Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc., Brno*
I. Úvodem
V praxi dochází někdy k tomu, že soud založí odsuzující výrok pouze na existenci jedné nebo několika pachových stop jako jediného důkazu, nebo tímto podpůrným a nepřímým důkazem pouze doplňuje jiné nepřímé a podpůrné důkazy. V takových případech jde o to, zda důkazní hodnota výsledků pachové identifikace je taková, aby umožnila soudu dospět k závěru o vině obžalovaného, i když neexistují přímé důkazy, které by jej usvědčovaly ze spáchání trestné činnosti, pro niž byl obžalován. Autor po rozboru současné právní úpravy obsažené v trestním řádu, rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, stejně jako příkladů z praxe dospívá k závěru, kdy mohou pachové stopy sloužit jako důkaz pro rozhodnutí soudu o vině obžalovaného a kdy nikoliv.
II. Zjišťování pachových stop
„Pachové stopy až na výjimky nejsou lidskými smysly zjistitelné a jejich přítomnost se v podstatě předpokládá.“1 V důsledku toho je zjišťování a vyhledávání pachových stop náročnou kriminalistickou činností.
Přesto již několik desetiletí dochází k odběru a porovnání pachových stop a jejich uchování v pachových konzervách s cílem orientačního označení pachatele služebním psem. Přitom se využívá schopnosti vycvičeného psa identifikovat lidský pach. Pachová stopa na místě činu nebo na jiném místě dotyku či pobytu pachatele se snímá kontaktem pachového snímače se stopou. Odběr srovnávací pachové stopy se provádí u prověřovaných osob, nejčastěji u obviněného tak, že pachový snímač se přiloží na určité místo těla osoby, přičemž měla-li např. stopa zanechaná na místě činu pocházet z ruky pachatele, měla by se srovnávací stopa sejmout rovněž z ruky srovnávané osoby (srov. § 114 odst. 2, 3 TrŘ). Při pachové identifikaci se postupuje tak, že před provedením srovnání se kontroluje náhodná zajímavost pachových konzerv pro psa, který srovnání provádí, a tyto zajímavé konzervy se vyřadí. Při vlastním srovnání pes nasaje pach z pachové konzervy a psovod vede psa na vodítku podél řady srovnávacích pachových konzerv, kde vedle srovnávané konzervy je umístěno několik klamných pachových konzerv. Pes označí shodu zalehnutím. Srovnání pachových konzerv lze provádět také in natura, tzn. přímo vůči konkrétní osobě, kdy pes nasaje pach z pachové konzervy sejmuté např. na místě činu a psovod vede psa na vodítku podél řady osob, v níž vedle srovnávané osoby je umístěno několik dalších osob. Pes označí shodu zaštěkáním vůči ztotožněné osobě. Pro zvýšení průkaznosti se uvedený postup zpravidla třikrát opakuje. O průběhu a výsledku identifikace se podává zpráva o výsledku srovnání pachů spolu s přílohou, která graficky dokumentuje výsledky jednotlivých srovnání. K tomu se používá také fotodokumentace a videodokumentace.2
III. Posuzování pachových stop
Za dobu účinnosti současného trestního řádu, tedy od roku 1962, se na území současné České republiky postupně objevilo několik přístupů k posuzování pachových stop:
1. pachová stopa je jen operativně pátrací pomůckou sloužící k objasnění trestné činnosti, která může být indicií pro orientaci dalšího zaměření práce operativních orgánů a vyšetřovatelů (policejních orgánů konajících vyšetřování),
2. pachová stopa je důkazem, který sám může přispět k usvědčení obžalovaného, i když neexistují žádné jiné důkazy o jeho vině,
3. pachová stopa je podpůrným důkazem, který může přispět k usvědčení obžalovaného, pokud existují jiné přímé důkazy, které jeho vinu dokazují, nebo když existují jiné nepřímé důkazy o jeho vině.
1. Pachová stopa jako indicie a operativně pátrací prostředek
V minulosti měly soudy zpravidla velmi kritický přístup k využití pachových stop, který v praxi převažoval v letech 1962–1995 a na některých soudech ojediněle i později, nejdéle do konce roku 2001. Podle tohoto přístupu byla pachová stopa pouze operativně pátracím prostředkem sloužícím k objasnění trestné činnosti, která měla být v podstatě jen indicií pro orientaci dalšího zaměření práce operativně pátracích orgánů a vyšetřovatelů (policejních orgánů konajících vyšetřování).
Nejvyšší soud ČSSR se v roce 1989 zabýval možnostmi využití pachových stop zajištěných na místě činu a dospěl k závěru, že metoda zjišťování pachatele pomocí pachových konzerv je operativně pátrací pomůckou sloužící k objasnění trestné činnosti, která může být indicií pro orientaci dalšího zaměření práce operativních orgánů a vyšetřovatelů. Nejvyšší soud ČSSR uvedl, že pachová stopa nemůže být použita jako usvědčující důkaz proti pachateli, který není jiným způsobem z trestné činnosti usvědčen, a její význam tkví pouze v tom, že až na jejím podkladě mohou být získány způsobem předepsaným trestním řádem důkazy, které pak lze v trestním řízení použít a hodnotit. Vzhledem k povaze pachových stop nelze jednotlivou pachovou stopu objektivně popsat, popřípadě její další obsah graficky či jinak zachytit. Výsledky porovnání pachových stop služebním psem pro speciální použití nemůže orgán činný v trestním řízení jiným způsobem přezkoumat, a nemůže je proto ani náležitě hodnotit. Porovnání pachových stop formou „rekognice“ služebním psem a jeho výsledky nelze k důkazu použít i proto, že nejde o důkaz provedený podle trestního řádu za podmínek § 103 TrŘ, resp. § 93 odst. 2 TrŘ.3
Proto se soudy jen zřídka opíraly o pachové stopy jako o důkaz usvědčující obžalovaného z trestné činnosti a posuzovaly jej pouze jako indicii, s níž měli pracovat orgány kriminální služby a vyšetřovatelé (od roku 2002 služba kriminální policie a vyšetřování) při zjišťování a vyhledávání usvědčujících důkazů. Pokud byla ve spisu zpráva o kladném výsledku srovnání pachu z předmětu, z něhož byla stopa sejmuta, s pachem obžalovaného, vesměs soud konstatoval, že z toho lze dovodit jen to, že se obžalovaný dostal do kontaktu s předmětem, z něhož byla stopa sejmuta. Nezřídka soud dodal, že nelze vyloučit, že mohlo dojít k přenosu pachové stopy.
Vzhledem k tomuto přístupu soudů poznatky o tom, že pachová stopa obžalovaného byla zjištěna na místě činu, nebyly mnohdy ani součástí trestního spisu, třeba i k nelibosti operativně pátracích orgánů, které tyto pachové stopy zajistily. Právě však pachová stopa nezřídka umožnila směřovat trestní řízení proti osobě, jež dosud nebyla ani mezi podezřelými. Posléze bylo možné v souladu s trestním řádem získat důkazy, které přispěly k jejímu obvinění, obžalování i odsouzení.
Nezřídka bylo operativně pátrací činností na místě činu zjištěno více pachových stop. V takových případech si orgány činné v přípravném řízení dávaly pozor, aby nezveřejnily tyto skutečnosti a nezdůrazňovaly, že na místě činu byla pachová stopa obžalovaného z obavy, že by obhajoba důvodně namítala, že na místě činu byly i pachové stopy dalších osob.
Názor, že pachová stopa obžalovaného je operativně pátrací pomůckou sloužící k objasnění trestné činnosti, která může být pouze indicií pro orientaci dalšího zaměření práce policejních orgánů, byl již v podstatě překonán a v praxi soudů se vyskytuje jen ojediněle.4
2. Pachová stopa jako usvědčující důkaz
Ve stejné době (v letech 1962–1995, případně až 2001), kdy u soudů převažoval kritický přístup k využití pachových stop, byl v kriminalistické praxi prosazován diametrálně odlišný názor. Jeho podstatou bylo tvrzení, že pachová stopa může být použita jako usvědčující důkaz proti pachateli, který není jiným způsobem z trestné činnosti usvědčován, i když neexistují žádné jiné důkazy o jeho vině. Tento kategorický názor se v současné době již objevuje jen sporadicky, a to mezi policejními orgány konajícími šetření postupem dle § 158 an. TrŘ.5
3. Pachová stopa je podpůrným důkazem
V současnosti převažuje v soudní praxi názor, že pachová stopa obžalovaného nalezená na místě činu je podpůrným důkazem, který může přispět k usvědčení obžalovaného, pokud existují jiné přímé důkazy, které jeho vinu dokazují, event. když existují jiné nepřímé důkazy o jeho vině. Ani z pachové stopy obžalovaného nalezené na místě činu nemůže soud bez dalších důkazů dospět k závěru, že obžalovaný spáchal trestný čin, nýbrž může pouze dovodit, že se zřejmě dostal do kontaktu s předmětem trestného činu (odcizenou věcí, zraněným člověkem), z něhož byla stopa sejmuta, pokud však nedošlo k případnému přenosu pachové stopy.
