ je nepochybně zajímavým pokusem uvedené situace řešit, myslíme však, že jde o řešení unáhlené a nesprávné.
Tvorba a projev vůle v akciové společnosti představuje složitý proces, do kterého jsou zapojeny všechny osoby tvořící personální substrát akciové společnosti, provázané komplikovaným systémem kontrolních a odpovědnostních mechanismů. Organizace akciové společnosti se ostatně historicky vyvinula podle vzoru uspořádání státu (první akciové společnosti se také svou velikostí a významem státům blížily) a složitost systému dělby moci tomu odpovídá.
Účel tohoto složitého systému je shodný jako systém uspořádání mocí ve státě: zajistit pomocí různých „brzd a protivah“, aby projevovaná vůle byla skutečně vůlí akciové společnosti vzniklou nezkreslenou transformací vůle akcionářů, aniž je možno nekontrolovaně nahradit tuto vůli vůlí některé z fyzických osob, jež se účastní řízení společnosti, aniž může některá z těchto fyzických osob uzurpovat moc v akciové společnosti a zneužít ji k prosazení svých individuálních zájmů před zájmy společnosti.
Popisovat všechny brzdy a protiváhy by přesáhlo prostor i účel tohoto článku. Jen pro ilustraci tak zmíníme okamžitou odvolatelnost člena představenstva nebo dozorčí rady valnou hromadou, zákaz udílení pokynů valnou hromadou v oblasti obchodního vedení, nutnost souhlasu valné hromady nebo dozorčí rady s významnými úkony společnosti, právo akcionáře domoci se přezkoumání činnosti představenstva dozorčí radou, právo (či přesněji povinnost) dozorčí rady podat žalobu na náhradu škody proti členovi představenstva, právo akcionářů na včasné informace a právo akcionáře žalovat jménem společnosti člena představenstva o náhradu škody.
Ustanovením opatrovníka je pak do tohoto jemného a po mnoho desetiletí opatrně vyvažovaného systému vnášen zcela cizorodý prvek, který jej rozbíjí. Namísto komplikovaně formované vůle akciové společnosti nastupuje z vnějšku vnucovaná vůle opatrovníka stojícího zcela mimo odpovědnostní a kontrolní mechanismy akciové společnosti. Situace je to podobná, jako kdyby byl České republice v době vládní krize roku 2006 ustanoven říšský protektor.
Přitom v akciové společnosti nikdy (nebo alespoň takřka nikdy) nenastává situace, jež u fyzických osob ustanovení opatrovníka odůvodňuje, totiž situace, kdy fyzická osoba není vůbec schopna svou vůli tvořit či projevovat. Jak jsme již uvedli, na tvorbě vůle akciové společnosti se ve větší či menší míře podílejí všechny osoby, které společně tvoří její personální substrát, a je krajně nepravděpodobné, že by všechny tyto osoby byly neschopné projevit svou vůli (nebo tuto vůli formovat). Opatrovník ovšem není z podstaty věci schopen s takovými způsobilými osobami vstupovat do potřebné vyvážené interakce, neboť jeho funkcí není napomáhat při tvorbě nebo projevu vůle určité osoby, ale tuto vůli nahrazovat vůlí vlastní. Pokud bude tedy jmenován opatrovník například v situaci, kdy není obsazeno představenstvo akciové společnosti, bude to znamenat, že členové dozorčí rady a akcionáři společnosti budou zcela bezdůvodně zbaveni svého práva podílet se na tvorbě vůle společnosti.
To je obecně v rozporu s principem minimalizace ingerence státu do soukromoprávních vztahů a v případě akcionářů je to navíc i v rozporu se čl. 11 LPS (resp. čl. 1 prvního dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech). Vzhledem k širokému pojetí vlastnictví zastávaného ESLP i českým Ústavním soudem totiž do okruhu ochrany čl. 11 LPS nepochybně spadá i právo akcionáře podílet se na řízení společnosti, a toto právo tak může být státem omezeno jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Ani jedna z těchto podmínek přitom v případě ustanovení opatrovníka splněna není.
