2.6. Neoprávněné užívání cizí věci – § 249 TrZ
Zákon výslovně taxativně hovoří i o „motorovém vozidle“, třeba jinak požaduje, aby cizí věc, které se pachatel zmocnil, nebyla jen „malé hodnoty“. Zřejmě to u motorového vozidla nehraje nejdůležitější roli. Jde vlastně o staré „furtum usus“. I to je vlastně svým způsobem zčásti speciální skutková podstata silničního provozu. Nahodilé svezení může mít nejrůznější motivaci, rozhodující bude úmysl vozidlo „přechodně“ užívat, tedy vlastně disponovat s ním jen relativně kratší dobu, aniž by byla vyčerpána podstata věci nebo ta podstatně opotřebována. V úmyslu pachatele musí být tedy i zahrnut záměr vrátit motorové vozidlo poté tomu, komu bylo odňato, nebo mu aspoň umožnit, aby své dispoziční právo zase obnovil.
Tak tomu může být např. i při „černé jízdě“, kdy řidič podnikového či služebního automobilu jej použije bez souhlasu pro své soukromé účely.
V této souvislosti se často setkáváme i s návodem nebo pomocí k tomuto trestnému činu. Současná právní úprava vynechala původní úpravu podle § 209a odst. 2 TrZ, podle kterého byl stejně potrestán i ten, kdo neoprávněně užíval nebo spoluužíval cizí motorové vozidlo, ačkoli věděl, že pochází z činu uvedeného v odst. 1. Tak byli postihováni právě i účastníci takové neoprávněné jízdy často v souvislosti s cestou z diskoték a zábav, spolucestující v automobilu, kde byly vytrhány a pospojovány kabely vedoucí ke spínací skříňce, apod. Protože takové zpravidla nahodilé „odcizení“ cizího motorového vozidla pachatelem, který jeho obsluhu neznal, měl strach z prozrazení nebo dokonce ani neměl řidičský průkaz, končívá nehodou a zraněním, bývají výroky o trestu přísné.
Pokud by ovšem pachatel chtěl užívat motorové vozidlo delší dobu nebo sice kratší, avšak za cenu jeho podstatnějšího opotřebení, nešlo by o tento trestný čin, nýbrž o trestný čin krádeže.
2.7. Útok na veřejného činitele – § 155 a 156 TrZ
Půjde zpravidla o souvislosti se silniční kontrolou. Rozdíl obou skutkových podstat je zřejmý: prvá vyžaduje užití násilí, druhá se omezuje na pachatelovo vyhrožování. Vždy je ovšem třeba prokázat úmysl působit na výkon pravomoci veřejného činitele nebo pro její výkon.
Silniční kontrola vůbec je vlastně jednou z mála „příležitostí“, kdy se běžný občan dostává do styku s policií. Pravidla této silniční kontroly však nejsou nejen vyučována v autoškolách nebo v rámci školení řidičů z povolání, ale dokonce ani nikde zveřejněna. Ani děti ve škole se neučí, jak jednat s uniformou nebo s úřadem vůbec. Proto také většina řidičů ani neví, jaká jsou práva a povinnosti policistů – a pak už je jen krůček ke konfliktu.
Už sám způsob zastavování kontrolovaných vozidel policisty bývá protiprávní. Setkáváme se s tím téměř denně v televizním zpravodajství. Přitom celá silniční kontrola je přesně vymezena již téměř půl století služebními předpisy ministerstva vnitra (od Instrukce pro činnost dopravní služby Veřejné bezpečnosti VB-dopr-1-2, přes závazný pokyn policejního prezidenta z 1. 7. 1996 až po současnou úpravu jeho závazného pokynu č. 22/2003 z 19. 5. 2003, upravujícího činnost služby dopravní policie). V naší souvislosti nás bude zajímat přesné stanovení postupu zastavujícího policisty podle čl. 40 odst. 1 tohoto pokynu:
„…současně s pokynem k zastavení ukazuje druhou paží místo, kde má řidič zastavit a přitom ustupuje k okraji vozovky, aby nedošlo k jeho ohrožení zastavovaným vozidlem …“
To je velmi důležité v případech, kdy policejní hlídka později tvrdí, že musela uskočit, aby řidič policistu nepřejel. V zápětí totiž zpravidla následuje trestní stíhání pro útok na veřejného činitele – ovšem se zbraní [§ 155 odst. 2 písm. a), § 89 odst. 5 TrZ]. Až pět let odnětí svobody potvrzuje zájem zákonodárce na potrestání pachatele. Aby však řidiči byl takový trestný čin prokázán, musel by na policistu najíždět – tedy měnit svůj původní přímý směr jízdy. Jestliže však jen pokračuje dál, aniž směr mění, pak ovšem v jeho jízdní dráze podle uvedeného pokynu policejního prezidenta nemá policista co dělat: porušil služební předpis a zdá se dokonce, že při takovém protiprávním výkonu služby by ani na ochranu poskytovanou veřejnému činiteli trestním zákonem neměl nárok.
Proto je důležité v případech, kdy jde o trestní stíhání z podobného incidentu, trvat na správném výkladu cit. služebního předpisu, který ovšem orgánům činným v trestním řízení nebývá znám a zřejmě jej neznají ani sami policisté, neboť by se při silničních kontrolách a zastavování vozidel chovali jinak. Že to ministr vnitra trpí, je jinou otázkou. Uvedený služební předpis však moudře chrání život a zdraví příslušníků policie a je třeba jej dodržovat. Chrání svým způsobem paradoxně i řidiče, který hlídce nezastaví a v přímém směru pokračuje ve své jízdě. Pak totiž nemůže jít o trestný čin útoku na veřejného činitele, i kdyby policista – jak často se tvrdívá – musel z jízdní dráhy uskočit, aby nebyl zraněn.
Ostatní případy podobné trestné činnosti bývají komplikované spíš důkazně než právně.
Bylo by jistě možné se zastavit i u trestného činu křivého svědectví, křivého obvinění, úplatkářství, poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení a dalších. Úvahy o nich a podrobnější zkoumání by ovšem překročilo rámec tohoto příspěvku.
3. Trestní řízení v dopravních věcech
Jestliže občanskoprávní odpovědnost za škodu způsobenou dopravními prostředky je založena na objektivním principu (za výsledek – tedy bez zřetele na zavinění) proto, že vychází z vysoké možnosti vzniku škody a z obtížnosti zjišťování jejích příčin (natož pak zavinění), je lehkost, s níž se mnohdy v trestním řízení zavinění určuje, až nápadná. Téměř vždy je až příliš snadné shledat porušení základních povinností uložených dopravním předpisem, jestliže se jako vykládací pravidlo k takovému porušení povinnosti použije vlastně odpovědnost za výsledek, která číhá v pozadí téměř každé dopravní nehody.
Navazující trestní řízení má své zvláštnosti. Už ta první spočívá v tom, že výběr obviněného a svědků je zcela na policejním orgánu, příp. státnímu zástupci, a to ještě v době, kdy ani rozhodující důkazy nejsou známy, nebo ne úplně a ne všechny. Úpornost, s níž pak už nelze i dalšího řidiče správně zařadit k obviněnému, bývá až nápadná. Podle našeho názoru by to měl být jen soud, kdo rozhodne o vině a nevině, aniž ta byla předurčena procesním postavením z přípravného řízení, k němuž vedou často nahodilé a povrchní důvody. Příčiny jsou nasnadě: je-li více obviněných, kdo je pak usvědčí, nebudou-li svědkové? Setkáme se i s tím, že je vina „předsevzata“ prostě proto, že ten, kdo přežil, je spíš pachatelem. A mrtvého ovšem stíhat nelze.
Jádrem odpovědi řešící vinu na dopravní nehodě, resp. na zranění a vzniklé škodě, by měla být otázka: kdo byl zdrojem nebezpečí?
Od správné odpovědi na ni se musí odvíjet i vina, případně jen její podíl. Vždyť zjistí-li se, že zdrojem nebezpečí byla jízda jednoho z řidičů, pak už na toho dalšího může spadat jen její část spočívající v tom, že nebezpečí vyvolanému někým jiným nezabránil. To však soudy citlivě nerozlišují.
Příkladem může být případ řidiče předjíždějícího kolonu automobilů, v níž první náhle odbočil doleva. Byl stíhán a odsouzen proto, že si nezajistil řádnou informaci o úmyslech řidičů všech předjížděných vozidel. Marné bylo poukazovat na zavinění prvního, který zcela zřetelně porušil § 21 odst. 1 ProvPoz. Předjíždějící řidič byl uznán odpovědným za zranění několika osob a odsouzen. Teprve na jeho zvláštní trestní oznámení došlo nakonec ke stíhání i odbočujícího řidiče, v jehož trestním řízení si oba paradoxně vyměnili úlohy: odsouzený byl svědkem a původní svědek obžalovaným. To všechno navzdory ust. § 2 odst. 3 TrŘ.
