JUDr. Petr Bělovský, Dr., Praha*

 I. Úvod
Římské právo považuje příbuzenství za jednu z tzv. relativních překážek manželství, tedy takových, které neznemožňují uzavřít manželství vůbec, ale pouze s některými osobami. Již učebnice římského práva uvádějí, že za manželku není možné pojmout každou ženu, a připojují pojednání o okruhu osob, s nimiž je uzavření zákonného manželství vyloučeno.[1] Obecně je možné příbuzenský vztah založit třemi hlavními způsoby: na­ro­zením, sňatkem a osvojením (adopcí). V dobách, kdy muž měl otcovskou moc nad svými dětmi (u nás formálně až do roku 1950) mohlo příbuzenství vzniknout navíc legitimací a kromě toho může příbuzenský poměr založit také soudní rozhodnutí.

Rozsah překážek manželství (impedimenta matrimonii; tento latinský termín však nevychází z práva římského, ale středověkého práva kanonického) je vyjadřován zpravidla ve stupních, které znalo již římské právo. Na jeho základě určujeme vzdálenost příbuzenského poměru podle počtu porodů, čemuž odpovídá latinská poučka quod partus tot gradus (kolik porodů, tolik stup­ňů). Prvním otevřeným stupněm k uzavření sňatku byl podle římského práva tradičně stupeň čtvrtý (ačkoli z tohoto pravidla byly výjimky). Pouze císař Claudius (1. stol. n. l.) si otevřel třetí stupeň, jelikož se chtěl oženit se svojí neteří Agrippinou.[2] Důkazem toho, že Claudiovo opatření bylo ušité na míru a že další uvolňování této překážky nebylo žádoucí, bylo to, že se muž mohl oženit s dce­rou svého bratra, ale nikoli s dcerou své sestry.

Nejedná se však o jediný způsob výpočtu vzdálenosti příbuzenství. Středověké kanonické právo vycházelo při počítání stupňů z germánského práva, které používalo tzv. parantelní systém (označovaný též jako lineální či lineograduální). Základní jednotkou vzdálenosti příbuzných byla v tomto případě tzv. parantela, přičemž v první parantele byli ti, kdo pocházeli od nejbližšího předka (ascendenta), tzn. vlastní děti s dalšími potomky. Druhou parantelu tvořili rodiče a jejich potomci (descendenti), třetí parantelu prarodiče a jejich descendenti atd. Vzdálenost příbuzenství se však počítala nejen podle parantel, ale i uvnitř parantel, a to podle stupňů ke společnému předkovi. Obecně byl pak např. vnuk, jenž náležel do první parantely, bližším příbuzným než bratr a bratranec. Vedle parantelního systému se v germánském právu setkáme také s počítáním podle příbuzenských větví (ze strany matky a otce, děda a báby – celkově až osm větví).[3] Československé právo bylo parantelním systémem rovněž ovlivněno.

Římskoprávní vyjádření vzdálenosti příbuzenského poměru vycházelo naproti tomu z počtu porodů zakláda­jících pokrevní příbuzenství. Analogicky však byl tento způsob počítání aplikován také na příbuzenské vztahy založené jinak než narozením (např. příbuzenství patriarchální rodiny, tzv. agnátské příbuzenství).

II. Překážky z příbuzenství založeného narozením
 Narození nového člena rodiny (ať v užším nebo širokém významu) zakládá vztah pokrevního příbuzenství (cognatio). Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů vymezuje rozsah překážky daný pokrevním příbuzenstvím poměrně úzce. Zákaz platí, pokud jde o příbuzenství založené narozením, pouze v linii přímé (a to bez rozdílu) a v rámci pobočné linie jen mezi nejbližšími kolateráty, tj. mezi sourozenci. Platná úprava zákona o rodině tedy v podstatě převzala rozsah manželských překážek, pokud jde o pokrevní příbuzné, ze staršího zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném: „manželství nemůže vzniknout mezi příbuznými v pokolení přímém ... ani mezi sourozenci“. Pojmem příbuzenství se zabýval také občanský zákoník z roku 1950 (č. 141/1950 Sb.), který určil způsob počítání vzdálenosti příbuzenského poměru, a to i v rámci švagrovství. V té době však již platil také zákon o právu rodinném, který manželské překážky vymezil v rozsahu výše uvedeném a švagrovství samotné definoval.

