K odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou z neznalosti

Při poskytování právních služeb může v praxi snadno dojít k situacím, kdy vyvstává otázka nad případným vznikem právní odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientovi, a to včetně škody způsobené z neznalosti či nedostatečnou odbornou erudicí advokáta. Zákon o advokacii na tyto situace sice v obecné rovině pamatuje, přesto však, dle názoru autora následujícího článku, nelze říci, že by věnoval konkrétně otázce právní odpovědnosti advokáta za škodu, způsobenou jeho klientovi neznalostí či nedostatečnou odborností, adekvátní pozornost. Přitom jde o oblast mající bezpochyby stěžejní význam jak pro právní postavení advokáta samého, tak i pro právní postavení jeho klienta.

JUDr. Zdeněk Buchta, Brno*

I. Úvodem

Není sporu o tom, že vztah mezi advokátem a jeho klientem by měl být především vztahem oboustranné důvěry a otevřenosti. V případě důvěry klienta v advokáta to zahrnuje i důvěru v jeho odbornou zdatnost. Advokát je právním profesionálem, tedy je zde především od toho, aby poskytoval třetím osobám, svým klientům, odbornou právní pomoc, a to v drtivé většině případů za úplatu. Každý klient coby povětšinou právní laik oprávněně od advokáta očekává poskytnutí právních služeb pokud ne zrovna na nejvyšší možné odborné úrovni, tedy alespoň na úrovni dostatečně vysoké k tomu, aby advokát spolehlivě vyřešil určitý právní problém k jeho plné spokojenosti. Kdyby tomu tak nebylo, stěží by byl klient ochoten platit advokátovi bez poskytnutí adekvátní protihodnoty mnohdy nemalé palmáre. Co se rozumí poskytováním právních služeb je legálně vymezeno v § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (AZ), přičemž se jedná o vymezení značně široké, které lze bez nadsázky označit za univerzální.1 Činnost advokáta spočívající v poskytování právních služeb má apriori více či méně konfrontační charakter, a je tak spojena s nezanedbatelným rizikem neúspěchu.
S ohledem na specifickou (neexaktní) povahu advokátní, a vůbec právnické profese, která se často neobejde bez utváření autonomních právních názorů advokátem, navíc při zákonem široce vymezené věcné působnosti advokáta, může při poskytování právních služeb v praxi snadno dojít k situacím, kdy vyvstává otázka nad případným vznikem právní odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientovi, a to včetně škody způsobené z neznalosti či nedostatečnou odbornou erudicí advokáta. Zákon o advokacii na tyto situace sice v obecné rovině pamatuje zakotvením zvláštních odpovědnostních ustanovení, přesto však, dle mého názoru, nelze říci, že by věnoval konkrétně otázce právní odpovědnosti advokáta za škodu, způsobenou jeho klientovi neznalostí či nedostatečnou odborností, adekvátní pozornost. Přitom jde o oblast mající bezpochyby stěžejní význam jak pro právní postavení advokáta samého, tak i pro právní postavení jeho klienta.