Právě uvedená zásadní odlišnost v nezpůsobilosti fyzické a právnické osoby k právním úkonům je také důvodem, proč je v případě právnických osob užívána jiná metoda nápravy takové nezpůsobilosti, a totiž nahrazení té konkrétní osoby v mocenské struktuře právnické osoby, jejíž nezpůsobilost zapříčinila nezpůsobilost právnické osoby jako takové. Touto metodou je dosaženo žádaného účinku, zároveň však nejsou omezena práva ostatních, plně způsobilých osob podílejících se na tvorbě vůle právnické osoby. V systému právní úpravy jde o zvláštní ustanovení, které přihlíží ke zvláštnostem složitého mechanismu tvorby vůle tohoto typu právnické osoby. Soudem jmenovaná osoba se organicky zapojuje do procesu tvorby vůle právnické osoby, a to včetně odpovědnostních vztahů. V českém právu byl tento institut doplněn do obchodního zákoníku do § 194 odst. 2 právě pro akciové společnosti (přičemž se vzhledem k ustanovení § 135 odst. 2 ObchZ použije i pro společnosti s ručením omezeným). V německém právu je obdobný institut upraven obecně pro spolky (§ 29 BGB), pro akciové společnosti je pak zvláštní úprava zakotvena v § 85 AktG. Francouzské právo jde pak ve snaze nevstupovat do tvorby vůle právnické osoby ještě dále, když soud může v případě nedostatečné obsazenosti orgánu jmenovat pouze zvláštního mandatáře pověřeného svolat valnou hromadu za účelem volby chybějících osob (čl. L225-24 a L225-78 Code de commerce pro akciové společnosti a čl. 1846 Code civil pro občanskoprávní společnosti). V obou těchto zemích je pak pochopitelně institut hmotněprávního opatrovníka vyhrazen pouze osobám fyzickým.
V některých případech je ovšem společnost postižena rozvratem natolik rozsáhlým, že pouhé doplnění jejích orgánů k obnově řádné tvorby její vůle nepostačuje. Typicky tomu tak bude v případech, kdy nefunguje její základní orgán, tj. (v případě kapitálových společností) valná hromada. Ani pro tyto případy však není využití institutu opatrovníka vhodné. Společnost tu totiž ztratila jednu ze základních podmínek své existence, kterou je vůle společníků k dalšímu fungování společnosti, tzv. affectio societatis. Ustanovení opatrovníka – a tím pokračování společnosti – by v takovém případě odporovalo vůli jejích společníků a jen zbytečně prodlužovalo její agonii. I zde proto zákonodárce zvolil odlišné řešení (které u fyzické osoby pochopitelně není k dispozici), a totiž soudní zrušení společnosti. V českém právu se jedná o ustanovení § 68 odst. 6 písm. a) a c) ObchZ, obdobnou úpravu najdeme i v právu francouzském (čl. 1844-7 bod 5 Code civil).
Jsme proto přesvědčeni, že využití institutu opatrovníka pro obchodní společnost by odporovalo základním principům, kterými je právo obchodních společností ovládáno a rovněž platné právní úpravě, v níž má zvláštní ustanovení vždy a bezpochyby přednost před ustanovením obecným. I kdybychom ovšem odhlédli od otázky legality aplikovatelnosti úpravy opatrovníka, narazí takový pokus na řadu praktických překážek způsobených nevhodností úpravy pro řešení otázek, jež při opatrovnictví obchodní společnosti nevyhnutelně vzniknou.