Dokazováním za pomoci pachových stop a jejich použitelností i při prokazování viny obžalovaného se blíže zabývám v následující části článku (i s odkazy na judikaturu).
IV. Pachová stopa jako důkaz v trestním řízení
Podle ustanovení § 89 odst. 2 TrŘ za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.
Z cit. ustanovení plyne, že žádný úkon nelze vyloučit z okruhu přípustných důkazních prostředků. Má-li úkon obecné náležitosti úkonu podle trestního řádu, lze jej jako důkaz použít, i když trestní řád neobsahuje zvláštní úpravu postupu při tomto úkonu. To se týká také pachových stop, neboli metody pachové identifikace stop.
Do 31. 12. 2001 nebyl v trestním řádu dostatečně upraven postup při provádění rekognice (o ní byla pouze zmínka v § 93 odst. 2 TrŘ), konfrontace (ta byla stručně upravena v § 94 TrŘ). Rekonstrukce, vyšetřovací pokus a prověrka na místě činu pak byly mezi úkony, které v trestním řádu nebyly vůbec upraveny. Až zákonem č. 265/2001 Sb. byl v hlavě páté TrŘ vytvořen oddíl třetí, který upravil „některé zvláštní způsoby dokazování,“ konkrétně konfrontaci (§ 104a TrŘ), rekognici (§ 104b TrŘ), vyšetřovací pokus (§ 104c TrŘ), rekonstrukci (§ 104d TrŘ) a prověrku na místě činu (§ 104e TrŘ). S účinností od 1. 1. 2002 tak byly ukončeny dřívější polemiky o tom, zda se jedná jen o kriminalistické metody, nebo zda jde o dokazování podle trestního řádu. I když se jedná o kriminalistické metody, jde současně o úkony v trestním řízení, a proto o zvláštní způsoby dokazování, jak to plyne i z názvu oddílu třetího TrŘ.
V ustanoveních § 104a–104e TrŘ jsou upraveny jen některé zvláštní způsoby dokazování, a proto i podle Beckova komentáře k trestnímu řádu: „za určitých okolností jsou v praxi akceptovány i pachové stopy, resp. důkaz pachovou zkouškou (R 27/2003, B 1/1989-2)“.6
V demonstrativním výčtu zvláštních způsobů dokazování však není výslovně zařazena metoda pachových stop, jejich snímání, vyhodnocování a použití v trestním řízení. Ovšem fakt, že čtyři kriminalistické metody byly v ustanoveních § 104a–104e TrŘ výslovně označeny za zvláštní způsoby dokazování a pachové stopy nikoliv, vzbuzuje i v současnosti diskuse mezi orgány činnými v trestním řízení a obhajobou o tom, kdy může být pachová stopa důkazem v trestním řízení.
„Metoda pachové identifikace je v rámci dokazování používána nejvíce v případech vražd, ale také v případech ublížení na zdraví, loupežných přepadení, násilných trestných činů mravnostního charakteru nebo trestných činů spojených s omezováním osobní svobody, jestliže se jedná o skutky s vysokou společenskou nebezpečností. Tato metoda je využívána rovněž v případě výskytu nástražných výbušných systémů, pokud nedošlo k jejich iniciaci, a dále u anonymních písemností, jestliže se jedná o případy únosů, vydírání a nebezpečného vyhrožování. Metoda může být také využita, jestliže se prokazatelně jedná o zvláště závažnou pokračující majetkovou trestnou činnost stejného pachatele. Jde také o možný důkazní prostředek v případech politicky motivovaného terorismu.“7
Dokazováním za pomoci pachových stop a jejich použitelností při dokazování, tedy i při prokazování viny obžalovaného, se zabýval také Ústavní soud.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97 uvádí: „Ústavní soud nezpochybňuje obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou (přestože tento důkaz v teorii i praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně). Na základě tohoto nepřímého a pouze podpůrného důkazu je však možno pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez pochybností dovodit, že právě ona se dopustila trestného činu.“8
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 418/99 uvádí: „Ústavní soud nezpochybňuje obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou. Vzhledem k tomu, že však jde o důkaz dále nepřezkoumatelný, lze s ním v trestním řízení zacházet jen jako s důkazem podpůrným. Na jeho základě je možno pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez veškeré pochybnosti dovodit, že právě ona se dopustila trestného činu. K tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevykazoval mezery a nevyvolával důvodné pochybnosti.“9
Ústavní soud v citovaných nálezech nevyloučil důkazní hodnotu a obecnou věrohodnost pachových zkoušek, ale považuje je – v souladu s převažující soudní praxí (srov. R 27/2003, B 1/1989-2) – jen za důkaz nepřímý, který může mít pouze podpůrný význam. Jediný nepřímý důkaz pachovou zkouškou k prokázání viny nestačí a nelze jen z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností učinit závěr o spáchání trestného činu, protože může svědčit pouze o tom, že se určitá osoba s největší pravděpodobností nacházela na místě, kde měl být trestný čin spáchán, nebo že přišla do styku s předměty, kterými nebo na kterých byl trestný čin spáchán, nelze z něj však jednoznačně a bez veškeré pochybnosti dovodit, že právě tato osoba se dopustila trestného činu. Výsledek pachové zkoušky je třeba posuzovat v souvislosti s obsahem ostatních důkazů vztahujících se k dokazované skutečnosti a zohlednit, zda byl zajištěn pouze ojedinělý otisk pachové stopy nebo více takových otisků, kde a kdy byly otisky pachových stop nalezeny, u kolika z nich byla zjištěna shoda se srovnávací pachovou stopou, s jakým časovým odstupem byla tato shoda zjištěna a další významné okolnosti charakterizující každý konkrétní případ.10
V usnesení sp. zn. 4 Tz 107/2002 pak Nejvyšší soud uvedl, že důkaz pachovou zkouškou, resp. identifikací pachových stop, je důkazem pouze nepřímým, jehož vypovídací hodnotou je nanejvýš to, že se pach určité osoby (obviněného) na konkrétních místech či předmětech nacházel, takže s nimi přišla do styku, ale neznamená to, že obviněný bezpochyby spáchal trestný čin, pro nějž je stíhán a který s uvedenými místy či předměty souvisí. Ani větší množství ztotožněných pachových stop obviněného opatřených s využitím cvičených psů samo o sobě nemůže změnit nepřímou povahu tohoto důkazu a učinit z pachových stop důkaz přímý, protože zjištěné poznatky nelze přezkoumat jiným kvalifikovaným způsobem. 11
„V rámci hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 TrŘ) pak je třeba, aby orgány činné v trestním řízení pečlivě hodnotily výsledky získané metodou pachové identifikace v souvislosti s obsahem ostatních důkazů vztahujících se k dokazované skutečnosti, a aby přitom braly zřetel také na to, zda byl nalezen jen ojedinělý otisk pachové stopy nebo více takových otisků, kde a kdy byly otisky pachových stop nalezeny, u kolika z nich byla zjištěna shoda se srovnávací pachovou konzervou, s jakým časovým odstupem byla tato shoda zjištěna a na další významné okolnosti charakterizující každý konkrétní případ použití metody pachové identifikace. Teprve po náležitém zhodnocení výsledků použití metody pachové identifikace z naznačených hledisek mohou orgány činné v trestním řízení činit přesvědčivé závěry o tom, zda určitá skutečnost byla či nebyla prokázána.“12
„Je zcela odůvodněn závěr, že výsledky pachového porovnání jsou přípustné jako důkaz. Konečné rozhodnutí přípustnosti tohoto důkazu však přísluší soudu, který o věci rozhoduje (s poukazem na ustanovení § 89 odst. 2 TrŘ).“13 Soudní praxe zpravidla považuje pachové stopy, resp. výsledky získané metodou pachové identifikace, jen za nepřímý a podpůrný důkaz.14
V. Příklady z praxe
V konkrétním případě byl obžalovaný M. D. okresním soudem uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 TrZ a pokusem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 8 odst. 1 k § 249 odst. 1 TrZ a byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Byla mu také uložena povinnost nahradit poškozenému způsobenou škodu.
