Mgr. Ivana Hendrychová

I. Úvod

Problematika související s náhradou nákladů řízení a rozhodování o nich je problematikou bezesporu velice zajímavou a aktuální, avšak i přes svou důležitost často opomíjenou. Jelikož konečné rozvržení nákladů sporného řízení zásadně závisí na konečném rozhodnutí ve věci samé, plní rozhodnutí o přiznání či nepřiznání nákladů řízení do jisté míry i preventivní funkci, aby strany bezdůvodně nezahajovaly soudní spory a aby měly také snahu dohodnout se mimosoudně. Někdy bývají náklady řízení označovány i jako „procesní sankce“, což je ovšem značně polemický názor,¹ který však mnohé prvoinstanční soudy svými rozhodnutími podporují.
Na první pohled se může zdát, že náhrada nákladů řízení a rozhodnutí o nich není, a nebo by nemělo být, předmětem nálezů Ústavního soudu, neboť ve většině případů „spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje sám o sobě intenzity představující porušení základních práv a svobod, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, např. když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo.“²
Není tedy úkolem Ústavního soudu zabývat se prvotně problematikou nákladů řízení a v tomto směru i konstantně formuluje své právní názory, zjistí-li však, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, zruší napadený výrok o nákladech řízení.
Účelem tohoto příspěvku je objasnit právnické i laické veřejnosti skutečnost, že ač se primárně Ústavní soud náklady řízení nezabývá, neznamená to, že by při rozhodování o nich nemohlo dojít k zásahu do některého ze základních lidských práv, a v takovém případě je pak namístě se adekvátním způsobem bránit.
Předmětem dalšího pojednání bude nejprve stručné vysvětlení základních zásad týkajících se placení a hrazení nákladů řízení a poté detailnější rozbor ustanovení § 150 OSŘ a náhrady nákladů řízení v řízení sporném, přičemž reflektovány budou především nálezy Ústavního soudu, které by měly mít rozhodující vliv na rozhodování obecných soudů ohledně otázky náhrady nákladů řízení.

II. Zásady placení a hrazení nákladů řízení

Hovoříme-li o náhradě nákladů řízení, lze předpokládat, že se jedná o náklady, které již některý z účastníků občanského soudního řízení zaplatil nebo je zaplatit měl. Povinnost hradit náklady řízení znamená soudním rozhodnutím uloženou povinnost nahradit jinému náklady řízení, které platil.
Placení a hrazení nákladů řízení je ovlivňováno několika zásadami. Je-li placení nákladů řízení ovlivněno zásadou zájmovou, tedy tou, že povinnost platit náklady řízení má ten, kdo procesní úkon činí nebo v jehož zájmu se činí, pak hrazení nákladů řízení je ovlivněno zásadou úspěchu ve věci a zásadou zavinění. Zásada úspěchu ve věci vyjadřuje, že náhrada nákladů sporného řízení náleží tomu účastníku, který ve věci plně uspěl. Zásada zavinění pak znamená nutnost náhrady nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložené rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil, nebo jemuž se přihodila náhoda, která je zavinila.
Náhrada nákladů řízení je zásadně ovlivněna zásadou úspěchu ve věci, kterou také obsahuje § 142 OSŘ. Zde se praví: „Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.“

