Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš., Plzeň^*

Obligační právo staví v základním schématu na poměru věřitele a dlužníka – splněním obligace zanikne, splní-li dlužník věřiteli. To odráží osobní a právní spojení (iuris vinculum) obou stran. Nelze však přehlížet ekonomický účel: podstatu závazkového práva jako práva majetkového. Ten se naplní, pokud se dlužník zprostí pasiva, jež ho tíží jako dluh, a pokud věřitel získá majetkovou hodnotu odpovídající jeho pohledávce. Leč není vyloučeno, aby se dlužník zprostil dluhu plněním tertiovi ani aby se věřitel uspokojil ve své pohledávce přijetím plnění od jiné osoby než dlužníka. Článek se zabývá typickými případy z tohoto okruhu, jak je upravily občanský a obchodní zákoník. Poukazuje také na dílčí sporné otázky a nabízí jejich řešení.

I. Úvodem

Ustanovení § 324 ObchZ spojuje zánik obligace solucí s dlužníkovým plněním věřiteli. Jeho první odstavec výslovně podmiňuje zánik závazku řádným a včasným splněním věřiteli, druhý rovněž výslovně stanoví, že i pozdním plněním dlužníka závazek zanikne. Naproti tomu občanský zákoník v § 559 odst. 1 lakonicky stanoví, že splněním dluh zanikne, aniž uvádí, kdo komu plní.¹ Ponechme stranou, že podle občanského zákoníku zaniká dluh a podle obchodního závazek; v dané souvislosti musíme oba výrazy chápat synonymicky.² Ponechme stranou i to, že splněním nezaniká jen dlužníkova povinnost splnit, ale také věřitelova pohledávka, výsledkem je tedy zánik celé obligace (závazkového právního vztahu ve smyslu § 488 ObčZ). Zaměřme se na otázku, nakolik výjimky prolamují obecné schéma, dle něhož obligace zaniká dlužníkovým splněním věřiteli.

II. Zánik obligace splněním jinému než věřiteli

Předně vytkněme, že zde nechceme řešit případy, kdy dlužník plní věřitelovu přímému zástupci. Poskytne-li dlužník plnění do rukou přímého zástupce, plní věřiteli, jehož jménem a na jehož účet zástupce právně jedná, takže nejde o plnění „jinému“. To platí za podmínek § 33b odst. 4, 5 ObčZ i po zániku zastoupení.
Nebudeme se zde ani zvlášť zabývat nepřímým zastoupením. Tehdy vystupuje nepřímý zástupce, např. poukazník, komisionář či zasílatel – svým jménem, třebaže na účet zastoupeného: vůči dlužníku tudíž jako jeho věřitel vystupuje právě nepřímý zástupce, zatímco věřitel v hospodářském smyslu „skutečný“ může být dlužníku skryt a je pro něho právně bez významu (nedojde-li k samovstupu).³ Obdobná situace nastává (byť zde je věřitel zpravidla naopak znám), plní-li se peněžitý dluh např. prostřednictvím banky na věřitelův účet (peněžní prostředky přijímá banka, nikoli věřitel) apod.
Jsou však i další případy, kdy dlužník poskytne plnění jiné osobě, než je věřitel, a přesto tím zánik závazku vyvolá.

1. Plnění předkladateli věřitelova potvrzení

Podle § 562 ObčZ zanikne závazek, pokud dlužník plní osobě, která mu předloží věřitelovo potvrzení, že je oprávněna plnění přijmout. Zjevné je, že toto potvrzení není kvitancí (§ 569 ObčZ, § 333 ObchZ) – tak po mém soudu správně M. Škárová⁴ a další – ale jde o věřitelovo sdělení dlužníku, aby plnil jinému. Lze mít za to, že ustanovení vzniklo recepcí § 221 ZMO do občanského zákoníku novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. za současného posunutí obsahu právního pravidla doplněním slov, která mění původní smysl.⁵
Klade se otázka, v jakém vztahu je předkladatel potvrzení vůči věřiteli, zda je, resp. zda může být, jeho zmocněncem, poslem či někým jiným.⁶ Nepochybně lze k přijetí plnění pověřit i zmocňovací smlouvou a stvrdit to plnou mocí. Lze se tudíž tázat, zda § 562 ObčZ není jen multiplikací úpravy § 31 ObčZ. Rozdíl není ve formě obou potvrzení; vzhledem k tomu, že příjemce plnění musí být vždy s to vydat dlužníkovi kvitanci, musí mít i plná moc k přijetí plnění písemnou formu (§ 31 odst. 4 ObčZ). Odlišnost je v tom, že zmocněnec právně jedná jménem zmocnitele, zatímco příjemce plnění při postupu podle § 562 ObčZ právně jedná svým jménem (potvrzení zakládá subjektivní právo přijmout plnění osobě od věřitele odlišné).⁷ Potvrzení podle § 562 ObčZ se tedy blíží poukázce (§ 535 až 543); rozdíl obojího však lze vysledovat z poukazu na práva a povinnosti stran. Potvrzení podle § 562 ObčZ se obsahově liší i od věřitelova oznámení, že došlo k cesi (§ 526 ObčZ). Předkladatel potvrzení není ani věřitelovým poslem, protože ten musí dlužníkovi předložit věřitelovu kvitanci (posel ji dlužníku vystavit nemůže ani svým ani věřitelovým jménem, nanejvýš může dlužníku vydat, čím ho jako posla věřitel vybavil).
Konstrukce § 562 ObčZ, jakkoli vznikla zřejmě nedopatřením, má ratio ve vyšší ochraně dlužníka.⁸ Přenese-li věřitel na jinou osobu právo přijmout dlužníkův dluh, je dlužník povinen této osobě plnit a obligace splněním zanikne, i když příjemce dluhu nebude věřitelovým zmocněncem, postupníkem, poukazníkem nebo poslem. Případné riziko stíhá věřitele – on si má závažnost svého kroku uvědomit právě pod tlakem zákonného požadavku na písemnou formu potvrzení – riziko zmírňuje vyloučení zániku obligace, má-li dlužník vědomost, že předkladatel ve skutečnosti není oprávněn plnění přijmout.⁹ Práva a povinnosti věřitele a osoby, které věřitel založil právo plnění převzít, závisí na jejich vzájemném právním poměru.