V hlavním líčení před nalézacím soudem nebyl získán žádný jednoznačný důkaz o tom, že se trestného činu dopustil obžalovaný M. D. Jediným důkazem, který mohl svědčit v neprospěch obžalovaného, byla pachová identifikace, která však sama o sobě nemůže být podkladem pro odsuzující výrok zvláště za okolností, kdy srovnávací pachová stopa nebyla sejmuta v souladu s metodickým pokynem policejního prezidenta a kdy rušivý vliv na kvalitu pachové stopy měla skutečnost, že stopy byly zajištěny ve vozidle s naftovým motorem. Navíc byly pochybnosti o správnosti samotného protokolu, v němž je uvedeno, že srovnávací pachové stopy byly sejmuty z kožené bundy, což bylo před soudem vyvráceno.
V odůvodnění rozsudku je uvedeno: „Soud si je vědom omezené důkazní hodnoty výsledků pachové identifikace, zvláště jde-li o jediný a samostatný důkaz, avšak ve spojení s dalšími usvědčujícími důkazy jde o významný důkazní prostředek pozitivně se podílející na celkové důkazní situaci. Protože se obžalovaný pohyboval v místě trestné činnosti a nedaleko ní byl zajištěn, je zřejmé, že to byl obžalovaný, který se trestné činnosti dopustil.“ Tedy soud prvního stupně (a shodně i soud druhého stupně) bez jakýchkoliv jiných usvědčujících důkazů založil odsuzující výrok jen na existenci pachové stopy. Při hodnocení důkazů soudem měla velkou váhu skutečnost, že M. D. byl v minulosti vyšetřován pro krádeže vozidel, i to, že byl zadržen v blízkosti místa trestného činu.
V dalším případě byl B. Z. odsouzen pro pokus trestného činu krádeže k šesti letům odnětí svobody, protože soud dospěl k závěru, že obžalovaný nainstaloval na bankomat pobočky jedné banky v Praze čtecí zařízení a mikrokameru s cílem použít zkopírovaná data z bankovních karet pro výrobu padělků. Soud uznal B. Z. vinným s odůvodněním, že do bankomatu nainstaloval zařízení pro čtení dat z magnetického proužku karet a také kameru, která byla umístěna nad klávesnicí ke snímání zadaného PINu. To dovodil soud z faktu, že na kameře i čtečce byly zjištěny pachové stopy obžalovaného, který byl zadržen několik desítek metrů od banky. B. Z. byl uznán vinným na základě právě těchto dvou důkazů. Podle soudu B. Z. neměl žádný jiný důvod, proč by pozoroval bankomat z nějaké jiné příčiny.
VI. Důvodné pochybnosti
Při rozhodování některých soudů, které mají k dispozici pachovou stopu obžalovaného získanou na místě činu, sehrává značnou roli osoba obžalovaného, např. to, že jeho jméno je v evidenci pachatelů stejného druhu trestných činů, nebo byl opakovaně v okruhu podezřelých z takového druhu trestných činů. Tato skutečnost je však pouze indicií, která ani společně s pachovou stopou jako důkazem podpůrným nemůže vinu obžalovaného bezpečně prokazovat.
Podle zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 TrŘ) orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jde o základní předpoklad pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 TrŘ). Tato zásada platí ve všech stadiích trestního řízení a pro všechny orgány činné v trestním řízení. Důkazy jsou hodnoceny z hlediska jejich zákonnosti, závažnosti, věrohodnosti a pravdivosti.
I při existenci presumpce neviny nelze žádnému orgánu činnému v trestním řízení vzít jeho přesvědčení o vině obviněného. Zatímco však policejní orgán může zahájit trestní stíhání a státní zástupce může podat obžalobu, pokud jsou důkazy o vině i důkazy, které ji zpochybňují a vyvracejí, soud však v takových případech nemá uznat obžalovaného vinným, pokud dokazování nelze doplnit a opřít o usvědčující důkazy, jimiž lze důkazy které ji zpochybňují, vyvrátit.
Zákon nestanoví v žádném ustanovení pravidla ohledně objemu důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů. Žádný druh důkazů nemá předem určenou důkazní sílu či hodnotu a zároveň trestní řád nestanoví rozsah důkazů potřebných k úplnému a pravdivému zjištění skutkového stavu. Soud sice hodnotí důkazy podle svého volného uvážení, nesmí však dospět k libovůli při hodnocení důkazů. Vzhledem k tomu, že soud je povinen v odůvodnění rozhodnutí uvést skutečnosti, které vzal za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, a úvahy, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů, v obou uvedených případech zůstaly přinejmenším pochybnosti o vině obžalovaných. Skutečnost, že se obžalovaný pohyboval v blízkosti místa činu, není důkazem v dané věci, nýbrž určitou indicií, která může orientovat směr dokazování. Pachová stopa, jako podpůrný a nepřímý důkaz, pak nemohla sloužit k podpoření jiného přímého důkazu, protože před soudem nebyl proveden. V těchto i dalších obdobných případech, uzná-li soud obžalovaného vinným z trestného činu, z něhož byl obžalován, vychází při svém rozhodování v podstatě jen z přesvědčení o vině obžalovaného, které není doloženo nepřetržitým řetězem důkazů o jeho vině.
V těchto případech dochází k porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 TrŘ), protože při rozhodování soudu převládne přesvědčení o tom, že obžalovaný trestný čin spáchal, přestože jsou o tom pochybnosti. Vzhledem k pravidlu „in dubio pro reo“, pokud zůstanou i po provedení a pečlivém vyhodnocení všech dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít v jeho prospěch.
Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností uvedená v § 2 odst. 5 TrŘ nahradila v trestním řádu po novelizaci provedené zákonem č. 292/1993 Sb. zásadu objektivní pravdy, která vedla při aplikaci v právní oblasti k nutnosti, aby orgány v trestním řízení prováděly rozsáhlé dokazování ke každé v podstatě i zcela bezvýznamné okolnosti případu.
Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností uvedená v § 2 odst. 5 TrŘ má nutit orgány činné v trestním řízení zjišťovat potřebný skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, což se má odrazit v tom, že se nerozptylují nepodstatnými skutečnostmi. Proto si i soud má stanovit meze dokazování tak, aby jím zjištěný skutkový stav umožňoval rozhodnout bez pochybností. Má-li být rozhodnuto o vině, musí shromážděné důkazy k takovému rozhodnutí postačovat. Soud má povinnost doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí (§ 2 odst. 5 TrŘ věta poslední). Pokud provedené důkazy nepostačují a není možno opatřit důkazy další, které by pochybnosti vyvrátily, je nutno obžalovaného obžaloby zprostit. Z toho vyplývá, že „důvodné pochybnosti se vztahují jak na zjištění vlastního skutkového stavu, tak k případné možnosti obstarat důkazy další, které by dosavadní výsledek dokazování změnily, nebo zvrátily.“ 15
Pokud v konkrétní věci existují pouze pachové stopy, nebo kromě nich pouze další podpůrné důkazy, nikoliv však důkazy přímé, nemůže soud rozhodnout o vině obžalovaného, aniž by měl důvodné pochybnosti; pokud soud již nemůže provést další dokazování a vzhledem k neexistenci přímých důkazů nedokázal zjistit skutkový stav v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí o tom, že je obžalovaný vinným. Pochybnosti o vině obžalovaného jsou v takovém případě důvodné, nikoliv nepodstatné.
V některých případech v praxi soud opakovaně doplňuje dokazování, resp. vrátí věc státnímu zástupci k došetření, a přesto zůstanou důvodné pochybnosti o vině obžalovaných (§ 2 odst. 6 TrŘ), kteří by pak neměli být uznáni vinnými se zažalovaných trestných činů.
Je třeba dodat, že většina soudů v případech, kdy má důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, postupuje v souladu se zákonem. Pokud soudy doplní dokazování, a přesto nemají k dispozici žádný přímý důkaz proti obžalovanému, nepovažují pachovou stopu za usvědčující důkaz, a vzhledem k tomu, že nedospějí ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, obžalovaného obžaloby podle § 226 písm. c) TrŘ zprostí, protože nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný. Stejně postupují mnohé soudy v případech, kdy nemají k dispozici žádný přímý důkaz o vině obžalovaného a kromě pachové stopy mají pouze další podpůrné a nepřímé důkazy, které však společně s pachovou stopou netvoří nepřetržitý řetěz důkazů prokazujících, že skutek spáchal obžalovaný.