II. Obecně k odpovědnosti advokáta za škodu

Zákon o advokacii upravuje samostatně odpovědnost advokáta za škodu v § 24 odst. 1, 2. Podle zmíněného ustanovení platí, že advokát odpovídá klientovi za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Za škodu takto způsobenou tzv. zaměstnaným advokátem odpovídá klientovi zaměstnavatel advokáta. Podle § 24 odst. 2 AZ se advokát odpovědnosti za škodu zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Vedle shrnujícího pojmu poskytování právních služeb, operuje zákon o advokacii i s pojmem advokacie či výkon advokacie, který ovšem blíže nedefinuje. Výkonem advokacie je nutno z logiky věci rozumět zejména právní pomoc či obecně poskytování právních služeb ve smyslu jejich legálního vymezení v § 1 odst. 2 AZ, nicméně oba pojmy zřejmě není možno korektně považovat za synonyma.2 Vzhledem k tomu, že poskytování právních služeb tvoří gros činnosti advokáta, dovolím si přesto používat je v tomto článku v zájmu určité vhodné schematičnosti, která je ovšem bez vlivu na jeho sdělnou podstatu, místy promiscue.
Výkonem advokacie je tedy nutno rozumět především odbornou činnost advokáta vykonávanou se souhlasem a ve prospěch jeho klientů. Jako při každé jiné lidské činnosti, advokacii nevyjímaje, nutně dochází ke vzniku škod (čili ke vzniku majetkových újem objektivně vyjádřitelných všeobecným ekvivalentem, tj. penězi) a poté přicházejí na řadu odpovědnostní právní vztahy.
Vzhledem k tomu, že § 24 AZ pouze obecně deklaruje právní odpovědnost advokáta za škodu způsobenou klientovi, nevypovídá toto zákonné ustanovení vůbec nic o tom, za jakých okolností tento zvláštní druh právní odpovědnosti nastupuje. Z dikce § 24 AZ plyne pouze to, že zákonodárce považoval z nějakého důvodu za potřebné vydělit určitý segment právní odpovědnosti za škodu a tento samostatně reglementovat na principu přísné (objektivní) odpovědnosti. Lze konstatovat, že přijetí této koncepce je legitimním výrazem materiálních pramenů práva a v souladu s všeobecně patrným posunem od koncepce subjektivní právní odpovědnosti, založené na zavinění. Dovídáme se z něj však jen to, že řešení otázky všech škod, jejichž společným jmenovatelem je skutečnost, že vznikly klientům advokátů tzv. v souvislosti s poskytováním právních služeb, spadají do věcné působnosti zákona o advokacii, a proto podle něj budou i posuzovány. Jinými slovy řečeno, že v případě vzniku škod kauzálně spojených s poskytováním právních služeb klientům jejich advokáty mají být aplikována příslušná odpovědnostní ustanovení zákona o advokacii. Pro aplikaci příslušných odpovědnostních ustanovení zákona o advokacii je tak rozhodná reálná souvislost mezi vzniklou škodou a poskytováním právních služeb, bez jejichž poskytování by škoda nebyla vznikla.
Ohledně další aplikace odpovědnostních ustanovení zákona o advokacii je nezbytné zabývat se nejprve alespoň stručně teoretickou podstatou právní odpovědnosti za škodu, pokud jde o předpoklady jejího vzniku ve vazbě na výkon advokacie.
Obecně platí, že v odpovědnostním právním vztahu musí vedle vzniku samotné škody existovat určité subjekty odpovědnosti. V případě odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientovi v souvislosti s poskytováním právních služeb jsou subjekty odpovědnosti na jedné straně advokát (škůdce) a na straně druhé advokátův klient (poškozený). Subjekty odpovědnosti plynou z dikce § 24 AZ (viz slova „Advokát odpovídá klientovi za škodu...“). Vedle odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem advokacie samotného advokáta, o jehož odpovědnost jde, odpovídá v rámci odpovědnosti za škodu každý advokát i za škodu způsobenou fakticky jinými subjekty (osobami), které k poskytování právních služeb použil a jež jsou od advokáta odlišné, jestliže tyto osoby způsobily klientovi určitého advokáta škodu. Může jít o zástupce advokáta nebo o jeho zaměstnance (s výjimkou tzv. zaměstnaného advokáta), a v tomto směru tak jde v podstatě o právní odpovědnost advokáta za škodu způsobenou jinou osobou.
Klientem advokáta pak je nutno rozumět kohokoli, s kým advokát uzavřel smlouvu o poskytování právních služeb, ať již má taková smlouva jakoukoli konkrétní podobu. Může jít o smlouvu příkazní, uzavřenou podle § 724 a násl. ObčZ, mandátní smlouvu uzavřenou podle obchodního zákoníku, v úvahu přichází i smlouva inominátní a teoreticky by mohlo jít, dle mého názoru, i o tzv. jednatelství bez příkazu podle § 742 a násl. ObčZ. Ať už má uzavřená smlouva o poskytování právních služeb podobu kteréhokoli smluvního typu, nebo jde o smlouvu nepojmenovanou, je smluvní vztah mezi advokátem a klientem automaticky významně ovlivněn i dalšími normami upřednostňujícími zájmy klienta a obsaženými v zákoně o advokacii nebo ve stavovských předpisech, přičemž smluvní strany se od nich nemohou ve smlouvě platně odchýlit.
Jak již bylo poznamenáno výše, zákon o advokacii nevyžaduje pro vznik právní odpovědnosti advokáta za škodu existenci subjektivního prvku (tj. zavinění) na straně advokáta, a proto je plně namístě hovořit o tom, že zákon pro tento typ odpovědnosti stanoví objektivní princip.3,4
Dalším obligatorním předpokladem vzniku každé právní odpovědnosti za škodu je existence příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a jednáním škůdce, tedy konkrétně v případě vztahu mezi advokátem a klientem příčinná souvislost mezi výkonem advokacie advokátem a vzniklou majetkovou újmou klienta. Podle soudní praxe může být relevantní příčinou škody jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo.5
Problém vzniká ohledně dalšího odpovědnostního předpokladu, kterým je obecně protiprávnost neboli to, že poskytování právních služeb musí být v rozporu s objektivním právem. Tzn. že výkon advokacie advokátem v konkrétním případě musí porušovat nějakou právní povinnost ukládanou adresátům právních norem ve formě konkrétního způsobu chování.

