K otázce subjektivního práva obchodníka s cennými papíry jednostranně měnit závazkový vztah se zákazníkem v širších souvislostech – I . část

Přinášíme první část příspěvku, ve kterém se autor podrobně věnuje smlouvám, které týkají cenných papírů a obchodních podmínek, jejichž některé pasáže vyvolávají důvodné pochybnosti o tom, zda jsou zcela konformní s platnou právní úpravou. Jedná se ustanovení typu, že „obchodník s cennými papíry je oprávněn jednostranně měnit obchodní podmínky“ či „obchodník s cennými papíry si vyhrazuje právo jednostranně měnit ceník".

Ing. Jan Suran, Praha 2002*

     

Během období, co působím na Komisi pro cenné papíry, jsem se při své práci nikoliv sporadicky setkal se smlouvami týkajícími se cenných papírů - jednalo se o komisionářskou event. mandátní smlouvu o obstarání koupě či prodeje cenného papíru a o smlouvu o obhospodařování cenných papírů - respektive obchodních podmínek je kompletujících, jejichž některé pasáže vyvolávají důvodné pochybnosti o tom, zda jsou zcela konformní s platnou právní úpravou. Jedná se ustanovení typu, že „obchodník s cennými papíry je oprávněn jednostranně měnit obchodní podmínky“ či „obchodník s cennými papíry si vyhrazuje právo jednostranně měnit ceník", s obvyklým dovětkem, že "aktuální znění je vždy k dispozici v sídle obchodníka s cennými papíry, případně na jeho internetových stránkách". Zkrátka: z dotčených ujednání smluv lze dovodit, že obchodník s cennými papíry je oprávněn jednostranně měnit smluvní vztah se zákazníkem. Na předmětnou věc jsem se rozhodl podívat detailněji, prostudoval jsem vybrané soudní judikáty, správní rozhodnutí, stanoviska právních autorit  a k uvedené věci uvádím níže svůj komentář.

1.  Postavení předmětných smluv o cenných papírech v právní úpravě

Smlouva o obhospodařování cenných papírů (§ 37a zákona o cenných papírech[1]), komisionářská smlouva o obstarání koupě či prodeje cenného papíru (§ 28 an. zákona o cenných papírech) a mandátní smlouva o obstarání koupě či prodeje cenného papíru (§ 33 zákona o cenných papírech) jsou smlouvy úplatné (§ 28 odst. 1, § 33 odst. 1 a § 37a odst. 1) a ke své platnosti vyžadují písemnou formu (§ 28 odst. 2, § 33 odst. 3 a § 37a odst. 2). Závazkový vztah upravený těmito smlouvami se dle § 261 odst. 3 písm. c) obchodního zákoníku řídí, bez ohledu na povahu účastníků, třetí částí tohoto kodexu; uvedené smlouvy patří mezi tzv. absolutní obchodní závazkové vztahy.

Smlouvami, jejichž předmětem je plnění mající vztah k cennému papíru nicméně nejsou jen smlouvy právě citované, resp. smlouvy, které jsou upraveny v zákoně o cenných papírech, nýbrž všechny smlouvy, jež se týkají cenných papírů jako takových.[2] Zákon o cenných papírech však upravuje smluvní typy vztahující se k cenných papírům, které jsou pro obchodování s cennými papíry nejvýznamnější. Z nich v praxi smluvními typy "používanými nejvíce" jsou právě tři výše uvedené a o těch také ve svém pojednání primárně hovořím. Pro jeho účely budu proto nadále komisionářskou, respektive mandátní smlouvu o obstarání koupě či prodeje cenného papíru a smlouvu o obhospodařování cenných papírů souhrnně označovat termínem „předmětné smlouvy o cenných papírech“.

Vzhledem k tomu, že právní úprava smluv o cenných papírech obsažená v zákoně č. 591/1992 Sb. navazuje na obchodní zákoník, platí pro práva a povinnosti ze smluv o cenných papírech podpůrně ustanovení obchodního zákoníku: úprava obsažená v zákoně o cenných papírech (jakožto lex specialis) má přednost před úpravou v obchodním zákoníku (jakožto lex generalis).