VII. Zvláštní způsoby dokazování
Čtyři kriminalistické metody, a to konfrontace (§ 104a TrŘ), rekognice (§ 104b TrŘ), vyšetřovací pokus (§ 104c TrŘ), rekonstrukce (§ 104d TrŘ) a prověrka na místě činu (§ 104e TrŘ) byly v ustanoveních § 104a–104e TrŘ výslovně označeny za zvláštní způsoby dokazování. Skutečnost, že mezi zvláštními způsoby dokazování nejsou uvedeny pachové stopy, vzbuzuje i v současnosti diskuse mezi orgány činnými v trestním řízení a obhajobou o tom, kdy může být pachová stopa důkazem v trestním řízení.
Proto se ztotožňuji s podstatou již publikovaného a nerealizovaného návrhu pplk. JUDr. Martina Kloubka a JUDr. Petra Nováka,16 aby v hlavě páté oddílu třetím TrŘ bylo vytvořeno nové ustanovení § 104f odst. 1 až 3 TrŘ, které by „pachovou zkoušku“ doplnilo mezi zvláštní způsoby dokazování, dosud příkladmo uvedené v ustanoveních § 104a–104e TrŘ.
Ustanovení § 104f TrŘ by mohlo mít toto znění:
(1) Pachová zkouška prostřednictvím k tomu vycvičeného psa se koná k ověření, zda se osoba zdržovala na místě činu nebo zda přišla do styku s věcí důležitou pro trestní řízení.
(2) Pachová zkouška se provádí vzájemným porovnáváním otisků pachových stop sejmutých na místě činu nebo z věci důležité pro trestní řízení a pachových konzerv odebraných osobám, jejichž přítomnost na místě činu nebo kontakt s věcí důležitou pro trestní řízení mají být pachovou zkouškou ověřeny. Na pachovou zkoušku ve smyslu věty první se přiměřeně užijí ustanovení o vyšetřovacím pokusu.
(3) Pes provádí pachovou zkoušku opakovaným porovnáním mezi více než šesti různými pachovými konzervami, jejichž pořadí se změní a které musí být odebrány osobám podobného etnického původu. Rozmístění pachových konzerv nesmí být pes ani osoba vedoucí psa přítomni. Podrobnosti ke způsobu provedení pachové zkoušky upravuje zvláštní právní předpis.17
VIII. Závěr
Konečné rozhodnutí o přípustnosti a hodnocení důkazu v každém konkrétním případě přísluší soudu, který o věci rozhoduje. V některých případech po novelizaci trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. dochází k tomu, že soud založí odsuzující výrok pouze na existenci pachové stopy jako jediného podpůrného důkazu, nebo jako jednoho z několika podpůrných a nepřímých důkazů. Ne vždy je však důkazní hodnota výsledků pachové identifikace taková, aby umožnila soudu spolehlivě dospět k závěru o vině obžalovaného, zejména když neexistují přímé důkazy, které by jej usvědčovaly ze spáchání trestné činnosti, jež by mohly pachové stopy podpořit.
Soudy nemají důvod pro odmítnutí pachových stop, resp. metody pachové identifikace jako důkazu. Je však nepochybné, že pachové stopy musí být jako důkaz v trestním řízení hodnoceny velmi obezřetně. Není možné, aby pachová stopa byla jediným usvědčujícím důkazem, a proto ji i soud může hodnotit v konkrétní věci pouze jako důkaz podpůrný (v poměru k ostatním důkazům) a nepřímý (ve vztahu k dokazované skutečnosti). V případech, kdy soud nemá k dispozici žádný přímý důkaz, který by pachová stopa mohla podpořit, nemůže být pachová stopa usvědčujícím důkazem. Ani v případech, kdy soud nemá k dispozici žádný přímý důkaz, avšak má další podpůrné důkazy, které však společně s pachovou stopou netvoří nepřetržitý řetěz důkazů, nemůže soud uznat obžalovaného vinným trestným činem, z něhož byl obžalován. Je tomu tak proto, že o vině obžalovaného jsou v takových případech důvodné pochybnosti, které se vztahují jak na zjištění vlastního skutkového stavu, tak i na to, že nelze obstarat důkazy další, které by i s důkazy již provedenými tvořily nepřetržitý řetěz důkazů o vině obžalovaného.
__________
* Autor je advokátem v Brně.
1) Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 187.
2) Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 474.
3) Bulletin Nejvyššího soudu ČSSR, trestní část, 1989, s. 28. S tímto názorem, že výsledky porovnání pachových stop nejsou přípustné jako důkaz, nýbrž pouze jako indicie a operativně pátrací prostředek, se ztotožnili i někteří autoři odborných prací: Srov. blíže Nett, A., Vaněk, P., Bodlák, J., Šáro, D. K využití pachových stop v trestním řízení. Právo a zákonnost, 1990, č. 4, s. 221; Hanausek, T.Meandry osmologie. Palestra, 1998, č. 1–2, s. 41–46.
4) Za vhodnou je považována možnost využití metody pachové identifikace jako konspirativního prostředku služby kriminální policie a vyšetřování podle § 23 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, v případech trestné činnosti s mimořádně vysokou společenskou nebezpečností. V tomto případě může být metoda pachové identifikace využita k vyloučení jednotlivců z objemného souboru podezřelých osob. Srovnávací pachovou konzervu lze získat a poté porovnat se sejmutým otiskem pachové stopy bez vědomí podezřelé osoby. Získaný výsledek však již nikdy nebude možno využít jako důkaz v trestním řízení, neboť byl získán bez vědomí podezřelé osoby.
5) Pozitivním je zjištění, že vznikla nová vědní disciplína, zvaná odorologie, neboli nauka o pachu. Vznikla také kriminalistická odorologie jako jeden z druhů kriminalistických technik, která se zabývá zkoumáním vzniku a identifikace osob nebo věcí podle pachu. V zahraniční literatuře se požívají také synonymní pojmy kriminalistická osmologie, nebo kriminalistická olfaktorika. Srov. blíže práci cit. v pozn. č. 1, s. 185.
6) Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 712.
7) Kloubek, M., Novák, P. Metoda pachové identifikace prostřednictvím speciálně vycvičeného psa, aktuální stav a prognóza. Kriminalistika, 2005, č. 1, s. 58.
8) Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek 10. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1998, I. díl, nález uveřejněný pod č. 28, s. 179 an.
9) Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek 19. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2000, III. díl, nález uveřejněný pod č. 116, s. 113 an.
10) Srov. blíže komentář cit. v pozn. č. 6, s. 712–713.
11) Srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 Tz 107/2002, ze dne 15. 4. 2003.
12) Teryngel, J. Pes a pachová stopa v trestním řízení. Trestní právo, 2002, č. 11, s. 14.
13) Srov. názor Růžičky, M. In: Šámal, P., Novotný, R., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 432.
14) Srov. učebnici trestního právo procesního, cit. v pozn. č. 2, s. 474, dále nálezy Ústavního soudu cit. v pozn. č. 8 a 9 a usnesení Nejvyššího soudu cit. v pozn. č. 10.
15) Srov. komentář k 5. vydání trestního řádu cit. v pozn. č. 6, s. 26.
16) Práce cit. v pozn. č. 7, s. 59.
17) Neztotožňuji se s návrhem JUDr. Martina Kloubka a JUDr. Petra Nováka na vytvoření ustanovení § 114f odst. 4 TrŘ, jež by mělo mít toto znění: „Odebrání srovnávacího vzorku svého tělesného pachu je povinen se podrobit každý, o čemž je nutno osobu, které se to týká, poučit s upozorněním na následky nevyhovění.“ Otázku, zda by obviněný měl být povinen poskytnout orgánům činným v trestním řízení pachovou stopu či nikoliv, v tomto článku nerozebírám. Budu se jí věnovat v samostatném článku.