III. Charakter protiprávnosti

Protože jde, stejně jako u jiných druhů právní odpovědnosti, v případě právní odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientovi v souvislosti s výkonem advokacie, o nástup sekundární právní povinnosti advokáta vzniknuvší mu porušením určité právní povinnosti primární, lze, laicky řečeno, konstatovat, že se v praxi jedná o odpovědnost advokáta za ty případy škod, které vznikly jeho klientům zejména v souvislosti s nesprávným poskytnutím právních služeb. Nesprávným poskytováním právních služeb klientům je nutno, opět obecně řečeno, rozumět takové jejich poskytování, kterým nebo při kterém dojde k porušení jakékoli právní povinnosti advokátem. O právní povinnost jde tehdy, je-li tato alespoň nepřímo založena právem, tj. může jít např. i o povinnost advokáta konkrétně předepsanou sice pouze stavovským předpisem čili předpisem, který nemá sám o sobě atributy předpisu právního, nicméně vydaným na základě zákonného odkazu činícího z něj předpis profesněprávně závazný.
Pro porušovanou právní povinnost samotnou není rozhodné, ze kterého konkrétního právního předpisu vyplývá, ani její obsah. Může se tudíž jednat o povinnost plynoucí jak přímo ze zákona o advokacii, tak ale i o povinnost vyplývající z kteréhokoli jiného právního předpisu, event. o povinnost předepsanou již zmíněným profesně závazným stavovským předpisem. Vzhledem k tomu, že zákon o advokacii je právním předpisem speciálním, minimálně co se týče jeho odpovědnostních pasáží, bylo by lze očekávat, že se nejčastější případy porušení právních povinností advokáty vedoucí ke vzniku škod a odpovědnosti za ně budou rekrutovat právě z tohoto předpisu. Z vyčlenění právní odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientům z obecné úpravy odpovědnosti za škodu obsaženou v občanském zákoníku do zvláštního zákona o advokacii by tedy bylo možno soudit, že zde obsažená úprava bude natolik přiléhavá, aby umožňovala řešit typické případy škod plynoucí z odborného charakteru výkonu advokacie. To je také důvodem, proč by měl zmíněný právní předpis adekvátně pamatovat na pokud možno pregnantní vymezení povinností advokátů vážících se bezprostředně k odborné stránce výkonu advokacie, resp. konkrétně ke kvalitě poskytovaných právních služeb. Do této materie též spadá i oblast vytváření, realizace a zejména případná odpovědnost za autonomní právní názory advokáta. Ani v jednom případě tomu tak, dle mého názoru, není.
Ze strany advokáta tedy musí nejprve dojít k porušení právní povinnosti, aby bylo možno hovořit o jeho případné odpovědnosti za škodu způsobenou klientovi výkonem advokacie. Škála možných případů, při kterých může při výkonu advokacie dojít k porušení právních povinností advokátem, je zajisté pestrá. Typickým případem bude v praxi např. zmeškání lhůty k podání opravného prostředku ve prospěch klienta, resp. vůbec zmeškání jakékoli „tvrdé“ lhůty, kteréžto provinění lze považovat za negaci skutkové podstaty § 16 odst. 2 věta první AZ, čili povinnosti advokáta jednat při výkonu advokacie čestně a zejména svědomitě. Dalším relativně častým případem porušení povinnosti advokáta vedoucím ke škodě klienta může být porušení povinnosti mlčenlivosti o skutečnostech, které se advokát dověděl v souvislosti s poskytováním právních služeb uloženou mu v § 21 AZ.