Dokonce i tam, kde to připadá v úvahu, by měl mít i zemřelý řidič v trestním řízení proti jinému své pomyslné místo, aby se mohl případně určit i jeho podíl na dopravní nehodě. Jinak nese viditelně celou odpovědnost ten, kdo byl hned v počátcích trestní věci za pachatele označen. A soudy také i v těchto případech nemohou než poukázat na to, že řeší jen věci těch obžalovaných, na které byla podána obžaloba. Nesetkali jsme se v tom směru ani s jakoukoli signalizací.
3.1. Dokazování
Korektní poučení anglického komisaře, který zatýká zločince, jak je známe z detektivek, platí i v dopravních věcech: „Cokoli od této chvíle řeknete, může být použito proti vám“. Odpovídá to prostému českému přísloví o puse a co z ní vylétne, nejde vzít zpátky ani párem volů. V dopravě to zpravidla znamená, že to, co řidič uvede napoprvé – zejména když je to v jeho neprospěch – je téměř závazné. Změna výpovědi je sice možná, ale zpravidla zbytečná. Proto je třeba, aby výslech týkající se zejména průběhu nehodového děje byl prováděn po zralé úvaze se zřetelem na všechny souvislosti a v dobrém zdravotním i psychickém stavu.
Zejména jde-li o vážnější dopravní nehodu, je jasné, že věc se na místě nevyřídí. Je třeba srovnat si všechny důležité okolnosti, správně je prostorově i časově zařadit, neboť později to sotva věrohodně půjde.
Že je správné vnímání, vybavování a pozdější reprodukce nehodového děje složitá, týká se ovšem nejen obviněných, ale i svědků. Ti sotva kdy pozorují nehodový děj ještě dříve, než dojde ke střetu a teprve, když se ozve rána, se mnohdy otočí a domyslí všechno, co předcházelo. To ovšem nemusí být správné. Příkladem za všechny může být dávné školení dopravních soudců, na jehož aktuálnosti neubrala nic ani uplynulá doba: šlo o setkání soudců, kteří se specializovali na řešení trestních věcí v dopravě a kterým při té příležitosti byl promítán krátký film z křižovatky, na kterou vjela tři různobarevná auta. Došlo ke střetu, jedno z nich se převrátilo, druhé skončilo na sloupu veřejného osvětlení. Soudci dostali čisté papíry, záznam z nehody jim byl promítnut a poté měli určit, které vozidlo vjelo do křižovatky dřív, které a jaké barvy se střetlo s dalším vozidlem a kolikrát se které převrátilo. Odpovědi byli ohromující: o převrácených vozidlech jsme se dočetli jednak, že to byla vlastně všechna vozidla a že se převrátila přes střechu jednou až třináctkrát. Přitom šlo vlastně o specialisty, kteří své práci rozuměli a kteří navíc měli zcela mimořádně ojedinělou možnost se připravit na to, že se něco bude dít, kterým to bude směrem, a byli soustředěni nehodový děj pečlivě pozorovat. To byly ovšem podmínky, na jaké na silnici sotva narazíme.
To potvrzuje, jak je nezbytné svědecké výpovědi hodnotit obezřetně a pokud možno je spíše zařadit (pokud jde o jejich význam) až na konec jiných dostupných důkazů, je-li možné zjistit skutečnost ze stop, z rozsahu poškození a deformací. Že je to složitější a náročnější než použít i pochybnou svědeckou výpověď, je zřejmé.
Je zarážející, jak často vadná bývají svědectví profesionálů, zejména řidičů z povolání. Jejich „přesné“ odhady vzdáleností a času stačí porovnat s jinými důkazy a chyba se odhalí v celé její závažnosti. Přitom právě jejich výpovědi jsou brány bez dalšího za správné, zejména pokud usvědčují obžalovaného. Příkladů je bezpočet.
Avšak ani jiná svědectví třeba náhodných kolemjdoucích nebývají přesná a věrohodná. Nehodový děj je zpravidla velmi rychlý a odhad vzdáleností už neplatí ve chvíli, kdy je vysloven. Přesto tyto údaje jsou pak základem výpočtů znaleckých posudků, ačkoli jejich věrohodnost je pochybná. Ověřena může být při vyšetřovacím pokusu – pokud se ovšem ten nebo dokonce rekonstrukce celé nehody provádí co nejdříve a ne až třeba po letech. Pak zpravidla svědkové už nevypovídají o tom, co se stalo při nehodě, ale reprodukují své dojmy z vyšetřovacího pokusu.
Nelze dost zdůraznit důležitost přítomnosti obhájce při vyšetřovacích úkonech, které jsou důležité, zejména při výslechu svědků. Teorie (srov. např. knihu Matiášek a kol. Výslech a psychologie. Praha : Orbis, pod č. 2852) je příliš krásná, než jak ji užívá praxe. I dnes se můžeme setkat ještě se zvláštními způsoby typu „budete odpovídat jen na otázky“, se sugestivními či dokonce kapciózními otázkami. Přítomnost advokáta je zárukou dodržení ust. § 101 TrŘ, zejména odst. 2 a 3 TrŘ. Co se promarní v přípravném řízení, lze už sotva dohnat později.
Zvláštní kapitolou je případné opatřování a prověřování důkazů obhájcem, dříve zcela nemyslitelné. Zjištění, že obhájce hovořil se svědkem před jeho výslechem, ani tehdy nebylo sice přímo trestné, ale určitě hodnověrnost tohoto důkazu závažně zpochybnilo. Stát si prostě nepřál, aby se někdo takovým způsobem do vyšetřování pletl. Obhájce navíc riskoval podezření, že svědka naváděl. Byl mu ostatně vydán na milost.
Dnes je situace jiná, a přesto k takovému kroku přistupujeme s jistými rozpaky. Zděděné předsudky orgánů činných v trestním řízení jsou na pováženou. Přitom ovšem obhájce nemůže navrhovat důkazy, o nichž neví, zda budou pro jeho klienta přínosem. Porušil by dokonce i vlastní zákon o advokacii. Na druhé straně je sám v tom směru jistě zranitelný.
3.2. Znalecké posudky
Stále platí, že vlastně soudí znalci. Nepřímo to ne zvlášť šťastně potvrzuje i poslední upoutávka ČT 1 na nepovedený seriál „Podle práva“, i když v něm nešlo o dopravní nehodu:
„…je však na soudních znalcích, aby posoudili duševní stav obviněné a pomohli tak určit její vinu a výši trestu.“
Zatahovat znalce – jakékoli – do určování viny a výše trestu je ovšem nepřípustné. I tak jsou často až zbytečně přibíráni znalci k posouzení technických otázek věci. Důvod je jasný: jednak jsou závěry znaleckého posudku snadno použitelné k závěru o trestní odpovědnosti, jednak je vyřešení věci snazší a jednodušší. Není proto divu, že se znalci často vyjadřují k otázkám, které jim nepřísluší, jak už zčásti o tom byla zmínka, nebo jsou jim právní otázky k řešení dokonce zadávány. Je úkolem obhájce tomu zabránit nebo na to aspoň upozornit.
Už výběr znalce bývá poznamenán problémy: stále titíž znalci, často odkázáni na tyto státní zakázky, budou přirozeně spíše hledět vyhovět zadavateli. Jak si jinak vysvětlit, že dokonce v několika případech je v přípravném řízení ustanoven z oboru dopravy znalec – ředitel podniku, kterému patří nákladní automobil, s nímž došlo k předmětné nehodě? Jak je možné, že sám znalec neupozorní na svou podjatost, přestože mu to ukládá zákon (v § 11 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb.)? Jak pochopit, že ani orgány činné v trestním řízení nedbají na ust. § 105 odst. 2 TrŘ a ani státní zástupce nezakročí při vznesených námitkách (§ 105 odst. 3 TrŘ)? Chybu pak musí napravovat až odvolací soud. Leckdy ani nevadí, že znalec nemá požadovanou odbornost nebo dokonce ani postgraduální nebo alespoň pomaturitní vzdělání (jak je provádí Ústav soudního inženýrství v Brně), někdy dokonce ani vysokoškolský titul (třebaže ani to nejsou úplné záruky).
„Znalec je odborná dokonalost“, uvedl kdysi Dr. Jan Štěpán, advokát, ve své knize o odpovědnosti lékařů při výkonu povolání. Platí to i pro znalce z oboru dopravy. Skutečnost je však jiná.
Potvrzuje to i experiment, který před časem provedli v SRN: dvě poškozená auta VW a Ford prohlédlo nezávisle na sobě 47 znalců, aby zjistili rozsah škody, způsob a cenu opravy a případné znehodnocení vozidla. Výsledky byly ohromující: rozdíly ve znaleckých posudcích v rozsahu poškození týchž vozidel se lišily až v trojnásobku, znalci se neshodli ani ve způsobu opravy či výměny poškozených dílů, ceny oprav se lišily až o deset tisíc EUR, počet pracovních hodin potřebných podle znalců k provedení opravy kolísal od dvanácti do dvacetisedmi a půl hodiny a náramně se lišily i znalecké honoráře od 250 do 1 150 EUR. U nás stále ještě nikdo znalecké umění jednotlivých znalců neporovnával, nestudoval ani nehodnotil (ani pokud jde o znalce se specializací na určování příčin dopravních nehod).