Pro právní vztahy ze smluv o cenných papírech je dále důležitá obecná zásada vyjádřená v § 1 odst. 2 obchodního zákoníku.[3] Nicméně jednoznačně uvést, byť i demonstrativním výčtem, pořadí, v jakém zákonná a smluvní ustanovení určují práva a povinnosti smluvních stran v obchodně závazkových vztazích, by bylo obtížné. Otázka konfliktu kogentního ustanovení občanského zákoníku a dispozitivního ustanovení obchodního zákoníku je poměrně složitá a nikoli paušálně a jednoznačně řešitelná. Generálně by bylo možné hovořit výhradně o maximě nezměnitelnosti kogentních norem zákona, ani smlouvou, ani obchodními zvyklostmi. Ve vnitrostátním právu není totiž smlouva považována za pramen objektivního práva; navzdory tomu je ale úpravu smluv nutno považovat za součást soukromého práva jako právní důvod vzniku subjektivních práv a povinností.

 § 1  Smluvní svoboda

Z čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), který stanoví, že „lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“, je dovozována rovnost stran závazkových vztahů fyzických či právnických osob. Tuto zásadu dále rozvádí  občanský zákoník v § 2 odst. 2, podle něhož v občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení. V odst. 3 téhož paragrafu se dál uvádí, že „účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.“[4] Uvedenou formuli (jde tu o ustanovení o kogentnosti) však pro obchodní závazkové vztahy není možno použít, poněvadž třetí část obchodního zákoníku má speciální ustanovení v § 263. Rovnost zejména znamená, že zde neexistuje vztah nadřízenosti a podřízenosti a že nelze zásadně nikomu žádnou povinnost a tedy ani povinnost kontraktace vnutit.

Nicméně i smluvní svoboda - ostatně jako každá jiná svoboda - v sobě nese omezitelnost zákonem, a principiálně také omezitelnost stejnou svobodou ostatních. Oba tyto mantinely jsou přímo jejími pojmovými znaky.[5] Právo obchodníka s cennými papíry řešit jakékoli otázky ve smyslu příslušných ustanovení obchodního a občanského zákoníku je nepochybné, ovšem s výhradou shora uvedenou, že tyto nemohou překročit rámec kogentních  ustanovení právních předpisů.
 
2.      Písemná forma smluv o cenných papírech
    

Formu právních úkonů upravuje jak občanský, tak obchodní zákoník. Z § 40 odst. 1 obč. zákoníku plyne, že právní úkon (ať vícestranný či jednostranný) musí mít písemnou formu, jen stanoví-li tak zákon (tedy nejen obchodní nebo občanský zákoník) nebo dohoda účastníků (jejíž forma sama o sobě nemusí být písemná). Při nedodržení formy předepsané pro právní úkon zákonem je tato neplatnost absolutní (viz dále v textu). Pro obchodní smlouvy se ustanovení § 40 odst. 1 obč. zák., vzhledem k výše uvedenému, užije jen tehdy, pokud pro formu smluv neobsahuje obchodní zákoník ustanovení speciální.

§ 1  Ustanovení § 272 odst. 1 obchodního zákoníku

Zvláštním ustanovením je právě § 272 odst. 1 obch. zák., dle něhožsmlouva vyžaduje k platnosti písemnou formu pouze v případech stanovených v tomto zákoně nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě.“ Ustanovení vyvolává jisté pochybnosti u smluv, které nejsou upraveny v obchodním zákoníku, jimiž jsou právě předmětné smlouvy o cenných papírech.[6] Je nesporné, že ze skutečnosti, že zákon o cenných papírech speciálně neupravuje sankci neplatnosti pro případ nedostatku formy, nelze v příčině dikce § 272 odst. 1 obch. zák. dovodit, že její nedodržení by mělo za následek neplatnost. Ztotožňuji se s názorem S. Plívy[7] v tom smyslu, že arci zákon o cenných papírech v rámci předmětných smluv o cenných papírech na obchodní zákoník subsidiárně odkazuje (srv. § 28 odst. 3, § 33 odst. 4 a § 37a odst. 6) nelze tyto smlouvy považovat za smlouvy obchodním zákoníkem upravené. V rámci smluv o cenných papírech proto neplatí § 272 odst. 1 obch. zák., nýbrž přímo § 40 odst. 1 obč. zákoníku. Na druhou stranu ovšem, vzhledem k tomu, že  obchodní zákoník v § 272 odst. 1 upravuje otázku povinného použití písemné formy smlouvy odlišně od úpravy  v § 40 odst. 1 obč. zák., pro smlouvy upravené v jeho třetí části se citované ustanovení občanského zákoníku neaplikuje.[8]

