Právo chudých, tedy právo upravující podmínky zajištění právní pomoci sociálně slabým, je součástí právního řádu na našem území již od konce 19. století.^[1] Nejde o žádnou raritu ve středoevropském či světovém měřítku, ale o standardní institut právních řádů demokratických států.^[2] V současné době se pro tuto oblast práva asi nejčastěji užívá označení bezplatná právní pomoc (dále také jen „BPP“). Není to označení ideální, zejména z toho důvodu, že i za bezplatnou právní pomoc musí jejím poskytovatelům zpravidla někdo zaplatit^.[3] Nicméně pro nedostatek jiného přesnějšího a vžitého pojmenování jej budeme pro potřeby toho příspěvku používat i my^.[4]

 Český právní řád upravuje BPP pouze z části, neobsahuje celistvou systémovou úpravu a vykazuje i další výrazné nedostatky. Přitom zajištění právní pomoci patří mezi důležité instituty, bez kterých je reálné právo na přístup k soudům, právo na rovné postavení v průběhu soudního řízení a právo na spravedlivý proces pouhou fikcí. Český stát si již závažný deficit v této oblasti začal uvědomovat a ministerstvo spravedlnosti započalo s přípravou nové právní úpravy.

Tento článek si klade za cíl přispět do odborné debaty k tomuto tématu jednak shrnutím současného stavu a jeho nedostatků a jednak naznačením možných parametrů budoucí úpravy tak, aby vedla k co nejefektivnějšímu řešení nedobré situace.

 

Povinnost státu zajistit právní pomoc osobám, které si ji z finančních nebo jiných důvodů nemohou obstarat samy, vyplývá z mnoha mezinárodních instrumentů, mezi které patří zejména mezinárodní smlouvy o lidských právech. Česká republika je vázána Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod^[5] (dále jen „Úmluva“), která v článku 6 odst. 1 mimo jiné stanoví, že každý má právo na spravedlivé projednání své záležitosti před nezávislým a nestranným soudem. Ve třetím odstavci je přiznáno právo obviněného na bezplatnou oprávní pomoc.

Druhou významnou a pro Českou republiku závaznou smlouvou je Mezinárodní pakt o občanských a politických právech,^[6]který přiznává právo na právní pomoc obviněnému v případě, že obviněný nemá dostatečné prostředky na úhradu nákladů poskytnuté právní pomoci, a pokud to zájem spravedlnosti vyžaduje.

Úmluva o právech dítěte^[7] přiznává právo na právní pomoci dítěti za podmínky vhodnosti prostřednictvím svých rodičů či opatrovníků a při přípravě a přednesu své obhajoby.

Ústavněprávní základy BPP jsou dány článkem 37 Listiny základních práv a svobod. Zmíněný článek stanoví, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Z článku 37 Listiny jasně vyplývá, že BPP je vázána na řízení a že za podmínek stanovených zákonem je na bezplatnou právní pomoc právní nárok. Hlava pátá Listiny, upravující právo na soudní ochranu, obsahuje také další ustanovení vyjadřující principy, jejichž aplikovatelnost v každodenním životě je podmíněna efektivním a reálně uplatněným právem na právní pomoc.

 

Podle občanského soudního řádu má účastník řízení právo na ustanovení právního zástupce, pokud o to soud požádá, a to za předpokladu, že u něj existují podmínky pro osvobození od soudních poplatků.^[8]  Soud ustanoví advokáta v případě, že to vyžaduje ochrana zájmů účastníka, nebo jde o řízení, ve kterém je povinné zastoupení advokátem. Současně to musí odůvodňovat poměry účastníka a nesmí jít o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.

Správní řád žádné ustanovení o BPP neobsahuje. To je však velmi nešťastné, neboť v případě soudního řízení navazující na řízení správní je zásadní, aby se účastník řízení řádně staral o svá práva v předcházejícím správním řízení.