IV. Odpovědnost za škodu v. svoboda právního názoru

K majetkové újmě klienta může dojít i tehdy, když škoda vznikla v konkrétním případě v důsledku toho, co lze asi nejvýstižněji označit za nedostatečnou právní erudici, či neznalost advokáta. K takové situaci může dojít navzdory přísným kvalifikačním předpokladům kladeným na potenciální zájemce o výkon advokacie.
Zdaleka ne vždy a každý klient je plně spokojen s výsledkem právních služeb poskytnutých mu jeho advokátem. To na druhou stranu nemusí nutně znamenat, že v daném případě byly právní služby poskytnuty advokátem nesprávně, čili že by měl advokát vždy nést právní odpovědnost za případnou majetkovou újmu vzniklou v ekonomické sféře jeho klienta. Že k takovým majetkovým újmám dochází na straně klientů velmi často, je nasnadě. Typicky např. ve sporném soudním řízení o zaplacení pohledávky završeném vydáním rozsudku nakonec vždy jedna z procesních stran soudní spor prohraje, což s sebou nese nejen nepříjemnou povinnost zaplatit vítězné protistraně, je-li tato žalobcem, nárokovanou jistinu i s příslušenstvím, ale obvykle i nemalé náklady soudního řízení.
Každý klient přitom vyhledává služby advokáta primárně proto, aby soudní spor vyhrál, a vcelku oprávněně od něj očekává poskytnutí služeb na odpovídající odborné úrovni, kterou sám obvykle vůbec nedisponuje. Tyto okolnosti v něm mohou snadno vzbudit lichou představu, že tzv. dobrý advokát je pouze ten, který dokáže soudní spor dovést k výsledku plně odpovídajícímu klientovým představám, tj. takový, který dokáže soudní spor v celém rozsahu a nejlépe při prvním jednání vyhrát. Ani ten „nejlepší“ advokát však nemůže nikdy svému klientovi s jistotou garantovat pozitivní výsledek soudního sporu, jenž je samozřejmě závislý i na jiných okolnostech případu ležících zcela mimo jakýkoli vliv advokáta, tj. např. na objektivní neexistenci klientem mylně předpokládaného a tvrzeného subjektivního práva jemu svědčícího, nevyhnutelné subjektivnosti soudního rozhodování se všemi negativy z toho plynoucími atd.
Z logiky věci tedy plyne, že měřítkem tzv. správnosti poskytování právních služeb advokátem nemůže být bez dalšího kritérium úspěšnosti ve sporu. V opačném případě by to znamenalo absurdní závěr o odpovědnosti advokáta za škodu ve všech případech jím nevyhraných soudních sporů a ve svém důsledku by to v podstatě vedlo nepřímo i k likvidaci advokacie.
Pokud však advokát postupuje odborně nesprávně, např. z neznalosti, a jako přímý důsledek tohoto jednání dojde ke vzniku majetkové újmy jeho klienta, měl by takový advokát nepochybně klientovi odpovídat za škodu vadným jednáním způsobenou. Problémem však je, že i případy evidentně odborně nesprávného postupu advokáta jsou často provinivším se advokátem obratně „schovávány“ za tzv. odlišný právní názor advokáta na postup ve věci, která je předmětem poskytování právních služeb. Přestože jde o argumentaci v zásadě primitivní a účelovou, není snadné se s ní v praxi účinně vypořádat (viz níže). Proto se jeví jako nezbytné pokud možno zřetelně odlišit případy jinak zcela legitimního utváření a realizace svébytných právních názorů advokáta v klientův prospěch, jež se však posléze ukáží být neúčinnými v konfrontaci s jinými a z tohoto důvodu nesprávnými, od např. základní odborné neznalosti, nevědomosti či neorientaci advokáta v právních předpisech. Pouze v případě uvedeném na druhém místě by přitom měla přicházet v úvahu právní odpovědnost advokáta za škodu způsobenou klientovi. K tomu je však nezbytné vypořádat se s otázkou, co je to vůbec právní názor a co může být předmětem právního názoru.