2. Plnění předkladateli kvitance

Obchodní zákoník stanoví v § 333 odst. 2, že plní-li dlužník osobě, která mu předloží věřitelovu kvitanci, má to tytéž účinky jako kdyby plnil osobně věřiteli.
Kvitanci vymezuje § 569 ObčZ jako „potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn“, zatímco § 333 odst. 1 ObchZ jako „potvrzení o předmětu a rozsahu plnění“. Nelze mít za to, že z různosti dikce obou ustanovení plynou pro občanské i obchodní právo odlišné obsahové náležitosti kvitance, jak dříve naznačila I. Pelikánová;¹⁰ shodu obojího kryje obecný požadavek určitosti.
Podstatné je, že předloží-li dlužníku věřitelovu kvitanci osoba od věřitele odlišná, má dlužník plnit jí, přičemž účinky takového plnění vyvolají zánik obligace. Rozdílně od dřívějších úprav (§ 77 původního textu ObčZ, § 251 ZMO) nestanoví § 333 ObchZ výslovně, že tyto účinky nenastanou, pokud „dlužník věděl, že ten, kdo potvrzení předložil, není oprávněn plnění přijmout.“ Z této změny však nelze dovodit, že § 333 odst. 2 ObchZ kryje i dlužníkovu zlou víru, neboť ze zásady poctivého obchodního styku (§ 265 ObchZ) dovodíme bez pochybností opak.
Klade se ovšem otázka, jak posoudit případ nespadající pod režim obchodního práva, kdy dlužníku předloží věřitelovu kvitanci osoba od věřitele odlišná. Občanský zákoník neobsahuje obdobné ustanovení, jaké má obchodní zákoník v § 332 odst. 2. Z toho však neplyne, že naznačené situace nemohou i v neobchodních věcech nastat. Řešení jistě není v závěru, že plněním této osobě dluh splněn nebude, když § 562 ObčZ tento případ nekryje a když i obdoba § 333 odst. 2 ObchZ v občanském zákoníku chybí. Naopak bude namístě dovodit, že se dlužník může i v neobchodní věci zprostit dluhu plněním doručiteli kvitance, neboť ten se musí dlužníku jevit jako věřitelův posel. Nejjednodušeji lze argumentovat analogickou aplikací příslušného právního pravidla obchodního práva.¹¹
Obdobně jako v předešlém případě mohou i při postupu spojeném s předložením věřitelovy kvitance dlužníku osobou třetí nastat různé situace co do právního postavení předkladatele kvitance vůči věřiteli. Také zde záleží na jejich vzájemném poměru.

3. Jevové negace při cesi

Ujedná-li věřitel jako postupitel s třetí osobou jako postupníkem, že do jeho majetku převede vlastní pohledávku, stává se postupník účinností cese vlastníkem postoupené pohledávky a dlužníkovým věřitelem. Plní-li dlužník postupníkovi, plní svému věřiteli; na tom není nic pozoruhodného. V souvislosti s cesí však mohou nastat i situace, kdy bude dlužník plnit osobě, která odpovídající pohledávku nemá, a přesto jeho dluh zanikne.
Předně jde o případy, kdy dlužník plní postupiteli, ač ten jeho věřitelem již není.
Typický a v praxi nejčastější případ nastane, pokud dojde k uzavření postupní smlouvy, ale dlužník ještě nebude notifikován (§ 526 odst. 1 ObčZ). Tehdy se dlužník zprostí dluhu plněním postupiteli, třebaže ten pohledávku již pozbyl (srov. rovněž R 27/06). To je dáno tím, že vůči dlužníku účinky změny v osobě věřitele působí až od notifikace.
Naproti tomu celkem raritní případ upravuje § 530 odst. 1 ObčZ. I po uzavření postupní smlouvy může dojít k tomu, že si cedent dokonce bude vynucovat plnění vůči postoupenému dlužníku, ačkoli již jeho věřitelem být přestal. V této souvislosti zákon řeší hlavně poměr mezi cedentem a cesionářem: postupitel může vymáhat postoupenou pohledávku jen na postupníkovu žádost. Vůči dlužníku rozhoduje stav, jak se jeví jemu. Nebyla-li mu cese notifikována (neoznámil-li mu ji postupitel nebo neprokázal-li mu ji postupník), pak prostě plní postupiteli bez zřetele k tomu, zda ho postupník o vymáhání dluhu požádal či nikoli, protože dlužník nikoho jiného jako svého věřitele nezná. Chyběla-li postupiteli postupníkova žádost, dlužníka se to netýká a je na postupiteli, aby postupníku vydal, co od dlužníka získal. Došlo-li naopak již k notifikaci, pak dlužník ví, kdo je jeho nový věřitel, a postupiteli může podle § 530 odst. 1 ObčZ plnit, jen pokud mu ten prokáže postupníkův souhlas s vymáháním dluhu. Souhlas může být vyjádřen i postupníkovým potvrzením, že postupitel je oprávněn plnění přijmout (§ 562 ObčZ), ale i poukázkou (§ 535 ObčZ) nebo jiným projevem vůle, z něhož vyplyne, co je podle § 530 odst. 1 ObčZ in fine potřeba. Jak v případě § 526 odst. 1, tak i v případě § 530 odst. 1 ObčZ přijímá postupitel plnění svým jménem. Prvá úprava prioritně míří na ochranu dlužníka s mlčky vyjádřeným předpokladem, že se cedent vypořádá s cesionářem na základě kondikce, zatímco § 530 odst. 1 ObčZ si prvoplánově všímá poměru cesionáře a cedenta s důrazem na úpravu nepřímého zastoupení (že však může jít i o poměr jiný, není vyloučeno; i v tomto případě může cedent vystupovat např. jako postupníkův posel).
Při cesi však není vyloučeno, že dlužník poskytne plnění postupníkovi, ač ten pohledávku nenabyl, a přece se svého dluhu zbaví a splněním přivodí zánik obligace. Typický případ se pojí s neplatností postupní smlouvy. Nebude-li smlouva o postoupení pohledávky platná a oznámil-li postupitel přesto dlužníkovi, že k cesi došlo, musí dlužník plnit postupníku, byť ten jeho pravým věřitelem není. I to je opatření zaměřené na ochranu osoby povinné z postoupeného dluhu, neboť dlužník nemá právo domáhat se, aby mu bylo vyhotovení postupní smlouvy předloženo (§ 526 odst. 2 ObčZ). Poněkud jiná situace může nastat, prokazuje-li dlužníkovi změnu v osobě věřitele v důsledku cese postupník. Teoreticky sice nejsou vyloučeny jiné možnosti, ale nejobvyklejší bude případ, kdy cesionář prokáže dlužníkovi postup předložením postupní smlouvy. Tehdy je důraz třeba klást na zákonný požadavek prokázání cese (§ 526 odst. 1, § 529 odst. 2 a § 530 odst. 1 ObčZ). Vykáže-li stejnopis smlouvy flagrantní vady (např. podpis postupitele chybí nebo nelze z obsahu zjistit, o jakou pohledávku jde, kdo je postoupeným dlužníkem apod.), nebude dlužníku postoupení pohledávky prokázáno. Případy tohoto druhu však nelze posuzovat vůči dlužníkovi přepjatě – jinak bude nutné přistoupit k situaci, bude-li postoupeným dlužníkem banka, jinak, bude-li jím člověk se základním vzděláním: hlavním vodítkem bude kritérion, zda dlužník nepravému postupníku plnil v dobré víře. Pominout nelze, že v řadě případů ani sebekvalifikovanější dlužník různé příčiny neplatnosti smlouvy nepozná (např. její uzavření v omylu, z donucení nebo při duševní poruše). Tudíž může i v těchto případech dojít k plnění dluhu někomu, kdo se postupitelovým postupníkem ani dlužníkovým věřitelem nestal.