Přitom praxe bývá žalostná: v souvislosti se smrtelnou dopravní nehodou u Českých Budějovic vypracoval znalec z oboru dopravy znalecký posudek, který potvrzoval i další znalecký posudek a ostatní důkazy o tom, že vozidlo obviněného jelo od Budějovic a přejelo do protisměru, kde se střetlo s protijedoucím automobilem. Obžalovaný předložil znalecký posudek, který si sám obstaral a který to vyvracel. Další znalecký posudek zajištěný obžalovaným to pak ještě potvrdil. Přitom všichni znalci vycházeli ze stejných zjištěných stop, ze stejného protokolu o nehodě a jejího plánku, ze stejné fotodokumentace a pracovali se stejným počítačovým programem. Některý z nich ovšem musel udělat chybu.
Že chyba znalce má fatální důsledky, je zřejmé. Znalec však trestně odpovídá podle § 175 odst. 1 TrZ jen za úmyslně nepravdivý, hrubě zkreslený nebo neúplný znalecký posudek, za nedbalé zpracování však nikoli. Soudy se také v minulosti negativně postavily k odpovědnosti znalce za škodu způsobenou nesprávným znaleckým posudkem. Znalci vůbec požívají zvláštní ochrany soudů i ministerstva spravedlnosti i tehdy, kdy je zřejmé, že znalecký posudek je zmetek, nebo i když je znalečné evidentně přemrštěné. I v našich souvislostech známe lékařské znalecké posudky na nesložité dohodnocení následků úrazu za 60 000 Kč, ačkoli jiný znalecký posudek specialisty v téměř obdobné věci jen za pouhých 3 500 Kč.
Za zcela pochybné lze považovat úkony znalců, pokud sami zjišťují podklady pro svůj posudek, např. měří poloměr zatáčky, sklon silnice, přilnavost, rozhledové poměry, provádějí ohledání poškozených vozidel atd. Správný postup určuje § 107 odst. 1 TrŘ: pokud takové doplnění považuje znalec za potřebné, musí to jen navrhnout, nikoli sám provádět. Jeho samostatné měření, prohlídky místa nehody či havarovaných vozidel nelze totiž ověřovat a zpravidla se jich ani zúčastnit. Znalci tak razantně překročují svá oprávnění.
Pro kvalitu znaleckého zkoumání platí jistě i zásady, které pro zajímavost porovnejme s § 1299 obecného zákoníku občanského:
„Kdo se veřejně přiznává k nějakému úřadu, k umění, k živnosti nebo k řemeslu, anebo kdo nejsa nucen, dobrovolně převezme jednání, jehož provedení vyžaduje zvláštní umělecké znalosti nebo neobyčejnou bedlivost, dává tím znáti, že si přičítá potřebnou bedlivost a potřebné, ne obyčejné znalosti. Musí tedy odpovídati za jejich nedostatek …“
Podle § 105 odst. 4 TrŘ je třeba přibrat znalce dva, jestliže jde o objasnění skutečnosti zvláště důležité. Přikázáno je to vždy k prohlídce a pitvě mrtvoly. V souvislostech objasňování dopravních nehod jakoby to neplatilo a jakoby nikdy nešlo o skutečnosti zvláště důležité. Tak je jistě na obhájci, aby požadoval ustanovení dvou znalců, jestliže je splněn požadavek trestního řádu.
Podle § 10 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb. je znalec oprávněn přibrat konzultanta k posuzování zvláštních dílčích otázek. To se v praxi málo využívá: přitom řadu technických otázek lze vyřešit jen ve spolupráci s lékařem – např. kdo z osob jedoucích v automobilu vozidlo řídil nebo zda byly tyto osoby připoutány bezpečnostními pásy apod. Právní předpisy neřeší ovšem „společný posudek“ znalců z různých oborů.
Advokáti ani nevyužívají možnost použití § 78 OSŘ, zejména jestliže ještě ani nedošlo ke sdělení obvinění nebo při zastupování poškozených. Přitom je to tak důležité.
Podle § 110 TrŘ může být přibrán ve výjimečných, zvlášť obtížných případech vyžadujících zvláštní vědecké posouzení státní orgán, vědecký ústav, vysoká škola nebo instituce specializovaná na znaleckou činnost. To bude aktuální zpravidla zvlášť pro tzv. revizní posudek. Zákon tu hovoří i o možném „přezkoumání“ posudku podaného znalcem. Otázkou je, kdo má nakonec takový posudek zpracovat, když nedávná doba přinesla nadúrodu „znaleckých ústavů“, které někdy tvoří i jen jeden nebo dva znalci. Je nad jakoukoli pochybnost, že ústavní posudek má zpracovávat ta instituce, která má nejenom bohaté odborné, ale i forenzní zkušenosti a technické zázemí, aby se splnil zmíněný předpoklad Dr. Štěpána.
Zbývá zdůraznit výdobytek, o němž se obhájcům půl století nesnilo: totiž možnost § 110 TrŘ. Dříve nepřipadalo v úvahu, že by byl v trestním řízení předložen tzv. kontraposudek a byly dokonce zaznamenány případy, že znalec, který pro obhajobu takový posudek vypracoval, ztratil své razítko. Dnes je situace jiná a je třeba jen nezapomenout na doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Jsou-li podané znalecké posudky rozdílné, musí se soud s nimi vypořádat a zpravidla nařídí ústavní posudek, který by rozpory odstranil.
Jedno ze sympozií Ústavu soudního inženýrství v Brně bylo věnováno ošidnosti použití počítačových programů, jejichž výsledky jsou přirozeně závislé na použitých vstupních údajích. Laici ovšem sotva mohou takové závěry počítačových postupů ověřovat sami a pak ovšem se znovu potvrzuje potřebnost, aby obhájce v dopravních věcech si sám vytvořil pomocný pracovní tým lékaře a znalce-technika, kteří by mu pomohli obstát v řešení odborných otázek, kam jinak znalci sotva koho vpustí. Iluze některých obhájců, že stačí znalecké závěry zlehčit nebo zpochybnit, sotva vede k cíli. Jen lepší a odbornější argumenty mohou obstát – a ty ovšem nelze získat jinak než odbornou spoluprací. To může být samozřejmě nákladné.
Tak např. se právě řeší tragická dopravní nehoda, při které Mercedes zavadil zpětným zrcátkem o protijedoucí Fabii, jejíž řidička nezvládla řízení a v troskách vozidla bylo několik mrtvých. Ustanovený znalec bez mrknutí otočil původní podezření proti řidičce směrem k cizinci řídícímu Mercedes, neboť podle jeho odborných závěrů velké auto vytvoří větší vír, který vtáhne střepiny zrcátka, které jediné byly nalezeny na místě. Z toho se pak usoudilo, že polovinu vozovky přejel právě Mercedes. Drahý experiment na letišti v cizině to však vyvrátil. Bude předmětem dalšího dokazování, jak odpovědnost za nehodu vyřešit. V každém případě se však zdá, že, podobně jako zdravotnictví, nebude ani složitá spravedlnost zadarmo: náročné a nákladné experimenty, vyšetřovací pokusy, rekonstrukce a simulace dopravních nehod se neobejdou bez investic. Kdo na ně nebude mít, riskuje, že bude odsouzen na základě povrchního, ale levného znaleckého posudku.
Vyplatí se hledat znalce – specialisty: obžalovaného řidiče nákladního automobilu zachránil odborník na šroubové spoje, který vyvrátil, že řidič řádně ztracené kolo neutáhl. Specialista na bezpečnostní pásy objasnil pod mikroskopem, že ty byly při dopravní nehodě použity. A tak dále… Obhájce by tedy vždycky měl dbát o to, aby znalecký posudek dělal opravdu jen ten, kdo věci rozumí. I tak se setkáme stále ještě se znalci, kterým chybí pokora a pochybnosti, kteří nevypracují tolik variant nehodového děje, kolik nabízejí zjištěné důkazní prostředky, nebo kteří tak rádi řeší právní otázky nebo dokonce vypočítávají, která ustanovení dopravních předpisů obviněný porušil. I znalci jistě potvrzují, že čím toho vědí více, tím méně jednoznačné jsou jejich závěry. Tak jak kdysi advokát Dr. Plecitý urazil znalce Ing. Hausmanna v jeho černobílých závěrech, když mu u hlavního líčení vytkl: „Pane inženýre, vy nemáte ani pochybnosti intelektuála…“
Jistě nejde jen o znalce z oboru dopravy nebo ekonomiky nebo lékaře. Setkáme se i se znaleckými posudky toxikologů v případě požitého alkoholu nebo se znalci – odborníky na stavbu vozovek a jejich povrchů, mostních konstrukcí a dalších. Tady už to skutečně bez konzultace s jiným odborníkem nejde.