Vyvozování právní odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientovi v důsledku zjevné neznalosti advokáta komplikuje v konkrétních případech i skutečnost, že zákon o advokacii ani jiný právní předpis nikde výslovně neukládá advokátovi povinnost postupovat při poskytování právních služeb s odbornou péčí,6 jakkoli se taková povinnost jeví logickou a je nepochybné, že to je právě odborná péče, co by mělo nejvýstižněji charakterizovat správné, tj. především profesionálně odborné poskytování právních služeb. Výjimku v tomto směru představuje pouze poskytování právních služeb na základě mandátní smlouvy, neboť podle § 567 odst. 1 ObchZ je výslovně zákonem stanoveno, že mandatář je povinen postupovat při zařizování záležitosti s odbornou péčí. Naproti tomu u smlouvy příkazní, uzavřené dle § 724 a násl. ObčZ, je příkazník povinen jednat při plnění příkazu příkazce (pouze) podle svých schopností a znalostí, tedy nikoli s odbornou péčí.7 Jakousi nepřímou presumpci povinnosti postupovat při výkonu advokacie s odbornou péčí naznačuje i dikce liberačního důvodu obsažená v § 24 odst. 2 AZ, podle něhož se advokát odpovědnosti za škodu zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat.
Z poskytování právních služeb klientům v rozporu s odbornou péčí, tj. s jejich nekvalitním poskytováním, by tudíž měla být vyvozována právní odpovědnost advokáta za škodu tím vzniklou. V této souvislosti se však nabízí otázka, zda je možné jinak jistě legitimní právní povinnost advokáta poskytovat právní služby s odbornou péčí pouze nepřímo vyvozovat z aktuální právní úpravy advokacie jako takové, z materiálních pramenů práva apod., anebo zda by neměla být tato povinnost právním předpisem stanovena výslovně. Domnívám se, že za stávajícího právního stavu, kdy zákon o advokacii (ani žádný jiný právní předpis) podobnou povinnost výslovně neupravuje, lze poměrně obtížně takovou povinnost dovodit, neboť, dle mého názoru, není v zásadě přípustné dospět k existenci právní povinnosti chovat se určitým způsobem pouze abstrahováním z právního předpisu, nýbrž že taková povinnost musí být přímo, tj. výslovně právním předpisem adresátům práva uložena. Nabízí se proto otázka, zda za současného právního stavu lze vůbec prakticky uvažovat o soukromoprávní odpovědnosti advokáta za škodu spočívající v jeho neodborném či neznalém postupu v určité právní věci a vystačit přitom pouze se zákonem o advokacii. Jako alternativa přichází do úvahy nahradit při vyvozování právní odpovědnosti advokáta za škodu v souvislosti s výkonem advokacie absenci výslovně zákonem uložené povinnosti vykonávat advokacii s odbornou péčí tzv. všeobecnou prevenční povinností zakotvenou v § 415 ObčZ, tj. že každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám. Protože jde v daném případě o právní povinnost pojatou velmi široce a flexibilně, lze si pod ní představit prakticky všemožné způsoby chování s ohledem na konkrétní situaci, včetně těch způsobů chování, jež by měly být příznačné pro výkon advokacie. Všeobecná použitelnost generální prevenční povinnosti však zároveň implikuje i určitou právní nejistotu, pramenící z nedostatečné seznatelnosti práva jeho adresáty.
Situace je o to složitější, že žádný právní předpis advokátovi nepředepisuje žádné povinnosti, pokud se týče aplikace pouze určitých právních názorů třebas i proti jeho vůli, jak je to obvyklé např. v případech procesně instančního vztahu mezi soudy vyšších a nižších stupňů v souvislosti s jejich rozhodováním o opravných prostředcích. Tzn. že v případě výkonu advokacie není z odborného hlediska např. formálně stanovena žádná vázanost advokáta právním názorem nějaké vyšší autority. Takový koncept by však ani nebyl v případě výkonu advokacie šťastný, neboť advokát nezbytně nutně potřebuje pro kvalitní a efektivní výkon advokacie dostatečný, tj. maximálně svobodný prostor. Stěžejní proto je a musí zůstat princip nezávislosti výkonu advokacie, zakotvený v § 3 odst. 1 AZ. Podle zmíněného ustanovení platí, že advokát je při poskytování právních služeb nezávislý; je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta.8 Dovětek o povinnosti dodržovat právní předpisy je přitom nadbytečný, neboť nutnost dodržovat právní předpisy platí pro každého a není třeba tuto povinnost u advokátů zvláště zdůrazňovat.