4. Plnění nepravému dědici

Ustanovení § 485 ObčZ počítá s možností, že pozůstalost připadne jiné osobě než dědici. Tu zákon označuje jako nepravého dědice (§ 484 odst. 2). Splní-li mu dlužník, zprostí se dluhu a obligace zaniká, ač svému věřiteli ve skutečnosti neplnil. Pravý a nepravý dědic se mají vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení, přičemž rozsah vzájemných plnění se určí podle toho, byl-li či nebyl-li nepravý dědic v dobré víře. Dodat lze, že podle § 105 ObčZ¹² se právo pravého dědice na vydání dědictví promlčí uplynutím tří let od pravomocného skončení řízení o dědictví. To znamená, že plní-li dlužník nepravému dědici již po době stanovené v § 105 ObčZ, plní stále osobě, která není jeho skutečným věřitelem, ale pravý dědic (i věřitel) má v podstatě vyloučenou možnost domoci se toho, aby mu bylo vydáno, co mu po právu náleží.

5. Soluční úschova

Nemůže-li dlužník plnit věřiteli z příčin na věřitelově straně (§ 568, rovněž § 512 odst. 3 ObčZ), může se zprostit dluhu uložením předmětu plnění do úřední (soudní) úschovy. Předmět plnění se tedy neodevzdává věřiteli, ale soudu jako orgánu veřejné moci. Při tomto úkonu nejde o soluci v pravém slova smyslu, ale o opatření, které splnění dluhu nahrazuje se solučními účinky. Obchodní zákoník soluční úschovu neupravuje, to však neznamená, že ji při plnění dluhu v obchodních záležitostech nelze využít.

III. Zánik obligace plněním jiné osoby než dlužníkem

Splnění dluhu není jen dlužníkovou povinností: je také jeho právem. Z toho se vyvozuje, že plnění je zásadně vyhrazeno osobně dlužníkovi, popř. jeho zástupci.¹³ Leč i tak mohou na pasivní straně obligace nastat případy, kdy namísto dlužníka splní věřiteli tertius: tím spíš, že obligační právo klade hlavní důraz na to, aby byl ve své pohledávce uspokojen věřitel.¹⁴ Plnění někým jiným než dlužníkem je však vyloučeno, zavisí-li plnění na dlužníkových osobních vlastnostech nebo vymíní-li si dlužníkovo osobní plnění některá ze stran, popř. je-li takový požadavek implicite dán povahou věci.
Hodí se zdůraznit, že obdobně jako v partii o plnění jinému než věřiteli ponecháváme z týchž důvodů i zde stranou soustředěné pozornosti problematiku spojenou s nepřímým zastoupením dlužníka.