§ 2  Ustanovení § 272 odst. 2 obchodního zákoníku

Znění § 272 odst. 2 obch. zák. stanoví, že „obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně.“ S ohledem na jeho dikci se lze domnívat, že přímo nesouvisí s předchozím odstavcem, spíš je jej třeba posuzovat tak, že zahrnuje všechny písemně uzavřené obchodní smlouvy bez jakýchkoliv výjimek. Problém činí výstup plynoucí z uvedeného ustanovení výkladem a contrario. "Jestliže totiž písemně uzavřená smlouva musí obsahovat zvláštní klauzuli o písemné formě dohody o změně závazku, pak z toho vyplývá,  že v nedostatku takové klauzule může být měněna i bez písemné formy … byla by to možnost pro obcházení předepsané formy".[9] Mám za to, že citovaná právní norma dopadá pouze na písemnou formu zrušení smlouvy uzavřené písemně dohodou stran, nikoli jiným způsobem, a plně akceptuji stanovisko, že "klauzule § 272 odst. 2  o písemné formě smlouvy je nutná jenom u těch smluv, které byly uzavřeny v písemné formě, ačkoli zákon písemnou formu neukládá".[10] Chtěl-li zákonodárce, aby některé smluvní typy měly zákonem nařízenou písemnou formu, tím spíše chtěl, aby písemnou formu měl i právní úkon směřující k jejich změně nebo zrušení. Přijetí opačného stanoviska by umožňovalo jednoznačně obcházení zákona potažmo by dotčenému ustanovení byl dáván jiný smysl, než jaký vychází z vlastního smyslu slov v jejich souvislosti, jakož  i z úmyslu zákonodárcova. Naproti tomu, pokud by smluvní strany chtěly, aby také změny smlouvy nemající ze zákona nařízenou formou písemnou byly prováděny výhradně písemně, musí si to vzhledem k předmětnému textu obchodního zákoníku explicite sjednat.[11] De lege ferenda by dozajista bylo lepší uvedené ustanovení vypustit, čímž by došlo s ohledem na zřetelnou dikci § 1 odst. 2 obchodního zákoníku k přímé aplikaci § 40 obč. zákoníku.[12]

Pro smlouvy týkající se cenných papírech platí právě dovozené mutatis mutandis; jestliže mají zákonem stanovenou písemnou formu,[13] nelze je měnit (zrušit), jinak, než - opět - písemným právním úkonem (předmětné smlouvy o cenných papírech). V případech smluv o cenných papírech, jimž zákon písemnou formu neukládá, nicméně strany je přesto v takové formě uzavřely, je pro to, zda lze měnit nebo zrušit takový smluvní vztah též právním úkonem nemajícím písemnou formu, rozhodující, jakým režimem závazkových vztahů se tento vztah řídí. Za předpokladu, že na uvedené smlouvy platí ustanovení obchodního zákoníku o závazkových vztazích, nemusí být, není-li ve smlouvě sjednána klauzule ve smyslu § 272 odst. 2 obch. zákoníku, měněny popř. zrušeny výlučně písemně. Výjimku tvoří případ, kdy by takovým postupem došlo k aktivaci § 262 obchodního zákoníku, o němž budu ještě konkrétněji pojednávat níže.

Doplňuji, že na uvedenou problematiku je záhodno hledět i jiným prizmatem - prizmatem dokazování v případném sporu. Asi bude dost obtížné prokazovat, jestliže mezi stranami existuje písemná smlouva, že se ústně dohodly na její změně. Tak dospějeme k tomu, že lze respektování písemné formy jednoznačně doporučit.