Obecný občanský zákoník z roku 1811 byl ve srovnání s pozdějšími úpravami manželských překážek z let 1949 a 1963 přísnější, pokud jde o vymezení rozsahu překážek vyplývajících z pokrevního příbuzenství. Kromě přímých příbuzných a sourozenců se zákaz týkal také bratrance, sestřenice a tety, strýce, tzn. příbuzných v pobočné linii do čtvrtého stupně. Zákoník navíc některé poměry blíže upřesnil: u sourozenců se překážka týká sourozenců nejen plnorodých, ale i polorodých, u tety a strýce překážka postihuje tyto příbuzné z matčiny i otcovy strany. Pozdější úpravy byly v tomto směru poměrně stručnější a ponechaly tak prostor extenzivnímu výkladu.

V římském právu se rovněž setkáváme s poměrně podrobnou úpravou manželské překážky plynoucí z pokrevního příbuzenství. Poměrně obsáhle o této problematice pojednávají Gaiovy Instituce (2. stol. nl.) a později také Instituce císaře Justiniána (6. stol. nl.), jejichž desátý titul první knihy nese název De nuptiis (O sňatku). Ten hned v samém úvodu zakazuje především sňatek mezi rodiči a dětmi, stejně jako mezi prarodiči a vnuky či pravnuky. Všechny tyto osoby, ascendenti a descendenti, jsou totiž v přímé linii (linea recta) pokrevního příbuzenství, a proto bez ohledu na vzdálenost jejich příbuzenství bude manželství mezi nimi zcela vyloučeno. Obojí Instituce pak manželství uzavřené mezi takovými osobami označují výslovně za zločinné a krvesmilné (incestní).

V linii pobočné (linea transversa), tj. mezi kolateráty, platí zákaz sňatku především v nejbližším takovém vzta­ hu, tedy mezi sourozenci. To se týká jak sourozenců plnorodých (s oběma stejnými rodiči), tak i polorodých (s jedním společným rodičem). Naproti tomu děti sourozenců (bratranec a sestřenice) mohou uzavřít sňatek, jelikož vzdálenost jejich příbuzenství je na čtvrtém, tedy prvním otevřeném stupni. Obecně však na úrovni sourozenců bylo dost výjimek, které jim sňatek umožňovaly. Jednalo se zejména o případy adoptivních sourozenců a nevlastních sourozenců z předchozích manželství rodičů (viz níže).

U kolaterátů ve třetím stupni pokrevního příbuzenství platila rovněž překážka manželství, a to ať už jde o neteř (synovce) nebo tetu (strýce). Dceru svého bratra jsem tedy nemohl pojmout za manželku. Překážka v této linii však byla ještě dále rozšířena, v důsledku čehož zákaz platil i pro vnučku bratra, a to i přesto, že tato dívka byla až ve čtvrtém, tedy jinak otevřeném stupni. Totéž platilo u sestry jednoho z mých rodičů nebo také prarodičů. Do manželství jsem tedy nemohl vstoupit s tetou jak z matčiny, tak i otcovy strany (ačkoli zákaz sňatku s otcovou sestrou zmiňují pouze justiniánské Instituce, Gaiova učeb­nice hovoří pouze o tetě z matčiny strany), a sňatek byl zakázán i ve vztahu k pratetě, opět i přesto, že tato osoba byla až ve čtvrtém stupni pokrevního příbuzenství. Podle pramenů proto, že se považuje za ascendentku, tedy jakoby přímou příbuznou.

 III. Překážky z příbuzenství založeného sňatkem
 Další z významných překážek manželství bylo příbuzenství založené sňatkem. Do této kategorie přitom přísluší jak vztahy k dětem a vnukům, vůči nimž bylo příbuzenství založeno sňatkem s jejich matkou, tak obecně vůči všem pokrevně příbuzným manžela či manželky. Posledně jmenovanou kategorii pokrevně příbuzných manžela či manželky tradičně označujeme jako švagrovství (affinitas). Okruh osob příbuzných švagrovstvím však nebývá definován stejně. V římském právu se za švagrovství nepokládá vztah příbuzných jednoho manžela k příbuzným druhého manžela, ale pouze vztah jednoho manžela k příbuzným manžela druhého. Ve smyslu římského práva bude tedy švagrovou tchyně a snacha, ale tchyně jednoho z manželů již nebude sešvagřena s tchyní druhého manžela. Ovšem už ani římské právo nepřikládalo švagrovství velký význam. Pouze ve středověku sehrálo významnější roli v kanonickém právu, které rozšířilo římskoprávní okruh švagrovství a sešvagřené osoby rozdělilo do tří skupin: vztah manžela k pokrevním příbuzným druhého manžela, vztah manžela vůči švagrům druhého manžela a vztah mezi pokrevními příbuznými obou manželů.[4]