1. Obecně

Ač se v soukromém právu uplatňuje zásada, že se nikdo nesmí bez právního důvodu vměšovat do cizích záležitostí (§ 3 odst. 1, § 742 ObčZ), řeší občanský zákoník i následky situace, kdy třetí osoba splní za jiného, co ten má po právu splnit sám, založením kondikce toho, kdo plnil, vůči tomu, za nějž bylo plněno (§ 454 ObčZ).¹⁵ I když tedy zákoník staví na myšlence, že se každý má starat o své, počítá s tím, že se tak vždy nestane.
Otázkou, jak se postavit k situaci, když někdo splní cizí dluh, se literatura zabývala opakovaně, aniž došlo ke shodě. Není pochyb, že plní-li někdo za jiného, dochází k obohacení. Pak vzniká otázka, kdo se na úkor plnícího obohatil: zda věřitel přijetím plnění od osoby, která není jeho dlužníkem, anebo dlužník, za něhož bylo plněno. M. Škárová dovozuje, že otázku třeba řešit podle toho, zda dlužník plnění třetí osoby odporoval. Souhlasil-li s plněním nebo mlčel-li, aplikuje se § 454 ObčZ; pokud ale dlužník nesouhlasil s plněním třetí osoby, je aplikace cit. ust. vyloučena.^16,17 Obdobně uzavírají V. Bednář¹⁸ i autoři příslušné partie akademického komentáře.¹⁹ Naproti tomu J. Handlar má za to, že neprojeví-li dlužník s plněním třetího na svůj dluh souhlas, jeho dluh takovým plněním nezaniká a bezdůvodně se jím obohacuje věřitel.²⁰ Také M. Hulmák vychází z pojetí, že dlužník musí s plněním třetí osoby souhlasit, byť nevylučuje možnost závěru o dlužníkově souhlasu i z jeho nečinnosti, pokud to vyplývá z okolností.²¹
V zásadě je třeba vzít v úvahu následující: buď třetí osoba plní věřiteli namísto dlužníka z právního důvodu, nebo bez něho. To § 454 ObčZ neřeší.²² Stanoví jen následky plnění za jiného, které nastoupí, neplyne-li ze smlouvy nebo ze zvláštní zákonné úpravy něco jiného.
Vzhledem k dlužníku musíme uvažovat následovně: Má-li někdo v úmyslu zasáhnout do dlužníkových záležitostí, chtěje zapravit jeho dluh, aniž k tomu má oporu ve smlouvě nebo v zákoně, musí dlužníka o svém úmyslu zpravit a vyčkat jeho souhlasu. Obdrží-li jej, záleží na obsahu projevené vůle stran. Zpravidla totiž bude aplikován § 534 ObčZ o převzetí plnění, kdy je použití § 454 ObčZ vyloučeno.²³ Opačně by tomu bylo při aplikaci § 743 odst. 1 ObčZ. Kterému ustanovení dát přednost, závisí na projevu vůle stran. Zaváže-li se třetí osoba vůči dlužníku k povinnosti převzít plnění dluhu, použije se § 534 ObčZ, vyhradí-li si však právo plnit, je prostor k použití § 743 odst. 1 ObčZ. V pochybnostech je však třeba dát přednost ustanovení o převzetí plnění. Pokud ale tertius zasáhne do záležitostí dlužníka a splní dluh, aniž o tom dlužníka zpraví nebo aniž vyčká jeho souhlasu, má právo na náhradu dlužníkova obohacení (§ 743 odst. 2 ObčZ). Zároveň však dojde i k deliktu neoprávněným zásahem do dlužníkovy soukromé sféry se všemi důsledky, které z toho plynou. Konečně může nastat případ, že dlužník nebude souhlasit s tím, aby za něho tertius plnil – pak tedy třetí osoba plnit za dlužníka nesmí a dá-li něco jeho věřiteli, neplní dlužníkův dluh, a tudíž (s upřesněním níže) § 454 ObčZ aplikovat nelze.
Pokud jde o věřitele, je třeba vzít v úvahu následující: Věřitel ví, kdo je jeho dlužníkem. Nabízí-li mu za dlužníka plnění někdo jiný, může se s ním věřitel podle § 533 ObčZ dohodnout v písemné formě o přistoupení k dluhu. Pak nastává dlužnická solidarita původního a přistupujícího dlužníka a aplikuje se § 511 ObčZ. Nedojde-li k takové dohodě, záleží na věřiteli, zda plnění od třetí osoby v prospěch dlužníkova dluhu přijme nebo zda je odmítne, protože vůči této osobě není obligačně vázán. Přijme-li plnění, dlužníkův dluh zaniká. Věřitel není povinen zjišťovat si před přijetím plnění dlužníkovo stanovisko, protože k převzetí plnění může dojít i ujednáním, jehož se věřitel neúčastní (§ 534 ObčZ). Pokud ale věřitel ví, že dlužník nesouhlasí, aby za něho třetí osoba plnila, plnění přijmout nesmí. Učiní-li tak přesto, nedojde k zániku dlužníkova dluhu a věřitel se na úkor třetí osoby bezdůvodně obohatí (§ 451 odst. 2 ObčZ). Vůči věřiteli tedy nerozhoduje, jakou vůli dlužník projevil směrem k tertiovi, pokud o tom věřiteli není nic známo.
Pokud jde o obchodní právo, § 332 odst. 1 ObchZ ukládá věřiteli povinnost přijmout plnění od tertia, dal-li k tomu dlužník souhlas.²⁴ Paradoxně tak vyvolává domněnku, že obchodní zákoník je v daném směru rigidnější než obecné právo občanské, ač právě obchodní právo klade na věcné splnění zvláštní důraz. Leč jde o paradox jen zdánlivý. Nelze totiž přehlédnout, že cit. ust. nevylučuje právo věřitele přijmout plnění nabízené třetí osobou za dlužníka v tom rozsahu, jak to aprobuje obecné právo občanské, nehledě již k dispozitivní povaze § 332 ObchZ.

