K napsání této krátké diskusní úvahy mě inspirovalo usnesení jednoho krajského soudu, kterým jsem byl jako právní zástupce navrhovatele vyzván, abych doplnil ke svému návrhu na zápis nové společnosti s ručením omezeným do obchodního rejstříku chybějící listiny, a to konkrétně čestné prohlášení správce vkladu s úředně ověřeným podpisem. Co se týče odůvodnění, bylo (jak je u rejstříkových rozhodnutí obvyklé) velmi strohé: „K návrhu (formuláři) ze dne xy nebyla přiložena listina uvedená ve výroku I.“ K dotazu mi pak bylo příslušnou vyšší soudní úřednicí rázně sděleno, že soud si přece může vyžádat listinu, jakou chce. Na argument, že u stejného soudu vždy zcela postačovala tato listina i bez úředně ověřeného podpisu, mi bylo odpovězeno opět velmi lakonicky: „Tak to Vám nevěřím.“ Tolik tedy k boji s obchodním rejstříkem. S ohledem na zájem klienta věc co nejrychleji vyřídit nebylo možno podat odvolání a zjistit, zda si soud opravdu může ve výše uvedeném smyslu dělat, co chce.

Jak už bylo naznačeno, zdaleka nejzajímavější na celé věci bylo neformálně sdělené stanovisko o neomezené pravomoci soudu ohledně vyžadování listin, jež mají osvědčit údaje požadované k zápisu. Podle mého názoru je v současné době již zcela nepochybné, že soudy jsou orgány státu (konkrétně orgány moci soudní ve smyslu čl. 2 odst. 1 Ústavy) vykonávající státní moc ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a současně čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle uvedených ustanovení lze státní moc vykonávat pouze v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Jinými slovy, soud jako orgán státní moci může jen to, co mu výslovně dovoluje zákon. Z uvedeného se tedy dá dovodit, že oprávnění vyžadovat listiny musí soudu výslovně přiznávat právní předpis s právní sílou nejméně zákona.

Co se týče právní úpravy de lege lata ohledně příloh rejstříkových návrhů, notoricky známé ustanovení § 32 odst. 4 ObchZ praví, že Ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou vedle závazných formulářů i seznam listin (příloh), které se k návrhům (na zápis do obchodního rejstříku) přikládají. Podle souvisejícího ustanovení § 200c odst. 2 OSŘ zvláštní právní předpis mimo jiné stanoví, jakými listinami (přílohami) se musí (návrh na zápis, změnu nebo výmaz) doložit. Z těchto ustanovení tedy vyplývá, že by měl existovat (a také existuje) právní předpis (vyhláška MS ČR č. 250/2005 Sb.) obsahující seznam příloh, které je třeba k návrhu na zápis do obchodního rejstříku přiložit. Otázkou zůstává, zda lze tento výčet považovat za taxativní, a v tomto smyslu tedy také pro soud závazný. Jinými slovy řečeno, pokud by byl tento seznam skutečně konečný, soud by nemohl vyžadovat jiné listiny, neboť by mu to uvedené ustanovení zákona výslovně neumožňovalo. Podle názoru publikovaného v komentářové literatuře¹ „seznam povinných listinných příloh není (odchylně od formulářů) pro rejstříkový soud závazný, neboť podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR je soudce vázán jen zákonem; soud tudíž může vyžadovat i další, v příloze k vyhlášce neuvedené listiny“.

Pokud by byl uvedený názor správný, zůstává záhadou, proč by se zákonodárce snažil stanovit onen seznam povinných listin, resp. zmocnit příslušné ministerstvo k pořízení tohoto seznamu, když by jeho nezávazností byl popřen důvod jeho existence (tedy především zrychlení řízení tím, že soud bude pouze kontrolovat, zda byly přiloženy všechny požadované přílohy). Důvodová zpráva² uvádí, že „Současně s návrhem formulářů bude obdobně vydán a uveřejněn seznam všech povinných příloh – soud nebude oprávněn požadovat více, než kolik předpokládají formuláře a seznam příloh.“ Z toho lze tedy dovodit jednoznačný úmysl předkladatele návrhu novely obchodního zákoníku, aby uvedený seznam měl povahu taxativního výčtu. Tento úmysl však nemá normativní povahu a při hledání právního pravidla je třeba vycházet z platné právní úpravy. Podle mého názoru není žádného důvodu pro odepření závaznosti tohoto seznamu, a už vůbec ne poukazem na čl. 95 odst. 1 Ústavy, který soud zmocňuje posoudit zákonnost podzákonného právního předpisu. Shora uvedený komentář neuvádí žádný důvod, proč by měla být předmětná vyhláška v rozporu se zákonem, a tedy pro soudy neaplikovatelná. Zejména pak v případech, kdy ve vyhlášce nechybí žádný dokument, kterým by bylo možno navrhovanou skutečnost k zápisu doložit.