III. § 150 OSŘ a některé nálezy Ústavního soudu

Ze zásady, že o náhradě nákladů řízení rozhoduje úspěch ve věci, existují ovšem výjimky. Jednou z těchto výjimek je i § 150 OSŘ, který byl do občanského soudního řádu vložen za účelem odstranění nepřiměřených tvrdostí. Toto ustanovení soudu umožňuje, aby výjimečně náhradu nákladů řízení zcela či zčásti nepřiznal, shledá-li důvody zvláštního zřetele hodné. Ustanovení § 150 OSŘ zní: „Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.“
Ustanovení krátké, leč v praxi způsobující nemálo problémů. Co jsou důvody hodné zvláštního zřetele? Kdy je ona výjimečná situace? Jak rozhodnout, zda se náhrada nákladů nepřizná zčásti či zcela?
Jak vyplývá již ze samotného znění daného ustanovení, jedná se o institut, který je výjimečným opatřením pouze v případě, že skutečně existují důvody zvláštního zřetele hodné, přičemž je namístě v odůvodnění nákladové rozhodnutí patřičně objasnit. „Rozhodnutí soudu o nákladech řízení musí být vždy řádně zdůvodněno. Nepostačí pouhý odkaz na příslušné ustanovení občanského soudního řádu. Nedodržením této zásady je porušeno právo účastníků na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.“³ „Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí civilního řízení, rozhodnutí obecného soudu musí být s ohledem na konkrétní okolnosti odůvodněno způsobem, z něhož logicky a přesvědčivě vyplývají jeho právní závěry. V postupu spočívajícím v mechanické aplikaci § 146 odst. 2 OSŘ a pouhém formálním odkazu na ustanovení zákona lze spatřovat jisté prvky nahodilosti a libovůle, představující v konečném důsledku zásah do základního práva obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny.“⁴
V praxi se bohužel často setkáváme se situacemi, že výroky o nákladech řízení nebývají dostatečným způsobem odůvodněny. Přitom požadavek na odůvodnění rozsudku, který je obsažen v § 157 odst. 2 OSŘ (pro usnesení pak v § 167 odst. 2 OSŘ) je nutno vztáhnout přiměřeně i na odůvodnění nákladových výroků. Při nedodržení zákonem stanovených kritérií pro odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení nelze v odvolacím řízení taková rozhodnutí přezkoumat.
I přes výjimečnost možnosti nepřiznání náhrady dle § 150 OSŘ není neobvyklá situace, kdy k využití tohoto institutu vede soud myšlenka možnosti ulehčit straně podlehnuvší ve sporu v povinnosti nést náklady řízení, která však absolutně neodpovídá požadavkům a cílům, které si dané ustanovení klade.⁵ Ve stejném smyslu se vyslovil i Ústavní soud, když pravil, že „součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 OSŘ, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet takové námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem, které je však ze své povahy zaměřeno na posuzování jiných skutečností, než jsou okolnosti umožňující aplikaci § 150 OSŘ, a z jiných hledisek, než jsou hlediska jednoduchého práva. Dostát tomuto požadavku je pak o to důležitější v situaci, kdy účastník s ohledem na dosavadní průběh řízení očekává určitý výsledek ve věci samé, od něhož se odvíjí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, a kdy nemohl předpokládat, že soud moderačního práva využije, jak tomu bylo v projednávaném případě, kdy byl odvolací soud zavázán právním názorem Nejvyššího soudu ČR.“⁶