Prvním takovým problémem je procesní ochrana oprávněných zájmů, jež budou ustanovením opatrovníka dotčeny. Zatímco totiž v případě fyzické osoby se ustanovení opatrovníka dotýká jen zájmů této fyzické osoby samé, v případě osoby právnické významně zasahuje do oprávněných zájmů všech osob, které společně tvoří její osobní substrát. Tyto subjekty nebudou účastníky opatrovnického řízení a nebudou disponovat žádným procesním prostředkem, který by jim umožnil jejich zájmy chránit: nebudou moci napadnout rozhodnutí o jmenování opatrovníka, ovlivnit výběr jeho osoby, rozsah jeho oprávnění a povinností vůči opatrovnickému soudu, nebudou se moci dovolat jeho odvolání v případě porušování povinností řádné správy ani ukončení opatrovnictví, pominou-li jeho důvody. O rozporu takové situace s čl. 36 odst. 1 LPS snad ani netřeba zvlášť hovořit.
Další a obecnější problém spočívá v naprosté nevhodnosti současné české úpravy opatrovnictví pro opatrování jakéhokoliv většího majetku. Jak správně konstatuje K. Eliáš1, český občanský zákoník byl koncipován pro nemajetné občany socialistické společnosti a jeho úprava opatrovnictví tomu dodnes odpovídá: zatímco ABGB potřeboval na úpravu tohoto institutu takřka 100 paragrafů, současná česká právní úprava vystačí s pěti paragrafy práva hmotného a dvěma paragrafy práva procesního (sedmi, započítáme-li i ustanovení § 176 a násl. OSŘ, na které § 193 odst. 2 OSŘ odkazuje). Tato „úprava“ pak nejen ničeho nestanoví pro otázky samotného výkonu správy majetku opatrovníkem, ale neobsahuje dokonce ani úpravu institutů tak zásadních, jako je složení závěrečného účtu nebo zánik opatrovnictví. Jak podle takové úpravy posuzovat chování opatrovníka spravujícího majetek akciové společnosti, který může mít a zpravidla mívá mnohamilionovou či dokonce mnohamiliardovou hodnotu, je vskutku záhadou. Jedná se tedy o řešení, které s sebou nese narušení akcionářských práv a naprostou právní nejistotu, o řešení zranitelné svůdností zneužívajících jednání ze strany opatrovníka.
Konečně další zásadní problém spočívá v tom, že možnost obrany proti nepořádnému hospodaření opatrovníka je tradičně koncipována jako obrana ex post, po složení závěrečného účtu. Takové řešení je pochopitelné, jde-li o fyzickou osobu, jež je v průběhu opatrovnictví nezpůsobilá své zájmy efektivně chránit (kdyby k tomu způsobilá byla, bylo by opatrovnictví zbytečné). Obchodní společnost však k ochraně svých zájmů proti opatrovníkovi často způsobilá je, neboť její kontrolní orgány dále fungují. V každém případě pak jsou k ochraně svých zájmů způsobilé osoby tvořící její osobní substrát. Úprava opatrovnictví (a to nejen česká) ovšem žádné nástroje takové průběžné ochrany neposkytuje a bylo by ostatně obtížné dostatečně efektivní nástroje vytvořit, neboť soudní dohled není pro kontrolu každodenního obchodního rozhodování vzhledem k délce soudních řízení ze své podstaty vhodný.
Vedle uvedených obtíží by bylo možno zmínit i celou řadu dalších (srov. např. otázku, zda může opatrovník jednat i tam, kde statutární orgán potřebuje souhlas jiného orgánu společnosti), myslíme však, že to není nutné. Argumenty, které jsme již uvedli, jsou podle našeho názoru zcela dostatečné pro závěr, že obchodní společnosti a zejména společnosti akciové ustanovit hmotněprávního opatrovníka nelze. Nezbývá tak než doufat, že tato rozhodovací praxe skončí stejně rychle, jako začala a že také v konečné verzi občanského zákoníku bude tento nepodařený experiment opuštěn.
__________
* Prof. JUDr. Irena Pelikánová je soudkyní Soudu prvního stupně ES, Mgr. Robert Pelikán je advokátem.