Podle šedého komentáře občanského soudního řádu³ „nelze vyloučit, že ze zákona vyplyne povinnost doložit návrh na formuláři ještě dalšími doklady, na které citovaná vyhláška nepamatuje, a to také z důvodu, že příslušná právní úprava (rovněž obsažená v obchodním zákoníku) byla ,prostě přehlédnuta‘ “. S tímto závěrem lze jen souhlasit, neboť je veden zcela ve smyslu uvedeného pravidla o vázanosti státní moci zákonem. Soud je oprávněn vyžadovat i jiné listiny, které ač nejsou uvedeny v uvedeném seznamu, stanoví-li tak rovněž zákon. V tomto případě by snad pak šlo vedle uvedeného pravidla lex specialis derogat lex generalis použít i argument, podle kterého je uvedená vyhláška v rozporu se zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy) tehdy, pokud neobsahuje příslušnou listinu, přestože doložení této listiny vyžaduje zákon. Obecný soud není přirozeně oprávněn vyhlášku zrušit, jedná se pouze o její neaplikovatelnost ad hoc.

Zbývá tedy vyřešit situace, kdy zákon (včetně vyhlášky) na některou listinu prostě zapomněl. Zde by bylo možno postupovat podle § 32 odst. 2 ObchZ, podle kterého musí být návrh na zápis doložen listinami o skutečnostech, které mají být do obchodního rejstříku zapsány. Toto ustanovení je zcela logické, neboť stanoví pravidlo, že každá skutečnost, která má být do obchodního rejstříku zapsána, musí být něčím prokázána či alespoň doložena. Koneckonců, podle tohoto pravidla by se dalo řídit vždy a nějaké (taxativní či demonstrativní) výčty jsou zbytečné. Do konfliktu s tímto pravidlem se zde ale opět dostává onen účel existence vyhlášky s výčtovým seznamem listin. Je na fantazii navrhovatele, aby nějaký způsob doložení našel a soudu navrhnul, nebo si může soud vyžádat doklad dle jeho libovůle? Zřejmě žádná z uvedených možností není ideální. Jak z této situace ven, nám ukáže zřejmě až rozhodovací praxe soudů. S ohledem na to, že v rejstříkových věcech jde o řízení nesporná, bude však rozhodnutí vyšších soudních instancí spíše méně než více.

Vraťme se ale k uváděnému prohlášení správce vkladu. Ve vyhlášce č. 250/2005 Sb. je v této souvislosti pouze uvedeno, že je třeba doložit „doklady o splacení vkladů ve smyslu § 60 odst. 2 a 4 obchodního zákoníku“. Uvedená ustanovení obchodního zákoníku pak pro platnost prohlášení nevyžadují ověření podpisu osoby, jež je činí. Z tohoto pohledu se jeví požadavek soudu na předložení této listiny s ověřeným podpisem rozporný se zákonem, resp. žádný právní předpis s právní sílou alespoň zákona soud možnost tento doklad vyžadovat neopravňuje. S ohledem na uvedené ústavní vymezení státní moci je postup soudu svévolný.

 

¹⁾Eliáš, K., Dvořák, T. a kol. Obchodní zákoník, praktické poznámkové vydání s výběrem z judikatury od roku 1900. 5. přepracované a rozšířené vydání. Praha : Linde, 2006, s. 111.

²⁾Sněmovní tisk č. 566, 4. volební období Poslanecké sněmovny PČR (2004), poslanecký návrh Jiřího Pospíšila; ustanovení § 32 ObchZ je v návrhu uvedeno jako § 31.

³⁾Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s. 963.