Tento nález Ústavního soudu je do jisté míry nálezem zlomovým, neboť se vyslovuje v tom smyslu, že chce-li soud uplatnit moderační právo dle § 150 OSŘ, musí účastníkům řízení vytvořit prostor k tomu, aby se k tomuto postupu vyjádřili. To odporuje většinové dosavadní praxi obecných soudů, kdy rozhodnutí o tom, že shledaly důvody zvláštního zřetele hodné, účastníka překvapí až při vyhlašování rozsudku, event. při obdržení jeho písemného vyhotovení. Účastník, který s ohledem na dosavadní průběh řízení očekává určitý výsledek ve věci samé, který má vliv i na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, je pak nemile překvapen, avšak možnost vyjádřit se k danému rozhodnutí soudu má však pouze prostřednictvím opravného prostředku.
S tím bezprostředně souvisí i předvídatelnost rozhodnutí. „Odvolací soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť vydal rozhodnutí, jež nebylo možno na základě skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, předvídat. Odepřel tak stěžovateli možnost právně a skutkově argumentovat ve vztahu k otázce, jež se s ohledem na právní názor odvolacího soudu jevila jako významná pro jeho rozhodnutí, čímž mu znemožnil reálně a efektivně hájit před soudem svá práva (srov. nález ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 4/97, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 20, nález č. 164, s. 165 a násl.).“⁷ „Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je na jedné straně postulát alespoň minimální míry předvídatelnosti soudního rozhodnutí, na straně druhé požadavek, aby se soud příslušným způsobem vypořádal s námitkami, jež účastník řízení uplatňuje. Jestliže rozhodnutí soudu je pro účastníka řízení s ohledem na dosavadní stav řízení, stav dokazování, existující procesní situaci a především uplatněné právní námitky překvapivé, nelze hovořit o tom, že soud dostál své povinnosti poskytovat jednotlivci soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Takové porušení práva na spravedlivý proces je intenzivnější v případě, kdy je taková překvapivost rozhodnutí podepřena skutečností, že obecný soud uplatní ve věci arbitrární postup namísto toho, aby se s námitkou uplatněnou účastníkem řízení řádně vypořádal. Takové rozhodnutí soudu je nutné považovat za výraz libovůle, který je rovněž v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a současně podrývá důvěru jednotlivce v právo a právní stát ( čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Ústavní soud připouští, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhoduje soud ex officio a že náhrada nákladů je kogentně upravena v § 142–150 OSŘ. Nelze však připustit, aby obecný soud pojal zásadu oficiality a legality tak, že se s námitkami uvedenými v odvolání nevypořádá vůbec a rozhodne o náhradě nákladů před soudem prvního stupně zcela jinak, a to podle § 150 OSŘ. Takový postup odvolacího soudu totiž ve výsledku znamená, že soud rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumal vůbec a rozhodl zcela jinak sám.“⁸
Ustanovení § 150 OSŘ umožňuje tedy soudu rozhodnout tak, že nepřizná náklady řízení zčásti či zcela, přičemž tak má odstranit nepřiměřenou tvrdost, která by se v tom kterém konkrétním případě mohla vyskytnout. Při zkoumání, zda jsou tu důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží zejména k poměrům majetkovým, sociálním, osobním a dalším všech účastníků řízení (přitom je třeba zhodnotit např. majetkové poměry nejen toho, kdo by náklady měl hradit, ale i toho, komu měly být hrazeny) a dále pak k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení apod. Pro soud jsou tedy rozhodující především dvě oblasti, a to poměry účastníků (majetkové, sociální, osobní a další) a okolnosti případu.