I. Úvodem
V praxi dochází někdy k tomu, že soud založí odsuzující výrok pouze na existenci jedné nebo několika pachových stop jako jediného důkazu, nebo tímto podpůrným a nepřímým důkazem pouze doplňuje jiné nepřímé a podpůrné důkazy. V takových případech jde o to, zda důkazní hodnota výsledků pachové identifikace je taková, aby umožnila soudu dospět k závěru o vině obžalovaného, i když neexistují přímé důkazy, které by jej usvědčovaly ze spáchání trestné činnosti, pro niž byl obžalován. Autor po rozboru současné právní úpravy obsažené v trestním řádu, rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, stejně jako příkladů z praxe dospívá k závěru, kdy mohou pachové stopy sloužit jako důkaz pro rozhodnutí soudu o vině obžalovaného a kdy nikoliv.
II. Zjišťování pachových stop
„Pachové stopy až na výjimky nejsou lidskými smysly zjistitelné a jejich přítomnost se v podstatě předpokládá.“1 V důsledku toho je zjišťování a vyhledávání pachových stop náročnou kriminalistickou činností.
Přesto již několik desetiletí dochází k odběru a porovnání pachových stop a jejich uchování v pachových konzervách s cílem orientačního označení pachatele služebním psem. Přitom se využívá schopnosti vycvičeného psa identifikovat lidský pach. Pachová stopa na místě činu nebo na jiném místě dotyku či pobytu pachatele se snímá kontaktem pachového snímače se stopou. Odběr srovnávací pachové stopy se provádí u prověřovaných osob, nejčastěji u obviněného tak, že pachový snímač se přiloží na určité místo těla osoby, přičemž měla-li např. stopa zanechaná na místě činu pocházet z ruky pachatele, měla by se srovnávací stopa sejmout rovněž z ruky srovnávané osoby (srov. § 114 odst. 2, 3 TrŘ). Při pachové identifikaci se postupuje tak, že před provedením srovnání se kontroluje náhodná zajímavost pachových konzerv pro psa, který srovnání provádí, a tyto zajímavé konzervy se vyřadí. Při vlastním srovnání pes nasaje pach z pachové konzervy a psovod vede psa na vodítku podél řady srovnávacích pachových konzerv, kde vedle srovnávané konzervy je umístěno několik klamných pachových konzerv. Pes označí shodu zalehnutím. Srovnání pachových konzerv lze provádět také in natura, tzn. přímo vůči konkrétní osobě, kdy pes nasaje pach z pachové konzervy sejmuté např. na místě činu a psovod vede psa na vodítku podél řady osob, v níž vedle srovnávané osoby je umístěno několik dalších osob. Pes označí shodu zaštěkáním vůči ztotožněné osobě. Pro zvýšení průkaznosti se uvedený postup zpravidla třikrát opakuje. O průběhu a výsledku identifikace se podává zpráva o výsledku srovnání pachů spolu s přílohou, která graficky dokumentuje výsledky jednotlivých srovnání. K tomu se používá také fotodokumentace a videodokumentace.2
III. Posuzování pachových stop
Za dobu účinnosti současného trestního řádu, tedy od roku 1962, se na území současné České republiky postupně objevilo několik přístupů k posuzování pachových stop:
1. pachová stopa je jen operativně pátrací pomůckou sloužící k objasnění trestné činnosti, která může být indicií pro orientaci dalšího zaměření práce operativních orgánů a vyšetřovatelů (policejních orgánů konajících vyšetřování),
2. pachová stopa je důkazem, který sám může přispět k usvědčení obžalovaného, i když neexistují žádné jiné důkazy o jeho vině,
3. pachová stopa je podpůrným důkazem, který může přispět k usvědčení obžalovaného, pokud existují jiné přímé důkazy, které jeho vinu dokazují, nebo když existují jiné nepřímé důkazy o jeho vině.
1. Pachová stopa jako indicie a operativně pátrací prostředek
V minulosti měly soudy zpravidla velmi kritický přístup k využití pachových stop, který v praxi převažoval v letech 1962–1995 a na některých soudech ojediněle i později, nejdéle do konce roku 2001. Podle tohoto přístupu byla pachová stopa pouze operativně pátracím prostředkem sloužícím k objasnění trestné činnosti, která měla být v podstatě jen indicií pro orientaci dalšího zaměření práce operativně pátracích orgánů a vyšetřovatelů (policejních orgánů konajících vyšetřování).
Nejvyšší soud ČSSR se v roce 1989 zabýval možnostmi využití pachových stop zajištěných na místě činu a dospěl k závěru, že metoda zjišťování pachatele pomocí pachových konzerv je operativně pátrací pomůckou sloužící k objasnění trestné činnosti, která může být indicií pro orientaci dalšího zaměření práce operativních orgánů a vyšetřovatelů. Nejvyšší soud ČSSR uvedl, že pachová stopa nemůže být použita jako usvědčující důkaz proti pachateli, který není jiným způsobem z trestné činnosti usvědčen, a její význam tkví pouze v tom, že až na jejím podkladě mohou být získány způsobem předepsaným trestním řádem důkazy, které pak lze v trestním řízení použít a hodnotit. Vzhledem k povaze pachových stop nelze jednotlivou pachovou stopu objektivně popsat, popřípadě její další obsah graficky či jinak zachytit. Výsledky porovnání pachových stop služebním psem pro speciální použití nemůže orgán činný v trestním řízení jiným způsobem přezkoumat, a nemůže je proto ani náležitě hodnotit. Porovnání pachových stop formou „rekognice“ služebním psem a jeho výsledky nelze k důkazu použít i proto, že nejde o důkaz provedený podle trestního řádu za podmínek § 103 TrŘ, resp. § 93 odst. 2 TrŘ.3
Proto se soudy jen zřídka opíraly o pachové stopy jako o důkaz usvědčující obžalovaného z trestné činnosti a posuzovaly jej pouze jako indicii, s níž měli pracovat orgány kriminální služby a vyšetřovatelé (od roku 2002 služba kriminální policie a vyšetřování) při zjišťování a vyhledávání usvědčujících důkazů. Pokud byla ve spisu zpráva o kladném výsledku srovnání pachu z předmětu, z něhož byla stopa sejmuta, s pachem obžalovaného, vesměs soud konstatoval, že z toho lze dovodit jen to, že se obžalovaný dostal do kontaktu s předmětem, z něhož byla stopa sejmuta. Nezřídka soud dodal, že nelze vyloučit, že mohlo dojít k přenosu pachové stopy.
Vzhledem k tomuto přístupu soudů poznatky o tom, že pachová stopa obžalovaného byla zjištěna na místě činu, nebyly mnohdy ani součástí trestního spisu, třeba i k nelibosti operativně pátracích orgánů, které tyto pachové stopy zajistily. Právě však pachová stopa nezřídka umožnila směřovat trestní řízení proti osobě, jež dosud nebyla ani mezi podezřelými. Posléze bylo možné v souladu s trestním řádem získat důkazy, které přispěly k jejímu obvinění, obžalování i odsouzení.
Nezřídka bylo operativně pátrací činností na místě činu zjištěno více pachových stop. V takových případech si orgány činné v přípravném řízení dávaly pozor, aby nezveřejnily tyto skutečnosti a nezdůrazňovaly, že na místě činu byla pachová stopa obžalovaného z obavy, že by obhajoba důvodně namítala, že na místě činu byly i pachové stopy dalších osob.
Názor, že pachová stopa obžalovaného je operativně pátrací pomůckou sloužící k objasnění trestné činnosti, která může být pouze indicií pro orientaci dalšího zaměření práce policejních orgánů, byl již v podstatě překonán a v praxi soudů se vyskytuje jen ojediněle.4
2. Pachová stopa jako usvědčující důkaz
Ve stejné době (v letech 1962–1995, případně až 2001), kdy u soudů převažoval kritický přístup k využití pachových stop, byl v kriminalistické praxi prosazován diametrálně odlišný názor. Jeho podstatou bylo tvrzení, že pachová stopa může být použita jako usvědčující důkaz proti pachateli, který není jiným způsobem z trestné činnosti usvědčován, i když neexistují žádné jiné důkazy o jeho vině. Tento kategorický názor se v současné době již objevuje jen sporadicky, a to mezi policejními orgány konajícími šetření postupem dle § 158 an. TrŘ.5
3. Pachová stopa je podpůrným důkazem
V současnosti převažuje v soudní praxi názor, že pachová stopa obžalovaného nalezená na místě činu je podpůrným důkazem, který může přispět k usvědčení obžalovaného, pokud existují jiné přímé důkazy, které jeho vinu dokazují, event. když existují jiné nepřímé důkazy o jeho vině. Ani z pachové stopy obžalovaného nalezené na místě činu nemůže soud bez dalších důkazů dospět k závěru, že obžalovaný spáchal trestný čin, nýbrž může pouze dovodit, že se zřejmě dostal do kontaktu s předmětem trestného činu (odcizenou věcí, zraněným člověkem), z něhož byla stopa sejmuta, pokud však nedošlo k případnému přenosu pachové stopy.