1 Eliáš, K. Legendy o osnově občanského zákoníku. Sborník XVI Karlovarské právnické dny. Praha: Linde, 2007, s. 123.
Tvorba a projev vůle v akciové společnosti představuje složitý proces, do kterého jsou zapojeny všechny osoby tvořící personální substrát akciové společnosti, provázané komplikovaným systémem kontrolních a odpovědnostních mechanismů. Organizace akciové společnosti se ostatně historicky vyvinula podle vzoru uspořádání státu (první akciové společnosti se také svou velikostí a významem státům blížily) a složitost systému dělby moci tomu odpovídá.
Účel tohoto složitého systému je shodný jako systém uspořádání mocí ve státě: zajistit pomocí různých „brzd a protivah“, aby projevovaná vůle byla skutečně vůlí akciové společnosti vzniklou nezkreslenou transformací vůle akcionářů, aniž je možno nekontrolovaně nahradit tuto vůli vůlí některé z fyzických osob, jež se účastní řízení společnosti, aniž může některá z těchto fyzických osob uzurpovat moc v akciové společnosti a zneužít ji k prosazení svých individuálních zájmů před zájmy společnosti.
Popisovat všechny brzdy a protiváhy by přesáhlo prostor i účel tohoto článku. Jen pro ilustraci tak zmíníme okamžitou odvolatelnost člena představenstva nebo dozorčí rady valnou hromadou, zákaz udílení pokynů valnou hromadou v oblasti obchodního vedení, nutnost souhlasu valné hromady nebo dozorčí rady s významnými úkony společnosti, právo akcionáře domoci se přezkoumání činnosti představenstva dozorčí radou, právo (či přesněji povinnost) dozorčí rady podat žalobu na náhradu škody proti členovi představenstva, právo akcionářů na včasné informace a právo akcionáře žalovat jménem společnosti člena představenstva o náhradu škody.
Ustanovením opatrovníka je pak do tohoto jemného a po mnoho desetiletí opatrně vyvažovaného systému vnášen zcela cizorodý prvek, který jej rozbíjí. Namísto komplikovaně formované vůle akciové společnosti nastupuje z vnějšku vnucovaná vůle opatrovníka stojícího zcela mimo odpovědnostní a kontrolní mechanismy akciové společnosti. Situace je to podobná, jako kdyby byl České republice v době vládní krize roku 2006 ustanoven říšský protektor.
Přitom v akciové společnosti nikdy (nebo alespoň takřka nikdy) nenastává situace, jež u fyzických osob ustanovení opatrovníka odůvodňuje, totiž situace, kdy fyzická osoba není vůbec schopna svou vůli tvořit či projevovat. Jak jsme již uvedli, na tvorbě vůle akciové společnosti se ve větší či menší míře podílejí všechny osoby, které společně tvoří její personální substrát, a je krajně nepravděpodobné, že by všechny tyto osoby byly neschopné projevit svou vůli (nebo tuto vůli formovat). Opatrovník ovšem není z podstaty věci schopen s takovými způsobilými osobami vstupovat do potřebné vyvážené interakce, neboť jeho funkcí není napomáhat při tvorbě nebo projevu vůle určité osoby, ale tuto vůli nahrazovat vůlí vlastní. Pokud bude tedy jmenován opatrovník například v situaci, kdy není obsazeno představenstvo akciové společnosti, bude to znamenat, že členové dozorčí rady a akcionáři společnosti budou zcela bezdůvodně zbaveni svého práva podílet se na tvorbě vůle společnosti.
To je obecně v rozporu s principem minimalizace ingerence státu do soukromoprávních vztahů a v případě akcionářů je to navíc i v rozporu se čl. 11 LPS (resp. čl. 1 prvního dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o lidských právech). Vzhledem k širokému pojetí vlastnictví zastávaného ESLP i českým Ústavním soudem totiž do okruhu ochrany čl. 11 LPS nepochybně spadá i právo akcionáře podílet se na řízení společnosti, a toto právo tak může být státem omezeno jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Ani jedna z těchto podmínek přitom v případě ustanovení opatrovníka splněna není.