Zvláštní kapitolou by byly dopravněpsychologické posudky, s nimiž se při trestních věcech v dopravě téměř nesetkáme. Přitom by právě ty měly zodpovědět řadu otázek, zejména proč se obžalovaný choval, jak bylo zjištěno, jaké měl reakce, proč neposkytl potřebnou pomoc, proč ujel od nehody a zda vůbec má vlastnosti potřebné k řízení. I mnoho jiného. Podceňování dopravních psychologů a významu jejich posudků má mnohaletou tradici. Bylo by třeba ji už konečně změnit.
I v souvislosti s trestáním nelze si odpustit poznámku týkající se hodnocení důkazů vůbec a v dopravních věcech zvlášť. Podle § 2 odst. 6 TrŘ hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. „Vnitřní přesvědčení“ ovšem nikdo nikdy nevysvětlil a nedefinoval a bude jistě záležet od osoby každého soudce. I když „svědomí“ rovněž nikde není definováno, trestní řád se tomuto pojmu už více než půl století vyhýbá. Hodnocení důkazů posuzuje jako myšlenkovou činnost, při které se přisuzuje získanému důkazu určitá hodnota, pokud jde o jeho zákonnost, závažnost a pravdivost. Postup při tom však neřeší.
4. Trestání v dopravě
Snad ani byrokracie starého mocnářství nebyla tak zkostnatělá jako trestání v našich souvislostech. Podmíněný trest, zřídka nepodmíněný trest odnětí svobody, obligátní zákaz řízení a jen výjimečně trest peněžitý. Slušný člověk je nepotřebuje, pirát silnic jich nedbá. Přitom fantazie soudců předvídaná zákonodárcem je žalostná. Tak podle § 59 odst. 2 TrZ, § 63 odst. 3 TrZ nebo § 307 odst. 4 TrŘ může soud (státní zástupce) uložit pachateli, aby ve zkušební době dodržoval přiměřená omezení a povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život. To by mělo jistě větší výchovný smysl než pouhý trest zákazu činnosti. Trestní soudy ovšem neznají zásadu dětského psychologa prof. Matějčka o tom, že trest zastavuje, ale nebuduje. Platí- li to o dětech, platí to jistě i o řidičích. Přitom přiměřená omezení mohou třeba spočívat v tom, že se obviněnému, který se neumí srovnat v rekreačních špičkách, zakáží jezdit v pátek a v neděli odpoledne, když jinak při úplném zákazu řízení přijde o chleba. Totéž jistě lze vztáhnout i na případ jízdy v noci apod. Mladému řidiči lze jistě zakázat, aby vozil spolujezdce, nebo aby používal vozidlo k jízdám v noci na zábavy a diskotéky, zemědělci naopak umožnit jen řízení zemědělských strojů a traktorů, a to jen při výkonu práce, apod. Námitka, že to nelze zkontrolovat, je stejně lichá jako kdyby se z téhož důvodu zákaz řízení vůbec neukládal: vždyť i jeho dodržování lze zkontrolovat jen namátkově při silniční kontrole nebo dokonce až při další nehodě. Byl zaznamenán jen jediný případ, kdy okresní soud ještě podruhé po požití alkoholu neuložil zákaz řízení, neboť by obžalovaného připravil o firmu, ale s podmínkou, že jakékoli zjištění dopravního přestupku bude znamenat přeměnu podmíněného trestu na nepodmíněný. Obžalovaný se chtěl odvolat a raději přijmout trest zákazu řízení. Soud trefil do černého.
Tak je jen věcí představivosti a fantazie soudce, aby dokázal na pachatele působit tak, jak to měl na mysli zákonodárce. Praxe to však nezná. Na krátkodobé nepodmíněné tresty se nevěří nebo spíš jsou pro vězeňskou službu pracné, neznáme ani možnost, aby si odsouzený nepodmíněný trest odnětí svobody odpykal po sobotách a nedělích, aby nepřišel o práci. Ani zákonodárce nemyslel na to, že, podobně jako umožňuje podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody, mohlo by to být umožněno i u zákazu řízení motorových vozidel. Tak by bylo možné pokračovat.
Zákaz řízení se přirozeně vztahuje jen k činnosti, která provázela trestný čin. Nesměřuje však i k osobním vlastnostem a charakteru řidiče, které měly podíl na řidičském selhání. Přesto při dopravní nehodě na silnici může dojít jen k zákazu řízení motorových vozidel, ale řidičský průkaz odsouzenému zůstane zachován.
Spolupráce obhájce s probační a mediační službou je důležitá. Dokonce nejen v rámci trestního řízení, ale má svůj význam i v budoucím riziku žaloby pro ochranu osobnosti a rozsahu trestní satisfakce, které se poškozeným dostalo či právě naopak nedostalo. Vyslovení dohledu (§ 26a, § 26 odst. 2, § 60a, 63 TrZ) má svůj význam i v naší souvislosti. Tím vším lze vykompenzovat i případnou tvrdost uloženého trestu.
Jakoby platilo, že přes neustále rostoucí počty mrtvých a zraněných při dopravních nehodách nikdo vlastně ani tak změnu nechce. Jinak by tak jako jinde musel již dávno existovat program převýchovy provinilých řidičů, jinak by i autoškoly musely provádět kurzy a kondiční jízdy pro odsouzené, jinak by soudy musely ukládat jako podmínku osvědčení absolvování kurzů bezpečné jízdy nebo jiných školení, třeba v rámci přijaté záruky podle § 6 TrŘ, zejména u profesionálních řidičů – na které ovšem už dnes nikdo nevěří. Neprávem. Kdyby se záruky poskytovaly skutečně odpovědně, převzaly by zajištění dalšího vzdělávání a řádného chování odsouzených řidičů, zejména ve velkých dopravních organizacích.
Zákon výslovně taxativně hovoří i o „motorovém vozidle“, třeba jinak požaduje, aby cizí věc, které se pachatel zmocnil, nebyla jen „malé hodnoty“. Zřejmě to u motorového vozidla nehraje nejdůležitější roli. Jde vlastně o staré „furtum usus“. I to je vlastně svým způsobem zčásti speciální skutková podstata silničního provozu. Nahodilé svezení může mít nejrůznější motivaci, rozhodující bude úmysl vozidlo „přechodně“ užívat, tedy vlastně disponovat s ním jen relativně kratší dobu, aniž by byla vyčerpána podstata věci nebo ta podstatně opotřebována. V úmyslu pachatele musí být tedy i zahrnut záměr vrátit motorové vozidlo poté tomu, komu bylo odňato, nebo mu aspoň umožnit, aby své dispoziční právo zase obnovil.
Tak tomu může být např. i při „černé jízdě“, kdy řidič podnikového či služebního automobilu jej použije bez souhlasu pro své soukromé účely.
V této souvislosti se často setkáváme i s návodem nebo pomocí k tomuto trestnému činu. Současná právní úprava vynechala původní úpravu podle § 209a odst. 2 TrZ, podle kterého byl stejně potrestán i ten, kdo neoprávněně užíval nebo spoluužíval cizí motorové vozidlo, ačkoli věděl, že pochází z činu uvedeného v odst. 1. Tak byli postihováni právě i účastníci takové neoprávněné jízdy často v souvislosti s cestou z diskoték a zábav, spolucestující v automobilu, kde byly vytrhány a pospojovány kabely vedoucí ke spínací skříňce, apod. Protože takové zpravidla nahodilé „odcizení“ cizího motorového vozidla pachatelem, který jeho obsluhu neznal, měl strach z prozrazení nebo dokonce ani neměl řidičský průkaz, končívá nehodou a zraněním, bývají výroky o trestu přísné.
Pokud by ovšem pachatel chtěl užívat motorové vozidlo delší dobu nebo sice kratší, avšak za cenu jeho podstatnějšího opotřebení, nešlo by o tento trestný čin, nýbrž o trestný čin krádeže.
2.7. Útok na veřejného činitele – § 155 a 156 TrZ
Půjde zpravidla o souvislosti se silniční kontrolou. Rozdíl obou skutkových podstat je zřejmý: prvá vyžaduje užití násilí, druhá se omezuje na pachatelovo vyhrožování. Vždy je ovšem třeba prokázat úmysl působit na výkon pravomoci veřejného činitele nebo pro její výkon.
Silniční kontrola vůbec je vlastně jednou z mála „příležitostí“, kdy se běžný občan dostává do styku s policií. Pravidla této silniční kontroly však nejsou nejen vyučována v autoškolách nebo v rámci školení řidičů z povolání, ale dokonce ani nikde zveřejněna. Ani děti ve škole se neučí, jak jednat s uniformou nebo s úřadem vůbec. Proto také většina řidičů ani neví, jaká jsou práva a povinnosti policistů – a pak už je jen krůček ke konfliktu.