IV. Důvod hodný zvláštního zřetele spočívající v poměrech účastníků

Důvodem spočívajícím v poměrech účastníků je např. skutečnost, že se účastník, který neměl ve věci úspěch, ocitne v tak závažné sociální či majetkové situaci, která představuje důvod zvláštního zřetele hodný. Je však nutné přihlédnout i k poměrům druhé strany sporu. Pouhým konstatováním, že rozhodnutí o výjimečném nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení nezasáhne nepříznivě do majetkové sféry úspěšného účastníka řízení, aniž by se soud majetkovou sférou tohoto účastníka jakkoli zabýval, je nepřípustné a takovýto postup lze z hlediska soudu hodnotit jako libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.⁹
Také není přípustné odůvodnění obsahující pouhý odkaz na výpověď účastníka řízení, aniž by z odůvodnění napadeného rozsudku bylo lze zjistit, z jakých důkazních prostředků soud čerpal svá zjištění pro následný závěr o důvodnosti aplikovat § 150 OSŘ. Zároveň také skutečnost, že účastník je nezaměstnaný a jeho manžel/manželka má pouze např. sezonní příjmy, není sama o sobě natolik výjimečným důvodem, který osvědčuje použití § 150 OSŘ.¹⁰

V. Důvod hodný zvláštního zřetele spočívající v okolnostech případu

Okolnostmi případu odůvodňujícími nepřiznání nákladů řízení nemůže být např. skutečnost, že účastník neakceptoval návrh na smír. „Účastník nesmí být prostřednictvím aplikace § 150 OSŘ ,trestán‘ za to, že neakceptoval návrh na smír. Ke smírnému urovnání jej není možno takto nepřímo nutit, neboť je zcela na jeho vůli, aby zvážil své případné šance v řízení a svobodně se rozhodl, jak bude v řízení dále postupovat. Jako zcela absurdní se tento krok jeví v situaci, kdy účastník již v řízení před prvním stupněm uspěl a žalobce nabízí pro něj v dané situaci zjevně nevýhodný smír. Z pohledu aplikace § 150 OSŘ je irelevantní též vedení dalšího řízení, které stěžovatel vede, neboť v něm bude o náhradě nákladů řízení rozhodováno samostatně. Pokud krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že ,nepřiznání nákladů odvolacího řízení žalovanému ... neovlivní zásadním způsobem nepří znivě majetkovou sféru žalovaného‘, aniž by se majetkovou sférou žalovaného jakkoli zabýval, pak pro takové tvrzení nebylo žádné opodstatnění.“¹¹
Stejně tak nelze za důvod zvláštního zřetele hodný považovat předžalobní snahu o dosažení dohody se žalovaným ohledně uspokojení tvrzeného nároku, který nebyl opodstatněný a kterému následně nebylo vyhověno.¹²

VI. Závěr

Rozhodne-li soud, po zvážení všech okolností, že institutu § 150 OSŘ využije, pak nákladový výrok musí znít tak, že „žalobci (žalovaném) se vůči žalovanému (žalobci) nepřiznává náhrada nákladů řízení“, nikoliv že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení“.¹³
Celkově lze tedy shrnout požadavek týkající se případného použití § 150 OSŘ takto: „Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí zaujal stanovisko, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do nějž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení však nabývá ústavněprávní dimenzi v případě, kdy úvahy soudu vybočují z pravidel upravujících toto řízení v důsledku libovůle (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, www.judikatura.cz). I přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace § 150 OSŘ), zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05). Zásady, upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny, vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (tak nález sp. zn. II. ÚS 153/06, www.judikatura.cz). Pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 OSŘ, zakládající diskreční oprávnění soudu, nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 OSŘ proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu než žalovanému. To platí tím spíše v souzené věci, kdy soud žalobě nevyhověl proto, že požadavek žalobkyně na zvýšení výživného manželky je v rozporu s dobrými mravy.“¹⁴
Závěrem je tedy možné říci, že i když rozhodování o nákladech řízení nepatří nebo by nemělo patřit do rozhodovací kompetence Ústavního soudu, neboť spor o náhradu nákladů řízení sám o sobě nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod, neměly by obecné soudy brát tuto problematiku na lehkou váhu. Jak vidno, v některých případech je porušení základních práv a svobod jednotlivce tak markantní, že musí být řešeno Ústavním soudem, a proto je namístě, aby obecné soudy měly na paměti výše uvedené principy a při rozhodování o nákladech řízení a případné aplikaci § 150 OSŘ se jimi řídily.

¹⁾ Schelleová, I. Náklady civilního soudního řízení. Občanské právo, 1997, č. 7–8, s. 34 a násl.
²⁾ Nález ÚS ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 549/06.
³⁾ Nález ÚS ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01.
⁴⁾ Nález ÚS ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 129/06.
⁵⁾ Vrcha, P. Několik poznámek k rozhodování o nákladech řízení (zejména před soudy prvního stupně (dokončení). Soudní rozhledy, 2002, č. 8, s. 277 a násl.
⁶⁾ Nález ÚS ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06.
⁷⁾ Nález ÚS ze dne 12. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 322/03.
⁸⁾ Nález ÚS ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03.
⁹⁾ Rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 191/06.
¹⁰⁾ Viz usnesení KS v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 10 Co 611/2001.
¹¹⁾ Nález ÚS ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 145/06.
¹²⁾ Rozhodnutí NS ČSSR ze dne 29. 11. 1985, sp. zn. Rc 19/87 3 Cz 42/85.
¹³⁾ Usnesení KS v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2005, sp. zn. Rc 10 Co 881/2005.
¹⁴⁾ Nález ÚS ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06.

Článek byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy č. 6/2008.