Pavel Mates*

Zákon má především novou strukturu, na základě které došlo v jednotlivých hlavách k soustředění obdobných institutů, čímž je dosaženo větší přehlednosti úpravy.
Charakter policie je vymezen v podstatě shodně jako ve stávajícím zákoně, tj. jako jednotný ozbrojený bezpečnostní sbor. Jinak naproti tomu uchopila osnova stanovení úkolů policie. Jestliže platná úprava těchto úkolů je postavena na taxativním výčtu s využitím neurčitých pojmů, návrh zde zůstává na obecné dikci, když určuje, že policie má sloužit veřejnosti a chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy ES nebo mezinárodními smlouvami. Ve svém výsledku však tato dikce neznamená nijak dramatickou změnu, protože vlastně jen zobecňuje to, co platí již v současnosti. Jednotlivé konkrétní úkoly policie jsou pak dále výslovně stanoveny zejména ve zvláštním tzv. změnovém zákoně (sn. tisk 440), který je předkládán současně. Po vzoru jiných zákonů upravujících činnost veřejných sborů (např. celní správy) návrh předpokládá, že úkoly policie budou vedle policistů ve služebním poměru plnit také zaměstnanci, a to zejména v záležitostech bezprostředně nesouvisejících s policejní činností v užším slova smyslu.
Pokud jde o organizaci policie, zůstává zachována její podřízenost Ministerstvu vnitra – policejní prezident odpovídá za činnost policie ministrovi. Výslovně je však upravena pouze pozice Policejního prezidia, které má policii řídit, zatímco další struktura je uvedena jen obecně s ohledem na územní působnost té které složky, což vytváří prostor k tomu, aby bylo možno reagovat na případné požadavky konkrétní situace bez nutnosti změn zákona. Pro takové řešení hovoří, že je právem ministra, resp. policejného prezidenta zřídit v rámci jejich pravomoci příslušné útvary policie. Na druhé straně nelze pominout fakt, že tu ve skutečnosti nejde jen o vnitřní věc tohoto rezortu, vzhledem k tomu, že se taková rozhodnutí ve svých důsledcích mohou dotknout postavení těch, jimž má policie poskytovat ochranu nebo proti nim zasahovat.
Aby byly odstraněny dosavadní nejasnosti ohledně postavení policie při nakládání s majetkem a v jiných soukromoprávních vztazích, předpokládá návrh (po vzoru jiných veřejných sborů), že Policejní prezidium a krajské správy budou mít postavení organizačních složek a účetních jednotek, čímž se posiluje odpovědnost jednotlivých funkcionářů za hospodaření s majetkem.
Povinnosti policistů by se měly nadále dělit na základní (zdvořilosti, iniciativy, přiměřenosti) jimž je vyhrazena zvláštní hlava a ostatní, které jsou zmíněny na dalších místech návrhu zákona. Jde tu ovšem spíše o novou systematiku než změnu obsahu. Poněkud rozpačitým dojmem působí označení některých zásad jako zdvořilosti či iniciativy, které přitom zcela neodpovídají obsahu příslušného ustanovení. Navíc se v návrhu opakují povinnosti obsažené v zákoně o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.
Na pevnějších a konkrétnějších základech je upravena spolupráce policie s obcemi, dosud spíše jen proklamativně řešená ve vládním nařízení č. 397/1992 Sb. K tomuto účelu má sloužit koordinační smlouva, kterou mohou uzavřít příslušné složky policie s obcemi a to za účelem stanovení společného postupu při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku. Nakolik půjde o nástroj efektivní, pokud se týče sledovaného cíle, ukáže praxe.
Propracovanější je navrhovaná úprava v otázkách spolupráce s jinými státními orgány (zejm. informačními službami a celní správou), především ohledně použití zpravodajské techniky.
Novinkou je oprávnění policie požadovat, aby provozovatelé hromadných sdělovacích prostředků bezplatně uveřejnili informace o závažném ohrožení bezpečnosti osob, majetku nebo veřejného pořádku, což představuje nepřímou novelu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Návrh počítá také s tím, že policie je složkou integrovaného záchranného systému a vytváří obecný právní rámec pro její působení v této oblasti.
Změny nepříliš zásadní přináší návrh do úpravy omezení osobní svobody, která je soustředěna do společné hlavy. Téměř až teatrálně působí výchozí zásada obsahující zákaz podrobovat osobu omezenou na svobodě mučení nebo krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení, který je doslova převzat z Listiny základních práv a svobod (čl. 7), kam ovšem patří. Dosavadní instituty, jako zajištění osoby, zajištění cizince a policejní cely zůstávají zachovány, upřesněny jsou některá práva osob omezených na svobodě, např. v podobě možnosti zajistit si právní pomoc, hovořit s právním zástupcem bez přítomnosti třetí osoby nebo vybrat si ošetřujícího lékaře.
Mutatis mutadis platí totéž i o oprávněních, která mají policisté vůči věcem (odnětí věci v souvislosti s přestupkovým řízením, držení nebezpečných látek, odebrání zbraně atd.). Novým je institut zajištění, odstranění a zničení věci, která představuje bezprostřední a závažné ohrožení života, zdraví, majetku nebo životního prostředí. Taková věc má být zajištěna či odstraněna a není-li to možné, pak zničena. V souvislosti s tím je řešen i postup při úschově a vracení zajištěné věci. V zájmu předcházení nebezpečí páchání trestné činnosti prostřednictvím mobilních telefonů, vysílaček a obdobných zařízení, dostává policie možnost rušit jejich provoz; tu má sice policie fakticky i nyní, ale pouze v mezích krajní nouze.