Právě uvedená zásadní odlišnost v nezpůsobilosti fyzické a právnické osoby k právním úkonům je také důvodem, proč je v případě právnických osob užívána jiná metoda nápravy takové nezpůsobilosti, a totiž nahrazení té konkrétní osoby v mocenské struktuře právnické osoby, jejíž nezpůsobilost zapříčinila nezpůsobilost právnické osoby jako takové. Touto metodou je dosaženo žádaného účinku, zároveň však nejsou omezena práva ostatních, plně způsobilých osob podílejících se na tvorbě vůle právnické osoby. V systému právní úpravy jde o zvláštní ustanovení, které přihlíží ke zvláštnostem složitého mechanismu tvorby vůle tohoto typu právnické osoby. Soudem jmenovaná osoba se organicky zapojuje do procesu tvorby vůle právnické osoby, a to včetně odpovědnostních vztahů. V českém právu byl tento institut doplněn do obchodního zákoníku do § 194 odst. 2 právě pro akciové společnosti (přičemž se vzhledem k ustanovení § 135 odst. 2 ObchZ použije i pro společnosti s ručením omezeným). V německém právu je obdobný institut upraven obecně pro spolky (§ 29 BGB), pro akciové společnosti je pak zvláštní úprava zakotvena v § 85 AktG. Francouzské právo jde pak ve snaze nevstupovat do tvorby vůle právnické osoby ještě dále, když soud může v případě nedostatečné obsazenosti orgánu jmenovat pouze zvláštního mandatáře pověřeného svolat valnou hromadu za účelem volby chybějících osob (čl. L225-24 a L225-78 Code de commerce pro akciové společnosti a čl. 1846 Code civil pro občanskoprávní společnosti). V obou těchto zemích je pak pochopitelně institut hmotněprávního opatrovníka vyhrazen pouze osobám fyzickým.
V některých případech je ovšem společnost postižena rozvratem natolik rozsáhlým, že pouhé doplnění jejích orgánů k obnově řádné tvorby její vůle nepostačuje. Typicky tomu tak bude v případech, kdy nefunguje její základní orgán, tj. (v případě kapitálových společností) valná hromada. Ani pro tyto případy však není využití institutu opatrovníka vhodné. Společnost tu totiž ztratila jednu ze základních podmínek své existence, kterou je vůle společníků k dalšímu fungování společnosti, tzv. affectio societatis. Ustanovení opatrovníka – a tím pokračování společnosti – by v takovém případě odporovalo vůli jejích společníků a jen zbytečně prodlužovalo její agonii. I zde proto zákonodárce zvolil odlišné řešení (které u fyzické osoby pochopitelně není k dispozici), a totiž soudní zrušení společnosti. V českém právu se jedná o ustanovení § 68 odst. 6 písm. a) a c) ObchZ, obdobnou úpravu najdeme i v právu francouzském (čl. 1844-7 bod 5 Code civil).
Jsme proto přesvědčeni, že využití institutu opatrovníka pro obchodní společnost by odporovalo základním principům, kterými je právo obchodních společností ovládáno a rovněž platné právní úpravě, v níž má zvláštní ustanovení vždy a bezpochyby přednost před ustanovením obecným. I kdybychom ovšem odhlédli od otázky legality aplikovatelnosti úpravy opatrovníka, narazí takový pokus na řadu praktických překážek způsobených nevhodností úpravy pro řešení otázek, jež při opatrovnictví obchodní společnosti nevyhnutelně vzniknou.