3.      Obchodní podmínky

Smluvní strany mohou některá práva a povinnosti určit odkazem na obchodní podmínky.[14] Pro uzavírání smluv o cenných papírech, potažmo pro obchodní smlouvy vůbec, je takové odkazování na použití obchodních podmínek velmi charakteristické. Z hlediska závaznosti zákon rozlišuje mezi tzv. všeobecnými obchodními podmínkami, tedy podmínkami, které vypracovaly odborné nebo zájmové organizace, a tzv. jinými obchodními podmínkami. Obchodní podmínky obchodníka s cennými papíry, byť označené jako „všeobecné“, je tak dlužno posuzovat jako jiné obchodní podmínky, respektive obchodní podmínky jedné smluvní strany, leda by byly odbornými či zájmovými organizacemi vypracovány. Závaznými se tato pravidla stávají pouze za předpokladu, že smluvní strany na ně v konkrétním kontraktu odkáží s tím, že s ohledem na znění § 273 odst. 1 naprosto postačuje, odkazuje-li smlouva na obchodní podmínky účastníkům známé; to znamená, že obchodní podmínky mohou, ale nemusí, být ke smlouvě připojeny. V pochybnostech však musí ten, kdo se jich dovolává, prokázat, že byly ke smlouvě připojeny anebo že byly druhé straně známy. U nových a jednostranně vypracovaných obchodních podmínek bude tedy zřejmě přiložení jejich textu nutné.

Není ale nezbytné, aby smluvní strany obchodní podmínky zvláště podepisovaly. „Jinak  by ostatně nebyl žádný rozdíl mezi doložkami, jež jsou přímo součástí textu smlouvy, a obchodními podmínkami, ale šlo by vždy jen o smlouvu na více listech.“[15] Z hlediska praxe je však nutno vidět i nebezpečí manipulací, mohlo by například dojít k výměně versí obchodních podmínek a podobně, bude proto evidentně třeba obchodní podmínky ve smlouvě přesně identifikovat.

Obchodní podmínky je třeba též lišit od typových smluvních formulářů, neboť jejich prostřednictvím se smlouva uzavírá tím, že se do nich vpisují konkrétní údaje o smluvních stranách, předmětu, ceně atd., zatímco obchodní podmínky smlouvu doplňují.

Dnes již kogentní ustanovení § 273 odst. 2 obchodního zákoníku[16] stanoví, že odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před změním obchodních podmínek. Obchodní zákoník tak výslovně řeší  rozpor mezi ujednáním ve smlouvě a obchodních podmínkách, na které smlouva odkazuje. Odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek, i když jejich ustanovení, s nímž je smlouva v rozporu, nebylo výslovně v odkazu vyloučeno.

Ze shora citovaného je tedy zřejmé, že ani novější znění obchodních podmínek nemůže změnit taková ustanovení smlouvy, která jsou s obchodními podmínkami v rozporu.

Obchodní podmínky racionalizují obchodní vztah jen v případě, že jsou samy jasné a bezrozporné. To konstatuji s ohledem na skutečnost, že v praxi nejsou ojedinělé případy, kdy předmětná smlouva o cenných papírech obsahuje ve svých článcích ujednání o tom, že smlouvu lze měnit jen souhlasným projevem vůle smluvních stran (většinou bývá ještě stanovena explicite písemná forma takového projevu vůle) s tím, že naopak v ujednáních obchodních podmínek, na něž tato smlouva odkazuje, si obchodník s cennými papíry vyhrazuje právo měnit podmínky "na základě vlastního uvážení". Takový rozpor (a pro tuto chvíli abstrahuji od toho, zdali je či není takové smluvní ujednání v souladu s platnou právní úpravou) je pak nutné řešit ve smyslu § 273 odst. 2 obch. zákoníku,  t.j. zásady přednosti smlouvy před obchodními podmínkami.