Dokazováním za pomoci pachových stop a jejich použitelností i při prokazování viny obžalovaného se blíže zabývám v následující části článku (i s odkazy na judikaturu).
IV. Pachová stopa jako důkaz v trestním řízení
Podle ustanovení § 89 odst. 2 TrŘ za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.
Z cit. ustanovení plyne, že žádný úkon nelze vyloučit z okruhu přípustných důkazních prostředků. Má-li úkon obecné náležitosti úkonu podle trestního řádu, lze jej jako důkaz použít, i když trestní řád neobsahuje zvláštní úpravu postupu při tomto úkonu. To se týká také pachových stop, neboli metody pachové identifikace stop.
Do 31. 12. 2001 nebyl v trestním řádu dostatečně upraven postup při provádění rekognice (o ní byla pouze zmínka v § 93 odst. 2 TrŘ), konfrontace (ta byla stručně upravena v § 94 TrŘ). Rekonstrukce, vyšetřovací pokus a prověrka na místě činu pak byly mezi úkony, které v trestním řádu nebyly vůbec upraveny. Až zákonem č. 265/2001 Sb. byl v hlavě páté TrŘ vytvořen oddíl třetí, který upravil „některé zvláštní způsoby dokazování,“ konkrétně konfrontaci (§ 104a TrŘ), rekognici (§ 104b TrŘ), vyšetřovací pokus (§ 104c TrŘ), rekonstrukci (§ 104d TrŘ) a prověrku na místě činu (§ 104e TrŘ). S účinností od 1. 1. 2002 tak byly ukončeny dřívější polemiky o tom, zda se jedná jen o kriminalistické metody, nebo zda jde o dokazování podle trestního řádu. I když se jedná o kriminalistické metody, jde současně o úkony v trestním řízení, a proto o zvláštní způsoby dokazování, jak to plyne i z názvu oddílu třetího TrŘ.
V ustanoveních § 104a–104e TrŘ jsou upraveny jen některé zvláštní způsoby dokazování, a proto i podle Beckova komentáře k trestnímu řádu: „za určitých okolností jsou v praxi akceptovány i pachové stopy, resp. důkaz pachovou zkouškou (R 27/2003, B 1/1989-2)“.6
V demonstrativním výčtu zvláštních způsobů dokazování však není výslovně zařazena metoda pachových stop, jejich snímání, vyhodnocování a použití v trestním řízení. Ovšem fakt, že čtyři kriminalistické metody byly v ustanoveních § 104a–104e TrŘ výslovně označeny za zvláštní způsoby dokazování a pachové stopy nikoliv, vzbuzuje i v současnosti diskuse mezi orgány činnými v trestním řízení a obhajobou o tom, kdy může být pachová stopa důkazem v trestním řízení.
„Metoda pachové identifikace je v rámci dokazování používána nejvíce v případech vražd, ale také v případech ublížení na zdraví, loupežných přepadení, násilných trestných činů mravnostního charakteru nebo trestných činů spojených s omezováním osobní svobody, jestliže se jedná o skutky s vysokou společenskou nebezpečností. Tato metoda je využívána rovněž v případě výskytu nástražných výbušných systémů, pokud nedošlo k jejich iniciaci, a dále u anonymních písemností, jestliže se jedná o případy únosů, vydírání a nebezpečného vyhrožování. Metoda může být také využita, jestliže se prokazatelně jedná o zvláště závažnou pokračující majetkovou trestnou činnost stejného pachatele. Jde také o možný důkazní prostředek v případech politicky motivovaného terorismu.“7
Dokazováním za pomoci pachových stop a jejich použitelností při dokazování, tedy i při prokazování viny obžalovaného, se zabýval také Ústavní soud.
Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97 uvádí: „Ústavní soud nezpochybňuje obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou (přestože tento důkaz v teorii i praxi trestního řízení nebývá přijímán jednoznačně a bezvýhradně). Na základě tohoto nepřímého a pouze podpůrného důkazu je však možno pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez pochybností dovodit, že právě ona se dopustila trestného činu.“8
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 418/99 uvádí: „Ústavní soud nezpochybňuje obecnou věrohodnost důkazu pachovou zkouškou. Vzhledem k tomu, že však jde o důkaz dále nepřezkoumatelný, lze s ním v trestním řízení zacházet jen jako s důkazem podpůrným. Na jeho základě je možno pouze dospět k závěru, že určitá osoba se v blíže neurčené době s největší pravděpodobností na určitém místě nacházela, nelze z něj však jednoznačně a bez veškeré pochybnosti dovodit, že právě ona se dopustila trestného činu. K tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu, je třeba, aby řetězec důkazů nevykazoval mezery a nevyvolával důvodné pochybnosti.“9
Ústavní soud v citovaných nálezech nevyloučil důkazní hodnotu a obecnou věrohodnost pachových zkoušek, ale považuje je – v souladu s převažující soudní praxí (srov. R 27/2003, B 1/1989-2) – jen za důkaz nepřímý, který může mít pouze podpůrný význam. Jediný nepřímý důkaz pachovou zkouškou k prokázání viny nestačí a nelze jen z něj jednoznačně a bez důvodných pochybností učinit závěr o spáchání trestného činu, protože může svědčit pouze o tom, že se určitá osoba s největší pravděpodobností nacházela na místě, kde měl být trestný čin spáchán, nebo že přišla do styku s předměty, kterými nebo na kterých byl trestný čin spáchán, nelze z něj však jednoznačně a bez veškeré pochybnosti dovodit, že právě tato osoba se dopustila trestného činu. Výsledek pachové zkoušky je třeba posuzovat v souvislosti s obsahem ostatních důkazů vztahujících se k dokazované skutečnosti a zohlednit, zda byl zajištěn pouze ojedinělý otisk pachové stopy nebo více takových otisků, kde a kdy byly otisky pachových stop nalezeny, u kolika z nich byla zjištěna shoda se srovnávací pachovou stopou, s jakým časovým odstupem byla tato shoda zjištěna a další významné okolnosti charakterizující každý konkrétní případ.10
V usnesení sp. zn. 4 Tz 107/2002 pak Nejvyšší soud uvedl, že důkaz pachovou zkouškou, resp. identifikací pachových stop, je důkazem pouze nepřímým, jehož vypovídací hodnotou je nanejvýš to, že se pach určité osoby (obviněného) na konkrétních místech či předmětech nacházel, takže s nimi přišla do styku, ale neznamená to, že obviněný bezpochyby spáchal trestný čin, pro nějž je stíhán a který s uvedenými místy či předměty souvisí. Ani větší množství ztotožněných pachových stop obviněného opatřených s využitím cvičených psů samo o sobě nemůže změnit nepřímou povahu tohoto důkazu a učinit z pachových stop důkaz přímý, protože zjištěné poznatky nelze přezkoumat jiným kvalifikovaným způsobem. 11
„V rámci hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 TrŘ) pak je třeba, aby orgány činné v trestním řízení pečlivě hodnotily výsledky získané metodou pachové identifikace v souvislosti s obsahem ostatních důkazů vztahujících se k dokazované skutečnosti, a aby přitom braly zřetel také na to, zda byl nalezen jen ojedinělý otisk pachové stopy nebo více takových otisků, kde a kdy byly otisky pachových stop nalezeny, u kolika z nich byla zjištěna shoda se srovnávací pachovou konzervou, s jakým časovým odstupem byla tato shoda zjištěna a na další významné okolnosti charakterizující každý konkrétní případ použití metody pachové identifikace. Teprve po náležitém zhodnocení výsledků použití metody pachové identifikace z naznačených hledisek mohou orgány činné v trestním řízení činit přesvědčivé závěry o tom, zda určitá skutečnost byla či nebyla prokázána.“12
„Je zcela odůvodněn závěr, že výsledky pachového porovnání jsou přípustné jako důkaz. Konečné rozhodnutí přípustnosti tohoto důkazu však přísluší soudu, který o věci rozhoduje (s poukazem na ustanovení § 89 odst. 2 TrŘ).“13 Soudní praxe zpravidla považuje pachové stopy, resp. výsledky získané metodou pachové identifikace, jen za nepřímý a podpůrný důkaz.14
V. Příklady z praxe
V konkrétním případě byl obžalovaný M. D. okresním soudem uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 TrZ a pokusem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 8 odst. 1 k § 249 odst. 1 TrZ a byl odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. Byla mu také uložena povinnost nahradit poškozenému způsobenou škodu.