Už sám způsob zastavování kontrolovaných vozidel policisty bývá protiprávní. Setkáváme se s tím téměř denně v televizním zpravodajství. Přitom celá silniční kontrola je přesně vymezena již téměř půl století služebními předpisy ministerstva vnitra (od Instrukce pro činnost dopravní služby Veřejné bezpečnosti VB-dopr-1-2, přes závazný pokyn policejního prezidenta z 1. 7. 1996 až po současnou úpravu jeho závazného pokynu č. 22/2003 z 19. 5. 2003, upravujícího činnost služby dopravní policie). V naší souvislosti nás bude zajímat přesné stanovení postupu zastavujícího policisty podle čl. 40 odst. 1 tohoto pokynu:
„…současně s pokynem k zastavení ukazuje druhou paží místo, kde má řidič zastavit a přitom ustupuje k okraji vozovky, aby nedošlo k jeho ohrožení zastavovaným vozidlem …“
To je velmi důležité v případech, kdy policejní hlídka později tvrdí, že musela uskočit, aby řidič policistu nepřejel. V zápětí totiž zpravidla následuje trestní stíhání pro útok na veřejného činitele – ovšem se zbraní [§ 155 odst. 2 písm. a), § 89 odst. 5 TrZ]. Až pět let odnětí svobody potvrzuje zájem zákonodárce na potrestání pachatele. Aby však řidiči byl takový trestný čin prokázán, musel by na policistu najíždět – tedy měnit svůj původní přímý směr jízdy. Jestliže však jen pokračuje dál, aniž směr mění, pak ovšem v jeho jízdní dráze podle uvedeného pokynu policejního prezidenta nemá policista co dělat: porušil služební předpis a zdá se dokonce, že při takovém protiprávním výkonu služby by ani na ochranu poskytovanou veřejnému činiteli trestním zákonem neměl nárok.
Proto je důležité v případech, kdy jde o trestní stíhání z podobného incidentu, trvat na správném výkladu cit. služebního předpisu, který ovšem orgánům činným v trestním řízení nebývá znám a zřejmě jej neznají ani sami policisté, neboť by se při silničních kontrolách a zastavování vozidel chovali jinak. Že to ministr vnitra trpí, je jinou otázkou. Uvedený služební předpis však moudře chrání život a zdraví příslušníků policie a je třeba jej dodržovat. Chrání svým způsobem paradoxně i řidiče, který hlídce nezastaví a v přímém směru pokračuje ve své jízdě. Pak totiž nemůže jít o trestný čin útoku na veřejného činitele, i kdyby policista – jak často se tvrdívá – musel z jízdní dráhy uskočit, aby nebyl zraněn.
Ostatní případy podobné trestné činnosti bývají komplikované spíš důkazně než právně.
Bylo by jistě možné se zastavit i u trestného činu křivého svědectví, křivého obvinění, úplatkářství, poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného zařízení a dalších. Úvahy o nich a podrobnější zkoumání by ovšem překročilo rámec tohoto příspěvku.
3. Trestní řízení v dopravních věcech
Jestliže občanskoprávní odpovědnost za škodu způsobenou dopravními prostředky je založena na objektivním principu (za výsledek – tedy bez zřetele na zavinění) proto, že vychází z vysoké možnosti vzniku škody a z obtížnosti zjišťování jejích příčin (natož pak zavinění), je lehkost, s níž se mnohdy v trestním řízení zavinění určuje, až nápadná. Téměř vždy je až příliš snadné shledat porušení základních povinností uložených dopravním předpisem, jestliže se jako vykládací pravidlo k takovému porušení povinnosti použije vlastně odpovědnost za výsledek, která číhá v pozadí téměř každé dopravní nehody.
Navazující trestní řízení má své zvláštnosti. Už ta první spočívá v tom, že výběr obviněného a svědků je zcela na policejním orgánu, příp. státnímu zástupci, a to ještě v době, kdy ani rozhodující důkazy nejsou známy, nebo ne úplně a ne všechny. Úpornost, s níž pak už nelze i dalšího řidiče správně zařadit k obviněnému, bývá až nápadná. Podle našeho názoru by to měl být jen soud, kdo rozhodne o vině a nevině, aniž ta byla předurčena procesním postavením z přípravného řízení, k němuž vedou často nahodilé a povrchní důvody. Příčiny jsou nasnadě: je-li více obviněných, kdo je pak usvědčí, nebudou-li svědkové? Setkáme se i s tím, že je vina „předsevzata“ prostě proto, že ten, kdo přežil, je spíš pachatelem. A mrtvého ovšem stíhat nelze.
Jádrem odpovědi řešící vinu na dopravní nehodě, resp. na zranění a vzniklé škodě, by měla být otázka: kdo byl zdrojem nebezpečí?
Od správné odpovědi na ni se musí odvíjet i vina, případně jen její podíl. Vždyť zjistí-li se, že zdrojem nebezpečí byla jízda jednoho z řidičů, pak už na toho dalšího může spadat jen její část spočívající v tom, že nebezpečí vyvolanému někým jiným nezabránil. To však soudy citlivě nerozlišují.
Příkladem může být případ řidiče předjíždějícího kolonu automobilů, v níž první náhle odbočil doleva. Byl stíhán a odsouzen proto, že si nezajistil řádnou informaci o úmyslech řidičů všech předjížděných vozidel. Marné bylo poukazovat na zavinění prvního, který zcela zřetelně porušil § 21 odst. 1 ProvPoz. Předjíždějící řidič byl uznán odpovědným za zranění několika osob a odsouzen. Teprve na jeho zvláštní trestní oznámení došlo nakonec ke stíhání i odbočujícího řidiče, v jehož trestním řízení si oba paradoxně vyměnili úlohy: odsouzený byl svědkem a původní svědek obžalovaným. To všechno navzdory ust. § 2 odst. 3 TrŘ.
Dokonce i tam, kde to připadá v úvahu, by měl mít i zemřelý řidič v trestním řízení proti jinému své pomyslné místo, aby se mohl případně určit i jeho podíl na dopravní nehodě. Jinak nese viditelně celou odpovědnost ten, kdo byl hned v počátcích trestní věci za pachatele označen. A soudy také i v těchto případech nemohou než poukázat na to, že řeší jen věci těch obžalovaných, na které byla podána obžaloba. Nesetkali jsme se v tom směru ani s jakoukoli signalizací.
3.1. Dokazování
Korektní poučení anglického komisaře, který zatýká zločince, jak je známe z detektivek, platí i v dopravních věcech: „Cokoli od této chvíle řeknete, může být použito proti vám“. Odpovídá to prostému českému přísloví o puse a co z ní vylétne, nejde vzít zpátky ani párem volů. V dopravě to zpravidla znamená, že to, co řidič uvede napoprvé – zejména když je to v jeho neprospěch – je téměř závazné. Změna výpovědi je sice možná, ale zpravidla zbytečná. Proto je třeba, aby výslech týkající se zejména průběhu nehodového děje byl prováděn po zralé úvaze se zřetelem na všechny souvislosti a v dobrém zdravotním i psychickém stavu.
Zejména jde-li o vážnější dopravní nehodu, je jasné, že věc se na místě nevyřídí. Je třeba srovnat si všechny důležité okolnosti, správně je prostorově i časově zařadit, neboť později to sotva věrohodně půjde.
Že je správné vnímání, vybavování a pozdější reprodukce nehodového děje složitá, týká se ovšem nejen obviněných, ale i svědků. Ti sotva kdy pozorují nehodový děj ještě dříve, než dojde ke střetu a teprve, když se ozve rána, se mnohdy otočí a domyslí všechno, co předcházelo. To ovšem nemusí být správné. Příkladem za všechny může být dávné školení dopravních soudců, na jehož aktuálnosti neubrala nic ani uplynulá doba: šlo o setkání soudců, kteří se specializovali na řešení trestních věcí v dopravě a kterým při té příležitosti byl promítán krátký film z křižovatky, na kterou vjela tři různobarevná auta. Došlo ke střetu, jedno z nich se převrátilo, druhé skončilo na sloupu veřejného osvětlení. Soudci dostali čisté papíry, záznam z nehody jim byl promítnut a poté měli určit, které vozidlo vjelo do křižovatky dřív, které a jaké barvy se střetlo s dalším vozidlem a kolikrát se které převrátilo. Odpovědi byli ohromující: o převrácených vozidlech jsme se dočetli jednak, že to byla vlastně všechna vozidla a že se převrátila přes střechu jednou až třináctkrát. Přitom šlo vlastně o specialisty, kteří své práci rozuměli a kteří navíc měli zcela mimořádně ojedinělou možnost se připravit na to, že se něco bude dít, kterým to bude směrem, a byli soustředěni nehodový děj pečlivě pozorovat. To byly ovšem podmínky, na jaké na silnici sotva narazíme.