§ 1  Změna smluvního závazkového vztahu

Smlouva je svou podstatou shodným  projevem vůle osob ji uzavírajících a stejným způsobem je třeba závazek, jenž je důsledkem jejího uzavření, i měnit, jiné než smluvní změny v prvcích závazku jsou ojedinělé.[17] Princip zásadní nezměnitelnosti smlouvy jednostranným projevem vůle jednoho účastníka je principem, který je civilnímu právu imanentní; výjimky z této zásady byly (vždy) v našem právním řádu jednoznačně a taxativně vymezeny.[18]
       
Existence smluvního ujednání o subjektivním právu obchodníka s cennými papíry jednostranným projevem vůle měnit závazek vzniklý ze smlouvy, potažmo z obchodních podmínek, vyvolává dvě základní otázky. Zda je či není možné (legální) jednostranně měnit smluvní závazkový vztah  (rozuměj: závazkový vztah upravený smlouvami o cenných papírech), a v případě, že ano, tak za jakých podmínek. A za druhé, zdali lze v této souvislosti akceptovat častý argument dotčených osob, že takový postup (t.j. jednostranná změna smluvního závazkového vztahu) je na kapitálovém trhu běžný, je  obchodní zvyklostí, a je tudíž právními normami aprobovaný.[19]
       

Jak již bylo řečeno (kapitola prvá) smluvní volnost stran v obchodních závazkových vztazích je omezena pouze kogentními ustanoveními obecně závazných právních předpisů. Pro absolutní neplatnost smlouvy, ať již zcela, nebo zčásti, tak zpravidla postačí, jestliže smluvní ujednání působí proti kogentní normě. Pro poukaz na obchodní podmínky to platí analogicky, neboť ani ty nesmějí být s takovou normou v rozporu.

Český obchodní zákoník obsahuje - na obchodní kodex nezvykle zbytnělou - úpravu základních institutů závazkového práva, čímž je pro obchodní závazkové vztahy použití občanskoprávních ustanovení o těchže otázkách vyloučeno. Obecná úprava změn obsahu, resp. subjektu závazkových vztahů je nicméně obsažena výlučně v občanském zákoníku. Tím je dána možnost aplikace § 493, podle jehož kogentní dikce nelze závazkový vztah měnit bez souhlasu jeho stran. Smluvní podmínku umožňující změnu smlouvy jednostranným právním úkonem (pouhým sdělením druhé smluvní straně) je nutno považovat za ujednání, které není v souladu s ustanovením § 493 obč. zákoníku. Při změně obchodních podmínek (smlouvy) je pro druhou stranu závazné jejich nové znění, jen když s nimi projeví druhá strana souhlas.
       
Ustanovení § 39 obč. zák. říká, že neplatný je každý právní úkon, který je svým nebo účelem nejen v rozporu s právními předpisy občanského zákoníku, ale všemi předpisy, které mají sílu zákona. „Smlouva, která svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí zájmům společnosti, je od počátku absolutně neplatná a není vůbec rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodech její neplatnosti věděli“.[20]

Pokud však jde o obchodní vztahy, má před § 39 obč. zákoníku přednost § 267 obchodního zákoníku; ten se od uvedeného ustanovení civilního kodexu odlišuje, stanoví obecné kritérium pro odlišení absolutní a relativní neplatnosti: pro případy, kdy jde o ochranu jen jednoho z účastníků obchodního závazkového vztahu, je zde uplatněn princip relativní neplatnosti, t.j. jen tento účastník se může neplatnosti právního úkonu dovolat. Interpretace takového ustanovení rozhodně není snadná. I. Pelikánová k tomu říká: „…není … předem jednoznačný závěr, zda neplatnost pro rozpor se zákonem je ve smyslu obchodního zákoníku absolutní nebo relativní – bude v některých případech absolutní a v některých případech relativní. Požadavek písemné formy předepsané zákonem většinou bude stanoven také na ochranu účastníka … z § 267 odst. 1 ObchZ vyplývá rozšíření relativní neplatnosti i na přinejmenším některé případy nedostatku formy zákonem předepsané …“.[21]

Pokud zákon pro platnost smlouvy předepisuje písemnou formu, může k její změně dojít pouze na základě shodných projevů vůle stran, majících požadovanou formu. Opačný postoj (srv. výklad k § 272 odst. 2 obch. zák.) nelze považovat za správný, neboť jak jsem již ukázal, zpochybňoval by smysl tohoto ustanovení, jenž z důvodu právní jistoty, pro platnost určité smlouvy vyžaduje písemnou formu. Naproti tomu z toho, že obchodník s cennými papíry předloží návrh na změnu smlouvy (obchodních podmínek) písemně, nelze ještě bez dalšího usuzovat, že projevil vůli změnit smlouvu v písemné formě.[22] Souhlas smluvních stran se změnou závazkového vztahu musí mít tedy, co se předmětných smluv o cenných papírech týče, vždy písemnou formu.