2. Zajištěný dluh v režimu občanského práva

Splnění dlužníkovy obligační povinnosti může být zajištěno. Občanský zákoník postrádá obecné ustanovení analogické § 332 odst. 1 ObchZ. Stanoví tudíž pro jednotlivé případy zajištění zvláštní pravidla. Ta však – vyjma uložení povinnosti poddlužníku plnit dluh zástavnímu věřiteli (§ 167 ObčZ) – do věci mnoho jasného nevnášejí.
Ohledně zástavního práva stanoví § 170 písm. a) ObčZ, že zaniká mj. i zánikem zajištěné pohledávky. Leč ani ustanovení o zástavě ani o splnění dluhu nezaložila zástavnímu dlužníku právo splnit dluh namísto obligačního dlužníka. Ustanovení § 170 písm. e) ObčZ umožňuje zástavnímu dlužníku nebo zástavci vyvolat zánik zástavního práva složením obvyklé ceny zástavy zástavnímu věřiteli. To ale situaci zástavního dlužníka příliš neřeší. Uzavřeme-li totiž, že pokud zajištěná pohledávka dospěje a obligační dlužník dluh nevyrovnává, nemá zástavní dlužník právo dluh splnit namísto obligačního dlužníka, ocitne se zástavní dlužník v pozici, kdy bude nucen pasivně přihlížet, jak se dlužníkovo prodlení provázené nárůstem zajištěné pohledávky hrozí záporně promítnout i do jeho majetkových poměrů. Takový výklad zákona vystavuje zástavního dlužníka neúměrnému riziku, jehož intenzitu a rozsah lze jen stěží justifikovat.
Ale i ručiteli hrozí podobné obtíže. Občanský zákoník ani jemu nezakládá v úpravě ručení nebo splnění subjektivní právo splnit dluh, za nějž se zaručil, z jeho vlastní vůle, nýbrž (§ 548 odst. 1 ObčZ) jen nesplnil-li jej dlužník a vyzval-li věřitel ručitele ke splnění. Také zde se otvírá otázka: je vzhledem k absenci právního pravidla analogického § 332 odst. 1 ObchZ ručitel, jehož věřitel k plnění na zajištěný dluh nevyzve, nucen trpět následky dlužníkova prodlení – i s případnými negativními důsledky pro sebe sama – aniž smí bez věřitelovy výzvy aktivně zasáhnout?
Stejnou otázku si můžeme klást i při zajišťovacím převodu práva, jehož lakonická úprava v § 553 ObčZ navíc zakládá víc nejasností než jen tu, jíž se zde zabýváme.
Mnohé lze jistě vyjasnit kontraktací. Nic nebrání, aby si strany např. ujednaly, že zástavní dlužník bude mít právo domáhat se vůči věřiteli, aby mu za úplatu postoupil pohledávku za obligačním dlužníkem nebo že zástavní dlužník bude mít právo vyrovnat za obligačního dlužníka dluh s oprávněním k postihu vůči němu apod.
Složitější situace nastanou, pokud zúčastěné osoby ponechají naznačené otázky smluvně nevyřešeny, spoléhajíce na racionalitu zákonné úpravy. Ohledně takových případů nelze, domnívám se, stavět na obecných závěrech učiněných shora sub III.1. Jejich převzetí by např. znamenalo, že obligační dlužník může zástavnímu dlužníku splnění dluhu zakázat a že věřitel není povinen od zástavního dlužníka splnění dluhu přijmout. K odlišnému závěru lze dospět jednoduchým odkazem na analogické použití § 332 odst. 1 ObchZ. K témuž věcnému výsledku však můžeme dospět složitější a snad i přesvědčivější argumentací, při které půdu občanského zákoníku neopustíme. Zajišťuje-li zástavní dlužník dluh obligačního dlužníka a poruší-li obligační dlužník povinnost k včasnému splnění, nelze vzít za základ dalších úvah myšlenku, že případná snaha zástavního dlužníka vyrovnat zajištěný dluh představuje neoprávněný zásah do soukromé sféry obligačního dlužníka a do jeho práva splnit vlastní dluh. Dal-li za obligačního dlužníka jistotu zástavní dlužník, podstoupil tím až do výše hodnoty zástavy riziko hrozící dopadem do jeho majetkové sféry, pokud obligační dlužník dluh nesplní. Projeví-li zástavní dlužník úmysl vyrovnat zajištěný dluh, není hlavním motivem snaha zprostit obligačního dlužníka závazku, ale jeho zájem zachovat si vlastnictví zastavené věci a odvrátit zpeněžení zástavy, tj. zabránit škodě, která hrozí jemu a která se nečinností obligačního dlužníka zvětšuje. Vzhledem k tomu nelze zástavnímu dlužníku bránit, aby nastalé ohrožení strpěl, nýbrž se mu musí umožnit, aby přiměřeným způsobem zakročil (§ 416 odst. 1 ObčZ). V daných souvislostech se jako způsob přiměřený okolnostem nejvhodněji nabízí právě zapravení zajištěného dluhu.²⁵ Z maximy ústavního pořádku, že vlastnictví zavazuje, která se mj. promítá i do konkrétního ustanovení § 416 ObčZ, lze tedy dovodit, že zástavní dlužník má zákonné a ústavní konformitou justifikované právo splnit dluh, který zástavou zajistil, pokud obligační dlužník své povinnosti včasného splnění dluhu nedostojí. Vyrovná-li zástavní dlužník věřitelovu pohledávku, vzniká mu vůči obligačnímu dlužníku kondikce podle § 454 ObčZ.²⁶
Stejně lze argumentovat i ve prospěch ručitele, který se ocitne v situaci, že pohledávka dospěla, dlužník dluh neplní, ale věřitel ručitele k zapravení dluhu nevyzve,^27,28 nebo ve prospěch toho, kdo dal za dlužníka jistotu zajišťovacím převlastněním (§ 553 ObčZ).

3. Zajištěný dluh v režimu obchodního práva

Je-li splnění dluhu zajištěno v režimu obchodního práva, je situace jasná potud, že § 332 odst. 1 ObchZ jasně stanoví povinnost věřitele přijmout plnění nabídnuté za dlužníka tím, kdo splnění dluhu zajistil ručením nebo jinak, takže se pro obligace spadající pod úpravu obchodního zákoníku použije toto speciální ustanovení. V určitých případech je však pro rozhodovací praxi méně jasné, která zajištění pod režim obchodního zákoníku spadají, ač se slova § 261 odst. 4 a § 262 odst. 3 ObchZ zdají být zřetelná. Poukázat lze např. na protichůdná stanoviska jednotlivých senátů Nejvyššího soudu, pokud jde o zástavní právo zajišťující splnění dluhu z obchodní smlouvy.²⁹ Ještě méně je, zdá se, rozhodovací praxi jasný obsah a smysl § 332 odst. 2 ObchZ.³⁰