Z obecného principu nezávislosti advokáta při poskytování právních služeb je třeba dovodit i jeho nezávislost (svobodu) při utváření autonomních právních názorů, byť by takové právní názory nekonvenovaly s jinými právními názory přijímanými tzv. většinově. Toto stanovisko jen prohlubuje zákon o advokacii, když v § 16 odst.0 věta za středníkem uvádí, že advokát je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Z uvedeného je rovněž patrné, že úprava výkonu advokacie je z odborného pohledu nejméně svazující ze všech právnických profesí, což není jistě samoúčelné. Klíčovým pro volbu vhodného postupu je zájem klienta a důraz je kladen na (osobní) přesvědčení advokáta o prospěšnosti určitého postupu v zájmu jeho klienta.
Vraťme se ke klíčové, avšak doposud nezodpovězené otázce, co ještě může být věcí právního názoru advokáta a co již zřejmě nikoli. Odpověď je třeba hledat spíše na intuitivní než exaktní bázi. Např. dovedeno ad absurdum, právnímu názoru zajisté nelze podrobit zkoumání otázky, zda český právní řád připouští trest smrti.9 Na druhou stranu je stěží představitelný kvalitní výkon advokacie bez možnosti utváření autonomních právních názorů, třebas i provokativních a odlišných od právních názorů většinově přijímaných a ustálených např. v judikatuře. Většina právních případů je totiž autentických, vyžadujících individuální přístup a zdaleka ne vždy lze mechanicky přenést právní závěry judikovaného případu na případ jiný, jakkoli je tento obdobný, a rovněž zdaleka ne vše bylo již judikováno. V neposlední řadě nelze v tomto směru opomenout ani tradiční charakter české právní kultury formálně doposud spadající do kontinentálního právního systému a oplývající tudíž apriorní averzí k precedentům. Je proto nepochybné, že pro výkon advokacie je nezbytný tvůrčí přístup spočívající v utváření svébytných právních názorů advokáty. Podpoře tohoto závěru svědčí i dikce § 16 odst. 2 AZ, když klade důraz na osobní přesvědčení advokáta při prosazování práv a oprávněných zájmů klienta.
Právě tak je ale zřejmé, že ani utváření a následné uskutečňování jinak legitimních svébytných právních názorů pouze podle (osobního) přesvědčení advokáta nemůže být absolutně neomezené, ale musí se pohybovat v určitém rámci. Takový rámec by mohl spočívat např. v zachovávání určité přijatelné míry rizika. Ani nezávislost advokáta si totiž nelze vykládat jako příležitost neomezeně a neodpovědně experimentovat na účet klienta, byť by se tak dělo ve jménu jeho práv a oprávněných zájmů. I toto je možno dovodit ze zákonného imperativu, ukládajícího advokátovi povinnost jednat při výkonu advokacie čestně a svědomitě. Svědomitým výkonem advokacie pak nemůže být takový její výkon, který nebere v potaz reálný stav věcí, nebo tento nedoceňuje, čímž přestává být svědomitým (zde též ve smyslu „odpovědným“) a stává se pouhým experimentem, jakkoli dobře míněným a motivovaným zájmem klienta. Pokud je po odborném vyhodnocení situace advokátem a přijetí uvažované představy právního řešení míra rizika v daném případě zjevně velmi vysoká, měl by o něm být klient nezbytně nutně informován a k realizaci problematického postupu by mělo být přistoupeno teprve na základě jeho informovaného souhlasu. Stěží lze připustit, že by klient poskytl informovaný souhlas na základě sice brilantně zpracované, leč veskrze odborné právní analýzy nedoplněné stručným laickým shrnutím vyjadřujícím se k možným rizikům. Samozřejmou podmínkou pro poskytnutí informovaného souhlasu klientem proto musí být opora v dostatku vhodně podaných relevantních informací.