Prvním takovým problémem je procesní ochrana oprávněných zájmů, jež budou ustanovením opatrovníka dotčeny. Zatímco totiž v případě fyzické osoby se ustanovení opatrovníka dotýká jen zájmů této fyzické osoby samé, v případě osoby právnické významně zasahuje do oprávněných zájmů všech osob, které společně tvoří její osobní substrát. Tyto subjekty nebudou účastníky opatrovnického řízení a nebudou disponovat žádným procesním prostředkem, který by jim umožnil jejich zájmy chránit: nebudou moci napadnout rozhodnutí o jmenování opatrovníka, ovlivnit výběr jeho osoby, rozsah jeho oprávnění a povinností vůči opatrovnickému soudu, nebudou se moci dovolat jeho odvolání v případě porušování povinností řádné správy ani ukončení opatrovnictví, pominou-li jeho důvody. O rozporu takové situace s čl. 36 odst. 1 LPS snad ani netřeba zvlášť hovořit.
Další a obecnější problém spočívá v naprosté nevhodnosti současné české úpravy opatrovnictví pro opatrování jakéhokoliv většího majetku. Jak správně konstatuje K. Eliáš1, český občanský zákoník byl koncipován pro nemajetné občany socialistické společnosti a jeho úprava opatrovnictví tomu dodnes odpovídá: zatímco ABGB potřeboval na úpravu tohoto institutu takřka 100 paragrafů, současná česká právní úprava vystačí s pěti paragrafy práva hmotného a dvěma paragrafy práva procesního (sedmi, započítáme-li i ustanovení § 176 a násl. OSŘ, na které § 193 odst. 2 OSŘ odkazuje). Tato „úprava“ pak nejen ničeho nestanoví pro otázky samotného výkonu správy majetku opatrovníkem, ale neobsahuje dokonce ani úpravu institutů tak zásadních, jako je složení závěrečného účtu nebo zánik opatrovnictví. Jak podle takové úpravy posuzovat chování opatrovníka spravujícího majetek akciové společnosti, který může mít a zpravidla mívá mnohamilionovou či dokonce mnohamiliardovou hodnotu, je vskutku záhadou. Jedná se tedy o řešení, které s sebou nese narušení akcionářských práv a naprostou právní nejistotu, o řešení zranitelné svůdností zneužívajících jednání ze strany opatrovníka.
Konečně další zásadní problém spočívá v tom, že možnost obrany proti nepořádnému hospodaření opatrovníka je tradičně koncipována jako obrana ex post, po složení závěrečného účtu. Takové řešení je pochopitelné, jde-li o fyzickou osobu, jež je v průběhu opatrovnictví nezpůsobilá své zájmy efektivně chránit (kdyby k tomu způsobilá byla, bylo by opatrovnictví zbytečné). Obchodní společnost však k ochraně svých zájmů proti opatrovníkovi často způsobilá je, neboť její kontrolní orgány dále fungují. V každém případě pak jsou k ochraně svých zájmů způsobilé osoby tvořící její osobní substrát. Úprava opatrovnictví (a to nejen česká) ovšem žádné nástroje takové průběžné ochrany neposkytuje a bylo by ostatně obtížné dostatečně efektivní nástroje vytvořit, neboť soudní dohled není pro kontrolu každodenního obchodního rozhodování vzhledem k délce soudních řízení ze své podstaty vhodný.
Vedle uvedených obtíží by bylo možno zmínit i celou řadu dalších (srov. např. otázku, zda může opatrovník jednat i tam, kde statutární orgán potřebuje souhlas jiného orgánu společnosti), myslíme však, že to není nutné. Argumenty, které jsme již uvedli, jsou podle našeho názoru zcela dostatečné pro závěr, že obchodní společnosti a zejména společnosti akciové ustanovit hmotněprávního opatrovníka nelze. Nezbývá tak než doufat, že tato rozhodovací praxe skončí stejně rychle, jako začala a že také v konečné verzi občanského zákoníku bude tento nepodařený experiment opuštěn.
__________
* Prof. JUDr. Irena Pelikánová je soudkyní Soudu prvního stupně ES, Mgr. Robert Pelikán je advokátem.
1 Eliáš, K. Legendy o osnově občanského zákoníku. Sborník XVI Karlovarské právnické dny. Praha: Linde, 2007, s. 123.