4. Plnění za dlužníka z neplatné smlouvy

Mohou nastat situace, že třetí osoba bude plnit za dlužníka dluh a že od ní věřitel plnění přijme s odkazem na právní důvod spočívající např. v převzatém ručení nebo v přistoupení dluhu, převzetí plnění apod., ale následně se ukáže, že k plnění došlo z neplatného právního úkonu. Tehdy je zřejmé, že k plnění nemělo vzhledem k neexistenci právního důvodu vůbec dojít a že tomu, kdo plnil, vzniká právo na vydání toho, co plnil.
Tehdy se ptáme, komu vzniká povinnost obohacení vydat. Prvoplánově totiž vystupuje konkurence právních pravidel plynoucích z § 451 odst. 1 a § 454 ObčZ. Podle § 451 odst. 2 ObčZ je bezdůvodným obohacením mj. i plnění z neplatného právního úkonu; v tomto případě se tedy bezdůvodně obohatí, kdo plnění přijal. Podle § 454 ObčZ se bezdůvodně obohatí ten, za něhož bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Má-li tedy např. tertius v úmyslu přistoupit k dlužníkovu dluhu nebo jej převzít, ale neuzavře-li platnou smlouvu a přesto plní, obohatí se bezdůvodně věřitel, protože mu bylo plněno z neplatného právního důvodu, anebo dlužník, za něhož bylo plněno, ač měl splnit sám?
Při řešení této otázky vezměme v úvahu, že skutková podstata § 454 ObčZ je ke skutkovým podstatám spojujícím v § 451 odst. 1 bezdůvodné obohacení s plněním z neplatného právního důvodu nebo s plněním z neexistujícího právního důvodu v poměru speciality. Ustanovení § 454 ObčZ se tedy aplikuje přednostně, pokud jsou naplněny zvláštní znaky skutkové podstaty tam upravené. Jimi jsou: 1. existence dluhu, 2. splnění tertiem, aniž je k tomu povinen, 3. zřejmost plnění za dlužníka a 4. skutečnost, že dlužník plnění tertia neodporuje. Novější literatura³¹ i judikatura dovodily již před časem, že „předpokladem vztahu podle ustanovení § 454 obč. z. je to, že mezi tím, kdo plnil, a tím, komu se plnilo, bylo zřejmé, že se plnění děje za jiného. Pokud ten, kdo plnil, jednal v domnění, že plní svůj vlastní závazek, vznikl mezi ním a mezi tím, komu bylo plněno, právní vztah plnění bez právního důvodu a nárok na vrácení tohoto plnění.“³² Totéž ostatně dovodila i literatura starší.³³
Zaručil-li se tertius neplatně za dlužníkův dluh a plnil-li věřiteli, nemůže být pochyb, že mu v důsledku toho vzniká pohledávka za dlužníkem, nikoli za věřitelem. Dojde-li však k plnění podle neplatné dohody o privativní nebo kumulativní intercesi, mohou nastat pochybnosti. Lze totiž argumentovat i tak, že při převzetí dluhu měl tertius v úmyslu vzít na sebe povinnost původního dlužníka a nabytý dluh plnit jako svůj. Z toho patrně vychází P. Lavický, když konstatuje: „Pokud by třetí osoba splnila za dlužníka jeho dluh v domnění, že dluh platně převzala a je tedy sama dlužníkem, avšak k platnému převzetí dluhu ve skutečnosti nedošlo ..., jednalo by se o plnění bez právního důvodu, popř. z neplatného právního úkonu ve smyslu § 451, a vzniklo by tím bezdůvodné obohacení na straně věřitele na úkor této třetí osoby.“³⁴ Mám za to, že toto pojetí je vadné. Ukažme si to na příkladu privativní intercese (§ 531 odst. 1 ObčZ). Na počátku je obligace mezi věřitelem a dlužníkem: dlužník je povinen splnit věřiteli s tím, že splněním vyvolá zánik dluhu (vyváže se z obligace). Při privativní intercesi se namísto dlužníkova plnění nabízí věřiteli přejímatelova povinnost splnit dluh. Pokud ji věřitel přijme, nemá to jen účinky změny obligace na dlužnické straně, ale působí to i jako soluční jednání dosavadního dlužníka:³⁵ věřitel namísto toho, co měl od dlužníka původně dostat, přijímá plnění jiné (závazek přejímatele dluhu) jako surogát původního plnění. Je-li smlouva o převzetí dluhu neplatná, má to za následek ten účinek, že původní dlužník nesplnil, jeho dluh trvá a nepravý přejímatel není povinen na dluh nic plnit. Splní-li přesto, plní za dlužníka, co ten měl po právu plnit sám, tudíž se aplikuje § 454 ObčZ. Jednoduše vyjádřeno: převzetím dluhu vyjadřuje přejímatel úmysl vyrovnat dlužníkův (tedy cizí) dluh namístě původního dlužníka jako svůj dluh vlastní, pokud tedy přejímatel plní, ač k intercesi platně nedošlo, neplní vlastní dluh, ale dluh cizí – obohacen je tudíž dlužník, nikoli věřitel.³⁶ Ilustrativně poukažme, že stejnou myšlenku sledovalo už římské právo.³⁷ Obdobně můžeme argumentovat ve vztahu k přistoupení dluhu nebo k převzetí plnění, stalo-li se neplatně.
Pro úplnost poznamenejme, že neplatnost projevů vůle pro nedostatek formy řeší občanský zákoník z hlediska bezdůvodného obohacení speciálně v § 455 odst. 1.

IV. Závěr

Pryč jsou doby, kdy byl vztah dlužníka a věřitele především věcí osobního vztahu a osobní důvěry a kdy bylo vyrovnání dluhu velkým tématem dlužníkovy osobní cti. Hospodářské prvky pronikající závazkové právo v něm již dávno převládly. Za těchto okolností klade právo důraz na racionální ochranu dlužníka, který dluh plní, i na nutnou míru ochrany věřitelova zájmu na úkoj jeho pohledávky. Dílčím výrazem toho jsou i některá zvláštní právní pravidla. Jedna jejich skupina umožňuje dlužníku zprostit se dluhu také v případech, kdy plní osobě odlišné od jeho skutečného věřitele, pokud tak činí v důvěře, že se plnění děje skutečnému věřiteli nebo na jeho účet. Druhá skupina těchto právních pravidel posiluje pozici věřitele, umožňujíc mu, aby se ve své pohledávce uspokojil i plněním od tertia; v rámci toho, odpovídá-li to zájmu třetích osob, v prvé řadě těch, které dluh zajistily, ukládá věřiteli dokonce povinnost takové plnění přijmout.
Pro omezený prostor jsme se zde zabývali jen těmi z těchto zvláštních úprav, které považuji za prakticky zvlášť významné. Při jejich rozboru narážíme na některé nejasné otázky, z nichž nejvýraznější okruh problémů zakládá fakt, že občanský zákoník nemá ustanovení obdobné § 332 ObchZ. Snažil jsem se ukázat, že mnoho lze přesto vyřešit argumentativním výkladem souvislostí jiných ustanovení občanského zákoníku směrem k ochraně oprávněných zájmů dotčených osob. Podařilo-li se mi naznačené nejasnosti rozptýlit, splnila stať svůj účel.