Precizněji než dosud je řešeno oprávnění policisty vstupovat, případně i za použití násilí a bez souhlasu oprávněného uživatele, do obydlí, jiných prostor a na pozemek. Sjednocují se zde podmínky k tomuto zásahu v režimu zákona o policii a trestního řádu. Sice menší, fakticky však zásadní změna je provedena v úpravě vstupu do živnostenských provozoven. Dosud policisté směli, až na výjimky vstupovat jen do prostor určených pro zákazníky; vypuštěním tohoto omezení se tak jejich oprávnění v této oblasti podstatně rozšiřují.
Tak jako u jiných institutů, dochází v úpravě zastavování a prohlídek dopravních prostředků ke koncentraci do jednoho ustanovení. U všech prostředků hromadné dopravy (počínaje letadly, přes metro po tramvaje) budou moci policisté při zajišťování bezpečnosti jich i cestujících provádět kontrolu zavazadel, samotného prostředku ba i osob, které se tu nacházejí.
Podmínky, za nichž může dojít k vykázání nebezpečné osoby z obydlí se oproti platné úpravě příliš nemění. Nadále by se tak však mělo dít tzv. faktickým úkonem a nikoli rozhodnutím, které spíše zatěžovalo, než přispívalo k ochraně všech zúčastněných subjektů. Roční zkušenosti s tímto institutem jsou zúročovány v některých detailech úpravy.
Soustředěn je také režim ochrany objektů, prostor a osob u nichž existuje zvýšené riziko napadení a jiných útoků, který je rozmnožen o možnost poskytnutí krátkodobé ochrany těm, kteří nespadají do kategorie ústavních činitelů, osob, jimž je poskytována ochrana podle mezinárodních dohod ani jiných chráněných osob, jimž akutně hrozí újma na životu či zdraví či jiné nebezpečí.
Zásadnějších změn nedoznává režim použití donucovacích prostředků a zbraní, snad kromě promítnutí technického pokroku, takže se v zákonném výčtu objevily paralyzéry, vystřelovače, speciální obušky apod. Ústavní zásada, že státní moc lze uplatňovat jen způsoby, které stanoví zákon, se tu naplňuje doslova.
Ve společné hlavě má být soustředěna úprava zpracování informací. Výchozí je zásada zákonného zmocnění ke zpracování informací a zajištění jejich bezpečnosti. Otázkou ovšem je, zda opravdu stojí v jedné řadě podávání vysvětlení, získávání informací z evidencí, využívání informátora a další, či nejedná-li se o instituty svojí povahou, smyslem a funkcemi natolik odlišné, že by měly být řešeny zvláště. Fakt, že se tu reguluje nakládání s informacemi, zde nemůže být ještě určující, vždyť ostatně policejní činnosti vůbec stojí svojí většinou právě na zpracování informací. Na druhé straně jde však spíše o věc systematiky než obsahovou, která by neměla činit v praxi problémy. Režim zpracování osobních údajů je stejně jako dosud dílem podroben zákonu o ochraně osobních údajů, dílem je pamatováno na specifika činnosti policie (např. pokud se týče citlivých údajů, předávání údajů do zahraničí nebo zpracování údajů v Schengenském informačním systému).
Pokud jde o kontrolu policie a postavení Inspekce policie, návrh se snaží dosáhnout co možná největší otevřenosti: každý má právo upozornit na nedostatky v činnosti policie a konkrétně na protiprávní jednání jejích příslušníků a zaměstnanců; takové oznámení musí být přijato a vyřízeno. K nejvýznamnějším změnám v úpravě Inspekce policie patří, že jejího ředitele by měla jmenovat vláda na čtyři roky, po předchozím projednání v příslušném výboru Poslanecké sněmovny. Původní námět, aby inspekce byla vůbec vzdálena policii, nebyl realizován a ta tak nadále zůstává organizační součástí Ministerstva vnitra. Speciální kontrolní orgán sněmovny by měl kontrolovat činnost inspekce. Inspekci se má dostat pravomoc vyhledávat, odhalovat a vyšetřovat trestné činy policistů a zaměstnanců policie, dosud svěřené státnímu zastupitelství.
Návrh též řeší diskutovanou otázku prověřování spolehlivosti, jejímž smyslem je předcházení, zamezování a odhalování nejrozmanitějších protiprávních jednání nejen policistů a zaměstnanců policie, ale také samotných inspektorů. Prakticky má jít o navození zdání protiprávního jednání, které by měla zkoušená osoba řešit, zejména zakročit vůči pachateli protiprávního jednání. Průběh zkoušky musí být monitorován a zachycen v úředním záznamu. Zkouška nemá být provokací, tedy nesmí podněcovat ke spáchání trestného činu.
Za zmínku stojí, že na přechodnou dobu by měla být zachována organizační struktura policie v podobě osmi krajských správ a k počátku roku 2012 dojít ke zřízení krajských správ podle struktury samosprávných krajů. Tento krok bude zřejmě vázán na příslušné změny v uspořádání soudů a státnících zastupitelstev.