Příspěvek se věnuje nadstandardní výkladové mětodě, které česká právní nauka nevěnuje mnoho pozornosti.

JUDr. Ludvík David, CSc., Brno*


I. Výskyt metody v teorii a praxi

Této nepochybně nadstandardní výkladové metodě nevěnuje česká právní nauka mnoho pozornosti.

Teorie práva autorů Boguszaka, Čapka a Gerlocha rozeznává dvě základní interpretační úrovně, jimiž se lze dobrat účelu (zvýraznil L. D., stejně jako ve všech případech níže) zákona: všeobecnou a ad hoc. Obecný výklad je založen na generalizaci sociálních, ekonomických a politických podmínek. Konkrétní pak bere zřetel na okolnosti individuálního případu.¹

Třetí z výše jmenovaných spoluautorů poznamenává navíc ve své učebnici Teorie práva, že pro teleologický výklad (a také pro historický, komparativní) je charakteristické překročení hranic samotného textu zákona. Za pomoci argumentace e ratione legis (účelem zákona) lze také, často s pomocí právních principů, vyplňovat mezery v právu de lege lata (nikoli mezery de lege ferenda – to by už byla tvorba práva, nikoli jeho výklad).²

V pozoruhodné stati o dotváření práva³ upozorňuje Pulkrábek na úzké spojení teleologické metody s představami o spravedlnosti či správné právní úpravě. Klade otázku, zda je účelem předpisu subjektivní záměr zákonodárce dešifrovatelný ze zákona, a odpovídá na ni záporně. Podle autora je třeba účelem zákona myslet, není-li to v jeho textu explicitně popřeno, účel objektivní, na zákonodárci nezávislý. Tím je společenský konsenzus, vyjadřující již zmíněné představy o spravedlnosti.

Bez zajímavosti rozhodně není ani porovnání s některými názory Weinbergera. Ten v Normě a instituci (Úvodu do teorie práva) podotýká, že si nedovede představit porozumění právnímu textu bez pozornosti věnované jeho teleologickému pozadí. Každý právní řád – tedy i jednotlivé zákony a jejich ustanovení – vychází z vůdčích (hlavních) idejí, jež vyjadřují, jakým hodnotám a účelům má sloužit. Ne vždy lze z právního textu jednoznačně vymezit účelový systém; je ovšem žádoucí, aby byly představy konkrétního interpreta práva založeny na pozitivněprávním podkladě. V rámci spektra interpretačních metod nepřičítá Weinberger teleologické interpretaci logickou jednoznačnost, leč akcentuje její přínos k plausibilitě výkladu.⁴

Ještě plastičtěji než teoretické závěry působí poznatky, jež lze k teleologické interpretaci shromáždit z judikatorních zdrojů. Je přitom příznačné, že ty zajímavější prezentuje rozhodovací praxe mezinárodních institucí – značná abstraktnost výchozích pramenů mezinárodního práva velí, aby bylo ratio decidendi utvářeno s výraznou interpretační podporou. Judikáty Mezinárodního soudního dvora, závěry Komise OSN pro mezinárodní právo, ale i rozhodnutí sporů v rámci WTO používají konstantně zásadu efektivní interpretace (ut res magis valeat quam pereat, zkráceně „aby práva šla“); odvozují ji z principu dobré víry. Lze-li smlouvu vyložit dvěma odlišnými způsoby, má přednost ten, který umožňuje její náležitý, efektivní účinek. Patřičnému fungování smlouvy může ve sporných situacích napomoci použití doktríny, jež má k interpretaci zohledňující účel právního předpisu blízko, totiž doktríny oprávněného očekávání. Její základy tkví právě v mezinárodním právu; za legitimní očekávání se považuje to, co lze po právní stránce předpokládat při obvyklém běhu událostí.⁵

Doktrínu legitimního očekávání bohatě rozvinul Evropský soudní dvůr, pro jehož judikaturu je navíc příznačné frekventované užití výkladu komunitárního práva právě v souladu s jeho účelem. Je zcela pochopitelné, že svoboda obchodu a služeb uvnitř EU tu zaujímá vůdčí místo. Přesvědčivě však působí i názor autora jedné z učebnic komunitárního práva přístupných v tuzemsku, Francouze Simona.⁶ Ten popírá, že by judikatura ESD dávala systematicky přednost teleologickému výkladu. Podle něj se kombinují různé výkladové techniky; intenzivně se využívá také jazykového výkladu. Komunitární soudce má směřovat k takové interpretaci, která by akcentovala komunitární právo jako jednotný, ucelený systém.⁷