^* Autor je vedoucím katedry obchodního práva Fakulty právnické ZČU v Plzni
¹ Lépe vyznívá dikce občanského zákoníku, který vychází z obecného pojetí obligace stavícího v § 494 její pojmové znaky na povinnosti dlužníka plnit a oprávnění věřitele plnění požadovat, a ponechává stranou otázku, kdo komu plnění fakticky poskytne. Tento koncept je přesnější, neboť myšlenková vazba § 494 a 559 ObčZ nevylučuje, aby obligační povinnost dlužníka plnit i věřitelovo subjektivní právo na plnění zanikly rovněž tak, že plnění bude poskytnuto věřiteli v dlužníkův prospěch tertiem nebo že dlužníkovo plnění přijme tertius namísto věřitele.
² Ambicí občanského zákoníku bylo pojmenovat obligaci jako závazkový právní vztah (§ 488); sám však zvolený termín nectí (srov. synonymicky užité výrazy „závazkový vztah“ v § 493 a „závazek“ v § 494); navíc se přiklonil v mnoha ustanoveních k výrazu „závazek“ (např. § 33 odst. 2, § 144, 421, 489, 490 a četné další), kterým se jednou míní závazkový právní vztah (obligace), jindy povinnost plnit (dluh). Obchodní zákoník užil výrazu závazkový vztah častěji (např. § 1 odst. 1, § 64 odst. 3, § 261, 262 odst. 1, § 263 odst. 1, § 373 aj.), ale i ten v četných ustanoveních volí výraz „závazek“, ač i tu jde v řadě konkrétních případů o závazkový právní vztah (obligaci), např. § 269 odst. 2, § 269 odst. 3, § 270 odst. 2, § 282 odst. 1, § 292 odst. 5, § 294 ObchZ. Podobně např. § 75 odst. 5 a 6, § 75a, § 113 odst. 1, § 117a odst. 7 nebo § 407 ObchZ užívají výrazu dluh, ač by, vzhledem k témuž pojetí, měla být řeč o závazku. Výsledkem je terminologické zmatení.
Základ nejasností ovlivnily české překlady ABGB, na nichž v 19. stol. vznikla právnická čeština, pozdější nejrůznější vlivy subjektivní i objektivní povahy, jakož i neznalost původního základu. ABGB užil v těchto souvislostech výrazu Verbindlichkeit, což znamenalo povinnost, kdežto pro závazek ve smyslu obligace používal výraz Verbindung (spojení: ve smyslu spojení smlouvou). Prvý výraz byl při překladech převáděn do češtiny od počátku slovem závazek, což se v právnické češtině udrželo téměř 150 let. Německé Verbindlichkeit i české závazek mělo v této souvislosti význam „obligační povinnost“ (dluh). Rekodifikace z r. 1964 přišla v úpravě zajištění s pojetím, že se nezajišťuje dluh, nýbrž že se zajišťují práva a povinnosti, což vedlo v daném směru k celkové změně pojmosloví zákonného textu; naproti tomu ani novela občanského zákoníku z r. 1991 ani kodifikace obchodního práva už jednotnou koncepci neměly, na jednotné vyjadřování rezignovaly, čímž dovršily bezkoncepčnost užitého pojmosloví.
³ Např. u komitenta podle druhé věty § 581 ObchZ.
⁴ Srov. Škárová, M. in Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. Díl II. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1654.
⁵ Zákoník mezinárodního obchodu (zákon č. 101/1963 Sb.) stanovil v § 221: „Dlužník splní závazek i tehdy, jestliže plní tomu, kdo předloží věřitelovo potvrzení, ledaže dlužník věděl, že ten, kdo potvrzení předložil, není oprávněn plnění přijmout.“ Věřitelovým potvrzením ve smyslu tohoto ustanovení byla míněna kvitance (srov. Kopáč, L. Komentář k zákoníku mezinárodního obchodu. 1. vydání. Praha : Panorama, 1984, s. 125). Při textaci novely zřejmě nebylo jejím redaktorům jasné, čeho se má potvrzení týkat. Tak se doplnila slova „o tom, že je oprávněn přijmout plnění“, a tím došlo k významového posunu. Poznamenejme, že původní text občanského zákoníku z r. 1964 obsahoval v § 77 obsahově shodné právní pravidlo jaké měl § 221 ZMO, a to i s vymezením obsahu potvrzení („věřitelovo potvrzení o přijetí plnění“), což se při přípravě novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. přehlédlo.
⁶ V literatuře lze dohledat disparátní názory na vazbu úpravy § 562 k § 31 ObčZ. Např. Zuklínová, M. in Holub, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. 2. svazek. Praha : Linde, 2003, s. 868 nebo Melzer, F. in Eliáš, K. et al. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. 1. vydání. Praha : Linde, 2008, s. 1630 a 1631, dovodili, že potvrzení má povahu speciální plné moci. Také Handlar, J. in Fiala, J., Kindl, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 1. vydání. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1045 uvádí, že v § 562 ObčZ jde o zvláštní případ smluvního zastupení. Naproti tomu Škárová, M. in op. cit. sub 4, s. 1654, má za to, že mezi potvrzení podle § 562 a plnou moc podle § 31 ObčZ třeba rozlišit.
⁷ Shodně Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl. 2. vydání. Praha : Linde, 1998, s. 296. Opačně Handlar, J. v komentáři cit. sub. 6, s. 1045.
⁸ Tak i Pelikánová, I., op. cit. sub 7.
⁹ Plní-li dlužník třetímu, ač ví, že ten není oprávněn plnění přijmout, nezprostí se dluhu a jeho povinnost splnit věřiteli trvá. Totéž ovšem platí i v případě, že dlužník splní třetí osobě, aniž ta dlužníku předloží věřitelovo potvrzení. Z toho plyne, že se třetí osoba bezdůvodně obohatí na úkor dlužníka, nikoli na úkor věřitele (srov. rozsudek NS z 20. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1283/2005).
¹⁰ Srov. Pelikánová, I. op. cit. sub 7, s. 294. Později názor změnila; in Obchodní právo. Obligační právo - komparativní rozbor. 1. vydání. Praha : ASPI, 2009, s. 321 již označuje obě pravidla za „prakticky shodná“.
¹¹ Obdobně dovozuje za srovnatelné právní úpravy Sedláček, J. Obligační právo. 2. vydání. Brno : Právník, 1933, s. 199.