Platné znění zákona o rodině již švagrovství nedefinuje ani neužívá. Naposledy bylo švagrovství definováno kodexem rodinného práva v roce 1949, jehož § 18 stanovil, že uzavřením manželství vznikne švagrovství mezi manželem jedním a příbuznými manžela druhého, přičemž tento vztah trvá i po zániku manželství. Po této úpravě se s pojmem švagrovství setkáme v našem právním řádu jen výjimečně (např. v mezinárodní úmluvě publikované pod č. 53/1986 Sb., ve vyhláškách provádějících celní zákon č.135/1998 Sb., č. 92/1993 Sb.). Proto také dnes švagrovství již nepředstavuje manželskou překážku. Až do roku 1964 však platil na základě zákona o právu rodinném z roku 1949 zákaz sňatku s osobami sešvagřenými v přímém pokolení. Tímto se rozumí zejména tchyně, tchán a snacha, zeť. Zákon však zvláště pro tuto kategorii osob připustil výjimku, kdy sňatek mezi sešvagřenými osobami bylo možné povolit ze závažných příčin.

V římském právu platila v souvislosti se švagrovstvím překážka manželství jak vůči tchyni, tak vůči nevlastní matce (maceše). V obou případech z toho důvodu, že macecha a tchyně byly jakoby v prvním stupni pokrevního příbuzenství. Je přitom zapotřebí zdůraznit, stejně jako tak činí obojí Instituce, že zákaz sňatku s macechou a tchyní platí zejména potom, co právní vztah, který tento druh příbuzenství založil, zanikl. Je tomu tak z jednoduchého důvodu. Vztah vůči mé tchyni vzniká mým sňatkem s její dcerou. Proto není a priori možné, abych se s vlastní tchyní oženil, dokud mé manželství s její dcerou trvá, jelikož bych se dopustil bigamie. Sňatek však nebude možný ani po skončení mého manželství.

Pokud jde o bigamii, upírá římské právo muži otcovská práva vůči dítěti ženy, s níž se bigamie dopustil. Dítě bude považováno za nemanželské a manželství bude neplatné. Přitom bigamie (binae nuptiae; slovo bigamie nevychází z klasické latiny) byla stíhána coby zločin až v poklasickém římském právu. Za republiky byla stíhána pouze infamií (bezectností).

Stejně jako u macechy a tchyně, týká se překážka manželství také nevlastní dcery a snachy. Prameny uvádí odůvodnění i v tomto případě stejné: obě jsou v postavení dcery. Také v tomto případě se znovu zdůrazňuje, že zákaz sňatku platí právě po skončení vztahu, který toto příbuzenství založilo. Hovoříme-li o nevlastní dceři, nemáme na mysli vztah muže vůči dceři, která se narodila jeho manželce v manželství s jiným mužem. Mezi mnou a touto dívkou nebude žádný pokrevní poměr. Přesto však nepovažují římští právníci sňatek s touto osobou za vhodný a dovolený.

Pokud jde o vztah nevlastních sourozenců, bude situace jiná, už proto, že reálně ani analogicky nejde o příbuzné v přímé linii. Jestliže můj otec získal dceru uzavřením nového manželství (kdy druhá manželka mého otce si přivedla do nového manželství dceru z předchozího manželství), nebude mi nic stát v cestě k uzavření manželství s takovou dívkou. To proto, že mě s ní nepojí pokrevní svazek.

V případě snachy můžeme v překážce postihující tuto osobu vidět kořeny v římském agnátském příbuzenství, které spojovalo příbuzenským poměrem osoby podřízené jedné rodinné autoritě, kterou ztělesňoval otec rodiny (pater familias). Žena, která se provdala tzv. cum manu, přecházela ze své vlastní rodiny do rodiny svého manžela a pokud byl její manžel podřízen otcovské moci, nastupovala na místo dcery svého tchána (nebo vnučky, byl-li její muž vnukem otce rodiny). Pozůstatkem agnátského příbuzenství je dnes zvyklost (do roku 1950 stanovená zákonem), že žena přejímá příjmení svého manžela a nikoli muž příjmení své manželky.