Ujednání opravňující obchodníka s cennými papíry „aktualizovat“ obchodní podmínky s jehož zněním, spolu se zněním ostatních smluvních ujednání, vyslovil zákazník podpisem smlouvy o cenných papírech souhlas, lze, dle mého názoru, interpretovat výlučně tak, že ze strany (z podnětu) obchodníka s cennými papíry vzejde návrh na změnu obchodních podmínek (smlouvy). Není přitom vůbec rozhodné, že zákazník má možnost „v budoucnu“ se s novelizovanými obchodními podmínkami seznámit na internetových stránkách obchodníka s cennými papíry event. v místě jeho sídla.

Nicméně odlišnou věcí je, pokud by ve smlouvě o cenných papírech (obchodních podmínkách) byla sjednána konkrétní doložka, která by stanovila např. změnu jednotlivých poplatků ve vztahu ke konkrétním uvedeným kritériím. Pak by podle mého soudu bylo možno shledat takový postup v souladu se zákonem a sankce neplatnosti by tím odpadla (§ 37 odst. 1 obč. zák.).[23] V případech, kdy takovou doložku pro kolizi s donucující normou sjednat nelze, zastávám stanovisko, že má-li dojít ke změně, zrušení či sjednání nových obchodních podmínek obchodníka s cennými papíry, jichž se smlouva o cenných papírech dovolává, musí být  zákazník vyzván, zda chce či nechce  smluvní vztah změnit, což může být provedeno např. dodatkem s odkazem na nové obchodní podmínky. S takovou změnou musí (s ohledem na zákonný požadavek takové formy) zákazník vyslovit písemný souhlas.

Ustanovení § 264 obch. zákoníku rozlišuje, zda se strany ve smlouvě na obchodní zvyklosti odvolávají čili nic. Pokud si smluvní strany použití obchodních zvyklostí ve smlouvě nesjednaly, přihlíží se k obchodním zvyklostech obecně zachovávaným v příslušném obchodním odvětví, ale jen jestliže nejsou v rozporu s obsahem smlouvy nebo se zákonem (odst. 1). Pokud však strany vyjádřily ve smlouvě vůli k obchodním zvyklostem přihlížet, mají obchodní zvyklosti přednost před dispozitivními ustanoveními obchodního zákoníku (odst. 2). Ani v tomto případě, však obchodní zvyklosti nemohou být v rozporu s kogentními ustanoveními právních norem majících sílu zákona. Nelze tedy jednat v rozporu se zákonem s odvoláním na smluvní volnost, potažmo s poukazem na to, že takový postup (ujednání smlouvy dávající obchodníkovi „bianco souhlas“ ke změně závazkového vztahu se zákazníkem) je na kapitálovém trhu běžný jakožto obchodní zvyklost. Otázkou zůstává, bylo-li by vůbec možné dovolávat se takového jednání jako obchodní zvyklosti, s ohledem na pravidlo, že pouze poctivé obchodní zvyklosti požívají právní ochrany.


Shrnuji tedy a uzavírám, že veškeré projevy vůle směřující ke změně obsahu závazku ze smlouvy o cenných papírech, event. jejích subsidiárních ujednání - obchodních podmínek, které odporují kogentním ustanovením zákona především proto, že buď nemají písemnou formu, nebo nejsou dostatečně určité, event. srozumitelné, ba jsou v rozporu se zákonných požadavkem, že závazkový vztah lze změnit nebo zrušit opět jen souhlasným projevem vůle obou stran (disoluční smlouva) a nikoli jednostranným aktem (prohlášením obchodníka s cennými papíry, že smlouvu resp. obchodní podmínky s účinností od určitého dne mění) jedné strany, jsou bez účinku na obsah prvotního závazku ze smluv o cenných papírech.



Stanoviska a názory obsažená v tomto článku jsou výlučně názory autora, a nemusí tak nezbytně odrážet stanoviska Komise pro cenné papíry nebo jejích zaměstnanců k předmětné problematice.