To potvrzuje, jak je nezbytné svědecké výpovědi hodnotit obezřetně a pokud možno je spíše zařadit (pokud jde o jejich význam) až na konec jiných dostupných důkazů, je-li možné zjistit skutečnost ze stop, z rozsahu poškození a deformací. Že je to složitější a náročnější než použít i pochybnou svědeckou výpověď, je zřejmé.
Je zarážející, jak často vadná bývají svědectví profesionálů, zejména řidičů z povolání. Jejich „přesné“ odhady vzdáleností a času stačí porovnat s jinými důkazy a chyba se odhalí v celé její závažnosti. Přitom právě jejich výpovědi jsou brány bez dalšího za správné, zejména pokud usvědčují obžalovaného. Příkladů je bezpočet.
Avšak ani jiná svědectví třeba náhodných kolemjdoucích nebývají přesná a věrohodná. Nehodový děj je zpravidla velmi rychlý a odhad vzdáleností už neplatí ve chvíli, kdy je vysloven. Přesto tyto údaje jsou pak základem výpočtů znaleckých posudků, ačkoli jejich věrohodnost je pochybná. Ověřena může být při vyšetřovacím pokusu – pokud se ovšem ten nebo dokonce rekonstrukce celé nehody provádí co nejdříve a ne až třeba po letech. Pak zpravidla svědkové už nevypovídají o tom, co se stalo při nehodě, ale reprodukují své dojmy z vyšetřovacího pokusu.
Nelze dost zdůraznit důležitost přítomnosti obhájce při vyšetřovacích úkonech, které jsou důležité, zejména při výslechu svědků. Teorie (srov. např. knihu Matiášek a kol. Výslech a psychologie. Praha : Orbis, pod č. 2852) je příliš krásná, než jak ji užívá praxe. I dnes se můžeme setkat ještě se zvláštními způsoby typu „budete odpovídat jen na otázky“, se sugestivními či dokonce kapciózními otázkami. Přítomnost advokáta je zárukou dodržení ust. § 101 TrŘ, zejména odst. 2 a 3 TrŘ. Co se promarní v přípravném řízení, lze už sotva dohnat později.
Zvláštní kapitolou je případné opatřování a prověřování důkazů obhájcem, dříve zcela nemyslitelné. Zjištění, že obhájce hovořil se svědkem před jeho výslechem, ani tehdy nebylo sice přímo trestné, ale určitě hodnověrnost tohoto důkazu závažně zpochybnilo. Stát si prostě nepřál, aby se někdo takovým způsobem do vyšetřování pletl. Obhájce navíc riskoval podezření, že svědka naváděl. Byl mu ostatně vydán na milost.
Dnes je situace jiná, a přesto k takovému kroku přistupujeme s jistými rozpaky. Zděděné předsudky orgánů činných v trestním řízení jsou na pováženou. Přitom ovšem obhájce nemůže navrhovat důkazy, o nichž neví, zda budou pro jeho klienta přínosem. Porušil by dokonce i vlastní zákon o advokacii. Na druhé straně je sám v tom směru jistě zranitelný.
3.2. Znalecké posudky
Stále platí, že vlastně soudí znalci. Nepřímo to ne zvlášť šťastně potvrzuje i poslední upoutávka ČT 1 na nepovedený seriál „Podle práva“, i když v něm nešlo o dopravní nehodu:
„…je však na soudních znalcích, aby posoudili duševní stav obviněné a pomohli tak určit její vinu a výši trestu.“
Zatahovat znalce – jakékoli – do určování viny a výše trestu je ovšem nepřípustné. I tak jsou často až zbytečně přibíráni znalci k posouzení technických otázek věci. Důvod je jasný: jednak jsou závěry znaleckého posudku snadno použitelné k závěru o trestní odpovědnosti, jednak je vyřešení věci snazší a jednodušší. Není proto divu, že se znalci často vyjadřují k otázkám, které jim nepřísluší, jak už zčásti o tom byla zmínka, nebo jsou jim právní otázky k řešení dokonce zadávány. Je úkolem obhájce tomu zabránit nebo na to aspoň upozornit.
Už výběr znalce bývá poznamenán problémy: stále titíž znalci, často odkázáni na tyto státní zakázky, budou přirozeně spíše hledět vyhovět zadavateli. Jak si jinak vysvětlit, že dokonce v několika případech je v přípravném řízení ustanoven z oboru dopravy znalec – ředitel podniku, kterému patří nákladní automobil, s nímž došlo k předmětné nehodě? Jak je možné, že sám znalec neupozorní na svou podjatost, přestože mu to ukládá zákon (v § 11 odst. 2 zákona č. 36/1967 Sb.)? Jak pochopit, že ani orgány činné v trestním řízení nedbají na ust. § 105 odst. 2 TrŘ a ani státní zástupce nezakročí při vznesených námitkách (§ 105 odst. 3 TrŘ)? Chybu pak musí napravovat až odvolací soud. Leckdy ani nevadí, že znalec nemá požadovanou odbornost nebo dokonce ani postgraduální nebo alespoň pomaturitní vzdělání (jak je provádí Ústav soudního inženýrství v Brně), někdy dokonce ani vysokoškolský titul (třebaže ani to nejsou úplné záruky).
„Znalec je odborná dokonalost“, uvedl kdysi Dr. Jan Štěpán, advokát, ve své knize o odpovědnosti lékařů při výkonu povolání. Platí to i pro znalce z oboru dopravy. Skutečnost je však jiná.
Potvrzuje to i experiment, který před časem provedli v SRN: dvě poškozená auta VW a Ford prohlédlo nezávisle na sobě 47 znalců, aby zjistili rozsah škody, způsob a cenu opravy a případné znehodnocení vozidla. Výsledky byly ohromující: rozdíly ve znaleckých posudcích v rozsahu poškození týchž vozidel se lišily až v trojnásobku, znalci se neshodli ani ve způsobu opravy či výměny poškozených dílů, ceny oprav se lišily až o deset tisíc EUR, počet pracovních hodin potřebných podle znalců k provedení opravy kolísal od dvanácti do dvacetisedmi a půl hodiny a náramně se lišily i znalecké honoráře od 250 do 1 150 EUR. U nás stále ještě nikdo znalecké umění jednotlivých znalců neporovnával, nestudoval ani nehodnotil (ani pokud jde o znalce se specializací na určování příčin dopravních nehod).
Přitom praxe bývá žalostná: v souvislosti se smrtelnou dopravní nehodou u Českých Budějovic vypracoval znalec z oboru dopravy znalecký posudek, který potvrzoval i další znalecký posudek a ostatní důkazy o tom, že vozidlo obviněného jelo od Budějovic a přejelo do protisměru, kde se střetlo s protijedoucím automobilem. Obžalovaný předložil znalecký posudek, který si sám obstaral a který to vyvracel. Další znalecký posudek zajištěný obžalovaným to pak ještě potvrdil. Přitom všichni znalci vycházeli ze stejných zjištěných stop, ze stejného protokolu o nehodě a jejího plánku, ze stejné fotodokumentace a pracovali se stejným počítačovým programem. Některý z nich ovšem musel udělat chybu.
Že chyba znalce má fatální důsledky, je zřejmé. Znalec však trestně odpovídá podle § 175 odst. 1 TrZ jen za úmyslně nepravdivý, hrubě zkreslený nebo neúplný znalecký posudek, za nedbalé zpracování však nikoli. Soudy se také v minulosti negativně postavily k odpovědnosti znalce za škodu způsobenou nesprávným znaleckým posudkem. Znalci vůbec požívají zvláštní ochrany soudů i ministerstva spravedlnosti i tehdy, kdy je zřejmé, že znalecký posudek je zmetek, nebo i když je znalečné evidentně přemrštěné. I v našich souvislostech známe lékařské znalecké posudky na nesložité dohodnocení následků úrazu za 60 000 Kč, ačkoli jiný znalecký posudek specialisty v téměř obdobné věci jen za pouhých 3 500 Kč.
Za zcela pochybné lze považovat úkony znalců, pokud sami zjišťují podklady pro svůj posudek, např. měří poloměr zatáčky, sklon silnice, přilnavost, rozhledové poměry, provádějí ohledání poškozených vozidel atd. Správný postup určuje § 107 odst. 1 TrŘ: pokud takové doplnění považuje znalec za potřebné, musí to jen navrhnout, nikoli sám provádět. Jeho samostatné měření, prohlídky místa nehody či havarovaných vozidel nelze totiž ověřovat a zpravidla se jich ani zúčastnit. Znalci tak razantně překročují svá oprávnění.