V hlavním líčení před nalézacím soudem nebyl získán žádný jednoznačný důkaz o tom, že se trestného činu dopustil obžalovaný M. D. Jediným důkazem, který mohl svědčit v neprospěch obžalovaného, byla pachová identifikace, která však sama o sobě nemůže být podkladem pro odsuzující výrok zvláště za okolností, kdy srovnávací pachová stopa nebyla sejmuta v souladu s metodickým pokynem policejního prezidenta a kdy rušivý vliv na kvalitu pachové stopy měla skutečnost, že stopy byly zajištěny ve vozidle s naftovým motorem. Navíc byly pochybnosti o správnosti samotného protokolu, v němž je uvedeno, že srovnávací pachové stopy byly sejmuty z kožené bundy, což bylo před soudem vyvráceno.
V odůvodnění rozsudku je uvedeno: „Soud si je vědom omezené důkazní hodnoty výsledků pachové identifikace, zvláště jde-li o jediný a samostatný důkaz, avšak ve spojení s dalšími usvědčujícími důkazy jde o významný důkazní prostředek pozitivně se podílející na celkové důkazní situaci. Protože se obžalovaný pohyboval v místě trestné činnosti a nedaleko ní byl zajištěn, je zřejmé, že to byl obžalovaný, který se trestné činnosti dopustil.“ Tedy soud prvního stupně (a shodně i soud druhého stupně) bez jakýchkoliv jiných usvědčujících důkazů založil odsuzující výrok jen na existenci pachové stopy. Při hodnocení důkazů soudem měla velkou váhu skutečnost, že M. D. byl v minulosti vyšetřován pro krádeže vozidel, i to, že byl zadržen v blízkosti místa trestného činu.
V dalším případě byl B. Z. odsouzen pro pokus trestného činu krádeže k šesti letům odnětí svobody, protože soud dospěl k závěru, že obžalovaný nainstaloval na bankomat pobočky jedné banky v Praze čtecí zařízení a mikrokameru s cílem použít zkopírovaná data z bankovních karet pro výrobu padělků. Soud uznal B. Z. vinným s odůvodněním, že do bankomatu nainstaloval zařízení pro čtení dat z magnetického proužku karet a také kameru, která byla umístěna nad klávesnicí ke snímání zadaného PINu. To dovodil soud z faktu, že na kameře i čtečce byly zjištěny pachové stopy obžalovaného, který byl zadržen několik desítek metrů od banky. B. Z. byl uznán vinným na základě právě těchto dvou důkazů. Podle soudu B. Z. neměl žádný jiný důvod, proč by pozoroval bankomat z nějaké jiné příčiny.
VI. Důvodné pochybnosti
Při rozhodování některých soudů, které mají k dispozici pachovou stopu obžalovaného získanou na místě činu, sehrává značnou roli osoba obžalovaného, např. to, že jeho jméno je v evidenci pachatelů stejného druhu trestných činů, nebo byl opakovaně v okruhu podezřelých z takového druhu trestných činů. Tato skutečnost je však pouze indicií, která ani společně s pachovou stopou jako důkazem podpůrným nemůže vinu obžalovaného bezpečně prokazovat.
Podle zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 TrŘ) orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Jde o základní předpoklad pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 TrŘ). Tato zásada platí ve všech stadiích trestního řízení a pro všechny orgány činné v trestním řízení. Důkazy jsou hodnoceny z hlediska jejich zákonnosti, závažnosti, věrohodnosti a pravdivosti.
I při existenci presumpce neviny nelze žádnému orgánu činnému v trestním řízení vzít jeho přesvědčení o vině obviněného. Zatímco však policejní orgán může zahájit trestní stíhání a státní zástupce může podat obžalobu, pokud jsou důkazy o vině i důkazy, které ji zpochybňují a vyvracejí, soud však v takových případech nemá uznat obžalovaného vinným, pokud dokazování nelze doplnit a opřít o usvědčující důkazy, jimiž lze důkazy které ji zpochybňují, vyvrátit.
Zákon nestanoví v žádném ustanovení pravidla ohledně objemu důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů. Žádný druh důkazů nemá předem určenou důkazní sílu či hodnotu a zároveň trestní řád nestanoví rozsah důkazů potřebných k úplnému a pravdivému zjištění skutkového stavu. Soud sice hodnotí důkazy podle svého volného uvážení, nesmí však dospět k libovůli při hodnocení důkazů. Vzhledem k tomu, že soud je povinen v odůvodnění rozhodnutí uvést skutečnosti, které vzal za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, a úvahy, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů, v obou uvedených případech zůstaly přinejmenším pochybnosti o vině obžalovaných. Skutečnost, že se obžalovaný pohyboval v blízkosti místa činu, není důkazem v dané věci, nýbrž určitou indicií, která může orientovat směr dokazování. Pachová stopa, jako podpůrný a nepřímý důkaz, pak nemohla sloužit k podpoření jiného přímého důkazu, protože před soudem nebyl proveden. V těchto i dalších obdobných případech, uzná-li soud obžalovaného vinným z trestného činu, z něhož byl obžalován, vychází při svém rozhodování v podstatě jen z přesvědčení o vině obžalovaného, které není doloženo nepřetržitým řetězem důkazů o jeho vině.
V těchto případech dochází k porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 TrŘ), protože při rozhodování soudu převládne přesvědčení o tom, že obžalovaný trestný čin spáchal, přestože jsou o tom pochybnosti. Vzhledem k pravidlu „in dubio pro reo“, pokud zůstanou i po provedení a pečlivém vyhodnocení všech dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít v jeho prospěch.
Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností uvedená v § 2 odst. 5 TrŘ nahradila v trestním řádu po novelizaci provedené zákonem č. 292/1993 Sb. zásadu objektivní pravdy, která vedla při aplikaci v právní oblasti k nutnosti, aby orgány v trestním řízení prováděly rozsáhlé dokazování ke každé v podstatě i zcela bezvýznamné okolnosti případu.
Zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností uvedená v § 2 odst. 5 TrŘ má nutit orgány činné v trestním řízení zjišťovat potřebný skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, což se má odrazit v tom, že se nerozptylují nepodstatnými skutečnostmi. Proto si i soud má stanovit meze dokazování tak, aby jím zjištěný skutkový stav umožňoval rozhodnout bez pochybností. Má-li být rozhodnuto o vině, musí shromážděné důkazy k takovému rozhodnutí postačovat. Soud má povinnost doplnit dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí (§ 2 odst. 5 TrŘ věta poslední). Pokud provedené důkazy nepostačují a není možno opatřit důkazy další, které by pochybnosti vyvrátily, je nutno obžalovaného obžaloby zprostit. Z toho vyplývá, že „důvodné pochybnosti se vztahují jak na zjištění vlastního skutkového stavu, tak k případné možnosti obstarat důkazy další, které by dosavadní výsledek dokazování změnily, nebo zvrátily.“ 15
Pokud v konkrétní věci existují pouze pachové stopy, nebo kromě nich pouze další podpůrné důkazy, nikoliv však důkazy přímé, nemůže soud rozhodnout o vině obžalovaného, aniž by měl důvodné pochybnosti; pokud soud již nemůže provést další dokazování a vzhledem k neexistenci přímých důkazů nedokázal zjistit skutkový stav v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí o tom, že je obžalovaný vinným. Pochybnosti o vině obžalovaného jsou v takovém případě důvodné, nikoliv nepodstatné.
V některých případech v praxi soud opakovaně doplňuje dokazování, resp. vrátí věc státnímu zástupci k došetření, a přesto zůstanou důvodné pochybnosti o vině obžalovaných (§ 2 odst. 6 TrŘ), kteří by pak neměli být uznáni vinnými se zažalovaných trestných činů.