IV. Překážky z příbuzenství založeného osvojením
 V římském právu měla adopce (jakožto druh osvojení, vedle arogace) poněkud jiný význam a povahu než osvojení v současné době u nás. Především se zpravidla adoptovaly osoby dospělé anebo věku blízké dospělosti. Původně bylo možné dokonce adoptovat osobu starší, než byl sám osvojitel. Později byla taková adopce zakázána s tím, že věkový rozdíl mezi osvojencem a osvojitelem by měl být alespoň 18 let. Adoptovat bylo však možné nejen za syna (dceru), ale také za vnuka (vnučku) či třeba za synovce (neteř), což mělo vliv na postavení adoptovaného v dědických nárocích. Zásadně však byla adopce v římském právu vyhrazena výlučně mužům.

Platná úprava našeho rodinného práva zakazuje sňatek mezi všemi příbuznými, jejichž příbuzenský poměr byl založen adopcí. Tím se liší od starší úpravy z roku 1949, která staví překážku manželství pouze mezi osvojence a osvojitele. Obě úpravy nicméně shodně trvají na relevanci překážky pouze po dobu trvání adoptivního poměru. Po zrušení osvojení manželská překážka odpadá. Podobně byla koncipována tato překážka také v úpravě obecného občanského zákoníku. Ten sňatek mezi adoptivními rodiči a dětmi rovněž zakázal. Výkladem § 65, který tuto překážku upravuje, se dospělo k závěru, že se překážka vztahuje rovněž pouze na dobu trvání adoptivního poměru.[5]

V římském právu, tak jako v současném právu, platil zákaz uzavření manželství mezi příbuznými v přímé linii bez ohledu na stupeň příbuzenství. Mezi rodiči a dětmi, prarodiči a vnuky či pravnuky atd., jejichž vztah byl založen adopcí, platí zákaz manželství nejen během trvání adoptivního vztahu, ale také poté, co došlo ke zrušení adopce. To ovšem neplatilo v případě nevlastních sourozenců (tedy těch, kteří nemají ani jednoho společného přirozeného rodiče). Jestliže tedy můj otec adoptoval dceru, nemohl jsem podle římského práva s takovou dívkou uzavřít sňatek, jen dokud adoptivní vztah mezi nimi bude trvat. Po zrušení adopce nebude sňatku již nic bránit. Nelze tedy v tomto případě vést analogii např. s nevlastní dcerou, vůči níž překážka manželství bude trvat i po rozvodu s její matkou.

Stejně tak jsem se mohl podle římského práva oženit s dcerou ženy, kterou za svoji dceru adoptoval můj otec. To bude platit bez ohledu na trvání adopce. S takovou dívkou, kterou bychom mohli označit za nevlastní neteř, se tedy mohu oženit i během trvání adopce, a to i přes skutečnost, že tato žena bude vůči mně jakoby příbuznou ve třetím stupni. V tomto případě se tedy římští právníci odchýlili od principu, na jehož základě vylučovali některá manželství s poukazem na podobnost k určitému vztahu (např. tchyně je považována jakoby za matku, a proto bude překážka manželství trvat i po mém rozvodu s její dcerou).

Celkově byl tedy přístup římského práva k překážkám manželství velmi kazuistický, a proto jakékoli zobecňování v této oblasti je zapotřebí přijímat s rezervou.

Publikováno též v Právních rozhledech 2/2002.

Poznámky pod čarou:
* Autor je odborným asistentem na katedře právních dějin Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
[1] Způsobem vlastním patriarchální společnosti pojednávají učebnice římského práva o překážkách manželství z pohledu muže, a proto pojednání na toto téma je uvozeno větou o nemožnosti uzavřít manželství s každou ženou (nikoli také mužem). Překážky manželství však samozřejmě platily analogicky i pro ženy. Tento přístup lze přičíst také tomu, že Gaius ve své učebnici vysvětluje kazuistiku zásadně v první osobě, tedy z pohledu muže. Pozdější Instituce sepsané za císaře Justiniána v 6. století kompilační komisí však tento důvod již neměly.
[2] Inst. Gai. 1,62; překlad Kincl, J. Gaius–učebnice práva ve čtyřech knihách. Brno: 1981
[3] Saturník, T. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Praha: 1945, s. 192 a násl.
[4] Radvanová, S., Zuklínová, M. Kurs občanského práva. Praha: 1999, s. 161–162.
[5] Sedláček, J., Rouček, F. Komentář k čsl. obecnému zákoníku. 1. díl. Praha: 1935,   s. 427.