Aniž bychom chtěli zpochybňovat roli ratia legis, tedy účelu či smyslu právního předpisu, pro oblast práva lidských práv (zejména mezinárodního, ale návazně i naší Ústavy a Listiny) musíme konstatovat, že výkladová metodika má v této sféře poněkud jiný obsah.⁸ Převažují interpretační metody zdůrazňující vývoj právní úpravy lidských práv v čase a v relaci k měnícím se společenským podmínkám. Značný prostor je ponecháván uvážení a zejména principu přiměřenosti, neboť k řešení právního problému se tu nejednou dospívá skrze kolizi hodnot zakotvených ať již v mezinárodních smlouvách, nebo v ústavních dokumentech států.

Ve srovnání s běžně traktovanými doktrínami mezinárodního, resp. evropského práva působí, z hlediska frekvence a způsobu užití teleologické metody, interpretační přístupy českých soudů (zejména soudů obecných) poněkud chudě. Nejčastěji hovoří o účelu zákona Ústavní soud, jak se stalo např. v kauze voleb do Senátu v roce 1996: sporná ustanovení zákona musí být „vykládána a používána ve prospěch účelu a smyslu“ právního předpisu, přičemž tento účel a smysl „nelze hledat jen ve slovech a větách“ příslušné normy.⁹ To ale neznamená, že by teleologický výklad nebyl obecnými soudy užíván. Děje se tak – jen je to občas skryto v textu odůvodnění rozhodnutí, kde je třeba jen zmínka o tom, jak bylo ustanovení v souladu s účelem zákona vyloženo.


II. Příklady

Praktické demonstrace použití metody výkladu právních norem podle jejich účelu (a smyslu, jak se obvykle souběžně uvádí) mluví samy za sebe.

Příklad první. Ouverturou dodatečného odškodňování obětí (po)válečné minulosti po roce 1989 se stal zákon č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové částky některým obětem nacistické perzekuce. V řadě případů však Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) nevyplatila pozůstalým příslušné částky, neboť zemřelí podle ní neměli status politického vězně ve smyslu zákona č.255/1946 Sb. Posledně uvedený zákon stanovil období omezení osobní svobody od 15. 3. 1939 do 4. 5. 1945 jako rozhodné pro to, aby mohlo jít o politického vězně. Nyní se však jednalo o případy, kdy oběti byly popraveny nebo zemřely v koncentračním táboře ještě několik dní po zmíněném datu, což mělo vyloučit výplatu odškodnění.

Ústavní soud označil v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/96 za absurdní a smyslu zákona odporující, aby postižený občan pozbyl status politického vězně prodloužením svého věznění přes časovou hranici danou ex lege dnem 4. 5. 1945.¹⁰

Příklad druhý. Jeden z velkých českých šlechtických rodů vlastnil před 2. světovou válkou rozsáhlé zemědělské pozemky. V roce 1938 vlastník zemřel a v bezprostředně započatém dědickém řízení podaly zůstavitelovy dcery dědickou přihlášku, čímž se dědictví dostalo do stadia hereditas iacens (§ 547 OZO). Zbylý syn dědickou přihlášku nepodal, neboť ještě za tzv. druhé republiky odjel do Anglie (tam zůstal i za německé okupace, zastával významnou funkci v aparátu exilové vlády a svou činnost v Londýně ukončil až v roce 1947). Dědické řízení o rodových nemovitostech po vypuknutí války nepokračovalo, pozemky byly naopak na samém počátku okupace převzaty do vlastnictví říšskou právnickou osobou – fondem zřízeným ke správě nemovitostí – a po osvobození se staly, poté, co dcery zůstavitele odešly do Německa, objektem konfiskace. Konfiskační proces podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dovršen až po 25. 2. 1948 vydáním souhrnného konfiskačního výměru, což nyní podle konstantní judikatury znamená zneužití konfiskací v rozhodném období komunistickou mocí a tedy potenciální restituční nárok. Ústavní soud ovšem požadoval při restituci nemovitostí, konfiskovaných z hlediska čs. právní úpravy ve fázi ležící pozůstalosti, aby bylo prokázáno podání dědické přihlášky oprávněnou osobou nebo jejím právním předchůdcem.¹¹