Pro kvalitu znaleckého zkoumání platí jistě i zásady, které pro zajímavost porovnejme s § 1299 obecného zákoníku občanského:
„Kdo se veřejně přiznává k nějakému úřadu, k umění, k živnosti nebo k řemeslu, anebo kdo nejsa nucen, dobrovolně převezme jednání, jehož provedení vyžaduje zvláštní umělecké znalosti nebo neobyčejnou bedlivost, dává tím znáti, že si přičítá potřebnou bedlivost a potřebné, ne obyčejné znalosti. Musí tedy odpovídati za jejich nedostatek …“
Podle § 105 odst. 4 TrŘ je třeba přibrat znalce dva, jestliže jde o objasnění skutečnosti zvláště důležité. Přikázáno je to vždy k prohlídce a pitvě mrtvoly. V souvislostech objasňování dopravních nehod jakoby to neplatilo a jakoby nikdy nešlo o skutečnosti zvláště důležité. Tak je jistě na obhájci, aby požadoval ustanovení dvou znalců, jestliže je splněn požadavek trestního řádu.
Podle § 10 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb. je znalec oprávněn přibrat konzultanta k posuzování zvláštních dílčích otázek. To se v praxi málo využívá: přitom řadu technických otázek lze vyřešit jen ve spolupráci s lékařem – např. kdo z osob jedoucích v automobilu vozidlo řídil nebo zda byly tyto osoby připoutány bezpečnostními pásy apod. Právní předpisy neřeší ovšem „společný posudek“ znalců z různých oborů.
Advokáti ani nevyužívají možnost použití § 78 OSŘ, zejména jestliže ještě ani nedošlo ke sdělení obvinění nebo při zastupování poškozených. Přitom je to tak důležité.
Podle § 110 TrŘ může být přibrán ve výjimečných, zvlášť obtížných případech vyžadujících zvláštní vědecké posouzení státní orgán, vědecký ústav, vysoká škola nebo instituce specializovaná na znaleckou činnost. To bude aktuální zpravidla zvlášť pro tzv. revizní posudek. Zákon tu hovoří i o možném „přezkoumání“ posudku podaného znalcem. Otázkou je, kdo má nakonec takový posudek zpracovat, když nedávná doba přinesla nadúrodu „znaleckých ústavů“, které někdy tvoří i jen jeden nebo dva znalci. Je nad jakoukoli pochybnost, že ústavní posudek má zpracovávat ta instituce, která má nejenom bohaté odborné, ale i forenzní zkušenosti a technické zázemí, aby se splnil zmíněný předpoklad Dr. Štěpána.
Zbývá zdůraznit výdobytek, o němž se obhájcům půl století nesnilo: totiž možnost § 110 TrŘ. Dříve nepřipadalo v úvahu, že by byl v trestním řízení předložen tzv. kontraposudek a byly dokonce zaznamenány případy, že znalec, který pro obhajobu takový posudek vypracoval, ztratil své razítko. Dnes je situace jiná a je třeba jen nezapomenout na doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Jsou-li podané znalecké posudky rozdílné, musí se soud s nimi vypořádat a zpravidla nařídí ústavní posudek, který by rozpory odstranil.
Jedno ze sympozií Ústavu soudního inženýrství v Brně bylo věnováno ošidnosti použití počítačových programů, jejichž výsledky jsou přirozeně závislé na použitých vstupních údajích. Laici ovšem sotva mohou takové závěry počítačových postupů ověřovat sami a pak ovšem se znovu potvrzuje potřebnost, aby obhájce v dopravních věcech si sám vytvořil pomocný pracovní tým lékaře a znalce-technika, kteří by mu pomohli obstát v řešení odborných otázek, kam jinak znalci sotva koho vpustí. Iluze některých obhájců, že stačí znalecké závěry zlehčit nebo zpochybnit, sotva vede k cíli. Jen lepší a odbornější argumenty mohou obstát – a ty ovšem nelze získat jinak než odbornou spoluprací. To může být samozřejmě nákladné.
Tak např. se právě řeší tragická dopravní nehoda, při které Mercedes zavadil zpětným zrcátkem o protijedoucí Fabii, jejíž řidička nezvládla řízení a v troskách vozidla bylo několik mrtvých. Ustanovený znalec bez mrknutí otočil původní podezření proti řidičce směrem k cizinci řídícímu Mercedes, neboť podle jeho odborných závěrů velké auto vytvoří větší vír, který vtáhne střepiny zrcátka, které jediné byly nalezeny na místě. Z toho se pak usoudilo, že polovinu vozovky přejel právě Mercedes. Drahý experiment na letišti v cizině to však vyvrátil. Bude předmětem dalšího dokazování, jak odpovědnost za nehodu vyřešit. V každém případě se však zdá, že, podobně jako zdravotnictví, nebude ani složitá spravedlnost zadarmo: náročné a nákladné experimenty, vyšetřovací pokusy, rekonstrukce a simulace dopravních nehod se neobejdou bez investic. Kdo na ně nebude mít, riskuje, že bude odsouzen na základě povrchního, ale levného znaleckého posudku.
Vyplatí se hledat znalce – specialisty: obžalovaného řidiče nákladního automobilu zachránil odborník na šroubové spoje, který vyvrátil, že řidič řádně ztracené kolo neutáhl. Specialista na bezpečnostní pásy objasnil pod mikroskopem, že ty byly při dopravní nehodě použity. A tak dále… Obhájce by tedy vždycky měl dbát o to, aby znalecký posudek dělal opravdu jen ten, kdo věci rozumí. I tak se setkáme stále ještě se znalci, kterým chybí pokora a pochybnosti, kteří nevypracují tolik variant nehodového děje, kolik nabízejí zjištěné důkazní prostředky, nebo kteří tak rádi řeší právní otázky nebo dokonce vypočítávají, která ustanovení dopravních předpisů obviněný porušil. I znalci jistě potvrzují, že čím toho vědí více, tím méně jednoznačné jsou jejich závěry. Tak jak kdysi advokát Dr. Plecitý urazil znalce Ing. Hausmanna v jeho černobílých závěrech, když mu u hlavního líčení vytkl: „Pane inženýre, vy nemáte ani pochybnosti intelektuála…“
Jistě nejde jen o znalce z oboru dopravy nebo ekonomiky nebo lékaře. Setkáme se i se znaleckými posudky toxikologů v případě požitého alkoholu nebo se znalci – odborníky na stavbu vozovek a jejich povrchů, mostních konstrukcí a dalších. Tady už to skutečně bez konzultace s jiným odborníkem nejde.
Zvláštní kapitolou by byly dopravněpsychologické posudky, s nimiž se při trestních věcech v dopravě téměř nesetkáme. Přitom by právě ty měly zodpovědět řadu otázek, zejména proč se obžalovaný choval, jak bylo zjištěno, jaké měl reakce, proč neposkytl potřebnou pomoc, proč ujel od nehody a zda vůbec má vlastnosti potřebné k řízení. I mnoho jiného. Podceňování dopravních psychologů a významu jejich posudků má mnohaletou tradici. Bylo by třeba ji už konečně změnit.
I v souvislosti s trestáním nelze si odpustit poznámku týkající se hodnocení důkazů vůbec a v dopravních věcech zvlášť. Podle § 2 odst. 6 TrŘ hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. „Vnitřní přesvědčení“ ovšem nikdo nikdy nevysvětlil a nedefinoval a bude jistě záležet od osoby každého soudce. I když „svědomí“ rovněž nikde není definováno, trestní řád se tomuto pojmu už více než půl století vyhýbá. Hodnocení důkazů posuzuje jako myšlenkovou činnost, při které se přisuzuje získanému důkazu určitá hodnota, pokud jde o jeho zákonnost, závažnost a pravdivost. Postup při tom však neřeší.
4. Trestání v dopravě
Snad ani byrokracie starého mocnářství nebyla tak zkostnatělá jako trestání v našich souvislostech. Podmíněný trest, zřídka nepodmíněný trest odnětí svobody, obligátní zákaz řízení a jen výjimečně trest peněžitý. Slušný člověk je nepotřebuje, pirát silnic jich nedbá. Přitom fantazie soudců předvídaná zákonodárcem je žalostná. Tak podle § 59 odst. 2 TrZ, § 63 odst. 3 TrZ nebo § 307 odst. 4 TrŘ může soud (státní zástupce) uložit pachateli, aby ve zkušební době dodržoval přiměřená omezení a povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život. To by mělo jistě větší výchovný smysl než pouhý trest zákazu činnosti. Trestní soudy ovšem neznají zásadu dětského psychologa prof. Matějčka o tom, že trest zastavuje, ale nebuduje. Platí- li to o dětech, platí to jistě i o řidičích. Přitom přiměřená omezení mohou třeba spočívat v tom, že se obviněnému, který se neumí srovnat v rekreačních špičkách, zakáží jezdit v pátek a v neděli odpoledne, když jinak při úplném zákazu řízení přijde o chleba. Totéž jistě lze vztáhnout i na případ jízdy v noci apod. Mladému řidiči lze jistě zakázat, aby vozil spolujezdce, nebo aby používal vozidlo k jízdám v noci na zábavy a diskotéky, zemědělci naopak umožnit jen řízení zemědělských strojů a traktorů, a to jen při výkonu práce, apod. Námitka, že to nelze zkontrolovat, je stejně lichá jako kdyby se z téhož důvodu zákaz řízení vůbec neukládal: vždyť i jeho dodržování lze zkontrolovat jen namátkově při silniční kontrole nebo dokonce až při další nehodě. Byl zaznamenán jen jediný případ, kdy okresní soud ještě podruhé po požití alkoholu neuložil zákaz řízení, neboť by obžalovaného připravil o firmu, ale s podmínkou, že jakékoli zjištění dopravního přestupku bude znamenat přeměnu podmíněného trestu na nepodmíněný. Obžalovaný se chtěl odvolat a raději přijmout trest zákazu řízení. Soud trefil do černého.