¹² Konstrukce § 105 ObčZ je v kontextu standardních právních řádů výjimečná a klade se otázka, zda je vzhledem k čl. 11 Listiny vůbec ústavně konformní (pokud by v občanském zákoníku nebyla, postupovalo by se podle zákonných ustanovení o držbě s výsledkem vůči pravému dědici daleko vstřícnějším).
¹³ Krčmář, J. Právo občanské. III. Právo obligační. 3. vydání. Praha : Všehrd, 1936, s. 121: „Plniti musí zpravidla dlužník. Nevyhledává-li však povaha plnění individuální činnosti dlužníkovy, lze uskutečniti plnění zástupcem, ledaže by plnění dlužníkem zvláště bylo vymíněno.“
¹⁴ Pragmaticky racionální římské právo se k této otázce stavělo bez obalu: „Zpravidla může nejen dlužník sám a jeho zástupce, nýbrž i každý jiný učiniti platně splnění za dlužníka i bez jeho svolení, ba i proti jeho vůli.“ Heyrovský, L. Dějiny a system soukromého práva římského. 4. vydání. Praha : J. Otto, 1910, s. 593. Koneckonců i Draft Common Frame of Reference (Návrh všeobecného referenčního rámce) v čl. III. - 2:106 (3) připouští, aby věřitel přijal plnění dluhu tertiem, i když s tím dlužník nesouhlasí a ač třetí osoba nemá na plnění oprávněný zájem; způsobí-li však tím věřitel dlužníkovi škodu, je povinen k náhradě.
¹⁵ V zákonících platných u nás dříve byl věcný obsah § 454 ObčZ zařazen mimo úpravu bezdůvodného obohacení jako upotřebení věci pro jiného (versio in rem); srov. § 1042 ABGB („Kdo učiní za jiného náklad, který tento by byl musil učinit sám podle zákona, má právo požadovati náhradu.“), § 365 odst. 1 ObčZ 1950 („Kdo učiní náklad za někoho, kdo jej měl po právu učinit sám, je oprávněn domáhat se náhrady.“) nebo § 718 ZMO („Kdo vynaloží náklad za někoho, kdo jej měl po právu vynaložit sám, je oprávněn domáhat se náhrady na tom, za koho náklad vynaložil.“).
¹⁶ Škárová, M. in op. cit. sub 4, díl I., s. 1337.
¹⁷ Tak i rozsudek NS z 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006 („Není rozhodné, zda plnění bylo poskytnuto se souhlasem dlužníka, avšak nesmí jít o situaci, že bylo plněno proti jeho vůli.“)
¹⁸ Bednář, V. in Kindl, M., Fiala, J. et al., op. cit. sub 6, I. díl. s. 775 a násl.
¹⁹ Eliáš, K., Lavický, P. in Eliáš, K. et al., op. cit. sub 6, 1. svazek, s. 1073 a násl.
²⁰ Handlar, J. in Kindl, M., Fiala, J. et al., op. cit. sub 6, II. díl, s. 1032 a násl. Rovněž Handlar, J. Oprávnění třetí osoby splnit závazek a bezdůvodné obohacení podle § 454 ObčZ. Soudní rozhledy, 2003, s. 297. V podstatě se zde přejímají závěry starší literatury (srov. Knapp, V. Splnění závazků a jiné způsoby jejich zániku. 1. vydání. Praha : NČSAV, 1955, s. 107) kladoucí přepjatý důraz na právo dlužníka splnit dluh.
²¹ Hulmák, M. in Kindl, M., Fiala, J. et al. Občanské právo hmotné. 2. vydání. Plzeň : Aleš Čeněk, 2009, s. 595.
²² Pro použití § 454 ObčZ není podstatné, zda tertius měl či neměl právo plnit za jiného, podstatné je, že tertius plnil, ač tak nebyl povinen učinit.
²³ Blíže k tomu Lavický, P. in Eliáš, K. et al., op. cit. sub 6, s. 1542 nebo Handlar, J. in Kindl, M, Fiala, J., op. cit . sub 6, s. 993.
²⁴ Jde o recepci § 220 ZMO.
²⁵ Složení ceny zástavy zástavnímu věřiteli [§ 170 písm. e) ObčZ] takovým opatřením vždy není: sice se jím zastavená věc vyváže z postihu, ale další rizika přetrvávají.
²⁶ Shodně NS v rozsudku z 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Odo 1343/2006.
²⁷ Což může nastat mj. i v případě, že je věřitel nejistý nebo neznámý.
²⁸ Zda se v takovém případě má aplikovat § 454, anebo § 550 ObčZ, může být předmětem diskusí (byť v zásadě zbytečných, protože v obou případech bude věcný výsledek stejný), nicméně mám za to, že použití § 550 ObčZ s podstatou případu ladí víc.
²⁹ Podle rozsudku NS sp. zn. 3. 11. 2005, zn. 29 Odo 1014/2003, je zástavní smlouva k zajištění úvěru absolutní obchodem. Rozsudkem z 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1939/2005, však týž soud uzavřel, že zástavní smlouva k zajištění dluhu z obchodní smlouvy je absolutním neobchodem.
³⁰ K tomu v podrobnostech Frinta, O. Právní úprava (ne)vstoupení ručitele do práv věřitele. In Malacka, M. (ed.). Sborník příspěvků z konference Monseho olomoucké právnické dny. Olomouc : Univerzita Palackého. Právnická fakulta, 2006, s. 327 a násl.
³¹ Např. Kratochvíl, Z. et al. Nové občanské právo. 1. vydání. Praha : Orbis, 1965, s. 611; Korecká, V. Neoprávněný majetkový prospěch v občanském právu. 1. vydání. Brno : Univerzita J. E. Purkyně, 1981, s. 89 an.; Vaněk, J. Neoprávněný majetkový prospěch. 1. vydání. Praha : Panorama, 1987, s. 89.
³² R 1/79, s. 5.
³³ Srov. Pavlíček, A. Žaloby z obohacení vedle rakouského práva občanského se zvláštním zřetelem k právu obecnému, k zákonům i nástinům moderním. 1. vydání. Praha : Jednota právnická, 1873, s. 161 a násl.
³⁴ Lavický, P. in Eliáš, K. et al., op. cit. sub 6, 2. svazek, s. 1517.
³⁵ Na tyto dvojí účinky věřitelova přivolení při privativní intercesi poukázal již Sedláček, J., op. cit. sub 11, s. 144. Shodně týž in Rouček, F., Sedláček, J. et al. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl VI. 1. vydání. Praha : V. Linhart, 1937, s. 207.
³⁶ Poznamenejme, že věcně k témuž výsledku – byť na základě pragmatičtější úvahy – dospěl nedávno i Nejvyšší soud. Srov. k tomu rozsudek z 1. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 2011/2007.
³⁷ Srov. Paulovo repetitio nulla est ab eo, qui suum recepit, tametsi ad alio quam vero debitore solutum est (D 12, 6, 44), tj. že povinnost vrátit nemá ten, kdo přijal, co mu náleží, i když plnil někdo jiný než pravý dlužník.