V. Závěr

Právo není exaktním oborem, a proto je obtížné vždy jednoznačně říci, kdy ještě jde o postup tzv. lege artis a kdy již nikoli. Přitom je pravděpodobné, že to může být právě fatální odborné pochybení advokáta, jež může vést ke způsobení majetkové újmy jeho klientovi. Nepřijatelnými se jeví, jak už to bývá, oba extrémy, tj. na jedné straně vyvozování právní odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientovi např. podle kritéria úspěšnosti v soudním sporu, stejně jako „pohodlné“ zproštění se odpovědnosti za jakoukoli škodu s poukazem na odlišný právní názor advokáta v konkrétním případě. Řešení je třeba hledat v teoretické rovině, a proto nezbývá než se je pokusit nalézt v určitých dostatečně objektivizujících kritériích relativně ostře vymezujících hranici mezi jinak přípustnými a žádoucími právními názory včetně invenčního, kreativního přístupu na straně jedné a prostou neznalostí, nevědomostí či odbornou nedostatečností apod. na straně druhé. Prvotním krokem by mohla být legalizace zásady, spočívající v prohlášení zásadní právní neodpovědnosti advokáta za jeho právní názor, resp. za případnou újmu v majetkové sféře klienta v důsledku advokátova právního názoru, jenž posléze nebyl v praxi shledán správným nebo lépe řečeno účinným. Eventuální odpovědnost advokáta za škodu záležející v nesprávném či neúčinném právním názoru advokáta by měla nastupovat pouze za situace, kdy jde o právní názor natolik krajně nestandardní, že např. jde proti výslovné dikci právního předpisu a k jehož realizaci bylo přesto přistoupeno bez poskytnutí informovaného souhlasu klienta. Samostatnou otázkou pak zůstává potřeba buď legálního vymezení podstaty právního názoru, nebo jeho ponechání právní teorii.
Pro žádného advokáta není zajisté nic příjemného účastnit se soudního sporu proti vlastnímu klientovi. Tím spíše to platí v situaci, kdy se advokát nachází v procesním postavení žalovaného, jemuž je kladena odpovědnost za škodu jeho klienta způsobená advokátovou neznalostí. Přesto však i k takovým případům v praxi dochází. Málokterý advokát je totiž ochoten před klientem připustit vlastní odborné selhání promítající se negativně v majetkové sféře jeho klienta a na druhou stranu ne každý klient se dokáže smířit např. s faktem, že soudní spor prohrál navzdory maximálnímu odbornému nasazení jeho advokáta. V zájmu právní jistoty obou stran vztahu mezi advokátem a klientem by proto stálo za to zamyslet se nad potřebou lepší precizace norem vážících se k právní odpovědnosti za škodu prve jmenovaného.
I přes výše prezentovanou snahu autora poukázat na problematické momenty spojené s tématem tohoto příspěvku je zřejmé, že může těžko plně postihnout všechny aspekty odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou klientům v důsledku neznalosti či neodbornosti advokáta a přijít s návrhem jejich snadného a dokonalého řešení, ale to ani nebylo jeho cílem.


 Autor působí v advokátní kanceláři Vašíček, Frimmel & Honěk v Brně.

1) Poskytováním právních služeb se ze zákona rozumí zastupování klientů před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracovávání právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu.
2) Vedle samotného poskytování právních služeb klientům advokáty patří pod pojem „výkon advokacie“ i další materie, jako jsou např. samotné předpoklady poskytování právních služeb, oblast soutěže mezi advokáty, způsob výkonu advokacie (nikoli ale způsob poskytování právních služeb), členství v advokátní komoře včetně práv a povinností s tím spojených, kárná odpovědnost advokátů a vůbec vše, co souvisí s profesní činností advokáta a dle uvážení zákonodárce podléhá reglementaci. Blíže viz zejména část druhá zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
3) Shodně též Patěk, D. Vztah advokáta a klienta. Právní rádce, 2005, č.2.
4) Totožně viz rozsudek NS ČR ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001.
5) Tamtéž
6) Na rozdíl např. od § 8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož výslovně platí, že správce konkursní podstaty je povinen při výkonu funkce postupovat právě s odbornou péčí.
7) Samozřejmě že nic nebrání tomu, aby si smluvní strany samy výslovně sjednaly povinnost advokáta poskytovat právní služby s odbornou péčí např. v inominátní smlouvě uzavřené dle § 51 ObčZ.
8) V tomto článku ponechávám stranou pozornosti zjevnou kontradikci tohoto ustanovení s § 16 odst. 1 věta druhá AZ, z něhož důsledně vzato a contrario vyplývá poněkud zvláštní povinnost advokáta řídit se pokyny klienta i tehdy, jsou-li tyto sice v souladu se zákonem či stavovským předpisem, zato ale v rozporu s podzákonným právním předpisem.
9) Přesto nelze vyloučit, že bude někdo považovat za trest smrti i trest doživotního odnětí svobody, který je někdy nazýván trestem smrti v sociálním smyslu slova.
 

 

Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář:
Vyhledávání
Novinky