Tak je jen věcí představivosti a fantazie soudce, aby dokázal na pachatele působit tak, jak to měl na mysli zákonodárce. Praxe to však nezná. Na krátkodobé nepodmíněné tresty se nevěří nebo spíš jsou pro vězeňskou službu pracné, neznáme ani možnost, aby si odsouzený nepodmíněný trest odnětí svobody odpykal po sobotách a nedělích, aby nepřišel o práci. Ani zákonodárce nemyslel na to, že, podobně jako umožňuje podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody, mohlo by to být umožněno i u zákazu řízení motorových vozidel. Tak by bylo možné pokračovat.
Zákaz řízení se přirozeně vztahuje jen k činnosti, která provázela trestný čin. Nesměřuje však i k osobním vlastnostem a charakteru řidiče, které měly podíl na řidičském selhání. Přesto při dopravní nehodě na silnici může dojít jen k zákazu řízení motorových vozidel, ale řidičský průkaz odsouzenému zůstane zachován.
Spolupráce obhájce s probační a mediační službou je důležitá. Dokonce nejen v rámci trestního řízení, ale má svůj význam i v budoucím riziku žaloby pro ochranu osobnosti a rozsahu trestní satisfakce, které se poškozeným dostalo či právě naopak nedostalo. Vyslovení dohledu (§ 26a, § 26 odst. 2, § 60a, 63 TrZ) má svůj význam i v naší souvislosti. Tím vším lze vykompenzovat i případnou tvrdost uloženého trestu.
Jakoby platilo, že přes neustále rostoucí počty mrtvých a zraněných při dopravních nehodách nikdo vlastně ani tak změnu nechce. Jinak by tak jako jinde musel již dávno existovat program převýchovy provinilých řidičů, jinak by i autoškoly musely provádět kurzy a kondiční jízdy pro odsouzené, jinak by soudy musely ukládat jako podmínku osvědčení absolvování kurzů bezpečné jízdy nebo jiných školení, třeba v rámci přijaté záruky podle § 6 TrŘ, zejména u profesionálních řidičů – na které ovšem už dnes nikdo nevěří. Neprávem. Kdyby se záruky poskytovaly skutečně odpovědně, převzaly by zajištění dalšího vzdělávání a řádného chování odsouzených řidičů, zejména ve velkých dopravních organizacích.
5. Obhájce a poškozený
Nelze dost zdůraznit důležitost komunikace. Dopravní nehoda zpřetrhá vztahy lidí, byť do té doby i cizích, a je třeba nitky navázat. Je nezbytné, aby obhájce vedl poškozeného k tomu, aby se o poškozené zajímal, nebo to alespoň udělal sám jeho jménem. Je to nejen lidsky a profesionálně správné, ale vyloučí to i hořké stížnosti poškozených u soudu, že se obžalovaný o jejich osud a škodu ani v nejmenším nezajímal. Nesmí se stát případ, kdy na radu obhájce obviněný poslal prarodičům dětí, jimž při nehodě usmrtil otce a matku, peníze na pohřeb a jiná nejnutnější vydání a advokát poškozených je přiměl, aby je vrátili.
Samozřejmě, že hned nemusí jít o přiznání viny, nicméně vždy jde o odpovědnost provozovatele za škodu bez ohledu na zavinění. Pokud je ovšem vina nesporná, je třeba směřovat k možnostem podmíněného zastavení trestního stíhání nebo narovnání.
Vymoženost § 307 a 308 TrŘ byla nadějnou novinkou, i když formulace těchto ustanovení není úplně šťastná. Vést klienta k doznání, který je necítí, je pro obhájce vždycky problémem, neboť podmíněné zastavení trestního stíhání ovšem nemůže zaručit. Vždyť je jen na státním zástupci a soudu, jak budou hodnotit osobu obviněného, jeho dosavadní život a okolnosti případu, aby takové rozhodnutí považovali za dostačující. Jsou okresy, v nichž se prostě podmíněně nezastavuje, pokud byl u řidiče zjištěn alkohol, jsou jiné, kde tento postup nepřipadá v úvahu, jestliže při nehodě někdo zemřel. To přesto, že v zákoně nic takového nenajdeme. Naopak uložené zanedbatelné – např. dvouměsíční – podmíněné tresty přece jasně potvrzují, že správně mělo být trestní stíhání podmíněně zastaveno. Vždyť v žádném případě nejde o odpuštění nebo prominutí trestu, ale jen o posunutí konečného rozhodnutí se stejnou zkušební dobou, jaká zpravidla podmíněný trest provází. Až příliš je možné pociťovat subjektivní přístup těch, kdo rozhodují a hodnotí případ často diametrálně odlišně.
To všechno mluví o důležitosti jednání obhájce s poškozenými a probační a mediační službou.
III. Shrnutí
Obhajoba v dopravních věcech je vesměs týmová práce, která se neobejde bez pomoci techniků, lékařů a dalších odborníků. Obhajoba musí zahrnovat zvládnutí i souvisejících odborných otázek, musí znát podmínky života a práce klienta, zejména jde-li o řidiče z povolání. Její součástí musí být i spojení s poškozenými.
Advokacie by měla provést prověrku úrovně, zejména kvality obhajob v dopravních věcech, ale i iniciovat prověrku úrovně zpracování znaleckých posudků a jejich honorování. Je třeba pokračovat v odborných seminářích, jako byl před dvěma lety seminář o aktuální právní problematice v dopravě nebo nedávný brněnský seminář o znalcích. Úroveň obhajob v dopravních věcech musí být vyšší a musí odpovídat současným hlediskům této specializované právní pomoci tak, aby našla své místo jako jeden z činitelů, který se bude podílet na zlepšení neúnosného stavu dopravního provozu.
__________
* Autor je advokátem.
Samozřejmě, že hned nemusí jít o přiznání viny, nicméně vždy jde o odpovědnost provozovatele za škodu bez ohledu na zavinění. Pokud je ovšem vina nesporná, je třeba směřovat k možnostem podmíněného zastavení trestního stíhání nebo narovnání.
Vymoženost § 307 a 308 TrŘ byla nadějnou novinkou, i když formulace těchto ustanovení není úplně šťastná. Vést klienta k doznání, který je necítí, je pro obhájce vždycky problémem, neboť podmíněné zastavení trestního stíhání ovšem nemůže zaručit. Vždyť je jen na státním zástupci a soudu, jak budou hodnotit osobu obviněného, jeho dosavadní život a okolnosti případu, aby takové rozhodnutí považovali za dostačující. Jsou okresy, v nichž se prostě podmíněně nezastavuje, pokud byl u řidiče zjištěn alkohol, jsou jiné, kde tento postup nepřipadá v úvahu, jestliže při nehodě někdo zemřel. To přesto, že v zákoně nic takového nenajdeme. Naopak uložené zanedbatelné – např. dvouměsíční – podmíněné tresty přece jasně potvrzují, že správně mělo být trestní stíhání podmíněně zastaveno. Vždyť v žádném případě nejde o odpuštění nebo prominutí trestu, ale jen o posunutí konečného rozhodnutí se stejnou zkušební dobou, jaká zpravidla podmíněný trest provází. Až příliš je možné pociťovat subjektivní přístup těch, kdo rozhodují a hodnotí případ často diametrálně odlišně.
To všechno mluví o důležitosti jednání obhájce s poškozenými a probační a mediační službou.
III. Shrnutí
Obhajoba v dopravních věcech je vesměs týmová práce, která se neobejde bez pomoci techniků, lékařů a dalších odborníků. Obhajoba musí zahrnovat zvládnutí i souvisejících odborných otázek, musí znát podmínky života a práce klienta, zejména jde-li o řidiče z povolání. Její součástí musí být i spojení s poškozenými.
Advokacie by měla provést prověrku úrovně, zejména kvality obhajob v dopravních věcech, ale i iniciovat prověrku úrovně zpracování znaleckých posudků a jejich honorování. Je třeba pokračovat v odborných seminářích, jako byl před dvěma lety seminář o aktuální právní problematice v dopravě nebo nedávný brněnský seminář o znalcích. Úroveň obhajob v dopravních věcech musí být vyšší a musí odpovídat současným hlediskům této specializované právní pomoci tak, aby našla své místo jako jeden z činitelů, který se bude podílet na zlepšení neúnosného stavu dopravního provozu.
__________
* Autor je advokátem.