Nejvyšší soud nyní rozhodoval o restituční žalobě potomka v mezidobí zemřelého syna zůstavitele a dospěl k závěru, že nepodání dědické přihlášky synem zůstavitele nemůže být restituci na překážku. V rozsudku ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1706/2005, dovodil, že by bylo v rozporu s účelem a smyslem restituční úpravy, kdyby měla nepřítomnost dědice v Československu v období let 1938–1947, motivovaná navíc činností ve prospěch státu v zahraničí, zabránit uspokojení jinak oprávněně uplatněného restitučního nároku.

Příklad třetí. Odškodnění obětí odboje proti německé okupaci pokračovalo mj. vydáním zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození (název zákona zkráceně). Žalobkyně požadovala s poukazem na tento zákon po ČSSZ jednorázové plnění, neuspěla však. Za okupace očekávala dítě se svým snoubencem, oba však byli zatčeni gestapem. Muž, účastník protinacistického odboje, byl v roce 1943 popraven, žalobkyně transportována do koncentračního tábora, kde zůstala vězněna po zbytek války. Stojí za pozornost, že v prosinci 1948, tedy již za vlády komunistů, přiznal tehdejší soud žalobkyni v intencích § 45 OZO a souvisících předpisů právo užívat příjmení popraveného snoubence, jakož i právo na zaopatřovací platy a důchody po něm, jako kdyby byla vdovou po účastníku národního boje za osvobození (podle zákona č. 164/1946 Sb.). V roce 1957 jí vydalo tehdejší Ministerstvo národní obrany osvědčení o tom, že popravený byl účastníkem odboje a náleží mu statut politického vězně.

Zákon č. 261/2001 Sb. přiznává v § 1 odst. 2 nárok na jednorázové odškodnění výslovně vdově po účastníku odboje a je pozoruhodné, že – ač jde de facto o sociální dávku – neobsahuje žádnou klauzuli o odstranění tvrdosti. Když žalobkyně žádala o odškodnění, neuspěla nejen u ČSSZ (viz výše), ale ani u soudu. Vrchní soud v Olomouci striktně dovodil pod sp. zn. 2 A 1003/2002, že jen vdova po odbojáři má příslušný nárok. Absenci zákonné podmínky příbuzenského vztahu k účastníku odboje nebylo možné podle vrchního soudu překlenout výkladem a nedošlo, jak uzavřel tento soud, ani k diskriminaci žalobkyně. Bylo prý věcí zákonodárce, jaké podmínky vzniku nároku stanovil.

Na rozdíl od zmíněného soudu jsem přesvědčen, že účelu zákona č. 261/2001 Sb. plně konvenovalo odškodnění žalobkyně. Postavení vdovy jí mohlo být, s odkazem na soudní výrok z roku 1948, přiznáno. Namísto přijatelné a lidsky žádoucí výkladové extenze, jež by využila kupodivu tolerantní postup soudu z počátků totality, nastoupil pozitivisticky strohý přístup soudu, ač šlo o instituci již demokratického právního státu.


III. Shrnutí

Pro teleologický výklad zákona je příznačné, že se k němu sáhne tehdy, když verbální znění zákona není aplikačně přiléhavé a řešením případu by přitom měl být naplněn výrazný politický či hodnotový cíl (svoboda obchodu, náprava křivdy v restituci). Zároveň je na tomto výkladu „podezřelé“, že se přenáší přes některý ad hoc se jevící nedostatek konkrétní normy – obvykle přes neúplnost její hypotézy. Teleologický výklad může dokonce směřovat contra legem; i tato varianta je, při zachování ústavní konformity výkladu, přípustná.¹²