Je třeba dodat, že většina soudů v případech, kdy má důvodné pochybnosti o vině obžalovaného, postupuje v souladu se zákonem. Pokud soudy doplní dokazování, a přesto nemají k dispozici žádný přímý důkaz proti obžalovanému, nepovažují pachovou stopu za usvědčující důkaz, a vzhledem k tomu, že nedospějí ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností, obžalovaného obžaloby podle § 226 písm. c) TrŘ zprostí, protože nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný. Stejně postupují mnohé soudy v případech, kdy nemají k dispozici žádný přímý důkaz o vině obžalovaného a kromě pachové stopy mají pouze další podpůrné a nepřímé důkazy, které však společně s pachovou stopou netvoří nepřetržitý řetěz důkazů prokazujících, že skutek spáchal obžalovaný.
VII. Zvláštní způsoby dokazování
Čtyři kriminalistické metody, a to konfrontace (§ 104a TrŘ), rekognice (§ 104b TrŘ), vyšetřovací pokus (§ 104c TrŘ), rekonstrukce (§ 104d TrŘ) a prověrka na místě činu (§ 104e TrŘ) byly v ustanoveních § 104a–104e TrŘ výslovně označeny za zvláštní způsoby dokazování. Skutečnost, že mezi zvláštními způsoby dokazování nejsou uvedeny pachové stopy, vzbuzuje i v současnosti diskuse mezi orgány činnými v trestním řízení a obhajobou o tom, kdy může být pachová stopa důkazem v trestním řízení.
Proto se ztotožňuji s podstatou již publikovaného a nerealizovaného návrhu pplk. JUDr. Martina Kloubka a JUDr. Petra Nováka,16 aby v hlavě páté oddílu třetím TrŘ bylo vytvořeno nové ustanovení § 104f odst. 1 až 3 TrŘ, které by „pachovou zkoušku“ doplnilo mezi zvláštní způsoby dokazování, dosud příkladmo uvedené v ustanoveních § 104a–104e TrŘ.
Ustanovení § 104f TrŘ by mohlo mít toto znění:
(1) Pachová zkouška prostřednictvím k tomu vycvičeného psa se koná k ověření, zda se osoba zdržovala na místě činu nebo zda přišla do styku s věcí důležitou pro trestní řízení.
(2) Pachová zkouška se provádí vzájemným porovnáváním otisků pachových stop sejmutých na místě činu nebo z věci důležité pro trestní řízení a pachových konzerv odebraných osobám, jejichž přítomnost na místě činu nebo kontakt s věcí důležitou pro trestní řízení mají být pachovou zkouškou ověřeny. Na pachovou zkoušku ve smyslu věty první se přiměřeně užijí ustanovení o vyšetřovacím pokusu.
(3) Pes provádí pachovou zkoušku opakovaným porovnáním mezi více než šesti různými pachovými konzervami, jejichž pořadí se změní a které musí být odebrány osobám podobného etnického původu. Rozmístění pachových konzerv nesmí být pes ani osoba vedoucí psa přítomni. Podrobnosti ke způsobu provedení pachové zkoušky upravuje zvláštní právní předpis.17
VIII. Závěr
Konečné rozhodnutí o přípustnosti a hodnocení důkazu v každém konkrétním případě přísluší soudu, který o věci rozhoduje. V některých případech po novelizaci trestního řádu zákonem č. 265/2001 Sb. dochází k tomu, že soud založí odsuzující výrok pouze na existenci pachové stopy jako jediného podpůrného důkazu, nebo jako jednoho z několika podpůrných a nepřímých důkazů. Ne vždy je však důkazní hodnota výsledků pachové identifikace taková, aby umožnila soudu spolehlivě dospět k závěru o vině obžalovaného, zejména když neexistují přímé důkazy, které by jej usvědčovaly ze spáchání trestné činnosti, jež by mohly pachové stopy podpořit.
Soudy nemají důvod pro odmítnutí pachových stop, resp. metody pachové identifikace jako důkazu. Je však nepochybné, že pachové stopy musí být jako důkaz v trestním řízení hodnoceny velmi obezřetně. Není možné, aby pachová stopa byla jediným usvědčujícím důkazem, a proto ji i soud může hodnotit v konkrétní věci pouze jako důkaz podpůrný (v poměru k ostatním důkazům) a nepřímý (ve vztahu k dokazované skutečnosti). V případech, kdy soud nemá k dispozici žádný přímý důkaz, který by pachová stopa mohla podpořit, nemůže být pachová stopa usvědčujícím důkazem. Ani v případech, kdy soud nemá k dispozici žádný přímý důkaz, avšak má další podpůrné důkazy, které však společně s pachovou stopou netvoří nepřetržitý řetěz důkazů, nemůže soud uznat obžalovaného vinným trestným činem, z něhož byl obžalován. Je tomu tak proto, že o vině obžalovaného jsou v takových případech důvodné pochybnosti, které se vztahují jak na zjištění vlastního skutkového stavu, tak i na to, že nelze obstarat důkazy další, které by i s důkazy již provedenými tvořily nepřetržitý řetěz důkazů o vině obžalovaného.
__________
* Autor je advokátem v Brně.
1) Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 187.
2) Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 474.
3) Bulletin Nejvyššího soudu ČSSR, trestní část, 1989, s. 28. S tímto názorem, že výsledky porovnání pachových stop nejsou přípustné jako důkaz, nýbrž pouze jako indicie a operativně pátrací prostředek, se ztotožnili i někteří autoři odborných prací: Srov. blíže Nett, A., Vaněk, P., Bodlák, J., Šáro, D. K využití pachových stop v trestním řízení. Právo a zákonnost, 1990, č. 4, s. 221; Hanausek, T.Meandry osmologie. Palestra, 1998, č. 1–2, s. 41–46.
4) Za vhodnou je považována možnost využití metody pachové identifikace jako konspirativního prostředku služby kriminální policie a vyšetřování podle § 23 písm. c) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů, v případech trestné činnosti s mimořádně vysokou společenskou nebezpečností. V tomto případě může být metoda pachové identifikace využita k vyloučení jednotlivců z objemného souboru podezřelých osob. Srovnávací pachovou konzervu lze získat a poté porovnat se sejmutým otiskem pachové stopy bez vědomí podezřelé osoby. Získaný výsledek však již nikdy nebude možno využít jako důkaz v trestním řízení, neboť byl získán bez vědomí podezřelé osoby.
5) Pozitivním je zjištění, že vznikla nová vědní disciplína, zvaná odorologie, neboli nauka o pachu. Vznikla také kriminalistická odorologie jako jeden z druhů kriminalistických technik, která se zabývá zkoumáním vzniku a identifikace osob nebo věcí podle pachu. V zahraniční literatuře se požívají také synonymní pojmy kriminalistická osmologie, nebo kriminalistická olfaktorika. Srov. blíže práci cit. v pozn. č. 1, s. 185.
6) Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005, s. 712.
7) Kloubek, M., Novák, P. Metoda pachové identifikace prostřednictvím speciálně vycvičeného psa, aktuální stav a prognóza. Kriminalistika, 2005, č. 1, s. 58.
8) Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek 10. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 1998, I. díl, nález uveřejněný pod č. 28, s. 179 an.
9) Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Svazek 19. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2000, III. díl, nález uveřejněný pod č. 116, s. 113 an.
10) Srov. blíže komentář cit. v pozn. č. 6, s. 712–713.
11) Srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 4 Tz 107/2002, ze dne 15. 4. 2003.
12) Teryngel, J. Pes a pachová stopa v trestním řízení. Trestní právo, 2002, č. 11, s. 14.
13) Srov. názor Růžičky, M. In: Šámal, P., Novotný, R., Růžička, M., Vondruška, F., Novotná, J. Přípravné řízení trestní. 2. doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 432.
14) Srov. učebnici trestního právo procesního, cit. v pozn. č. 2, s. 474, dále nálezy Ústavního soudu cit. v pozn. č. 8 a 9 a usnesení Nejvyššího soudu cit. v pozn. č. 10.
15) Srov. komentář k 5. vydání trestního řádu cit. v pozn. č. 6, s. 26.
16) Práce cit. v pozn. č. 7, s. 59.
17) Neztotožňuji se s návrhem JUDr. Martina Kloubka a JUDr. Petra Nováka na vytvoření ustanovení § 114f odst. 4 TrŘ, jež by mělo mít toto znění: „Odebrání srovnávacího vzorku svého tělesného pachu je povinen se podrobit každý, o čemž je nutno osobu, které se to týká, poučit s upozorněním na následky nevyhovění.“ Otázku, zda by obviněný měl být povinen poskytnout orgánům činným v trestním řízení pachovou stopu či nikoliv, v tomto článku nerozebírám. Budu se jí věnovat v samostatném článku.