Poznámky pod čarou:
* Autor je pracovníkem Komise pro cenné papíry.
[1] O jakémkoli obecně závazném právním předpise hovořím v této práci ve znění účinném k 28. únoru 2002, leda bude z textu zřejmé jinak.
[2] Srov. Dědič, J. a kol. Právo cenných papírů a kapitálového trhu, Prospektum, Praha 2000, s. 391.
[3] Srov. kupř.  Pelikánová, I. a kol. Obchodní právo II. díl, nakladatelství Codex Bohemia, Praha 1998, s. 163.
[4] Blíže viz kupř. Bejček, J. K působnosti obchodního zákoníku v závazkových vztazích, (in: Pr. 93, 2: 175), citováno dle ASPI, evidenční číslo: 2191 (LIT); Janků, O. Rovnost stran v obchodních vztazích, (in: Ek. 93, 38: 78), citováno dle ASPI, evidenční číslo: 2669 (LIT).
[5] Absolutní smluvní svoboda by mohla fungovat snad jen v případě, kdyby oba smluvní partnery charakterizovala naprosto stejná síla a vzájemná  potřebnost.
[6] Pelikánová, I. Komentář k § 272 zák. č. 513/1991 Sb. (Některá ustanovení o uzavíraní smlouvy - jednání o uzavření smlouvy), 1997, citováno dle ASPI, evidenční číslo: 17230 (LIT): "Pochybné je … ukazovací zájmeno v prvé větě, protože omezuje sankci neplatnosti jenom na požadavek písemné formy stanovené v obchodním zákoníku. Jestliže by povinnost písemné formy vyplynula z jiného zákona, nemělo by její nedodržení za následek neplatnost? Obchodní smlouvy mohou být bezpochyby upraveny i v jiných zákonech … Musely by v takovém případě všechny tyto zvláštní zákony speciálně upravit sankci neplatnosti pro nedodržení formy. Na rozporu se zákonem by nebylo možno neplatnost založit, protože § 39 obč. zák. se vztahuje jenom na  úkony, které "svým obsahem nebo účelem" odporují zákonu - nikoli tedy svoji formou. Ustanovení § 40 obč. zák. nelze použít, nakolik je nahrazeno právě § 272 obch. zák. … i L. Kopáč … říká: "I když se zmiňuje obchodní zákoník v § 272 odst. 1 pouze o písemné formě vyžadované tímto zákonem, vyplývá z jeho vztahu k občanskému zákoníku, že je třeba zachovat i písemnou formu vyžadovanou občanským zákoníkem, jestliže jeho úpravu smlouvy obchodní zákoník pouze doplňuje ….".
Doplňuji, že obdobné stanovisko zaujal i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19.2.1998, 2 Odon 76/1997, (in: SoJ. 98, 14: 328), citováno dle ASPI, evidenční číslo: 10399 (JUD), když v odůvodnění tohoto rozhodnutí mj. vykládá ustanovení § 272 odst. 1 obch. zák. extenzivně tak, že "písemná forma smlouvy je k platnosti vyžadována pouze v případech stanovených v zákoně, nebo když alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy projeví vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě."
[7] Plíva, S. Několik poznámek k formě obchodněprávních úkonů, (in: PaP. 93, 5: 2), citováno dle ASPI, evidenční číslo: 2400 (LIT).
[8] Takový výklad samozřejmě není jediný možný, některé právní autority (kupř. I. Pelikánová) se kloní spíše k extenzívnímu výkladu a odhlédnutí od předmětného zájmena.
[9] Plíva, S. Několik poznámek k formě obchodněprávních úkonů, (in: PaP. 93, 5: 2), citováno dle ASPI, evidenční číslo: 2400 (LIT).
[10] Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník - komentář, Prospektum, Praha 1997, s. 793; Pelikánová, I. Komentář k § 272 zák. č. 513/1991 Sb. (Některá ustanovení o uzavíraní smlouvy - jednání o uzavření smlouvy), 1997, citováno dle ASPI, evidenční číslo: 17230 (LIT); Plíva, S. Několik poznámek k formě obchodněprávních úkonů, (in: PaP. 93, 5: 2), citováno dle ASPI, evidenční číslo:: 2400 (LIT).