Popis úskalí užití teleologické interpretace může pokračovat zásadní otázkou: Jaký je skutečný účel a smysl zákona? Někdy je to zcela jasné, v jiných situacích zase vystačíme s autenticky vyjádřeným (v důvodové zprávě, v úvodních ustanoveních předpisu) záměrem zákonodárce. Může však dojít k fenoménu, jenž lze označit jako „posun účelu zákona v čase“; blízkost vůči historickému výkladu je tu zřejmá. S časovým odstupem po nabytí účinnosti zákona, se změnou společenských podmínek jeho působení, totiž nezřídka pozorujeme zpochybnění původního cíle předpisu konkurenčními hodnotami, či v mezidobí jinak akcentovanými právními principy, ba dokonce zákony mezitím přijatými. Za kontroverzní příklad poslouží otázka aplikace obecných předpisů (určení vlastnictví, vindikace) vedle speciálních norem restitučních. Možnost použití obecných norem, považovaná na počátku 90. let tehdejšími vykladači zákona za vhodný doplněk restitučního procesu v zájmu historické spravedlnosti, vyhlíží dnes po patnácti letech, ve světle ukončené transformace vlastnických vztahů, jako nežádoucí rozkolísání znovunabyté právní jistoty.

Cesty výkladu zákona jsou klikaté: nesmíme je, jak naznačuje již shora citovaný Weinberger,¹³ přeceňovat a nelze určit ani pořadí ani váhu jednotlivých argumentací. Neváhejme však tam, kde tak velí zdravý rozum, teleologickou metodu použít. Poukazem na skutečný účel zákona lze např. dospět k žádoucímu rozhodnutí bez toho, že by se interpret musel vypořádat s takovým pro českou praxi ošemetným problémem, jakým je případné uznání některého z právních principů (principu proporcionality) jako pramene práva.

Náležitá teleologická interpretace dokáže zabránit přijetí jinak absurdních právních závěrů. Právnické „krčení rameny“ v situacích, v nichž by měl zákon správnému řešení pomoci, by nemělo patřit do juristického instrumentária 21. století. Využívá-li, v dnešní době skutkové i právní variability jednotlivých případů, metoda výkladu zákona podle jeho účelu prostor zpřístupněný mj. hodnotovými axiomy a pružnými pojmy, lze to oprávněně považovat za její přednost.



Příspěvek byl publikován v časopise .

Poznámky
* Autor je soudcem Nejvyššího soudu.
1) Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. Praha : Eurolex Bohemia, 2001, s. 156, 157. Z dalších učebnic nevěnují ani brněnská ani právně sociologicky laděná Knappova Teorie práva teleologickému výkladu více pozornosti. Samostatný prostor, přesahující hranice tohoto příspěvku, by si ovšem zasloužil metodický přístup Telcův (O přírůstku práva k právním předpisům. Právní rozhledy, 2001, č. 9 a mnohé jiné práce).
2) Gerloch, A. Teorie práva. 3. vydání. Plzeň : Aleš Čeněk, 2004, s. 146, 151.
3) Pulkrábek, Z. K problému otevřenosti (psaného) práva a možnostem jeho dotváření. Právník, 2000, č. 11, s. 1037–1040.
4) Weinberger, O. Norma a instituce (Úvod do teorie práva). Brno : MU, 1995, s. 165.
5) Balaš, V. Některé vybrané otázky interpretace v právu WTO. Právník, 2004, č. 10, s. 979–981.
6) Simon, D. Komunitární právní řád. Praha : ASPI, 2005.
7) Tamtéž, s. 392, 393.
8) Matscher, F. Metody výkladu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v praxi Evropského soudu pro lidská práva. Právo a zákonnost, 1992, č. 9, s. 498 a násl.
9) Nález ze dne 22. 10. 1996, sp. zn. III. ÚS 276/96, Sbírka nálezů a usnesení (dále „Sbírka ÚS“), sv. 6, č. 108, s. 280.
10) Nález ze dne 7. 5. 1997, Sbírka ÚS, sv. 8, č. 50 – podobně však i celá řada dalších nálezů, např. č. 81, 90, 99 téhož svazku.
11) Nález ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. I. ÚS 469/01, Sbírka ÚS, sv. 28, č. 114, s. 3, 7, 8.
12) Nález ÚS ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka ÚS, sv. 7, č. 13.
13) Weinberger, O., op. cit. sub 4.