Podobné ustanovení jako v občanském soudním řádu obsahuje také soudní řád správní^.[9] Předseda senátu může ve správním soudnictví účastníkovi na návrh ustanovit zástupce, jímž může být i advokát. Tato právní pomoc je nenároková. Předpoklady k osvobození od soudních poplatků musí být splněny obdobně. Stát však hradí hotové náklady pouze advokátům, notářům, patentovým a daňovým poradcům^.[10]

V trestním řízení upravuje BPP  trestní řád^.[11] Podle něj má obviněný, jež nemá dostatek prostředků na vlastní obhajobu, právo na ustanovení obhájce.  Obviněnému může být obhájce ustanoven jak na základě žádosti, tak bez ní, v přípravném řízení na návrh státního zástupce. Ustanovení obhájce bez žádosti se děje v případech nutné obhajoby.  Obhájcem může být pouze advokát. Poškozený má také právo na ustanovení právního zástupce – zmocněnce v případě, že prokáže, že nemá dostatek prostředků na úhradu nákladů zvolenému zmocněnci.

Zákon o Ústavním soudu, stejně tak jako zákon o soudnictví ve věcech mládeže^,[12] odkazují ve vztahu k otázce BPP na občanský soudní řád a trestní řád.

Poskytování BPP v případech přeshraničních sporů v rámci EU upravuje zákon o zajištění právní pomoci v přeshraničních sporech^.[13] Konkrétně jde o ta soudní řízení v členském státě Evropské Unie, kterých se účastní fyzická osoba s pobytem v jiném členském státě. V případě, že spor se vede u českého soudu,^,[14] žadatel o BPP požádá tento soud a ten posuzuje jeho žádost z hlediska toho, zda u žadatele existují důvodné sociální a finanční poměry, zda není bezdůvodná, svévolná a zjevně bezúspěšná. Pokud je spor veden před jiným soudem členského státu EU, žadatel s bydlištěm v ČR podává žádost mezinárodnímu odboru Ministerstva spravedlnosti ČR. ^[15]

Posledním předpisem, který upravuje přístup k BPP, je zákon o advokacii^.[16] Touto právní normou je povinnost státu zajistit dostupnost právní pomoci přenesena na jiný subjekt, Českou advokátní komoru (dále jen „Komora“), a to i po stránce finanční. Je to jediný zákon, který dává žadateli možnost požádat o bezplatnou právní pomoc před zahájením řízení. Osoba, které nebyla poskytnuta BPP podle výše zmíněných předpisů, a nebyla úspěšná ve snaze zajistit si sama advokáta, když jí 2 advokáti odmítli^[17] poskytnout právní pomoc bezplatně, může požádat Komoru o ustanovení advokáta^.[18] K tomu musí současně sdělit své příjmové a majetkové poměry. Pokud Komora posoudí žádost jako oprávněnou, určí advokáta, který právní pomoc bezplatně, nebo za sníženou odměnu poskytne.

 

Zatím poněkud stranou odborné diskuze stojí skutečnost, že právní pomoc je bezplatně poskytována i jinými subjekty, které fungují mimo výše popsaný systém BPP. Zde mají v prvé řadě své místo pro bono advokáti, kteří poskytují své právní služby bez nároku na odměnu zcela dobrovolně, aniž by k tomu byly povinni na základě zákona či rozhodnutí orgánu veřejné moci.  

V souvislosti s dostupnou právní pomocí je potřeba zmínit také neziskové organizace. Není tajemstvím, že některé z nich v rámci svých obecně prospěšných aktivit poskytují právní poradenství. Činí tak ve vztahu ke klientům zásadně a bezvýjimečně bezplatně. Mnozí advokáti hledí na činnost těchto organizací s nedůvěrou. Ta může být způsobena starostí o kvalitu poskytovaných služeb, chybějícími garancemi v podobě pojištění nebo jen neuměle skrývanou obavou z konkurence^.[19] Ať tak či tak, tyto organizace existují a na nedostatek práce si rozhodně stěžovat nemohou. Jejich „klienti“ se rekrutují právě z těch osob, které současný systém nedokázal podchytit. Tyto organizace se většinou věnují relativně úzce vymezeným tematickým okruhům typu domácí násilí, uprchlíci, děti či životní prostředí. V těchto oblastech dokázaly za roky svého působení nashromáždit rozsáhlé know how, jsou schopné kombinovat právní pomoc s pomocí psychologickou nebo sociální a působí mnohdy jako nízkoprahová centra pro lidi, kteří by k advokátovi se svým problémem nikdy nešli.