[11] Pro jiné právní úkony než smlouvy nemá obchodní zákoník zvláštní úpravu, proto se plně použije dikce § 40 odst. 1 obč. zákoníku.
[12] Marek, K. Smluvní typy obchodního zákoníku, (in: Pra. 98, 7: 15), citováno dle ASPI, evidenční číslo: 7829 (LIT).
[13] Ustanovení § 28 odst. 2, § 33 odst. 3  a § 37a odst. 2 zákona o cenných papírech.
[14] Blíže viz např. Bejček, J. Obchodní podmínky v kupní smlouvě, (in: DHK. 96, 12: B105), citováno dle ASPI, evidenční číslo: 6336 (LIT);  Kopáč, L. Nepřímá ujednání v obchodních smlouvách, (in. Pra. 93, 8: 11), citováno dle ASPI, evidenční číslo: 2681 (LIT); Pelikánová, I. Komentář k § 273 zák. č. 513/1991 Sb. [Některá ustanovení o uzavírání smlouvy - jednání o uzavření smlouvy], citováno dle ASPI, evidenční číslo: 17231 (LIT); Plíva, S. Uzavírání obchodních smluv, (in: PaP. 95, 9: 2), citováno dle ASPI, evidenční číslo: 4660 (LIT).
[15] Srv. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24.2.1998, 5 Cmo 318/97, (in: SoRo. 98, 10: 259), citováno dle ASPI, evidenční číslo: 19290 (JUD).
[16] Citované ustanovení bylo dispozitivní do 31.12.2001. I kdyby však smlouva zakotvovala přednost opačnou, což bylo vzhledem k dispozitivnosti ustanovení § 273 odst. 2 obchodního zákoníku přípustné, bylo lze považovat takové řešení za možné jen formálně. Pokud by smlouva obsahovala ujednání o tom, že ustanovení obchodních podmínek mají přednost před konkrétním smluvním ujednáním, fakticky by to znamenalo iluzornost a degradaci jakéhokoli odchylného smluvního ustanovení.
[17] Je zřejmé, že v tomto článku hovořím o výlučně o změnách smluvního závazku, k němuž dochází dohodou, nikoli jinou právní skutečností, než dohodou.
[18] Srv. Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 3.11.1926, Rc 6433  Rv I 462/26, (in: Vážný. 26, VIII.b: 1584), citováno dle ASPI, evidenční číslo: 20825 (JUD); příp. ustanovení § 863 zák. č. 946/1811 ř.z., obecný zákoník občanský, ve znění účinném do 30.3.1944.
[19] Bývá argumentováno tím, že i obchodní podmínky velkých  finančních institucí obsahují ustanovení obdobného typu; vskutku příslušné ujednání obchodních podmínek jedné takové instituce zní (parafrázuji): "Finanční instituce je oprávněna obchodní podmínky aktualizovat. S jejich změnami je povinna zákazníka seznámit. Finanční instituce seznamuje zákazníka se změnami obchodních podmínek ve svých veřejných prostorách a na své internetové stránce."
[20] Holub, M., Fiala, J. a Bičovský, J. Občanský  zákoník - poznámkové vydání s judikaturou a novou literaturou (včetně věcného rejstříku), Linde,  Praha 2000, s. 68, (in: R 35/75, Sbírka rozhodnutí a stanovisek).
[21] Pelikánová, I. Komentář k § 267 zák. č. 513/1991 Sb. [Některá ustanovení o právních úkonech], citováno dle ASPI, evidenční číslo: 17224 (LIT).
[22] Eliáš, K. Obchodní zákoník – praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od roku 1900, Linde, Praha 1999, s. 572, (in: Soudní judikatura č. 14, 1998, s. 328).
[23]  Marek, K. Ke smlouvě o běžném (sporožirovém) účtu. Jednostranně měnit smlouvu nelze, (in. Ek. 96, 7: 52), citováno dle ASPI, evidenční číslo: 5747 (LIT).
Odeslat článek e-mailem
Odeslat článek e-mailem
Vaše jméno: Váš e-mail:
E-mail adresáta: Poslat:
Komentář:
Vyhledávání
Novinky